č. j. 14 A 156/2018‑ 39   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Karly Cháberové a soudců Štěpána Výborného, a Jana Kratochvíla v právní věci žalobce:  S. J.N. zastoupen Organizací pro pomoc uprchlíkům sídlem Kovářská 4, Praha 9 proti žalovanému:  Ministerstvo vnitra                                    odbor azylové a migrační politiky    sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7   v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který dle tvrzení žalobce spočívá v nevydání průkazu žadatele o mezinárodní ochranu v rozporu s projevením úmyslu žádat o určení statusu osoby bez státní příslušnosti. 2. Žalobce v žalobě uvedl, že byl občanem Angolské republiky, v České republice žije od roku 1986 a po vypršení platnosti jeho cestovního dokladu již nebylo možné, aby si obstaral nový cestovní doklad a aby tedy zlegalizoval pobyt v České republice. Žalobce uvedl, že není jisté, zda ho Angolská republika eviduje jako svého občana. 3. Dne 21. 2. 2018 podal Ministerstvu vnitra žádost o určení statusu podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, a to dle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Současně žádal o vydání průkazu žadatele dle uvedeného zákona. Dne 19. 4. 2018 podal žádost o opatření proti nečinnosti ve věci vydání průkazu žadatele, ani na tuto žádost správní orgán nereagoval. 4. Žalobce dále uvedl, že vzhledem k tomu, že nedisponuje platným cestovním dokladem, byl opakovaně zajišťován za účelem správního vyhoštění. Poslední správní řízení o správním vyhoštění bylo zahájeno dne 12. 5. 2018. Ani cizinecké policii, ani žalobci se nepodařilo zařídit cestovní doklady a Angolská ambasáda v Berlíně nevydala žádný dokument, ze kterého by bylo možné usuzovat, že nějaké doklady vydá. Konzulární úsek Velvyslanectví České republiky v Berlíně sdělil policii, že ve věci žalobce a jeho dokladů neobdržel od angolské strany žádné informace. Daná situace způsobuje, že žalobce je omezován na osobní svobodě, a přitom není v jeho silách vyřešit pobytový status. Po podání  žádosti o přiznání statusu dle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti byl také zajištěn a toto zajištění bylo zčásti zaviněno tím, že žalovaný nevydal žalobci průkaz žadatele, která by dočasně upravila jeho pobyt na území České republiky. Žalobce se může prokázat jen potvrzením o zahájení řízení o správním vyhoštění. 5. Žalobce v žalobě uvedl, že ve věci řízení o žádosti o určení právního statusu podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem o azylu, když mu nevydal průkaz žadatele, jak mu tuto povinnost ukládá § 57 odst. 1 zákona o azylu. Postupem žalovaného došlo k porušení ustanovení § 2 odst. 1, § 4 odst. 4 a § 44 odst. 1 správního řádu, § 57 zákona o azylu a Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti a článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 10A 155/2017-40, ve kterém městský soud vyslovil názor, že v řízení o právním postavení osob bez státní příslušnosti se postupuje analogicky jako v řízení o udělení mezinárodní ochrany. Řízení podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o azylu probíhá podle ustanovení týkajících se řízení ve věcech mezinárodní ochrany. Z tohoto důvodu na řízení podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o azylu je třeba aplikovat úpravu lhůt pro vydání rozhodnutí podle § 27 zákona o azylu. Soud v tomto rozsudku také zdůraznil, že žadatele o určení statusu podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti nelze ponechat v absolutním právním vakuu. Za tímto účelem je nutné v nezbytné míře přiměřeně aplikovat i další ustanovení zákona o azylu. Především je namístě žadateli vydat průkaz žadatele podle § 57 zákona o azylu. 6. Na základě shora uvedených skutečností má žalobce za to, že bylo na žalovaném, aby jej vyzval k poskytnutí údajů a aby mu vydal průkaz žadatele dle § 10 zákona o azylu. Nevydáním průkazu a neakceptováním úmyslu žalobce došlo k závažnému zásahu do práv žalobce, jehož důsledky trvají, neboť se žalobce nachází v právním vakuu, je omezován na osobní svobodě a není schopen prokázat svou totožnost. Nemůže komunikovat se státními orgány, nemůže získat zaměstnání, zdravotní pojištění a ani bydlení. Vzniklá situace ho v rozporu s článkem 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod omezuje ve vedení každodenního života. 7. V další části žaloby žalobce uvedl důvody, pro které má za to, že podaná žaloba je přípustná. Pokud se jedná o dodržení subjektivní lhůty k podání této žaloby, žalobce uvedl, že dne 19. 4. 2018 žádal ministra vnitra o učinění opatření proti nečinnosti ve věci nevydání průkazu žadatele a po zákonné lhůtě pro odpověď na tuto žádost pokládá nevydání průkazu za nezákonný zásah. Poté, kdy se dozvěděl o tomto zásahu v podobě nevydání průkazu, podepsal dne 19. 6. 2018 plnou moc k zastupování. Žaloba je podána ve lhůtě, tato počala běžet od okamžičku, kdy se žalobce dozvěděl o skutečnostech, v nichž spatřuje nezákonný zásah. 8. Dále žalobce v žalobě učinil návrh na vydání předběžného opatření, kterým by soud uložil žalovanému povinnost ukončit nezákonný zásah, akceptovat úmysl žalobce o určení statusu dle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti a vydat žadateli průkaz žadatele v souladu s § 57 zákona o azylu a povinnost zahájit řízení ve věci. 9. S odkazem na uvedené skutečnosti, pak navrhl, aby soud rozhodl, že nevydání průkazu žadatele o mezinárodní ochranu v rozporu s projevením úmyslu žádat o určení statusu osoby bez státní příslušnosti představuje ze strany žalovaného nezákonný zásah do práv žalobce, a aby uložil soud žalovanému povinnost neprodleně upustit od trvajícího zásahu do práv žalobce a vydat mu průkaz žadatele v souladu s § 57 zákona o azylu. 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě a k návrhu na nařízení předběžného opatření poukázal na sdělení Ministerstva zahraničních věcí České republiky č. 108/2004 Sb. m.s., o sjednání Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti (dále také jen Úmluva). Podle tohoto sdělení při přístupu k Úmluvě bylo učiněno prohlášení České republiky, že průkaz totožnosti podle článku 27 Úmluvy bude vydán pouze osobám bez státní příslušnosti, jimž byl povolen trvalý pobyt na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. Podle článku 27 Úmluvy smluvní státy vydávají každé osobě bez státní příslušnosti na svém území, která nemá platný cestovní doklad, průkaz totožnosti. Prohlášení České republiky bylo učiněno i k článku 28 Úmluvy a to tak, že cestovní doklad podle článku 28 Úmluvy bude vydáván osobám bez státní příslušnosti, jimž byl povolen trvalý pobyt na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. Podle článku 38 Úmluvy při podpisu ratifikaci nebo přístupu může kterýkoliv stát učinit výhrady k článkům Úmluvy s výjimkou taxativně stanovených článků, mezi které článek 27 a 28 nespadá. Z uvedeného vyplývá, že k článku týkajícímu se průkazu totožnosti vydávaného osobám bez státní příslušnosti na území smluvního státu, nemajícím platný cestovní doklad i k článku vztahujícímu se k vydávání cestovních dokladů osobám bez státní příslušnosti zdržujícím se na území smluvního státu Úmluvy, učinila Česká republika výhradu a vydání průkazu totožnosti či cestovního dokladu je vázáno na udělení trvalého pobytu na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. 11. V daném případě se žalobce nalézá v odlišné pobytové situaci, není schopen prokázat svou totožnost. Ustanovení § 57 zákona o azylu nelze aplikovat, neboť se týká průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany, tedy průkazu osoby v jiném postavení než žalobce. 12. Dále k obsahu žaloby žalovaný uvedl, že v podané žádosti žalobce žádal o vydání průkazu žadatele o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, kterou později překvapivě označil jako žádost o průkaz žadatele podle § 57 zákona o azylu. Na vydání tohoto průkazu však žalobce nemá právní nárok, neboť tento průkaz se vydává pouze ze zákonem o azylu stanovených důvodů a v rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany. Takovým žadatelem se však žalobce podáním žádosti o určení statusu podle Úmluvy o právním postavení osoby bez státní příslušnosti nestal. 13. V daném případě se nemůže jednat o nezákonný zásah a žaloba na ochranu před nezákonným zásahem není namístě. Pokud žalobce uvažoval o vydání průkazu totožnosti či cestovního dokladu, je toto vázáno na udělení trvalého pobytu na území České republiky v souladu s jejími vnitrostátními právními předpisy. 14. Závěrem žalovaný poukázal na to, že žalobce byl v době, kdy žádal o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti, souběžně účasten již třetího řízení o udělení mezinárodní ochrany, které bylo ukončeno vydáním rozhodnutí o zastavení řízení. Proti tomuto usnesení je podána žaloba u krajského soudu. V řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobce vystupuje jako příslušník státu Angola a proti tomuto statusu ničeho nenamítá. Žalobce přišel o pobytové oprávnění v důsledku rozvodu s českou občankou a nyní zřejmě hledá způsob, jak setrvat v České republice i za cenu rozporuplných tvrzení. Žalobní tvrzení nedokládá nezákonný postup žalovaného. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. 15. Při jednání zástupkyně žalobce zopakovala důvody uvedené v žalobě a poukázala na rozsudek Městského soudu v Praze sp.zn. 10A 155/2017, ve kterém soud vyslovil názor, že v případě podání žádosti podle Úmluvy má žadatel nárok na vydání průkazu podle § 57 zákona o azylu. Nárok na vydání průkazu pak také dovozovala z textu důvodové zprávy k zákonu č. 314/2015, kterým byl novelizován zákon o azylu a kterým do zákona bylo vloženo ustanovení o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Zástupkyně zdůraznila, že žalobce nemá možnost prokázat svou totožnost, proto je opakovaně zajišťován. Angolské úřady mu přes jeho snahu nevydaly žádný doklad a ani nereagují na dotazy Policie ČR. Má za to, že již není pokládán za občana Angoly. Nevydání průkazu žadatele vede k porušování práva žalobce na svobodu a bezpečnost, nemůže si ani uzavřít smlouvu o soukromém zdravotním pojištění, zdravotní péči tak musí hradit sám. Vzhledem k tomu, že nedisponuje žádnými osobními doklady, nemůže ani vycestovat. Výjezdní příkaz sám o sobě nic neřeší. Pokud se týká průkazu totožnosti podle č. 27 Úmluvy, k tomu uvedla, že nemožnost jeho vydání, kterou argumentoval žalovaný ve vyjádření k žalobě, není pro posouzení důvodnosti žaloby rozhodná, neboť tento průkaz je vydáván až poté, kdy je rozhodnuto, že žadatel je osobou bez státní příslušnosti. Rozhodnutí o žádosti žalobce o přiznání tohoto statusu však dosud vydáno nebylo. Z vyjádření žalobce a jeho zástupkyně pak soud objasnil, že žalobce měl na území povolen trvalý pobyt z důvodu manželství s českou státní příslušnicí.  V roce 2004 ztratil svůj cestovní pas a když na policii přišel nahlásit jeho ztrátu, bylo mu oznámeno, že trvalý pobyt byl zrušen v důsledku rozvodu manželství. Následně žalobce požádal o mezinárodní ochranu. Opakovaným žádostem nebylo vyhověno. Zástupkyně žalobce zdůraznila, že průkaz podle § 57 zákona o azylu žalobce požaduje proto, aby se jím mohl prokazovat při pobytu na území České republiky. Tento doklad by mu rovněž nepostačoval k vycestování. Ze všech uvedených důvodů poté navrhla, aby soud rozhodl tak, jak je uvedeno v závěrečném návrhu žaloby.  16. Zástupkyně žalovaného s odkazem na vyjádření k žalobě zdůraznila, že žalobce nemá nárok na vydání požadovaného průkazu podle § 57 zákona o azylu. Uvedla, že žalobce podával opakovaně žádosti o mezinárodní ochranu. Poté, kdy bylo řízení o jeho třetí v pořadí podané žádosti zastaveno, podal žádost o vydání rozhodnutí podle Úmluvy. V řízení o třetí žádosti o mezinárodní ochranu již neměl nárok na vydání průkazu podle § 57 zákona o azylu. K osobě žalobce pak uvedla, že je sporné, zda ztratil angolské státní občanství. V žádosti o mezinárodní ochranu uváděl, že je státním příslušníkem Angoly. Tvrzení v žalobě se jeví jako účelové s cílem opatřit si nějaký doklad, kterým by se mohl prokazovat na území. Žalobci může být vydán výjezdní příkaz, na jehož základě může vycestovat do Angoly a tam si opatřit osobní doklady. Závěrem navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobce má jiné postavení než žadatelé o mezinárodní ochranu, a proto se nemůže domáhat vydání průkazu podle § 57 zákona o azylu.  17. Městský soud v Praze se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro věcné rozhodování o žalobě a dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny jsou. 18. Podle § 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.) žaloba na ochranu před nezákonným zásahem musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo. Vzhledem k tomu, že žalobcem tvrzený zásah měl spočívat v nevydání průkazu žadatele podle § 57 zákona o azylu a tento stav trval od podání žádosti o vydání průkazu do doby podání žaloby, je třeba při úvaze o dodržení lhůty k podání žaloby vycházet z toho, že v tomto případě se jedná o trvající zásah, kdy počátek běhu subjektivní lhůty se odvíjí od okamžiku ukončení trvání tvrzeného nezákonného zásahu. Při posouzení včasnosti podané žaloby soud vycházel z právního názoru vysloveného Ústavním soudem v nálezu  II.ÚS 635/18 ze dne 15. 5. 2018. 19. V daném případě pak soud rovněž neshledal nepřípustnost žaloby podle § 85 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), podle kterého je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky. Vydání požadovaného průkazu nepředstavuje rozhodnutí správního orgánu o právech a povinnostech žalobce a ani jeho vydání nelze považovat za vydání osvědčení podle části čtvrté zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen správní řád). Proto má soud za to, že se žalobce mohl se svým tvrzením o nezákonnosti postupu žalovaného, pokud mu nevydal průkaz podle § 57 zákona o azylu v souvislosti s podanou žádostí o určení statusu osoby bez státní příslušnosti, domáhat přezkoumání postupu žalovaného žalobou na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. 20. Podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona o azylu ministerstvo rozhoduje o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. Toto ustanovení bylo do zákona o azylu zařazeno zákonem č. 314/2015 s účinností od 18. 12. 2015. V důvodové zprávě k této části novely je uvedeno, že písmeno d) zakotvuje působnost ministerstva i pro rozhodování o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti, pro které se rovněž použije mechanismů řízení ve věci mezinárodní ochrany. Pro takto vzácné žádosti není vhodné vytvářet speciální řízení; jak bylo uvedeno již výše, pro tato řízení se použijí mechanismy řízení ve věci mezinárodní ochrany, a to včetně vyloučení některých ustanovení správního řádu, jak předpokládá § 9, základem je nicméně použití správního řádu jakožto obecného předpisu. 21. V dané věci má žalobce za to, že mu žalovaný jako žadateli o určení statusu podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti je povinen podle § 57 zákona o azylu vydat průkaz, kterým by mohl prokazovat svou totožnost. 22. V uvedeném ustanovení § 57 zákona o azylu je upraveno vydání průkazu žadateli o udělení mezinárodní ochrany, který je vydáván ve stanovené lhůtě do 3 dnů od poskytnutí údajů k žádosti o udělení mezinárodní ochrany. 23. Úmluva o právním postavení osob bez státní příslušnosti vstoupila v platnost pro Českou republiku dne 17. 10. 2004. Při přístupu k Úmluvě učinila Česká republika prohlášení (výhradu) k čl. 27 a čl 28, které se týkají vydávání průkazu totožnosti a cestovního dokladu. Tyto okolnosti nejsou pro posouzení důvodnosti předmětné žaloby právně významné, neboť uvedené doklady, to je průkaz totožnosti nebo cestovní doklad podle čl. 27 a čl. 28 Úmluvy vydá příslušný správní orgán až poté, kdy je rozhodnuto, že žadatel je osobou bez státní příslušnosti. Samotná Úmluva žádné konkrétní ustanovení upravující otázku vydání případného průkazu žadatele o určení statusu podle Úmluvy po dobu probíhajícího řízení o žádosti neupravuje. Do zákona o azylu pak v souvislosti se shora uvedenou novelizací rovněž nebylo doplněno žádné ustanovení upravující vydání jakéhokoliv potvrzení či průkazu pro osoby, které podaly žádost podle Úmluvy. 24.  Žalobce dle předložených dokladů a dle vlastního tvrzení v žalobě dne 21. 2. 2018 podal žádost o určení statusu podle Úmluvy a současně žádal o vydání průkazky žadatele, když v žádosti odkázal na § 57 zákona o azylu s tím, že toto ustanovení je třeba v jeho věci aplikovat. Následně dne 19. 4. 2018 byla žalovanému doručena jeho žádost o opatření proti nečinnosti, ve které se domáhal zejména vydání průkazu podle § 57 zákona o azylu. Žalovaný těmto žádostem nevyhověl, neboť má za to, že žalobci nelze průkaz žadatele podle 57 zákona o azylu vydat, neboť se nenachází v postavení žadatele o mezinárodní ochranu. 25. Se stanoviskem žalovaného lze dle názoru soudu souhlasit. Důvodová zpráva k ustanovení § 8 odst. 1 písm. d) zákona o azylu hovoří o vzácnosti žádostí podle Úmluvy a o možnosti použití mechanismů řízení ve věci mezinárodní ochrany. Z tohoto důvodu nebyla tedy pro řízení o žádosti o určení statusu žadatele podle Úmluvy do zákona o azylu doplňována žádná speciální ustanovení. To však dle názoru soudu neznamená, že na daný případ dopadá zákon o azylu beze zbytku, to je včetně ustanovení § 57. Mechanismus řízení nelze ztotožňovat s právem žalobce, aby byl vybaven průkazem žadatele o mezinárodní ochranu a s povinností žalovaného takový průkaz žalobci vydat. Vydání průkazu žadateli o mezinárodní ochranu s sebou totiž pro jeho nositele přináší nejen možnost prokázání totožnosti při případné kontrole, ale dosvědčuje i to, že se jedná o osobu, která podala žádost o mezinárodní ochranu a které tedy přísluší další práva z tohoto postavení plynoucí (např. právo na zdravotní péči a jiné). Podle Úmluvy mají být ve vztahům k žadatelům rovněž respektována a zachovávána stanovená práva, ale jedná se o zcela jiný důvod takového přístupu, kdy žadatelům nesmí být přičítáno k tíži, že je žádný stát podle svých právních předpisů nepovažuje za svého občana. 26. V dané věci, kdy žalobce nedisponuje platným cestovním dokladem a nemůže tedy při kontrolách nijak prokázat svou totožnost, vyšla najevo určitá neúplnost vnitrostátní právní úpravy, kdy žádný právní předpis nestanoví, zda a jakým potvrzením lze vybavit žadatele o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti podle Úmluvy, pokud tento nedisponuje platným osobním dokladem. Tento nedostatek však dle názoru soudu nelze z výše uvedených důvodů překlenout tím, že v takové situaci je správní orgán povinen vydat průkaz podle § 57 zákona o azylu, to je průkaz žadatele o mezinárodní ochranu. 27. K uvedené argumentaci soud poukazuje též na závěry vyřčené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 1 Azs 241/2017 – 32. V tomto rozhodnutí kasační soud řešil obdobné postavení žalobce, který však nežádal o průkaz žadatele podle 57 zákona o azylu, nýbrž o vydání cestovního průkazu totožnosti podle § 114 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud vyzdvihl, že výjimku z povinnosti aplikace platné právní úpravy by mohly představovat jen mimořádné okolnosti dotýkající se principu materiálního právního státu, zejména to, že aplikací uvedeného právního předpisu by se správní orgán dopustil jednání, které by bylo v rozporu s principy lidskosti. Uvedl, že správní orgán tedy ve zcela výjimečných případech může, resp. musí rozhodnout jinak, než jak vyplývá ze samotného textu zákona, uznal, že takovým způsobem by mohl být prolomen stěžovatelem namítaný „začarovaný kruh“, avšak ztotožnil se s pohledem krajského soudu, že k takovému průlomu nemůže ve stěžovatelově případě dojít u rozhodnutí o žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti, neboť nezbytnou podmínkou pro vydání tohoto průkazu je skutečnost, že je žádáno za účelem vycestování z území. 28. Podobně soud uznává obtížnost současného postavení žalobce (viz také níže). Zároveň však ve shodě s Nejvyšším správním soudem neshledal možnost pro překročení a odchýlení se od textu ustanovení § 57 zákona o azylu tak, aby mohl být žalobci vydán průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany, neboť základní podmínkou pro vydání tohoto průkazu je fakt, že může být vydán pouze žadateli o udělení mezinárodní ochrany. Tím je zohledněno specifické postavení těchto osob žádajících o mezinárodní ochranu. Zároveň tato základní podmínka pro vydání dotčeného průkazu odpovídá jeho základnímu cíli, jímž je zajistit žadateli osvědčení, které bude znít na jeho jméno a bude osvědčovat jeho postavení nebo potvrzovat skutečnost, že je oprávněn pobývat na území po dobu posuzování jeho žádosti. Ostatně důvodem pro vydání tohoto průkazu je mnohdy fakt, že nahrazuje veškeré jiné osobní doklady dotčené osoby, kterými by se mohla prokazovat v každodenním životě, neboť podle § 41 má žadatel povinnost odevzdat ministerstvu na dobu celého správního řízení svůj cestovní doklad, kterým cizinci v zahraničí běžně disponují a svou totožnost jím prokazují. Postavení žalobce se však v tomto ohledu značně odlišuje, neboť to byl on sám, kdo svým přístupem pozbyl veškeré doklady potvrzující jeho totožnost. 29. Pro úplnost pak soud odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, č. j. 2 Azs 250/2016 - 39, dle něhož „pokud stěžovatel svou žádost odůvodnil tím, že cestovní průkaz totožnosti potřebuje k vyřešení své pobytové situace, neboť žádá o udělení trvalého pobytu (k čemuž potřebuje doložit cestovní doklad), a současně uváděl, že nemá v úmyslu vycestovat z České republiky, nelze správním orgánům vytýkat, že neshledaly naplnění podmínek pro vydání požadovaného cestovního dokladu.“ Uvedený rozsudek se také dotýkal žádosti o vydání cestovního průkazu totožnosti, avšak postavení žalobce bylo opět obdobné nyní řešené věci, přičemž s ohledem na výše řečené ani soud v této věci nemá důvod přehodnocovat závěry správního orgánu, který neshledal naplnění podmínek pro vydání průkazu žadatele o udělení mezinárodní ochrany. 30. Nelze nepřihlédnout k tomu, že žalobce svým cestovním dokladem nedisponuje již od roku 2004, svá tvrzení o snaze patřit si nový cestovní doklad prostřednictvím zastupitelského úřadu Angoly nijak neprokázal a další pobyt v České republice řešil zejména opakovanými žádostmi o mezinárodní ochranu. Své tvrzení, že již není angolským státním občanem, také nijak nevysvětlil, naopak i v poslední žádosti o mezinárodní ochranu vystupoval jako státní občan Angoly. Za této situace se tvrzení žalobce jeví jako účelové, odůvodněné snahou nadále pobývat na území a mít možnost prokazovat se při kontrolách takovým dokladem, který mu zajistí, že nebude dále zjišťována oprávněnost jeho pobytu. 31. Pokud žalobce poukazoval na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č.j. 10A 155/20117-40, k tomu je třeba uvést, že tento rozsudek řešil primárně otázku lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti o určení statusu žalobce podle Úmluvy a na v něm vyslovený názor, že je namístě žadateli o určení statusu osoby bez státní příslušnosti vydat průkaz žadatele podle § 57 zákona o azylu, je v něm vysloven bez podrobnějšího zdůvodnění. V nyní projednávané věci městský soud nesdílí názor desátého senátu, že skutečnost, že žadatel je bez platných osobních dokladů a nemůže tak fakticky prokazovat svou totožnost, znamená nemožnost domáhat se ústavně garantovaných práv, a proto mu musí být vydán průkaz podle § 57 zákona o azylu.  32. Ze všech shora uvedených důvodů dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně, a proto ji podle § 87 odst. 3 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. 33. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 s.ř.s. Soud samostatně nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, když rozhodl o žalobě samotné.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Praha dne 10. října  2018                                                                              JUDr. Karla Cháberová v. r. předsedkyně senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje H. P.