ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobců: a) M. K. bytem M., P. b) D. J. bytem N. T., P. c) R. N. bytem Č., P. d) P. H. bytem K J., P. e) L. Š. bytem P. P. f) L. P. bytem U K., V. g) P. V. bytem B., P. h) I. T. bytem L. P., P. všichni zastoupeni advokátem Mgr. Jakubem Keresteši sídlem Vídeňská 546/55, 639 00 Brno proti žalované: Ryanair Ltd. sídlem Airside Business Park 0, D1, Swords Co., Dublin, Irsko zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Spoustou Ph.D. sídlem Voršilská 130/10, 110 00 Praha 1 o zaplacení 2.000 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. února 2018, č. j. 18 C 23/2017-41, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.325 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Spousty, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 2.000 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a uložil žalobcům zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 8.421,60 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl o tvrzeném nároku každého z žalobců (pasažéra) vůči žalované (leteckému přepravci) na úhradu částky 250 EUR s příslušenstvím s tvrzením, že každý z žalobců absolvoval let z Ř. do P. Plánovaný čas příletu letadla byl v 11:10 hod., vlivem zpoždění letu přiletěli žalobci do cílového místa až v 18:02 hod., když délka letecké trasy činila 932 km. Za této situace, s odkazem na Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 261/2004, má každý z nich nárok na částku 250 EUR jako paušalizované náhrady škody za zpoždění letu. Žalovaná se v řízení bránila tím, že nastaly mimořádné okolnosti, které nemohla ovlivnit a které zakládají její liberaci. Těmi byly nepříznivé meteorologické podmínky, na základě kterých musel předchozí rotující let žalované přistát na jiném letišti. V důsledku této skutečnosti došlo ke zpoždění odletu i tohoto letu. 3. Soud I. stupně rozhodoval v režimu Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 861/2007, o drobných nárocích, za situace, kdy jak žalobci, tak žalovaná učinili volbu pro rozhodnutí soudu bez jednání. 4. Na základě listinných důkazů založených stranami a za situace, kdy žalobci na obranu žalované nikterak nereagovali, dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby. Žalovaná tvrdila a prokázala důvod, pro který za toto zpoždění letu neodpovídá a který nemohla (jako letecký dopravce) ovlivnit. Soud I. stupně měl za prokázané, že v době, kdy byl plánován odlet předmětného letu žalobců, i v době, kdy byl provozován předchozí let žalované, panovalo na letišti v Římě, odkud měli být žalobci přepraveni, nepříznivé počasí; byla mlha či mlžní opar, proto nemohlo uvedené letadlo na letišti v daný čas přistát a bylo převedeno na letiště FCO, kde přistálo. Tyto mimořádné okolnosti (ve smyslu článku 5 odst. 3 Nařízení Rady č. 261/2004) žalovanou vyvinily. Z těchto důvodů žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání žalobci. Namítali procesní pochybení soudu I. stupně, který rozhodl bez nařízení jednání, ačkoliv dle názoru žalobců k tomu (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1696/2005 či 29 Cdo 543/2008) nebyly podmínky. Soud I. stupně nerozlišoval, za jakého stavu řízení došlo ke vzdání se práva žalobců na veřejné projednání věci, neboť k takovéto situaci došlo v době, kdy se žalovaná nikterak v řízení nebránila. V důsledku tohoto chybného postupu nebyli soudem I. stupně poučeni dle ust. § 118a o. s. ř. Soud I. stupně je rovněž nesprávně poučil o absenci možnosti podat odvolání, když takováto situace je zřejmá s odkazem na rozhodnutí odvolacího soudu i soudu dovolacího (kupříkladu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3480/2015). Z hlediska skutkového stavu vytkli soudu I. stupně, že nezjišťoval (a žalovaná nedoložila), po jakou dobu existovaly špatné meteorologické podmínky mající vliv na celkovou dobu zpoždění (viz rozhodnutí ESD C-315/15). Nezohlednil ani tvrzení žalované, že letadlo nemělo předepsané bezpečnostní zásoby paliva pro případné kroužení nad letištěm. Z vyjádření žalované nevyplývá, kdy měl let bezprostředně předcházející letu žalobců na rotaci dosáhnout letiště C., aby bylo možné porovnat čas příletu s meteorologickou situací. Přitom toto letiště je vybaveno majáky pro přístrojové přiblížení letadla s minimální viditelností 550 m. Žalovaná neosvětlila, proč nemohlo být použito ani jiné letadlo, soud I. stupně se nevypořádal ani s tím, zda v uvedené době letadla z předmětného letiště odlétala, či nikoliv. Žalobci tvrdí, že letadla z tohoto letiště běžně odlétala bez zpoždění či se zpožděním zcela minimálním přibližně od 11:40 hod. Žalovaná neprokázala, že v daném případě přijala všechna přiměřená opatření. Z těchto důvodů navrhli změnu napadeného rozsudku a vyhovění žalobě či zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. 6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když se zcela ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně. Zdůraznila, že jako letecký přepravce v daný okamžik neposuzuje pouze jeden konkrétní let (jak předjímají žalobci požadující nasazení náhradního letadla), ale postupuje v rámci provázaných vztahů řešících komplexní škálu dalších letů a odbavení svých cestujících. Proto k vyřešení dané situace přistoupila odkloněním letu na nejbližší možné letiště. 7. Odvolací soud (s ohledem na poučení soudu I. stupně i námitky žalobců) nejprve zkoumal, zda je odvolání žalobců formálně přípustné. Přestože každý z žalobců žalobou uplatnil pouze částku 250 EUR (nedosahujících částky peněžitého plnění 10.000 Kč dle ust. § 202 odst. 2 o. s. ř.), je s ohledem na aktuální judikaturu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3153/15 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3480/2015 (publikované pod R 22/2018), nutno dovodit, že pokud všichni žalobci uplatnili podanou žalobou částku v součtu přesahující 10.000 Kč, je proti takovémuto rozsudku odvolání přípustné i v případě, že se u nich jedná o samostatné společníky. Takováto situace v dané věci nastala, neboť celkový žalobou uplatněný nárok účastníků přesahuje při kurzovém přepočtu částku 50.000 Kč. 8. Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu), v systému neúplné apelace, a poté neshledal odvolání žalobců důvodným. 9. V dané věci žalobci uplatnili nárok na paušalizovanou náhradu tvrzené škody za zpoždění jejich letu dle Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91, a to při procesním využití postupu dle Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007, o drobných nárocích (dále jen Nařízení o drobných nárocích). V řízení nebylo žalobci tvrzeno, za jakým účelem byl let každého z pasažérů podniknut, vylíčení žalobních tvrzení se omezilo pouze na dovození místní příslušnosti soudu, označení data letu, jeho čísla, délky trasy a zpoždění. 10. Dle článku 5 odstavce 1 Nařízení o drobných nárocích je evropské řízení o drobných nárocích písemným řízením. Soud nařídí ústní jednání, pokud to pokládá za nutné nebo pokud o to některá ze stran požádá. Soud může takovou žádost zamítnout, má-li za to, že vzhledem k okolnostem případu je možné zajistit spravedlivý průběh řízení zjevně i bez ústního jednání. Zamítnutí se písemně zdůvodní. Zamítnutí není samostatně napadnutelné. 11. Po dovození formální přípustnosti odvolání se vzhledem k odvolacím námitkám odvolací soud zabýval namítaným formálním pochybením soudu I. stupně, který věc projednal bez nařízení jednání. 12. Odvolatelé však zcela pomíjí specifičnost situace, kdy si sami zvolili možnost podat žalobu v režimu Nařízení o drobných nárocích, tedy podle předpisu, který částečně upravuje i procesní průběh řízení. Jak vyplývá z obsahu spisu, ani jedna ze stran nařízení jednání nepožadovala (žalobci tak učinili zaškrtnutím příslušné kolonky v návrhu, žalovaný v žalobní odpovědi). Žalobci zcela rezignovali na možnost vyjádřit se k žalobní odpovědi, po podání žaloby zůstali před soudem I. stupně nečinní a svoji výše uvedenou volbu v průběhu řízení před soudem I. stupně nezměnili. Pokud za této situace soud I. stupně mlčky dovodil, že vzhledem k okolnostem případu (jak skutkovým, tak procesním) je možné zajistit spravedlivý průběh řízení zjevně i bez ústního jednání, postupoval zcela v intencích citovaného Nařízení o drobných nárocích (viz i článek 14 preambule, článek 5 odst. 1) a nelze mu nic vytknout. Odkaz žalobců na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu ust. § 115a o. s. ř. je z výše uvedených důvodů nedůvodný, neboť (jak bylo shora vyloženo) Nařízení o drobných nárocích samostatně upravuje průběh této fáze řízení před soudem I. stupně. 13. Podle článku 19 Nařízení o drobných nárocích nestanoví-li toto nařízení jinak, řídí se evropské řízení o drobných nárocích procesním právem členského státu, v němž řízení probíhá. 14. Nařízení o drobných nárocích již neupravuje průběh odvolacího řízení a ponechává plně v intencích národních právních řádů jak podmínky případného odvolání, tak (se zohledněním základních principů Nařízení o drobných nárocích) případný průběh odvolacího řízení (viz článek 16 Nařízení o drobných nárocích). 15. V daném případě však bylo soudem I. stupně, s výslovným souhlasem stran, rozhodnuto bez nařízeného jednání. Nastala tedy situace upravená v českém právním řádu v ust. § 115a o. s. ř. Přitom však zároveň dle ustálené judikatury platí, že rozhodne-li soud ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř., řídí se v odvolacím řízení projednání věci systémem neúplné apelace (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 20 Co 566/2003 publikované pod R 50/2004). 16. Veškerá tvrzení žalobců obsažená v jejich odvolání jsou reakcí na obranu žalované, která žalobcům byla ale zaslána již v průběhu řízení před soudem I. stupně a na kterou nereagovali. V odvolání vznášená skutková tvrzení žalobců tak nebyla uplatněna před soudem I. stupně. V rozporu se zásadou koncentrace řízení nastalou před soudem I. stupně (ust. § 118b odst. 1 o. s. ř.) je žalobci uvedli až v průběhu odvolacího řízení, které se však řídí zásadou neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.), proto k nim nemohl odvolací soud přihlížet (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 11 Cmo 294/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 61/2002). 17. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správné potvrdil. 18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná byla ve věci zcela úspěšná. Její náklady spočívaly ve dvou úkonech právní pomoci á 3.140 Kč dle ust. § 7 vyhlášky č. 177/96 Sb. (vyjádření k odvolání, jednání dne 20. 6. 2018) z pcta 50.870 Kč (1€ = 25,435 ke dni 1. 3. 2018) a dvou paušálů á 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 téže vyhlášky). Protože je právní zástupce plátcem DPH (osvědčení o plátci), náleží mu podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Celkem na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 8.325 Kč, kterou odvolací soud uložil v souladu s ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. zaplatit procesně neúspěšným žalobcům společně a nerozdílně k rukám právního zástupce žalované. Zbývá dodat, že s ohledem na výši vzneseného nároku vůči žalované (přesahující v součtu částku 50.000 Kč) není přiznaná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení před soudem I. i II. stupně procesně úspěšné žalované nepřiměřená (článek 16 Nařízení o drobných nárocích). Poučení: Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné. Praha 20. června 2018 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu