ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobce: Reticulum Recovery, a. s., IČO 27923568 sídlem Sokolovská 394/17, 186 00 Praha 8 zastoupený advokátem Mgr. Markem Prchlíkem sídlem Revoluční 764/17, 110 00 Praha 1 proti žalované: F. C. naposled bytem Malá Štěpánská 1928/11, 120 00 Praha 2 zastoupená advokátkou Mgr. Helenou Hejskovou jako opatrovnicí sídlem Římská 104/14, 120 00 Praha 2 o zaplacení 40.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. prosince 2017, č. j. 10 C 125/2016-91, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) mění tak, že se žaloba co do částky 10.000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z této částky od 9. 3. 2016 do zaplacení zamítá, jinak se potvrzuje. II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích o nákladech státu (IV. a V.) mění tak, že tyto náklady nese stát. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 20.000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 20.000 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a oběma účastníkům uložil zaplatit náhradu nákladů vzniklých státu (výroky IV. a V.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobce domáhal úhrady částky 40.000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že je věřitelem pohledávek vzniklých na základě smlouvy o poskytnutí hypotečního úvěru, kterou žalovaná uzavřela dne 16. 7. 2008 s Hypoteční bankou a. s. Na žalobce proto přešla práva i ze zástavní smlouvy uzavřené dne 27. 8. 2008. Žalobce dne 21. 1. 2016 vyzval žalovanou ke zpřístupnění zastavené nemovitosti, sdělení relevantních informací o předmětu zástavy a aktualizaci údajů žalované ve smyslu článku IV. zástavní smlouvy, na což však žalovaná nereagovala, žalobce proto uplatnil za porušení jejích čtyř povinností smluvní pokutu ve výši 4x 10.000 Kč, kterou žalovaná neuhradila a je předmětem této žaloby. Faktický pobyt žalované se soudu I. stupně nepodařilo zjistit, ustanovil jí proto opatrovníka, který navrhl žalobu zamítnout, s tvrzením, že žalobce nedoložil, že učinil vše potřebné ke zjištění kontaktní adresy žalované, nebyly splněny podmínky pro vyzvání žalované ke zpřístupnění zastavené nemovitosti a porušení povinností žalované ze smlouvy. Žalobce rovněž neprokázal doručení oznámení o postoupení pohledávek, když výše smluvní pokuty je nadto nepřiměřená. 3. Soud I. stupně po provedení relevantních listinných důkazů mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost ve sporu, když žalovaná je italským státním příslušníkem. Z hlediska skutkového stavu učinil závěr, že žalovaná uzavřela smlouvu o hypotečním úvěru a následně i zástavní smlouvu s Hypoteční bankou a. s., která následně postoupila své pohledávky vůči žalované na stávajícího žalobce. Žalované byly v souladu s článkem V. bodem 6 obchodních podmínek veškeré písemnosti doručovány na adresu korespondenčního místa, tj. adresu V. M. 36, M., Italská republika. Žalovaná byla rovněž vyzvána ze dne 21. 1. 2016 ke sdělení, zda došlo ke skutečnostem, které mají vliv na změnu hodnoty předmětu zástavy, zda došlo ke změnám ohledně její osoby dle článku IV. odst. 2 smlouvy zástavní, k prokázání, zda došlo řádně a včas k uhrazení veškerých povinných plateb týkajících se předmětu zástavy dle článku IV. odst. 3 a zpřístupnění zastavené nemovitosti za účelem její prohlídky pro kontrolu změn dle článku IV. odst. 5 zástavní smlouvy. Soud vzal rovněž za prokázané, že na tento dopis žalovaná nikterak nereagovala, a žalobce proto uplatnil smluvní pokutu v celkové výši 40.000 Kč dopisem ze dne 26. 2. 2016. Po právní stránce soud I. stupně aplikoval úpravu účinnou do 31. 12. 2013, a to § 301 a § 497 zákona č. 513/1991 Sb., § 156 odst. 1, § 157 odst. 1 a § 544 odst. 1 občanského zákoníku 40/1964 Sb., a z hlediska úroků z prodlení pak ust. § 1879 a § 1880 odst. 1 nového občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.). Poté dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný pouze částečně, když žalobce v řízení prokázal pouze porušení smluvní povinnosti žalované dle článku IV. odst. 3 a 5 zástavní smlouvy, neboť k výzvě žalobce žalovaná neprokázala splnění svých povinností řádně a včas platit veškeré daně, odvody a poplatky týkající se předmětu zástavy a zákonné platby týkající se její osoby (článek IV. odst. 3 zástavní smlouvy) a nezpřístupnila předmět zástavy za účelem provedení změn a pro účely přecenění hodnoty předmětu zástavy (článek IV. odst. 5 zástavní smlouvy). Výši smluvní pokuty soud I. stupně nepovažoval za nepřiměřenou s ohledem na hodnotu poskytnutého úvěru a zastavené nemovitosti, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2776/2008. Oproti tomu zamítl žalobu v rozsahu částky 20.000 Kč za tvrzené porušení článku IV. odst. 2 zástavní smlouvy, neboť v řízení nebylo tvrzeno a ani prokazováno, že by k předmětným změnám došlo. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř. O náhradě nákladů státu rozhodl dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. se zohledněním poměrného úspěchu obou stran s tím, že za tyto náklady považoval náklady na ustanoveného opatrovníka. 4. Proti vyhovujícímu výroku (I.) a nákladovému výroku (V.) rozsudku podala prostřednictvím ustanoveného opatrovníka včasné a přípustné odvolání žalovaná. Namítla, že soud I. stupně dostatečně nezohlednil její obranu, když výše smluvní pokuty je zcela zjevně nepřiměřená, žalované nebyla žádná z výzev žalobce doručena, žalobce při zesplatnění pokuty postupoval nepřiměřeně rychle, když nezohlednil zahraniční bydliště žalované a to, že v době doručování se v něm žalovaná nemusela zdržovat. U výše smluvní pokuty soud I. stupně nezohlednil ani nízkou závažnost údajného porušení utvrzované smluvní povinnosti a údajnou újmu žalobce. Z těchto důvodů navrhla zamítnutí žaloby v plném rozsahu, případně zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se k odvolání nevyjádřil. 6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu), a dokazování částečně zopakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) zástavní smlouvou k nemovitosti. Poté odvolací soud shledal odvolání žalované důvodné pouze částečně. 7. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost, neboť ve věci se jedná o spor se zahraničním prvkem. Ten je dán cizí státní příslušností žalované k Italské republice. Ani Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012 (Brusel I bis) neobsahuje explicitní úpravu soudní příslušnosti pro řízení proti osobám neznámého pobytu (stejně tak jako dříve Nařízení Brusel I); rozlišuje mezi osobami, které mají bydliště na území některého členského státu (články 4 a 5 Nařízení), a osobami, které nemají bydliště na území některého členského státu (článek 6 Nařízení). Skutečnost, že žalovaný je neznámého pobytu, tzn. nelze určit, zda má bydliště na území některého členského státu či vně Evropské unie, nemůže bez dalšího znamenat, že by Nařízení neumožňovalo otázku příslušnosti osloveného soudu k projednání žaloby proti osobě neznámého pobytu posoudit. Nelze-li příslušnost určit podle shora označených článků Nařízení, musí být určena (řešena) podle vnitrostátního práva osloveného soudu, v daném případě podle vnitrostátních procesních pravidel České republiky. Pravidla pro určení příslušnosti musí sice být vysoce předvídatelná a založená na zásadě, podle které je příslušnost obecně založena na místě bydliště žalovaného, avšak to platí tehdy, může-li být na tomto základě vůbec určitelná. Nelze totiž připustit, aby dlužník unikl svému věřiteli proto, že k projednání žaloby nebude příslušný žádný soud. Kromě místa bydliště žalovaného musí v případě, že žalovaný je neznámého pobytu, nebo má-li bydliště mimo členské státy existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a sporem nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti (v daném případě § 86 o. s. ř.). Nařízení přitom neharmonizuje národní procesní předpisy členských státu, v zásadě nezasahuje do těch procesních předpisů členských států, které nespadají do působnosti Nařízení. Nebrání tedy tomu, aby bylo použito ustanovení národního práva, které umožňuje vést řízení proti osobě, jejíž pobyt není znám. 8. Přitom pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo (článek 62 Nařízení). 9. S účinností od 1. ledna 2014 upravuje pojem bydliště v českém právním řádu občanský zákon v ust. § 80. Dle tohoto ustanovení člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kdo má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. 10. Ačkoli tak nelze na základě obsahu spisu dovodit místo bydliště žalované dle § 80 odst. 1 o. z. ani místo, kde žalovaná žije (ust. § 80 odst. 2 věta před středníkem), lze jej dovodit z místa, kde se v době zahájení řízení nacházel majetek žalované – předmětný byt Praha -Smíchov). Případná místní nepříslušnost soudu byla zhojena zahájením jednání (ust. § 105 odst. 1 o. s. ř.). 11. Soud I. stupně správně aplikoval i rozhodné české právo, které si účastníci ve smlouvě sjednali (viz článek 3 tehdy účinné Římské úmluvy – Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřená k podpisu v Římě dne 19. června 1980). 12. Předmětem odvolacího řízení zůstal nárok žalobce na úhradu dvou smluvních pokut dlužníka (na kterého přešla práva a povinnosti zástavce ze zástavní smlouvy pro naplnění podmínky převodu nemovitosti v článku IV. odst. 7 zástavní smlouvy). 13. Odvolací soud předesílá, že soud I. stupně dospěl ke zcela správnému závěru o tom, že žalované byla předmětná výzva doručena řádně a včas na smluvenou korespondenční adresu. Žalovaná tak pomíjí zcela dobrovolné smluvní ujednání uvedené v článku V. bodu 6 obchodních podmínek Hypoteční banky, když zcela v souladu s ním bylo s žalovanou korespondováno a následně i jí veškeré potřebné listiny doručeny. Žalovaná byla (a tento stav trvá) zcela nekontaktní, netvrdí, že by smluvní povinnost splnila alespoň posléze, je proto zcela irelevantní dovozovat nedostatečnost poskytnuté lhůty žalované ke splnění smluvené povinnosti. Soud I. stupně dospěl s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu rovněž ke správnému závěru i o přiměřenosti výše sjednané a posléze uplatněné smluvní pokuty. Ani v odvolání žalované nejsou tvrzeny žádné zásadní skutečnosti, pro které by odvolací soud mohl dospět k odlišným závěrům než soud I. stupně. 14. Oprávněnost nároku žalobce na úhradu prvé pokuty (ve výši 10.000 Kč) vychází článku IV. odst. 3 zástavní smlouvy a výzvy žalobce adresované žalované k prokázání, že došlo řádně a včas k uhrazení veškerých povinných plateb týkajících se předmětu zástavy, zejména daní, odvodů a poplatků. Na tuto výzvu žalovaná nikterak nereagovala, tyto rozhodné skutečnosti žalobci nesdělila. Závěr soudu I. stupně o důvodnosti této části žaloby (ust. § 544 odst. 1, 2 obč. zák.) je proto správný. 15. Odvolací soud však neshledal důvodným nárok žalobce na druhou smluvní pokutu 10.000 Kč vycházející z výzvy žalobce adresované žalované k zpřístupnění zastavené nemovitosti za účelem její prohlídky pro kontrolu změn dle článku IV odst. 4 zástavní smlouvy a pro účely přecenění hodnoty předmětu zástavy. 16. Článek IV. odst. 4 zástavní smlouvy ukládá povinnost zástavci předem písemně požádat o souhlas zástavního věřitele s výstavbou nemovitosti na předmětu zástavy (písm. a/), změnou předmětu zástavy (písm. b/), změnou užívání předmětu zástavy (písm. c/), uzavřením nájemních smluv delších jeden rok na předmětu zástavy (písm. d/) a s převodem předmětu zástavy na třetí osobu či ke zřízení věcného břemen (písm. e/), s tím, že pokud by se zástavní věřitel písemně do jednoho měsíce nevyjádřil, byla sjednána fikce jeho souhlasu. 17. Žalobce však netvrdil, že by žalovaná některou ze skutečností vymezených v odstavci čtvrtém vůči němu uplatnila a byl by tak z jeho strany důvod pro kontrolu těchto nahlášených změn a (z těchto důvodů) případně pro následné (a logické) přecenění hodnoty předmětu zástavy. 18. Možnost změny hodnoty předmětu zástavy zmiňuje i článek IV. odst. 2 zástavní smlouvy. Z něj vyplývá povinnost zástavce neprodleně písemně oznámit zástavnímu věřiteli dodatečné zřízení zástavního práva k předmětu zástavy ve prospěch třetí osoby a skutečnosti, které mají vliv na změnu hodnoty předmětu zástavy, zejména poškození předmětu zástavy. Dále závazek písemně zástavního věřitele informovat o změně ve skutečnostech charakterizujících zástavce zejména o změně trvalého pobytu, případně sídla, změně jména a příjmení, popřípadě názvu. 19. Avšak pokud soud I. stupně neshledal nárok žalobce na úhradu smluvní pokuty z titulu článku IV. odst. 2 smlouvy oprávněným a v tomto rozsahu žalobu zamítl (tento výrok již nabyl samostatně právní moci), z logiky věci nelze dovozovat důvodnost žaloby (nutnost přecenit hodnotu předmětu zástavy) ani s odkazem na tento článek. Žádné jiné ustanovení zástavní smlouvy přitom s možnou změnou hodnoty zástavy a povinnosti zástavce informovat zástavního věřitele nepočítá. 20. Protože v řízení zároveň nebylo tvrzeno naplnění okolností uvedených v článku IV., odstavci 4, není ani důvodu sankcionovat (s odkazem na článek IV., odstavec 5) nezpřístupnění předmětu zástavy částkou 10.000 Kč. 21. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. co do částky 10.000 Kč s přísl. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), co do zbylé částky 10.000 Kč s přísl. změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl (ust. § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). 22. Změny však doznaly i nákladové výroky IV. a V. Soud I. stupně totiž nesprávně dovodil, že náklady na ustanoveného opatrovníka jsou nákladem podléhajícím ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., tedy ty, které jsou příkladmo uvedeny v ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. Náklady státu vynaložené na odměnu za ustanoveného opatrovníka účastníku neznámého pobytu však takovými náklady nejsou, tyto náklady vždy nese stát (PUTNA, Mojmír. § 148 [Náhrada nákladů státu]. In: DRÁPAL, Ljubomír, BUREŠ, Jaroslav, DLOUHÁ, Eva, DOLEŽÍLEK, Jiří, FIALA, Roman, HORÁČEK, Roman, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, KRBEK, Pavel, KRČMÁŘ, Zdeněk, MAZANEC, Michal, NOVOTNÝ, Zdeněk, POLEDNE, Petr, PUTNA, Mojmír, SIMON, Pavel, ŠEBEK, Roman, ŠTENGLOVÁ, Ivana. Občanský soudní řád I, II. 1.vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 996. ISBN 978-80-7400-107-9.). Z těchto důvodů odvolací soud nákladové výroky IV. a V. změnil tak, že tyto náklady nese stát. 23. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. (u odvolacího řízení ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř.), když žalovaná byla ve věci převážně úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly. 24. O nákladech ustanoveného opatrovníka v odvolacím řízení rozhodne soud I. stupně. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek § 237, § 239 a násl. o. s. ř. Praha 13. června 2018 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu