USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudkyň Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Ivy Zemanové v exekuční věci oprávněné: S. S., číslo registrace: XXX sídlem 1A r. J. P., L., V. l. zastoupená advokátem Mgr. Tomášem Rašovským sídlem Kotlářská 989/51a, 602 00 Brno proti povinným: 1. H. T., narozená dne XXX bytem B., P. 2. E. K., narozený dne XXX bytem B., P. o návrhu povinných na zastavení exekuce, k odvolání povinných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. dubna 2018, č. j. 35 EXE 4211/2014-30, takto: Usnesení soudu I. stupně se zrušuje a věc se vrací soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh povinných na zastavení exekuce evidované u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 4211/2014. 2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl v rámci exekuce, jejímž provedením byl pověřen opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 11. 2014 JUDr. P. K., soudní exekutor Exekutorského úřadu B.-v. Exekučním titulem je rozsudek, který vydal Obvodní soud pro Prahu 3 dne 5. 3. 2014, č. j. 12 C 199/2013-94. 3. Podáním ze dne 5. 3. 2018 se povinní domáhali zastavení exekuce s tím, že Okresný súd v Prešove dne 12. 1. 2018 vydal rozhodnutí K002454 sp. zn. 2Odk/222/2017, kterým vyhlásil na majetek 1. povinné konkurs, a dne 10. 1. 2018 vydal rozhodnutí K001866 sp. zn. 1Odk/222/2017, kterým vyhlásil konkurz na majetek 2. povinného. V bodě IV. těchto rozhodnutí rozhodl o oddlužení povinných tak, že je zbavuje všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v tomto konkursu, a v rozsahu, v jakém nebudou uspokojeny v konkurzu, a dluhů, které jsou vyloučeny z uspokojení. Na základě tohoto povinní navrhují zastavení exekuce pro nepřípustnost. Ke svým tvrzením povinní doložili list z Obchodního věstníku 7 a 9/2018. 4. Oprávněná s návrhem povinných na zastavení exekuce nesouhlasila. Namítla, že povinní nepodali návrh na zastavení exekuce v zákonem stanovené patnáctidenní lhůtě, proto jsou dány podmínky pro odmítnutí jejich návrhu soudním exekutorem dle § 55 odst. 2 ex. řádu. Oprávněná je dále přesvědčena, že rozhodnutí Okresného súdu v Prešove v souladu se zásadou teritoriality dopadá toliko na insolvenční řízení zahájená na území S. r. Není tak dán žádný z důvodů pro zastavení exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) - h) o. s. ř., či dle jiného ustanovení občanského soudního řádu. 5. Soud I. stupně odkázal na ust. § 52 odst. 1, § 55 odst. 1 ex. řádu, jakož i na ust. § 269 odst. 1, § 268 odst. 1 písm. a) - h) a § 268 odst. 4 o. s. ř. Dovodil, že není dán žádný důvod k zastavení exekuce, když tvrzení povinných by bylo podřaditelné pod ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 6. Z rozhodnutí s. soudů, která se nachází v Obchodním věstníku 7 a 9/2018, zjistil, že byl na majetek povinných prohlášen konkurs, přičemž výrokem IV. bylo rozhodnuto, že se dlužníci (povinní) oddlužují tak, že se zbavují všech dluhů, které mohou být uspokojeny pouze v tomto konkursu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojeny v konkursu, a dluhů, které jsou vyloučeny z uspokojení. Uzavřel však, že předmětná exekuce je vedena na území České republiky v souladu s českou právní úpravou. Rozhodnutím cizozemského soudu není exekuční soud vázán. 7. Navíc ve vztahu k 1. povinné soud v rámci vlastního šetření zjistil z výpisu z registra úpadcov, že dne 27. 3. 2017 byl konkurs na majetek 1. povinné zrušen. I z tohoto důvodu je tedy bezpředmětné se jej dovolávat. 8. Soud I. stupně tvrzení povinných posoudil dle právní úpravy platné a účinné na území České republiky, dle níž případným zahájením insolvenčního řízení nastává účinek vyplývající z ust. § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006 Sb.) spočívající v tom, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Zahájení insolvenčního řízení tedy není relevantním důvodem pro zastavení exekuce. Byť by dle s. právní úpravy, které se povinní dovolávají (§ 14 odst. 5 písm. b/ zákona č. 7/2005 Z. z., o konkurze a reštrukturalizácii), mělo být exekuční řízení v okamžiku vyhlášení konkursu na majetek povinných zastaveno, není tímto exekuční soud vázán. Navíc ani česká právní úprava nespojuje se zahájením insolvenčního řízení povinnými namítané účinky. 9. Návrh povinných na zastavení exekuce byl proto ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jako nedůvodný zamítnut. 10. O nákladech řízení o návrhu na zastavení exekuce soud nerozhodoval, neboť náklady exekutora a oprávněné vyplývají z ust. § 87 ex. řádu a jejich výši určí exekutor příkazem k úhradě dle § 88 ex. řádu. 11. Proti tomuto usnesení podali včasné odvolání povinní. V odvolání zejména namítali, že v návrhu citovanými usneseními Okresného súdu v Prešove byli v celém rozsahu oddluženi. Touto skutečností se soud I. stupně vůbec nezabýval, pouze se soustředil na to, že k tomuto datu byl zároveň vyhlášen konkurs na majetek povinných. Nařízený konkurs po pravomocně schváleném oddlužení však nebyl předmětem návrhu na zastavení exekučního řízení. Povinní se přitom nedovolávají platné právní úpravy na území Slovenské republiky, ale platné právní úpravy dle Evropského parlamentu a Rady, dle něhož oddlužení platné v jednom unijním státě platí pro všechny další unijní státy. Nastalým oddlužením povinných se exekuce zastavuje ex lege, nebylo proto třeba žádat o souhlas oprávněnou. Navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. 12. Oprávněná ve svém vyjádření k odvolání povinných poukazovala na správnost závěrů soudu I. stupně. Zdůrazňovala, že povinní se pouze laicky dovolávali aplikace komunitárního práva v podobě Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, ze dne 20. 5. 2015, o insolvenčním řízení, nic jim však nebránilo v hlubší analýze předmětného Nařízení a v poskytnutí takové argumentace, která by se nedala považovat za laickou a uvedenou ve zkratce. Oprávněná zdůraznila, že předmětné Nařízení nezavádí jednotné insolvenční řízení pro všechny státy Evropské unie a doplňuje národní úpravy insolvenčního práva jen o normy, které jsou významné z hlediska fungování společného trhu unie, a rovněž upravuje vedení přeshraničních insolvenčních řízení. Oprávněná nemá za to, že by oddlužení, ke kterému došlo namítanými rozhodnutími Okresného súdu v Prešove, platilo bez dalšího pro všechny další unijní státy. K tomu poukázala na článek 20 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2015/848, který upravuje pouze účinky zahájení insolvenčního řízení. Z tohoto článku se podává, že rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení má bez dalších formalit v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil. Takto stanovené uznávání znamená, že účinky vyplývající z těchto řízení podle práva státu, kde bylo řízení zahájeno, se rozšiřují i na jiné členské státy. Není nicméně možné zcela ignorovat rozdílnost právních úprav norem insolvenčního práva v jednotlivých členských státech. Oprávněná proto navrhla, aby rozhodnutí soudu I. stupně bylo jako správné potvrzeno. 13. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. ve spojení s § 268 odst. 5 o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. d/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí dle § 219a odst. 1 o. s. ř. 14. K námitce oprávněné, dle níž podali povinní návrh na zastavení exekuce opožděně, je nutno odkázat na závěry judikatury, která výslovně uvádí, že smysl lhůty uvedené v ust. § 55 odst. 1 ex. řádu spočívá v tom, že vede povinné k tomu, aby podávali návrh na zastavení exekuce "včas" ve lhůtě 15 dnů a exekuci neprodlužovali; vyplývají-li však z listin předložených povinným k návrhu na zastavení exekuce skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení exekuce, je soud povinen k nim přihlédnout a i o opožděném návrhu věcně rozhodnout (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3439/2013). Je tedy zřejmé, že zmeškáním patnáctidenní lhůty povinní nepřišli o právo na zastavení exekuce, je-li dán některý z důvodů uvedený v § 268 o. s. ř. 15. Pro posouzení důvodnosti odvolání je třeba v souzené věci vyjít z Nařízení evropského Parlamentu a Rady (EU) 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení (dále jen Nařízení), které se, s výjimkou článku 25, použije ode dne 26. června 2017, a je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v členských státech Evropské unie v souladu se Smlouvami (článek 92). Toto Nařízení v článku 20 stanoví, že rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení podle článku 3 odst. 1 má bez dalších formalit v kterémkoli jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto nařízení nestanoví jinak a dokud ve výše uvedeném členském státě není zahájeno řízení podle čl. 3 odst. 2. Podle článku 3 odst. 1 soudy členského státu, na jehož území jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, jsou příslušné k zahájení insolvenčního řízení ("hlavní insolvenční řízení"). Místem, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka, je místo, ze kterého dlužník své zájmy pravidelně spravuje a které je zjistitelné třetími osobami. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje její sídlo, pokud není prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu sídla do jiného členského státu. V případě osoby samostatně výdělečně činné se za místo, kde jsou soustředěny její hlavní zájmy, považuje hlavní místo jejího podnikání, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období tří měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu hlavního místa podnikání této fyzické osoby do jiného členského státu. V případě ostatních fyzických osob se za místo, kde jsou soustředěny jejich hlavní zájmy, považuje jejich obvyklé místo pobytu, není-li prokázán opak. Tato domněnka platí pouze v případě, že v období šesti měsíců před podáním návrhu na zahájení insolvenčního řízení nedošlo k přesunu obvyklého místa pobytu do jiného členského státu. Při vědomí toho, že jednotlivé články mají být vykládány v souladu s úvodní částí Nařízení, jež ve svých 89 bodech tvoří, pro potřeby tohoto řízení zjednodušeně řečeno, důvodovou zprávu nařízení i jeho zásady, pak především s ohledem na bod 65 (Toto nařízení by mělo stanovit okamžité uznávání rozhodnutí o zahájení, vedení a skončení insolvenčních řízení, která spadají do oblasti jeho působnosti, a rozhodnutí učiněných v přímé souvislosti s takovými insolvenčními řízeními. Automatické uznávání by tedy mělo znamenat, že se účinky vyplývající z těchto řízení podle práva členského státu, ve kterém bylo řízení zahájeno, rozšiřují na jiné členské státy. Uznávání rozhodnutí soudů členských států se musí zakládat na zásadě vzájemné důvěry. Důvody pro odepření uznání by měly být omezeny na nezbytné minimum. Podle této zásady by měl být rovněž řešen spor, kdy se soudy dvou členských států považují za příslušné k zahájení hlavního insolvenčního řízení. Rozhodnutí soudu, který zahájil řízení jako první, by mělo být uznáváno v jiných členských státech, aniž by byly tyto členské státy oprávněny rozhodnutí tohoto soudu přezkoumávat.) je zřejmé, že jedním z účinků nařízení je též to, že za podmínek v něm obsažených se uznávají veškerá soudní rozhodnutí vydaná soudy v příslušném insolvenčním řízení od jeho zahájení až do jeho skončení. 16. Ve smyslu výše citovaných ustanovení a zásad může být účastníkem řízení předložené pravomocné rozhodnutí soudu vydané v insolvenčním řízení ve smyslu Nařízení důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, pokud je tímto rozhodnutím dlužník zbaven povinnosti zaplatit své dosud neuhrazené závazky. Každý z věřitelů je totiž oprávněn uplatnit své pohledávky v příslušném, již probíhajícím, národním insolvenčním řízení (článek 45, článek 53 a násl.), stát se tak jeho účastníkem a chránit v něm svá práva. Zásadně pak platí, že soud jiného státu není oprávněn přezkoumávat platnost či správnost rozhodnutí vydaného v insolvenčním řízení soudem jiného státu. 17. V souladu s výše uvedeným je též česká právní úprava oddlužení, již soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí poněkud nepřesně interpretoval. I podle insolvenčního zákona č. 182/2006 Sb. (dále jen IZ) totiž platí, že dlužník může být osvobozen od povinnosti platit své dosud neuhrazené závazky i v případě, že například svému zahraničnímu věřiteli v rámci oddlužení žádného plnění neposkytl. Věřitel má ovšem, byl-li účastníkem řízení, možnost podat odvolání proti osvobození dlužníka (§ 414, 415 IZ), popř. podat návrh na zrušení schváleného oddlužení (§ 418 IZ), nicméně pokud dlužník všechny své povinnosti v průběhu insolvenčního řízení řádně plnil a absenci plnění nezavinil, osvobozen zásadně bude, nicméně věřiteli zůstává právo na náhradu škody vůči státu, byla-li chyba na straně soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 sen. zn. 29 NSCR 50/2015: Vyjde-li po pravomocném skončení insolvenčního řízení (poté, co soud vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníkem) najevo, že v důsledku pochybení insolvenčního soudu nebylo s dlužníkovým věřitelem jednáno jako se „známým věřitelem“ dlužníka dle § 430 IZ, nejde o okolnost, jež by insolvenčnímu soudu bránila ve vydání usnesení, jímž dlužníka, který splnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, osvobodí od placení zbytku dluhů, včetně dluhu, jenž odpovídá neuspokojené pohledávce takového „známého věřitele“). 18. Výše uvedeným právním názorem se soud I. stupně při svém rozhodování neřídil, a v důsledku toho úplně nezjistil skutkový stav věci týkající se tvrzení povinných o povolení oddlužení slovenským soudem. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 19. V souzené věci tedy bude v další fázi řízení především na povinných, aby předložili soudu I. stupně takové důkazy, z nichž by bylo zřejmé, že bylo slovenským soudem vydáno rozhodnutí, jímž byli pravomocně pro futuro zbaveni povinnosti uhradit oprávněné ty pohledávky, jejichž uspokojení se ta exekučně domáhá. Tvrdí-li oprávněná, že uvedené rozhodnutí bylo zrušeno, je naopak na ní, aby soudu I. stupně toto tvrzení prokázala. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 13. srpna 2018 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu