ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobkyně: B. S. – G., s. r. o., IČO XXX sídlem P., XXX P. zastoupená advokátkou Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou sídlem Komenského 4, 339 01 Klatovy proti žalovaným: 1. K. P., narozený dne XXX státní příslušník R. f. bytem V P., P. 2. E. P., narozená dne XXX státní příslušnice R f bytem V P., P. oba zastoupeni advokátem Mgr. Rudolfem Pastorákem sídlem Husitská 344/63, 130 00 Praha 3 o určení neúčinnosti darovací smlouvy, o odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. ledna 2018, č. j. 22 C 13/2016-249, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 5.392,58 Kč k rukám Mgr. Ing Ladislavy Jindřichové, advokátky, do 3 dnů od právní moci rozsudku. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: Určuje se, že darovací smlouva ze dne 6. 10. 2014, na základě které A. G., narozen XXX, a G. G., narozená XXX, darovali žalovaným nemovitosti, a to pozemek parcelní číslo XXX, o výměře 119 m2, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XXX rodinný dům a pozemek parcelní číslo XXX, o výměře 493 m2, druh pozemku orná půda, zapsané v katastru nemovitostí na listu vlastnictví číslo XXX, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrálním pracovištěm Praha, pro k. ú. B., obec P., je vůči žalobkyni právně neúčinná. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 44.868 Kč, a to k rukám Mgr. Ing. Ladislavy Jindřichové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že takto soud rozhodl o žalobě na určení neúčinnosti darovací smlouvy specifikované ve výroku I. rozsudku. Žalobkyně tvrdila, že A. G. (dále jen „dlužník“) byl v důsledku svého směnečného závazku uznán povinným zaplatit žalobkyni rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 49 Cm 23/2014-51 částku 2.650.000 Kč s 6% úrokem z této částky od 1. 9. 2013 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 8.833 Kč, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyně ještě před vynesením rozsudku zjistila, že dlužník společně se svou manželkou G. G. jako dárci uzavřeli v září 2014 se žalovanými, a to jako jejich dcerou a jejím manželem, darovací smlouvu, na základě které jim darovali pozemek p. č. XXX, jehož součástí je stavba č. p. XXX (rodinný dům), B. a pozemek p. č. XXX, vše zapsáno na LV XXX pro katastrální území B., obec P. Tato smlouva je právním jednáním, kterým byla žalobkyně jako věřitel zkrácena a ke kterému došlo v posledních 2 letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými. 3. Žalovaní s žalobou nesouhlasili. Namítali, že na požadovaném určení není dán naléhavý právní zájem podle § 80 o. s. ř. Namítali dále, že žalobkyně se nemůže domáhat určení neúčinnosti právního jednání učiněného manželkou dlužníka, neboť žalobkyně vůči ní nemá žádnou pohledávku a dluh dlužníka ani nespadá do společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Žalobkyně též neprokázala, že převod nemovitostí smlouvou krátil uspokojení vykonatelné pohledávky žalobkyně, a to jednak z důvodu, že předmětné nemovitosti byly zatíženy zástavním právem ve prospěch Hypoteční banky, a. s. k zajištění pohledávky této banky ve výši 3.100.000 Kč, a dále z důvodu, že předmětné nemovitosti nebyly ve výlučném vlastnictví dlužníka, ale v SJM. Smlouvou nebyl převáděn majetek, z něhož by mohla být žalobkyně uspokojena, s ohledem na přednost zástavního věřitele a na spoluvlastnictví manželky dlužníka. Žalobkyně také neprokázala, že by dlužník nedisponoval jiným majetkem, z něhož by se mohla uspokojit, neboť má majetek v R. f., konkrétně byt 3+1 v A. v hodnotě 125.000 USD, jeho manželka má byt v N. v hodnotě 1.800.000 Kč a dále rozestavěný rodinný dům v obci Š. v hodnotě 2.000.000 Kč. Hodnota tohoto majetku dlužníka nepochybně postačuje k uhrazení dluhu žalobkyně. Nadto žalovaní odporovaným právním jednáním nemohli zkrátit žalobkyni ani z toho důvodu, že za převod nemovitosti poskytli dlužníkovi adekvátní protiplnění, a dále zaplatili dárcům prostřednictvím otce 1. žalovaného částku 100.000 USD v hotovosti. Žalobkyně též neprokázala, že by mezi dlužníkem a 1. žalovaným byl natolik intenzivní vztah, že by se jednalo o vztah osob blízkých. Žalovaní současně prokázali, že jím ani nebyl znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele - žalobkyni, když ani sám dlužník neměl vědomost o tom, že žalobkyni cokoliv dluží, proto o tom nemohli vědět ani žalovaní. Důvodem převodu nemovitosti totiž nebylo zahájení soudního řízení žalobkyně vůči dlužníkovi, ale přestěhování dárců zpátky do R. 4. Soud I. stupně se s ohledem na státní příslušnost žalovaných k R. f. zabýval svoji pravomocí ve věci jednat, jakož i aplikací příslušného právního řádu. Dovodil, že smlouva mezi Českou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestných, ze dne 12. 8. 1982, která byla uveřejněna pod č. 95/83 Sb., mezinárodních smluv, kolizní normy upravující institut neúčinnosti právního jednání neobsahuje. Pravomoc českých soudů je tak dána ustanovením § 6 odst. 1 ZMPS, neboť soud I. stupně je místně příslušným soudem pro dané řízení. Jelikož institut neúčinnosti právního jednání se povahou a charakterem blíží institutu neplatnosti právního jednání, je rozhodným právem v této věci právo české, neboť tímto právním řádem se řídí i právní poměr založený darovací smlouvu (§ 87 odst. 1 ZMPS). 5. Po provedeném dokazování soud I. stupně učinil následující závěr o skutkovém stavu věci: V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně má vůči dlužníkovi vymahatelnou pohledávku ve výši 2.650.000 Kč s příslušenstvím specifikovaným v žalobě, jakož i nárok na směnečnou odměnu ve výši 8.833 Kč, na základě vykonatelného rozhodnutí soudu uvedeného v návrhu. Na tuto pohledávku dosud dlužník žalobkyni ani částečně nehradil. Proto je žalobkyně věcně aktivně legitimována k podání odpůrčí žaloby. Dlužník společně s jeho manželkou G. G. uzavřeli jako dárci dne 6. 10. 2014 se žalovanými jako obdarovanými smlouvu darovací, kterou převedli bezplatně na obdarované vlastnické právo k nemovitostem - pozemku p. č. XXX, o výměře 119 m˛, druh pozemku zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XXX, rodinný dům, pozemku p. č. XXX, o výměře 493 m˛, druh pozemku orná půda, zapsáno v Katastru nemovitostí na LV č. XXX, vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území B. K uzavření smlouvy došlo 6. 10. 2014, tedy v době dvou let před podáním žaloby (7. 1. 2016). Smlouva byla uzavřena mezi dlužníkem a jeho manželkou jako dárci a žalovanými jako obdarovanými, kteří jednak s dárci právně jednali, ale i nabyli z předmětného právního jednání prospěch (majetek). Proto jsou žalovaní v dané věci pasivně věcně legitimováni. Soud dále dospěl k závěru, že účastníci smlouvy jsou osobami sobě navzájem blízkými. V případě vztahu dlužníka a žalovaných sice nejde o příbuzné v řadě přímé, sourozence, manželé či partnery, ale o jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, neboť by újmu utrpěnou jednomu z nich považovala druhá jako újmu vlastní. Smlouvou byla žalobkyně objektivně zkrácena, protože tím došlo ke zmenšení majetku dlužníka a současně se žalobkyně nemůže uspokojit z majetku dlužníka, ačkoliv, nebýt těchto úkonů, by se z majetku dlužníka uspokojila., navíc tato pohledávka Hypoteční banky činila v době převodu nemovitosti darovací smlouvou pouze částku 3.103.810 Kč, tedy částku podstatně nižší než byla hodnota převáděných nemovitostí. Dárci též za převedené nemovitosti neobdrželi přiměřenou náhradu, byť žalovaní uhradili dluh dárců vůči Hypoteční bance ve výši 3.100.000 Kč, a dále uhradili dárcům prostřednictvím otce 1. žalovaného částku 100.000 USD. Hodnota převáděných nemovitostí v době jejich převodu totiž činila 6.590.000 Kč, což je částka stanovená znaleckým posudkem. K tomuto posudku soud však uvedl, že má o výši této částky pochybnosti i s ohledem na obecně známé skutečnosti o cenách nemovitostí v Praze, jakož i tvrzení dlužníka, že za stavbu domu vynaložil částku 8.500.000 Kč až 9.500.000 Kč. Pokud by soud zohlednil žalovanými tvrzené částky, jednalo by se o celkovou částku 5.286.900 Kč, což se nedá považovat za přiměřenou náhradu hodnoty převáděných nemovitostí ve výši 6.590.000 Kč. Žalobkyně přitom v řízení prokázala, že dlužník nemá v České republice žádný majetek, a existenci jiného majetku dlužníka ke dni uzavření smlouvy žalovaní neprokázali ani po poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. 6. Žalovaní po poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neprokázali jejich další tvrzení, že jim nebyl znám úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele, když pouze tvrdili, že dlužník neměl úmysl zkrátit uzavřením smlouvy své věřitele, neboť o pohledávce žalobkyně nevěděl; proto o tomto úmyslu dlužníka nemohli vědět ani žalovaní. 7. Soud I. stupně se dále zabýval námitkou žalovaných, dle níž nemůže být žaloba důvodná proto, že úkon neučinil dlužník sám, ale dlužník společně s manželkou, která o jeho dluhu nevěděla. Uvedl, že darovací smlouvou převáděné nemovitosti byly v SJM. Protože závazek dlužníka zaplatit žalobkyni částku 2.650.000 Kč z titulu směnky ze dne 4. 2. 2013 vznikl za trvání manželství dlužníka s G. G., může se žalobkyně při výkonu rozhodnutí uspokojit podle ust. § 731 o. z. i z toho, co je v SJM, byť podle ust. § 732 o. z., tj. v případě převzetí předmětného závazku dlužníkem proti vůli jeho manželky, pouze do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo společné jmění manželů zrušeno a vypořádáno. Žalovaní však v řízení ani netvrdili, že by manželka dlužníka takový nesouhlas vůči žalobkyni vůbec projevila. Žalobkyně tak byla oprávněna domáhat se vyslovení neúčinnosti darovací smlouvy, kterou byl převáděn nemovitý majetek patřící do SJM, byť spolu s dlužníkem toto právní jednání činila i jeho manželka. 8. S ohledem na výše uvedené soud I. stupně ve smyslu § 590 odst. 1 písm. c) o. z., se zohledněním ust. § 22, § 589, § 594 odst. 1 o. z., jakož i při aplikaci rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 29 Cdo 5063/2008, a ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 794/2006, uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že dlužník uzavřel se žalovanými, tedy osobami jemu blízkými, dne 6. 10. 2014, tedy ve lhůtě nepřesahující 2 roky před podáním žaloby v této věci, smlouvu, kterou zkrátil uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, která jí byla přiznána rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2016, č. j. 49 Cm 23/2014 - 51. Žalovaní ani po poučení soudu podle ust. § 118a odst. 1 a 3 a § 118b o. s. ř. neprokázali, že by jim dlužníkův úmysl zkrátit věřitele nebyl znám. Proto soud žalobě vyhověl. 9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, již v rozhodnutí specifikoval za jednotlivé úkony učiněné advokátkou, dle vyhlášky č. 177/96 Sb., včetně náhrady za cestovné a promeškaný čas advokátky žalobkyně za cesty ze sídla advokátní kanceláře v Klatovech do Prahy a zpět, jakož i za náhradu za DPH. 10. Proti tomuto rozhodnutí podali včasné odvolání žalovaní. V odvolání zejména namítali nesprávné právní posouzení věci, pokud jde o otázku, zda je možné napadnout vylučovací žalobou právní úkon manželky dlužníka, pokud disponuje majetkem ve společném jmění manželů, za situace, kdy dluh manžela nespadá do SJM. Právní jednání manželky dlužníka spočívající v darování nemovitosti žalovaným totiž není ze zákona dotčeno jakýmkoliv nedostatkem právního jednání dlužníka. I kdyby byl právní úkon dispozice s nemovitostí ze strany dlužníka ve vztahu k žalobkyni neúčinný, nemělo by takové určení neúčinnosti vliv na platný a účinný převod vlastnického práva učiněný manželkou dlužníka, jakožto úplného vlastníka předmětné nemovitosti. Právní úkon manželky sám o sobě způsobil zamýšlené právní účinky, a vyvolal tak platný převod nemovitosti. 11. Žalovaní dále namítali nesprávné právní posouzení otázky, zda převodem nemovitosti došlo ke zkrácení věřitele ve smyslu ust. § 590 odst. 1 písm. c) o. z. K tomu uváděli, že v řízení bylo prokázáno, že nemovitost byla převedena za stavu, kdy na ní vázlo hypoteční zástavní právo ve prospěch Hypoteční banky a.s., zapsané na základě zástavní smlouvy z 1. 2. 2011, zajišťující pohledávku Hypoteční banky a.s. za dárci v nominální výši 3.100.000 Kč. Nebyl tak převáděn majetek, z něhož by žalobkyně mohla být uspokojena, a to i s ohledem na přednost zástavního věřitele a také s ohledem na spoluvlastnictví manželky dlužníka. 12. Dle odvolatelů žalobkyně v řízení také neprokázala, že by dlužník nedisponoval jiným majetkem, z něhož by se mohla uspokojit. Z provedených důkazů vyplývá, že dlužník vlastní nemovitý majetek v R. f. 3+1 v A. s aktuální hodnotou 120.000 USD (2.700.000 Kč), jeho manželka byt v N. v hodnotě 1.800.000 Kč a dále rozestavěný rodinný dům v obci Š. s cenou 2.000.000 Kč. 13. Žalovaní také nesouhlasili se závěrem soudu I. stupně, že jimi uhrazená částka nepředstavovala přiměřenou náhradu ve vztahu k převedené nemovitosti. S přihlédnutím k rodinným vztahům mezi převodci představuje úhrada více než 80 % odhadované ceny nemovitosti nepochybně přiměřenou náhradu i s ohledem na to, že se nemovitost za vyšší částku převodcům v minulosti nepodařilo prodat. Žalovaní za převod nemovitosti řádně zaplatili, nemohlo tak dojít ke zkrácení žalobkyně, bez ohledu na to, že dlužník poskytnuté peněžní prostředky nepoužil na úhradu svého dluhu vůči žalobci. K tomu odkazovali na rozsudek Nejvyššího soudu dne 24. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4806/2014. Rozhodující je skutečné, reálně poskytnuté protiplnění ze strany dlužníka. 14. Žalovaní namítali i nesprávné právní posouzení otázky subjektivní stránky údajného zkracovacího úkonu dlužníka. Vztah mezi nimi a dlužníkem nebyl charakteru a intenzity osoby blízké, přičemž tento status musí být postaven najisto, a to u obou žalovaných. Nadto bylo v řízení prokázáno, že nevěděli a nemohli vědět o tom, že dlužník měl dluh vůči žalobci, jelikož sám dlužník neměl vědomost o tom, že žalobci cokoliv dluží. Z výpovědi dlužníka přitom vyplynulo, že v době převodu nemovitosti byl přesvědčen o tom, že veškeré dluhy vůči žalobci jeho společnost již uhradila. Dlužník nevěděl a neví, jaká byla hospodářská kauza vystavené směnky, přičemž žalobce sám hospodářskou kauzu směnky sdělit odmítl. V řízení bylo prokázáno, že důvodem převodu nemovitosti na žalované byla jejich svatba a skutečnost, že dlužník s manželkou se přestěhovali do R. Bylo rovněž prokázáno, že dlužník neuskutečňoval převod nemovitosti v souvislosti se směnečným řízením, o kterém prokazatelně nevěděl; ve směnečném řízení vedeném pod sp. zn. 49 Cm 23/2014 u Městského soudu v Praze totiž nebyla dlužníkovi doručena ani jedna písemnost. 15. Odvolatelé též namítali, že prokázání neexistence úmyslu je vyloučené, resp. že nelze nabídnout jiné důkazy, než jak žalovaní učinili. Namítli též, že soud odmítl provést důkaz výpovědí matkou žalované - svědkyně G. Toto odmítnutí přitom soud řádně nezdůvodnil. Soud se též řádně nezabýval svědeckou výpovědí dlužníka, že sám dlužník neměl v době uskutečnění převodu povědomost o existenci dluhu. Tato skutečnost přitom sama o sobě vylučuje možnost existence zavinění u žalovaných. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl a žalovaným přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. 16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. 17. Odvolací soud předně uvádí, že v dané věci s cizím prvkem (neboť oba žalovaní mají státní občanství R. f.), soud I. stupně sice nesprávně dovodil pravomoc (příslušnost) soudů České republiky ze zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (ZMPS), avšak tato nesprávnost neměla vliv na jinak správný závěr soudu o jeho pravomoci. Pravomoc českých soudů bylo totiž třeba dovodit z čl. 4 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, ze dne 12. 12. 2012 (Brusel I bis) (jež má přednost před aplikací ZMPS), když oba žalovaní mají na území České republiky bydliště a Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášená pod č. 95/1983 Sb., která má přednost před Nařízením Brusel I bis, mezinárodní příslušnost k řízení o sporech ohledně neúčinnosti právních jednání neupravuje. Správně soud I. stupně postupoval při aplikaci českého hmotného práva dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), a to s odkazem na § 87 odst. 1 ZMPS. 18. Soud I. stupně v dostatečném rozsahu zjistil skutkový stav věci, v souladu s § 132 o. s. ř. Nepochybil ani, jestliže neprovedl navržený důkaz výslechem svědkyně G.-matky 2. žalované, byť lze přitakat žalovaným, že neprovedení tohoto důkazu měl v rozhodnutí odůvodnit. Absence tohoto odůvodnění však neměla vliv na správnost rozhodnutí ve věci, když z protokolu o jednání ze dne 11. 11. 2018 vyplývá, že výslech této svědkyně byl navržen jen k prokázání nadbytečných skutečností. Jak plyne z odpovědi právního zástupce žalovaných na dotaz soudu, navržená svědkyně měla být slyšena k tomu, že dostala plnění spočívající v úhradě závazku vůči bance, která jim poskytla hypotéční úvěr na dům, a k tomu, že s manželem dostali plnění ve výši 100.000 USD. Dále měla vypovídat o vztahu mezi dárci a obdarovanými, k majetku dlužníka A. G. a k její vědomosti o dluhu žalobkyně vůči A. G. Irelevantnost této svědecké výpovědi je odůvodněna níže. 19. Soud I. stupně se správně vypořádal s námitkou žalovaných o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení dle § 80 o. s. ř., který v dané věci přímo plyne z hmotněprávní úpravy § 589 a následujících o. z. Na tuto část odůvodnění jeho rozhodnutí lze bezezbytku odkázat; ostatně tato námitka nebyla ani předmětem odvolání. 20. Dále soud správně posuzoval kumulativně stanovené podmínky pro vyslovení neúčinnosti, uvedené v ustanovení § 589, § 590 odst. 1 písm. c), § 594 odst. 1 o. z., a to existenci vykonatelné pohledávky (následující bod 14. tohoto odůvodnění), 2) právní jednání dlužníka, jímž je zkrácena možnost uspokojení věřitele (bod 15. odůvodnění), 3) že k právnímu jednání došlo mezi dlužníkem a osobou blízkou, a to v posledních dvou letech před podáním žaloby (bod 16. odůvodnění), 4) dlužník nedisponuje jiným majetkem, z něhož by mohla být vykonatelná pohledávka uspokojena (bod 17. odůvodnění) a 5) nebylo prokázáno, že by žalovaným v době, kdy se právní jednání uskutečnilo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel (bod 18. odůvodnění). Přednostní charakter pohledávky zajištěné zástavním právem není zákonným důvodem, pro který by neúčinnost předmětného právního jednání neměla být soudem vyslovena; tato problematika se řeší dle zákonných ustanovení upravujících výkon rozhodnutí. 21. Prvá podmínka byla prokázána, když žalobkyně jako věřitelka disponuje proti dlužníkovi vykonatelnou pohledávkou, která nebyla ani částečně uspokojena. Tyto skutečnosti nebyly v odvolání ani zpochybňovány. 22. Uzavřením darovací smlouvy mezi dlužníkem na straně jedné a žalovanými na straně druhé byla naplněna druhá podmínka pro vyslovení neúčinnosti tohoto právního jednání, neboť darovací smlouva zkrátila možnost uspokojení žalobkyně z majetku, jenž byl předmětem darování. Odvolací soud v této otázce nesdílí právní názor soudu I. stupně, dle něhož bylo třeba v řízení prokazovat, zda žalovaní poskytli žalobcům protiplnění, neboť žalovaní sice tuto námitku vznesli, avšak odpovídající tvrzení k uvedenému ani neuvedli. Uváděli sice, že darovací smlouva byla de facto úplatná, tomuto názoru však odporuje samotné znění darovací smlouvy včetně návrhu na vklad darovací smlouvy do katastru nemovitostí, z něhož je zřejmé, že se jednalo o bezúplatný převod, jenž je základní vlastností darovací smlouvy. Závazek žalovaných, že za dárce zaplatí zbytek úvěru u Hypotéční banky, nebyl v darovací smlouvě formulován tak, že by bylo možno dovodit, že se ve skutečnosti jednalo o zastřený právní úkon (simulovaný právní úkon) a ve skutečnosti se jednalo o smlouvu kupní. Uvedený závazek žalovaných byl totiž ve smlouvě uveden jako vedlejší ujednání v darovací smlouvě, které nikterak nepodmiňovalo samotné darování nemovitosti, ale stanovilo pouze oprávnění žalobců od smlouvy odstoupit pro případ, že nebude žalovanými naplněn. Upravovalo též plnění nikoliv ve prospěch dárců, ale ve prospěch třetí osoby; závěry rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4806/2014 se přitom opírají o zcela odlišný skutkový děj, kdy odpovídající plnění ve výši obvyklé ceny věci bylo poskytnuto přímo dlužníkovi. 23. Pro věc také nebylo rozhodné, zda dlužník od otce 1. žalovaného dostal částku 100.000 USD. Má-li být určitým právním úkonem (jednáním) zastřen jiný právní úkon (tzv. disimulovaný), je simulovaný právní úkon pro nedostatek potřebné vůle subjektů jej skutečně uzavřít neplatný. V takových případech platí tento jiný, tj. zastřený úkon, resp. jednání. Podmínkou je, že toto jednání odpovídá vůli subjektů, a dále, že jsou u něj splněny i ostatní náležitosti požadované zákonem pro jeho platnost (viz rozhodnutí Nejvyššího soud ze dne 11. 11. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2227/2010). Pro platnost zastřeného právního jednání by se tak muselo jednat o právní jednání mezi žalovanými a dlužníkem, nikoli mezi otcem 2. žalované a dlužníkem, když z ust. § 575 o. z. vyplývá, že musí být dána totožnost účastníků předstíraného a zastřeného právního úkonu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 29 Odo 440/2004). Závěr soudu I. stupně, že pro věc samu bylo třeba zabývat se tím, zda se dlužníkovi za darované nemovitosti dostalo adekvátního protiplnění, byl tak přijat nadbytečně. Nicméně lze pro úplnost dodat, že v této otázce soud I. stupně přijal závěr, který je souladný s výsledky dokazování, dle něhož by se ani se zohledněním zaplacené pohledávky z úvěru u Hypoteční banky a částky 100.000 USD dlužníkovi adekvátního protiplnění nedostalo, protože převedené nemovitosti byly mnohem hodnotnější. Žalobkyně tak byla odporovaným právním jednáním dlužníka nepochybně zkrácena. 24. K podmínce pro vyslovení neúčinnosti právního jednání dlužníka se vztahuje i námitka žalovaných, že neúčinnost nelze vyslovit za situace, kdy právní jednání (darování nemovitosti žalovaným) neučinil dlužník sám, ale se svojí manželkou, s níž měl nemovitost v SJM. Uvedená námitka však není opodstatněná. Odvolací soud odkazuje na publikovaný rozsudek Krajského soudu v O., ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 8 Co 41/2011, dle kterého „pro vyslovení neúčinnosti právního úkonu, tedy darovací smlouvy, je irelevantní, zda nemovitost byla darována také matkou žalovaných, která není dlužníkem. Institut společného jmění manželů…………. je založen na tom, že každý z manželů je vlastníkem celé věci, v případě dluhu byť jednoho z manželů je možno postihnout výkonem rozhodnutí majetek náležející do SJM, a tedy skutečnost, že odporovaným úkonem byl darován majetek ze SJM rodičů žalovaných, nemá vliv na oprávněnost žaloby žalobce“. Třebaže byl výše uvedený názor vysloven k výkladu § 42a zákona 40/1964 Sb., jedná se o názor vztahující se i k zákonu č. 89/92 Sb., občanskému zákoníku, neboť institut společného jmění manželů v zákonném režimu (když jiný režim nebyl ani tvrzen) je založen na tom, že každý z manželů je vlastníkem celé věci, s níž může v plném rozsahu také disponovat. Samotná skutečnost, že manželka dlužníka učinila platné právní jednání, nebyla v odvolání ani zpochybňována. V případě exekuce se pak ve vztahu k manželce dlužníka dále postupuje dle § 731 a následujících o. z., jak správně popsal v důvodech rozhodnutí soud I. stupně. 25. Skutečnost, že oba žalovaní jsou ve vztahu k dlužníkovi osobami blízkými, byla prokázána především výpovědí samotného dlužníka, jakož i obsahem kupní smlouvy, kde jsou dárci označeni jako rodiče obdarované a žalovaní jako dcera dárců a její manžel. Vnitřní vztah dlužníka k oběma obdarovaným, které dle své vlastní výpovědi považuje oba žalované za osoby jemu blízké natolik, že by újmu jim vzniklou považoval za újmu vlastní, nelze zpochybnit ani výpovědí manželky dlužníka, která nemůže vlastní pocity dlužníka znát lépe, než on sám. Skutečnost, že k předmětnému právnímu jednání dlužníka došlo v posledních 2 letech před podáním žaloby, nebyla v odvolání zpochybňována. 26. Soud I. stupně správně zhodnotil i další námitku žalovaných, když dovodil, že dlužník nemá dostatečný jiný majetek, z něhož by mohla být vykonatelná pohledávka žalobkyně uspokojena. Prokazatelný majetek dlužníka ke dni 6. 10. 2014 se dle jeho vlastních tvrzení nacházel pouze v cizině (1/3 spoluvlastnického podílu k bytu v K.), jiný majetek nebyl samotných dlužníkem ani uváděn. Tento majetek by byl k uspokojení pohledávky velmi obtížně časově a finančně náročně realizovatelný, a to zejména s přihlédnutím k nutnosti při realizaci tohoto majetku postupovat cestou mezinárodního práva soukromého. Jiný vhodný majetek dlužníka na území České republiky, který by bylo možno použít pro uspokojení pohledávky žalobkyně, nebyl ani tvrzen, proto k tomuto nebylo třeba dalších svědeckých výpovědí. 27. Soud I. stupně ohledně poslední podmínky vycházel ze správného zjištění a právního závěru, že k převodu došlo mezi osobami blízkými dle § 22 o. z. a § 771 o. z. a že dochází k přesunu břemene tvrzení a důkazního z žalobkyně na žalované, tj. k povinnosti prokázat, že v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel. Žalovaní tak byli povinni v souladu s ustálenou judikaturou prokázat, že o dlužníkově úmyslu zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděli a ani nemohli vědět, přestože vyvinuli "pečlivost" k poznání tohoto dlužníkova úmyslu a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000). V intencích výše uvedeného rozhodnutí nelze za úspěšnou považovat pouhou obranu žalovaných, že o úmyslu dlužníka nevěděli ani nemuseli vědět, neboť sám dlužník o svém dluhu nevěděl. Žalovaní totiž ani netvrdili, že by vynaložili jakékoli úsilí a snahu směřující k tomu, aby se o bezdlužnosti dárce přesvědčili (například dotazem na žalobkyni), to za situace, že se jednalo o podnikatele, u něhož se dluhy a závazky běžně předpokládají. K neexistujícím tvrzením nebylo třeba provádět další dokazování výslechem navržené svědkyně. 28. Ze všech shora uvedených důvodů byl rozsudek soudu I. stupně jako správný potvrzen, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení (§ 219 o. s. ř.). 29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch. Má proto právo na náhradu za odměnu advokátky, která učinila 1 úkon - účast při odvolacím jednání, a to dle § 9 odst. 1 a § 7 bod 4. AT v částce 1.500 Kč, k tomu náleží paušální náhrada ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. Náhrada za použití motorového vozidla byla stanovena v částce 1.856,68 Kč, dle § 157 a § 158 zákona č. 262/2006 Sb., za jízdu automobilem Mercedes Benz ML 320, RZ 4PO 4626, při průměrné spotřebě dle TP 10 l/100 km, ve výši náhrad 4 Kč a ceny nafty 29,80 Kč/1l, dle vyhlášky č. 463/2017 Sb., za jízdu z Klatov do Prahy a zpět - 266 km se tak jedná o 1.856,68 Kč. Náhrada za promeškaný čas za 8 půlhodin byla stanovena dle § 13 odst. 4 písm. a) AT v částce 800 Kč. Celkové náklady řízení s připočtením 21% náhrady za DPH ve výši 935,90 Kč proto činí 5.392,58 Kč. Lhůta a místo k plnění náhrady nákladů řízení byly stanoveny dle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, které se podává ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím soudu I. stupně, za podmínek ust. § 237, § 239 a následujících o. s. ř. Praha 19. září 2018 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu