USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobců: a) A. B., narozený dne XXX bytem V. R. F., Ř., I. r. b) P. B., narozená dne XXX bytem C. T., B., Š. k. oba zastoupeni advokátkou Mgr. Paolou Spoladore sídlem Myslíkova 2020/4, 120 00 Praha 2 proti žalovaným: 1. A. I. a. s. P., IČO XXX sídlem N. V. p. , P. 2. Z. P., narozená dne XXX bytem L., P. obě zastoupeny advokátem Mgr. Ing. Markem Švehlíkem sídlem Purkyňova 74/2, 110 00 Praha 1 o žalobě na určení, k odvolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. července 2018, č. j. 28 C 291/2017-72, takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5.784 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Marka Švehlíka, advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně řízení zastavil (výrok I.), žalobcům uložil nahradit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 5.784 Kč (výrok II.) a žalobcům vrátil uhrazený soudní poplatek za žalobu ve výši 2.000 Kč (výrok III.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobci domáhali určení, že věřitelem 1. žalovaného byl v okamžiku své smrti pan A. B., narozený XXX a zemřelý dne XXX, a to z titulu pohledávky ve výši 18.112.414 Kč s příslušenstvím vzniklé zápůjčkami. To s odůvodněním, že pan A. B. byl jediným akcionářem 1. žalovaného a zároveň osobou, která 1. žalovaného ovládala i financovala. Druhá žalovaná však v současné době vystupuje jako věřitelka 1. žalovaného s tvrzením, že za 1. žalovaným má pohledávky. Proto podala ke katastrálnímu úřadu v Praze návrh na zápis zástavního práva zajišťujícího její pohledávky ve výši 18.112.414 Kč s příslušenstvím. Žalobci však postoupení pohledávek ze zápůjček ze strany A. B. na druhou žalovanou popírají. Žalovaní se (kromě obrany ve věci samé) bránili námitkou nedostatku pravomoci českých soudů ve věci rozhodnout. 3. Soud I. stupně po citaci ust. § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř. dovodil, že v daném případě se jedná o řízení se zahraničním prvkem, a je proto namístě aplikovat Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 (Brusel I bis – dále jen Nařízení). Po citaci článku 4 a 8 tohoto Nařízení se zabýval otázkou, zda jsou naplněny podmínky pro uplatnění výjimky z článku 4 aplikací článku 8, avšak se záporným výsledkem. Uvedl, že nelze hovořit o úzce spojených nárocích obou žalovaných, když žalobkyně se vůči 1. žalované ničeho nedomáhá, 1. žalovaná vystupuje v postavení dlužníka a v řízení o určení vlastnictví pohledávky jí nepřísluší uplatňovat žádná práva a povinnosti. S ohledem na nutnost restriktivního posuzování článku 8 Nařízení dovodil, že v dané věci nejsou dány podmínky pro dovození pravomoci českých soudů. Z těchto důvodů řízení, s odkazem na ust. § 104 odst. 1 o. s. ř., zastavil. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř., když žalobci zavinili jeho zastavení. O vrácení soudního poplatku rozhodl s odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 62 Co 175/2015. 4. Proti tomuto rozhodnutí podali včasné a přípustné odvolání oba žalobci. Namítli, že soud se nevypořádal s jejich obranou, kterou již dříve soudu zaslali jako reakci na námitku žalovaných o nedostatku pravomoci, čímž zatížil své rozhodnutí vadou nedostatku odůvodnění. V daném případě je dána pravomoc soudu, pasivně je legitimována i žalovaná společnost, ačkoli jde o žalobu na určení vlastnictví pohledávky. Judikatura k určovacím žalobám na vlastnictví nemovitosti se zde nemůže zcela uplatnit, neboť nemovitost dlužník nemá. I pokud by žalovaná společnost nebyla pasivně legitimována, je dána pravomoc českých soudů dle ust. § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém ve spojení s ust. § 86 odst. 2 a § 87 písm. a) o. s. ř. To za situace, kdy 2. žalovaná je jedinou akcionářkou 1. žalované, má majetek (akcie) 1. žalované na území České republiky a v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10. Pravomoc v daném případě byla obdobně dovozena i v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2499/98 a sp. zn. 29 Cdo 452/2014. Pokud je nadto 2. žalovaná zapsána jako jediná předsedkyně představenstva prvé žalované, má v jejím sídle i stálé pracoviště, je dána pravomoc daného soudu i z tohoto důvodu. Žalobci proto navrhli zrušení napadeného usnesení a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení, popřípadě jeho změnu tak, že se řízení nezastavuje a námitka nedostatku pravomoci se zamítá. 5. Žalovaní k odvolání žalobců uvedli, že soud I. stupně rozhodl zcela v souladu s konzistentním názorem Nejvyššího soudu, že účastníky žaloby na určení jsou zásadně ty subjekty, které byly účastníky (smluvními stranami) právního jednání, které je žalobou na určení napadáno. V daném případě je určovací žalobou dotčeno právní jednání spočívající v uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, jejímiž účastníky byli pouze pan A. B. a druhá žalovaná, proto je zcela beze smyslu, aby prvá žalovaná jako dlužník pohledávky, jejíž vlastnictví má být určeno, byla účastníkem soudního řízení. Soud I. stupně tedy správně posoudil, že smyslem a účelem označení 1. žalované jako účastnice řízení je pouze vytvoření záchytného bodu k založení mezinárodní příslušnosti českých soudů. Přitom možnost, aby druhá žalovaná mohla být samostatně žalována na území České republiky, nevyplývá z žádného ustanovení Nařízení Brusel I bis. Nesprávný je rovněž právní názor žalobců o možné aplikaci zákona o mezinárodním právu soukromém, neboť unijní předpisy mají aplikační přednost. I pokud by se naplnila jakkoli lichá námitka žalobců, že by mohl být dluh splněn žalovanému věřiteli, nebyl by spor obsoletní, nedošlo by ani k zániku sporného nároku, neboť případný rozsudek ve věci by byl právním titulem, který by na straně druhé žalované dal vzniknout bezdůvodnému obohacení. Argument žalobců o držení majetku druhé žalované na území České republiky je nadto v rozporu s jejich tvrzením v druhém sporu probíhajícím u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 76/2011, týkajícím se sporu o akcie, kde žalovaní sporují skutečnost, že by druhá žalovaná oprávněně držela akcie 1. žalované a že by byla platnou členkou představenstva prvé žalované, a mohla mít tady tak pracoviště. Všechny tyto námitky zakládají pouze tendenčnost podané žaloby. Z těchto důvodů žalovaní navrhli potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné. 7. Soud I. stupně zcela správně vystihl skutečnost, že se v daném případě jedná o spor se zahraničním prvkem (žalobci mají bydliště v I. a Š.), a je proto při zkoumání mezinárodní příslušnosti soudu dán důvod pro aplikaci Nařízení Brusel I bis (viz odstavec 7 odůvodnění). S těmito jeho správnými závěry se odvolací soud ztotožňuje. 8. Z obsahu spisu vyplývá, že druhá žalovaná popírá existenci svého bydliště (ve smyslu článku 62 Nařízení) na území České republiky a tvrdí, že jejím bydlištěm je adresa B., S., S. r., bydliště/sídlo prvé žalované je na území České republiky. Žalobci tvrzení druhé žalované nesporují, dovozují (avšak nepřípadně s odkazem na české kolizní normy), že zde má majetek, což je dle jejich tvrzení rozhodná skutečnost pro dovození pravomoci českých soudů. 9. Při zvažování otázky mezinárodní příslušnosti v daném případě však aplikační prostor pro použití národních kolizních norem - zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém - není dán (viz jeho ust. § 2, i žalovanými přiléhavě citované rozhodnutí E. C. vs E.). Tento závěr přitom není v rozporu s žalobci citovanou judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2499/98 a sp. zn. 29 Cdo 452/2014, neboť ta se v prvém případě zabývala pravomocí soudu pouze z pohledu tehdejšího zákona č. 97/63 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, neboť spor byl zahájen ještě před vstupem České republiky do Evropské unie, právo Evropské unie proto nemohlo být aplikováno. V druhém případě se spor týkal žalované s bydlištěm mimo prostor Evropské unie, nadto se zdůrazněním přednostní aplikace tehdy účinného článku 24 Nařízení Brusel I (kterému v podstatě odpovídá stávající znění článku 26 Nařízení Brusel I bis), oproti zákonu č. 97/63 Sb. 10. V nyní projednávaném případě se nejedná o spor o určení vlastnického práva k listinným akciím (o které šlo v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 452/2014 citovaného žalobci), ale o určení, že otec žalobců byl v okamžiku své smrti věřitelem pohledávky za prvou žalovanou, a tedy, že pohledávka patří do pozůstalosti po zesnulém. To s tvrzením, že jejich otec před svojí smrtí nikdy tuto pohledávku nepřevedl na druhou žalovanou (jeho manželku). 11. Žalovaní ve svém prvém vyjádření k věci samé namítli nedostatek pravomoci českých soudů, nedošlo tedy k založení mezinárodní příslušnosti dle článku 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis. Pro posouzení mezinárodní příslušnosti soudu v dané věci je s ohledem na shora uvedené námitky žalovaných nutné předběžně posoudit otázku jejich pasivní věcně legitimace ve sporu. Obecně je pasivní věcná legitimace u žalovaného dána jen tehdy, má-li podle zjištěného skutkového stavu a právního posouzení věci povinnost, jejíhož splnění se žalobce domáhal. Nicméně zkoumání mezinárodní příslušnosti soudů v tomto případě mohlo proběhnout bez dokazování, neboť k těmto závěrům měl soud I. stupně dostatek podkladů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5535/2015). 12. Žalobci se domáhají určovací výroku o tom, že jejich otec byl v okamžiku smrti věřitelem prvé žalované z titulu pohledávky vzniklé zápůjčkami. Podstatou tohoto sporu má být objasnění převodu pohledávek mezi právním předchůdcem žalobců (jejich otcem) a druhou žalovanou (jeho manželkou). Pasivní věcná legitimace druhé žalované (o které žalobci tvrdí, že vystupuje jako vlastník pohledávky), je proto dána. 13. Prvá žalovaná je však pouhým dlužníkem z tvrzené pohledávky, a soud I. stupně proto správně dospěl k závěru, že prvé žalované (dlužníku) v tomto sporu fakticky nepřísluší uplatňovat žádná práva a povinnosti ve věci samé. Pasivní legitimace prvé žalované nemůže být ani odůvodněna obavou žalobců, aby prvá žalovaná druhé žalované v mezidobí neplnila, neboť na podstatě podané určovací žaloby (deklaratorního charakteru) a závaznosti navrhovaného rozsudečného výroku by tato skutečnost ničeho nezměnila. 14. Pokud v řízení není dána pasivní legitimace prvé žalované a druhá žalovaná nemá bydliště na území České republiky, žalovaní mezinárodní příslušnost soudu dle článku 26 odst. 1 nezaložili, nelze postupovat při řešení otázky mezinárodní příslušnosti pouze ze sídla prvé žalované, ale v kontextu výkladových pravidel článku 8 odst. 1 Nařízení, které by jako jediné bylo relevantní pro dovození pravomoci v daném případě. Soud I. stupně tak učinil, a jeho úvahy a závěry jsou zcela správné, v souladu s judikaturou ESD a SDEU (viz např. C-364/93), odvolací soud se s nimi zcela ztotožnil. Žalobci se totiž svým postupem snaží odejmout druhou žalovanou jejímu příslušnému soudu ve S. r., a popírají tak principy citovaného Nařízení. 15. Odvolací soud proto napadené usnesení, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správné potvrdil. 16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 o. s. ř., když žalovaní byli ve své obraně zcela úspěšní. Jejich účelně vynaložené náklady spočívaly toliko v nákladech za právní zastoupení. Ty spočívaly v jednom úkonu právní služby (společné vyjádření k odvolání) při zastupování dvou žalovaných dle ust. § 6 odst. 1, § 7 a § 9 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), ve výši 2.240 Kč a náhradě hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 3 a. t. ve výši 300 Kč, včetně náhrady za DPH ve výši 21 % z částky 4.780 Kč, tj. 1.004 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu po Prahu 10, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 a násl. občanského soudního řádu. Praha 15. října 2018 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu