ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové v právní věci žalobkyně: S. v likvidaci, IČO XXX sídlem P., P. A. zastoupená advokátem Mgr. Pavolem Riškem sídlem Brno, Jakubská 156/2 proti žalované: I. V., narozená dne XXX bytem S. r. N., B., F. zastoupená advokátem Mgr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M. sídlem Praha 6, Přílepská 514/2 o určení vlastnictví k nemovitosti, k odvolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. listopadu 2017, č. j. 6 C 106/2016-241, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v napadeném výroku o věci samé (I.), nákladech státu (III.) potvrzuje, v nákladovém výroku (II.) se mění jen tak, že jejich výše činí 94.634 Kč, jinak se potvrzuje. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.724 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Pavola Rišky, advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí, a to bytové jednotky č. XXX se spoluvlastnickým podílem ve výši 212/8999 na společných částech domu č. p. XXX, a téhož spoluvlastnického podílu na pozemku parc. č. XXX, to vše zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, obec Praha, katastrální území Strašnice (výrok I.). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 95.592,01 Kč a České republice na nákladech vzniklých státu částku 2.973,50 Kč, a to v prodloužené patnáctidenní pariční lhůtě (výrok II., III.). 2. Takto rozhodl na základě žaloby podané dne 7. 4. 2016, ve které žalobkyně tvrdila, že kupní smlouvou ze dne 6. 7. 2010 prodala žalobkyně žalované předmětné nemovitosti za cenu 1.500.000 Kč. Přitom za žalobkyni jednal tehdejší jednatel A. V. - manžel žalované. Žalobkyně však tvrdí, že předmětná kupní smlouva porušila ust. § 196a obch. zák., když hodnota prodávané nemovitosti značně přesahovala jednu desetinu upsaného základního kapitálu společnosti, která tehdy činila 11.000.000 Kč. Kupní cena nemovitosti byla minimálně o 28 % nižší než cena v místě a čase obvyklá, když žalobkyně dovozovala, že se mělo jednat o částku hraničící s dvěma miliony korun. Žalovaná ke své obraně tvrdila, že uhradila kupní cenu, která byla cenou tržní, a poukázala na rozpor nároku žalobkyně s dobrými mravy za situace, kdy stávající jednatelka žalobkyně násilně převzala firmu, kterou založil manžel žalované (A. Vaněk), který se zasloužil i o veškerý majetek, který společnost měla. 3. Soud I. stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy týkajícími se zejména hodnoty převáděné nemovitosti, výpověďmi svědků A. V. a svědka B. dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Vzal za prokázané, že žalobkyně je toho času v insolvenci a likvidaci, když likvidátorkou společnosti je I. B. M. Ta je také matkou nezletilých dětí J. a A. M., jejichž otcem je A. V. (manžel žalované). Žalovaná je a ke dni uzavření kupní smlouvy také byla manželkou pana V. Z hlediska zjištěného skutkového stavu soud I. stupně uvedl, že dne 6. 7. 2010 byla uzavřena kupní smlouva mezi žalobkyní (tehdy zapsanou pod obchodní firmou R.), zastoupenou panem V., a žalovanou, k prodeji bytové jednotky č. XXX v budově č. p. XXX včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu i pozemku v k. ú. Strašnice, o velikosti 2+1 a výměře 63,6 m2 + lodžie 7 m2 v 7. n. p. za kupní cenu 1.500.000 Kč. Vklad práva byl povolen rozhodnutím sp. zn. V-34320/2010-101 s právními účinky vkladu k 13. 7. 2010. Před prodejem nemovitostí nebyl vypracován znalecký posudek znalcem ustanoveným soudem ke zjištění tržní ceny a nekonala se valná hromada. Kupní cena byla určena panem V. jako cena bez provedené rekonstrukce. Vzal za prokázané, že žalovaná ještě před uzavřením kupní smlouvy provedla v předmětném bytě rekonstrukční práce, za které vynaložila částku 279.040 Kč, a zhodnotila tím byt částkou 950.000 – 1.000.000 Kč. Obvyklá cena nemovitosti, bez zohlednění rekonstrukce, v době uzavření kupní smlouvy se pohybovala od 2.100.000 – 2.250.000 Kč, a se zohledněním rekonstrukce provedené žalovanou ve výši 3.100.000 – 3.200.000 Kč. Vzal za prokázané, že kupní cena 1.500.000 Kč byla zaplacena a vypořádána tak, že již v březnu a dubnu 2009 byly žalobkyni připsány peníze na účet v celkové výši 2.176.240 Kč (tyto prostředky měl fakticky obdržet svědek V. za prodej bytu č. XXX od paní Z., resp. jejího syna p. T., a byly tak jeho půjčkou vůči žalobkyni). Hodnota upsaného základního kapitálu žalobkyně v době prodeje bytu činila 11.000.000 Kč. 4. Soud I. stupně po dovození naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (ust. § 80 o. s. ř.) věc po právní stránce (s odkazem na ust. § 3028 odst. 2 o. z.) posoudil dle předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to konkrétně ust. § 588 obč. zák., § 196a obch. zák. Následně posuzoval, zda sjednaná kupní cena mohla ve světle ust. § 196a obch. zák. a za daných skutkových okolností obstát a kupní smlouva vyvolat zamýšlené právní účinky. To za situace, kdy žalovaná byla v době prodeje nemovitosti ve smyslu ust. § 116 věta před středníkem občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. osobou blízkou k tehdejšímu jednateli žalobkyně. Za právně nerozhodné považoval tvrzení, že v době převodu nemovitosti byly vztahy mezi žalovanou a jejím manželem na velmi špatné úrovni. Měl za prokázané, že se před prodejem nemovitosti nekonala valná hromada, žalobkyně nepožádala soud o jmenování znalce a znalecký posudek k ocenění nemovitosti byl vypracován zpětně, až pět měsíců po uzavření kupní smlouvy. S ohledem na dikci ust. § 196a obch. zák. se soud I. stupně dále zabýval tím, zda prodej nemovitosti byl činností běžnou v rámci obchodního styku žalobkyně, aby dospěl k opačnému závěru. Předmětem podnikání žalobkyně byl pronájem a správa nemovitostí, v menší míře jejich prodej, což měl za prokázané z výslechu bývalého jednatele žalobkyně pana. Po citaci rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009 dále dovodil, že je nerozhodné, že kupní cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem, podstatné pro věc ale je, zda se jednalo o cenu tržní. K určení tržní ceny nemovitých věcí vyšel soud I. stupně ze soudního znaleckého posudku znaleckého ústavu I., který považoval za nejobjektivnější, neboť vycházel nejen ze stavu bytu, ale nejvěrohodněji zvolil i použitou metodu a srovnávací vzorky. Znalecký posudek I. S. považoval za nepoužitelný, neboť znalec nebyl na místě samém, použil pouze porovnávací metodu, ale neuvedl konkrétní srovnávací vzorky. Nepoužil ani znalecký posudek znaleckého ústavu P., neboť ten vycházel z nabídkových cen, které byly redukovány koeficienty, za vhodnější metodu považoval reálně dosažené ceny, přitom M. J. a J. I. B. nemají specializaci k oceňování nemovitostí. Nevycházel ani z posudku I. M., která nebyla v předmětném bytě, ani posudku I. K., která stanovila administrativní (nikoli tržní) cenu bytu, pro řízení nepoužitelnou; přitom právě na základě tohoto posudku žalovaná argumentovala, že žalované uhradila cenu tržní (1.500.000 Kč). Soud I. stupně na vrub této znalkyně zdůraznil, že zrcadlový byt k předmětnému bytu přibližně o stejné velikosti, který byl v témže roce prodán, ocenila administrativní cenou kolem 2 milionů korun. 5. Úvahy žalované o nutnosti vycházet z faktického majetku společnosti, nikoliv upsaného majetku společnosti, pak považoval za nepřípadné s ohledem na jasnou dikci ust. § 196a obch. zák. Stejně za nerozhodnou považoval obranu žalované o tom, že žalobkyni fakticky žádná škoda nevznikla. Dovodil, že úvaha tehdejšího jednatele pana V. o výši kupní ceny byla úvahou volnou, neboť i byt, který byl cca o 20 m2 menší, prodával o rok dříve třetí osobě za částku 2.600.000 Kč. Nadto pan Vaněk uváděl, že předmětný byt by třetí osobě prodával za částku vyšší. Soud I. stupně rovněž neshledal za důvodnou námitku rozporu s dobrými mravy, která pramenila z dlouhodobých rozporů mezi I. M. a panem V. 6. Upsaný základní kapitál žalobkyně ke dni uzavření smlouvy činil 11.000.000 Kč, znaleckým ústavem určená cena nemovitých věcí v rozsahu 2.100.000 – 2.250.000 Kč přesahuje limit 10 % upsaného základního kapitálu tak, jak je uvedeno v ust. § 196a odst. 3 obch. zák. Za této situace, na základě ust. § 39 občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013 dovodil, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná a žalobkyně své vlastnické právo citovanou smlouvou nepozbyla. O náhradě nákladů řízení stran rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když za neúčelně vynaložené náklady považoval vyjádření žalobkyně ze dne 26. 10., 5. 12. 2016 a 20. 1., 7. 3., 4. 8. a 27. 10. 2017. O náhradě nákladů vzniklých státu rozhodl dle ust. § 148 o. s. ř. 7. Proti rozsudku podala včasné a přípustné odvolání žalovaná. Zopakovala, že běžnou obchodní činností žalobkyně byl obchod s nemovitostmi, čemuž odpovídá i údaj zapsaný do obchodního rejstříku a neodporuje tomu ani výpověď svědka B., který realitní činnost vnímal výlučně jako zprostředkování prodeje a pronájmu nemovitostí. Žalobkyně v průběhu své existence koupila jedenáct bytů (z toho čtyři prodala), řadu garážových stání (ze kterých minimálně dva prodala), dva průmyslové areály (které oba prodala) a jednu nemovitost (tzv. Solnický zámeček), který rovněž zcizila. Nákup a prodej nemovitostí tak pro ni byl běžnou obchodní činností. Setrvala na tvrzení, že ust. § 196a odst. 3 obch. zák. je nutno vykládat materiálně a podle jeho smyslu, tedy přihlížet ke skutečnému majetku společnosti, který byl v době převodu bytu cca 50 až 60 milionů korun. Tato úprava byla z nového občanského zákoníku vyřazena, neboť nic dobrého nepřinesla. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 50/03 a § 2 o. z. dovodila, že smyslem ust. § 196a odst. 3 obch. zák. bylo poměřovat skutečný, nikoliv upsaný majetek společnosti. V průběhu řízení byly vypracovány znalecké posudky, které stanovily cenu bytu od 1 do 2,5 milionu korun a rozptyl těchto hodnot pramení z toho, že nemovitost byla oceňována cca 6 až 7 let zpětně, což vede k informační nouzi jak o cenových údajích, tak o údajích faktického stavu předmětu ocenění. Proto mají znalecké posudky značně omezenou vypovídací hodnotu. V řízení bylo prokázáno, že kupní cena 1.500.000 Kč byla žalobkyni zaplacena a vypořádána tak, že v březnu a dubnu 2009 byly na účet žalobkyně připsány částky v celkové výši 2.176.240 Kč (což odpovídá tržní ceně bytu stanovenou znaleckým ústavem IRA s. r. o.). Žalobkyně tak neunesla své důkazní břemeno k tvrzení, že smlouva byla uzavřena v rozporu s ust. § 196a obch. zák. 8. Zopakovala své výhrady k postupu soudu I. stupně, který nevycházel ze znaleckého posudku znaleckého ústavu P. Soud I. stupně ani nezohlednil znalecký posudek č. 936/26/2009, vyhotovený pro řízení u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, dle kterého byl byt oceněn částkou 1.203.000 Kč. Konečně namítla rozpor nároku žalobkyně s dobrými mravy vycházejíc z tvrzení, že firmu vybudoval pan V. (manžel žalované); stávající jednatelka firmy I. M. má s panem V. dvě děti, vede proti němu četná exekuční řízení týkající se výživného, firmu násilím převzala a tuneluje ji. Své spory s panem V. si I. M. vyřizuje na úkor žalované, která nemovitost - předmětný byt pokojně vlastnila. Právě tento výrazný mezilidský podtext a spravedlnost rozhodnutí by měl soud zvážit ve vztahu k fiktivní hodnotě ust. § 196a obch. zák. (jehož úprava nebyla přejata do nového občanského zákoníku). Nesprávnost ceny převáděného majetku stanovené znaleckým posudkem nebyla způsobena smluvními stranami. 9. Uzavřela, že kupní smlouva nemůže být neplatná dle ust. § 196 obch. zák. ve spojení s § 39 o. z., neboť převod bytu na žalovanou byl učiněn v rámci běžného obchodního styku společnosti a nebylo tak nutno vypracovávat znalecký posudek (ust. § 196a odst. 4 obch. zák.). Ustanovení § 196a obch. zák. je nutno vykládat s přihlédnutím k jeho smyslu, a to v poměru k reálné hodnotě majetku společnosti v době uzavření kupní smlouvy. Ta činila více než 50 milionů korun, a i proto nebylo nutno vypracovávat znalecký posudek. K převodu bytu došlo za tržní cenu a nesprávnost závěrů učiněných znalcem nelze přičítat k tíži stranám. Žalobkyně nebyla nákupem a prodejem bytu poškozena, její nárok je v rozporu s dobrými mravy, v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, práva na právní jistotu. Soud by žalobě neměl poskytnout ochranu, neboť jinak by tento případ vedl ke krutosti a bezohlednosti, urážející obyčejné lidské cítění. Z těchto důvodů navrhla změnu napadeného rozsudku, zamítnutí žaloby a přiznání plné náhrady nákladů řízení. 10. Proti tomuto rozsudku, avšak toliko do nákladového výroku II., podala včasné a přípustné odvolání žalobkyně. Sporovala závěr soudu I. stupně, že soudem I. stupně blíže specifikované a jí nepřiznané náklady nebyly vynaloženy účelně, mělo by jí být přiznáno i dalších sedm účtovaných úkonů právní pomoci. Bez bližšího odůvodnění jí soud nepřiznal odměnu za výzvu k vyklizení a předání nemovitých věcí, závěry soudu o neúčelnosti ostatních úkonů blíže vyvracela. 11. Odvolání žalované považovala za nedůvodné. Ztotožnila se se závěrem soud I. stupně, že se nejednalo o převod v rámci běžného obchodního styku ve smyslu ust. § 196a odst. 4 obch. zák. Žalobkyně neuskutečňovala běžně prodej nemovitostí v rámci realitní činnosti, nemovitosti žalobkyně nakoupila, aby je držela a pronajímala. K prodeji přistupovala pouze v případě, kdy potřebovala vyšší rozsah provozního kapitálu. Nepravdivé je i tvrzení žalované o původu názvu společnosti R., neboť se nejedná zkratku ze slov R. V., ale R. V., tedy výnosy pro V. Nepřípadné je odvolání žalované i v části týkající se reálné hodnoty majetku společnosti, a to s odkazem na jednoznačnou dikci zákona, který hovoří o upsaném základním kapitálu společnosti. Toto ustanovení v novém občanském zákoníku zůstalo, pouze bylo transformováno. Žalovanou odkazovaná tabulka Českého statistického úřadu sice poukazuje na vývoj ceny bytů v průběhu let, soudem ustanovený znalecký ústav ale vycházel z indexů realizovaných cen starších bytů v Praze, což je pro daný vztah případnější. Pokud žalovaná tvrdila, že žalobkyni žádná škoda nevznikla, oponuje tomu tvrzením, že byt mohla prodat za příznivější cenu. Za správný považovala i postup soudu, který nepřihlédl ke znaleckému posudku znaleckého ústavu P., a to i s ohledem na jím nesprávně stanovenou cenu bytu. Odkaz žalované na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 1110/2017 je nepřípadný, neboť v daném případě nebyl nesprávně vypracovaný znalecký posudek na určení tržní ceny, ale posudek zcela chyběl a cena byla stanovena na základě volné úvahy tehdejšího jednatele žalobkyně. K namítanému rozporu s dobrými mravy poukázala na to, že A. V. v řízení u Městského soudu v Praze sp. zn. 18 Co 336/2016 uvedl, že byt kupovala manželka z toho důvodu, aby o něj on nepřišel v exekuci. Dovodila, že tak činil zcela úmyslně za účelem vyvést tento majetek ze společnosti žalobkyně, její nárok tak není ani v rozporu s dobrými mravy. Uzavřela, že pan V. jako jednatel společnosti žalobkyně zneužil svoji pozici, v rozporu s platnými právními předpisy převedl majetek žalobkyně bez odpovídajícího protiplnění na žalovanou, a z těchto důvodů nemůže být nyní uplatněný nárok žalobkyně v rozporu s dobrými mravy. 12. Sporovala i správnost závěrů soudu I. stupně, který dle jejího názoru zcela nekriticky přijal obranu žalované týkající se „životního příběhu“ manžela žalované. Žalobkyně i nadále tvrdí, že jedná s péčí řádného hospodáře poté, co stávající jednatelka žalované zjistila, že bývalý jednatel žalované společnost vede nehospodárně. Nesouhlasila se zjištěním soudu, že kupní cena byla žalovanou uhrazena, neboť si soud I. stupně protiřečí, pokud zároveň konstatuje, že tato částka byla půjčkou pana V. Buď tedy pan V. půjčil společnosti peníze (což žalobkyně sporuje), nebo je žalovaná poslala na úhradu kupní ceny (což v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno). Tok peněžních prostředků ani údajná půjčka nebyla prokázána žádným důkazem mimo tvrzení nevěrohodného svědka zainteresovaného na výsledku řízení, který byt pravidelně užívá. 13. Z těchto důvodů navrhla potvrzení napadených výroků I. a III. rozsudku, změnu nákladového výroku II. a na nákladech řízení před soudem I. stupně přiznání částky 124.390,01 Kč a plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. 14. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu), dokazování částečně zopakoval (§ 213 odst. 2 o. s. ř.) a doplnil (§ 213 odst. 4, § 213a o. s. ř.). 15. Z výpisu z veřejného insolvenčního rejstříku odvolací soud vzal za prokázané, že ke dni vydání rozhodnutí soudu I. stupně a ke dni vydání odvolacího rozsudku nebylo vůči žalobkyni vedeno neskončené insolvenční řízení. 16. Ze znaleckého posudku č. 936/26/2009 vyhotoveného pro řízení vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou vzal odvolací soud za prokázané, že byl tamním soudem zadán mimo jiné i k ocenění obchodního podílu pana V. ve společnosti R. (nyní S. E. v likvidaci). Posudek se blíže nezabýval bytovou jednotkou, která je předmětem tohoto sporu na základě místního šetření, bral ji jako jednu z mnoha a odkazoval na blíže neuvedené šetření znalce o hodnotách srovnatelných nemovitostí při východisku, že se k datu zpracování posudku (27. 8. 2009) jednalo o byt s regulovaným nájemným. 17. Z výslechu svědka V. zachyceném v přepisu části zvukového záznamu z jednání odvolacího Městského soudu v Praze ve věci 18Co 336/2016 ze dne 29. 3. 2017 (stejných účastníků) vzal odvolací soud za prokázané, že pan V. (jako jednatel fy S. E.) požádal žalovanou (jeho manželku), aby odkoupila mimo automobilu od žalobkyně i byt, a to v podstatě proto, aby jej mohl užívat v době, kdy je v České republice na návštěvě za dětmi a aby se vyhnul případné exekuci na byt, kdyby byl psán na jeho osobu. 18. Po takto doplněném dokazování odvolací soud neshledal odvolání žalované důvodné. 19. Neboť žalovaná je státní příslušnice S. r. N. s trvalým pobytem v S. r. N., je ve věci dán mezinárodní prvek. Soud I. stupně proto správně mlčky dovodil svoji mezinárodní pravomoc (danou článkem 26 odst. 1 Nařízení Brusel I bis) i rozhodné české právo, které si účastníci ve smlouvě sjednali, a proto i důsledky plynoucí z její neplatnosti se řídí právem českým (viz ust. článku 12 písm. e/ Nařízení Řím I). 20. Jak vyplývá z dokazování před odvolacím soudem, soud I. stupně dospěl k nesprávnému dílčímu závěru, že žalobkyně je v insolvenci, ač z výpisu insolvenčního rejstříku vyplývá opak. Tento mylný závěr se však nikterak neprojevil na jeho jinak správném závěru o důvodnosti žaloby. 21. Soud I. stupně nejprve správně dovodil naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení (ust. § 80 o. s. ř.), poté došel ke správnému závěru o aplikaci právních norem účinných do 31. 12. 2013. Správně dovodil, že žalovaná byla ve smyslu ust. § 116 obč. zák. osobou blízkou (manželkou) tehdejšího jednatele žalobkyně, který za žalobkyni uzavíral předmětnou smlouvu. Lze pouze zdůraznit, že pokud se v daném případě jedná o manželku jednatele žalobce, zákonné ustanovení (§ 116 obč. zák.) logicky u manželů nerozlišuje jejich skutečné vztahy, tedy i to, zda se oba manželé nenachází v momentální rozmíšce či rozvodu, či zda spolu žijí. V daném případě k dovození dopadu ust. § 196a obch. zák. na danou kupní smlouvu proto postačuje, že v řízení byla prokázána existence manželství tehdejšího jednatele žalobkyně V. s žalovanou ke dni uzavření posuzované smlouvy. 22. Ani námitky žalované o nutnosti vycházet ze skutečného, nikoli (v tehdejším obchodním rejstříku) zapsaného majetku žalobkyně, a vykládat ust. § 196a odst. 3 obch. zák. materiálně, důvodné nejsou, dikce zákona i komentářová literatura je v tomto případě zcela jednoznačná. Odvolací soud zdůrazňuje, že výklad přijímaný žalovanou by přinesl do obchodní i soudní praxe řadu obtížně řešitelných problémů, kdy by šlo jen stěží jednoznačně určit výši skutečného majetku společnosti k rozhodnému datu uzavření smlouvy, což by zakládalo pro nabyvatele majetku nepřiměřené riziko. Oproti tomu zákonné ustanovení operující s definicí upsaného základního kapitálu je z tohoto pohledu zcela jednoznačné a bdělým nabyvatelům umožňuje posoudit, zda se nevystavují rizikům vyplývajícím z ust. § 196a obch. zák. 23. Pokud žalovaná namítala, že úprava nového občanského zákoníku s obdobným omezením převodu majetku, jako bylo ust. § 196a obch. zák., již nepočítá, není ani tato obrana důvodná. S účinností nové právní úpravy (jak občanského zákoníku, tak zejména zákona o obchodních korporacích) se totiž snížil základní kapitál společnosti s ručením omezeným až na 1 Kč, čímž u této formy kapitálové společnosti pozbyla tato úprava smyslu. Byla však zákonodárcem i nadále ponechána u akciové společnosti - viz ust. § 255 odst. 1 zákona o obchodních korporacích. Nejedná se proto o aktuální benevolenci zákonodárce k majetkovým přesunům ze společnosti na společníky (jednatele) s. r. o., ale reakci na legislativní změnu znemožňující posouzení převodu majetku ve vztahu k základnímu kapitálu. 24. Z těchto důvodů není důvodu pominout v době uzavření kupní smlouvy účinné ust. § 196a obch. zák. za situace, kdy v době převodu nemovitosti ze společnosti žalobkyně na manželku tehdejšího jednatele byl upsaný základní kapitál žalobkyně 11.000.000 Kč a kupní cena dosahovala částky 1.500.000 K (tedy přesahující jednu desetinu upsaného základního kapitálu). 25. Soud I. stupně proto správně následně zaměřil svoji pozornost na otázku, zda žalovaná (manželka jednatele žalobkyně) nabyla úplatně majetek žalobkyně skutečně za tržní cenu (ust. § 196a odst. 3 obch. zák.). Jeho závěry o tom, že sjednaná kupní cena uvedená v kupní smlouvě nebyla cenou v místě a čase obvyklou (tedy cenou tržní), ve smyslu rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, a jedná se proto o kupní smlouvu absolutně neplatnou (ust. § 39 obč. zák.) pro rozpor s ust. § 196a odst. 3 obch. zák., je rovněž správný, mající podklad v provedeném dokazování. 26. Soud I. stupně podrobně vysvětlil, proč při stanovení tržní ceny vyšel ze soudního znaleckého posudku znaleckého ústavu I. a proč k ostatním posudkům nepřihlížel, odvolací soud nemá jeho závěrům v tomto ohledu co vytknout. Pokud soud I. stupně nepřihlédl ani ke znaleckému posudku vypracovanému v rámci řízení u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (shora citovanému), nepochybil. Tak tomu je proto, že byl zadán k ocenění obchodního podílu žalovaného ve společnosti žalobkyně. Vypracovaný posudek se proto blíže nezabýval konkrétní bytovou jednotkou, k jejímu ocenění nebylo uskutečněno ani místního šetření, znalec pouze odkazoval na své blíže neuvedené šetření, nadto s východiskem, že se k datu zpracování posudku (27. 8. 2009) jednalo o byt s regulovaným nájemným. Z výpovědí slyšených svědků B. i V. však vyplývá, že v době prodeje nemovitosti (6. 7. 2010) v bytě již žádná třetí osoba nebyla, byt nebyl zatížen nájemním právem. Ani dílčí závěry tohoto posudku proto nemohly být v dané věci směrodatné pro rozhodnou otázku, zda kupní cena uvedená v kupní smlouvě byla cenou v místě a čase obvyklou, neboť právě zatížení nájemním právem je jednou z podstatných položek snižujících hodnotu nemovitosti. 27. Pokud žalovaná dále namítala, že k tíži stran nelze přičítat nesprávnost závěrů učiněných znalcem, zcela pomíjí skutečnost, že v době převodu nemovitosti nebyl ani jeden znalecký posudek k ocenění tržní ceny vypracován, cena byla určena na základě vlastní úvahy tehdejšího jednatele - svědka V., pozdější zadání ke zpracování znaleckého posudku se týkalo ceny pouze administrativní (viz posudek I. K.). Nadto, jak již zdůraznil soud I. stupně, svědek V. připustil, že pokud by byt byl prodáván třetí osobě, zvažoval by cenu jinou. Nadto bytová jednotka ve vlastnictví žalobkyně v dané lokalitě a o nižší podlahové ploše byla v rozhodné době prodána třetí osobě dokonce za cenu vyšší, než byt předmětný. 28. Protože mezi stranami byla sjednána kupní cena ve výši 1.500.000 Kč, je pro toto řízení již nerozhodné, zda tato částka byla žalobkyni skutečně kupující stranou uhrazena, neboť nedosahovala ceny v místě a čase obvyklé (ceny tržní). Pokud soud I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyni byla připsána na účet částka 2.176.240 Kč (dne 30. 3. 2009 a 22. 4. 2009 z prodeje bytu pí Z.), je třeba zdůraznit, že i pokud by tím měla být uhrazena kupní cena za žalovanou, nemohlo dojít k úhradě (jiné než sjednané) tržní ceny (pohybující se fakticky mezi 2,1 a 2,25 mil. Kč), neboť jakýkoli dodatek kupní smlouvy obsahující jinou než sjednanou kupní cenu nebyl stranami ani tvrzen ani v řízení nevyšel najevo. Případný přeplatek kupní ceny by mohl být (v případě prokázání úhrady této částky právě z titulu úhrady kupní ceny žalovanou) eventuálně bezdůvodným obohacením na straně žalobkyně. Otázkou úhrady stanovené kupní ceny žalovanou se však odvolací soud, s ohledem na výše uvedený závěr, pro nadbytečnost již nezabýval. Pokud byla bytová jednotka převedena na žalovanou za cenu nižší než tržní, vznikla tím zcela nepochybně žalobkyni škoda, a to v rozdílu mezi tržní cenou a cenou uvedenou ve smlouvě. Je proto nerozhodné, že žalobkyně předmětný byt prodala se ziskem, neboť její zisk mohl být vyšší. 29. Ke správným závěrům soudu I. stupně o prodeji předmětného bytu v rámci běžného obchodního styku žalobkyně, se kterými se ztotožňuje, odvolací soud dodává, že svědek V. v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 336/2016 v rámci své výpovědi na jednání soudu dne 29. 3. 2017 sdělil, že byt byl kupován na manželku proto, aby kvůli exekucím o tento byt (který potřeboval v rámci styků s nezletilými) nepřišel. I z tohoto důvodu se proto nemohlo jednat o běžný obchodní styk žalobkyně (ust. § 196a odst.4 obch. zák.), jak tvrdila žalovaná. 30. I hodnocení námitky rozporu s dobrými mravy (stávající ust. § 2 odst. 3 o. z.) soudem I. stupně bylo správné. Ani odvolací soud ji neshledává za důvodnou, nadto za situace, kdy tržní cena nemovitosti byla o více než 1/4 vyšší než cena volnou úvahou stanovená tehdejším jednatelem žalobkyně (manželem žalované). Strany se neřídily chybným znaleckým posudkem ke stanovení tržní ceny, ale volnou úvahou se zohledněním slevy pro manželku jednatele společnosti. Jedině tak si lze totiž vysvětlit slova tehdejšího jednatele Vaňka, že pro jinou osobu by byla cena stanovena jiná (jak dovozuje odvolací soud), vyšší, neboť v jiném případě byl byt o nižší podlahové výměře prodán za vyšší cenu (viz závěry soudu I. stupně). Žalovaná fakticky popírá samostatnou právní subjektivitu žalobkyně a nepřípustně dovozuje možnost zakladatele společnosti libovolně (nad rámec zákonem danými mantinely) nakládat s jejím majetkem. Ani osobní rozpory stávajícího vedení společnosti s bývalým vedením (odpovědným za posuzované jednání) přitom nemohou založit rozpor žaloby s dobrými mravy při posouzení neplatného převodu majetku společnosti na jeho blízkého rodinného příslušníka. 31. Vzhledem k odvolacím námitkám žalované do nákladového výroku považuje odvolací soud za účelně vynaložené náklady shodně se soudem I. stupně uhrazený soudní poplatek (5.000 Kč), soudem určenou a žalobkyní uhrazenou zálohu na znalecký posudek (15.000 Kč) a náklady za právní zastoupení. Ty spočívají v soudem I. stupně určených 11 úkonech právní služby a dalších 3 úkonech právní pomoci, a to za předžalobní výzvu a vyjádření žalobkyně ze dnů 5. 12. 2016 a 27. 10. 2017. 32. Soud I. stupně při zohlednění účelnosti vynaložených úkonů procesně úspěšné žalobkyně (ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.) totiž opominul, že žalobkyně vyzvala žalovanou předžalobní výzvou k dobrovolnému splnění povinnosti, náleží jí proto i za tento úkon odměna dle § 11 odst. 1 písm. d) Tarifu. Za účelně vynaložený úkon odvolací soud považuje i vyjádření ze dne 5. 12. 2016, ve kterém žalobkyně reagovala na průběh sporu i vyjádření ze dne 4. 8. 2017 a které bylo učiněno z pokynu soudu, i další úkon žalobkyně, a to vyjádření ze dne 27. 10. 2017, neboť v něm bylo reagováno na novou obranu žalované – tvrzený rozpor žaloby s dobrými mravy. 33. Nepochybil však, pokud za účelně vynaložený úkon nepovažoval vyjádření ze dne 26. 10. 2016, kdy žalobkyně tvrdila formálně nesprávný postup katastrálního úřadu při zápisu kupní smlouvy, a proto i přechodu vlastnického práva na žalovanou. Toto tvrzení však bylo v průběhu řízení zcela vyvráceno a nevedlo k úspěchu ve věci. Vyjádření žalobkyně ze dne 20. 1. 2017 ani odvolací soud nepovažuje za účelné, neboť tvrzení žalobkyně o nekvalifikaci společnosti P. k vyhotovení znaleckého z formálních důvodů (absence kvalifikovaných znalců ve společnosti) nebylo pravdivé. Znevážit podaný znalecký posudek znalce zapsaného v příslušné evidenci a v daném oboru pouze tím, že se účastník domnívá, že znalec neměl být (lhostejno z jakých důvodů) v evidenci zapsán a neměl vykonávat znaleckou činnost, nemůže být hodnoceno jako účelně vynaložený úkon účastníka. Ostatně ani žalobkyní předložený (soudem nevyžádaný) znalecký posudek I. M. pro svoje vady nebyl soudem I. stupně použit. Z těchto důvodů nelze považovat za účelně vynaložený náklad žalobkyně ani soudem I. stupně přiznanou částku 13.300 Kč - úhradu posudku I. M. Konečně za účelně vyložený úkon odvolací soud nepovažuje ani vyjádření žalobkyně ze dne 7. 3. 2017, které je pokračující polemikou o správnosti posudku společnosti P., která však pro věc nepřinesla nic nového. Odvolací soud přitom nezpochybňuje právo účastníka se vyjadřovat ve věci samé, nikoli však každé vyjádření k dílčím aspektům řízení lze považovat za účelné. Celkové, účelně vynaložené náklady řízení žalobkyně před soudem I. stupně tak činí částku 94.634 Kč (včetně DPH). 34. Protože soud I. stupně dospěl ke správnému závěru o tom, že kupní cena nemovitosti nebyla cenou v místě a čase obvyklou (tržní), byl správný i jeho závěr, že kupní smlouva je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (ust. § 196a odst. 3 obch. zák.). Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek ve výroku o věci samé (I.) i závislém výroku o nákladech státu (III.) dle ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, ve výroku o nákladech účastníků (II.) jej změnil jen tak, že jejich výše činí 94.634 Kč, jinak jej rovněž jako věcně správný potvrdil. 35. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla ve věci samé úspěšná. Její účelně vynaložené náklady spočívaly ve dvou úkonech právní pomoci (vyjádření k odvolání, jednání dne 25. 4. 2018) á 3.100 Kč (ust. § 9 odst. 4 písm. b/ Tarifu), a ze dvou paušálů á 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 Tarifu). Za neúčelně vynaložený úkon (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 628/2015) je nutno považovat její odvolání do nákladového výroku, neboť nebylo shledáno důvodným (fakticky bylo odvolacím soudem žalobkyni na nákladech řízení před soudem I. stupně přiznáno méně, než částka vyčíslená v napadeném výroku rozsudku). Žalobkyni náleží i vynaložené cestovné a ztráta času. Za cestovné osobním automobilem Škoda z místa sídla advokáta (Brno) k odvolacímu soudu (Praha) a zpět na jednání dne 25. 4. 2018 (celkem 412 km), při průměrné spotřebě automobilu 5,9 l benzinu na 100 km (velký TP vozidla), vyhláškové ceně benzinu 30,50 Kč a sazby náhrady 4 Kč (vyhláška MPSV 463/2017 Sb.) se jedná o částku 2.389 Kč. Za náhradu ztráty času (ust. § 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 Tarifu) za jízdu z Brna k odvolacímu soudu se jedná o 5 půlhodin á 100 Kč, tedy o částku 1.000 Kč. 36. Protože je právní zástupce plátcem DPH (osvědčení o plátci), náleží mu podle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. 37. Celkem na náhradě účelně vynaložených nákladů v odvolacím řízení náleží žalobkyni částka 11.724 Kč (včetně DPH), kterou odvolací soud stanovil, podle ust. § 149 odst. 1 o. s. ř., zaplatit procesně neúspěšné žalované k rukám právního zástupce žalobkyně v obecné pariční lhůtě, když pro její prodloužení neshledal důvod. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Praha 25. dubna 2018 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu