USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobců: a) J. Š. bytem K J., S. H. b) J. B. bytem K J., S.H. oba zastoupeni advokátem Mgr. Petrem Novákem sídlem Vídeňská 546/55, 639 00 Brno proti žalované: Volotea sídlem Travessera de Gracia 56, 4a, 080 06 Barcelona, Španělsko o zaplacení částky 500 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. února 2018, č. j. 33 C 139/2017-25, takto: I. Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud I. stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení (výrok I.) pro nedostatek podmínky řízení spočívající v mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. Dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení vedeném v režimu Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích. Žalobci se domáhali zaplacení předmětné částky z titulu náhrady škody v případě zrušení (zpoždění) letu podle článku 5 odst. 1 písm. c), článku 7 odst. 1 písm. c) Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "Nařízení č. 261/2004"), ve spojení s výkladem článků 5, 6 a 7 citovaného Nařízení, který podal Soudní dvůr EU ve spojených věcech č. C-402/07 a C-432/07 Christoper Sturgeon a další v. Condor Flugdienst GmbH a Stefan Böck a Cornelia Lepuschnitz v. Air France SA, a podle něhož lze pro účely uplatnění nároku na náhradu škody nahlížet na cestující zpožděných letů stejně jako na cestující zrušených letů; cestující zpožděných letů se tedy mohou dovolávat nároku na náhradu škody podle článku 7, jestliže dosáhnou cílového místa určení tři nebo více hodin po čase příletu původně plánovaném leteckým dopravcem. Žalobci tvrdili, že „v rámci rezervace P. – M. – B. a zpět“ absolvovali dne 30. 7. 2017 let z M. do B. (délka trasy leteckou vzdáleností 612 km) operovaný žalovaným leteckým dopravcem a že do cílové stanice byli dopraveni se zpožděním 3 hodin a 13 minut. 3. Soud I. stupně při zkoumání mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci vycházel z čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení Brusel I bis") a jeho výkladu poskytnutého ESD ve věci C-204/08, Rehder proti Air Baltic Corporation tak, že mezinárodní pravomoc k projednání a rozhodnutí věcí, v nichž jsou uplatňovány nároky podle Nařízení č. 261/2004, má podle volby žalobce soud, v jehož obvodu se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, sjednané v přepravní smlouvě. 4. Ve vztahu k takto vymezeným rozhodným skutečnostem pro dovození mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci soud I. stupně konstatoval, že žalobci neuvedli přiměřené informace ve smyslu článku 4 odst. 1 Nařízení o drobných nárocích, pokud pouze stručně tvrdili, že let se uskutečnil „v rámci rezervace P. – M. – B. a zpět“, aniž však taková rezervace a odlet žalobců z Prahy vyplývaly z jejich dalších tvrzení a označených důkazů. Proto postupem podle článku 4 odst. 4 Nařízení o drobných nárocích umožnil žalobcům, aby odstranili vady vymezení nároku co do tvrzení o místě odletu z České republiky. Žalobci na výzvu soudu reagovali podáním ze dne 13. 2. 2018, v němž uvedli, že návrh byl dle jejich názoru zcela dostačující, všechny rozhodné skutečnosti v něm byly uvedeny. 5. Soud I. stupně uzavřel, že žalobci přes dodatečnou výzvu k doplnění a opravě návrhu řádně netvrdili ani neprokázali, že místo odletu u letu nebo přímo navazujících letů, kterých se žalobci měli účastnit a ze kterých vyvozují uplatněný nárok vůči žalované, bylo v České republice a ani netvrdili, že žalovaná byla ohledně odletu z České republiky „provozujícím leteckým dopravcem“ ve smyslu Nařízení č. 261/2004. Naopak, tvrzení žalobců a předložené důkazy svědčí o tom, že místem odletu u letu žalované byla M. (Francie) a místem příletu B. (Itálie), tedy v obou případech destinace mimo území České republiky. Z těchto okolností vyplývá nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání věci, který je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; řízení bylo proto zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle článku 16 Nařízení o drobných nárocích ve spojení s § 146 odst. 1 o. s. ř., když žalované v řízení, které bylo zastaveno, nevznikly žádné náklady. 6. Toto usnesení napadli žalobci včasným a přípustným odvoláním. Namítali nesprávné právní posouzení otázky mezinárodní příslušnosti českých soudů (§ 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř.), s tím, že nejsou dány předpoklady pro dovození nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci a k zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř.; rovněž namítali, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 205 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) 7. Návrh byl podán u českého soudu, evropské řízení o drobných nárocích se tedy řídí českým procesním právem (článek 19 Nařízení o drobných nárocích). Vymezení nároku ve Formuláři A splňuje všechny náležitosti kladené na žalobu ustanovením § 79 odst. 1 o. s. ř., když je jednoznačně uvedeno, čeho se žalobci domáhají a z jakého důvodu. Nebyly proto splněny podmínky pro postup soudu I. stupně podle článku 4 odst. 4 Nařízení o drobných nárocích a pro případné odmítnutí návrhu v důsledku nevyhovění výzvě učiněné prostřednictvím Formuláře B. Pokud bylo řízení zastaveno z důvodu nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci, jde o předčasný závěr, neboť nepředcházel postup podle článku 26 Nařízení Brusel I bis, podle něhož může žalovaný, který se řízení účastní, založit mezinárodní příslušnost nepříslušného soudu. Z uvedených důvodů žalobci navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 8. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž ve věci nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Řízení bylo zastaveno z důvodu absence podmínek pro dovození mezinárodní příslušnosti českých soudů k projednání a rozhodnutí věci. 10. Žalovaná letecká společnost, jejíž sídlo je v jiném členském státu EU, může být u českého soudu žalována pouze za podmínek článku 7 odst. 1 písm. b) Nařízení Brusel I bis konkretizovaných pro účely nároků uplatňovaných podle Nařízení č. 261/2004 rozhodnutím ESD ve věci C-204/08 (Rehder). Výklad pojmu „let“ ve smyslu nařízení podal SDEU ve věci C-173/07 Emirates Airlines v. Dieter Schenkel tak, že let se v zásadě skládá z jedné operace letecké dopravy, a tak určitým způsobem představuje „jednotku“ této dopravy, provedenou leteckým dopravcem; na tento výklad nemá vliv okolnost, že let tam i zpáteční let jsou rezervovány současně. V poměrech dané věci to znamená, že mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci je způsobilé založit pouze tvrzení, že místo odletu (letu s přestupem), resp. cílová destinace letu se nacházelo v České republice. 11. Žalobci však v návrhu žádné z uvedených tvrzení, rozhodných pro dovození pravomoci českých soudů pro rozhodnutí v dané věci, neuvedli. Soudu I. stupně proto nelze nic vytknout, pokud se pokusil postupem podle článku 4 odst. 4 Nařízení o drobných nárocích odstranit tento deficit tvrzení o skutečnostech rozhodných pro posouzení mezinárodní příslušnosti českého soudu, u něhož byl návrh podán. Odvolací námitka, že návrh obstojí z hlediska nároků kladených na žalobu ustanovením § 79 o. s. ř., je bezcenná, neboť okruh skutečností rozhodných pro dovození mezinárodní příslušnosti českých soudů není totožný s okruhem skutečností odůvodňujících nárok na požadované peněžité plnění z hlediska hmotněprávní normy (Nařízení č. 261/2004). 12. Soudu I. stupně rovněž nelze důvodně vytýkat, že se zabýval posouzením své mezinárodní příslušnosti, aniž zasláním žaloby žalované prověřil, zda nedojde k založení příslušnosti podle článku 26 Nařízení Brusel I bis. Preambule Nařízení o evropském řízení o drobných nárocích formuluje důvody přijetí citovaného nařízení; cílem úpravy je zjednodušený přístup ke spravedlnosti (odst. 7), řízení by mělo zjednodušit a urychlit řízení o sporech týkajících se drobných nároků a snížit náklady na ně (odst. 8), a to mimo jiné zjednodušením výpočtu hodnoty nároku (odst. 10) a podáním žalobního formuláře pouze u příslušného soudu (odst. 11). Z citovaných zásad, na nichž spočívá úprava evropského řízení o drobných nárocích, vyplývá, že časově i nákladově náročnější postup, spočívající v prověření, zda nedojde k založení příslušnosti soudu nepříslušného státu podle článku 26 Nařízení Brusel I bis, se v režimu evropského řízení o drobných nárocích neuplatní. 13. Vzhledem k tomu, že podmínka řízení spočívající v mezinárodní pravomoci českých soudů k projednání a rozhodnutí věci není splněna, odvolací soud usnesení soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil. 14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která by měla zásadně proti neúspěšným žalobcům právo na náhradu odvolacího řízení, v této fázi řízení náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 21. června 2018 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu