U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Ištvánkové a soudkyň JUDr. Miluše Farské a Mgr. Alice Žáčkové ve věci oprávněné : Dr. E. K., bytem G. T.-G., W. , R., zastoupená advokátem Mgr. Janem Balarinem, Ph.D., se sídlem Praha 6, Eliášova 922/21, proti povinnému : S. T., bytem P. S., U N., zastoupený advokátem JUDr. Ivanem Roubalem, se sídlem Praha 5, U Nikolajky 5, o prohlášení vykonatelnosti, k odvolání povinného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28.července 2016, č.j. 28 C 154/2016-28, takto: I. Usnesení soudu I. stupně p o t v r z u j e . II. Povinný je povinen zaplatit oprávněné náklady odvolacího řízení ve výši 3.270,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Balarina, Ph.D. Odůvodnění: 1. Uvedeným usnesením soud I. stupně prohlásil rozsudek Vrchního zemského soudu ve Vídni sp. zn. 11 R 83/15d ze dne 30.6.2015 vykonatelným na území České republiky. 2. Své rozhodnutí odůvodnil Nařízením Rady (ES) č. 44/2001 (dále jen Brusel I.). Uvedl, že oprávněná splnila veškeré požadavky pro prohlášení vykonatelnosti citovaného rozsudku. Předložila rozsudek včetně jeho úředního překladu, vše v ověřené fotokopii a ověřenou fotokopii osvědčení, že toto rozhodnutí je v členském státě původu vykonatelné. 3. Povinný podal proti usnesení odvolání. Hlavním jeho argumentem bylo, že předmětné rozhodnutí je v rozporu s veřejným pořádkem ČR, neboť nebylo dodrženo právo povinného na spravedlivý proces u soudů R. r. Tato rozhodnutí dle jeho názoru neobstojí z hlediska ochrany základních práv, veřejného pořádku ČR, ale i samotného ústavního pořádku ČR. Podrobně popsal okolnosti sporu, který skončil shora označeným rozsudkem, jímž byl zavázán zaplatit oprávněné, své tetě, 550.000 EUR. 4. Vysvětlil, že rakouské právo zahrnuje úpravu morální odpovědnosti za ztráty a škody, které vznikly židovským občanům a jiným obětem národního socialismu a dává těmto osobám možnost požádat o naturální restituci. V takovém případě se však nejedná o právní nárok, ale rozhodnutí závisí na rozhodnutí příslušného orgánu státu. Povinný podal jako zmocněný zástupce své matky Dr. H. T. (sestry oprávněné) takovouto žádost, které bylo vyhověno. Jeho matce byla převedena na základě rozhodnutí rozhodčího tribunálu pro naturální restituce 1/12 nemovitosti. Tu prodala a získala tak 1,100.000 EUR. Oprávněná následně vyvolala proti povinnému soudní spor o zaplacení poloviny této částky jako škody, kterou jí měl způsobit tím, že v oficiálním formuláři žádosti o naturální restituci neuvedl oprávněnou jako další možnou dědičku. 5. Povinný tvrdil, že Zemský soud pro občanskoprávní záležitosti ve Vídni i Vrchní zemský soud ve Vídni rozhodly nesprávně, neboť měly k dispozici dokumenty v jiných projednávaných věcech, z nichž byla existence oprávněné jako dědičky zřejmá. Přístup do těchto dalších spisů však byl povinnému rakouským soudem odepřen. Uvedl, že se domnívá, že se tak objevily nové skutečnosti a důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy soudu již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí v předmětné věci. V tomto směru učinil povinný u příslušných orgánů R. r. příslušná blíže nespecifikovaná podání. Z uvedeného povinný dovodil, že nebylo dodrženo jeho právo na spravedlivý proces, když mu soud odepřel přístup do spisů, v nichž se nacházely důkazy svědčící v jeho prospěch. Za těchto okolností vyslovil domněnku, že rozhodnutí rakouského soudu nemůže obstát z hlediska ochrany základních práv, proto je v rozporu s veřejným pořádkem ČR. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že návrh na vykonatelnost označeného rozsudku zamítne. 6. Oprávněná se k odvolání povinného nevyjádřila. 7. Odvolací soud již jednou ve věci rozhodl usnesením ze dne 26.9.2016, č.j. 19 Co 312/2016-38, jímž usnesení soudu I.stupně změnil tak, že se návrh na prohlášení vykonatelnosti uvedeného rozsudku Vrchního zemského soudu v Vídni zamítá. Při svém rozhodování vycházel z Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (Brusel I.bis) účinného od 10.1.2015, které stanoví přímou vykonatelnost rozsudku v členských státech bez rozhodnutí o vykonatelnosti. Vycházel přitom z toho, že řízení o prohlášení vykonatelnosti bylo zahájeno 20.6.2016, tedy za účinnosti tohoto Nařízení. 8. K dovolání oprávněné Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 29.8.2017, č.j. 20 Cdo 215/2017-50 zrušil usnesení odvolacího soudu s tím, že dle již ustálené judikatury se Nařízení Brusel I.bis aplikuje při rozhodování o návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí (exekučních titulů), která byla vydána v řízení zahájeném nejdříve 10.1.2015, případně po tomto datu. I když bylo Nařízení Brusel I. zrušeno, použije se toto zrušené nařízení při rozhodování o návrzích na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, která byla vydána v řízení, zahájeném před 10.1.2015. Odvolacímu soudu uložil, aby v této věci znovu rozhodl za použití Nařízení Brusel I. 9. Odvolací soud znovu přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené usnesení, včetně řízení, které mu předcházelo s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR dle ust. § 212 a 212a o.s.ř. a aniž by bylo třeba nařizovat jednání ( § 254 odst. 7, 8 o.s.ř.), dospěl k závěru, že odvolání n e n í důvodné. 10. Podle čl. 41 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 ( dále také jen Nařízení) rozhodnutí je vykonatelné ( se prohlásí za vykonatelné), jakmile jsou splněny formální náležitosti uvedené v článku 53, aniž by bylo přezkoumáváno podle článků 34 a 35. Strana, vůči níž je výkon navrhován, není v této části řízení oprávněna činit k návrhu jakákoli podání. 11. Podle čl. 53 Nařízení bod 1. Strana, která žádá o uznání rozhodnutí nebo o prohlášení vykonatelnosti, musí předložit jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti. Bod 2. Strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54, aniž je dotčen článek 55. 12. Podle čl. 54 Nařízení soud nebo příslušný orgán členského státu, ve kterém bylo rozhodnutí vydáno, vydá na žádost kterékoli dotčené strany osvědčení za použití standardního formuláře uvedeného v příloze V tohoto nařízení. 13. Podle čl. 43 bod 1 Nařízení proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek. 14. Podle čl. 45 Nařízení bod 1. Soud, u něhož byl opravný prostředek podle článku 43 nebo článku 44 podán, zamítne nebo zruší prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí pouze na základě důvodů uvedených v článcích 34 a 35. Soud vydá neprodleně rozhodnutí. Bod 2. Cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé. 15. Ze shora uvedených článků Nařízení vyplývá, že soud I. stupně návrhu na prohlášení vykonatelnosti vyhoví, jsou-li splněny formální náležitosti, tzn., je-li předloženo vykonávané rozhodnutí ( stejnopis s razítkem soudu, případně ověřená kopie) a osvědčení o vykonatelnosti, rozhodnutí nemůže přezkoumávat dle čl. 34 a 35 Nařízení. Povinnému je zakázáno v této fázi řízení činit jakákoliv podání a pokud by se i přesto k návrhu vyjádřil, nesmí soud k jeho podání přihlížet. Povinný se k návrhu na prohlášení vykonatelnosti může vyjádřit až v opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti, může uplatnit veškerá skutková tvrzení a důkazní návrhy, ale odvolací soud je při přezkumu rozhodnutí omezen jen na zkoumání důvodů, pro něž lze rozhodnutí neuznat dle čl. 34 a 35 Nařízení. 16. Podle čl. 34 Nařízení se rozhodnutí neuzná, 1. je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem členského státu, v němž se o uznání žádá; 2. jestliže žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost; 3. je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá; 4. je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetí zemi v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž se o uznání žádá. 17. Dle čl. 35 Nařízení 1. Rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72. 2. Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost. 3. Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti. 18. Soud I. stupně návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozsudku Vrchního zemského soudu ve Vídni ze dne 30.6.2015 č.j. 11 R 83/15d správně vyhověl, neboť formální náležitosti předpokládané čl. 41 a 53 Nařízení byly splněny, oprávněná předložila úřední překlad ověřeného opisu rozhodnutí a osvědčení o vykonatelnosti dle čl. 54 Nařízení. 19. Odvolací soud může rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti přezkoumat jen z důvodů uvedených v čl. 34 a 35 Nařízení. Povinný žádný z těchto důvodů neuplatnil. 20. Výhradu veřejného pořádku jako důvod pro neuznání rozhodnutí lze použít jen ve výjimečných případech, v nichž uznání účinků cizího rozhodnutí by bylo ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem státu, ve kterém má k uznání dojít (rozsudek Soudního dvora ES ze dne 4.2.1988, ve věci 145/86 H.L., M.H. proti A.K.). Účinkem vykonávaného exekučního titulu je peněžité plnění a zaplacení přisouzené částky nákladů řízení, což je v právním řádu ČR zcela standardní způsob uspokojení pohledávky a splnění povinnosti. Již z toho důvodu nelze dovodit, že by uznání takovéhoto exekučního titulu a jeho prohlášení vykonatelnosti bylo v rozporu s veřejným pořádkem ČR (usnesení NS ČR ze dne 26.2.2014, sp.zn. 30 Cdo 4432/2011). 21. Jak již bylo výše naznačeno věcný přezkum cizího exekučního titulu je zapovězený (viz čl. 36 Nařízení). Přesto podle obsahu argumentace povinného lze dovodit, že právě věcnou nesprávnost rozsudku Vrchního zemského soudu ve Vídni povinný vytýká (např. existenci nových skutečností a důkazů soudu dříve neznámých, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy soudu již dříve známými odůvodnit údajně jiné rozhodnutí v předmětné věci, odepření přístupu povinnému do dalších spisů, kde se nacházely důkazy svědčící v jeho prospěch). 22. Soud I. stupně rozhodl naprosto správně, s jeho závěry i právním posouzením věci se odvolací soud v návaznosti na závazný závěr dovolacího soudu ztotožňuje, a proto napadené usnesení jako věcně správné dle § 219 o.s.ř. potvrdil. 23. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn dle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř.. Povinný byl v odvolacím řízení procesně neúspěšný, oprávněné proto náleží náklady, které v tomto stadiu řízení vynaložila. Jedná se o náklady právního zastoupení, konkrétně 1 půlúkon právní služby ve výši 750 Kč dle § 9 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. e) a § 11 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb. (dovolání ze dne 21.11.2016 proti usnesení odvolacího soudu), k tomu režijní paušál na hotové výdaje 300 Kč a DPH 220,50 Kč; dále soudní poplatek 2.000 Kč, tj. celkem 3.270,50 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení je dovolání přípustné za podmínek § 237 o.s.ř. V takovém případě se podává do dvou měsíců od doručení k Nejvyššímu soudu ČR, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 5. Praha 4. ledna 2018 JUDr. Eva Ištvánková, v.r. předsedkyně senátu