U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: Fakultní nemocnice v Motole, IČO: 00064203, sídlem v Praze 5, V Úvalu č. 84, proti žalované: C. – C. C. Y., narozená dne , státní příslušnost neznámá, bydliště neznámé, o zaplacení 1.374 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. března 2018, č. j. 60 C 209/2017 - 55, t a k t o : I. Usnesení soudu prvního stupně s e p o t v r z u j e . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení (výrok I.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl v řízení zahájeném dne 2. 8. 2017, ve kterém se žalobkyně domáhá zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu neuhrazených nákladů vyúčtovaných fakturou č. XXX splatnou dne 1. 10. 2015 na zdravotní péči, která byla „žalovanému“ poskytnuta ve dnech 13. 8. -14. 8. 2015. Soud prvního stupně pátral po žalované osobě a uzavřel, že „žalovaný“ je občanem Čínské lidové republiky, nenachází se v Česku ve výkonu trestu, není a nebyl v evidenci úřadu práce ani ČSSZ. Podle cizinecké policie tato osoba nikdy neměla povolen žádný druh pobytu, podle ministerstva vnitra se osoba s tímto jménem a datem narození vůbec nevyskytuje v Cizineckém informačním systému, není známa ani žádnému telefonnímu operátorovi. Na žalobkyní uvedené adrese je hotel, kde „žalovaný“ není a nikdy nebyl evidován. Dohoda o mezinárodní příslušnosti českých soudů účastníky uzavřena nebyla. Soud I. stupně dovodil, že jde o věc s cizím prvkem, neboť „žalovaný“ je státním příslušníkem cizího státu. Poukázal na to, že žádná dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Čínskou lidovou republikou, která by pravomoc soudů v této věci upravovala, neexistuje. Následně posuzoval svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ("Brusel I bis"), a protože „žalovaný“ nemá bydliště na území EU (a nejedná se o případy uvedené v čl. 18, 21, 24 a 25 Brusel I bis), aplikoval ve smyslu čl. 6 Brusel I bis vnitrostátní právní předpis, konkrétně zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) a zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen „o.s.ř.). Protože v České republice neexistuje žádný místně příslušný soud („žalovaný“ na území České republiky nemá bydliště ani se zde nezdržuje, ani zde nemá žádný majetek, nejedná se o výlučnou příslušnost a ani zde není žádný soud na výběr daný ani účastníky sjednaný), nelze dovodit mezinárodní pravomoc. Nedostatek pravomoci není možné v řízení odstranit, proto obvodní soud řízení zastavil. O nákladech řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. s tím, že „žalovanému“ žádné náklady řízení nevznikly. Do obou výroků napadeného usnesení podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž mimo jiné argumentovala, že neexistence „žalovaného“ v informačních systémech a nepřebírání si zásilek na žalobkyní uvedené adrese nemůže mít vliv na existenci fyzické osoby (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 64 Co 363/2014). Žalobkyně se domnívá, že by soud měl „žalovanému“ ustanovit opatrovníka nebo mu doručovat na adresu v domovském státě, s odmítnutím návrhu proto nesouhlasí. Žalobkyně též upozornila na povinnost, jež je na ni kladena zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který jí ukládá povinnost pečovat a uchovávat svůj majetek. K výzvě odvolacího soudu pak žalobkyně doplnila, že „žalovaný“ je žena a žalobkyni není známo, jaká je státní příslušnost žalované. Dále předložila další zprávy z ošetření žalované, ze kterých vyplývá, že den před ošetřením byla žalovaná u lékaře v Budapešti, hospitalizaci odmítla, nehovoří česky a komunikaci zprostředkovával česky hovořící doprovod. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř., a aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.), dovodil, že odvolání žalobkyně není důvodné. Předně je nutno uvést, že soudu se o žalované osobě nepodařilo zjistit vůbec nic, vlastně jen to, že není českou občanskou (informace, že je Číňanka se objevila jen ve zprávě policisty pátrajícího po žalované v T. hotelu Praha, kde je ale rovněž údaj o státní příslušnosti: NNN). Žalovaná nerozumí česky, na území České republiky se nezdržuje, nemá zde majetek, nikdy nebyla v evidenci ministerstva vnitra, úřadu práce, ČSSZ či v České republice působících telefonních operátorů a nikdy nebydlela na adrese uvedené žalobkyní. Výtka, že by se měl soud pokusit doručovat žalované na adresu domovského státu tak ztrácí veškeré opodstatnění, neboť se nepodařilo vypátrat ani domovský stát. Také námitky směřující k tomu, že by snad žaloba byla odmítnuta pro nedostatečné označení žalované strany a poukaz na rozhodování odvolacího soudu je nutno neuznat, neboť soud žalobu neodmítl pro vady v označení žalované, ale řízení zastavil pro nedostatek své mezinárodní pravomoci. Pro posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je nutno použít přímo aplikovatelné Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - Brusel I bis (dále jen Nařízení), neboť o přednostním uplatnění dvoustranné smlouvy nelze vůbec uvažovat v případě, kdy soud nezná státní příslušnost žalované (lze jistě připustit s ohledem na podobu jména, že by mohla být státní příslušnicí Čínské lidové republiky, ale protože naše dvoustranné smlouvy s Čínskou lidovou republikou otázku pravomoci v této věci neupravují, a že není ani najisto prokázán vztah žalované k toto zemi, tak odvolací soud tuto otázku považuje za nerelevantní). Nutno přitom zdůraznit, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (§ 2 ZMPS). V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvého stupně dospěl k závěru, že se jedná o závazkový vztah s mezinárodním prvkem vzniklý mezi spotřebitelem ve smyslu § 419 o.z. (žalovaná) a podnikatelem ve smyslu § 420 o.z. (žalobkyně) – shodně viz Ondřej J. a kolektiv. Spotřebitelské smlouvy a ochrana spotřebitele. Ekonomické, právní a sociální aspekty, C.H.Beck, 2012, 19 s., povaze vztahů v oblasti zdravotních služeb a spotřebitelskému charakteru se vyjádřil Ústavní soud ČR v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3035/15 ze dne 12. 4. 2016 a v nálezu sp. zn. I. ÚS 3599/15 ze dne 3. 2. 2016. Mezinárodní příslušnost pro řízení, v nichž je žalovanou stranou spotřebitel, speciálně upravuje Nařízení v článku 18 odst. 2 tak, že smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Podle článku 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. S účinností od 1. ledna 2014 upravuje pojem bydliště občanský zákon v § 80 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.). Podle tohoto ustanovení člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kdo má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu je bydliště žalované identifikováno adresou B., . (adresa ubytovacího zařízení T. hotel Praha). Na této adrese žalovaná nikdy nebydlela ani se zde nezdržovala (ostatně sama žalobkyně předložila listinu, že již v roce 2015 se jí zásilka odeslaná žalované na tuto adresu vrátila s tím, že adresát je na této adrese neznámá). Ve smyslu výše uvedených ustanovení Brusel I bis a ani ve smyslu ustanovení § 6 ZMPS nelze učinit závěr, že by ke dni zahájení řízení, což je podle § 11 odst. 1 o.s.ř. rozhodný okamžik pro posouzení místní i mezinárodní příslušnosti soudu, měla žalovaná na území České republiky své bydliště. S přihlédnutím ke skutečnosti, že žalovaná je pravděpodobně státní občankou Čínské lidové republiky lze naopak mít za to, že ke dni zahájení řízení se bydliště žalované nacházelo v jejím domovském státě, tj. mimo území některého ze států Evropské unie. Pro nedostatek pravomoci českých soudů proto nelze věc rozhodnout. Potřeba striktního dodržování pravidel o mezinárodní příslušnosti je bezpodmínečně nutná, neboť rozhodování českého soudu o povinnostech cizinců nežijících na území České republiky bez jakéhokoliv zmocnění mezinárodní smlouvou (a zde dokonce i bez zmocnění vnitrostátním předpisem) je nutno považovat za vměšování se do suverenity jiného státu. Z výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle § 219 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 a contrario ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto usnesení j e přípustné dovolání za podmínek stanovených v § 237 o. s. ř. Dovolání se podává do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. V Praze dne 21. května 2018 JUDr. Blanka K a p i t á n o v á v. r. předsedkyně senátu Za správnost vyhotovení: