č. j. 3Af 34/2016 - 72                     ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY    Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Sandnerové a soudců JUDr. Jana Ryby a Mgr. Ivety Postulkové ve věci žalobkyně: HARD LINE BROKERAGE s.r.o., IČ: 28110757 sídlem Pražská tř. 2540, České Budějovice,                        zastoupený JUDr. Pavlem Brachem, advokátem            sídlem Praha 4 — Chodov, Klapálkova 3132/4, PSČ 149 00 proti žalované: Česká národní banka   sídlem Na příkopě 864/28, Praha 1 — Nové Město, PSČ: 110 00 o žalobě proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 10. 3. 2016, č. j. 2016/29849/CNB/110, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Předmět sporu   1. Bankovní rada České národní banky (dále jen „bankovní rada“ nebo „rozkladový orgán“) vydala dne 10. 3. 2016 rozhodnutí, č. j. 2016/29849/CNB/110, kterým zamítla rozklad žalobkyně a potvrdila rozhodnutí České národní banky (dále jen „ČNB“ nebo „žalovaná“) ze dne 28. 4. 2014, č. j. MF-60407/2013/34-1, kterým žalovaná účastníkovi řízení tj. žalobkyni podle § 26 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (dále jen „zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích“) uložila pokutu ve výši 430 000 Kč za to, že nesplnil opatření k nápravě uložené mu Českou národní bankou ve výroku rozhodnutí ČNB č. j. 2013/7463/570  ve znění výroku rozhodnutí bankovní rady č. j. 2013/3657/110 (dále jen „původní rozhodnutí“), když nezavedl ve lhůtě do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tj. do 23. 10. 2013, odpovídající a účinné systémové opatření, které mělo do budoucna zajistit, aby řádně písemně zaznamenával požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a řádně písemně zaznamenával důvody, na kterých zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu. Účastník řízení konkrétně v období od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2015 v rozporu s ustanovením § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích ve 23 případech řádně písemně nezaznamenal požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a ve 42 případech řádně písemně nezaznamenal důvody, na nichž zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu, čímž se dopustil správního deliktu podle ustanovení § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Současně byla účastníkovi řízení uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou 1 000 Kč.                                                                                    II.     Obsah žaloby a související vyjádření 2. Žalobou podanou u zdejšího soudu napadla žalobkyně nadepsané rozhodnutí bankovní rady z důvodu spočívajícím ve zkrácení jejích práv, k němuž došlo napadeným rozhodnutím o rozkladu a před tím i rozhodnutím ČNB v prvním stupni. 3. Žalobní důvody shledává žalobkyně v následujících konkrétních skutečnostech. 4. V prvním žalobním bodu namítá, že se žalovaná nezabývala prokazováním, zda zjištěné nedostatky, tj. nedostatky týkající se 52 pojistných smluv, jsou následkem nesplnění opatření k nápravě uloženého původním rozhodnutím. Žalobkyně uvádí, že přijala řadu opatření, o kterých měla za to, že povedou k nápravě, jako příklad uvádí používání záznamů pro jednání s klientem, jejichž obsah konzultovala s ČNB. 5. Dále žalobkyně tvrdí, že nově přijatých opatření si byla žalovaná vědoma, avšak nebrala na ně zřetel. Dle žalobkyně prováděla důkazy v její neprospěch a důkazy, které by svědčily o opaku, s předmětným řízením nespojuje. Žalobkyně trvá na tom, že přijala nová systémová opatření, a to, že tato opatření nejsou stoprocentně účinná, je jevem naprosto přirozeným a normálním. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na skutečnost, že před zahájením řízení u ní byla provedena dne 9. 4. 2015 „utajená zkouška", při této zkoušce nebylo shledáno, že by postupovala při jednání s klientem v rozporu se zákonem. 6. Ve druhém žalobním bodu nesouhlasí žalobkyně s posouzením skutkové podstaty správního deliktu, neboť podle žalobkyně ČNB měla posuzovat, jaká opatření žalobkyně oproti dřívější kontrole přijala a zda se situace oproti dřívějšímu stavu zlepšila či zhoršila. Přitom upozorňuje, že k většině pochybení došlo v rámci činnosti jednoho podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele (dále jen „PPZ“), tj. jedné osoby a ČNB v původním rozhodnutí nedefinovala ani základní obrysy žádaných systémových opatření. 7. Ve třetím žalobním bodu žalobkyně namítá, že ČNB řádně neobjasnila, co je podle ní řádné zaznamenávání požadavků a potřeb klienta, tedy zaznamenávání požadavků v takovém rozsahu, aby byla žalobkyně schopna učinit řádné a kvalifikované doporučení pro výběr daného pojistného produktu. Žádný zákon nestanovil žalobkyni, aby zavedla určité konkrétní opatření, takže pokud požadovala žalovaná opatření, může jím být cokoli a vždy to ČNB nemusí vyhovovat pro nedostatek definice požadavku žalovanou.  V této souvislosti nesouhlasí žalobkyně s odkazem na úřední sdělení ČNB č. 15/2010 k některým povinnostem pojišťovacího zprostředkovatele (dále též „úřední sdělení ČNB č. 15/2010“) učiněným v napadeném rozhodnutí a uvedeným v jiném správním řízení. Nadto úřední sdělení ČNB není právním předpisem. 8. Žalobkyně poukazuje rovněž na skutečnost, že nemůže klienty nutit k vyplnění údajů, jejichž vyplnění není ze zákona povinné a nesouhlasí s žalovanou, aby v případě, kdy klient odmítne sdělit jakoukoliv informaci o požadavcích a potřebách na pojištění, které hodlá prostřednictvím pojišťovacího zprostředkovatele uzavřít, měla žalobkyně přesto provést srovnání více produktů od různých pojistitelů se zvolenými parametry a odůvodnit, proč byl nakonec vybrán konkrétní produkt. Stejně tak nelze podle žalobkyně postupovat, pokud klient přijde s jednoznačným požadavkem na zřízení konkrétního pojistného produktu. K tomu žalobkyně dodává, že ve většině případů je hlavním a mnohdy i jediným požadavkem klienta cena pojištění. Dle žalobkyně počítačové systémy pojišťoven neumožňují dodatečně měnit záznamy o jednání s klientem, z čehož žalobkyně dovozuje, že výsledky jednání s klientem (tj. jeho potřeby a požadavky) jsou zcela zřejmé z pojistné smlouvy, kterou klient podepíše. 9. Ve čtvrtém žalobním bodu žalobkyně namítá, že žalovaná řádně nezjistila skutkový stav věci, resp. že se žalovaná nezabývala tím, aby prokázala naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. 10. V pátém žalobním bodu žalobkyně nesouhlasí s výší uložené pokuty. Poukazuje na skutečnost, že žalovaná při určování výše pokuty nepřihlédla k absenci škodlivého účinku. Dle žalobkyně žalovaná opřela svou úvahu o výši pokuty o ničím nepodložené výpočty inkasovaných provizí. Metodiku výpočtu výše pokuty považuje žalobkyně za založenou na spekulativních vstupních údajích. 11. Výši pokuty pak žalobkyně považuje za likvidační a s odkazem na účetní závěrku pro rok 2014, podle které vykázala k 31. 12. 2014 zisk ve výši 802 000 Kč, namítá, že výše uložené pokuty je v naprostém nepoměru k jejím finančním možnostem, a je tedy naprosto nepřiměřená. Žalobkyně rovněž tvrdí, že žalovaná při určování výše pokuty brala v potaz pouze okolnosti svědčící v její neprospěch. 12. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhuje, aby soud zrušil obě správní rozhodnutí a žalobkyni přiznal právo na náhradu nákladů řízení. 13. V písemném vyjádření žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Před vyjádřením se k jednotlivým námitkám stručně zrekapitulovala daný případ, a sice, že původním rozhodnutím vydaným ČNB dne 27. 6. 2013 (ve znění rozhodnutí bankovní rady ČNB ze dne 18. 9. 2013) byla podle § 23 odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích žalobkyni mimo jiné uložena povinnost, aby ve lhůtě do 30 dnů od nabytí právní moci původního rozhodnutí zavedla odpovídající a účinné systémové opatření, které do budoucna zajistí, aby řádně písemně zaznamenávala požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a řádně písemně zaznamenávala důvody, na kterých zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu. Uvedenou povinnost uložila žalovaná žalobkyni zejména proto, že v období od 25. 7. 2011 do 20. 3. 2012 ve 34 případech porušila povinnost stanovenou v § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, a to povinnost před uzavřením pojistné smlouvy na základě informací poskytnutých klienty a v závislosti na charakteru sjednávaného pojištění řádně zaznamenat jejich požadavky a potřeby související se sjednávaným pojištěním a důvody, na kterých založila svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu. Současně byla žalobkyni uložena povinnost, aby o konkrétní podobě a způsobu splnění tohoto opatření ve lhůtě 45 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí písemně informovala ČNB, což žalobkyně ve stanovené lhůtě neučinila. 14. Žalovaná provedla ve dnech 14. 4. 2015 až 27. 5. 2015 u žalobkyně kontrolu, která byla zaměřena i na prověření dodržování právních předpisů v oblasti zprostředkování uzavírání pojistných smluv podle zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů a příslušných prováděcích předpisů. Výsledky kontroly jsou zaznamenány v protokolu o kontrole ze dne 17. 6. 2015 pod č. j. 2015/064867/CNB/580 ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 14. 8. 2015, č. j. 2015/089903/CNB/580. Zde je v bodě 2.1.4. konstatováno, že tím, že žalobkyně u pojistných smluv a nabídek pojistných smluv č. 1-3, 5, 6, 9-17, 19-24, 26, 27 a 31 písemně nebo na nosiči dat přístupném klientovi nezaznamenala nebo nedostatečně zaznamenala požadavky a potřeby klienta související se sjednaným pojištěním a u pojistných smluv č. 1 - 42 nezaznamenala nebo nezaznamenala dostatečně důvody, na kterých založila svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, porušila povinnost dle ustanovení § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích ve spojení s ustanovením § 21 odst. 9 písm. a) téhož zákona. 15. S ohledem na kontrolní zjištění zahájila žalovaná s žalobkyní doručením oznámení o zahájení správního řízení č. j. 2015/100898/570  dne 15. 9. 2015 správní řízení ve věci podezření ze spáchání správního deliktu uvedeného v § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Dne 2. 12. 2015 vydala ČNB prvoinstanční rozhodnutí, kterým byla žalobkyni podle § 26 odst. 3 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích uložena pokuta ve výši 430 000 Kč, neboť nesplnila opatření k nápravě uložené jí ČNB podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích ve výroku původního rozhodnutí, když nezavedla ve lhůtě do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tj. do 23. 10. 2013, odpovídající a účinné systémové opatření, které mělo do budoucna zajistit, aby řádně písemně zaznamenávala požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a řádně písemně zaznamenávala důvody, na kterých zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu. Proti prvoinstančnímu rozhodnutí podala žalobkyně dne 16. 12. 2015 rozklad, který doplnila dne 23. 12. 2015. Napadeným rozhodnutím bankovní rada žalované rozklad podle § 90 odst. 5 správního řádu ve spojení s § 46c zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, zamítla a prvoinstanční rozhodnutí potvrdila. 16. Žalovaná nesouhlasí s tvrzením žalobkyně, že napadeným rozhodnutím, jakož i prvoinstančním rozhodnutím, byla zkrácena na svých právech, a rovněž nesouhlasí s jednotlivými námitkami, k nimž se následně vyjádřila. 17. K námitkám v prvním a ve druhém žalobním bodu, kdy žalobkyně namítá, že se žalovaná nezabývala prokazováním, zda zjištěné nedostatky jsou následkem nesplnění opatření k nápravě uloženého původním rozhodnutím a že žalovaná nesprávně posoudila skutkovou podstatu předmětného správního deliktu, žalovaná uvádí, že žalobkyně žádné přijaté nápravné opatření ve lhůtě stanovené původním rozhodnutím žalované nepředložila a žalobkyně o přijatých nápravných opatřeních neinformovala žalovanou ani v průběhu kontroly, kterou u žalobkyně žalovaná následně provedla, ale ani v průběhu správního řízení. Žalobkyně konkrétní přijatá nápravná opatření nepopisuje ani v podané žalobě, když pouze obecně konstatuje, že jich přijala celou řadu. 18. K jedinému označenému nápravnému opatření tj. používání záznamů pro jednání s klientem, žalovaná konstatuje, že se využíváním těchto formulářů (jedná se o formuláře Povinných informací pro zájemce o pojištění) zabývala bankovní rada žalované v bodě 24. napadeného rozhodnutí, a proto na uvedený bod žalovaná odkazuje. K uvedeným formulářům žalovaná dále doplňuje, že formuláře byly použity jen v některých případech, a navíc nejsou samy o sobě vyhovující z hlediska zaznamenání požadavků a potřeb klienta souvisejících se sjednávaným pojištěním a důvodů, na kterých pojišťovací zprostředkovatel zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu, jelikož existence formuláře ještě sama o sobě neznamená, že na něm jsou řádně zaznamenány požadavky a potřeby klienta resp. důvody pro výběr pojistného produktu ze strany žalobkyně jako pojišťovacího zprostředkovatele. Důležitým je rovněž, že použitím těchto formulářů nemůže být žalobkyně zbavena odpovědnosti za řádné zaznamenání zákonem požadovaných údajů. 19. S ohledem na to, že žalobkyně nepředložila ČNB žádná přijatá nápravná opatření, a vzhledem k tomu, že kontrolou zjištěná pochybení byla identická s těmi, za která bylo žalobkyni přijetí nápravného opatření uloženo, nelze dojít k jinému závěru, než že žalobkyně odpovídající nápravná opatření nepřijala. Žalovaná proto nemohla brát na přijatá nápravná opatření zřetel a ani je nemohla nijak posuzovat, neboť jí je žalobkyně neposkytla a ani jinak o nich neinformovala. Naopak kontrolní zjištění zcela jasně prokázala, že žádná nápravná opatření přijata nebyla. 20. K žalobkyni namítané „utajené zkoušce“ žalovaná uvádí, že se jednalo o tzv. kontrolní nákup (mystery shopping) podle § 3 odst. 1 zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), který byl u žalobkyně proveden dne 9. 4. 2015 nezávisle na kontrole zahájené u žalobkyně dne 14. 4. 2015. Hodnocení kontrolního nákupu ze strany žalované nemá žádný vliv na její zjištění uvedená v napadeném rozhodnutí, a to, že v uvedených případech v průběhu kontroly bylo pochybení žalobkyně zjištěno.   21. K námitce týkající se nespecifikace konkrétního uloženého nápravného opatření žalovaná uvádí, že se s takto vymezenou námitkou vypořádala nejen v původním rozhodnutí, ale i v prvoinstančním rozhodnutí, a vypořádala se s ní i bankovní rada žalované v napadeném rozhodnutí, na které odkazuje. Není možné žalobkyni v rozhodnutí stanovit konkrétní formu či podobu opatření, resp. dílčích kroků, kterými by měl být zajištěn zákonem požadovaný stav, neboť takový postup by šel nad rámec působnosti správního orgánu a nedával by žalobkyni žádnou míru diskrece při jejich provádění. Naopak by sám přebíral, resp. suploval roli jejích řídících orgánů. Je třeba zdůraznit, že každý pojišťovací zprostředkovatel je jiný, má např. jiný počet spolupracujících osob, jiný rozsah činnosti, jiné postavení (makléř, agent apod.), ovšem jeho povinnosti vyplývající z ustanovení § 21 odst. 1 a 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích jsou stejné. Jakým způsobem docílí jednotlivý pojišťovací zprostředkovatel naplnění těchto povinností, je pak na něm a není úkolem správního orgánu, aby detailně zprostředkovateli popisoval, jaké konkrétní kroky má činit. Závěrem k této námitce žalovaná pro úplnost uvádí, že původní rozhodnutí, jehož neurčitosti se žalobkyně nyní dovolává, žalobkyně nenapadla žalobou ve správním soudnictví, je v právní moci a je třeba jej mít i z tohoto formálně-právního pohledu za věcně správné a zákonné. 22. K námitce, že se nejednalo o systémové pochybení, ale o pochybení jednotlivce, když většina pochybení byla shledána v rámci činnosti jednoho podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele, tj. jedné osoby a k námitce, že ČNB měla rovněž porovnat počet chybujících podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů s celkovým počtem zprostředkovatelů registrovaných pod účastníkem řízení, žalovaná uvádí, že se s uvedenou námitkou vypořádala již v bodě 25. prvoinstančního rozhodnutí (ve spojení s bodem 13. tohoto rozhodnutí) a v bodě 15. napadeného rozhodnutí, a proto na ně v této souvislosti odkazuje. Žalovaná dodává, že jen z celkového počtu podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů nelze dovodit, že u ostatních pojistných smluv nebo jejich návrhů k porušení povinnosti stanovené v § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích nedochází. Žalovaná se domnívá, že takové srovnání by nemělo žádný vliv na zjištěná pochybení. 23. K námitkám ve třetím žalobním bodu, kdy žalobkyně tvrdí, že ČNB řádně neobjasnila, co je podle ní řádné zaznamenávání požadavku a potřeb klienta, tedy zaznamenávání požadavků v takovém rozsahu, aby byla žalobkyně schopna učinit řádné a kvalifikované doporučení pro výběr daného pojistného produktu, žalovaná v obecné rovině poukazuje na ustanovení § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a dále uvádí, že na základě vyhodnocení požadavků a potřeb klienta, získaných od něj v dostatečném rozsahu, a s ohledem na možná pojistná rizika, a při zohlednění znalostí, zkušeností a finanční situaci klienta by měl pojišťovací zprostředkovatel vybrat pro klienta nejvhodnější pojistný produkt a uvést důvody, které jej k tomu vedly. Povinností pojišťovacího zprostředkovatele je celý tento proces, tj. získání vstupních údajů a informací, jejich vyhodnocení, výběr vhodného pojistného produktu a uvedení důvodů, které k takovému výběru vedly, zaznamenat, tj. uchovat je v trvalé formě (viz § 21 odst. 9 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích). Uvedené ustanovení zákona je podrobně rozpracováno v Úředním sdělení ČNB č. 15/2010, na něž je proto odkázáno v napadeném i v prvoinstančním rozhodnutí, ale i v původním rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že označené Úřední sdělení obsahuje informace pro žalobkyni klíčové, jak má plnit určité povinnosti stanovené zákonem o pojišťovacích zprostředkovatelích a jakým způsobem na jejich plnění bude žalovaná pohlížet, prostupují odkazy na toto Úřední sdělení všechna rozhodnutí týkající se porušení stále stejné povinnosti ze strany žalobkyně. 24. K námitce žalobkyně, že úřední sdělení není právní předpis, žalovaná uvedené nerozporuje, neboť úřední sdělení jsou informativní akty. V souladu s § 49a zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, je žalovaná vydává i proto, aby osoby, které působí na finančním trhu, informovala o důležitých skutečnostech, například jak bude ČNB při výkonu dohledu přistupovat k aplikaci určitých regulatorních pravidel v praxi. K podstatě úředního sdělení se vyjádřil Nejvyšší správní soud, když uvedl: „Úřední sdělení tedy svým zákonným vymezením plní úlohu informační a mají jistě svůj význam v dohledové činnosti i z hlediska preventivního.“ (srov. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2Ao 1/2006-47). Z textu Úředního sdělení v komparaci se zákonem o pojišťovacích zprostředkovatelích je zřejmé, že Úřední sdělení nezakládá žádná nová práva ani povinnosti, ale je pouze výkladovým a metodickým vodítkem pro účastníky pojistného trhu, jak řádně plnit povinnosti stanovené v § 21 odst. 8 a 9 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. 25. K řádnému zaznamenání požadavků a potřeb klienta a důvodů pro výběr pojistného produktu žalovaná odkazuje na čl. 3 Úředního sdělení, kde je uvedeno, že „při plnění povinností ve smyslu § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích postupuje pojišťovací zprostředkovatel přiměřeně povaze a složitosti daného produktu To znamená, že v případě jednoduchých (standardizovaných) pojistných produktů (např. cestovní pojištění, tzv. povinné ručení apod.), je požadavek na získání informací o potřebách klienta, jejich vyhodnocení, zaznamenání důvodů pro doporučení vhodného produktu a zohlednění znalostí, zkušeností a finanční situace klienta mírnější, než je tomu v případě složitějších pojistných produktů, které díky nižší transparentnosti své struktury vyžadují větší znalosti a zkušenosti klienta, resp. kladou větší požadavky na poskytování informací a vysvětlení ze strany pojišťovacího zprostředkovatele. Vynaložení vysoké míry odborné péče pojišťovacího zprostředkovatele a zohlednění zájmů klienta je klíčové zejména u strukturovaných pojistných produktů (rezervotvorného životního pojištění), které obsahují jakoukoliv investiční složku a které klient uzavírá prakticky až do svého důchodového věku (např. investiční životní pojištění nebo kapitálové životní pojištění). V tohoto typu pojistných produktů má získání dostatečných informací o požadavcích a potřebách klienta, jejich vyhodnocení a zohlednění znalostí, zkušeností a zejména finanční situace klienta, včetně jejího předpokládaného budoucího vývoje, zásadní význam s ohledem na složitost takových pojistných produktů, různou míru jejich transparentnosti a zaměření na delší časový horizont“. 26. V daném případě ve všech 23 případech pojistných smluv, u nichž nebyly řádně zaznamenány požadavky a potřeby klienta (resp. ve 42 pojistných smlouvách z 52 kontrolovaných smluv, u nichž nebyly řádně zaznamenány důvody pro výběr pojistného produktu), byla klientovi zprostředkována smlouva o investičním životním pojištění. Dle žalované vynaložení vysoké míry odborné péče pojišťovacího zprostředkovatele a zohlednění zájmů klienta je klíčové zejména u těchto hybridních pojistně-investičních produktů, kde investiční riziko nese klient, a nikoliv pojišťovna. U tohoto typu pojistných produktů má získání dostatečných informací o požadavcích a potřebách klienta, jejich vyhodnocení a zohlednění znalostí, zkušeností a zejména finanční situace klienta, včetně jejího předpokládaného budoucího vývoje, zásadní a nezastupitelný význam. Žalobkyní použité formulace požadavků a potřeb klientů popř. důvodů pro výběr pojistného produktu ve smyslu „klient požaduje úrazovku pro sebe a své dítě s hospitalizací'' a podobné nelze považovat za dostatečné, zvláště když např. v tomto případě namísto uzavření pouhého úrazového pojištění uzavřela žalobkyně s klientem smlouvu o investičním životním pojištění (jejíž součástí bylo i úrazové připojištění), aniž by bylo jakkoli odůvodněno, proč žalobkyně zvolila tento typ produktu. Primárním cílem záznamu je tedy zachytit konkrétně klíčové požadavky klienta (co do druhu a parametrů pojištění), a to ještě před zprostředkováním konkrétní pojistné smlouvy a jejím uzavřením. Blanketní odkaz v záznamu typu „klient žádá životní pojištění s parametry dle smlouvy" nelze považovat za dostačující. 27. Podle žalované, i když klient odmítne sdělit požadavky a potřeby, přesto toto „nesdělení" nezbavuje žalobkyni povinnosti provést odůvodnění výběru daného pojistného produktu. Žalobkyní nabídnutý produkt byl však vždy pouze jeden jediný a to ten, na který byla uzavřena smlouva. Ani v jednom z celkem 42 případů nebyl v rámci odůvodnění výběru produktu nabídnut jiný produkt a nebylo zde jakkoli odůvodněno, proč byl vybrán právě tento jeden produkt (kromě věty ve smyslu „Klient odmítl poskytnout bližší údaje, osoba jednající za pojistitele proto vycházela jen z jeho požadavků“ apod.). I kdyby klient skutečně odmítl sdělit jakoukoli informaci o požadavcích a potřebách na pojištění, které hodlá prostřednictvím pojišťovacího zprostředkovatele uzavřít a výběr všech parametrů smlouvy ponechal na žalobkyni, měla by žalobkyně stejně provést srovnání více produktů od různých pojistitelů se zvolenými parametry a odůvodnit, proč byl nakonec vybrán ten který produkt. V daných případech tomu tak rozhodně nebylo. Žalovaná tedy ani nepřímo netvrdí, že by měla žalobkyně klienty ke sdělení informací nutit. 28. Právě za účelem výběru konkrétního pojistného produktu od konkrétního pojistitele s konkrétními parametry využívá klient pojišťovacího zprostředkovatele coby profesionála v daném oboru. Úloha pojišťovacího zprostředkovatele tkví v tom, že vyhodnotí a analyzuje individuální potřeby a požadavky klienta, provede analýzu srovnatelných pojistných produktů na trhu (zejména vystupuje-li v roli pojišťovacího makléře či agenta, který může uzavírat pojistné smlouvy pro více pojišťoven, jako tomu je v případě žalobkyně) a poté klientovi zprostředkuje konkrétní pojistnou smlouvu. Pokud by klient přesně věděl, od jaké konkrétní pojišťovny, jaký produkt a s jakými parametry by pro něj měl být nejvhodnější, a toto by pojišťovacímu zprostředkovateli pouze oznámil, pak vyvstává logická otázka, proč by k uzavření pojistné smlouvy měl využít pojišťovacího zprostředkovatele, když by mu stačilo navštívit pobočku příslušné pojišťovny, či dokonce uzavřít takovou pojistnou smlouvu na dálku (prostřednictvím internetu). I když klient může mít a často i má vlastní představu, jaký konkrétní produkt by pro něj byl vhodný, přesto tato skutečnost pojišťovacího zprostředkovatele nemůže zbavit povinností stanovených zákonem o pojišťovacích zprostředkovatelích (zjistit klientovy požadavky a potřeby, tyto zaznamenat a následně uvést důvody, na kterých založil svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu). I pokud by klient s takovou přesnou představou za pojišťovacím zprostředkovatelem přišel, měl by tento aspoň porovnat s jinými produkty a případně nabídnout alternativu. Pojišťovací zprostředkovatel má totiž povinnost zajistit, že klientovi nezprostředkuje produkt, který by byl pro něj nevhodný. Role pojišťovacího zprostředkovatele by neměla být omezena pouze na jakéhosi pasivního prostředníka mezi pojišťovnou a klientem.  Lze dále dodat, že i kdyby hlavním (a jediným) požadavkem klienta byla cena pojištění, měla tuto skutečnost žalobkyně uvést a i z tohoto hlediska by měla výběr pojistného produktu odůvodnit, resp. např. uvést, že dané pojištění je nejlevnější ve srovnání s jinými pojištěními, přičemž má stejná pojistná krytí apod. Nejde o žádná slohová cvičení, jak naznačuje žalobkyně, ale pouze o to, srozumitelně zaznamenat rozhodovací proces pojišťovacího zprostředkovatele, a to od získání informací ohledně klientem podstupovaných rizik, požadavků, potřeb přes vyhodnocení těchto informací, výběr vhodného pojistného produktu až po zaznamenání důvodů, které k takovému výběru vedly. 29. Za irelevantní žalovaná považuje poukaz žalobkyně, že počítačové systémy neumožňují dodatečně měnit záznamy o jednání s klientem, a protože si klient své požadavky a potřeby často uvědomí až v průběhu jednání (jak uvádí sama žalobkyně), má žalobkyně jako pojišťovací zprostředkovatel povinnost tyto zaznamenat, přičemž žalovaná netvrdí, že by tak měl činit v počítačovém systému pojišťovny, kde již pak třeba další změny nejsou možné. Do počítačového programu pojišťovny by měl být vložen až výsledek jednání s klientem. Ostatně žalobkyní předložené záznamy z jednání s klientem jsou v papírové formě, takže žalovaná nevidí jediný důvod, proč by na těchto formulářích nemohly být zaznamenány všechny požadavky a potřeby klienta a důvody pro doporučení konkrétního produktu. Protože pojišťovací zprostředkovatel musí tyto údaje získat, resp. odůvodnění výběru pořídit před doporučením a uzavřením pojistné smlouvy, žalovaná považuje za absurdní argumentovat tím, že výsledky jednání s klientem jsou zcela jasné ze samotného textu pojistné smlouvy. 30. Žalovaná nesouhlasí ani s námitkami ve čtvrtém žalobním bodu, kdy žalobkyně namítá, že žalovaná řádně nezjistila skutkový stav věci, resp. že se žalovaná nezabývala tím, aby prokázala naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, a s odkazem na odůvodnění obou napadených rozhodnutí konstatuje, že řádně zjistila skutkový stav a popsala jednotlivé znaky porušení zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Skutečnost, že žalobkyně nezavedla ve stanovené lhůtě odpovídající a účinné systémové opatření považuje žalovaná za dostatečně prokázanou. Za dostatečně prokázanou považuje žalovaná i skutečnost, že žalobkyně ve stanovené lhůtě nesplnila opatření k nápravě uložené jí ČNB při výkonu dohledu, a tím se dopustila správního deliktu podle § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. 31. K námitkám v pátém žalobním bodu, v němž žalobkyně nesouhlasí s výší uložené pokuty, žalovaná ohledně dílčí námitky absence škodlivého účinku odkázala na bod 32. napadeného rozhodnutí a bod 44. prvoinstančního rozhodnutí, přičemž k této námitce dále doplnila ve shodě s judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 109/2000), že je nezbytné rozlišovat mezi následkem a účinkem správního deliktu. Následkem správního deliktu je ohrožení nebo porušení zájmů, které jsou jeho objektem, tj. zájmů, k jejichž ochraně zákonná skutková podstata správního deliktu slouží. Účinkem je potom změna na hmotném předmětu útoku. Zatímco následek má každý správní delikt (byť není v zákoně výslovně vyjádřen), účinek nastává jenom u takového správního deliktu, u něhož je změna nebo alespoň možnost změny hmotného předmětu útoku součástí jeho skutkové podstaty. V daném případě součástí skutkové podstaty správního deliktu nesplnění opatření k nápravě uložené ČNB při výkonu dohledu podle § 23 odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích není účinek, tj. způsobení škody. Znakem skutkové podstaty není ani způsobení nehmotné újmy. Vytýkané jednání žalobkyně mělo za následek bezprostřední ohrožení zákonem chráněného zájmu společnosti na provozování zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví s odbornou péčí. S ohledem na výše uvedené se proto žalovaná nezabývala účinkem správního deliktu, kterého se žalobkyně dopustila. Proto skutečnost, že žádnému klientovi nevznikla v souvislosti s protiprávním jednáním žalobkyně škoda, nemohla být ani okolností svědčící ve prospěch žalobkyně při ukládání výše sankce. 32. K výši pokuty žalovaná uvádí, že úvahy, kterými se žalovaná řídila při ukládání výše pokuty, jsou podrobně popsány v části C. Sankce v bodech 36. - 53. prvoinstančního rozhodnutí. Žalovaná je toho názoru, že se zde vypořádala s rozhodnými okolnostmi pro určení výše pokuty ve smyslu § 26 odst. 2 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a vyhodnotila všechny skutečnosti svědčící jak ve prospěch účastníka řízení (bod 43. prvoinstančního rozhodnutí), tak i v jeho neprospěch (bod 42. prvoinstančního rozhodnutí). Žalovaná se v prvoinstančním rozhodnutí dostatečně zabývala i majetkovými poměry a možnou liberací žalobkyně podle § 26a odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. V neposlední řadě se žalovaná zamýšlela i nad možností uložení nižší sankce (bod 52. prvoinstančního rozhodnutí). Bankovní rada žalované se v napadeném rozhodnutí s tímto zhodnocením ztotožnila a konstatovala, že žalovaná se se všemi rozhodnými skutečnostmi pro určení výše pokuty logicky, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem v prvoinstančním rozhodnutí v části C. Sankce vypořádala. Žalovaná proto považuje námitku žalobkyně, že při určování výše pokuty brala v potaz pouze okolnosti svědčící v její neprospěch, za nedůvodnou. 33. Podle § 26 odst. 2 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích má žalovaná při určení výměry pokuty právnické osobě přihlédnout k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Vzhledem k tomu, že tento zákonný výčet je uvozen slovem "zejména", nejedná se o výčet taxativní, a není proto nezákonností, je-li vyhledáno další kritérium, které logicky může odůvodnit výši pokuty (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6A 96/2000). Žalované tedy nelze vytýkat, že jako jedno z kritérií při stanovení výše pokuty byl použit výpočet možných získaných provizí popsaný v bodě 47. prvoinstančního rozhodnutí. Zařazení tohoto výpočtu do kritérií pro určení výše pokuty je nutno považovat za snahu žalované o individualizaci pokuty. 34. Žalovaná odmítá námitku žalobkyně, že uvedená metoda výpočtu je nesmyslná, ničím nepodložená, založená na spekulativních údajích. Při výpočtu vycházela žalovaná z obsahu jednotlivých pojistných smluv a jejich návrhů, které jsou založeny ve správním spisu. Při výpočtu žalovaná vzala v úvahu jednotlivé pojistné smlouvy (popř. jejich návrhy), u každé z nich zjistila výši běžného měsíčního pojistného a pojistnou dobu. Z těchto podkladů vypočítala průměr a z něho stanovila odhadem možnou výši provizí, jak je podrobně popsáno v bodě 47. prvoinstančního rozhodnutí. Možná výše provizí byla stanovena konzervativně ve prospěch žalobkyně ve výši 100 % průměrného ročního pojistného, ačkoliv je žalované známo, že průměrná výše provizí u smluv o investičním životním pojištění je kolem 150 % ročního pojistného, přičemž se tato výše může v závislosti na délce pojistné doby pohybovat až na hranici 190 % ročního pojistného. Žalovaná zdůrazňuje, že uvedený výpočet byl však pouze jedním z kritérií pro stanovení výše pokuty a byl pouze přibližný. V této souvislosti je třeba nicméně podotknout, že žalobkyně nijak nezpochybnila tuto přibližně vypočtenou výši provizí a ani nedoložila, že jí skutečně vyplacená částka byla výrazně nižší. 35. Závěrem žalovaná nesouhlasí ani s námitkou žalobkyně týkající se likvidačního charakteru uložené pokuty a odkazuje na odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, kde se žalovaná podrobně majetkovými poměry žalobkyně zabývala (zejm. v bodech 50. a 51.). Namítaným likvidačním charakterem uložené pokuty se zabývala bankovní rada v odůvodnění napadeného rozhodnutí (zejm. bod 35. a násl.), a proto na ně odkazuje. Žalovaná trvá na svém stanovisku, že pokuta stanovená ve výši lehce přesahující 50 % zisku po zdanění za rok 2014 při současném zvážení výše vlastního kapitálu žalobkyně odpovídá majetkovým poměrům žalobkyně a závažnosti zjištěného protiprávního jednání. S ohledem na vykázané hospodářské výsledky žalobkyně není uložená výše pokuty způsobilá sama o sobě přivodit žalobkyni platební neschopnost či ji donutit ukončit podnikatelskou činnost, ani se nemůže v důsledku uložené pokuty na dlouhou dobu stát, že v podstatě jediným smyslem podnikatelské činnosti žalobkyně bude splácení této pokuty. Uložená výše pokuty tak nedostojí charakteru likvidačnosti pokuty, jak ji definuje judikatura Nejvyššího správního soudu. 36. V replice ze dne 12. 6. 2018 setrvala žalobkyně na všech námitkách uvedených v žalobě. Znovu zopakovala, že žalovaná věděla o přijatých nápravných opatřeních a to přijetí nových formulářů, neboť je s žalovanou konzultovala. Připomněla, že u řady klientů nelze požadované údaje zaznamenat, protože je nevědí či nechtějí sdělit, protože klient nezná a ani nemůže znát pojistný trh a také neví, jaké produkty různé pojišťovny nabízejí. Žalobkyně doplňuje, že ačkoliv neproběhlo formální oznámení nápravných opatřeních, žalovaná o nich věděla. Žalobkyně rovněž zopakovala námitku, že uložené opatření nebylo dostatečně specifikováno, a že se nejednalo o systémové pochybení, nýbrž o pochybení jednotlivce, s čímž souvisí výtka žalobkyně, že se nejednalo o vzorek, který byl náhodně vybrán. Znovu žalobkyně uvedla, že nesouhlasí s nedostatečností záznamu „klient odmítl sdělit některé z údajů z oddílu E“ a rovněž s odkazem žalované na Úřední sdělení č. 15/2010, přitom zdůraznila, že není možné, aby žalovaná odkazovala na odůvodnění svého rozhodnutí v rámci jiného řízení. Žalobkyně zopakovala i námitku, že v případě konkrétního požadavku klienta, není její povinností mu požadavek rozmlouvat a činit analýzu paralelních produktů. Dle žalobkyně povinné zaznamenávání potřeb klientů znevýhodňuje firmy, které nemají na to, aby při sjednávání smluv používaly elektronické záznamy (finanční analýzy), jenž při sjednávání smlouvy vytvoří analýzu na míru produktu, který pojišťovací zprostředkovatel klientovi prodává. Závěrem trvá žalobkyně na své námitce, že žalovaná nepřihlédla při stanovení výše pokuty k absenci škodlivého účinku a zopakovala námitku, že nebyly zohledněny okolnosti svědčící ve prospěch žalobkyně, a že hledisko založené na nepřesném odhadu možného zisku považuje za nevhodné.        III. Posouzení žaloby 37. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.) a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 38. U jednání, které se konalo dne 16. 10. 2018, setrvala žalobkyně na podané žalobě a žalovaná s odkazem na napadené rozhodnutí a písemné vyjádření k žalobě navrhla zamítnutí žaloby. Soud zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazu výslechem svědka pana V. S. (anonymizaci provedl zdejší soud), kterým měl být prokázán průběh kontroly dne 9. 4. 2015 a to z důvodu nadbytečnosti, neboť průběh tzv. „utajené zkoušky“, jak ji označil žalobce v žalobě, nemohl vyvrátit skutková zjištění v rámci provedené kontroly, která se uskutečnila ve dnech 14. 4. 2015 až 27. 5. 2015 (viz bod 76 tohoto rozsudku). Žalovaná k průběhu tohoto dne předložila listinu označenou „Záznam o opatření podkladů“, v níž je uveden popis jednání z tohoto dne se závěrem, že poslední nabídka pojistné smlouvy bude kontrolující zaslána e-mailovou poštou, která si ji prostuduje a bude pana V. S. informovat o svém rozhodnutí.       39. Soud před posouzením jednotlivých námitek uvádí, že povinnost řádného odůvodnění rozhodnutí nelze mechanicky ztotožňovat s povinností poskytnout podrobnou odpověď na každý jednotlivý v žalobě uplatněný argument. Odpověď na základní námitky v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související (srovnej například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2013, č. j. 7 As 79/2012-54; ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 182/2012-58; ze dne 19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 88/2013-66). 40. Za stěžejní shledal soud námitky obsažené ve třetím žalobním bodu, v němž žalobkyně postavila svou obranu na tvrzení, že žalovaná řádně neobjasnila, co je podle ní řádné zaznamenávání požadavku a potřeb klienta, tedy zaznamenávání požadavků v takovém rozsahu, aby byla žalobkyně schopna učinit řádné a kvalifikované doporučení pro výběr daného pojistného produktu. Žalobkyně tuto námitku doprovodila argumentem, že žádný zákon nestanovil žalobkyni, aby zavedla určité konkrétní opatření, takže pokud požadovala žalovaná opatření, může jím být cokoli a vždy to ČNB nemusí vyhovovat pro nedostatek definice požadavku žalovanou. 41. Podle § 21 odst. 1 věta první zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, v rozhodném znění, osoba provozující zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví nebo činnost samostatného likvidátora pojistných událostí je povinna tuto svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele, zejména nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb. 42. Podle § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích před uzavřením pojistné smlouvy je pojišťovací zprostředkovatel povinen, zejména na základě informací poskytnutých klientem a v závislosti na charakteru sjednávaného pojištění, zaznamenat požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a důvody, na kterých pojišťovací zprostředkovatel zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu. 43. Podle § 21 odst. 9 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích informace podle odstavců 5 až 8  je pojišťovací zprostředkovatel povinen poskytnout a) písemně nebo na nosiči dat, který je přístupný klientovi, b) jasně a přesně, klientovi srozumitelnou formou, a c) v úředním jazyce členského státu, ve kterém je pojištění sjednáváno, nebo v jiném dohodnutém jazyce. 44.  Podle § 23 odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích jestliže Česká národní banka při výkonu dohledu zjistí, že činnost pojišťovacího zprostředkovatele nebo samostatného likvidátora pojistných událostí není v souladu s podmínkami stanovenými tímto zákonem, s výjimkou ztráty důvěryhodnosti nebo zániku pojištění odpovědnosti pojišťovacího zprostředkovatele nebo samostatného likvidátora pojistných událostí nebo nedostatečné jistiny pojišťovacího agenta nebo pojišťovacího makléře, uloží svým rozhodnutím takové osobě opatření uvést ve stanovené lhůtě svoji činnost do souladu se zákonem. 45. Podle § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako pojišťovací zprostředkovatel nebo samostatný likvidátor pojistných událostí dopustí správního deliktu tím, že ve stanovené lhůtě nesplní opatření k nápravě uložené jí Českou národní bankou při výkonu dohledu podle § 23. 46. Podle § 26a odst. 2 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. 47. Ze správního spisu soud ověřil, že dne 27. 6. 2013 vydala ČNB rozhodnutí č. j. 2013/7463/570, které ve znění rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 18. 9. 2013, č. j. 2013/3657/110, nabylo právní moc dne 24. 9. 2013. Tímto rozhodnutím byla žalobkyni podle § 23 odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích mimo jiné uložena povinnost, aby ve lhůtě do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tj. do 23. 10. 2013, zavedla odpovídající a účinné systémové opatření, které do budoucna zajistí, aby řádně písemně byly zaznamenávány požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a řádně písemně byly zaznamenávány důvody, na kterých zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu. Současně byla žalobkyni uložena povinnost, aby o konkrétní podobě a způsobu splnění opatření písemně informovala Českou národní banku a to ve lhůtě 45 dnů ode dne nabytí právní moci původního rozhodnutí. 48. Z obsahu správního spisu soud nezjistil, že by žalobkyně výše uloženou povinnost ve stanovené lhůtě splnila, či že by požádala v této lhůtě o její prodloužení. Tuto skutečnost žalobkyně nijak nerozporuje, naopak při ústním jednání potvrdila, že o konkrétní podobě a způsobu splnění tohoto opatření ve stanovené lhůtě 45 dnů ode dne nabytí právní moci původního rozhodnutí písemně Českou národní banku neinformovala. 49. Z vlastní činnosti soud doplňuje, že žalobkyně proti rozhodnutí ČNB ze dne 27. 6. 2013, č. j. 2013/7463/570, potažmo proti rozhodnutí bankovní rady České národní banky ze dne 18. 9. 2013, č. j. 2013/3657/110, nebrojila u soudu žalobou. 50. Z výše uvedeného vyplývá jednak, že žalobkyně o splnění uložené povinnosti ČNB ve stanovené lhůtě žalovanou neinformovala, resp. neinformovala ji o konkrétní podobě a způsobu splnění uložené povinnosti a jednak, že v této lhůtě ani vůči ČNB nečinila žádné kroky, z nichž by vyplývalo, že nerozumí obsahu uloženého opatření, potažmo, že by z tohoto důvodu uložené opatření nemohla splnit (tak jak činí nyní v žalobě). 51. Námitku, že není zřejmé, co je řádné zaznamenávání požadavku a potřeb klienta, tedy zaznamenávání požadavků v takovém rozsahu, aby byla žalobkyně schopna učinit řádné a kvalifikované doporučení pro výběr daného pojistného produktu, žalobkyně vznesla až v předmětném sankčním řízení, konkrétně ve vyjádření k oznámení o zahájení správního řízení ze dne 22. 9. 2015. S ohledem na tuto skutečnost, se žalovaná výše uvedenou námitkou zabývala na str. 10 až 15 prvostupňového rozhodnutí, kde mimo jiné (pod bodem 22) poukázala na to, že „Lze připustit, že v předchozím rozhodnutí nestanovil správní orgán účastníku řízení žádnou konkrétní formu či podobu opatření, resp. dílčích kroků, kterými by měl být zajištěn zákonem požadovaný stav. Uvedený postup by však šel nad rámec působnosti správního orgánu, neboť by nedával účastníku řízení žádnou míru diskrece při jejich provádění a naopak sám přebral, resp. suploval roli jeho řídících orgánů.….Jakým způsobem docílí jednotlivý pojišťovací zprostředkovatel naplnění těchto povinností, je pak na něm a není úkolem správního orgánu, aby detailně zprostředkovateli popisoval, jaké konkrétní kroky má činit, stejně tak, jako to doslovně nečiní ani právní předpis“. Dále žalovaná uvedla (pod bodem 23), že „Splnění či nesplnění příslušného opatření lze hodnotit především posouzením konkrétních výstupů činnosti účastníka řízení…V daném případě je zřejmé, že ať účastník řízení přijal v návaznosti na původní rozhodnutí jakékoli opatření k nápravě, nevedlo k nápravě situace zjištěné v původním řízení, neboť nedostatky zjištěné v průběhu nové státní kontroly (jež jsou předmětem tohoto správního řízení) jsou identické s nedostatky zjištěnými v minulosti, které vedly k vydání původního rozhodnutí“.   Následně (pod bodem 28) žalovaná rovněž uvedla, že „Pokud jde o formulaci uložených opatření k nápravě ….úkolem uloženého opatření k nápravě je zajistit, aby se účastník řízení již nadále nedopouštěl porušení zákona a dodržoval, v něm stanovené povinnosti. Jeho úkolem ale není nadiktovat účastníkovi řízení, co a jak má udělat, aby dodržoval zákon…. nemůže dávat účastníkovi řízení konkrétní návod postupu, jak konkrétně realizovat opatření… Jeho znění musí dát prostor k jeho plnění a dosažení zákonem požadovaného stavu“.      52. Bankovní rada k totožné námitce uplatněné žalobkyní v rámci rozkladového řízení (pod bodem 19.) doplnila, že Česká národní banka již v předchozím správním řízení a to v bodě 46. původního rozhodnutí v této souvislosti odkázala na Úřední sdělení České národní banky č. 15/2010, kde je v čl. 3 stanoveno, jakým způsobem má pojišťovací zprostředkovatel postupovat a co se rozumí řádným zaznamenáním požadavků a potřeb klienta. Bankovní rada k tomu dále doplnila, že podrobnější úprava ve vztahu k investičnímu životnímu pojištění je uvedena v navazujícím Úředním sdělení České národní banky č. 16/2014 k řízení a kontrole kvality distribuční sítě pojišťovacího zprostředkovatele. 53. Soud v obecné rovině uvádí, že vlastností každé právní normy je určitá míra obecnosti, která umožňuje ji aplikovat na různé skutkové situace. Sankcionování je možné i na základě neurčitých právních pojmů, které již ze své podstaty musí být dotvářeny výkladem, přesto jim to neupírá závaznost a sankcionovatelnost.    54. Podstatnou v posuzovaném případě shledává soud skutečnost, že žalobkyni byla uložena pokuta za nesplnění opatření k nápravě rozhodnutím ČNB č. j. 2013/7463/570  ve znění výroku rozhodnutí bankovní rady č. j. 2013/3657/110.  Odkaz bankovní rady v napadeném rozhodnutí na rozhodnutí, jímž bylo žalobkyni uloženo a objasněno nápravné opatření, je proto zcela racionální. Svědčí o tom, že žalovaná se již při ukládání nápravného opatření neopomenula zabývat otázkou jeho obsahu, přičemž odkázala konkrétně na úřední sdělení, v němž jsou blíže objasněny povinnosti pojišťovacího zprostředkovatele. Povahou úředního sdělení se v obecné rovině zabýval Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 21. 11. 2006, č. j. 2 Ao 1/2006-47, v němž vyložil, že úřední sdělení plní úlohu informační a má i význam v dohledové činnosti z hlediska preventivního. Lze dodat, že plní funkci i z hlediska zásady legitimního očekávání, neboť správní orgán dává najevo, jakým způsobem neurčité právní pojmy obsažené v právní normě bude vykládat. Úřední sdělení však nemůže a ani v daném případě nezakládá žádná nová práva ani povinnosti, ale je pouze výkladovým vodítkem pro účastníky pojistného trhu, jak řádně plnit povinnosti, které jsou stanoveny v § 21 odst. 8 a 9 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, na což žalovaná upozornila již v prvostupňovém rozhodnutí (bod 29).      55. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k dílčímu závěru, že již v rozhodnutí vydaném v řízení, v němž bylo žalobkyni uloženo nápravné opatření, byl v dostatečné míře srozumitelnosti vyložen a objasněn jeho obsah, který byl v napadeném rozhodnutí doplněn o odkaz na navazující Úřední sdělení ČNB č. 16/2014.   56. Žalobkyně dále v žalobě namítá, že nemůže klienty nutit k vyplnění údajů, jejichž vyplnění není ze zákona povinné a nesouhlasí s žalovanou, aby v případě, kdy klient odmítne sdělit jakoukoliv informaci o požadavcích a potřebách na pojištění, které hodlá prostřednictvím pojišťovacího zprostředkovatele uzavřít, měla přesto provést srovnání více produktů od různých pojistitelů se zvolenými parametry a uvést důvod, pro který byl vybrán konkrétní produkt. Žalobkyně rovněž upozorňuje na situaci, kdy klient přijde s jednoznačným požadavkem na zřízení konkrétního pojistného produktu. Žalobkyně přitom upozorňuje na skutečnost, že počítačové systémy pojišťoven neumožňují dodatečně měnit záznamy o jednání s klientem, z čehož dovozuje, že výsledky jednání s klientem (tj. jeho potřeby a požadavky) jsou zcela zřejmé z pojistné smlouvy, kterou klient podepíše 57. Žalobkyní uvedené námitky, jimiž upozorňuje v obecné rovině na možnost různých případů, svědčí spíše o snaze žalobkyně nepodvolit se uloženému nápravnému opatření, které ji mělo vést k dodržování povinnosti stanovené v § 21 odst. 8 a 9 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. K této úvaze dospěl soud v návaznosti na skutečnost, že žalobkyně ve lhůtě stanovené Českou národní bankou žádné přijaté opatření k nápravě nepředložila a neučinila tak ani v rámci následně provedené kontroly, která předcházela zahájení správního řízení. 58. Ze správního spisu vyplývá, že žalovaná se k uvedeným případům, na něž upozorňuje žalobkyně, vyjadřovala a objasnila srozumitelným způsobem, jak lze v takových situacích postupovat v souladu se zákonnými povinnostmi pojišťovacího zprostředkovatele (viz bod 29 až 33 na str. 14 – 16 prvostupňového rozhodnutí). Bankovní rada se s námitkami, které se týkají provedení záznamů požadavků a potřeb klientů vypořádala v bodech 21 až 25 na str. 6 a 7 napadeného rozhodnutí. Soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. K tomu soud dodává, že i když je zřejmé, že nelze vyloučit případy, na něž žalobkyně poukazuje, je třeba trvat na dodržení povinnosti pojišťovacího zprostředkovatele ve smyslu § 21 odst. 8 a 9 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích v míře, která umožní seznat, že výběr konkrétního pojistného produktu pojišťovacím zprostředkovatelem je založen na důvodech, které jsou pro konkrétního klienta dle jeho individuálních potřeb právě těmi nejvhodnějšími, resp. optimálními. Je tomu tak proto, že i když klient nezná a ani nemůže znát pojistný trh se všemi produkty, které různé pojišťovny nabízejí, je právě úkolem pojišťovacího zprostředkovatele, aby mu tyto skutečnosti objasnil či tyto informace mu zprostředkoval tak, aby mohly být východiskem pro výběr konkrétního pojistného produktu. Z kontrolního protokolu však vyplývá, že k tomu v jednotlivých, konkrétně popsaných případech, nedošlo (viz dále k námitkám).   59. Soud s ohledem na výše uvedené námitky ve třetím žalobním bodu neshledal důvodnými. 60. Následně se soud zabýval námitkami v prvním, druhém a čtvrtém žalobním bodu, neboť zde uvedené námitky se vzájemně prolínají a úzce spolu souvisí. Žalobkyně namítá, že žalovaná řádně nezjistila skutkový stav věci, resp. že se žalovaná nezabývala tím, aby prokázala naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a rovněž, že se nezabývala prokazováním, zda zjištěné nedostatky jsou následkem nesplnění opatření k nápravě uloženého původním rozhodnutím, přitom dodává, že přijala řadu opatření, o kterých měla za to, že povedou k nápravě, jako příklad uvádí používání záznamů pro jednání s klientem. 61. Z chronologie správního spisu vyplývá, že žalovaná po uplynutí lhůty, která byla žalobkyni stanovena pro realizaci předmětného opatření k nápravě, provedla (ve dnech 14. 4. 2015 až 27. 5. 2015) u žalobkyně kontrolu, která byla zaměřena i na prověření dodržování právních předpisů v oblasti zprostředkování uzavírání pojistných smluv podle zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a zákona č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, ve znění pozdějších předpisů a příslušných prováděcích předpisů. V protokolu o kontrole ze dne 17. 6. 2015 pod č. j. 2015/064867/CNB/580 ve znění rozhodnutí o námitkách ze dne 14. 8. 2015, č. j. 2015/089903/CNB/580 jsou zaznamenány výsledky kontroly. Pod bodem 2.1.4. žalovaná konstatovala, že tím, že žalobkyně u pojistných smluv a nabídek pojistných smluv č. 1-3, 5, 6, 9-17, 19-24, 26, 27 a 31 písemně nebo na nosiči dat přístupném klientovi nezaznamenala nebo nedostatečně zaznamenala požadavky a potřeby klienta související se sjednaným pojištěním a u pojistných smluv č. 1 - 42 nezaznamenala nebo nezaznamenala dostatečně důvody, na kterých založila svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu ve smyslu ustanovení § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, porušila povinnost dle ustanovení § 21 odst. 8 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích ve spojení s ustanovením § 21 odst. 9 písm. a) téhož zákona. 62. S ohledem na kontrolní zjištění zahájila žalovaná s žalobkyní doručením oznámení o zahájení správního řízení č. j. 2015/100898/570  dne 15. 9. 2015 správní řízení ve věci podezření ze spáchání správního deliktu uvedeného v § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích a dne 2. 12. 2015 vydala ČNB prvoinstanční rozhodnutí, kterým byla žalobkyni podle § 26 odst. 3 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích uložena pokuta ve výši 430 000 Kč zato, že nesplnila opatření k nápravě uložené jí ČNB podle ustanovení § 23 odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích ve výroku původního rozhodnutí, když nezavedla ve lhůtě do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí, tj. do 23. 10. 2013, odpovídající a účinné systémové opatření, které mělo do budoucna zajistit, aby řádně písemně zaznamenávala požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a řádně písemně zaznamenávala důvody, na kterých zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu. 63. Žalovaná skutková zjištění, z nichž vycházela při posouzení a kvalifikaci správního deliktu, podrobně popsala v bodech 12. až 18. na str. 4 až 9 prvostupňového rozhodnutí. Zde konkrétně popsala jednotlivé případy, v nichž zjistila nedostatky ohledně zaznamenání požadavků a potřeb klientů v takovém rozsahu, aby pojišťovací zprostředkovatelé byli schopni učinit kvalifikované doporučení pro výběr daného pojistného produktu. 64. V návaznosti na vznesenou námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu soud připomíná, že pokuta za předmětný delikt byla uložena proto, že žalobkyně nesplnila povinnost, aby zavedla odpovídající a účinné systémové opatření, které do budoucna zajistí, aby řádně písemně zaznamenávala požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním a řádně písemně zaznamenávala důvody, na kterých zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu (konkrétně do 23. 10. 2013), o čemž měla povinnost žalovanou ve lhůtě 45 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí písemně informovat. 65. Soud dospěl k dalšímu dílčímu závěru, že skutková zjištění, jenž byla získána provedenou kontrolou dostatečně vypovídají o naplnění skutkové podstaty správního deliktu (nyní přestupku) podle § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. 66. Žalobkyně se ve smyslu § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích dopustila deliktu tím, že ve stanovené lhůtě nesplnila opatření k nápravě uložené jí Českou národní bankou při výkonu dohledu podle § 23 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Soud nemá pochybnost, že žalobkyně nejenže nesplnila svou informační povinnost (sdělit žalované jaká opatření v důsledku rozhodnutí ČNB č. j. 2013/7463/570  ve znění výroku rozhodnutí bankovní rady č. j. 2013/3657/110, přijala), ale nesplnila ani povinnost jí uloženou opatřením k nápravě, tj. zavedení takového systémového opatření, které by do budoucna zajistilo dodržování povinnosti stanovené v § 21 odst. 8 a 9 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích.      67. Výtka žalobkyně, že ČNB měla posuzovat, jaká opatření žalobkyně oproti dřívější kontrole přijala a zda se situace oproti dřívějšímu stavu zlepšila či zhoršila, je zcela irelevantní. Předestřená úvaha žalobkyně zde nemá místo. Úkolem správního orgánu bylo v daném případě hodnotit, zda byla naplněna skutková podstata výše citovaného správního deliktu, za který byla žalobkyni uložena předmětná pokuta. 68. O naplnění skutkové podstaty svědčí podrobně popsaný skutkový stav (viz bod 60 tohoto rozsudku), z něhož vyplývá, že v předložené dokumentaci nebyly u 23 případů pojistných smluv řádně zaznamenány požadavky a potřeby klienta (viz 14. a 15. bod na str. 7 a 8 prvostupňového rozhodnutí) a rovněž u 42 případů nebyl uveden vůbec či zcela nedostatečně důvod zakládající doporučení pro výběr pojistného produktu (ve 42 pojistných smlouvách z 52 kontrolovaných smluv - viz 14. a 15. bod na str. 7 a 8 prvostupňového rozhodnutí)). Uvedené se týká i případů, kdy byla klientovi zprostředkována smlouva o investičním životním pojištění, kde je třeba vynaložení vysoké míry odborné péče pojišťovacího zprostředkovatele a zohlednění zájmů klienta, neboť zejména u těchto hybridních pojistně-investičních produktů nese investiční riziko klient, a nikoliv pojišťovna. V tomto smyslu se soud shoduje s žalovanou, že u tohoto typu pojistných produktů má získání dostatečných informací o požadavcích a potřebách klienta, jejich vyhodnocení a zohlednění znalostí, zkušeností a zejména finanční situace klienta, včetně jejího předpokládaného budoucího vývoje, zásadní a nezastupitelný význam. V daném případě však žalobkyní použité formulace požadavků a potřeb klientů popř. důvodů pro výběr pojistného produktu ve smyslu „klient požaduje úrazovku pro sebe a své dítě s hospitalizací'“ nelze považovat za dostatečné či adekvátní vybranému pojišťovacímu produktu. Uvedené odůvodnění nelze shledat v souladu se smyslem záznamu, jímž je zachytit v písemné podobě konkrétně zásadní požadavky klienta (co do druhu a parametrů pojištění), a to ještě před zprostředkováním konkrétní pojistné smlouvy a jejím uzavřením.    69. Námitku žalobkyně o absenci náhodného výběru, kterou dovozuje z tvrzené skutečnosti, že k většině pochybení došlo v rámci činnosti jednoho podřízeného pojišťovacího zprostředkovatele, tj. jedné osoby, vyvrací zjištění učiněná v rámci provedené kontroly, k nimž žalovaná již v prvostupňovém rozhodnutí uvedla, že kromě pana R. V. (anonymizaci provedl soud), který uzavřel 13 ze 42 uvedených pojistných smluv, zbývající smlouvy (tj. 29 smluv) jménem účastníka řízení uzavřelo dalších 8 osob  jednajících jménem účastníka řízení v postavení PPZ, přičemž ve dvou případech pojistné smlouvy zprostředkoval jednatel účastníka řízení. Popsaná skutková zjištění dle soudu vznesenou a nijak nepodloženou námitku dostatečně vyvrací. 70. Ve vztahu k námitkám, že žalovaná se nezabývala prokazováním, zda zjištěné nedostatky, tj. nedostatky týkající se 52 pojistných smluv, jsou následkem nesplnění opatření k nápravě uloženého původním rozhodnutím a současně namítá, že přijala řadu opatření, o kterých měla za to, že povedou k nápravě (jako příklad uvádí používání záznamů pro jednání s klientem, jejichž obsah konzultovala s ČNB), soud poukazuje na rozsah skutkových zjištění, která se týkají podílu pojistných smluv s nedostatky oproti skutkovým zjištěním, které se týkají pojistných smluv, u nichž nedostatky zjištěny nebyly. Lze konstatovat, že v posuzovaném případě bylo zjištěno, že z 52 kontrolovaných smluv vykazují smlouvy v počtu 42 nedostatky, tedy cca 80 % z nich. Dle soudu nelze dospět k jinému závěru, než že opakující se nedostatky v tak velké míře svědčí o systémovém pochybení, za které nese odpovědnost pojišťovací zprostředkovatel ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Takové množství nedostatků představující porušení povinnosti stanovené zákonem o pojišťovacích zprostředkovatelích (§ 21 odst. 8 a 9) nelze označit za ojedinělé ani náhodné. V takovém množství nedostatků nelze shledat ani oporu pro poukaz žalobkyně na lidský faktor, jímž se snaží vysvětlit, že její opatření nemohou být stoprocentně účinná, což považuje za naprosto přirozený a normální jev. 71. Svá žalobní tvrzení, že žalobkyně přijala řadu opatření, o kterých měla za to, že povedou k nápravě, žalobkyně již nedoprovází uvedením důvodu, na základě něhož o svých opatřeních žalovanou ve stanovené lhůtě písemně neinformovala (jak jí bylo uloženo), v důsledku čehož nemohla žalovaná tvrzená přijatá opatření předem, resp. před uložením posuzované sankce, posoudit. Takový přístup žalobkyně ke splnění nápravného opatření nesvědčí o snaze žalobkyně splnit jí uloženou povinnost. 72. Žalobkyně jako přijaté opatření konkrétně označila pouze používání záznamů pro jednání s klientem, jejichž obsah dle svého tvrzení konzultovala s ČNB, což však nebylo žalovanou u soudního jednání potvrzeno. Sama skutečnost, že žalobkyně začala používat „nové“ záznamy pro jednání s klientem, aniž by je doplnila dalším opatřením (neboť žalobkyně žádné jiné konkrétní opatření neuvádí), vyznívá pro žalobkyni, za výše popsaného zjištěného skutkového stavu v průběhu kontroly, negativně. Je tomu tak nepochybně i proto, že žalobkyně mohla předejít zahájení sankčního řízení i splněním své informační povinnosti, na kterou však o své vůli rezignovala, a proto žalovaná přistoupila nejprve k provedení kontroly u žalobkyně a poté k zahájení správního řízení ve věci podezření ze spáchání správního deliktu uvedeného v § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, které vyústilo ve vydání napadených rozhodnutí. 73. V návaznosti na předcházející body tohoto rozsudku (konkrétně 68. až 70. bod) nemohl soud přisvědčit ani obecné námitce, že nově přijatých opatření si byla žalovaná vědoma, avšak nebrala na ně zřetel. Skutečnost, zda obsah používaných záznamů pro jednání s klientem žalobkyně konzultovala s ČNB, sama o sobě není pro předmětné sankční řízení rozhodná a to právě z důvodů uvedených v předcházejícím bodu rozsudku.   74. Žalobkyně rovněž tvrdí, že žalovaná prováděla pouze důkazy v její neprospěch. Soud k takto obecně formulované námitce uvádí, že skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu a úvahy, z něj vycházející jsou logické, srozumitelné a soudem přezkoumatelné. Soudní řízení správní je ovládáno zásadou dispoziční, jejímž výrazem je i skutečnost, že soud není oprávněn za žalobkyni vyhledávat, v čem by se napadené rozhodnutí mohlo dotknout jejích práv. Takovou skutečnost musí žalobkyně tvrdit, resp. namítat, a soud oprávněnost takové námitky přezkoumá. Žalobkyně proto nemůže úspěšně namítat, že v předcházejícím řízení nebyl zjištěn řádně skutečný stav věci, když žalovaná prováděla pouze důkazy v její neprospěch, pokud sama neuvádí konkrétní skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí 75. Dále žalobkyně namítá, že důkazy, které by svědčily v její prospěch, žalovaná s předmětným řízením nespojuje. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na skutečnost, že před zahájením řízení u ní byla provedena dne 9. 4. 2015 „utajená zkouška". 76. Námitkou, že žalovaná nevzala ve zřetel zjištění získaná v její prospěch dne 9. 4. 2015 při „utajené zkoušce", se v napadeném rozhodnutí zabývala bankovní rada na str. 5 pod bodem 17. Bankovní rada s poukazem na skutečnosti vyplývající ze správního spisu shledala uvedenou námitku za irelevantní, neboť tato „utajená zkouška“ ze dne 9. 4. 2015 nijak nesouvisela s kontrolou, která byla zahájena dne 14. 4. 2015, a o které byl vypracován protokol o kontrole. Soud se s posouzením této námitky shoduje a dodává, že zjištění získaná v rámci „zkoušky“ ze dne 9. 4. 2015, byť by byla veskrze pozitivní, byla získána mimo rámec provedené kontroly a současně nejsou způsobilé vyvrátit skutková zjištění v rámci provedené kontroly, tedy existenci vysoké míry nedostatků u kontrolovaných smluv (cca 80 %).  77. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k dalšímu dílčímu závěru a sice, že skutkový stav byl dostatečně prokázán listinnými důkazy, resp. že žalovaná prokázala naplnění skutkové podstaty správního deliktu podle § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, neboť na straně žalobkyně došlo k nesplnění opatření k nápravě uloženému jí žalovanou ve výroku rozhodnutí ČNB č. j. 2013/7463/570 ve znění výroku rozhodnutí bankovní rady č. j. 2013/3657/110, když žalobkyně nezavedla ve stanovené lhůtě (do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí tj. do 23. 10. 2013) adekvátní systémové opatření, které mělo do budoucna zajistit, aby byly řádně písemně zaznamenávány požadavky a potřeby klienta související se sjednávaným pojištěním, a aby byly řádně písemně zaznamenávány důvody, na kterých zakládá svá doporučení pro výběr daného pojistného produktu. 78. V závěrečném pátém žalobním bodu žalobkyně brojí proti výši uložené pokuty, konkrétně namítá, že žalovaná při určování výše pokuty nepřihlédla k absenci škodlivého účinku, úvahu o výši pokuty žalovaná opřela o ničím nepodložené výpočty inkasovaných provizí, metodika výpočtu výše pokuty je založena na spekulativních vstupních údajích, výše pokuty je likvidační a s odkazem na účetní závěrku pro rok 2014, podle které vykázala k 31. 12. 2014 zisk ve výši 802 000 Kč, namítá, že výše uložené pokuty je v naprostém nepoměru k jejím finančním možnostem, a je tedy naprosto nepřiměřená. 79. Jak již judikoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 12. 2013, sp. zn.: 2 As 130/2012-20 „… ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního oprávnění) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení zneužil; soud je oprávněn též posoudit, zda správním orgánem ustanovený rozhodný skutkový stav věci byl opatřen zákonným způsobem, případně zda není v logickém rozporu s výstupy provedené diskrece. Není však v pravomoci správního soudu, aby standardně vstupoval do role správního orgánu a pokládal na místo správní diskrece uvážení soudcovské, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce (co do druhu a výše) by měla být uložena. Jedinou výjimkou je ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., jehož aplikace je odůvodněna zjevně nepřiměřenou výší pokuty (byť uložené v rámci zákona). 80. Předně soud konstatuje, že oba správní orgány se výší uložené pokuty podrobně zabývaly. Svědčí o tom nejen rozsah odůvodnění obou rozhodnutí, v němž se věnovaly otázkám spojeným právě s výší uložené pokuty (v prvostupňovém rozhodnutí žalovaná pod bodem 36. – 52. na str. 16 až 20, v napadeném rozhodnutí bankovní rada pod bodem 30. – 55. na str. 8 až 15), ale i skutečnost, že se zabývaly všemi výtkami a námitkami, které s výší uložené pokuty souvisí. 81. Z prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že žalovaná se neopomenula zabývat zákonnými kritérii danými ust. § 26a odst. 2 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, tedy závažností správního deliktu, zejména způsobem jeho spáchání a jeho následkům a rovněž okolnostem, za nichž byl spáchán. Žalovaná hodnotila posuzovaný správní delikt za závažný, s typově vysokou společenskou škodlivostí odrážející skutečnost, že v zákoně o pojišťovacích zprostředkovatelích odpovídá danému porušení zákona zákonné rozpětí stanovené až do výše 10 000 000 Kč. Žalovaná přitom poukázala, že s žalobkyní již jedno správní řízení bylo vedeno, v něm mu původním rozhodnutím bylo mimo jiné uloženo opatření k nápravě. Konkrétní závažnost spáchaného správního deliktu byla zvýšena dle žalované tím, že žalobkyně se navzdory uloženému opatření protiprávního jednání stále dopouštěla a to po poměrně dlouhé období – od 1. 1. 2014 do 31. 3. 2015. 82. Žalovaná se zabývala nejen okolnostmi přitěžujícími, za něž shledala skutečnost, že žalobkyně již jednou byla za takové jednání trestána, když jí v původním rozhodnutí byla uložena pokuta ve výši 20 000 Kč za spáchání správního deliktu dle § 26 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, ale i okolnostmi polehčujícími, za něž shledala součinnost žalobkyně v průběhu správního řízení. 83. Žalovaná poukázala na charakter posuzovaného správního deliktu, jenž je správním deliktem ohrožovacím, což znamená, že jeho následkem je již samotné ohrožení zájmů chráněných zákonem, a proto účinek v podobě finanční újmy není součástí skutkové podstaty správního deliktu. Žalovaná rovněž upozornila, že zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích konstruuje odpovědnost za deliktní jednání jako objektivní odpovědnost, tj. odpovědnost bez ohledu na zavinění osob jednajících jménem účastníka řízení, a rovněž, že účastník řízení ve smyslu § 26a odst. 1 zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, nevynaložil veškeré možné úsilí, které po něm bylo možné požadovat, aby zabránil porušení jemu stanovené povinnosti. 84. Následně žalovaná k výpočtu sankce uvedla, že pro individualizaci výše pokuty vyšla z počtu pojistných smluv, které vykazovaly konkrétně uvedené nedostatky, kdy ze vzorku 52 smluv tomu bylo u 42 smluv, nadto v naprosté většině případů šlo o smlouvy o investičním životním pojištění (40 smluv ze 42 smluv). U 37 smluv byla žalovaná schopna dohledat jak informaci o výši pojistného, tak o pojistné době, přičemž průměrná výše běžného měsíčního pojistného u těchto smluv činila cca 970 Kč a průměrná pojistná doba přesahuje 30 let. Vycházeje z těchto údajů  učinila žalovaná úvahu, že výše provizí vyplacená účastníku řízení jednotlivými pojistiteli za uzavření těchto smluv investičního životního pojištění odpovídá jednonásobku ročního pojistného a znamená, že účastník řízení inkasoval za zprostředkování těchto smluv provizi přesahující částku 430 000 Kč. Závěrem, v bodu 50. a 51 na str. 18 prvostupňového rozhodnutí, se žalovaná věnovala hodnocení majetkových poměrů žalobkyně ve vztahu k otázce, zda pokuta v uložené výši není pro žalobkyni likvidační, přičemž s ohledem na žalobkyní předložené listiny (rozvaha a výkaz zisků a ztrát ke dni 31. 12. 2014), dospěla k závěru, že nikoliv, a že uložená sankce je sankcí přiměřenou a odpovídající zjištěné situaci. 85. Soud předně uvádí, že s výše uvedeným posouzením výše pokuty, tak jak jej vyjádřila ve svém rozhodnutí žalovaná, se plně ztotožňuje, a proto na ně odkazuje. 86. Dále soud konstatuje, že bankovní rada v napadeném rozhodnutí k námitce, že při určení výše pokuty nebylo přihlédnuto k absenci škodlivého účinku, na str. 9 pod bodem 32. doplnila v návaznosti na prvostupňové řízení, že způsobení škody není součástí skutkové podstaty správního deliktu podle § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, a z tohoto důvodu správní orgán prvního stupně ani nezjišťoval případnou výši škody způsobené protiprávním jednáním. 87. Soud k této námitce shrnuje, že žalovaná již v prvostupňovém rozhodnutí poukázala na ohrožovací charakter posuzovaného správního deliktu, což znamená, že jeho následkem je již samotné ohrožení zájmů chráněných zákonem, a proto k jeho naplnění není třeba prokazovat, že došlo ke vzniku případné škody. Soud pouze doplňuje, že právě proto, že povaha uvedeného správního deliktu je ohrožovací, postačí, že skutková zjištění v rámci provedené kontroly zcela jednoznačně vypovídají o naplnění skutkové podstaty ust. § 26 odst. 2 písm. b) zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích. Jinými slovy, skutečnost, že nebylo přihlédnuto k absenci tvrzeného škodlivého účinku, je pro posouzení dané věci zcela bez významu. Jde tedy o tvrzení pro posouzení dané věci zcela irelevantní.  88. Soud nemohl přisvědčit ani námitkám, že úvahu o výši pokuty žalovaná opřela o ničím nepodložené výpočty inkasovaných provizí, a že metodika výpočtu výše pokuty je založena na spekulativních vstupních údajích. 89. V bodu 82. tohoto rozsudku soud popsal, jakým způsobem žalovaná postupovala, aby dostála individualizaci uložené sankce. Je zřejmé, že při svém postupu vycházela z dokumentů předložených žalobkyní a to z těch pojistných smluv (popř. návrhů pojistných smluv), u kterých zjistila porušení zákonných povinností, které se týkaly investičního životního pojištění a u kterých bylo možné navíc dohledat informace o výši pojistného a pojistné době, což bylo u 37 z celkem 42 pojistných smluv (popř. návrhů pojistných smluv). Soud se proto nemohl ztotožnit s žalobkyní, že použitá metodika výpočtu výše pokuty je založena na spekulativních vstupních údajích, a že žalovaná se opřela o ničím nepodložené výpočty inkasovaných provizí. Nadto uvedený postup byl jedním z faktorů, z něhož žalovaná při stanovení výše pokuty vycházela (zákonná kritéria, okolnosti přitěžující a polehčující, liberační důvody). 90. Námitce, že výše pokuty je pro žalobkyni likvidační s poukazem na účetní závěrku pro rok 2014, podle které žalobkyně vykázala k 31. 12. 2014 zisk ve výši 802 000 Kč, nemohl soud rovněž přisvědčit. 91. Obsah pojmu „likvidační pokuta“ definoval v usnesení ze dne 20. dubna 2010, č. j. 1 As 9/2008-133 (pod bodem 27. na listu č. 140 usnesení) rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tak, že „Likvidační pokutou“ je sankce, která je nepřiměřená osobním a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, případně i jeho rodina (jde-li o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží.“. 92. V daném případě se soud ztotožnil se závěry správních orgánů o naplnění skutkové podstaty spáchaného deliktu i se závěry o závažnosti způsobu jeho spáchání. Žalobkyně k doložení svých majetkových poměrů předložila rozvahu, výkaz zisku a ztrát, včetně příloh k účetní uzávěrce ke dni 31. 12. 2014. Z předložených listin vyplývá nejen, že žalobkyně vykázala k 31. 12. 2014 zisk ve výši 802 000 Kč, ale i skutečnost, že výše vlastního kapitálu žalobkyně vzrostla na 2 741 000 Kč (dle rozvahy předložené žalobkyní k 31. 12. 2014). Výše uložené pokuty 430 000 Kč nemůže žalobkyni přivodit platební neschopnost či donutit ji ukončit podnikatelskou činnost, což ostatně žalobkyně nijak nekonkretizuje, potažmo nedokládá a dovozuje likvidační charakter pokuty toliko ze skutečnosti, že zisk v roce 2014 ve výši cca 802 000 nepředstavuje ani dvojnásobek uložené pokuty. Za této situace však lze upozornit, že existují ekonomické nástroje, které jsou adekvátně využitelné právě pro odvrácení akutní, ale i dlouhodobě nepříznivé ekonomické situace, v níž se mohou právnické či fyzické subjekty nacházet. Případné využití možnosti splátkového kalendáře je nepochybně způsobilé rovněž zmírnit citelnost zásahu do majetkové sféry. 93. Soud uzavírá, že námitku nepřiměřenosti uložené pokuty posuzoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 4. 2. 2015, č. j. 6 As 250/2014 – 35 mimo jiné uvedl, že „ Závěrem lze podotknout, že účelem korektivu zákazu ukládání sankcí v likvidační výši je zabránit excesivnímu trestání ze strany správních orgánů. Nelze jej vykládat tak, aby sloužil k ochraně subjektů v hospodářských potížích před trestem za porušení jejich právních povinností tím, že každý podnikatel vykazující účetní ztrátu by se v takovém případě mohl vyhnout postihu, resp. vyhnout sankci v citelné výši. Takový postup by popíral preventivní a represivní funkci trestu, tedy samotný smysl správního trestání.“. 94. S ohledem k výše uvedeným skutečnostem soud má za to, že v daném případě při stanovení výše pokuty postupovaly správní orgány obou stupňů v souladu se zákonem. Z odůvodnění výše uložené sankce je patrné, jakými úvahami byly správní orgány obou stupňů vedeny, objasnily, jakým způsobem žalobkyně porušila ust. § 26 odst. 2 písm. b) zákona o zprostředkovatelích. Z rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je zřejmé, že reagovaly na konkrétní skutkové okolnosti posuzované věci. Vzhledem k prokázané závažnosti spáchaného správního deliktu v daném případě je pokuta v uložené výši zcela přiměřená a nemá likvidační charakter. 95. Soud dodává, že pokládá za žádoucí, aby se výše sankce projevila v majetkové sféře delikventa s účinky individuální, ale i generální prevence. Postih v podobě trestu v sankčním řízení musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. 96. Soud s ohledem na novou právní úpravu správního práva trestního, účinnou od 1. 7. 2017, porovnal sankční právní úpravu účinnou před uvedeným datem (tedy i v době spáchání správního deliktu a rovněž v době jeho pravomocného správního potrestání prvostupňovým a odvolacím orgánem) a novou sankční právní úpravou, a to z toho hlediska, zda nová právní úprava není pro žalobce příznivější (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, § 112 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb.). Z porovnání právní úpravy ust. § 26 odst. 3 zákona o zákona o pojišťovacích zprostředkovatelích, účinné ke dni 28. 4. 2014 a právní úpravy tohoto ustanovení změněné článkem CXLVII zákona č. 183/2017 Sb. s účinností od 1. 7. 2017 vyplývá, že tomu tak není a že na sankcionování správního deliktu (dnes přestupku podle citovaného ustanovení) se pro žalobce nic nezměnilo v tom smyslu, že by správní potrestání mohlo být pro něho nově příznivější jak v otázce vymezené skutkové podstaty správního deliktu, resp. přestupku, tak i maximální možné výše ukládané pokuty a lhůty, kdy ji lze uložit.   IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 97. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 98. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Praha 16. října 2018     JUDr. Ludmila Sandnerová předsedkyně senátu   Shodu s prvopisem potvrzuje V. B.