ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Barbory Hněvkovské v právní věci žalobkyně: D. G. F., IČO XXX sídlem N. S., P. zastoupené advokátkou JUDr. Hanou Nenadálovou sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2 proti žalované: B. M.., IČO XXX sídlem D., S., S. r. zastoupené advokátem JUDr. Ondrejem Krempaským sídlem Račianská 66, 831 02 Bratislava, Slovenská republika o zaplacení částky 1 811 266 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. listopadu 2017, č. j. 5 C 181/2016 – 71, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 811 266 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně od 30. 5. 2012 do zaplacení. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 199 241 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ondreje Krempaského, advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 1 811 266 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,05% ročně od 30. 5. 2012 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 196 426,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Hany Nenadálové, advokátky. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou 27. 5. 2016, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1 811 266 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaná žalobkyni dne 25. 7. 2007 udělila plnou moc k zastupování v celním řízení vedeném u Celního úřadu Praha 2, jednalo se o nepřímé zastoupení, kdy žalobkyně jednala vlastním jménem na účet žalované. Šlo o propuštění zboží, kterým byla jízdní kola z Číny. Účastnice uzavřely komisionářkou smlouvu, na jejímž základě se žalobkyně jako komisionář zavázala zařídit vlastním jménem pro žalovanou jakožto komitenta na její účet záležitosti spočívající v poskytnutí služby celní deklarace v souvislosti s propuštěním zboží žalované do volného oběhu. Žalobkyně učinila celní prohlášení, na základě nichž bylo vyměřeno clo ve výši 52 897 Kč, 67 347 Kč, 61 223 Kč a 51 596 Kč, které fakturami z 20. 8. 2007, 31. 10. 2007, a dvěma z 14. 11. 2007 vyúčtovala žalované, které je uhradila. Dne 15. 9. 2009 zahájilo Celní ředitelství Praha u žalobkyně následnou kontrolu za účelem ověření správnosti sazebního zařazení zboží. Bylo zjištěno, že byla dovezena nekompletní nesmontovaná kola, která se zařazují do podpoložky KN 87120030 s celní sazbou 14% a antidumpingovým clem 48,5%. Dodatečnými výměry bylo doměřeno clo 318 826 Kč, 577 679 Kč, 511 772 Kč a 402 989 Kč, celkem 1 811 266 Kč. Proti všem rozhodnutím podala žalobkyně odvolání k Celnímu ředitelství Praha, rozhodnutí o zamítnutí odvolání a potvrzení rozhodnutí bylo žalobkyni doručeno 30. 5. 2012. Proti rozhodnutím podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který žaloby zamítl a potvrdil rozhodnutí. Žalobkyně doměřené clo 14. 4. 2010 jako deklarant zaplatila, povinnost k zaplacení cla má ale žalovaná, která byla dovozcem zboží. Ta žalovanou částku přes výzvu z 2. 5. 2016 nezaplatila. Nárok nepovažovala za promlčený, neboť rozhodnutí Celního ředitelství Praha jí bylo doručeno až 30. 5. 2012. Při proclení vycházela z požadavků žalované. 3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že jí nevznikla povinnost uhradit celní dluh vzniklý v souvislosti s dodatečnými výměry, neboť žalovaná nebyla účastníkem řízení o dodatečném vyměření. Dále vznesla námitku promlčení s tím, že k zaplacení došlo 14. 4. 2010, žaloba byla podána k soudu dne 27. 5. 2016. Podle ní žalobkyně ani nepostupovala s odbornou péčí, když zboží zařadila do jiné podpoložky. Zdůraznila, že dodatečně vyměřené clo nemohla zahrnout do prodejních cen. Vznesla proto kompenzační námitku. 4. Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že dne 25. 7. 2007 žalovaná udělila žalobkyni plnou moc pro nepřímé zastupování při celním řízení vedeném u Celního úřadu Praha 2. V čestném prohlášení z 15. 10. 2007 žalovaná vůči žalobkyni prohlásila, že se zabývá montáží jízdních kol, přičemž montáž v Evropské unii (dále EU) je dle daných směrnic a lze použít maximálně 60% čínských komponentů z hodnoty dílů celého kola a podle typů kol se vybírají součástky, jež jsou nakupovány mimo Čínu, přílohou byl sumář zboží pro jednotlivé kontejnery a celkový soupis dílů potřebných k montáži kola. Kontrolním protokolem z 30. 3. 2010 bylo prokázáno, že celním úřadem byla provedena následná kontrola po propuštění zboží, při které žalobkyně nepřímo zastupovala žalovanou, výsledky kontroly byly projednány se žalobkyní s tím, že zboží nebylo správně deklarováno a bude provedena změna rozhodnutí o vyměření cla. Následně rozhodnutími Celního úřadu Praha 2 bylo doměřeno clo částkami 318 826 Kč, 577 679 Kč, 511 772 Kč a 402 989 Kč. Proti všem čtyřem rozhodnutím podala žalobkyně dne 6. 5. 2010 odvolání k Celnímu ředitelství Praha. Rozhodnutím z 24. 5. 2012 tento úřad všechna čtyři odvolání žalobkyně zamítl a napadená rozhodnutí potvrdil. Žalobami bylo prokázáno, že všechna rozhodnutí žalobkyně napadla žalobou, podanou k Městskému soudu v Praze. Rozsudky Městského soudu v Praze č.j. 3 AF 20/2012 – 56, 3 AF 21/2012 – 55, 3 AF 22/2012 – 48 a 3 AF 23/2012 – 48 bylo prokázáno, že všechny čtyři žaloby byly zamítnuty. Potvrzením Unicredit Bank bylo prokázáno, že žalobkyně celkovou částku 1 811 266 Kč dne 14. 4. 2010 zaplatila. Výzvou ze dne 2. 5. 2016 byla žalovaná vyzvána k úhradě částky 1 811 266 Kč. 5. Následně soud prvního stupně věc hodnotil právně. Odkázal na nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále celní kodex), podle jehož čl. 4 bod 18 se deklarantem rozumí osoba, která činí celní prohlášení vlastním jménem, nebo osoba, jejímž jménem je celní prohlášení činěno, na čl. 5, podle něhož se může každá osoba nechat v jednání s celními orgány zastoupit pro provádění všech úkonů a formalit stanovených celními předpisy, toto zastoupení může být přímé, kdy zástupce jedná jménem a na účet jiné osoby, nebo nepřímé, kdy zástupce jedná vlastním jménem na účet jiné osoby, na čl. 201, podle něhož vzniká celní dluh při dovozu propuštěním zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu okamžikem přijetí celního prohlášení, dlužníkem je deklarant, v případě nepřímého zastoupení je dlužníkem také osoba, jejímž jménem se celní prohlášení činí. Dále odkázal na ust. § 127 odst. 1, 4, 13 zákona č. 13/1993 Sb. (celní zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2011, podle něhož je celní úřad oprávněn do tří let od konce roku, ve kterém vznikla povinnost zaplatit clo nebo daň, provést následnou kontrolu. 6. S ohledem na uvedené skutečnosti uvedl, že je jednoznačné, že žalobkyně předmětnou částku uhradila jako doplatek cla za zboží, které bylo dovezeno žalovanou ze zahraničí, když žalobkyně vystupovala v celním řízení jako deklarant na základě nepřímého zastoupení, tj. jménem žalobkyně na účet žalované. Žalobkyni tak povinnost k doplacení za zboží byla uložena jako nepřímému zástupci. Žalovanou proto stíhá povinnost uhradit předmětnou částku, kterou žalobkyně prokazatelně uhradila, žalobkyni. K prodlení uvedl, že v důsledku toho, že žalovaná dluh nezaplatila ve stanovené lhůtě, je v prodlení. Výši stanovil podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení č. 33/2010 Sb. 7. Námitku promlčení shledal nedůvodnou. Žalobkyně byla povinna částky stanovené dodatečnými platovými výměry zaplatit do deseti dnů od doručení výměrů, odvolání nemělo odkladný účinek. Podle něho až právní mocí rozhodnutí Celního úřadu ohledně odvolání, jež nastala dne 30. 5. 2012, bylo postaveno najisto, že žalobkyně je povinna k doměření cel za zboží dovezené žalovanou, které žalobkyně za žalovanou deklarovala. Protože žaloba byla podána 27. 5. 2016, byla podána ve lhůtě dle § 397 obchodního zákoníku (podle něhož činí 4 roky). Jestliže žalobkyně částku zaplatila 14. 4. 2010, stalo se tak jen z důvodu předběžné vykonatelnosti. 8. Neshledal důvodnou ani námitku započtení, neboť žalobkyně provedla celní deklaraci zboží podle čestného prohlášení žalované ze dne 15. 10. 2007. Žalobkyně tak postupovala podle podkladů žalované, nikoliv podle vlastního uvážení, které by nebylo v souladu s pokyny žalované. Dále odkázal na ust. § 358 obchodního zákoníku, podle něhož je k započtení způsobilá pouze pohledávka vymahatelná u soudu, tedy pohledávka splatná a nepromlčená. Žalované však dosud žádná škoda nevznikla a pohledávka tak ani nemůže být splatná. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a plně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení za zaplacený soudní poplatek a náklady spojené s jejím právním zastoupením. 10. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala jeho změny a zamítnutí žaloby. Namítala, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelným, neboť nesplňuje náležitosti plynoucí z ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. Podle ní je třeba čl. 4 odst. 17, 18, čl. 201 odst. 3 celního kodexu vyložit tak, že povinnost zaplatit celní dluh má žalobkyně jako dlužník, protože byla deklarantem a účastníkem řízení. Poukázala na § 104 zák. č. 13/1993 Sb., podle něhož je potvrzené celní prohlášení rozhodnutím, že celní úřad jednal jen se žalobkyní jako deklarantkou a jedině ona byla účastnicí celního řízení, jenom jí byl vyměřen celní dluh. Žádná listina tak nepodporuje závěru soudu, že by v rámci celního řízení nebyla žalobkyni stanovena povinnost na doplacení cla za zboží deklarované žalobkyní, ale jako zástupci jednajícímu svým jménem na účet žalované. Odkázala i na ust. § 213 celního kodexu, který zakládá společnou a nerozdílnou odpovědnost dlužníků a na to, že udělila žalobkyni plnou moc, která tak odpovídá za zaplacení celního dluhu, žalovaná odpovídá také, ale ne v celním řízení. Pokud jde o následné řízení, dovozovala, že šlo o nové samostatné řízení, kterým nebylo přezkoumáváno původní rozhodnutí. Dále poukazovala na to, že nebyla účastníkem řízení, že s ní jako s účastníkem nebylo jednáno, nebyla jí doručena rozhodnutí, není tak jimi vázána. Protože nebyla účastníkem řízení o dodatečném vyměření celního dluhu, nestal se vůči ní ani splatným. Nesouhlasila proto ani s placením úroků z prodlení. Zdůraznila, že s právní mocí rozhodnutí žádný právní předpis splatnost nespojuje. Nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně posoudil otázku promlčení. Poukázala na to, že žalobkyně v žalobě odkazovala na uzavřenou komisionářskou smlouvu, následně na čl. 5 celního kodexu. Dohoda podle čl. 5 celního kodexu podle ní nemohla být uzavřena, ve smyslu citovaného ustanovení žalobkyni udělila plnou moc. Uzavření komisionářské smlouvy by nasvědčovala i udělená plná moc. Podle ní bylo uzavření komisionářské smlouvy prokázáno. Jestliže bylo žalobkyní plněno 14. 4. 2010, začala promlčecí doba běžet následujícího dne a 15. 4. 2014 došlo k promlčení. Zdůraznila, že zaplacení cla je dle § 588 obchodního zákoníku užitečným nákladem. Dovozovala tak, že právní posouzení této otázky soudem prvního stupně je nesprávné. Nesouhlasila ani s tím, že by žalobkyně postupovala podle podkladů žalované a ne podle vlastního uvážení. Podle ní žalobkyně jako celní deklarantka měla dbát na to, aby dodržela právní předpisy, neboť jen tím může poskytnout komitentovi služby s odbornou péčí. Jednou z jejích základních povinností tak bylo zařadit zboží do správného sazebníku, podklady ohledně zboží k tomu měla. 11. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Trvala na tom, že žalovanou zastupovala na základě dohody o nepřímém zastoupení uzavřené podle čl. 5 celního kodexu, podmínky jsou uvedeny v plné moci. Na základě dohody poskytla žalované služby spočívající v zastupování v celním řízení. Nesouhlasila s tím, že by doměřené clo nemohla po žalované požadovat. Zdůraznila, že clo vyměřené v původním řízení žalobkyně uhradila a žalované jej následně bez jakýchkoli výhrad zaplatila. Není důvod, aby nesla náklady na clo za zboží, jehož není vlastnicí a nemá ho k dispozici. K poukazu na jednání před celním úřadem uvedla, že proběhlo v souladu s celním kodexem. Zdůraznila, že nejde o žádnou sankci, ale clo za zboží dovezené žalovanou. Trvala na tom, že promlčecí doba neplyne ode dne úhrady doměřeného cla, neboť platila na základě předběžně vykonatelného rozhodnutí a nebylo zřejmé, zda dluh skutečně vznikl. Existence dluhu byla postavena najisto až rozhodnutím o odvoláních, tedy rozhodnutím z 24. 5. 2012, doručeným 30. 5. 2012, kdy bylo řízení pravomocně skončeno. Podle ní lze na situaci přiměřeně použít rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3309/2011. I to, že šlo o účelně vynaložený náklad, bylo zřejmé až po rozhodnutí o podaném odvolání a jeho doručení žalobkyni. Dále uvedla, že žalovaná po ní nepožadovala přezkoumání podkladů či stanovení celního zařazení zboží. 12. K vyjádření se ještě vyjádřila žalovaná, která je komentovala tak, že se žalobkyně v podstatě staví do role posla, kterého úlohou bylo učinit podání, přitom podle komisionářské smlouvy měla vlastním jménem pro žalovanou na jeho účet poskytnout služby, a to celní deklaraci v souvislosti s propuštěním zboží žalované do volného oběhu. Trvala na tom, že celní dluh měla zaplatit žalobkyně, že žalovaná k tomu v rozhodnutí nebyla zavázána, že řízení o vyměření dodatečného dluhu je samostatným řízením a zopakovala i další argumenty uvedené již v odvolání. Označené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR podle ní na posuzovanou věc nedopadá. 13. Odvolací soud po zjištění, že žalovaná podala odvolání v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ust. § 204 odst. 1 o.s.ř., že je osobou oprávněnou k podání odvolání (§ 201 o.s.ř.), že odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 14. Odvolací soud souhlasí s žalobkyní a nevyřčeným názorem soudu prvního stupně, že příslušnost soudů České republiky k projednání věci je dána, a to podle čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, neboť sjednané služby měla žalobkyně žalované poskytnout na území České republiky. 15. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně žádný z účastníků ani v odvolacím řízení nezpochybnil, odvolací soud z nich proto při posouzení věci vycházel. Žalobkyně pak ještě v odvolacím řízení doplnila, že mimo plné moci žádná písemná smlouva mezi účastníky nebyla uzavřena, žalovaná zaplatila za poskytnuté služby dle sazebníku žalobkyně, žádná dohoda o tom, právem jakého státu se vztah mezi účastnicemi bude řídit, nebyla uzavřena; tato tvrzení žalovaná nezpochybnila. 16. Při právním posouzení věci je třeba rozlišit vztah mezi celními úřady na straně jedné a účastnicemi na straně druhé a vztah mezi účastnicemi navzájem. 17. Pokud jde o vztah účastnic k celním úřadům České republiky, není pochyb o tom, že se řídí celním kodexem. Z plné moci z 25. 7. 2007 vyplývá, že žalovaná zmocnila žalovanou „ve smyslu čl. 5“ celního kodexu k nepřímému zastoupení v celním řízení. Z čl. 5 celního kodexu se podává, že se každá osoba pro jednání s celními orgány může nechat zastoupit, může jít o zastoupení přímé nebo nepřímé, zástupce musí vymezit, o jaké zastoupení jde. V posuzovaném případě v celním řízení žalobkyně plnou mocí doložila, že zastupuje žalovanou a že se jedná o zastoupení nepřímé, kde podle čl. 201 odst. 3 je dlužníkem nepřímý zástupce (deklarant) i zastoupený (ten, jehož jménem prohlášení činí). Předmětem sporu ale nebyla otázka, kdo má clo (jeho doplatek) zaplatit celním úřadům, ten byl nepochybně uhrazen žalobkyní dne 14. 4. 2010. Otázkou bylo, zda jej žalobkyně může požadovat po žalované a zda nejde o nárok promlčený. 18. Bylo proto třeba zabývat se vztahem mezi účastnicemi, z něhož nepřímé zastoupení vzešlo, a právy a povinnostmi z toho plynoucími. Nejprve je třeba uvést, že článek 5 celního kodexu říká jen to, že se v celním řízení může každá osoba nechat zastoupit, že může jít o zastoupení přímé či nepřímé a klade požadavky na to, co má z plné moci vyplývat. Samotnou hmotněprávní úpravu zastoupení, tj. smlouvy, na základě níž k zastoupení přímému či nepřímému dochází, neobsahuje. 19. Žalovaná je právnickou osobou se sídlem na S., odvolací soud se nejprve zabýval tím, právem jakého státu se vztah mezi účastnicemi řídí. Česká i S. republika jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie, právní vztah mezi účastnicemi v této věci byl navázán v červenci 2007, jak plyne z plné moci. V rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2377/2012 Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že rozhodné právo u smluv s mezinárodním prvkem se do 30. 6. 2006 určí podle zák. č. 97/1967 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, od 17. 12. 2009 podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, v mezidobí platila Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy z 19. 6. 1980, vyhlášená pod č. 64/2006 Sb. m. s. Protože rozhodné právo nebylo ve smlouvě účastníky sjednáno, řídí se jejich vztah právem země, s níž nejúžeji souvisí (čl. 4 odst. 1 uvedené úmluvy). Vzhledem k tomu, že předmětem smlouvy bylo zastoupení žalované v celním řízení na území České republiky právnickou osobou mající na jejím území sídlo, dospěl odvolací soud k závěru, že je třeba věc posuzovat podle práva České republiky. 20. Vztah mezi účastnicemi je vztahem mezi dvěma podnikateli vzniklý při jejich podnikatelské činnosti, jde proto o vztah obchodní, který se řídí obchodním zákoníkem č. 513/1991 Sb. (viz § 1 uvedeného zákona). Obchodní zákoník byl sice zrušen novým občanským zákoníkem č. 89/2012 Sb. ke dni 1. 1. 2014, podle jeho ust. § 3028 odst. 3 se ale právní poměry vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti řídí dosavadními předpisy. Podle obchodního zákoníku zastoupení přímé vznikalo na základě mandátní smlouvy (§ 566 a násl.), zastoupení nepřímé na základě smlouvy komisionářské (§ 577 a násl.). Komisionářskou smlouvou se komisionář zavazuje, že zařídí vlastním jménem pro komitenta na jeho účet určitou obchodní záležitost, a komitent se zavazuje zaplatit mu úplatu. Z ust. § 588 obchodního zákoníku dále plyne, že zároveň s úplatou je komitent povinen uhradit komisionáři náklady, které komisionář nutně nebo užitečně vynaložil při plnění svého závazku. V pochybnostech se má za to, že v úplatě je obsažena i náhrada nákladů. 21. V posuzovaném případě účastnice uzavřely komisionářskou smlouvu 25. 7. 2007, o čemž svědčí plná moc, za což žalovaná žalobkyni zaplatila úplatu dle jejího tarifu, následně i přefakturované clo. Jestliže následně žalobkyně byla nucena podle celního kodexu doplatit za žalovanou dodatečně vyměřené clo, šlo o nutný náklad, na jehož úhradu má žalobkyně vůči žalované nárok. 22. Žalovaná ale vznesla námitku promlčení a tu podle náhledu odvolacího soudu soud prvního stupně posoudil nesprávně. Správně odkázal na ust. § 397 obchodního zákoníku, podle něhož promlčecí doba činí čtyři roky, nevzal však v úvahu ust. § 391 odst. 1, § 392 odst. 1 obchodního zákoníku, podle nichž promlčecí doba běží ode dne, kdy závazek měl být splněn, jinak ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu (nestanoví-li zákon jinak). Ohledně výkladu těchto ustanovení lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, který dovodil, že úprava obsažená v ust. § 392 odst. 1 věta první obchodního zákoníku předpokládá, že splatnost závazku je určena dohodou, právním předpisem nebo rozhodnutím; není-li doba, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho plněním (doba splatnosti), dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí a je-li splatnost pohledávky závislá na žádosti věřitele o plnění (§ 340 odst. 2 obchodního zákoníku), neuplatní se ustanovení § 392 odst. 1 obchodního zákoníku při určení začátku běhu promlčecí doby závazku. V odůvodnění také Nejvyšší soud ČR vysvětlil, že v obchodních vztazích se nadále uplatní R 28/1984, podle něhož nebyla-li doba splatnosti jednána ani určena právním předpisem nebo rozhodnutím, začne běžet již dnem, kdy věřitel mohl dlužníka o plnění obchodního závazku poprvé požádat. 23. Z výše uvedeného plyne, že obchodní zákoník na právní moc rozhodnutí počátek běhu promlčecí doby neváže. Jestliže doba plnění nebyla ve smlouvě sjednána a úplata byla žalovanou žalobkyni zaplacena před doměřením cla, je rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby den, kdy o plnění mohla žalobkyně žalovanou poprvé požádat. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, na které žalobkyně odkazovala, na věc nedopadá, neboť řešilo jinou situaci, konkrétně plnění na základě pravomocného rozsudku, který byl následně dovolacím soudem zrušen, neboť povinnost k plnění podle hmotného práva neexistovala. Pro tento případ Nejvyšší soud dovodil, že vzniká bezdůvodné obohacení pravomocným zrušením rozsudku, na základě něhož bylo plněno a že tímto dnem také začíná běžet promlčecí doba. V daném případě ale byla situace jiná, neboť bylo plněno na základě rozhodnutí, u nichž podání odvolání nemělo odkladný účinek a která nebyla zrušena. Odvolací soud proto dospěl ke stejnému závěru jako žalovaná. Jestliže žalobkyně žalovanou částku celnímu úřadu uhradila dne 14. 4. 2010, mohla k jejímu zaplacení následně 15. 4. 2010 vyzvat žalovanou, čtyřletá promlčecí doba proto skončila dne 15. 4. 2014. Jestliže žaloba byla podána k soudu až dne 27. 5. 2016, byl nárok u soudu uplatněn po uplynutí promlčecí doby a s ohledem na vznesenou námitku promlčení soud nemohl žalobě vyhovět (§ 388 odst. 1 obchodního zákoníku). Důvody, proč by k důvodně vznesené námitce promlčení nemohl soud přihlédnout či proč by měla odporovat dobrým mravům, odvolací soud neshledal, žalobkyní ani nebyly tvrzeny. 24. S ohledem na výše uvedené tak, na rozdíl od soudu prvního stupně, odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je promlčen. Napadené rozhodnutí proto podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil a žalobu zamítl. 25. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Tyto náklady spočívají v odměně advokáta žalovaného za 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za 1) převzetí a přípravu zastoupení dne 2. 8. 2017, 2) účast na jednání 25. 10. 2017, 3) sepis odvolání, 4) sepis repliky k vyjádření k odvolání, 5) účast na jednání odvolacího soudu dne 12. 9. 2018 po 15 580 Kč dle § 7 bod 6 advokátního tarifu, dále v 5 náhradách hotových výdajů dle § 13 odst. 3 téhož tarifu po 300 Kč, celkem 79 400 Kč. Požadovanou odměnu za sepis vyjádření k žalobě ze dne 20. 12. 2016 odvolací soud nepřiznal, neboť k sepisu vyjádření došlo před převzetím zastoupení a z jeho obsahu neplyne, že by je sepisoval advokát, ani to nijak nebylo doloženo. Nebyla přiznána ani odměna za první poradu s klientem požadovanou dle § 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu, neboť zástupce nebyl žalovanému ustanoven soudem. Zástupci žalovaného dále náleží náhrada cestovních výdajů, a to náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu (100 Kč za každou započatou půlhodinu) při době trvání jedné cesty (Praha – B.) 4 hodiny 30 minut, za 9 půlhodin x 100 Kč x 4 cesty = 3 600 Kč, dále náhrada za použití osobního automobilu, v prvém případě jedna cesta 341 km, tam a zpět 682 km, při 4 Kč za 1 km 2 728 Kč, spotřeba nafty 5,2 l při ceně 1,139 €, 682 km a kurzu 25,589 za 1 € 1 033,53 Kč, při druhé cestě k odvolacímu jednání šlo o 337 km x 2 x 4 Kč = 2 696 Kč, za spotřebu nafty při ceně 1,289 € a kursu 25,520 Kč za 1 € o 1 107,05 Kč. K částce 90 564,58 Kč je třeba ještě připočítat 20 % DPH (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) ve výši 18 112,916 Kč a náhradu za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 90 564 Kč. Náklady řízení tak činí celkem po zaokrouhlení na celé koruny podle matematických pravidel 199 241 Kč. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a o tom, že tyto náklady je třeba zaplatit k rukám advokáta podle § 149 odst. 1 o.s.ř. Poučení: Proti výroku I. je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výroku II. není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. h/o.s.ř.). Praha 12. září 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu