USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Barbory Hněvkovské v právní věci žalobkyně: JUDr. O. H., LL. M., CSc., bytem Z. L. 469, Č. proti žalovanému: P. T. bytem K. 7373/2, B. , S. r. zastoupenému Mgr. Štefanem Stankem, advokátem se sídlem Rohanské nábřeží 678/25, 186 00 Praha 8 o určení, koho žalovaný dne 3. 9. 2015 svým jednáním zavázal, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. dubna 2018, č. j. 16 C 59/2017 – 34, takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. zamítl námitku nedostatku mezinárodní pravomoci českých soudů, výrokem II. vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem III. rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu Praha-západ jako soudu místně příslušnému. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se svým návrhem ze 7. 8. 2017 domáhá určení, „kdo je smluvní stranou závazku spočívajícího v dohodě o vypořádání v souvislosti s ukončením činnosti žalobkyně ve společnost HB REAVIS, uzavřené dne 3. 9. 2015 mezi žalobkyní a panem P. T. “ Žalovaný ve vyjádření z 10. 1. 2018 namítl, že není dána pravomoc českých soudů, jelikož má své obvyklé bydliště na území Slovenské republiky. Soud prvního stupně odkázal na ust. čl. 7 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále nařízení Brusel I bis/označení Brusel I, použité žalovaným a soudem prvního stupně, se užívá pro označení dříve platného nařízení Rady (ES) č. 44/2001, které bylo nařízením Brusel I bis nahrazeno/), podle něhož osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Uvedl, že předmětem tohoto řízení je „splnění závazku“, kdy žalobkyně má adresu svého trvalého bydliště na adrese v Č. Uzavřel, že není dána místní příslušnost dle § 85 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně má adresu trvalého bydliště v obvodu působnosti Okresního soudu Praha-západ, kde jsou doručovány soudní zásilky. Dále uvedl, že s ohledem na předmět sporu je dána „výlučná“ příslušnost českých soudů dle citovaného článku. S ohledem na uvedené vyslovil svoji místní nepříslušnost a s odkazem na ust. § 105 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, o postoupení věci Okresnímu soudu Praha-západ. 3. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. Namítal, že pojem „závazek“, uvedený v soudem prvního stupně citovaném článku nařízení Brusel I bis, podle judikatury Soudního dvora Evropské unie odkazuje na závazek, který vyplývá, ze smlouvy a jehož nesplnění je uplatňováno jako odůvodnění žaloby. Předmětem žaloby je v daném případě určení, kdo je povinným k úhradě částky 420 000 € žalobkyni na základě dohody. Vzhledem k tomu, že předmětem sporu je určení druhé smluvní strany smlouvy, nikoli splnění závazku, resp. povinnosti, nelze podle něho příslušnost soudu podložit odkazem na ust. čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I bis. Uvedl i to, že se sice podle judikatury nevyžaduje uzavření smlouvy, nicméně identifikace závazku je nezbytná, příslušnost je odvozována od místa plnění. Trval proto na tom, že příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 4 odst. 1 nařízení Brusel I. bis a s ohledem na bydliště žalovaného dovodit příslušnost soudů Slovenské republiky. Místo plnění závazku podle něho nelze určit, když závazek nebyl identifikován. Poukázal na tvrzení žalovaného, který existenci závazku popírá. Poukázal i na to, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 71 Cm 18/2016 nebylo povoleno přistoupení žalovaného do řízení právě proto, že by zde byl nedostatek příslušnosti českých soudů. S těmito argumenty se soud prvního stupně nevypořádal. Dále popřel, že by dohoda mezi žalobkyní a žalovaným nebo mezi žalobkyní a třetí osobou uzavřena byla. Na schůzce 3. 9. 2015 byla pouze projednána možnost odkoupení akcie označené jako AP 13, emitované společností Kennesville Holdings Limited, se sídlem v Kyperské republice (dále jen akcie). Schůze neprobíhala na Praze 8, akcii chtěl odkoupit I. Ch., majoritní vlastník skupiny HB REAVIS, žalovaný byl oprávněn k vyjednání podmínek odkupu akcie, nikoli k uzavření a podpisu finální verze dohody, což bylo žalobkyni sděleno, na podmínkách převodu akcie se účastníci nedohodli, k uzavření dohody nedošlo. Dále s odkazem na korespondenci poukázal na to, že žalobkyně uváděla rozdílná data ohledně toho, kdy podle ní dohoda měla být uzavřena. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení - § 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 1 písm. c/, d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Z obsahu spisu vyplývá, že podanou žalobou žalobkyně žádá, aby soud rozhodl, koho P. T. zavázal svým jednáním a uzavřením dohody o úhradě 420 000 € žalobkyni dne 3. 6. 2015. Tvrdí, že dne 3. 9. 2015 byla mezi ní a P. T. na území Prahy 8 uzavřena dohoda, podle níž jí mělo být vyplaceno 420 000 €, 70 000 € bylo žalobkyni vyplaceno, zbylá částka nikoli, proto podala žalobu proti společnosti HB REAVIS GROUP CZ, s.r.o., IČO 27687180, se sídlem Praha 8, když vycházela z toho, že žalovaný byl generální ředitel skupiny HB REAVIS. Žalovaný pak tvrdí, že s žalobkyní jednal o prodeji akcie I. Ch. 6. Podle čl. 4 bod 1 nařízení Brusel I bis nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu. 7. Podle čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 8. Vzhledem k námitkám žalovaného se odvolací soud zabýval tím, zda předmětem sporu je smlouva nebo nároky ze smlouvy a lze tak použít ust. čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I. bis. 9. Soudní dvůr Evropské unie (SDEU) např. ve svém rozhodnutí sp. zn. C 196/15 dovodil, že pro určení smluvní povahy věci je rozhodující posouzení, zda mezi stranami existuje smluvní vztah na základě uzavřené smlouvy nebo dlouhodobý obchodní vztah vyznačující se mlčky sjednanými povinnostmi stran, které lze kvalifikovat jako smluvní. 10. V posuzovaném případě, vycházeje ze žaloby, žalobkyně tvrdí, že smlouvu uzavřela se společností HB REAVIS GROUP CZ, s.r.o., a uvádí, že žalovaný se brání tím, že jednal za pana Ch. o uzavření smlouvy, přičemž k uzavření smlouvy nedošlo. Žalobkyně tedy netvrdí, že by existoval smluvní vztah mezi ní a žalovaným P. T. Jestliže žádá soud o určení, koho svým jednáním žalovaný zavázal, žádá o posouzení vztahu mezi žalovaným a tím, za koho měl jednat. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že za nynějšího stavu nelze dospět k závěru, že předmět sporu tvoří smlouva či nároky ze smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, proto čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis nelze použít. Napadené usnesení proto jako nepřezkoumatelné pro nedostatek přiléhavých důvodů podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Usnesení bylo zrušeno v celém rozsahu, neboť nelze-li zatím považovat za správný závěr o příslušnosti soudů České republiky k projednání a rozhodnutí věci, nelze posuzovat jejich místní příslušnost. 11. V dalším řízení soud prvního stupně zašle vyjádření žalovaného z 10. 1. 2018 a opis odvolání žalobkyni, aby měla možnost se k námitkám žalovaného, např. k jeho bydlišti, vyjádřit, a poté znovu o příslušnosti soudu s ohledem na žalovaným při jeho prvním úkonu uplatněnou námitku rozhodne. K rozhodnutí soudu prvního stupně je třeba dále uvést, že čl. 7 nařízení Brusel I Bis neupravuje příslušnost výlučnou, ale na výběr danou (viz „může“ být v jiném členském státě žalována, dále čl. 24), a to, že upravuje i příslušnost místní, v důsledku čehož použití ust. § 85 o. s. ř. nepřipadá v úvahu, vychází se tedy z místa plnění, nikoli bydliště (není-li místem plnění). Poučení Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k/ o. s. ř.). Praha 20. srpna 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu