USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Martina Slováčka v právní věci žalobce: E. K., narozený dne bytem L., P. zastoupený advokátem Mgr. Davidem Daňkem sídlem Pavla Švandy ze Semčic 12, 150 00 Praha 5 proti žalované: Generali Pojišťovna a.s., IČO 61859869 sídlem Bělehradská 299/132, 120 00 Praha 2 o 10 515 272 Kč s příslušenstvím a měsíční rentu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. června 2017, č. j. 22 C 271/2016 – 162, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu o zaplacení částky 10 515 272 Kč s příslušenstvím a zaplacení renty ve výši 12 449 Kč a 15 600 Kč počínaje měsícem říjnem 2016 a výrokem II. rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobce se v řízení domáhal po žalované náhrady škody na zdraví „z titulu odpovědnostního pojištění škůdce O. H.“, který dne 13. 5. 2013 způsobil dopravní nehodu, při níž byl žalobce zraněn. Žalovaná učinila nesporným, že dne 13. 5. 2013 došlo ke střetu vozidla Ford Focus, RZ 2AV 2191, které řídil O. H. v ulici B. směrem k ulici M. Při otáčení přehlédl motocykl Honda CBR 900 RZ 6A 9770, řízený žalobcem. Žalobce utrpěl mnohočetná zranění. Na obranu uvedla, že žalobce překročil podstatnou měrou nejvyšší přípustnou rychlost v obci (střetová rychlost byla 82 km/h) a nebyl držitelem řidičského oprávnění na motocykl s danou kubaturou. 3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 6 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, § 431 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., podle něhož střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody, a dále na judikaturu Nejvyššího soudu. Ten v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 237/2013 dovodil, že pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 82/2013 dospěl k závěru, že otázka příčinné souvislosti nemůže být řešena obecně, ale pouze v konkrétních souvislostech. V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1729/2013 uvedl, že podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obecného chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ. V rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1635/2012 dovodil, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. 4. Soud prvního stupně řešil otázku, jak se porušení právních povinností jednotlivých účastníků podílelo na vzniku škody. Porušení povinností žalobce spočívalo 1) v řízení motocyklu bez řidičského oprávnění, 2) v podstatném překročení maximální povolené rychlosti v obci. Porušení povinností řidiče osobního automobilu spočívalo v nedání přednosti v jízdě. Zabýval se otázkou, zda některé z těchto porušení nevylučuje vznik škodné události a vznik škody. Žalobce se účastnil provozu na pozemní komunikaci, ač nebyl držitelem příslušného oprávnění. Pokud by dodržel svoji povinnost účastnit se provozu na pozemních komunikacích pouze tehdy, pokud je držitelem příslušného oprávnění, v daném místě a čase by na silnici nebyl a ke střetu by nedošlo. Jakkoli je zřejmé, že řízení bez řidičského oprávnění škodu bezprostředně nezpůsobilo, neboť se tak stalo nedáním přednosti v jízdě spolu s nepřiměřenou rychlostí, dospěl k názoru, že primární porušení právní povinnosti žalobce bylo tou okolností, bez níž by ke škodě nedošlo bez jakýchkoli pochybností. Byl přesvědčen, že uvedenou okolnost nelze z řetězce příčin vzniku škody vyjmout, neb v takovém případě by na odpovědnost účastníků provozu nemělo řidičské oprávnění žádný vliv a kdokoli by se tak bez splnění zákonných podmínek mohl provozu účastnit, což je závěr absurdní. Nelze ani učinit závěr, že by skutečnost, že žalobce porušil povinnost řízení s řidičským oprávněním, mohla být hodnocena pouze určitou procentní mírou, neboť je absurdní domnívat se, že by taková okolnost mohla být příčinou vzniku škody jenom trochu. Uzavřel, že si žalobce vlastním protiprávním jednáním škodu přivodil sám a žalobu proto zamítl. Žalobcem označené rozhodnutí se podle něho nastíněnými otázkami vůbec nezabývá a nelze z něho seznat, jak se okolnost řízení bez řidičského oprávnění promítá do řetězce jednotlivých příčin vzniku škody. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci. 5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Trval na tom, že jeho nárok je z 80% důvodný, 20% odečetl z důvodu svého podílu na nehodě v důsledku své vyšší rychlosti. Zdůraznil, že ani žalovaná odpovědnost pojištěného provozovatele nezpochybňovala, stanovila však podíl v rozsahu 50%. Podle něho se okolnost, že neměl příslušné řidičské oprávnění k řízení předmětného motocyklu, na vzniku dopravní nehody nepodílela, proto ji nelze považovat za skutečnost, která by měla zbavit druhého provozovatele jeho odpovědnosti na vzniku škody, jak dovodil soud prvního stupně. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3966/2009, který mimo jiné uvedl, že okolnost, že žalobce neměl řidičské oprávnění a motocykl byl bez platné technické kontroly, nezpůsobila, že vozidlo žalovaného nejelo na silnici vpravo a zasáhlo do jízdního pruhu v protisměru a že z hlediska příčin úrazového děje jsou bez významu. Dovozoval proto, že absence příslušného řidičského oprávnění na straně žalobce se nepodílela na vzniku nehodového děje. Za absurdní považoval žalobce rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť podle něho by provozovatelé vozidel, jejichž jednáním byla způsobena škoda či újmy osobám, nenesli žádnou občanskoprávní odpovědnost za vznik škody. Podle něho lze k okolnosti, že žalobce neměl příslušné řidičské oprávnění, přihlížet jen za předpokladu, že tato okolnost prokazatelně způsobila či spolupůsobila dopravní nehodu. V daném případě však neměla na vznik nehodového děje podle něho žádný vliv, neboť nezpůsobila, že řidič H. nedal přednost v jízdě žalobci a začal vozidlo otáčet v době, kdy se po ní pohyboval žalobce a tím mu vytvořil překážku svým vozidlem napříč vozovkou. Stejně tak se nepodílela na skutečnosti, že řidič H. se řádně nepřesvědčil, zda svým manévrem otáčení neohrozí jiného účastníka silničního provozu. Žalobce, i když neměl řidičské oprávnění, byl pro ostatní účastníky viditelný. Dále nesouhlasil s vyjádřením žalované, že motocykl žalobce neměl platnou technickou kontrolu a že neměl funkční osvětlení a polemizoval se znaleckým posudkem znalce Ing. K., vypracovaným pro potřeby trestního řízení, zejména s jeho závěrem, že při rychlosti 50 km/h by byl schopen motocykl zastavit. 6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Uvedla, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a věc správně právně posoudil. Podle jejího názoru žalobcem zmiňované rozhodnutí dovolacího soudu bylo překonáno judikaturou, uvedenou soudem prvního stupně. I podle ní si žalobce škodu způsobil sám tím, že jel na motocyklu bez platného příslušného řidičského průkazu. Navíc zdůraznila, že žalobce byl automechanik a o motoristický sport se zajímal, vzhledem k věku měl dostatek času si řidičský průkaz pořídit. 7. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s .ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. V posuzovaném případě je žalobce státním občanem S. r., odvolací soud se proto nejprve zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti a tím, podle jakého práva věc posuzovat. Česká i S. r. jsou od 1. 5. 2004 členy Evropské unie, vzhledem k § 2 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, je třeba použít přímo použitelná ustanovení práva Evropské unie. Příslušnost upravuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012, podle čl. 11 bod 1 písm. a), za použití čl. 13 bod 2, může poškozený žalovat pojistitele u soudů členského státu, v němž má bydliště. Protože žalovaná sídlí v České republice, je dána příslušnost soudů České republiky. Ve vztahu mezi řidiči či provozovateli vozidel nebyl žádný smluvní vztah, rozhodné právo se proto určuje podle Nařízení evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007, a protože ke škodě došlo v České republice, řídí vztah z odpovědnosti za škodu podle čl. 4 bod 1 právem České republiky. 9. K dopravní nehodě došlo dne 13. 5. 2013. Vzhledem k ust. § 3079 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., účinného od 1. 1. 2014, se právo na náhradu škody posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., který byl účinným do 31. 12. 2013. Právo na zaplacení pojistného plnění se řídí speciální právní úpravou obsaženou v ust. § 6, § 9 zákona č. 168/1999 Sb., podle nichž má poškozený právo uplatnit svůj nárok na plnění podle § 6 u příslušného pojistitele. 10. Soud prvního stupně se nezabýval tím, zda řidiči byli zároveň provozovateli vozidla. Vzhledem k odkazu na ust. § 431 občanského zákoníku lze dovodit, že vyšel z předpokladu, že jím žalobce i pojištěný (Archer Sheridan s. r. o.) byl. Provozovatelem je ten, kdo má právní a současně faktickou možnost vozidlo užívat, případně organizovat jeho provoz k plnění jeho funkcí a účelu. Protože žádný z účastníků předpoklad soudu prvního stupně nezpochybňoval a z učiněných zjištění neplyne, že by závěr soudu prvního stupně byl nesprávný, odvolací soud z něho při posouzení věci vycházel. 11. Podle ust. § 431 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody. 12. Základní výklad tohoto ustanovení podal Nejvyšší soud ČR již ve svém stanovisku sp. zn. Cpjf/71, zveřejněném pod R 64/1972, v němž dovodil, že ustanovení § 431 občanského zákoníku zařazené v oddíle druhém, hlavě druhé, části šesté občanského zákoníku (Případy zvláštní odpovědnosti - Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků), které upravuje odpovědnost provozovatelů i vypořádání mezi nimi, navazuje na právní úpravu objektivní odpovědnosti podle ustanovení § 427 a § 428 o. z. Rozhodná je přitom účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Vypořádání závislé na této účasti předpokládá zhodnocení všech skutkových okolností konkrétního střetu provozů, zejména pak těch okolností, které byly hlavními příčinami vzniklé škody. Objektivní míru účasti na vzniklé škodě vyjadřuje i případné zaviněné jednání nebo opomenutí některého provozovatele (některých provozovatelů), pokud jím byla založena příčinná souvislost vedoucí ke vzniku škody. Jde-li o takové okolnosti anebo taková jednání nebo opomenutí, s nimiž škodlivý výsledek nebyl v příčinné souvislosti, není splněn zákonný předpoklad účasti na vzniklé škodě a nevzniká tedy ani odpovědnost, ani důvod k vypořádání (obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 974/2002 a ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2212/2002). 13. V rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3966/2009 Nejvyšší soud ČR dovodil, že předpokladem spoluodpovědnosti poškozeného za způsobenou škodu (§ 441 obč. zák.) je takové jeho jednání či opomenutí, které se podílelo na vzniku škody; mezi jeho jednáním a škodlivým výsledkem musí být vztah příčiny a následku. V rozsahu, v jakém se podílelo jednání poškozeného na vzniku škody, je vyloučena odpovědnost škůdce. Ačkoli došlo ze strany žalobce k poměrně závažnému porušení zákona č. 361/2000 Sb., nešlo vzhledem k průběhu nehodového děje o okolnost, která by byla ve vztahu příčinné souvislosti ke střetu vozidel. Okolnost, že žalobce neměl řidičské oprávnění a motocykl byl bez platné technické kontroly, nezpůsobila, že vozidlo žalovaného nejelo na silnici vpravo a zasáhlo do jízdního pruhu v protisměru. Při způsobu jízdy žalovaného tyto nedostatky na straně poškozeného na průběhu nehody nic nezměnily a z hlediska příčin úrazového děje jsou v podstatě bez významu. Je totiž povinností řidiče jet při pravém okraji vozovky i v případě, že v protisměru není žádný provoz, a ostatně ani okolnost, že motocykl žalobce neměl zcela v pořádku přední světlo, nebylo příčinou, proč žalovaný vybočil ze svého jízdního pruhu a vjel do protisměru. 14. Byť uvedené rozhodnutí řeší otázku spoluzavinění (nešlo o střet dvou provozů, ale vypořádání mezi řidičem jednoho vozidla a provozovatelem druhého vozidla), jsou závěry zde uvedené nadále aplikovatelné i na danou věc, neboť stejně jako u spoluzavinění se i při střetu provozů posuzuje míra účasti na způsobení vzniklé škody. 15. Naopak odvolací soud nesouhlasí s tím, že by z judikatury citované soudem prvního stupně bylo možné nedůvodnost žaloby dovodit. V těchto judikátech, soudem prvního stupně citovaných, jsou řešeny obecné otázky k výkladu příčinné souvislosti v případech odpovědnosti státu za škodu (např. nezákonným odsouzením žalobce a jeho požadavkem na náhradu ušlého zisku, či nesprávným úředním postupem a škodou spočívající ve zmaření podnikatelského záměru). I z nich plyne, že příčinou škody může být jen takové jednání, bez něhož by ke škodě nedošlo. 16. S ohledem na uvedené je třeba souhlasit s výkladem žalobce, založeném na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3966/2009, jak jej učinil ve svém odvolání. To, že žalobce nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění, tvrzenou škodu nezpůsobilo. I kdyby správné řidičské oprávnění měl, vzniku škody by to nezabránilo. Příčinou nehody mělo být nedání přednosti v jízdě žalobci řidičem H., což s řidičským průkazem žalobce nijak nesouvisí. Je třeba zdůraznit, že podle výslovné dikce výše citovaného ust. § 431 občanského zákoníku soud posuzuje účast na způsobení vzniklé škody. Samotná skutečnost, že žalobce neměl příslušné řidičské oprávnění, škodu nemohla způsobit, jak plyne i z výkladu Nejvyššího soudu a jak také uvedl sám soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí. Z pohledu úvah o řetězení příčin se tak názor soudu prvního stupně jeví příliš rozšiřující a neodpovídající právní úpravě vyžadující zkoumání účasti na způsobení vzniklé škody, nikoli okolností, které škodě mohly hypoteticky zabránit (kdyby žalobce na motorce v daném místě a čase nejel, k nehodě by nedošlo). 17. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je založen na nesprávném právním závěru. Jeho rozhodnutí je tak pro nedostatek přiléhavých důvodů odvolacím soudem nepřezkoumatelným, proto ho odvolací soud podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozhodl o vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 18. Neukáže-li se nesprávným předpoklad, že jde o střet dvou provozů, soud prvního stupně znovu posoudí odpovědnost obou účastníků na způsobení vzniklé škody a shledá-li, byť částečnou, důvodnost žaloby na zaplacení pojistného plnění, bude se zabývat důvodností jednotlivých uplatněných nároků. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu (§ 226 odst. 1 o. s. ř.). V novém konečném rozhodnutí znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 28. února 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu