USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Daniely Večerkové v exekuční věci oprávněného: U. B. C. R. and S., a.s., IČO XXX sídlem Ž. , P. M. zastoupeného advokátem Mgr. Janem Ševčíkem sídlem Na Královně 862, 156 00 Praha 5 proti povinné: H. T., narozená XXX bytem H., H., S. r. o návrhu povinné na zastavení exekuce, k odvolání povinné proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. března 2018, č. j. 35 EXE 1986/2015 - 25 takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce evidované u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 1986/2015. 2. V odůvodnění uvedl, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 6. 2015 byl Mgr. J. P., soudní exekutor Exekutorského úřadu C., pověřen provedením exekuce k vymožení povinnosti uložené povinné ve prospěch oprávněného rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 1. 2013, sp. zn. 57 C 1034/2011. Podáním ze dne 17. 12. 2017 povinná navrhla zastavení exekuce s tím, že Okresný súd v P. dne 12. 1. 2018 vydal rozhodnutí, kterým vyhlásil na majetek povinné konkurz. V bodě IV. rozhodl o oddlužení povinné tak, že ji zbavil všech dluhů, které mohou být uspokojené pouze v tomto konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu a dluhů, které jsou vyloučeny z uspokojení. Své tvrzení doložila listem z Obchodného vestníku 9/2018 ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 2OdK/222/2017. Oprávněný ve svém vyjádření uvedl, že zahájení insolvenčního řízení není důvodem pro zastavení exekuce, nemajetnost povinné dosud nebyla zjištěna. Soudní exekutor návrh povinné postoupil exekučnímu soudu. Soud prvního stupně citoval ust. § 268 odst. 1, 4 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o.s.ř.), ustanovení § 55 odst. 1 zák. č. 120/2001 Sb. (exekuční řád – dále e.ř.) a zabýval se tím, zda jsou splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. Odkázal na ust. § 48 zákona č. 7/2005 Z.z., o konkurze a reštrukturalizácii (dále ZKR), podle něhož na majetek podliehajúci konkurzu nemožno počas konkurzu začať konanie o výkon rozhodnutia alebo exekučné konanie; už začaté konania o výkon rozhodnutia alebo exekučné konania se vyhlásením konkurzu zastavujú, dále na ust. § 109 písm. c) věta prvá zákona č. 182/2006 Sb. (insolvenční zákon – dále I.Z.), podle níž platí, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Dále odkázal na ust. § 46 odst. 7 e.ř., podle něhož pokud zvláštní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Zdůraznil, že exekuce se vede na území České republiky v souladu s českou právní úpravou. Citované ust. § 109 odst. 1 písm. c) I.Z. způsobuje, že exekuci nelze provést, zahájení insolvenčního řízení ale není důvodem pro zastavení exekuce. V době trvání účinků rozhodnutí o schválení oddlužení se činnost exekutora omezí pouze na zjišťování, zda účinky rozhodnutí o oddlužení nadále trvají. Na závěr konstatoval, že byť ze s. úpravy plyne, že v době vyhlášení konkurzu na majetek povinné by exekuční řízení na majetek povinné bylo zastaveno, česká právní úprava se zahájením insolvenčního řízení spojuje jiné účinky. Exekuce nemůže být provedena, zastavit ji ale z tohoto důvodu nelze. Návrh proto zamítl. 3. Proti tomuto usnesení podala povinná odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a zastavení řízení. Uvedla, že návrh na zastavení řízení podala proto, že usnesením Okresního soudu v P. ze dne 12. 1. 2018 K002454 sp. zn. Odk/222/2017 byla v celém rozsahu oddlužena, čímž se podle ní soud prvního stupně nezabýval a vzal za svůj názor oprávněného, že je možné řízení zastavit až poté, co povinná předloží pravomocné rozhodnutí o skončení řízení pro splnění oddlužení. Zdůraznila, že k zastavení řízení dochází ex lege a že stanovisko oprávněného nebylo třeba vyžadovat. Zdůraznila i to, že podle novely ZKR soud nenařizuje zkušební období, proto není možné vyhovět oprávněnému a prokázat se pravomocným rozhodnutím o skončení řízení pro splnění oddlužení, tomuto účelu odpovídá pouze usnesení z 12. 1. 2018. Zdůraznila i to, že podle staré úpravy mohl být dlužník zbaven dluhů až po ukončení konkurzu, podle nové úpravy je dlužník zbavený dluhů hned na počátku konkurzu. 4. Oprávněný navrhl potvrzení napadeného usnesení jako věcně správného. Odkázal na ust. § 167f odst. 1, § 166e odst. 1 a 4 ZKR a vyslovil souhlas s tím, že pokud by exekuce byla vedená na S. dle exekučního titulu vydaného s. soudy., musela by být ex offo zastavena. Zahájení insolvenčního řízení ale nemá přeshraniční účinky. Odkázala na článek 18 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení (dále jen Nařízení), podle něhož se účinky insolvenčního řízení na probíhající soudní řízení řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná, dále na čl. 33 Nařízení, podle něhož členský stát může odepřít uznání insolvenčního řízení zahájeného v jiném členském státě nebo výkon rozhodnutí učiněných v souvislosti s takovým řízením, pokud by byly účinky tohoto uznání nebo výkonu ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem tohoto státu, zejména s jeho základními zásadami nebo s ústavními právy a svobodami jednotlivce, dále odkázal na ust. § 140a, § 109, § 414a, § 415 I.Z, tedy na ustanovení upravující účinky insolvenčního řízení na exekuční řízení v České republice a na právní úpravu oddlužení. Vznesl výhradu veřejného pořádku ve vztahu k aplikaci ustanovení § 167f odst. 2 ZKR, neboť český insolvenční zákon nestanoví, že by se exekuce zastavovala ex offo už spolu s usnesením o zahájení insolvenčního řízení, nepřipouští, aby byl dlužník již okamžikem zahájení insolvenčního řízení osvobozen od placení pohledávek v rozsahu, ve kterém nebyly uspokojeny, aniž by bylo předem jasné, v jakém rozsahu tyto pohledávky mohou být uspokojeny či zda bude konkurz zrušen z důvodu nepostačujícího majetku. Přeshraniční účinek by mohl vést k obcházení zákona, kdy si po vzniku závazku dlužník vybere stát s nejmírnějšími podmínkami. Pokud by byl takový postup umožněn, bylo by to v rozporu s ochranou věřitele a jeho legitimním očekáváním, že pohledávka bude uspokojena. Dále poukázal na to, že konkurz povinné byl 27. 3. 2018 zrušen z důvodu, že konkurzní podstata nepokryje ani náklady konkurzu. Uzavřel, že aplikací ZKR by došlo k nedůvodné nerovnováze mezi právy dlužníka a věřitele a k extrémnímu rozporu s veřejným pořádkem. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno ve lhůtě plynoucí z ust. § 204 odst. 1 o.s.ř., že bylo podáno osobou oprávněnou (§ 201 o.s.ř. – účastnicí řízení), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o.s.ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Povinná soudu prvního stupně předložila usnesení Okresného súdu v P. ze dne 12. 1. 2018 sp. zn. 20dk/222/2017, kterým tento soud vyhlásil konkurz na majetek povinné, ustanovil správce, vyzval věřitele, aby přihlásili své pohledávky, výrokem IV. rozhodl o oddlužení povinné tak, že se zbavuje všech dluhů, které mohou být uspokojené pouze v konkurzu v rozsahu, v jakém nebudou uspokojené v konkurzu a dluhů, které jsou vyloučené z uspokojení, ve výroku V. uvedl, že začíná hlavní insolvenční řízení podle článku 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) 2015/848 o insolvenčním řízení (dále jen Nařízení). Povinná dále zaslala opis strany z Obchodného vestníka 61/2018 ze dne 27. 3. 2018, obsahujícího oznámení o zrušení konkurzu z důvodu, že konkurzní podstata nepokryje náklady konkurzu, v němž správce konkursní podstaty oznámil, že konkurz na majetek povinné se podle § 167v odst. 1 ZKR ukončuje. Po vykonání lustrace majetkových poměrů dlužníka ve smyslu ust. § 166i ZKR správce konkurzní podstaty zjistil, že dlužníkův majetek podléhající konkurzní podstatě nepokryje náklady konkurzu. K uvedenému závěru dospěl po přezkoumání poměrů dlužníka vycházeje ze seznamu majetku, informací poskytnutých dlužníkem, jakož i vlastního šetření. Tímto se konkurz zrušuje a zaniká funkce správce. Zanikají účinky podle § 167b odst. 1, § 167c odst. 2, 3, § 167d ZKR. Platnost a účinnost úkonů vykonaných během konkurzu tím není dotčena. 7. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady pro zastavení řízení podle ust. § 268 odst. 1 písm. h) o.s.ř. K tomu lze uvést, že v poměrech české právní úpravy již Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Co 3509/2010, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod R 63/2011 dovodil, že pohledávka, na kterou se vztahuje rozhodnutí o osvobození dlužníka od placení, vydané podle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona, v neuhrazeném rozsahu nezaniká, v soudním či jiném řízení ji však již nelze věřiteli přiznat; ve vykonávacím řízení má taková pohledávka stejný režim, jako promlčená pohledávka. 8. Soud prvního stupně, vycházeje ze stavu, který byl v době jeho rozhodování, rozhodl správně. Z výše uvedeného oznámení plyne, že konkurzní řízení bylo zahájeno jako hlavní podle Nařízení. To v čl. 18 stanoví, že účinky insolvenčního řízení na probíhající soudní nebo rozhodčí řízení, která se týkají majetku nebo práva náležejících do majetkové podstaty dlužníka, se řídí výlučně právem členského státu, ve kterém se probíhající soudní řízení koná nebo ve kterém má sídlo rozhodčí soud. Z citovaného ustanovení tedy plyne, že účinky insolvenčního řízení se v daném případě neřídí právem S. r., tedy ZKR, ale právem České republiky, podle něhož se exekuční řízení po prohlášení konkurzu nezastavuje, exekuci jen nelze provést (viz soudem prvního stupně citované ust. § 109 písm. c) I.Z.). 9. Po vydání rozhodnutí soudem prvního stupně došlo ke změně, neboť konkurzní řízení podle oznámení z 27. 3. 2018 skončilo. Z čl. 32 Nařízení vyplývá, že rozhodnutí vydaná v průběhu insolvenčního řízení se uznávají bez dalších formalit (výklad k němu v bodě 65 preambule), odepřít uznání lze jen pro rozpor s veřejným pořádkem (viz čl. 33, bod 67 preambule). V této souvislosti je ale třeba upozornit, že také česká právní úprava umožňuje osvobození dlužníka od placení pohledávek (§ 414, § 415 I.Z.). Obdobné závěry již odvolací soud také dovodil ve svém rozhodnutí sp. zn. 18 Co 193/2018, které lze vyhledat v ASPI. 10. Soud prvního stupně vycházel z jiného skutkového stavu a v důsledku toho se zabýval jen tím, jaké má důsledky probíhající insolvenční řízení v jiném státě Evropské unie na exekuci vedenou v České republice se závěrem, že je třeba účinky posuzovat podle českých právních předpisů. Z pohledu současného stavu, kdy řízení o oddlužení povinné konkurzem skončilo, věc neposuzoval a nezabýval se tak tím, jaké důsledky má rozhodnutí o oddlužení vydané s. soudem na vymahatelnost exekuované pohledávky v exekučním řízení na území České republiky. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, které by odůvodňovaly jeho správnost, podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. zrušil a podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm soud prvního stupně věc znovu posoudí a rozhodne o ní. V novém rozhodnutí také přihlédne k námitkám oprávněného, který uplatnil výhradu rozporu rozhodnutí s. soudů o oddlužení povinné s veřejným pořádkem České republiky. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. k/ o.s.ř.). Praha 1. října 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu