USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Barbory Hněvkovské v právní věci žalobce:Pražská plynárenská, a.s., IČO 60193492 sídlem Národní 37, 110 00, Praha 1 - Nové Město zastoupen JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem sídlem Helénská 1799/4, 120 00 Praha 2 proti žalované:L. D. „bytem“ S. 163, S., Slovenská republika o 9 352 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. dubna 2018, č. j. 17 C 154/2017 – 52, takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 2. V odůvodnění uvedl, že v žalobě ze dne (správně podané k soudu dne) 12. 5. 2017, kterou se žalobce po žalované domáhá zaplacení shora uvedené částky, žalobce uvedl, že žalovaná bydlí na shora uvedené adrese. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná je státní občankou Slovenské republiky, na území České republiky byla registrována naposledy v roce 2013. Uvedl, že pravomoc soudů České republiky není dána podle ust. § 37 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, neboť není dána podle ust. § 84 ve spojení s ust. § 85 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále o. s. ř.) příslušnost soudů České republiky a současně pravomoc soudů České republiky nebyla založena žádnou písemnou úmluvou mezi účastníky. Řízení proto podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 3. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že se řízení nezastavuje. V odvolání soudu prvního stupně vytýkal, že rozhodl o své mezinárodní nepříslušnosti, aniž žalobce vyzval ke sdělení, z čeho on tuto příslušnost dovozuje. Rekapituloval, že s žalovanou dne 1. 9. 2015 uzavřel smlouvu o sdružených službách dodávky a odběru zemního plynu (dále jen smlouva), na základě níž se zavázal dodávat žalované plyn do odběrného místa na adrese N. L., P-10, kde žalovaná v té době bydlela, žalovaná se zavázala za dodávku zemního plynu platit ceny dle ceníku. Mezi účastníky tak byla uzavřena spotřebitelská smlouva, na níž navazovalo vystavení faktury za odběr zemního plynu ze dne 16. 8. 2016 na částku 9 352 Kč se splatností 6. 9. 2016, protože žalovaná uvedenou částku nezaplatila, byl nucen žalobou z 11. 5. 2017 uplatnit nárok u soudu. Podle něho soud disponuje mezinárodní příslušností a pravomocí, neboť mezi žalobcem a žalovanou byla dle čl. 19 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), a to dle čl. XII. odst. 6 obchodních podmínek, které jsou dle čl. II. odst. 1 smlouvy její součástí, dohoda, že spory, které se stranám nepodaří odstranit jednáním a smírnou cestou, budou řešit příslušné soudy České republiky. Dovozoval tak, že pravomoc soudů České republiky je založena pozitivní prorogační doložkou. Citoval čl. 17 odst. 1 písm. c), 18 odst. 2, 19, 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis a shrnul, že z nich vyplývá, že žalobu proti spotřebiteli může smluvní partner podat pouze u soudu členského státu, v němž má spotřebitel bydliště v době podání žaloby, je-li uzavřena dohoda o mezinárodní příslušnosti, a není-li dohodnuto jinak, pouze u soudu členského státu, jehož příslušnost byla dohodou o výlučné příslušnosti stanovena. Odkázal i na ust. § 85 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle něhož pravomoc českých soudů ve věcech závazkových a jiných majetkových práv může být založena také ujednáním stran v písemné formě. Pro případ, že se nepodaří zjistit pobyt žalované, navrhl, aby jí byl ustanoven opatrovník dle § 29 odst. 3 o. s. ř. 4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno ve lhůtě plynoucí z ust. § 204 odst. 1 o. s. ř., osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení - § 201 o. s. ř.), postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/, d/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že je třeba ho zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Soud prvního stupně věc posuzoval podle nesprávného právního předpisu. Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, byl k 1. 1. 2014 zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, zrušen (viz § 124 bod 1, § 125 zák. č. 91/2012 Sb.). Použití zák. č. 97/1963 Sb. nepřipadá v úvahu proto, že nebyl splněn žádný z předpokladů pro použití dříve platné právní úpravy, jak jsou obsaženy v přechodném ustanovení, tedy v § 123 zákona č. 91/2012 Sb. Na tomto místě lze zdůraznit jen to, že žalobce se domáhá plnění ze smlouvy uzavřené dne 1. 9. 2015, tedy za účinnosti nové právní úpravy. 6. Soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaná je občankou Slovenské republiky, jak plyne např. ze zprávy Ministerstva vnitra ČR z č. l. 28 spisu. Nelze však souhlasit se závěrem, že žalovaná nemá na území České republiky bydliště. Skutečné bydliště žalované nebylo zjištěno. Podle sdělení pošty je na své adrese na Slovensku neznámá /č. l. 31, 59/. Nelze proto vyloučit, že na území České republiky bydlí. Zápisy v registrech mají jen evidenční charakter, pokud tam žalovaná není vedena, neznamená to, že zde nebydlí. Soud pak opomněl hodnotit i skutečnost, že žalovaná byla odběratelkou plynu v bytě v České republice v době, kdy zde nebyla evidována. Soud prvního stupně také nevzal v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, který při výkladu nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (které bylo nahrazeno nařízením Brusel I bis), dovodil, že nařízení musí být vykládáno v tom smyslu, že v situaci, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie. V posuzované věci to, že zde byla žalovaná hlášena k pobytu, byla odběratelkou plynu, na své adrese na Slovensku není známa, nasvědčuje tomu, že zde naposledy bydlela, což by zakládalo příslušnost Českých soudů ve smyslu závěrů obsažených v uvedeném rozhodnutí. 7. Jak správně uvádí žalobce, v dané věci je třeba vycházet z přímo použitelných předpisů Evropské unie. Je tomu tak proto, že Česká i Slovenská republika jsou na základě smlouvy od 1. 5. 2004 jejími členy a § 2 zák. č. 91/2012 Sb. stanoví přednost použití přímo použitelného práva Evropské unie, kterým v daném případě je nařízení Brusel I. bis. Protože předmětem sporu je smlouva spotřebitelská, měl soud prvního stupně posuzovat, zda je dána jeho příslušnost podle některého z ust. čl. 17 až 19 uvedeného nařízení, jak se také domáhá žalobce, případně zda nelze založit příslušnost podle čl. 26 téhož nařízení tím, že se žalovaná jednání bude účastnit, aniž by přes poučení namítla nepříslušnost soudu. 8. Z výše uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně věc posuzoval podle nesprávného právního předpisu, z pohledu tvrzení žalobce, na základě nichž dovozuje příslušnost českých soudů, věc neposuzoval. Odvolací soud proto napadené usnesení jako nepřezkoumatelné podle ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušil. 9. Pro úplnost pak odvolací soud uvádí, že Obchodní podmínky platné pro smlouvy uzavřené od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015, kterých se žalobce dovolával, k odvolání připojeny nebyly. 10. Odvolací soud věc rozhodl, i za situace, kdy napadené rozhodnutí, stejně jako předchozí listiny, dosud nebyly žalované podle obsahu spisu řádně doručeny. V důsledku toho žalovaná o probíhajícím sporu neví. Vzhledem ke zrušení vydaného rozhodnutí nebylo zasaženo do práv žalované, neboť soud prvního stupně, pokud svou příslušnost nepřijme, o ní bude rozhodovat znovu, eventuálně odpovídající námitku může uplatnit i žalovaná. 11. K doručování je třeba uvést, že soud prvního stupně pominul, že při doručování do členského státu Evropské unie se postupuje podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství (§ 50j o. s. ř.), kterým je nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000. To v čl. 14 upravuje doručování prostřednictvím poštovních služeb, úprava (na rozdíl od úpravy v o. s. ř.) nepřipouští žádnou fikci doručení (v podrobnostech viz též rozhodnutí Krajského soudu České Budějovice sp. zn. 5 Co 1000/2012 či Krajského soudu Praha sp. zn. 17 Co 301/2011, která lze vyhledat v ASPI). Rozhodnutí proto nelze doručit vyvěšením na úřední desce soudu dle § 50 odst. 2 o. s. ř., jak učinil soud prvního stupně. 12. O vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V něm soud prvního stupně zváží potřebu vyžádání si obchodních podmínek, na které žalobce odkazuje, a poté znovu posoudí svou příslušnost, tentokrát podle čl. 17 a násl. nařízení Brusel I bis. Nepřehlédne ani čl. 26 nařízení Brusel I bis, podle něhož může být příslušnost založena i tím, že se spotřebitel jednání účastní při splnění podmínky uvedené v bodě 2. 13. V novém konečném rozhodnutí soud prvního stupně také znovu rozhodne o náhradě nákladů řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 20. srpna 2018 JUDr. Jiří Cidlina v.r. předsedasenátu