USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Barbory Hněvkovské v právní věci žalobkyně: I-Xon a.s., IČO 28218761 sídlem Husitská 344/63, 130 00 Praha 3 zastoupena advokátkou Mgr. Šimonou Maškovou sídlem Boušova 792, 190 14 Praha 9 – Klánovice proti žalované: K. K. bytem M. 1629/43, P. 1, Slovenská republika o 75 077,38 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. března 2017, č. j. 8 C 191/2016 – 75, takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že mezinárodní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 se neprohlašuje a řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. prohlásil svou mezinárodní nepříslušnost a řízení zastavil, výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem III. rozhodl, že žalobkyni se vrací soudní poplatek v částce 2 004 Kč, který jí bude vrácen po právní moci usnesení prostřednictvím soudu prvního stupně. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobou, podanou dne 8. 4. 2016, se žalobkyně po žalované domáhá zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně Raiffeisenbank a.s. uzavřela smlouvu o vydání kreditní karty, na jejímž základě poskytla žalované úvěrový rámec do 70 000 Kč, který žalovaná čerpala prostřednictvím kreditní karty. Protože žalovaná neplnila podmínky poskytnutí úvěrového rámce, původní věřitel dne 26. 6. 2015 zesplatnil celou dlužnou částku, která se skládá z poskytnutého úvěru 70 000 Kč a kapitalizovaných smluvních úroků ve výši 5 007,38 Kč. Žalovaná svůj dluh přes písemné výzvy neuhradila. Žalobkyně se proto domáhá zaplacení částky 75 077,38 Kč se smluvním úrokem 17,04 % z jistiny úvěru ve výši 70 000 Kč od 8. 12. 2015 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení od 8. 12. 2015 do zaplacení. 3. Soud prvního stupně nejprve zkoumal svou mezinárodní příslušnost podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis). Poukázal na to, že šlo o spor ze spotřebitelské smlouvy o poskytování bankovních služeb, kterou se žalovanou původně uzavřela „eBanka, a.s.,“ která měla sídlo v České republice a žalovaná uvedla jako svou kontaktní adresu P-3, B. 62. 4. Soud prvního stupně odkázal na ust. čl. 17, 18, 26, 28 nařízení Brusel I bis a uvedl, že žalovaná není v České republice hlášena k pobytu, nepřebírá zde poštu, naopak bylo zjištěno, že má bydliště na Slovensku, kde 14. 11. 2016 převzala do vlastních rukou písemnost soudu, na žádost o vyjádření k žalobě však nereagovala. Dovodil, že příslušnost podle článku 26 nebyla založena, neboť žalovaná zůstala nečinná. Dospěl k závěru, že podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis není příslušný, bližší důvody neuvedl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. a o vrácení části soudního poplatku podle ust. § 10 odst. 3 zák. č. 549/1991 Sb. 5. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání, kterým se domáhala jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nesouhlasila s tím, že by v daném případě bylo možné podle ust. § 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis podat žalobu pouze u soudů členského státu, na jehož území má žalovaná bydliště. V odvolání namítala, že zjištění, že žalovaná má evidováno bydliště na území Slovenské republiky, kde také písemnost převzala, nevylučuje, že by mohla mít bydliště i na území České republiky. Soudu prvního stupně vytýkala nedostatečná skutková zjištění, když poukázala na to, že žalovaná se dne 27. 1. 2017 osobně dostavila do kanceláře zástupce žalobkyně k jednání o svých dluzích, kterých má celkem 7 v celkové výši přes 1 000 000 Kč. Poukázala i na to, že žalovaná má pracovat ve společnosti P. P. & P. a.s., se sídlem v P-2, H. 1406/2. Podle něho soud prvního stupně nesprávně aplikoval ust. § 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Soud nijak nezdůvodnil, že by byla splněna podmínka, že smlouva byla uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště. Raiffeisenbank a.s. je českou akciovou společností a na Slovensko se nezaměřuje, nemá tam pobočku či provozovnu. Poukázala i na to, že i v době uzavření smlouvy žalovaná uváděla, že má bydliště na Slovensku. Podle ní tak pravomoc českých soudů je dána dle čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. Dále odkázala na judikaturu odvolacích soudů a Nejvyššího soudu ČR, kterou označila. 6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 7. Rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávné, neboť v daném případě nelze na věc aplikovat ustanovení nařízení Brusel I. bis o spotřebitelských smlouvách, jak dovozoval soud prvního stupně. 8. Podle čl. 7 bod 1. nařízení Brusel I. bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 9. Podle čl. 17 bod 1. písm. a), b), c) nařízení Brusel I bis ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností. 10. Podle čl. 18 bod 2 smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. 11. Tutéž problematiku dříve upravovalo Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, a to v čl. 5, bod 1., písm. a), b), čl. 15, bod 1. písm. a), b). Protože text ustanovení byl stejný, je stále použitelná judikatura k těmto ustanovením. 12. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 1318/2011, 32 Cdo 1826/2011, 33 Cdo 1715/2014 dovodil, že z článku 15 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001 je zřejmé, že dopadá výlučně jen na ty spotřebitelské smlouvy, jde-li o koupi movitých věcí na splátky [písmeno a)], jde-li o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí [písmeno b)]. Pod písmeno b) tak lze podřadit pouze ty smlouvy o úvěru, jež jsou účelově vázané, nikoli půjčky a úvěry poskytnuté bez uvedení účelu. Pojem služba ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu; poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. 13. V daném případě byl žalované poskytnut bezúčelový úvěr, nikoli úvěr k nákupu movitých věcí. Ustanovení čl. 17 až 19 (oddíl 4.) nařízení Brusel I bis o příslušnosti u spotřebitelských smluv proto nelze použít a příslušnost je třeba posuzovat podle čl. 7. 14. Jestliže soud prvního stupně dovozoval, že pro posouzení příslušnosti je rozhodné bydliště žalovaného, není jeho závěr správný, neboť je rozhodné místo, kde služby podle smlouvy byly poskytnuty (č.l. 7 bod 1/ písm. b/, druhá odrážka nařízení Brusel I bis). 15. Protože služby byly poskytnuty na území České republiky, konkrétně v Praze, jak vyplývá ze smlouvy o vydání kreditní karty z 2. 10. 2012, je založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) zdejších soudů. 16. Použití ust. čl. 17 bod 1 písm. c) nařízení Brusel I bis nepřichází v úvahu i z důvodů uváděných žalobkyní, tedy proto, že z obsahu spisu neplyne, že by (její předchůdkyně) provozovala činnost na Slovensku nebo svou činnost na tento stát zaměřovala. Naopak ze založených listin plyne, že smlouva byla uzavřena v České republice, kde se žalovaná zdržovala. 17. Odvolací soud proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že se mezinárodní nepříslušnost neprohlašuje a řízení se nezastavuje. Tím byl odstraněn i výrok o náhradě nákladů řízení a vrácení zaplaceného soudního poplatku. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 20. srpna 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu