USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a JUDr. Barbory Hněvkovské v právní věci žalobce: Original S1 Property SE, IČO 24273414 sídlem Roháčova 1666/94, 130 00 Praha 3 zastoupen advokátem JUDr. Jiřím Brožem sídlem Vinohradská 2828/151, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: P. Š., narozen XXX, státní občan S. r. bytem G. B., N. Z., S. r. v České republice bytem K. S., S. H. zastoupen advokátem Mgr. Janem Vančurou sídlem Salmovská 1534/11, 120 00 Praha 2 – Nové Město o 187 086 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. května 2015, č. j. 24 C 235/2014 – 26, takto: Usnesení soudu prvního stupně se ve výroku o vyslovení místní nepříslušnosti potvrzuje, ve výroku o postoupení věci se mění tak, že se věc postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně podle ust. § 105 odst. 1, 2 o. s. ř. vyslovil svou místní nepříslušnost a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v P. jako soudu místně příslušnému podle ust. § 84 ve spojení s ust. § 85 odst. 1 o. s. ř., jelikož ke dni zahájení řízení 13. 9. 2013 se nacházelo bydliště žalovaného na adrese v P., přičemž vzhledem k povaze sporu, který je o zaplacení nájemného, nejde o případ, na který by dopadalo ust. § 87 či § 88 o. s. ř. o místní příslušnosti na výběr dané či výlučné. 2. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání, ve kterém uvedl, že s ním nesouhlasí, dále odkázal na ust. § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o. s. ř. 3. Soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 5. 2018, č. j. 24 C 235/2014 – 102, žalovaného vyzval, aby své odvolání ve lhůtě deseti dnů doplnil o uvedení konkrétních odvolacích důvodů a odvolací návrh, zároveň ho poučil, že jinak odvolací soud jeho odvolání odmítne. 4. Na výzvu soudu prvního stupně, doručenou zástupci žalovaného 11. 6. 2018, žalovaný nijak nereagoval. 5. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda lze napadené rozhodnutí na základě podaného blanketního odvolání přezkoumat. Z ust. § 212a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že neuvedení odvolacího důvodu brání v přezkoumání usnesení, kterými bylo rozhodnuto o věci samé. Neuvedení odvolacího návrhu přezkoumání věci nebrání, neboť odvolací soud jím není vázán, podstatné je, zda byl uveden rozsah odvolání, který po uplynutí odvolací lhůty nelze měnit (§ 205 odst. 4 o. s. ř.). V daném případě usnesení sestává z jednoho výroku a z odvolání je zřejmé, že právě s ním žalovaný nesouhlasí, byť žádný konkrétní odvolací důvod neuvádí. Vzhledem k tomu, že v daném případě je napadáno rozhodnutí procesní, kterým nebylo rozhodnuto o nároku ve věci samé (o zaplacení částky 187 086 Kč s příslušenstvím), dospěl odvolací soud k závěru, že na základě podaného odvolání lze napadené usnesení přezkoumat. 6. Ač je rozhodnutí z 11. 5. 2015, bylo řádně doručeno nynějšímu zástupci 6. 4. 2018, odvolání bylo podáno v pondělí dne 23. 4. 2018, tedy poslední den patnáctidenní odvolací lhůty, jejíž konec připadl na sobotu 21. 4. 2018, podle ust. § 57 odst. 2 o. s. ř. pak došlo k jejímu prodloužení na nejblíže následující pracovní den. 7. Odvolací soud dále připomíná, že usnesením z 12. 9. 2016, č. j. 24 C 235/2014 – 46, soud prvního stupně rozhodl o tom, že v řízení bude pokračovat místo původního žalobce S. ., IČO XXX, se společností Spirit Property, SE, IČO 24273414, která podle obchodního rejstříku vedeného zdejším soudem k 31. 5. 2017 změnila svůj název na Original S1 Property SE. 8. Odvolací soud postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného usnesení, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 9. Z ustanovení čl. 10 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, vyplývá, že mezinárodní smlouvy mají přednost před právní úpravou provedenou zákony České republiky. Česká i S. republika jsou na základě smluv od 1. 5. 2004 členy Evropské unie, proto přímo použitelná nařízení mají přednost před vnitrostátní úpravou. Žaloba byla podána k soudu dne 13. 9. 2013, tedy před účinností nyní platného Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, podle čl. 66 bod 1 se postupuje podle předchozí úpravy, tedy podle Nařízení Rady (EU) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Podle čl. 22 bod 1 bez ohledu na bydliště mají výlučnou příslušnost pro řízení, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Pro řízení týkající se nájmu nemovitostí za účelem jejich dočasného soukromého užívání na dobu nejvýše šesti po sobě následujících měsíců jsou však příslušné i soudy toho členského státu, v němž má žalovaný bydliště, pokud je nájemcem fyzická osoba a pronajímatel i nájemce mají bydliště na území téhož členského státu. 10. V posuzovaném případě je žalovaný státním občanem S. r., jde proto o věc s cizozemským prvkem, a proto je třeba použít výše citovanou právní úpravu. 11. V žalobě žalobce tvrdí, že je výlučným vlastníkem bytu č. XXX , nacházejícího se v XXX . podlaží domu č.p. XXX, na adrese E., P. – K., že dne 15. 5. 2012 s žalovaným uzavřel nájemní smlouvy k bytu na dobu od 15. 5. 2012 do 31. 5. 2013, podle níž měl žalovaný platit nájemné 14 000 Kč a na služby 750 Kč měsíčně s tím, že částky byly zvýšeny, žalovaný byt užíval až do 11. 7. 2013, kdy ho předal, od září 2012 platby za byt řádně neplatil a vznikl mu dluh, který je předmětem podané žaloby. 12. Z rozsudku Evropského soudního dvora (ESD) C-241/83 vyplývá, že ust. čl. 22 odst. 1 dopadá i na spory z neuhrazeného nájemného a dalších plateb spojených s nájmem nemovitostí, bytů i nebytových prostor. V jiných rozhodnutích (např. C-73/04, C-343/04), stejný soud zdůraznil, že právo Společenství je třeba vykládat autonomně a zdůrazňuje, že hlavním důvodem pro výlučnou příslušnost soudu smluvního státu, kde se nemovitost nachází, je okolnost, že soud místa, kde se nemovitost nachází, je nejlépe s to rozhodnout spory, jejichž předmětem jsou věcná práva a nájem nemovitostí. 13. Z citovaného článku 22 bod 1 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že příslušným je podle něho soud členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Toto ustanovení tedy upravuje jak mezinárodní příslušnost státu, tak místní příslušnost soudu. Z výše uvedeného plyne, že tento článek dopadá na platby spojené s nájmem bytu, z obsahu žaloby také to, že byt, za nějž jsou platby požadovány, se nachází v P. Obvodní soud pro P. tak správně vyslovil, že není místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci, neboť v jeho obvodu se byt, za jehož nájem jsou platby požadovány, nenachází. Nesprávně však věc postoupil Okresnímu soudu v P., neboť místně příslušným je Obvodní soud pro P. S ohledem na uvedené odvolací soud napadené usnesení ohledně soudu, jemuž má být věc postoupena, podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, jinak usnesení podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 6. srpna 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu