USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Daniely Večerkové v exekuční věci oprávněného: SOLID a.s., IČO 00507351 sídlem Na Příkopě 853/12, 100 00 Praha 1 zastoupeného advokátem JUDr. Přemyslem Hochmanem sídlem Na Florenci 1025/1, 110 00 Praha 1 proti povinnému: J. P., státní příslušník Slovenské republiky bytem J. H., M. Slovenská republika pro 34 500 Kč s příslušenstvím, k odvolání oprávněného proti usnesení soudního exekutora JUDr. Ing. Petra Kučery, Exekutorský úřad Kladno, ze dne 4. října 2018, č. j. 150 EX 1533/18 – 12, takto: Usnesení soudního exekutora se mění tak, že se exekuční návrh neodmítá. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soudní exekutor výrokem I. exekuční návrh odmítl, výrokem II. rozhodl, že soudnímu exekutorovi nárok na náhradu nákladů nevznikl a výrokem III. rozhodl, že oprávněnému a povinnému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. 2. V odůvodnění uvedl, že dne 16. 7. 2018 byl soudnímu exekutorovi doručen návrh oprávněného na vymožení označené částky s příslušenstvím na povinném podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 8. 2018, č. j. 60 C 337/2015 – 108. Soudní exekutor na pokyn soudu oprávněného vyzval, aby ve stanovené lhůtě sdělil, kde se nachází majetek povinného. Oprávněný sdělil, že takovou vědomost nemá. Soudní exekutor tak na pokyn soudu postupoval dle § 43a odst. 6 zák. č. 120/2001 Sb. (exekuční řád, dále e. ř.) a z důvodu, že nebyl zjištěn majetek povinného a povinný neprochází žádnou evidencí obyvatel vedenou v České republice, exekuční návrh odmítl. 3. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb. (občanský soudní řád – dále o. s. ř.) s tím, že úspěšnému povinnému žádné náklady nevznikly. Dále uvedl, že o náhradě nákladů exekuce rozhodl podle ust. § 11 odst. 4, § 13 odst. 4 vyhl. č. 330/2001 Sb., podle nichž soudnímu exekutorovi náleží odměna 500 Kč a náhrada hotových výdajů 200 Kč. 4. Proti tomuto usnesení podal oprávněný odvolání, kterým se domáhal jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odvolání namítal, že soud prvního stupně pokyn exekutorovi k odmítnutí návrhu nedal, neboť pokynem z 22. 8. 2018, č. j. 78 EXE 4369/2018 – 17, exekutorovi sdělil, že povinný není hlášen k pobytu v registru obyvatel a pro potřeby posouzení místní příslušnosti dle § 45 odst. 2 e. ř. exekutorovi uložil vyzvat oprávněného ke sdělení, kde se nachází majetek povinného. Pokyn k odmítnutí tak soudem nebyl udělen. Dále poukázal na to, že v nalézacím řízení bylo zjištěno, že povinný vykonával podnikatelskou činnost, když působí jako jednatel společnosti P. T., s.r.o., se sídlem V. n., P - 1 a jako jednatel a společník ve společnosti E. C., s.r.o., se sídlem P-2 – N. M., V. Exekutorovi vyčítal, že tyto skutečnosti nevzal na vědomí. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř. – v patnáctidenní lhůtě od doručení rozhodnutí), osobou oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. ve spojení s ust. §55c e. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 6. Z obsahu spisu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 nevydal pouze pokyn ze dne 22. 8. 2018, č. j. 78 EXE 4369/2018 – 17, o němž se zmiňuje oprávněný v odvolání, ale také pokyn ze dne 27. 9. 2018, č. j. 78 EXE 4369/2018 – 21, kterým soudnímu exekutorovi podle ust. § 43a odst. 6 e. ř. udělil pokyn k odmítnutí exekučního návrhu z důvodu, že povinný neprochází evidencí obyvatel a že oprávněný nedoložil, že by měl povinný majetek v obvodu exekučního soudu. Z uvedeného je zřejmé, že je nedůvodná námitka oprávněného, že soudní exekutor exekuční návrh odmítl, aniž mu k tomu soud udělil pokyn. 7. Soud prvního stupně vydal soudnímu exekutorovi pokyn k odmítnutí exekučního návrhu proto, že nebyl schopen určit svou místní příslušnost podle ust. § 45 e. ř. ani podle bydliště povinného, ani podle místa, kde se nachází jeho majetek. 8. V posuzovaném případě, jak plyne z exekučního titulu, je povinný státním občanem Slovenské republiky, kde je také hlášen k pobytu. Jde tak o věc s cizozemským prvkem. Příslušnost soudů České republiky vyplývá z článku 24 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, když výkon rozhodnutí (exekuce) má být proveden v České republice (blíže též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Nd 55/2006, zveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 43/2007, k němuž je třeba doplnit, že článek 22 bod 5 Nařízení Rady /ES/ č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, obsahoval stejnou úpravu). 9. Již v minulosti panovaly rozdílné právní názory na otázku, zda před nařízením exekuce má soud zkoumat, zda má povinný, který je cizí státní příslušník s bydlištěm mimo území České republiky, exekučně postižitelný majetek na území České republiky. Ke sjednocení praxe došlo rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 31 Nd 200/2012, zveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2013, v němž uvedený soud dovodil, že: „Skutečnost, zda povinný má exekučně postižitelný majetek na území České republiky, který by mohl být po nařízení exekuce soudním exekutorem zajištěn a zpeněžen, vyjde najevo až činností soudem pověřeného soudního exekutora v rámci provádění exekuce. Exekuční soud proto před nařízením exekuce a pověřením exekutora jejím provedením nezjišťuje existenci majetku povinného. Nejvyšší soud rozhodující podle ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř. určí místně příslušný soud podle zásady hospodárnosti.“ Z citované právní věty plyne, že soud prvního stupně nepostupoval správně, když trval na tom, aby oprávněný označil majetek povinného na území České republiky, neboť podle uvedené judikatury je tato skutečnost pro vydání pověření k provedení exekuce pro soudního exekutora nerozhodná, tedy vydání pověření nebrání a z tohoto důvodu tak nelze exekuční návrh oprávněného odmítnout. Provedení exekuce nebrání ani to, že povinný není evidován k pobytu na území České republiky, neboť příslušnost soudů zdejšího státu je dána z důvodů uvedených v předešlém odstavci, tedy proto, že zde má být exekuce provedena. Jak postupovat v případě, že nelze zjistit místně příslušný soud, plyne z posledně citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky. Nemožnost určit místně příslušný soud postupem podle ust. § 45 odst. 2 e. ř. tak důvodem pro odmítnutí návrhu není, jde o důvod pro postup podle ust. § 11 odst. 3 o. s. ř. 10. S ohledem na uvedené odvolací soud dovodil, že z důvodů uvedených obvodním soudem a následně soudním exekutorem (nemožnost určit místně příslušný soud podle ust. § 45 odst. 2 e. ř.) nebylo možné návrh oprávněného odmítnout, proto napadené usnesení podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že se exekuční návrh oprávněného neodmítá. 11. Touto změnou byly konsumovány i výroky II. a III. napadeného usnesení. K nim lze uvést tolik, že jestliže exekutor návrh odmítá, nerozhoduje o náhradě nákladů řízení mezi účastníky podle ust. § 142 odst. 1, ale § 146 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s ust. § 52 odst. 1 e. ř. a § 254 odst. 1 o. s. ř.). Rozporně vyzněl výrok II., podle něhož exekutorovi nárok na náhradu nákladů nevznikl, podle odůvodnění rozhodnutí mu náleží částka 700 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Praha 25. října 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu