ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: D. N. K., narozený občan S. r. bytem N. S., V. zastoupený advokátem Mgr. et Ing. Janem Boučkem sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1 proti   žalovanému: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, IČ 00025429 sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o zaplacení částky 6 793 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. dubna 2017, čísla jednacího 31 C 242/2015-345, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku III. potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku IV. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 284 026 Kč s úroky z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucími z této částky ode dne 7. září 2015 do zaplacení; výrokem II. jí uložil povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení jdoucí z částky 373 870 Kč v sazbě 8,05 % ročně ode dne 7. září 2015 do 30. ledna 2016; výrokem III. zamítl žalobu ve vztahu k částce 6 793 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení jdoucími z ní ode dne 7. září 2015 do zaplacení a výrokem IV. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 984 Kč. Rozhodl tak o uplatněném nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy vzniklé žalobci v důsledku a v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, v němž byl obviněn ze spáchání návodu ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy podle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b), § 219 odstavců 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v relevantním znění, a v jehož rámci vykonal vazbu v době od 22. února 2012 do 11. října 2013 a byla u něj realizována domovní prohlídka dne 22. února 2012 v 5 hodin a 8 minut. Při ní došlo po absenci reakce žalobce na výzvu policejního orgánu k násilnému vniknutí do domu přes vstupní dveře s poškozením jejich zárubně a dveřního křídla v prostoru zámků, dále k poškození plných dřevěných dveří (rozbití dřevěné výplně a poškození celého křídla), vstupních dveří ze zahrady včetně kování a k rozbití skleněné výplně plastového okna. Trestní stíhání žalobce bylo nezákonné, neboť byl rozsudkem Městského soudu v Praze ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ke dni 30. července 2014 pravomocně zproštěn obžaloby. Souhrn původně žalovaných částek činil 7 450 896 Kč a sestával z: a) „obhajného“ v částce 825 946 Kč zaplaceného JUDr. Josefu Lžičařovi; b) ušlého zisku za dobu vazebního stíhání, během něhož došlo k přerušení výplaty odměny za výkon funkce člena představenstva SAPARIA a.s. v částce 260 000 Kč; c) náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nezákonné domovní prohlídky ve výši 100 000 Kč; d) náhrady škody způsobené příslušníky Policie ČR při domovní prohlídce na dveřích a oknech domu žalobce v částce 68 950 Kč; e) náhrady nemajetkové újmy za pobyt ve vazbě v částce 1 196 000 Kč a d) náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním na jeho osobnostních právech v částce 5 000 000 Kč. Řízení bylo částečně zastaveno ve vztahu k nároku na „obhajné“ ve výši 373 870 Kč po zpětvzetí části žaloby, neboť uvedenou částku žalovaná ke dni 20. ledna 2016 zaplatila. Předmětem řízení tak zůstal nárok žalobce na zaplacení částky 7 077 026 Kč s příslušenstvím. 2. Soud prvního stupně popsal jinak nesporná skutková zjištění týkající se trestního stíhání žalobce a uplatnění nároku na náhradu škody, která plynula vedle shodných tvrzení stran z dopisu původního zástupce žalobce ze dne 28. ledna 2015 s uplatněním nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy podaného u žalované 2. února 2015, ze stanoviska žalované ze dne 18. ledna 2016 a z trestního spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 41 T 12/2013. Mimo jiné zdůraznil, že se v rámci trestního stíhání žalobce účastnil veřejného zasedání u Vrchního soudu v Praze, při němž došlo k odmítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu trestnímu rozsudku soudu prvního stupně, vyhlášené usnesení bylo žalobci řádně tlumočeno včetně jeho výroku a odůvodnění, dovolání ve věci podáno nebylo. 3. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně citoval z aplikovaných právních předpisů, kterými byly ustanovení § 5 písm. a) a b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 9 odst. 1, § 13 odst. 1, § 26, § 30, § 31 odst. 1 a 3, § 31a odstavce 1 a 2, § 32 odst. 3, § 13 odst. 1 věty druhá a třetí, § 22 a odst. 1 a § 35 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v relevantním znění (dále jen OdpŠk), dále ustanovení § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v posledním platném znění (dále jen obč. zák.), který na věc aplikoval s odkazem na přechodné ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), v relevantním znění. Ve vztahu k nároku na „obhajné“ odkazoval na ustanovení § 10 odstavců 2, 3 písm. d), § 11 odst. 3, § 12 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v rozhodném znění. 4. Soud prvního stupně argumentoval, že dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby, byť ne výslovně, „ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu OdpŠk „nezákonným“ a zakládá nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu tohoto zákona. Citoval pak důvody ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) a b) OdpŠk vymezující případy, při nichž není nárok na náhradu škody dán. Uzavřel, že s usnesením o zahájení trestního stíhání žalobce je třeba nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím, které bylo zrušeno. 5. Ve vztahu k nárokům uvedeným pod písmeny c), e) a f) v odstavci 1. tohoto odůvodnění shledal soud prvního stupně důvodnou námitku promlčení vznesenou ze strany žalované. Žalobce svůj nárok na zaplacení 5 000 000 Kč odvíjel od obecné občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti, přednesenou právní kvalifikací však nebyl soud vázán a naopak jej hodnotil v režimu Odpšk jako požadavek na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním s odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek velkého senátu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008; rozsudek ze dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015 a usnesení ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3190/2016). Všechny tři dílčí nároky žalobce se počaly promlčovat dne 31. července 2014, tedy den poté, co usnesení o zamítnutí stížnosti státního zástupce a zprošťující rozsudek Městského soudu v Praze v trestní věci žalobce nabyly právní moci, jak plyne z právního názoru vyjádřeného Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 27. prosince 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, a ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 33 Cdo 1687/2013. Na posléze uvedený rozsudek poukazoval sám žalobce, jenž z něj však dovozoval závěr, že promlčecí lhůta počíná běžet až od doručení zprošťujícího rozhodnutí. S tím soud prvního stupně nesouhlasil, neboť zmíněné rozhodnutí odkazuje na rozsudek ze dne 20. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, se závěrem, že: „promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první Odpšk začala plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku, přestože poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání či kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda, neboť úspěšné uplatnění nároku je podmíněno zastavením trestního stíhání či zproštěním obžaloby“. Uzavíral, že v poslední den promlčecí lhůty 2. února 2015 (31. ledna 2015 byla sobota) byl žalobcův nárok uplatněn u žalované, promlčecí doba se stavěla na šest měsíců, neboť stanovisko žalované bylo vydáno až v lednu 2016, tedy do dne 3. srpna 2015 (2. srpna 2015 byla neděle). Ke dni 5. srpna 2015 se tedy všechny tři dílčí nároky žalobce na náhradu nemajetkové újmy promlčely více než měsíc před podáním žaloby, k němuž došlo dne 7. září 2015. 6. Soud prvního stupně ohledně nároku uvedeného pod písmenem d) v odstavci 1. shora týkajícího se náhrady škody za dveře poškozené při domovní prohlídce shrnul konflikt argumentací stran. Žalobce byl přesvědčen o nezákonnosti domovní prohlídky pro nezákonnost trestního stíhání plynoucí jen z faktu, že byl obžaloby zproštěn. Žalovaná se bránila absencí odpovědnostního titulu s odkazem na tři pravomocné rozsudky Okresního soudu Praha - západ a navazující rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které řešily zákonnost téže domovní prohlídky k žalobám dvou synů a manželky žalobce. Mimo jiné konstatovaly, že Městské státní zastupitelství v Praze na základě žádosti zástupce žalobce o přezkoumání postupu policejního orgánu při domovní prohlídce uzavřelo, že k násilnému vniknutí do objektů došlo kvůli absenci reakce jeho obyvatel na výzvy policie. K zamítnutí žalob soudy přistoupily též s argumentem, že žalobci nebyli účastníky trestního řízení, nejsou tak ve věci aktivně legitimováni, navíc rozhodnutí o provedení domovní prohlídky nebylo nikdy zrušeno ani změněno, zprošťující rozsudek ve věci samé nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí o domovní prohlídce, která proběhla v souladu s ustanoveními § 82 až 85c zákona č. 141/1961 Sb. trestního řádu (dále jen tr. ř.), v platném znění, porušení právních předpisů zjištěno nebylo, k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. Ve všech třech uvedených řízeních rozhodoval odvolací Krajský soud v Praze a potvrdil napadená rozhodnutí mimo jiné i s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. listopadu 2015, sp. zn. II. ÚS 2971/15. Ve dvou případech byla podaná dovolání následně odmítnuta Nejvyšším soudem. 7. K podpoře svého nároku, podle odůvodnění napadeného rozsudku, žalobce odkazoval na rozhodnutí ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, z něhož naopak plyne, že Nejvyšší soud nepřijal kategorický závěr o nezákonnosti jakýchkoliv úkonů učiněných orgány činnými v trestním řízení v jeho průběhu, byť nakonec skončilo zproštěním obžaloby a stalo se tedy nezákonným. Odkazoval i na respektovaný komentář k Odpšk, podle kterého „okolnost, že trestní stíhání nevyústilo v pravomocné odsuzující rozhodnutí, neznamená, že by bylo možno považovat celé trestní řízení za nezákonné …, a proto se úkony v něm učiněné nestávají automaticky nesprávnými ve smyslu § 13 OdpŠk či nezákonnými podle § 8 OdpŠk, nebyla-li jednotlivá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení … předepsaným procesním způsobem pro nezákonnost zrušena“ (Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání, Praha 2012, s. 102). Odkázal dále na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, jenž uzavřel, že „splnění požadavku změny či zrušení rozhodnutí pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., (ve znění pozdějších předpisů) nelze obecně nahradit předběžným posouzením rozhodnutí jako nezákonného v odškodňovacím řízení ani v případě prvostupňových rozhodnutí, proti nimž není přípustný opravný prostředek“. Shodný právní názor explicitně vyjadřuje i nový komentář k zákonu (Ištvánek, F., Simon, P., Korbel, F., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. První vydání, Praha 2017, komentář k § 8 zákona v ASPI). Soud prvního stupně odkázal i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, který vyložil nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/2008, ve světle plenárního nálezu téhož soudu ze dne 6. září 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, kde mimo jiné konstatoval, že „nedojde-li k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z toho bez dalšího dovozovat nesprávnost postupu orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání“. 8. Soud prvního stupně neshledával existenci rozumného důvodu, pro který by naposledy citovaný rozsudek neměl dopadat i na posuzovanou věc pouze proto, že příkaz k domovní prohlídce byl nařízen a domovní prohlídka provedena před zahájením trestního stíhání žalobce. Úzkou časovou návaznost mezi domovní prohlídkou a zahájením trestního stíhání tvrdil žalobce sám. Soud v odškodňovacím řízení nemůže přezkoumávat příkaz k domovní prohlídce, není revizní instancí vůči Městskému soudu v Praze a nemůže obcházet skutečnost, že si žalobce proti příkazu k domovní prohlídce v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“ nepodal ústavní stížnost. Příkaz k domovní prohlídce byl odůvodněn včetně objasnění důvodů jeho neodkladnosti při existenci podezření ze spáchání trestného činu vraždy „ve druhém odstavci“ přímo u žalobce, tedy jednoho z nejzávažnějších trestných činů, za který je možné uložit i výjimečný trest. Za nesprávné považoval závěry učiněné Obvodním soudem pro Prahu 5 v rozsudku ze dne 11. února 2010, č. j. 25 C 71/do 2008 – 93, a v navazujícím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2010, č. j. 19 Co 294/2010 – 183, stejně jako v rozsudku stejného soudu ze dne 14. října 2009, č. j. 18 Co 155, 383/2009 - 274, na něž žalobce poukazoval a které se odvíjejí od názoru, že nezákonnost trestní stíhání činí nezákonnou domovní prohlídku. Právní závěry v těchto rozsudcích vyslovené nepovažoval za správné a souladné s citovanou judikaturou a oběma komentáři k OdpŠk. Obdobně ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu i oba komentáře nerespektuje názor vyslovený v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2013, č. j. 18 Co 50/2013 - 210, podle kterého nesprávný úřední postup spočívá ve způsobu nařízení domovní prohlídky (příkazu k ní), neboť případné nedostatky rozhodnutí je možné posoudit ve vztahu k odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí, nikoliv za nesprávný úřední postup, když odvolací soud v posléze zmíněném rozsudku shledával nesprávný úřední postup ve faktu, že v příkazu k domovní prohlídce nebyla zdůvodněna její neodkladnost. Doplňoval, že všechna zmíněná rozhodnutí Městského soudu v Praze a jednoho Obvodního soudu pro Prahu 5 jsou staršího data oproti výše citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu přijímajícím opačný závěr. Zákonnost sporné domovní prohlídky byla již pravomocně zkoumána třemi civilními soudy ve třech jiných řízeních, i s ohledem na ustanovení § 13 o. z. není dle napadeného rozhodnutí správné, aby ohledně téže domovní prohlídky různé soudy dovozovaly její zákonnost, jiné nezákonnost. Dílčí nárok na náhradu škody za poškozené vstupní dveře a okna tedy hodnotil jako nedůvodný pro absenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí, kterým by mohl být pouze příkaz k domovní prohlídce ze dne 17. února 2012, jenž zůstal nenapaden u Ústavního soudu, nebyl pro nezákonnost zrušen. Žalobcem navržené výslechy svědků a důkazy k výši škody pro nadbytečnost neprováděl, nemohly jeho závěr zvrátit. 9. Soud prvního stupně ohledně dílčího nároku na ušlý zisk ve výši 260 000 Kč za nezákonnou vazbu, během které mu byla přerušena výplata odměny člena statutárního orgánu SAPARIA a.s., považoval za existující odpovědnostní titul v podobě nezákonného rozhodnutí o vzetí žalobce do vazby dle ustanovení § 9 odst. 1 OdpŠk, neboť vykonal vazbu v trestním řízení, v němž byl pravomocně zproštěn obžaloby. Žalovaná netvrdila ani žádnou z výluk odpovědnosti za škodu ve smyslu § 12 citovaného zákona. Zabýval se příčinnou souvislostí mezi vznikem škody a nezákonným pobytem ve vazbě trvající od 22. února 2012 do 11. října 2013. Odkázal na výpis z obchodního rejstříku týkající se jmenované společnosti, podle něhož byl žalobce členem jejího představenstva od 27. února 2011 do 27. února 2014, dále na smlouvu o výkonu funkce člena statutárního orgánu ze dne 1. března 2011, na základě níž žalobci příslušela odměna v částce 13 000 Kč měsíčně splatná pozadu k 15. dni následujícího měsíce. Z potvrzení vystaveného ze strany SAPARIA a.s. pak vzal za prokázané, že žalobci byla v době od 1. března 2012 do 30. září 2013 přerušena výplata odměny, když předložené a k důkazu provedené výplatní listy žalobce za období od března 2011 do února 2012 a dále za období od října 2013 do prosince 2013 svědčí o pobírání odměny člena statutárního orgánu ve výši 13 000 Kč měsíčně hrubého. V době pobytu ve vazbě žalobce odměnu nepobíral, vazba byla jediným důvodem absence příjmu, po návratu z ní odměnu opět dostával. Ohledně těchto tvrzení žalovaná ničeho nenamítala. Soud tak uzavřel, že žalobci v příčinné souvislosti s nezákonným výkonem vazby vznikla škoda odpovídající ušlému zisku v podobě ztracené odměny za celkem 19 kalendářních měsíců v období od března roku 2012 do září 2013 v částkách po 13 000 Kč měsíčně, tedy ve výši 247 000 Kč. Odmítal námitky žalované, že žalobce požaduje výplatu této částky nezdaněné, neboť odměna nahrazovala žalobcovu mzdu (byl současně zaměstnancem SAPARIA a.s. a z tohoto titulu příjem nepobíral), náhrada mzdy se pak přiznává v hrubé výši. Není relevantní ani námitka žalované, že žalobce nepožadoval ušlý zisk plynoucí mu z pozice jednatele v jiných společnostech, neboť bylo zcela na něm, jaké nároky žalobou uplatní. 10. Ohledně nároku na náhradu škody spočívající v nákladech zastoupení (tzv. „obhajném“) vyšel soud prvního stupně z faktu, že žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu se spodní hranicí trestní sazby přesahující 10 let a s možností uložení výjimečného trestu, takže odměna za jeden úkon právní služby činí dle advokátního tarifu částku 3 100 Kč. Z vyúčtování poskytnutých právních služeb obhájce žalobce JUDr. Josefa Lžičaře považoval za prokázané, že včetně daně z přidané hodnoty obhájce požadoval smluvní odměnu ve výši 825 946 Kč, kterou žalobce uhradil, jak plyne z pokladních dokladů JUDr. Lžičaře k důkazu rovněž provedených. Soud prvního stupně vyšel z porovnání obsahu vyúčtování obhájce s tím, jaké úkony právní služby žalovaná sporovala, resp. které za úkony právní služby nepovažovala a žalobci za ně náhradu po podání žaloby neposkytla, případně zaplatila jen částečně. Tyto dokumenty konfrontoval s obsahem trestního spisu se závěrem, že může uvažovat pouze úkony právní služby obsažené ve vyúčtování JUDr. Lžičaře, pouze je žalobce zaplatil a pouze v jejich rozsahu mu mohla vzniknout škoda. Nemohla mu vzniknout ve vztahu k úkonům, které jeho obhájce v trestním řízení sice vykonal, ale do předloženého vyúčtování nezahrnul, což žalobce ve svých skutkových tvrzeních a v doplnění žaloby nezohlednil. Z doplnění žaloby vycházel soud prvního stupně potud, že v něm jsou uvedeny úkony, za které žalobce nárok na náhradu škody požaduje přiznat. Nemohl tedy přihlížet k úkonům, které jsou sice obsaženy ve vyúčtování JUDr. Lžičaře (například údajná porada ve věznici 16. dubna 2012), ale v tabulce tvořící doplnění rozhodujících skutečností ze strany žalobce v tomto řízení nejsou zachyceny. 11. Na základě nastíněných úvah soud prvního stupně přiznal náhradu za jeden úkon právní služby a jeden režijní paušál, souhrnně v částce 3 400 Kč, za poradu obhájce se žalobcem konanou ve věznici ze dne 29. března 2012 (konání všech porad ověřil též ze zprávy Vězeňské služby České republiky), která proběhla v době od 13.40 do 14.50 hodin. Odmítl argumentaci žalované, že se jednalo o poradu neúčelnou, šlo o první návštěvu obhájce žalobce ve věznici po převzetí zastoupení při obvinění ze spáchání závažného trestného činu se složitějším skutkovým základem věci a s obsáhlým trestním spisem s více obviněnými, žalobce je navíc cizím státním příslušníkem s větší potřebou pomoci obhájce. Na základě protokolu o výslechu svědka ze dne 5. dubna 2012 proběhlého od 9.00 do 11.00 hodin za účasti JUDr. Lžičaře podepsaného na konci protokolu přiznal i za tento úkon celkovou částku 3 400 Kč. Další odměnu a náhradu hotových výdajů ve stejné výši přiznal za poradu obhájce JUDr. Lžičaře se žalobcem konanou ve věznici dne 11. dubna 2012 v době od 15.30 do 16.45 hodin se shodnou argumentací jako v případě porady ze dne 29. března 2012, jednalo se o jedinou poradu během měsíce dubna 2012. V něm měl u žalobce vykonat ještě dalších pět návštěv jeho stávající zástupce Mgr. Bouček, za ně však žalovaná žalobci ničeho neplnila. 12. Soud prvního stupně dále zhodnotil protokol o výslechu svědkyně ze dne 24. dubna 2014, který se konal od 8.00 hodin do 15.05 hodin, za ten žalovaná přiznala a žalobci uhradila odměnu a náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby s tvrzením, že se JUDr. Lžičař výslechu účastnil pouze v době od 11.45 hodin do 12.40 hodin. Z protokolu však plyne, že před časem 11.45 hodin, kdy byla učiněna přestávka, kladl otázku, na konci protokolu je podepsán, jeho odchod během výslechu zapsán není. Za další tři úkony právní služby jako každé započaté dvě hodiny účasti při tomto výslechu přiznal na odměně další částku 9 300 Kč a 900 Kč na třech paušálních náhradách hotových výdajů (celkem 10 200 Kč). Stejně jako v případě porad s obhájcem ve dnech 29. března a 11. dubna 2012 přiznal soud prvního stupně žalobci rovněž náhradu za proplacený úkon právní služby v částce 3 400 Kč spočívající v poradě žalobce s JUDr. Lžičařem ve věznici dne 20. července 2012 v době od 12.35 hodin do 14.35 hodin, jednalo se o jedinou návštěvu obhájce během tohoto kalendářního měsíce. Stávající zástupce žalobce měl sice vykonat další dvě návštěvy během stejného měsíce, za které žalovaná opět žalobci ničeho neuhradila. Dále odkázal na pokračování výslechu druhého obviněného dne 6. listopadu 2012 proběhlého v době od 11.50 hodin do 12.30 hodin za účasti JUDr. R. V. zastupující obhájce JUDr. Lžičaře (v jeho vyúčtování je pouze chybně uvedeno, že úkon proběhl 7. listopadu 2012 a šlo o výslech svědka, což představuje jen formální nedostatek) a přiznal za něj další částku 3 400 Kč. 13. Za účast u hlavních líčení a veřejného zasedání žalovaná plnila dle požadavků žalobce. Za důvodně účtovaný a proplacený úkon právní služby považoval soud prvního stupně i účast žalobce a jeho obhájce u Městského soudu v Praze dne 23. ledna 2014, kde sdělili číslo účtu, na který má být zaslána peněžitá záruka, a zároveň převzali vydávané žalobcovy pasy. 14. Soud prvního stupně tak celkem na „obhajném“ (odměnách a náhradách režijních paušálů) přiznal žalobci částku 30 600 Kč navýšenou o 21 % sazbu daně z přidané hodnoty, celkem částku 37 026 Kč. Nevyhověl žalobcově požadavkům na navýšení mimosmluvní odměny o 100 % za obhajobu „do určité míry složitou“ s ohledem na nutnost využívání služeb tlumočníka a vazební stíhání žalobce pro jeden z nejzávažnějších trestných činů, jenž měl být navíc spáchán 10 let před zahájením trestního stíhání. Tyto skutečnosti nepovažoval za důvod pro navýšení mimosmluvní odměny, respektive náhrady škody, neboť žalobce ani netvrdil mimořádnou obtížnost či časovou náročnost obhajoby, stejně jako nutnost používání cizího práva či jazyka ze strany obhájce. Sám žalobce tvrdil, že k poradám s obhájcem využíval služeb tlumočníka, náhradu škody v podobě nákladů na odměnu tlumočníka však neuplatnil. Samotná povaha trestného činu ani doba uplynulá od jeho spáchání nemohou svědčit o mimořádné obtížnosti obhajoby. Žalobce zastupovali celkem tři obhájci, po určitou dobu současně jeho stávající zástupce Mgr. Bouček a JUDr. Lžičař, nyní požaduje uhradit jak náklady vynaložené na obhajobu JUDr. Lžičaře, tak Mgr. Boučka uplatněné u Obvodního soudu pro Prahu 5. 15. Soud prvního stupně pro nadbytečnost zamítl další důkazní návrhy účastníků, v odůvodnění rozsudku nerozváděl dílčí skutková zjištění učiněná z důkazů sice provedených, o nichž však své rozhodnutí neopřel. Uzavíral, že přiznaná částka 284 026 Kč sestává z přiznané náhrady za ušlý zisk ve výši 247 000 Kč a z nákladů na „obhajné“ ve výši 37 026 Kč. Výrokem II. přiznal i úroky z prodlení z uhrazených nákladů na obhájce vyplacených žalovanou po podání žaloby od uplatněného dne 7. září 2015, jak je žalobce požadoval, ačkoliv prodlení nastalo již ke dni 3. srpna 2015. Ve zbytku věci samé výrokem III. žalobu zamítl. 16. Soud prvního stupně odůvodnil výrok o náhradě nákladů řízení odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v platném znění. Souhrnně uzavřel, že žalobce byl úspěšný v částce 284 026 Kč, stran požadavku na zaplacení částky 373 870 Kč bylo řízení zastaveno pro chování žalované, zaplacení dlužné částky po podání žaloby a uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené zákonem pro předběžné projednání žalobcova nároku; žalovaná pak úspěšná ve vztahu k částce 6 793 000 Kč, tedy v rozsahu 91 % žalobou uplatněného nároku. Přiznal tak žalované 82 % účelně vynaložených nákladů řízení za čtyři úkony podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., kterými byly vyjádření k žalobě, účast u dvou jednání soudu ve dnech 3. února a 17. března 2017 a písemné podání ve věci ze dne 14. března 2017. Přiznaná částka 984 Kč představuje 82 % z částky 1 200 Kč, kdy za zmařené jednání dne 30. listopadu 2016 byla žalobci uložena separace nákladů samostatným usnesením. 17. Proti výrokům III. a IV. podal žalobce odvolání. Předně tvrdil procesní vadnost napadeného rozsudku včetně vyhovujícího výroku I. se závěrem, že soud prvního stupně „smíchal“ všechny nároky a rozhodl o nich kumulativně, ačkoliv jsou zcela samostatné. Tvrdil tedy, že mělo být rozhodnuto samostatnými výroky o každém z jednotlivých nároků. Ve vztahu k úvahám o promlčení nároků na nemateriální újmu za nezákonnou domovní prohlídku, výkon nezákonné vazby a zásah do osobnostních práv žalobce v důsledku nezákonného trestního stíhání považoval právní závěr napadeného rozhodnutí za rozporný s konstantní judikaturou vyšších soudů, podle níž promlčecí lhůta nepočíná běžet vyhlášením usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, ale až doručením takového rozhodnutí. Až do doručení usnesení je žalobce stále účastníkem trestního řízení, může docházet k omylům a rozporům mezi vyhlášeným rozhodnutím a jeho písemným vyhotovením, až doručením písemného vyhotovení rozhodnutí je najisto postavena otázka výsledku celého trestního řízení. Fakt, že trestní řád váže okamžik právní moci na vyhlášení rozhodnutí, nemůže nic změnit na pokračování trestního řízení i po vyhlášení rozhodnutí minimálně do fáze doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Názor o běhu promlčecí lhůty s počátkem od právní moci rozhodnutí je jako nelogický vyvracen i existencí mimořádného opravného prostředku, dovolání, které může znamenat pokračování trestního řízení. V případě podání dovolání je překonávána právní moc rozhodnutí a v řízení se pokračuje, dovolání lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, které je již před doručením z důvodů „pár slov v zákoně“ označeno za pravomocné. 18. Ohledně poškození vstupních dveří odvolatel namítal základní nepochopení rozdílu mezi nezákonným rozhodnutím a nezákonným úředním postupem podle OdpŠk na straně soudu prvního stupně, který při svém srovnávání rozhodnutí ve věcech členů žalobcovy rodiny opomněl rozlišovat mezi nezákonným rozhodnutím týkajícím se nároků žalobce a nezákonným úředním postupem ve věci rozhodování o nárocích členů jeho rodiny. Odpovědnost dle OdpŠk za nezákonné rozhodnutí je založena na objektivním principu, jak opakovaně vyslovily Nejvyšší soud (rozhodnutí spisových značek 28 Cdo 1548/2006, 25 Cdo 1487/2001 či 25 Cdo 1388/2004) i Ústavní soud ve věcech spisových značek I. ÚS 3026/07, II. ÚS 99/07 a zejména II. ÚS 590/08, ze kterého citoval a zdůrazňoval závěr, že „…v takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo … Pokud se v kterékoliv fázi trestního řízení ukáže, že tento účel nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil, a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo zcela liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny,…“. Za vadné úkony provedené v trestním řízení je nutno ve smyslu citovaného nálezu považovat nejen úkony přípravného řízení zahájeného až sdělením obvinění, ale též trestního řízení zahájeného záznamem o jeho úkonech, který logicky předchází sdělení obvinění. Domovní prohlídka ve většině případů představuje neodkladný a neopakovatelný úkon a probíhá před zahájením trestního stíhání. Jde zjevně o úkon trestního řízení, jen provedený před sdělením obvinění, nejedná se tak o úkon přípravného řízení proti konkrétnímu podezřelému. Per argumentum a simile, dle odvolatele, soudy dovodily, že účast advokáta na domovní prohlídce je úkonem právní služby poskytnutý následně obviněnému, naznačený pohled je nutno aplikovat též na ne/zákonnost domovní prohlídky ve vztahu k osobě, která byla následně zproštěna obžaloby. Jedná se o úkon, jehož nezákonnost plyne z nezákonnosti trestního stíhání podle jeho výsledku, zprošťujícího rozsudku. Závěry napadeného rozsudku představují popření bazální spravedlnosti. Domovní prohlídka byla u žalobce provedena kvůli jeho následnému trestnímu stíhání, sdělení obvinění následovalo po zhruba 15 hodinách od jejího začátku. Příčinná souvislost mezi škodou na vstupních dveřích a vedeným trestním řízením je zjevná, bez trestního řízení a následného trestního stíhání žalobce by policisté ani nemohli do jeho obydlí vstupovat a už vůbec ne násilím překonávat jistící překážky. Dveře by nebyly poškozeny, pokud by policisté nechtěli žalobce zadržet a následně obvinit, uplatněná částka 68 680 Kč představující náklady na opravu je účelně vynaložená, aby byl dům žalobce zabezpečen způsobem obvyklým u běžných domácností. 19. Odvolatel namítal, že napadené rozhodnutí ohledně jednotlivých úkonů právní služby, náhrady za „obhajné“, je zcela nepřezkoumatelné, žalobce není schopen pochopit základní úvahy soudu. V tomto pohledu zdůrazňoval svůj prvotní názor, že jednotlivé samostatně uplatněné nároky by měly nalézt odraz v jednotlivých samostatných výrocích soudního rozhodnutí, byť byly uplatněny kumulovaně v jedné žalobě. 20. Odvolatel rozebíral i nesprávnost výroku IV. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení odrážející nepochopení principu úspěchu ve věci ze strany soudu prvního stupně. Shrnoval tarifní hodnotu jednotlivých dílčích uplatněných nároků, která u nákladů na „obhajné“ činí 825 946 Kč, u ušlého zisku částku 260 000 Kč, u náhrady nemajetkové újmy za nezákonnou domovní prohlídku 50 000 Kč, u škody na vstupních dveřích částku 68 680 Kč, u nemajetkové újmy za nezákonně vykonanou vazbu částku 50 000 Kč a u nemajetkové újmy za nezákonný zásah do osobnostních práv rovněž částku 50 000 Kč. Při kumulaci nároků uplatněných jednou žalobou měl soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení vycházet z tarifních hodnot jednotlivých nároků a nikoliv z jejich faktické výše uplatněné v žalobě. Byl-li by přijat princip rozhodování o nákladech řízení, jak jej zvolil napadený rozsudek, pak by nebyla tarifní hodnotou v případě nemateriální újmy částka 50 000 Kč, ale konkrétní částka v žalobě uplatněná. Při svém výpočtu soud prvního stupně podle odvolatele popřel bazální judikaturu vyšších soudů. Citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, podle které se odměna advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk, vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. 21. Ohledně závislosti výše plnění na úvaze soudu ve smyslu ustanovení § 136 o. s. ř. v případech, když žalobce ve sporu o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu prokáže základ svého nároku, avšak přiměřené zadostiučinění mu není přiznáno v plné žalované výši, citoval z nálezů Ústavního soudu spisových značek I. ÚS 42/16, I. ÚS 1665/11, II. ÚS 3388/11, I. ÚS 1310/09 a III. ÚS 170/99, z rozhodnutí Nejvyššího soudu spisových značek 30 Cdo 2625/2007, 30 Cdo 2707/2013, 30 Cdo 3726/2013 a 30 Cdo 3223/2013, z rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 11 Co 173/97, odkazoval i na uznávanou literaturu (Bureš, J. et al., Občanský soudní řád. Komentář. 1. díl. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, str. 652). Zdůrazňoval, že při uznání existence základu nároků na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemůže být žalobce sankcionován za to, že v žalobě neuvedl zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného plnění. 22. Odvolatel původně navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení. Posléze v průběhu odvolacího řízení doplňoval, že v řízení o ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu ve věci žalobcova syna uplatňujícího nárok na náhradu škody za nemateriální újmu způsobenou spornou domovní prohlídkou obdržel repliku Nejvyššího soudu, z níž podle něj plyne, že dovolací soud považuje účastníka trestního řízení, tedy žalobce, za osobu dotčenou domovní prohlídkou a mající nárok na odškodnění, což znamená, že žalobce má nárok i na odškodnění za zničené dveře. Ve vztahu k němu zmiňoval i rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 18 Co 155, 373/2009, jeho závěry svědčí o nezákonnosti domovní prohlídky. Fakt, že její zákonnost je nutno posuzovat prizmatem konečného zprošťujícího rozsudku, v jehož důsledku jsou veškeré úkony a rozhodnutí v trestním řízení vydaná ze strany orgánů činných v trestním řízení nezákonná, je podle něj potvrzován rozhodnutími Nejvyššího soudu spisových značek 28 Cdo 70/2009, 25 Cdo 1487/2001, 25 Cdo 2060/2001 či 25 Cdo 2614/2003 i nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/12. Citoval z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, a zdůrazňoval jeho závěr: „Skončilo-li trestní stíhání obviněného zastavením nebo zproštěním obžaloby, měly by soudy posuzovat jednotlivé úkony a instituty provedené v průběhu trestního řízení s přihlédnutím k tomu, zda se jednalo o zásah či omezení základních práv poškozeného proporcionální účelu trestního stíhání. V případě nároku poškozeného, jenž byl zároveň účastníkem trestní řízení jako obviněný či obžalovaný, může soud přihlédnout i k těmto v zákoně č. 82/1998 Sb. výslovně neuvedeným úkonům řízení, tj. provedení domovní prohlídky, … v rámci odškodnění za tzv. nedůvodné trestní stíhání, které se dle konstantní judikatury odškodňuje v režimu § 8 OdpŠk…„ Podle žalobce dovolací soud ve svém rozsudku přímo hovoří i o rozhodnutí týkající se domovní prohlídky a označuje ji za nezákonnou prizmatem zprošťujícího rozsudku. Ve vztahu k výši škody na dveřích a okně neprováděl soud prvního stupně žádné dokazování, navrhoval tedy odvolacímu soudu doplnění dříve navržených důkazů k prokázání výše tohoto nároku nebo zrušení dotčené části napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu prvního stupně k novému projednání. 23. V průběhu odvolacího řízení žalobce opakovaně doplňoval ve vztahu k nároku na náhradu škody za poškození vstupních dveří, že o části jeho nároků rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 v rozsudku č.j. 4 C 330/2016-176, proti němuž bylo podáno odvolání jen do výroku o náhradě nákladů řízení ze strany žalobce a Městský soud v Praze o něm rozhodoval ve věci spisové značky 39 Co 349/2017, přičemž žalovaná namítala, že náhrada nákladů právního zastoupení žalobce nepřísluší za účast obhájce při domovní prohlídce. Citoval z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, který při posuzování nároku na náhradu „obhajného“ za účast u domovní prohlídky tuto označoval za nezákonnou v návaznosti na výsledek trestního řízení, zproštění obžaloby (opakovaně odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Fakt, že příkaz k domovní prohlídce nebyl pro nezákonnost zrušen (zrušit jej může pouze výjimečně z ústavněprávních důvodů Ústavní soud, obrátí-li se na něj s ústavní stížností dotčená fyzická osoba), není důvodem k odepření náhrady škody především s ohledem na obsah rozsudku Městského soudu v Praze vydaného v celé trestní věci, podle něj domovní prohlídka a prohlídka jiných prostor nijak neprokazovaly účast obžalovaných včetně žalobce na činu a tyto důkazy neměly vliv na posouzení verze předestřené obžalobou (odkazoval na stranu 44 trestního rozsudku a nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 215/12 ze dne 26. září 2013). Obvodní soud pro Prahu 5 se takto vypořádal se škodou vzniklou žalobci před zahájením trestního stíhání, jeho závěr lze aplikovat i na domovní prohlídku a poškození vstupních dveří do domu žalobce, bez trestního řízení vedeného od počátku vůči žalobci jako podezřelému by nemohla ani domovní prohlídka proběhnout (opakovaně upozorňoval na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 155, 373/2009 - 274). Zmiňoval i ustanovení § 13 o. z. explicitně vyjadřující princip právní jistoty. Navrhoval závěrem změnu napadeného rozsudku ve výrocích III. a IV. ve smyslu vyhovění žalobě, případně jejich zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 24. Žalovaná v rámci omluvy z jednání odvolacího soudu považovala napadený rozsudek za věcně správný, vycházející z dostatečných skutkových zjištění, na která byly aplikovány zcela přiléhavé právní závěry. Navrhovala jeho potvrzení a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony. 25. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o.s.ř., napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 31. července 2017, odvolání dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 4. srpna 2017 a doplněno o rozsah a důvody podáním ze dne 11. srpna 2017 došlým soudu téhož dne. Podala je osoba k tomu oprávněná, žalobce jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 201 o.s.ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o.s.ř., odvolatel namítal věcnou nesprávnost napadených výroků, jednak pro jinou vadu, v jejímž důsledku formálně nerozdělil do samostatných výroků rozhodnutí o jednotlivých samostatných nárocích v jedné žalobě uplatněných, jednak pro neúplné zjištění skutkového stavu a nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 205 odstavce 2 písmen c), e) a g) o.s.ř. 26. Odvolací soud na základě podaného odvolání s odkazem na ustanovení § 212 vět první a druhé písmena a), § 212a odstavců 1 a 5 vět první a druhé, § 214 odstavce 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek v mezích napadených výroků III. a IV. včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že je v meritorním výroku věcně správný, odvolání je důvodné ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. 27. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku nijak nezabýval založením své mezinárodní soudní pravomoci a příslušnosti a otázkou rozhodného práva, ačkoliv žalobce není občanem České republiky. Podle obsahu spisu je občanem republiky S. Podle ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. se v dané věci v režimu českého práva řídí náhrada škody právní úpravou platnou a účinnou před 1. lednem 2014. Na soukromoprávní vztah s cizím prvkem podle přechodného ustanovení § 123 odst. 1 věty první zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění, dopadají dřívější právní předpisy. Konkrétně dle svého ustanovení § 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, kterého se podle jeho ustanovení § 2 použije, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Ve vztahu ke S. r. je takto závaznou především smlouva o Evropské unii a na jejím základě vydané přímo použitelné a bezprostředně závazné právní předpisy. Konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II), jež se však dle svého ustanovení článku 1 odst. 1. věty druhé nevztahuje na odpovědnost státu za jednání a opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii). Rozhodné právo neurčuje ani dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a S. r. o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech sjednaná dne 29. října 1992 v Praze a vyhlášená pod č. 209/1993 Sb. Z ustanovení § 15 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním plyne použití českého právního řádu jako práva místa, kde škoda vznikla a současně došlo ke skutečnosti zakládající nárok na náhradu škody, zde probíhalo nezákonné trestní stíhání žalobce, jež vyústilo ve zproštění obžaloby. 28. S ohledem na přechodné ustanovení § 123 odst. 2 a ustanovení § 1 písm. c), § 2 zákona o mezinárodním právu soukromém a zahájení řízení v roce 2015 je založena mezinárodní pravomoc soudů České republiky a příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 k projednání věci ustanovením § 6 odst. 1 téhož zákona v návaznosti na ustanovení § 84, § 85 odst. 5 o.s.ř., neboť v obvodu Prahy 2 sídlí Ministerstvo spravedlnosti jako organizační složka státu příslušná jednat v dané věci jeho jménem dle ustanovení § 6 odstavců 1, 2 písm. a) OdpŠk. Aplikace nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) je vyloučena jeho ustanovením čl. 1 odst. 1. věty druhé; Smlouva o právní pomoci mezi Českou a Slovenskou republikou opět neřeší otázku určení soudu příslušného k projednání sporu o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci orgány jednoho ze smluvních států. Soud prvního stupně tedy správně aplikoval na uplatněné nároky žalobce český právní řád a shledával založenou svou mezinárodní soudní pravomoc a místní příslušnost k projednání sporu. O těchto otázkách spor mezi stranami nepanoval. 29. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku o jiné vadě řízení spočívající v tom, že o více samostatných nárocích rozhodl soud prvního stupně kumulativně dvěma vyhovujícími a jedním zamítavým výrokem. Odvolatel neuvádí, na základě jakého ustanovení právního předpisu nelze ve výrokové části rozhodnutí „sloučit“ jednotlivé dílčí nároky. V případě této tzv. objektivní kumulace, uplatnění více nároků se samostatným skutkovým základem v jedné žalobě, o.s.ř. nestanoví povinnost soudu rozhodnout o nich samostatnými výroky. Z ustanovení § 152 odst. 1 věty první, odst. 2 věty první o.s.ř. plyne pouze nutnost rozhodnout o celé projednávané věci. Tento zákonný požadavek napadené rozhodnutí respektuje, soud prvního stupně pečlivě a přesně vyčerpal svými třemi meritorními výroky celý předmět řízení existující ke dni vyhlášení napadeného rozsudku. Z jeho odůvodnění jednoznačně plyne, z jakých částí jednotlivých samostatně uplatněných nároků sestávají oba vyhovující a jeden zamítavý výrok. Argumentace odvolatele je v tomto bodě lichá. 30. Odvolatel rovněž neuvádí, se kterou konkrétní konstantní judikaturou vyšších soudů je v rozporu závěr napadeného rozhodnutí o promlčení dílčích nároků na náhradu nemajetkové újmy za nezákonnou domovní prohlídku, za výkon nezákonné vazby a za zásah do osobnostních práv žalobce nezákonným trestním stíháním, tedy souhrnné částky 6 296 000 Kč. Soud prvního stupně zcela správně odkázal na ustanovení § 32 odst. 3 vět první a druhé OdpŠk a navazující judikaturu vyšších soudů (viz odstavec 5. shora). Ustálený závěr judikatury spočívá na stanovisku, že pro počátek běhu promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Za ten se považuje v posuzované věci den nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, který je třeba hledat v příslušném procesním předpisu, v případě škody způsobené nezákonným trestním stíháním v ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr. ř. Žalobce byl přítomen veřejnému zasedání odvolacího soudu ve své trestní věci, při němž bylo odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku zamítnuto podle ustanovení § 256 tr. ř. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nebylo odvolání přípustné ve smyslu ustanovení § 145 odst. 1 věty první tr. ř., o čemž byl žalobce poučen. Celý průběh veřejného zasedání mu byl tlumočen včetně vyhlášeného rozhodnutí, jeho výroku, ústního odůvodnění a poučení o nemožnosti podat si odvolání. K tomuto dni se tedy dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, ode dne následujícího počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta dle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Přiléhavě vysvětlil své úvahy o stavění běhu promlčecí doby uplatněním nároku na náhradu nemajetkové újmy u žalované a o jejím následném konci včetně podání žaloby po jejím marném uplynutí. S ohledem na ustanovení § 26 OdpŠk v návaznosti na ustanovení § 100 odst. 1 věty první až třetí obč. zák. nemohl soud prvního stupně po uplatněné námitce promlčení nárok na náhradu nemajetkové újmy přiznat. Nepřípadné jsou zmínky odvolatele, že i po vyhlášení pravomocného zprošťujícího rozsudku je nadále žalobce účastníkem trestního řízení, neboť může dojít k vydání opravného usnesení či podání mimořádného opravného prostředku, jenž může mít za následek zrušení zprošťujícího rozhodnutí. Nic takového se v posuzované věci nestalo, subjektivně se žalobce dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy ke dni 30. července 2014, tedy ke dni právní moci zprošťujícího rozsudku. Vázat počátek běhu promlčecí lhůty na marné uplynutí lhůty k podání dovolání nemá oporu v zákoně a navazující judikatuře vyšších soudů, na kterou napadené rozhodnutí správně odkazuje. 31. Žalobce svým odvoláním napadl též zamítavý meritorní výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k částce 13 000 Kč představující část uplatněného nároku na ušlý zisk za jeden kalendářní měsíc. K této položce nepřednesl žádnou odvolací argumentaci. Soud prvního stupně přesvědčivě a logicky vysvětlil, proč přiznal nárok na náhradu ušlého zisku v částkách po 13 000 Kč měsíčně za celkem 19 kalendářních měsíců a nikoliv 20, které žalobce v žalobě uplatnil. I v této části není odvolání žalobce důvodné. 32. Největší pozornost věnoval žalobce ve své odvolací argumentaci zamítnutému nároku na náhradu škody za dveře a okna poškozené při domovní prohlídce. Bez dalšího považoval domovní prohlídku provedenou krátce před zahájením trestního stíhání žalobce jako neodkladný úkon za nezákonnou kvůli následnému výsledku trestního stíhání, které skončilo zproštěním žalobce z podané obžaloby. Soud prvního stupně ve svém odůvodnění opět správně rozebíral rozhodnutí vyšších soudů i závěry respektovaných komentářů k OdpŠk (viz odstavce 6. až 8. tohoto odůvodnění shora), z nichž rozhodně neplyne zcela jednoznačný a kategorický závěr, že jakákoliv domovní prohlídka provedená během či v souvislosti s trestním stíháním, které skončilo následně zprošťujícím rozsudkem, je bez dalšího nezákonná. Napadené rozhodnutí dospělo ke správnému závěru, že u domovní prohlídky je možno uvažovat pouze o náhradě škody z titulu nezákonného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 věty první a druhé OdpŠk, příkaz k domovní prohlídce nebyl v posuzované věci zrušen, byť tak mohl učinit jen Ústavní soud na základě ústavní stížnosti žalobcem podané, soud rozhodující o nároku na náhradu škody nemůže jako předběžnou posuzovat otázku zákonnosti sporné domovní prohlídky. Bez ohledu na zmínky odvolatele o popření bazální spravedlnosti v důsledku přijetí naznačeného právního názoru nelze argumentaci napadeného rozsudku ničeho vytknout. Soud prvního stupně vysvětlil, proč nesouhlasil s opačnými závěry jiných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 5 či Městského soudu v Praze (viz odstavec 8. shora), na jeho argumentaci odvolací soud pro stručnost odkazuje a ze stejných důvodů neakceptuje odvolací zmínky o dalších odlišných rozhodnutích (viz odstavec 23. shora). 33. Odvolací argumentace odvozuje svou správnost zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. června 2008, sp. zn. II. ÚS 590/2008. Nelze přehlédnout, že v něm se Ústavní soud zabýval posuzováním důvodnosti vazby a nutnosti obviněného (následně poškozeného žalobce v civilní věci) podrobit se psychiatrickému zkoumání v případě obvinění ze spáchání trestného činu útoku na státní orgán podle ustanovení § 154 odst. 2 trestního zákona, v relevantním znění, tedy ze spáchání mnohem méně závažného trestného činu. Navíc Ústavní soud ve svém odůvodnění nedává zcela zapravdu nyní přednášeným argumentům odvolatele, když uvádí: „Prostředky trestního procesu, které nezřídka vedou k omezení základních práv obviněného, nelze posuzovat zcela izolovaně, ale pouze v kontextu účelu jejich použití, jímž je odhalení a potrestání pachatele trestné činnosti … pro účely odškodnění proto nelze zcela izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání“. Z těchto závěrů plyne, že i pro Ústavní soud ne každé omezení osobní svobody spočívající v nutnosti obviněného podrobit se psychiatrickému vyšetření bez dalšího představuje nezákonný postup, dojde-li následně ke zproštění obžaloby či zastavení trestního stíhání z důvodů odlišných od ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk (nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě plyne naopak bez dalšího ze samostatného ustanovení § 9 odst. 1 téhož zákona). V případě domovní prohlídky nezakotvuje OdpŠk její provedení jako samostatný odpovědnostní titul v případě následného zproštění obžaloby. Nárok na náhradu škody vzniklé v důsledku domovní prohlídky tudíž nevzniká zproštěnému účastníku trestního stíhání bez dalšího, ale pouze tehdy, jestliže byl příkaz k jejímu provedení zrušen. I v případě přijetí odvolatelovy argumentace, že pro shledání odpovědnosti za škodu není nutné zrušení příkazu k domovní prohlídce na základě spíše výjimečně podávané ústavní stížnosti, neboť trestní řád jiný opravný prostředek proti příkazu k domovní prohlídce nepřipouští, by bylo možné ve smyslu judikatury citované soudem prvního stupně uvažovat o odpovědnosti žalované za škodu pouze tehdy, byla-li by provedená domovní prohlídka ve zjevném rozporu se smyslem a účelem konkrétního posuzovaného trestního stíhání, tedy mimo jiné nepřiměřeným zásahem do práv s přihlédnutím k povaze a závažnosti stíhaného skutku. Žalobce napadl u státního zastupitelství zákonnost postupu policejního orgánu při provádění domovní prohlídky, jeho stížnost byla shledána nedůvodnou. Byl podezřelý ze spáchání jednoho z nejzávažnějších trestných činů, domovní prohlídka vydaná na základě řádně a dostatečně odůvodněného příkazu soudu tak odpovídala smyslu a účelu následně zahájeného trestního stíhání. Z tohoto pohledu jsou lhostejné odvolatelovy zmínky, že se při jejím provedením nepotvrdilo podezření orgánů činných v trestním řízení a v bytě či nebytovém prostoru žalobce se nenacházely věci důležité pro trestní řízení, pro závěr o přiměřenosti nařízené domovní prohlídky postačovalo podložené podezření, že se nacházet mohou. I v tomto bodě shledal odvolací soud závěry napadeného rozsudku správnými. 34. Ve vztahu k úhradě nákladů vynaložených žalobcem na úhradu služeb obhájce namítal odvolatel nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí s tvrzením, že závěry soudu prvního stupně nepochopil. Ani tuto jeho argumentaci nelze přijmout. Napadené rozhodnutí srozumitelně vysvětluje, že na náhradě této škody lze přiznat pouze zaplacenou odměnu za ty úkony právní služby, které obhájce žalobce JUDr. Lžičař skutečně poskytl, žalobci vyúčtoval, ten je zaplatil a současně učinil předmětem tohoto řízení, tedy jejich provedení a uhrazení zahrnul do vylíčení rozhodujících skutečností do své žaloby, konkrétně do doplnění rozhodujících skutečností v podání ze dne 10. října 2016. Soud prvního stupně vysvětlil, které jednotlivé úkony právní služby považoval za provedené a za které odměnu a náhradu hotových výdajů zástupce včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v souladu s advokátním tarifem rovněž žalobci v rámci výroku I. tohoto rozsudku přiznal. Ve zbylé části pak tento uplatněný nárok zamítl. Soud prvního stupně souhrnně vysvětlil, na jakém podkladu o „obhajném“ rozhodl. Porovnal vyúčtování JUDr. Lžičaře, skutková tvrzení v žalobě, obsah trestního spisu a zprávy Vězeňské služby o návštěvách obhájce a úkony, které podle svého vyjádření žalovaná žalobci proplatila (žalobce jejich proplacení uznával). Výsledkem byly závěry o důvodně účtovaných a dosud neuhrazených úkonech (viz odstavce 11. až 13. shora). 35. Nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je možné uvést, že se žalobce domáhal ve své žalobě též zaplacení náhrady za údajně proplacené úkony právní služby poskytnuté JUDr. Lžičařem, které vůbec nejsou součástí vyúčtování poskytnutých právních služeb vystaveného tímto obhájcem na vrub žalobce. Konkrétně se jedná o porady s klientem v rozsahu nepřevyšujícím jednu hodinu ze dnů 8. srpna, 13. srpna, 25. srpna, 3. září, 29. září, 4. října, 26. října, 5. prosince a 17. prosince 2012 a 14. března, 1. srpna, 1. listopadu, 7. listopadu a 13. prosince 2013 a 17. ledna a 29. července 2014. Stejné platí o úkonu právní služby označeného jako „stopy č. 11 (č.l. 1605 – 1606)“ ze dne 21. srpna 2012, ani ten není součástí vyúčtování JUDr. Lžičaře a žalobce tak za něj žádnou odměnu obhájci nezaplatil. Žalobce dále uplatnil odměnu za tvrzenou poradu s JUDr. Lžičařem v rozsahu převyšujícím jednu hodinu konanou dne 14. prosince 2012. Její provedení není obsahem vyúčtování jmenovaného obhájce, ten tedy vůči žalobci nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů za takový úkon právní služby vůbec neúčtoval, žalobce jej nezaplatil, v tomto rozsahu mu škoda vzniknout nemohla. Ten den jmenovaný obhájce účtoval odměnu a náhradu hotových výdajů za sepsání stanoviska k videokonferenci, tento úkon právní služby žalovaná neproplatila. Žalobce však tento úkon neučinil součástí vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, při respektování zásady actor dominus litis est (žalobce je pánem sporu) a ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. nemohl soud prvního stupně i za případně důvodně sepsané stanovisko k videokonferenci takový úkon právní služby uvažovat. Naopak ve prospěch žalobce přihlédl jen k formální chybě ve vyúčtování JUDr. Lžičaře, který účtoval odměnu a náhradu hotových výdajů za tvrzený výslech svědka dne 7. listopadu 2012, ačkoliv se jednalo o výslech spoluobviněného provedený dne 6. listopadu 2012. Touto úvahou soud prvního stupně nepřekročil meze žalobního návrhu, žalovaná správnost jeho postupu ani nenapadla. I v tomto bodě je nutné považovat žalobcovo odvolání za nedůvodné. Soud prvního stupně odůvodnil, proč nepřiznal mimořádné zvýšení náhrady za jednotlivé úkony právní služby, jeho závěry shledal odvolací soud rovněž správnými, odvolatel s nimi in concreto nijak nepolemizoval. 36. S ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud výrokem I. napadený meritorní výrok III. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil postupem dle ustanovení § 219 o.s.ř. 37. Naopak důvodným shledal odvolací soud podané odvolání ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. V podrobnostech právní argumentace je možno odkázat na podané odvolání a odstavce 20. a 21. tohoto odůvodnění shora. S ohledem na tam citovanou judikaturu je žalobci třeba přisvědčit, že pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení i s odkazem na ustanovení § 136 o.s.ř. je nutno v případě nemajetkové újmy za domovní prohlídku, vykonávanou vazbu a poškozená osobnostní práva žalobce vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve smyslu ustanovení § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5. advokátního tarifu a neuvažovat výši uplatněné peněžní satisfakce. Ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty druhé o.s.ř. po podání žaloby žalovaná uhradila žalobci na „obhajném“ částku 373 870 Kč. S odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. byl žalobce dále úspěšný v požadavku na zaplacení „obhajného“ ve výši 37 026 Kč a v částce 247 000 na ušlém výdělku. Součet těchto tří dílčích částek činí 657 896 Kč. Oproti tomu byl žalobce neúspěšný v částce 415 050 Kč odpovídající zbytku žalovaného „obhajného“, v částce 13 000 Kč na náhradě ušlého výdělku za jeden kalendářní měsíc, v částce 68 689 Kč na věcné škodě na domovních dveřích a oknu a v částce 150 000 Kč odpovídající k součtu tří tarifních hodnot po 50 000 Kč na náhradě škody za tři samostatně uplatněné náhrady za imateriální újmy. Součet těchto částek dosahuje 646 739 Kč. Poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků řízení je v takovém případě téměř shodný, žalobce byl úspěšný v rozsahu 50,43 % uplatněného nároku, ve zbytku, tedy v rozsahu 49,57 % neúspěšný. Odvolací soud tak postupem dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav) vztahujícího se i na výroky, které nebyly vyneseny ve věci samé, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. změnil výrok IV. napadeného rozsudku tak, že je žádnému z účastníků za řízení v prvním stupni nepřiznal. 38. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. v návaznosti na výklad jeho ustanovení § 142 odst. 1. Ve vztahu k napadenému meritornímu výroku III. byla žalovaná v odvolacím řízení úspěšná, neúspěšná pouze v závislém nákladovém výroku. Měla by právo na odměnu a náhradu hotových výdajů odvolacího řízení, žádné jí však nevznikly. Pouhou písemnou omluvu z účasti na jednání odvolacího soudu obsahující jen obecný odkaz na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně a procesní návrh na jeho potvrzení nepovažoval odvolací soud za úkon právní služby hodný přiznání náhrady. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek ustanovení § 237 o.s.ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 10. ledna 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu