ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Miloslavy Štorkové a Mgr. Martina Slováčka ve věci žalobce: J. S., narozený dne , bytem H., H. zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Kokešem sídlem Na Flusárně 168, 261 01 Příbram proti   žalované: M. H. H., narozená dne občanka S. r. bytem A. L., P. o zaplacení 210.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. ledna 2017, č. j. 10 C 28/2016 – 62, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. o věci samé potvrzuje. II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 53.995,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta. III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 20.376,40 Kč do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Jiřího Kokeše, advokáta. Odůvodnění: 1. Soud prvního stupně výrokem I. napadeného rozsudku uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 210.000 Kč se smluvním úrokem z prodlení ve výši 1 ‰ denně z částky 210.000 Kč od 24. 1. 2015 do zaplacení. Druhým výrokem rozsudku soud zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení ve výši 62.925,30 Kč. 2. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně rekapituloval, že se žalobce v řízení před soudem domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 210.000 Kč s příslušenstvím. Podle žalobních tvrzení žalovaná shora označenou peněžní částku dluží žalobci z titulu smlouvy o zápůjčce, podle níž si měla žalovaná vypůjčit částku ve výši 160.000 Kč s tím, že ji do data splatnosti vrátí společně s odměnou ve výši 50.000 Kč. Žalovaná však částku ve sjednané lhůtě nevrátila, a to ani po výzvě. Na podnět žalované žalobce navrhl rozložit splnění dluhu podle splátkového kalendáře. Žalovaná však na návrh nereagovala. Žalobce se uplatněnou žalobou domáhal rovněž zaplacení smluvního úroku z prodlení. Soud prvního stupně dále shrnul stanovisko žalované, která podle svého písemného vyjádření považuje žalobu za předčasnou vzhledem k tomu, že byl mezi účastníky dohodnut splátkový kalendář. Dále uvedla, že žalovanou částku zapůjčila třetí osobě, která je se splacením sama v prodlení. 3. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že mezi účastníky byla dne 15. 1. 2015 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě žalobce žalované poskytl částku ve výši 160.000 Kč. Mezi smluvními stranami byl v čl. 2.1. sjednán úrok ve výši 50.000 Kč a dále v čl. 2.2 úrok z prodlení ve výši 1 ‰ denně. Žalovaná se zavázala tyto peněžní částky vrátit do 23. 1. 2015. Žalovaná ve stanovené lhůtě žalobci ničeho neuhradila a nestalo se tak ani do podání žaloby. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalovaná s žalobcem jednala o vrácení dlužné částky; poukazovala na skutečnost, že zapůjčené peníze poskytla třetí osobě, která jí dosud dlužnou částku nevrátila. Ze strany zástupkyně žalobce M. P. T. byl žalované emailem opakovaně zasílán návrh dohody o splátkách, žalovaná na toto nijak nereagovala. 4. Následně soud prvního stupně věc právně hodnotil. Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce podle ustanovení § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“). Dále, v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku, si strany sjednaly smluvní úrok z prodlení. Žalovaná byla povinna vrátit zapůjčenou částku do 23. 1. 2015. Žalovaná uzavření smlouvy nerozporovala, stejně jako obsah ujednání o smluvním úroku. Nadto potvrdila, že jí byla dohodnutá částka poskytnuta. Žalovaná žádným způsobem nerozporovala dohodnutou výši úroků ani úroků z prodlení. Celá procesní obrana žalované spočívala pouze v tom, že poskytnuté finanční prostředky dále poskytla třetí osobě, která jí finanční prostředky dosud nevrátila. K prokázání tohoto žalovaná navrhovala výslech této třetí osoby, svědka A. S. a listiny – smlouvu o zápůjčce jmenovanému a blankosměnku vlastní, která měla tento závazek zajišťovat. Dále navrhla důkaz spisem Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 33 C 13/2017; jedná se o řízení, kde žalovaná vystupuje v pozici žalobce a žaluje právě A. S. o vrácení zapůjčené částky. Soud žádný z těchto důkazů neprováděl, neboť jejich provedení by nemohlo prokázat žádnou skutečnost relevantní pro rozhodnutí soudu. Procesní obranu žalované hodnotil soud jako irelevantní, neboť spočívala v tvrzení, že žalovanou částku dále zapůjčila třetí osobě. Soud neuznal ani argumentaci, podle níž mělo dojít mezi stranami ke sjednání splátkového kalendáře. Závazek vůči žalobci se stal splatným dne 23. 1. 2015. Následujícím dnem proto mohl žalobce bez dalšího uplatnit právo před soudem. Soud rovněž uznal žalobou uplatněný nárok na smluvní úrok z prodlení a odměnu. 5. Stran přiznaných nákladů řízení soud prvního stupně uvedl, že vzhledem k procesnímu úspěchu žalobce má povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaná. Žalobci vznikly náklady řízení v podobě zaplaceného soudního poplatku ve výši 10.500 Kč, odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., za 4,5 úkony právní služby á 9.140 Kč (příprava a převzetí věci, předžalobní upomínka – ˝ úkon, sepis žaloby, vyjádření ze dne 12. 5. 2016, účast na jednání soudu) 5 x režijní paušál á 300 Kč, cestovné (Příbram – Praha a zpět) ve výši 696,72 Kč a příslušná daň z přidané hodnoty, celkem činí náklady řízení částku 62.925,30 Kč. 6. Podáním ze dne 27. 3. 2017 se žalovaná proti shora označenému rozsudku odvolala. Důvody odvolání doplnila žalovaná podáním ze dne 11. 4. 2017. Namítla nedostatky ve skutkových zjištěních, jak je učinil soud prvního stupně. Soud podle žalované ignoroval její důkazní návrhy k prokázání skutečnosti, že žalovanou částku dále na základě smlouvy o zápůjčce poskytla A. S. a závazek zajistila směnkou. Z těchto skutečností žalovaná dovozuje, že byla toliko zprostředkovatelem zápůjčky poskytnuté třetí osobě. Žaloba je dále podle žalované předčasná, neboť již v lednu roku 2016 se účastníci dohodli na splátkovém kalendáři, jehož konkrétní návrh ovšem žalobce nepředložil. Pokud by byl žalované návrh splátkového kalendáře předložen, jistě by na něj reagovala. Žalobce ji nadto dal slib, že s úhradou dluhu posečká. Žaloba stran nároku na zaplacení odměny ve výši 50.000 Kč není důvodná, neboť byla odměna sjednána v rozporu s dobrými mravy. Žalovaná dále rozporovala skutečnost, že jí byl předmět zápůjčky poskytnut bezhotovostně, neboť o tom neexistuje jakýkoli důkaz a ve skutečnosti byl předán v hotovosti. 7. Při jednání před odvolacím soudem žalovaná navrhla provést důkaz rozsudkem pro uznání vydaným Okresním soudem v Českých Budějovicích, jímž mělo být prokázáno tvrzení žalované, že částku zapůjčenou žalobcem žalovaná následně poskytla třetí osobě a že ji tato ve sjednané době nevrátila. 8. Podáním ze dne 6. 6. 2017 se žalobce vyjádřil k podanému odvolání. S právním hodnocením žalované, podle níž měla být pouze zprostředkovatelem zápůjčky, žalobce nesouhlasí. Smlouvu o zápůjčce uzavřel právě a jen se žalovanou. Potvrdil, že o splátkovém kalendáři se žalovanou jednal, ale z nedostatku její součinnosti k jeho sjednání nedošlo. V tomto odkázal na e-mailovou korespondenci založenou ve spisu. Způsob předání předmětu zápůjčky není podle žalobce právně významný a žalovaná výslovně potvrdila, že částku obdržela. Námitku rozporu sjednané odměny s dobrými mravy žalovaná uplatnila až v odvolacím řízení a jako taková proto není přípustná. Rozsudek soudu prvního stupně je podle žalobce správný. 9. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou (účastníkem řízení), že splňuje náležitosti plynoucí z ust. § 205 o. s. ř. postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozsudku a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné. 10. Odvolací soud vyšel při posouzení důvodnosti žaloby z následující právní úpravy. 11. Podle ustanovení § 2390 občanského zákoníku platí, že přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. 12. Podle ustanovení § 2392 odst. 1 občanského zákoníku lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech. 13. Podle ustanovení § 1968 občanského zákoníku dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. 14. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 15. Odvolací soud předně upozorňuje, že soud prvního stupně se opomněl vyjádřit k otázce své příslušnosti, neboť je žalovaná státní příslušnicí S. r. a jedná se tak o věc s mezinárodním prvkem. Je proto namístě konstatovat, že v souladu s článkem 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 je soudní příslušnost českého soudu dána, protože ačkoli má žalovaná státní příslušnost jiného státu Evropské unie, má bydliště v České republice. Rovněž je nutné doplnit, že rozhodným je zde právo České republiky s odkazem na ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) čísla 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, neboť smluvní strany smlouvy o zápůjčce zvolily jako rozhodné právo České republiky, když smlouva odkazuje na české právní předpisy. 16. Rozhodnutí soudu ve věci samé odvolací soud posoudil jako správné, a to co do správnosti a úplnosti skutkových zjištění, tak po stránce právní. Pro posouzení důvodnosti žaloby jsou v daném případě právně významné toliko následující skutečnosti. Domáhá-li se žalobce před soudem zaplacení peněžité částky z titulu smlouvy o zápůjčce, nese břemeno tvrzení, že byla jednak smlouva platně uzavřena, dále že zapůjčitel vydlužiteli dohodnutou peněžní částku přenechal, a dále že mu ji vydlužitel nevrátil nejpozději v den, kdy se dluh stal splatným. Tyto skutečnosti rovněž musí žalobce prokázat (srov. ustanovení § 101 odst. 1 o. s. ř.). Z článků I. a II. žalobcem předložené smlouvy o zápůjčce ze dne 15. 1. 2015 vyplynulo, že se žalovaná zavázala do 23. 1. 2015 vrátit žalobci částku ve výši 160.000 Kč coby jistinu, a to společně s částkou ve výši 50.000 Kč jako smluvní úrok za její poskytnutí. Shora uvedené skutečnosti žalobce tvrdil v žalobě, jakož i skutečnost, že předmět zápůjčky žalované poskytl. Posledně uvedená skutečnost byla v řízení v prvním stupni dostatečně prokázána vzhledem ke shodným tvrzením účastníků, neboť žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 4. 2016 převzetí jistiny potvrdila, jakkoli rozporovala formu převzetí, k níž podle ní mělo dojít v hotovosti. Sama forma je však v daném případě bez právního významu. Že žalovaná zapůjčenou částku do dne splatnosti závazku nevrátila, vyplynulo z e-mailových zpráv ze dne 21. 10. 2015 a ze dne 22. 10. 2015, v nichž žalobce žalovanou upomíná ke splnění závazku, na což žalovaná reagovala popisem okolností (hospitalizace třetí osoby – A. S.), jež jí bránily ve včasném splnění. Lze proto uzavřít, že žalobce před soudem prvního stupně prokázal svá žalobní tvrzení. 17. Důvodnost podané žaloby žalovaná popřela s tím, že byla podána předčasně, neboť měl být mezi účastníky dodatečně sjednán splátkový kalendář. Jeho obsah týkající se výše splátek měla podle svých slov odsouhlasit telefonicky dne 16. 1. 2016. Žalovaná přitom netvrdí, že by obsahem této telefonické dohody se žalobcem byl rovněž posun času plnění ze smlouvy o zápůjčce, sama ve vyjádření k žalobě přitom dodává - v rozporu s e-mailovou korespondencí ze dne 19. 1. 2016 - že konkrétní písemný návrh splátkového kalendáře jí navzdory předchozímu příslibu nebyl předložen. Že byl čas plnění změněn sjednáním splátkového kalendáře jakožto dodatku ke smlouvě o zápůjčce tedy žalovaná ani netvrdí. Pro závěr, že je žaloba předčasná, tak žalovaná ve své procesní obraně nepředložila dostatečně konkrétní skutková tvrzení. Je přitom na ní, aby skutečnosti, které svědčí v její prospěch, tvrdila a označila důkazy na jejich podporu. 18. Namítá-li dále žalovaná, že soud odmítl provést důkazy k prokázání skutečnosti, že jistinu dluhu na základě další smlouvy o zápůjčce poskytla Alexi Sokratovi a že proto dostatečně nezjistil skutkový stav, nelze mít takovou námitku za důvodnou. Ze smlouvy o zápůjčce totiž nijak nevyplývá, že by byla žalovaná ve vztahu k A. S. v jakémkoli vztahu nepřímého zastoupení., na něž žalovaná poukazuje v odvolání. Naopak je ve smlouvě výslovně označena jako vydlužitel ve smyslu ustanovení § 2392 odst. 1 občanského zákoníku a jako smluvní strana smlouvy o zápůjčce s žalobcem po celou dobu vystupovala. Tvrzení žalované, podle níž předmět výpůjčky dále zapůjčila třetí osobě, tak lze chápat pouze jako popis příčiny, pro kterou se sama ocitla v platební neschopnosti a nemá tak z pohledu hmotného práva na její závazek vůči žalobci jakýkoli vliv. Z těchto důvodů by bylo dokazování závazku vzniklého mezi žalovanou a A. S., jak správně posoudil soud prvního stupně, zcela nadbytečné. S týmž odůvodněním pak odmítl vyhovět těmto důkazním návrhům rovněž odvolací soud. 19. Odvolací soud dále nemohl přisvědčit odvolací námitce, podle níž je sjednaný smluvní úrok ve výši 50.000 Kč v rozporu s dobrými mravy. Kritérium dobrých mravů je třeba vždy poměřovat konkrétními okolnostmi věci. Je třeba zejména vzít v potaz, že smlouva o zápůjčce, o níž žalobce svůj nárok opírá, nebyla uzavřena ani adhezním způsobem, jak má na mysli ustanovení § 1798 občanského zákoníku, ani nelze na vzájemný vztah účastníků pohlížet jako na poměr spotřebitele a podnikatele ve smyslu ustanovení § 419 občanského zákoníku. Žalovaná není ve vztahu k žalobci v postavení slabší smluvní strany a nelze opominout, že jako advokátka poskytující právní služby v České republice si musí být více než právní laik vědoma rizik a důsledků spojených s přijetím závazku ze smlouvy o zápůjčce s krátkou dobou platnosti, spojeného se smluvním úrokem v určité výši. Rovněž nelze přehlédnout, že dluh ze zápůjčky nebyl nijak zajištěn. Výše smluvního úroku tak mimo jiné působí rovněž k vyvážení rizik, která žalobce jako zapůjčitel nese. S ohledem na tyto okolnosti odvolací soud nepovažuje sjednaný smluvní úrok za nemravný. Rovněž účastníky dohodnutý smluvní úrok z prodlení ve výši 1 ‰ denně z žalované částky neshledal odvolací soud nepřiměřeným, neboť - jak plyne z ustálené judikatury - úrok z prodlení přinejmenším v sazbě do 0,5 % z dlužné částky neodporuje dobrým mravům (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2511/2008). Odvolací soud tak neshledal důvod odepřít žalobci nárok na žalované příslušenství dluhu. 20. S ohledem na uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je ve výroku I. věcně správný, proto ho podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil. 21. Stran výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně odvolací soud shledal, že výše žalobci přiznané náhrady nákladů byla stanovena nesprávně. Při výpočtu náhrady nákladů řízení spočívajících v odměně za zastupování advokátem je v zásadě třeba vyjít z tarifní hodnoty, jak je vymezena ve vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátní tarif. Podle ustanovení § 8 odst. 1 tohoto právního předpisu se považuje za tarifní hodnotu výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva v době započetí úkonu právní služby s tím, že se při určení tarifní hodnoty nepřihlíží k příslušenství, ledaže by bylo požadováno jako samostatný nárok. Soud prvního stupně pochybil, když do tarifní hodnoty zahrnul vedle jistiny i příslušenství dluhu. Náklady řízení vzniklé žalobci tak sestávají ze soudního poplatku ve výši 10.500 Kč, dále z odměny advokáta při jednom úkonu právní služby za 7.500 Kč (při tarifní hodnotě 160.000 Kč), v součtu za 4,5 úkony právní služby pak celkově 33.750 Kč, dále z hotových výdajů při pěti úkonech právní služby celkově ve výši 1.500 Kč, cestovného ve výši 696,72 Kč a z náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 7.548,81 Kč, celkově pak činí 53.995,50 Kč. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil. 22. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. a přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci, neboť žalovaná byla v odvolacím řízení úspěšná jen v nepatrné části, a to jen co do výroku o nákladech řízení. Náklady žalobce v odvolacím řízení sestávají z odměny za zastoupení advokátem za dva úkony právní služby po 7.500 Kč (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu) celkově tedy 15.000 Kč, dále ze dvou náhrad hotových výdajů po 300 Kč, cestovného ve výši 756 Kč, náhrady za promeškaný čas ve výši 484 Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % z částky 16.840 Kč, celkem 20.376,4 Kč (§ 7, § 11 odst. 1 písm. g/ k/, § 13 odst. 3, § 14 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., § 137 odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 7. února 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu