ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobců: a) E. Z., narozena, občanka České republiky b) E. Z., narozen , občan S. r. oba bytem U T., D. proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 s vedlejším účastníkem na straně žalované: J. D. M., LL.M., soudní exekutor Exekutorského úřadu K. se sídlem Z. B., K. o zaplacení částky 101 298 Kč s příslušenstvím, k odvolání obou žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. května 2017, čísla jednacího 15 C 24/2017-88, ve znění opravného usnesení ze dne 10. července 2017, čísla jednacího 15 C 24/2017-122, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, dle níž měla být žalovaná uznána povinnou zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku ve výši 101 298 Kč s příslušenstvím; výrokem II. uložil oběma žalobcům společnou a nerozdílnou povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč a výrokem III. jim uložil stejnou solidární povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 472 Kč. Rozhodl tak o žalobě podané ke dni 30. ledna 2017, kterou se oba žalobci domáhali zaplacení náhrady škody z titulu nezákonně vedeného exekučního řízení. Popisovali, že proti nim bylo vedeno Okresním soudem v Ústí nad Labem soudní řízení, ve kterém byli uznáni povinnými zaplatit tamnímu žalobci (společenství vlastníků jednotek - dále jen SVJ) částku 32 118 Kč a náhradu nákladů řízení. Nalézací rozsudek byl částečně změněn a částečně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Žalobci se domáhali revize těchto rozhodnutí u Ústavního i Nejvyššího soudu, jejich dovolání i ústavní stížnost byly odmítnuty. V následném vydání usnesení o zahájení exekuce ze dne 8. února 2012, č. j. 55 EXE 1234/2011 - 16, žalobci spatřovali nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí o zahájení exekučního řízení, jež bylo vydáno Okresním soudem v Ústí nad Labem. Jeho nezákonnost shledávali v tom, že nebylo opatřeno razítkem a podepsáno soudkyní, přesto byla exekuce nadále nezákonně prováděna. Jediný odpovědnostní titul k podání žaloby spatřovali právě v těchto dvou skutečnostech, vedení exekuce na základě nepodepsaného usnesení o jejím nařízení, které nebylo opatřeno úředním razítkem. V exekučním řízení jim pak měla vzniknout škoda žalobou uplatňovaná. 2. Soud prvního stupně shrnul stanoviska žalované a vedlejšího účastníka na její straně, podle nichž není dán odpovědnostní titul, usnesení o nařízení exekuce je pravomocné, bylo přezkoumáváno Krajským soudem v Ústí nad Labem. Exekuce byla ke dni 26. října 2013 provedena, oznámení o jejím skončení bylo řádně vydáno. Žádný odpovědnostní titul podle zákona čísla 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk), není dán. 3. Soud prvního stupně shrnoval svá skutková zjištění učiněná ze zmiňovaného exekučního spisu a z rozsudků nalézacího Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. srpna 2008, č. j. 14 C 476/2002 - 128, a odvolacího Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. září 2012, č. j. 9 Co 799/2008 – 152 (dále jen exekuční tituly). Zmiňoval následné odmítnutí dovolání i ústavní stížnosti žalobců a podání návrhu na výkon ze strany SVJ. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. února 2012, č. j. 55 EXE 1 24/2011 – 16, byla nařízena exekuce podle obou exekučních titulů, jejím provedením byl pověřen vedlejší účastník na straně žalované. Proti exekučnímu usnesení podali žalobci odvolání odůvodňované shodně se žalobou v této věci (absence úředního razítka a podpisu soudkyně), které projednal Krajský soud v Ústí nad Labem a ve svém rozhodnutí ze dne 19. září 2012, č. j. 11 Co 505/2012 – 48, odmítl odvolání žalobců v postavení povinných a „dospěl k závěru, že pokud povinní namítají, že napadené usnesení není podepsané, tak z obsahu spisu vyplývá, že tomu tak není, když originál rozhodnutí je podepsán soudkyní, která je vydala, a opatřen razítkem ´originál´ a jeho stejnopisy jsou podepsány vyhotovující soudní úřednicí a opatřeny kulatým razítkem soudu prvního stupně, zcela v souladu s příslušnými ustanoveními instrukce č. 505/2001-Org.. Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává vnitřní kancelářský řád pro okresní, krajské vrchní soudy (§ 14 a § 17)." (dále jen VKŘ). I toto odvolací rozhodnutí napadli žalobci ústavní stížností odmítnutou pod sp. zn. II. ÚS 3379/2012. 4. Soud prvního stupně citoval z ustanovení § 1, § 5 písm. a) a b) a § 13 odst. 1 OdpŠk. Uzavíral, že tento zákon zná pouze dva odpovědnostní tituly, nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup. Shrnoval, že žalobci namítali pouze odpovědnostní titul spočívající v absenci úředního razítka a podpisu soudkyně na usnesení exekučního soudu. Stejné skutečnosti již uplatnili v rámci odvolání proti usnesení o zahájení exekuce. Odvolací soud (v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku patrně jen omylem namísto Krajského soudu v Ústí nad Labem uveden Krajský soud v Praze - pozn. odvolacího soudu) již před pěti lety dne 19. září 2012 jasně konstatoval, že napadené usnesení je orazítkováno a podepsáno soudkyní, takže neexistuje žádný z odpovědnostních titulů dle OdpŠk. Žalobci jiné údajné pochybení států neuvedli. Pouze se domáhají v režimu OdpŠk nepřípustné revize exekučního řízení, ke které nemá soud projednávající žalobu na náhradu škody žádnou pravomoc, nemůže přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí či postupu exekučních soudů. Žalobci museli mít díky odvolacímu exekučnímu rozhodnutí vydanému v roce 2012 po dobu pěti let najisto postavenu skutečnost, že usnesení je platné, pravomocné a vydané v souladu s VKŘ. Žalobu tak pro nedůvodnost zamítl. Zdůraznil současně, že není přezkumným orgánem k rozhodnutí nebo postupům orgánů státu, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto ve vertikální rovině funkční nadřízenosti soudů České republiky. Nejsou-li žalobci schopni ztotožnit se s jejich závěry, nemůže k tomuto účelu v žádném případě sloužit OdpŠk, jenž byl z jejich strany v rozporu s jeho účelem také použit. 5. Soud prvního stupně odůvodnil výroky o náhradě nákladů řízení ustanoveními § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, a vyhláškou čísla 177/1996 Sb., advokátním tarifem, v platném znění. Žalované přiznal náhradu tří režijních paušálů po 300 Kč. Vedlejšímu účastníku pak cestovné za použití osobního motorového vozidla za cestu ze sídla jeho exekutorského úřadu do sídla procesního soudu a zpět s odkazem na předestřený výpočet dle základní náhrady za jeden km jízdy ve výši 3,90 Kč, ceny použité pohonné hmoty, motorové nafty, dle vyhlášky č. 440/2016 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad, ve výši 28,60 Kč za jeden litr, ujetých 262 km a dle průměrné spotřeby 6 litrů na 100 km podle technického průkazu motorového vozidla vedlejšího účastníka. 6. Proti tomuto rozsudku podali žalobci a) a b) odvolání s odůvodněním, že se nezakládá na pravdě. Kromě upozornění na nesprávné datum jeho písemného vyhotovení (chyba v letopočtu 2016 namísto správného 2017 byla ze strany soudu prvního stupně následně odstraněna vydáním opravného usnesení netýkajícím se jeho výroků - pozn. odvolacího soudu) opakovali, že se jedná o "exekuci načerno", u českých soudů neměli žádná práva a důkazy proti SVJ, které byly doloženy, soudci neuznali a "smetli ze stolu a zametli pod koberec". Nejvyšší soud odmítl dovolání kvůli předmětu řízení nepřevyšujícím 50 000 Kč, u soudu Ústavního je odmítl zvolený advokát zastupovat. Zmiňovali, že se obrátili na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku (dále jen ESLP). Je-li kauza u soudu, nesmí soudní exekutor zasahovat, opakovali nepodepsání usnesení o nařízení exekuce a chybějící úřední razítko, takže usnesení nikdy nenabylo právní moci, stejně jako celá exekuce, exekutor obešel exekuční soud. Odkazovali v tomto směru na spis Exekutorské komory České republiky (míněna Centrální evidence exekucí a výpis z ní - poznámka odvolacího soudu) ze dne 3. října 2012, podle kterého není exekuce evidována. Poukazovali na chyby nalézacího řízení, které vyústilo ve vydání exekučních titulů, kdy SVJ mělo údajně „na ně napsat dluh“ z cizího bytu (byt čísla 175/4 namísto bytu žalobců čísla 175/2), o čemž byl soudní exekutor informován, ale nerespektoval důkazy. Jedná se o pomstu ze strany SVJ, neboť v roce 1999 poté, co se stali vlastníky bytu, dále platili nájemné místo fondu oprav na konto města Ústí nad Labem, státní orgány neměly zájem o daňový únik ze strany SVJ. Zdůrazňovali, že v exekuci vymožená částka byla ukradena z jejich zablokovaného účtu u České spořitelny, a.s. Navrhovali, aby odvolací soud uznal dlužnou částku ze strany žalované ve výši 101 298,90 Kč se zákonnými úroky z prodlení v sazbě 8,2 % denně. Domáhali se tedy zrušení napadeného rozsudku a uložení povinnosti žalované zaplatit jim částku 632 600,50 Kč a náhradu nákladů řízení. 7. Posléze podáním ze dne 14. července 2017, došlým soudu prvního stupně dne 18. července 2017, upřesňovali vznesený nárok na zaplacení peněžních prostředků a vyčíslovali dlužnou jistinu s kapitalizovanými úroky z prodlení v denní sazbě 8,2 % za jednotlivé kalendářní měsíce od dubna roku 2012 do září roku 2013. Odvolání doplnili ještě podáním ze dne 15. září 2017 došlým soudu dne 19. září 2017, v němž zmiňovali zásilku určenou Evropské unii zastoupené Evropskou komisí ze dne 28. července 2017, která byla předána jinému adresátovi, reklamace u České pošty, s.p. byla vyhodnocena jako nedůvodná, s čímž nesouhlasí. Vyslovovali podezření, že stejná pošta jim úmyslně zadržuje zásilky doručované evropským orgánům a úřadům od roku 2012 v celkem sedmnácti případech. I z toho důvodu navrhovali odvolacímu soudu zrušení napadeného rozsudku a přiznání částky 632 600,50 Kč a náhrady nákladů řízení za jízdné k odvolacímu soudu. Zdůrazňovali, že provedené důkazy postačují, aby žalobě bylo vyhověno, provedená exekuce nikdy nemohla nabýt právní moci, dne 16. března 2012 se obrátili k ESLP se stížností proti rozsudkům, v té době neměl soudní exekutor oprávnění cokoliv činit. 8. Žalovaná v rámci omluvy z jednání odvolacího soudu shrnula, že odvolání nepovažuje za důvodné. Soud prvního stupně podle ní řádně a správně učinil veškerá relevantní skutková zjištění a věc správně posoudil i po právní stránce, dospěl-li k závěru, že není splněna již první podmínka vzniku odpovědnostního vztahu, a to existence odpovědnostního titulu k náhradě škody. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku v plném rozsahu. 9. Vedlejší účastník na straně žalované rovněž v rámci omluvy z jednání odvolacího soudu navrhl potvrzení napadeného rozsudku. 10. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o. s. ř., napadené rozhodnutí bylo oběma žalobcům do vlastních rukou doručeno dne 13. června 2017, odvolání podáno k poštovní přepravě dne 23. června 2017 a došlo soudu prvního stupně ještě během odvolací lhůty dne 26. června 2017. Podaly je osoby k tomu oprávněné, oba žalobci jako účastníci řízení ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., odvolatelé namítali podle obsahu (ustanovení § 41 odst. 2, § 211 o. s. ř.) věcnou nesprávnost rozhodnutí v důsledku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 205 odstavce 2 písmena g) o. s. ř. 11. Odvolací soud na základě podaného odvolání přezkoumal s odkazem na ustanovení § 212 vět první a druhé písmena a), § 212a odstavců 1 a 5 vět první a druhé, § 214 odstavce 1 o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že je věcně správný. 12. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku nijak nezabýval založením své mezinárodní soudní pravomoci a příslušnosti a otázkou rozhodného práva, ačkoliv žalobce b) není občanem České republiky. Podle obsahu spisu je občanem republiky S. Na řízení o soukromoprávním vztahu s cizím prvkem zahájené v roce 2017 dopadá dle svého ustanovení § 1 písm. c) zákon čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), v platném znění, kterého se dle jeho ustanovení § 2 použije v mezích vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Ve vztahu ke S. r. je takto závaznou především smlouva o Evropské unii a na jejím základě vydané přímo použitelné a bezprostředně závazné právní předpisy. Mezinárodní pravomoc soudů České republiky a příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 k projednání věci je však založena ustanovením § 6 odst. 1 ZMPS v návaznosti na ustanovení § 84, § 85 odst. 5 o. s. ř., neboť v obvodu Prahy 2 sídlí Ministerstvo spravedlnosti jako organizační složka státu příslušná jednat v dané věci jeho jménem dle ustanovení § 6 odstavců 1, 2 písm. a) OdpŠk, neboť aplikace nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) je vyloučena podle jeho ustanovení čl. 1 odst. 1. věty druhé. Ani Smlouva mezi Českou republikou a S. r. o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech sjednaná dne 29. října 1992 v Praze a vyhlášená pod číslem 209/1993 Sb. neřeší otázku určení soudu příslušného k projednání sporu o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci orgány jednoho ze smluvních států. 13. Na tvrzenou škodu vzniklou v rámci exekuce provedené v letech 2012 a 2013 dopadá nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II), jež se však dle svého ustanovení článku 1 odst. 1. věty druhé nevztahuje na odpovědnost státu za jednání a opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii). Rozhodné právo neurčuje ani dvoustranná smlouva zmíněná v předchozím odstavci. ZMPS nabyl dle svého ustanovení § 125 účinnosti až dne 1. ledna 2014. Na škodu vzniklou před tímto datem dopadají dosavadní právní předpisy, jak plyne z přechodného ustanovení § 123 odst. 1 věty první ZMPS, tedy zákon čísla 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v posledním platném znění, jehož ustanovení § 1 a 15 aprobují použití českého právního řádu jako práva místa, kde došlo jak ke škodě, tak k tvrzené protiprávní události zakládající právo na náhradu škody. Soud prvního stupně tedy správně aplikoval na uplatněný nárok žalobce český právní řád a shledal založenou svou mezinárodní soudní pravomoc a místní příslušnost k projednání sporu. O rozhodném právu a pravomoci soudu spor mezi stranami nepanoval. 14. Soud prvního stupně správně uzavřel, že OdpŠk rozlišuje pouze dva možné odpovědnostní tituly, nezákonné rozhodnutí ve smyslu jeho ustanovení § 7 odst. 1 nebo nesprávný úřední postup podle ustanovení jeho § 13 odst. 1. Ani jeden z těchto odpovědnostních titulů není v hodnocené věci založen. Stejně správně napadený rozsudek vysvětluje, že soud rozhodující o nároku na náhradu škody vůči státu není povolán k přezkumu věcné správnosti rozhodnutí soudů vydaných v řízeních, ze kterých žalobce své odpovědnostní nároky odvozuje, pokud nebyla pro nezákonnost předepsaným způsobem zrušena. To se nestalo ani v nalézacím řízení soudním vedeném o žalobě SVJ proti oběma žalobcům v postavení žalovaných ani v navazujícím řízení exekučním. Jediné dvě zásadní námitky obou žalobců (absence podpisu soudkyně na usnesení o nařízení exekuce a úředního razítka na něm) byly vypořádány pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu vydaným v exekučním řízení. To opět zrušeno nebylo, exekuční odvolací soud měl k dispozici celý exekuční spis Okresního soudu v Ústí nad Labem a žádné chyby neshledal. Jeho závěry nelze v nadepsaném řízení vůbec přezkoumávat, natožpak kriticky hodnotit a zpochybňovat. Napadený rozsudek bez dalšího správně podanou žalobu zamítl pro neexistenci prvního z kumulativních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody, tedy pro absenci odpovědnostního titulu na straně státu. V tomto ohledu na něj může odvolací soud jen odkázat. 15. Nepřípadné jsou odvolací námitky, že se žalobci v postavení povinných v exekučním řízení obraceli na soudy včetně Ústavního a Nejvyššího, dokonce i na ESLP. Všechny vnitrostátní opravné prostředky byly neúspěšné. Ani případná stížnost podaná k ESLP nepředstavuje pro soudního exekutora důvod rezignovat na plnění jeho povinností a nařízenou exekuci neprovádět. Pro takový závěr obou žalobců chybí jakýkoliv zákonný podklad. Stejně nepřípadné jsou jejich odvolací námitky směřující do původního nalézacího řízení, z něhož vzešly posléze vykonávané exekuční tituly („pomsta“ SVJ či účtování nákladů za jiný, cizí byt), mohly být zohledněny pouze v rámci řízení o žalobě SVJ vedené proti nim o zaplacení dlužné částky související s vlastnictvím bytové jednotky. Sporné exekuční tituly nebyly nikdy zrušeny, staly se pravomocnými a vykonatelnými, oslyšení obrany obou žalobců v postavení žalovaných nelze považovat za protiprávní stav. Žádný zákonný důvod pro vyhovění žalobě na náhradu škody vůči státu existovat nemůže. Ani nově přednesené odvolací námitky týkající se postupu České pošty, s.p., při doručování zásilek určených „orgánům Evropské unie“ nemohou mít jakýkoliv význam pro celé řízení a zpochybnit správnost meritorního výroku napadeného rozsudku. 16. Proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení nesměřovaly žádné konkrétní odvolací důvody, jako výroky závislé byly přezkoumány s odkazem na ustanovení § 212 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ve výroku II. soud prvního stupně přiznal žalované částku 900 Kč jako náhradu hotových výdajů za tři úkony, aniž by je blíže vymezil. Odkázal jen na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má žalovaná právo na náhradu nákladů řízení jako plně úspěšný účastník ve sporu, a ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř., podle jehož věty první se nezastoupenému účastníku přizná v případě úspěchu ve sporu paušální náhrada dle zvláštního právního předpisu. Nesprávný je jen následný odkaz soudu prvního stupně na advokátní tarif. Postupovat měl podle ustanovení § 1 odstavců 1 až 3 písmen a), b) a c), § 2 odstavce 3 vyhlášky čísla 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v platném znění. Podle obsahu spisu byly úkony žalované, za něž přísluší paušální náhrada po 300 Kč, a) vyjádření k žalobě ze dne 16. února 2017 jako písemné podání soudu týkající se věci samé, b) příprava na jednání soudu a c) účast při jednání soudu prvního stupně konaném dne 25. května 2017. Správně tedy napadené rozhodnutí přiznává žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč, byť s ne zcela správným odkazem na relevantní právní předpisy. Ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. je však i tento přezkoumávaný výrok věcně správný. 17. Výrok III. napadeného rozsudku byl přiléhavě odůvodněn odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a vyhlášku čísla 440/2016 Sb., podle jejíchž ustanovení § 1 písm. b) a § 4 písm. c) byla stanovena sazba základní náhrady za jeden km jízdy osobním motorovým vozidlem vedlejšího účastníka a cena za jeden litr motorové nafty. Použití této vyhlášky je aprobováno ustanoveními § 137 odst. 1 o. s. ř., § 30 odstavců 1 a 2 věty druhé vyhlášky čísla 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění, a § 157 odst. 4 písm. b), § 158 odst. 3 vět první až třetí, odst. 4 vět první a třetí a § 189 odst. 1 písm. a) a c) zákona čísla 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění platném ke dni jednání soudu prvního stupně 25. května 2017. Výpočet cestovních výdajů byl proveden ze strany nalézacího soudu správně. 18. S ohledem na výše uvedené odvolací soud svým výrokem I. tohoto rozsudku napadený rozsudek jako věcně správný ve všech třech výrocích potvrdil postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř., aniž v něm současně zmiňoval vydání opravného usnesení, jež se napadených výroků netýkalo. 19. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve výroku II. tohoto rozsudku shora rozhodl odvolací soud výkladem ustanovení § 142 odstavce 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odstavce 1 o. s. ř. Žalovaná i vedlejší účastník na její straně byli v odvolacím řízení plně úspěšní, měli by právo na plnou náhradu jeho nákladů. Žádné jim nevznikly, za úkony dle ustanovení § 1 odstavce 3 písmena a) vyhlášky čísla 254/2015 Sb. soud nepovažoval jejich omluvy z jednání odvolacího soudu, v nichž vedlejší účastník jen navrhl potvrzení napadeného rozsudku a žalovaná pouze obecně odkázala na správná a úplná skutková zjištění soudu prvního stupně a přiléhavé právní závěry a od počátku uplatňovanou absenci odpovědnostního titulu k náhradě škody. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 28. února 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu