ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobce: I. V. M., narozen občan Slovenské republiky bytem Š. M., M., Slovenská republika zastoupený advokátkou Mgr. Michaelou Zdvihalovou Lorencovou sídlem Eliášova 266/3, 160 00 Praha 6 proti žalované: I. I. Ř. B., narozena bytem J., P. zastoupená advokátkou Mgr. Andreyou Voglovou sídlem Jeseniova 1151/55, 130 00 Praha 3 o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku pro uznání vydanému Obvodním soudem pro Prahu 2 dne 18. července 2017, čísla jednacího 15 C 111/2017-41, takto: Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že rozsudek pro uznání se nevydává. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem pro uznání soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucími z této částky ode dne 11. dubna 2017 do zaplacení, výrokem II. jí uložil povinnost zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 77 800 Kč. Rozhodl tak o žalobě na splnění ručitelského závazku, podle které žalobce uzavřel dne 10. srpna 2015 se třetí osobou (iC. 4 C. s.r.o., identifikační číslo XXX smlouvu o zápůjčce, na základě které jí poskytl částku 2 300 000 Kč. Současně se žalovanou sjednal dohodu o zaručení smlouvy o zápůjčce, kterou se žalovaná žalobci zaručila za vrácení dluhu. Třetí osoba postupně uhradila 1 300 000 Kč, na výzvy k úhradě zbytku dluhu nereaguje, byl na ni podán insolvenční návrh a jeden z jejích jednatelů je ve výkonu trestu. Žalovaná svůj ručitelský závazek odmítá přes žalobcovy žádosti splnit. 2. Soud prvního stupně odkázal na vydaný elektronický platební rozkaz (dále jen EPR), jehož součástí byla výzva určená žalované ke kvalifikovanému vyjádření a poučení o možných následcích jejího nesplnění vedoucího k závěru o uznání nároku dle ustanovení § 153a odstavců 3 a 4 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění. Vydané rozhodnutí bylo žalované do vlastních rukou doručeno dne 9. května 2017. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení § 114b odstavců 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., ze kterých citoval. Uzavíral, že žalovaná ve stanovené lhůtě nereagovala, zaslala soudu blanketní odpor, který 5. června 2017 doplnila, nikoliv však v souladu s poučením dle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. Pouze shrnula, čeho se žalobce domáhá, a uvedla, že svá tvrzení neprokázal. 3. Soud prvního stupně považoval vyjádření žalované za nedostatečné, neboť se nejedná „o prokazování ze strany žalobce“, ale kvalifikované vyjádření k věci samé, aby mohl soud určit, která tvrzení žaloby jsou mezi účastníky sporná a která nikoliv, jakou procesní obranu žalovaný zastává apod. Nesporná tvrzení není nutné prokazovat. Žalovaná ve svém vyjádření žádné z tvrzení žalobce nesporuje, uvádí jen, že je protistrana neprokazuje. Skutečnost, zda účastník prokázal svá tvrzení, přísluší hodnotit pouze soudu včetně závěru o neunesení důkazního břemena. Prokazují se žalobní tvrzení a tvrzení zaujatá v procesní obraně. Žádná tvrzení v rámci procesní obrany však žalovaná neuvedla. Na základě toho považoval soud prvního stupně uplatněný nárok za uznaný s odkazem na ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a postupem dle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodl o podané žalobě rozsudkem pro uznání. 4. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., plně úspěšnému žalobci přiznal plnou náhradu jeho nákladů tvořených soudním poplatkem ve výši 40 000 Kč, odměnou advokáta za tři úkony právní služby v částkách po 12 300 Kč (převzetí a příprava zastupování, podání žaloby a předžalobní výzva), tři režijní paušály po 300 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v platném znění, a náhradu za daň z přidané hodnoty. 5. Proti oběma výrokům tohoto rozsudku podala žalovaná odvolání, v němž shrnovala průběh řízení a odůvodňovala je především nesplněním podmínek řízení dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nesplněním předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., které soud nesprávně aplikoval ve spojení s ustanovením § 114b stejného zákona. Navíc byly dány předpoklady pro odmítnutí žaloby kvůli neurčitosti podání nebo alespoň k aplikaci postupu o odstranění jeho vad. 6. Odvolatelka ve vztahu k nesplnění předpokladů vydání rozsudku pro uznání citovala z ustanovení § 114b odst. 1 a 5 o. s. ř. s tvrzením, že proti platebnímu rozkazu podala odpor následně odůvodněný v zákonné lhůtě s argumentem, že žádné z tvrzení žalobce nebylo ani rámcově prokázáno. Z jejího vyjádření jednoznačně plyne, že nárok ani zčásti neuznává. Nenastaly-li skutečnosti žalobcem tvrzené, neexistují ani žádná tvrzení žalované, která mohla uvést. V souladu s ustálenou judikaturou není možné požadovat prokazování negativních skutečností, tedy že se popsaný děj vůbec nestal (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2912/2010). Akceptovala závěr soudu prvního stupně, že je na něm, nikoliv na žalované, přijímat naznačený důkazní závěr, avšak s výhradou, že neměla jak existenci žalobcem popsaného děje prokazovat. Citovala ze 7. vydání komentáře k ustanovení § 114b odst. 4 o. s. ř. vydaného v roce 2006 nakladatelstvím C. H. Beck, podle kterého: „Fikce uznání nároku nemůže nastat, jestliže ve svém písemném vyjádření neuvede rovněž, jaké důkazy navrhuje k prokázání svých tvrzení, popřípadě jestliže k vyjádření nepřipojí listinné důkazy, jichž se dovolává. Zákon v ustanovení § 114b odst. 5 sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil.“ Podle ustálené judikatury platí obdobný závěr, že žalovaný zabrání fikci uznání nároku, pokud se k výzvě dle § 114b o. s. ř. vyjádří vylíčením skutečností, které považuje za rozhodné, i kdyby tato obrana byla zcela právně nevýznamná nebo nedostačující (strana 59 Sbírky soudních rozhodnutí 2/2004). Žalovaná se vyjádřila způsobem, z něhož lze jazykovým výkladem jednoznačně dovodit její nesouhlas s vydáním EPR a tvrzeními žalobce. Z podaného vyjádření nelze bez dalšího dovodit, že nárok žalobce uznává. Její postup nevykazuje známky obstrukcí v řízení, neměl by být sankcionován rozsudkem pro uznání. Žalovaná výzvu soudu ve stanovené lhůtě splnila, díky jejímu postupu nedošlo k průtahům v řízení, při běžných dalších krocích soudu (nařízení jednání po zrušení platebního rozkazu) by bylo lze při samotném jednání rozhodná tvrzení doplnit. Podmínky pro postup dle § 114b odst. 5 o. s. ř. splněny nebyly, soud prvního stupně neměl považovat nárok žalobce ze strany žalované za uznaný, aby mohl být vydán rozsudek pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. 7. Odvolatelka poukazovala na poslední větu § 114b odst. 5 o. s. ř., podle které není možné mít nárok za uznaný, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby. Odkazovala na ustanovení § 174a odst. 4 o. s. ř. o odmítnutí návrhu na vydání EPR, neobsahuje-li všechny zákonem stanovené náležitosti nebo je nesrozumitelný či neurčitý. Žalobcův návrh je velmi kusý, nesrozumitelný a neurčitý, neplyne z něj, jakého nároku se domáhá, z jakého důvodu a kdy měl vzniknout. Obsahuje pouze obecné tvrzení, že žalobce se třetí osobou uzavřel smlouvu o zápůjčce, jejíž bližší obsah není ani tvrzen ani prokazován. Z návrhu není patrné, zda je nárok ze smlouvy o zápůjčce splatný, případně k jakému dni. Jedná se přitom o skutečnost klíčovou pro akcesorickou povahu ručitelského závazku vznikajícího v případě, že hlavní dlužník dluh neplní. Žalobce ani netvrdí základní náležitosti převzatého ručitelského závazku, kdy a v jakém rozsahu jej měla žalovaná přijmout, zda byl časově omezen či uzavřen dostatečně určitě a tudíž platně. Fakt, že hlavní dlužník je v insolvenčním řízení, sám o sobě neznamená, že nebude schopen svůj dluh splnit. K uplatněnému příslušenství pak absentuje žalobcovo tvrzení zcela. Není zřejmé, kdy a na základě čeho mělo prodlení žalované nastat, a tedy ani, od kdy je možné požadovat zákonný úrok z prodlení a jak žalobce i soud dospěly k přiznané výši příslušenství. Neobsahuje-li návrh na vydání EPR ani rámcové vylíčení rozhodujících skutečností a současně nejsou navrženy žádné důkazy k jejich prokázání, nelze po žalované požadovat, aby uváděla jakákoliv tvrzení a důkazy na svou obranu vyjma skutečnosti, že nárok zcela odmítá. Z ustálené judikatury plyne, že soud, tím spíše žalovaný, nejsou povinni skutková tvrzení dovozovat z důkazů samotných, které navíc zcela absentují. Tím méně lze považovat za správný postup, kdy soud sám bude zřejmě mlčky předjímat obsah žalobního návrhu, neboť vylíčení rozhodných skutečností žalobce nepřednesl. 8. Zákonným předpokladem pro vydání EPR dle § 172 odst. 1 o. s. ř. je podle odvolatelky zejména fakt, že uplatněné právo plyne ze skutečností žalobcem uvedených. V dané věci právo na zaplacení částky 1 000 000 Kč ze žalobních tvrzení neplyne, absentují základní skutková tvrzení o povaze a době vzniku smluvních vztahů, jejich obsahu, nelze z nich jednoznačně dovodit uplatněné právo. Žaloba měla být podle odvolatelky soudem odmítnuta, případně neměl být vydán EPR, tudíž nemohla ani vzniknout fikce uznání nároku. Odkazovala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které není možné ve věci rozhodnout rozsudkem pro uznání, uvede-li žalovaný ve svém vyjádření skutečnosti, které by mohly být posouzeny jako skutečnosti bránící vzniku žalobcem uplatněného práva, tedy například nedostatečnost tvrzení a důkazů žalobcem předložených (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3597/2007). Pro neurčitost, nesrozumitelnost a absenci stanovených náležitostí měl soud prvního stupně uplatněný nárok odmítnout, i kdyby vyjádření žalované nesplňovalo podmínky dle § 114b o. s. ř., fikce uznání nároku uplatněna být neměla. 9. Odvolatelka dále namítala nedostatečné obsazení soudu při užití kvalifikované výzvy dle § 114b o. s. ř., která může být součástí EPR, nicméně její podmínkou je, aby ji učinil předseda senátu, nikoliv tedy např. pouze vyšší soudní úředník (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 56/2005 či komentář k § 182 odst. 4 o. s. ř. citovaný výše v odstavci 6.). Odkazovala na ustanovení § 22 písm. l) zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, v platném znění, podle nichž není takový zaměstnanec soudu oprávněn k úkonům vyhrazených zvláštním zákonem soudci. S ohledem na znění § 114b odst. 1 o. s. ř. je pravomoc uložit výzvu udělena výslovně předsedovi senátu, jedná se o výjimku z pravomoci vyšších soudních úředníků. Citovaný závěr potvrdil také Ústavní soud ve svém rozhodnutí uvedeném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 36 pod číslem 38 na straně 419. Učinila-li výzvu osoba odlišná od předsedy senátu, není možné z ní dovozovat důsledky v podobě vydání rozsudku pro uznání. To nastalo v posuzované věci, kdy EPR vydal vyšší soudní úředník včetně kvalifikované výzvy. Nelze tak vůbec dovozovat důsledky předpokládané zákonem pro výzvu vyhrazenou předsedovi senátu. 10. Odvolatelka dále poukazovala na závěr odborného literatury, že „cestou kvalifikované výzvy však nelze postupovat ani tehdy, jestli již ze žaloby vyplývá, že by ji i při procesní pasivitě žalovaného bylo nutno zamítnout; i v tomto ohledu je třeba tento procesní institut chápat materiálně, a nikoliv jen formalisticky“ (opět 7. vydání komentáře k o. s. ř. nakladatelství C.H. Beck z roku 2006 k obsahu § 114b). Žalovaná se z materiálního pohledu jednoznačně vyjádřila, že s tvrzeními žalobce nesouhlasí. Ze žaloby samotné je pak zřejmé, jak výše namítala, že by ji bylo nutné zamítnout. Soud prvního stupně postupoval výhradně formalisticky a zcela v rozporu se zásadami občanského soudního řízení, zejména povinností dbát, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno, zakotvených v § 2 o. s. ř., stejně jako v rozporu s povinností postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby byly skutečnosti mezi stranami sporné podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny, přičemž ustanovení o. s. ř. mají být vykládána a užívána tak, aby nedocházelo k jejich zneužívání (viz § 6 o. s. ř. s odkazem na komentář zmíněný v první větě tohoto odstavce k obsahu § 172 o. s. ř.). Zvolené použití institutu rozsudku pro uznání by mohlo založit nárok žalobce na úhradu pohledávky, která ve skutečnosti vůbec neexistuje, neboť skutečnosti osvědčující její existenci nebyly spolehlivě prokázány, v daném případě vůbec. Navíc v situaci, kdy žalovaná svá práva v řízení uplatňovala, podala opravný prostředek a vyjádřila své nesouhlasné stanovisko s nárokem žalobce. Tím založila významnou materiální překážku vydání rozsudku pro uznání i pro případ splnění ostatních formálních předpokladů jeho vydání. 11. K problematice vydání rozsudku pro uznání na základě výzvy dle § 114b o. s. ř. se opakovaně vyjadřoval Ústavní soud, jehož závěry žalovaná v podaném odvolání předkládala se závěrem, že tento institut má sloužit účelu dosažení efektivity řízení, pokud žalovaný svou nečinností brání jeho průběhu. Lze-li dovodit, že žalovaný nemá úmysl odmítat spolupráci na průběhu řízení, své povinnosti zamýšlí aktivně plnit a jeho jednání není způsobilé zapříčinit žádný průtah v řízení, nemůže být fikce uznání užívána jen z důvodu jeho obrany, která je dle názoru procesního soudu nedostatečná. Fikce uznání představuje významný zásah do procesního postavení účastníka řízení, jehož důsledkem je nezvratné odepření meritorního přezkumu věci. Soud musí zejména pečlivě zvážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání takového rozsudku na místě, zda ostatní okolnosti nenasvědčují, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. Je-li z chování žalovaného zřejmý nesouhlas se žalobou a odhodlání bránit se, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí o. s. ř., a tím i právem na spravedlivý proces. Obecná zásada „audiatur et altera pars“ je dle názoru Ústavního soudu jako výraz kontradiktorního řízení vnímána též jako „povinnost soudu vytvořit prostor zaručující účastníku řízení možnost účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí vypořádat. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nesporných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoliv extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 o. s. ř. vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci dle čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti (porušení práva na přístup k soudu) dle čl. 36 odst. 1 Listiny.“ V hodnocené věci bylo vydáním rozsudku pro uznání účastníku zcela zamezeno uplatnit tvrzení a důkazy, které by vedly k objasnění věci a meritornímu rozhodnutí soudu na základě dostatečně prokázaných skutečností. 12. Odvolatelka dále poukazovala na rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle kterého musí „při aplikaci ustanovení § 114b o. s. ř. soud také vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání i za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na žalobu je tedy v případě, že soud zvažuje využití kvalifikované výzvy, nutné klást zvýšené nároky a požadovat, aby obsahovala všechny právně významné skutečnosti. V opačném případě vzniklá situace brání aplikaci kvalifikované výzvy a nejsou tak ani splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání. Slovy § 114b o. s. ř. kvalifikovanou výzvu s případným důsledkem v podobě rozsudku pro uznání je přípustné použít, jestliže to vyžaduje, resp. umožňuje povaha věci a okolnosti konkrétního případu“ (rozhodnutí ze dne 14. února 2017, sp. zn. I. ÚS 2693/16, ze dne 1. dubna 2014, sp. zn. IV. ÚS 2503/13, a nález ze dne 17. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 544/05). V opačném případě dojde k narušení ústavního práva na spravedlivý proces na straně žalovaného. V hodnocené věci mohla žaloba stěží citované požadavky naplnit a být podkladem pro vydání rozsudku pro uznání. 13. Odvolatelka opakovaně namítala nesplnění podmínek řízení, EPR neměl být vůbec vydán, neboť uplatněné právo neplyne ze skutečností v žalobě uvedených. Neplyne z ní obsah smlouvy, kterou žalobce uzavřel, obsah ručitelského závazku žalované, kdy a jak došlo k jeho převzetí a na základě jaké skutečnosti došel k závěru, že hlavní dlužník svůj závazek nesplní. Citovala opět ze 7. vydání komentáře zmíněného opakovaně výše, naposledy v odstavci 10, k § 172, podle něhož: „závěr, že uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem, předpokládá takové vylíčení rozhodujících skutečností, které soudu umožní žalobcem tvrzený skutkový základ podrobit právnímu posouzení. Jedná se o vzájemně podmíněný vztah. Jednak musí být skutkové okolnosti vylíčeny tak úplně, aby bylo možno posoudit, jaký právní nárok je uplatňován (jaký právní předpis má být pro vymezení práv a povinnosti účastníků použit), jednak musí být - z hlediska hypotézy právní normy, kterou soud uvažuje - žalobcem tvrzeny všechny skutečnosti, s nimiž tato norma spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností. Ani platební rozkaz tedy svým způsobem nepostrádá skutkový základ, byť se o něm soud v rozhodnutí nevyslovuje.“ Odkazovala i na rozhodnutí publikované pod R 125/1954 a obsahující obdobné závěry. Namítala, že pouhá skutečnost insolvence dlužníka nezakládá právo věřitele požadovat plnění na ručiteli. Neměl-li být vůbec vydán EPR, došlo k nesplnění podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (viz rozhodnutí publikované pod R 21/1967) a rozsudek pro uznání neměl být vydán s opakovaným odkazem na ustálenou judikaturu. 14. Odvolatelka poukazovala i na absenci doručení usnesení o zrušení EPR, v níž spatřovala nedostatek v postupu soudu zakládající porušení podmínek řízení ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jedná se podle ní o rozhodnutí, jež dle ustanovení § 202 o. s. ř. nepatří mezi ty, proti nimž by nebylo možné podat odvolání. S odkazem na ustanovení § 168 odst. 2 o. s. ř. je soud povinen takové usnesení účastníkům doručit. 15. Odvolatelka ze všech popsaných důvodů navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek pro uznání zrušil a rozhodl tak, že žalobu ve věci zamítne a přizná žalované náklady řízení. Dále předložila před konáním odvolacího jednání nově své vlastní vyjádření ve věci samé s doplněním, že nahlížela do procesního spisu ve lhůtě pro podání odporu, jako přílohy v něm figurovaly pouze dvě elektronické zprávy. Též soud prvního stupně měl nároky žalobce za nedoložené a vyzýval jej k doplnění důkazů a tvrzení. Až před nařízeným odvolacím jednáním byla opět žalovaná nahlédnout do spisu a v předtuše doplnění žaloby reagovala meritorním vyjádřením, neboť do té doby byla žalobní tvrzení pouze nejasná a mlhavá. 16. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhoval potvrzení napadeného rozsudku pro uznání vydaného v souladu se zákonem a v reakci na pasivitu žalované. Rozsudek pro uznání je míněn právě na takové situace, žalovaná si musela být vědoma toho, o jaký uplatněný nárok se jedná. Popisoval vývoj vzájemných vztahů. Již v srpnu 2016 ji poprvé kontaktoval a požadoval splnění ručitelského závazku. Žalovaná jej písemně nevybíravým způsobem odmítla a dále byla nekontaktní. Již v návrhu na vydání EPR jsou žalobcem zmíněny přílohy označené jako „scan_Miskuf.pdf“, jak se přesvědčil i soud prvního stupně. Žalovaná podala blanketní odpor v poslední den třicetidenní lhůty, na základě toho soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání. Žalovaná se až nyní po dvou letech během odvolacího řízení poprvé meritorně vyjádřila a v týdnu před jednáním odvolacího soudu zaslala žalobci krátkou textovou zprávu, ve které žádala zpětvzetí žaloby a mimosoudní dohodu. 17. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o. s. ř., napadené rozhodnutí bylo žalované doručeno do datové schránky její zástupkyně dne 24. července 2017, odvolání dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 4. srpna 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, žalovaná jako účastnice řízení ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., odvolatelka namítala nesprávnost napadeného rozsudku pro nesplnění zákonných předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání a nesplnění podmínek řízení a případné další vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy přípustné odvolací důvody podle ustanovení § 205b o. s. ř. 18. Odvolací soud na základě podaného odvolání s odkazem na ustanovení § 212 vět první a druhé písmena a), § 212a odstavců 1 a 5 vět první a druhé, § 214 odstavce 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek pro uznání včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. Ve smyslu ustanovení § 205b o. s. ř. omezil svou přezkumnou činnost na zjištění existence případných vad ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečností a důkazů prokazujících nesplnění předpokladů vydání rozsudku pro uznání. 19. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nezabýval existencí své mezinárodní soudní pravomoci k projednání věci, ačkoliv žalobce je občanem Slovenské republiky s bydlištěm na jejím území. Na nadepsané řízení s cizím prvkem i hmotněprávní vztah jeho účastníků vzniklý v roce 2015 dopadá dle svých ustanovení § 1 písm. a) a c) zákon čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, v platném znění, kterého se dle jeho ustanovení § 2 použije v mezích vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Na řízení zahájené podáním návrhu na vydání EPR v dubnu roku 2017 dopadá s ohledem na členství domovských států účastníků řízení v Evropské unii nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 12. prosince 2012 čísla 1215/2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). Pravomoc a místní příslušnost soudu prvního stupně k projednání sporu plynou z ustanovení čl. 4 odst. 1 citovaného nařízení, neboť v obvodu soudu prvního stupně má žalovaná své obvyklé bydliště. Otázkou rozhodného práva nebylo nutné se v této fázi řízení zabývat. Až v novém meritorním rozhodnutí neopomine soud prvního stupně zdůvodnit, jaké hmotné právo a na základě jakého kolizního kritéria aplikoval. 20. Nedůvodnými shledal odvolací soud námitky žalované o absenci podmínek řízení kvůli tvrzeným nedostatkům žaloby a absenci usnesení o zrušení posléze vydaného EPR. Návrh na jeho vydání totiž obsahuje vylíčení rozhodujících skutečností, z nichž žalobce dovozuje existenci svého nároku, byť je odvolatelka považuje za nedostatečné. Lze jí přisvědčit potud, že ze žaloby samotné nelze bez dalšího zjistit přesný obsah smluvního ujednání o vzniku ručitelského závazku, žaloba se nezmiňuje o okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky atp. Skutek je však v žalobě vylíčen a popsán dostatečně určitým a nezaměnitelným způsobem jeho základními znaky, o identifikaci hmotněprávního vztahu vymezeného jeho účastníky a předmětem plnění, uplatněným nárokem, pochybnosti nepanují. Odvolací námitky žalované znamenající obranná tvrzení proti žalobě mohou být posléze předmětem dokazování v novém řízení před soudem prvního stupně a při důkazním objasňování skutečností nezbytných pro závěr o samotné důvodnosti žaloby. Nemají však vliv na základní identifikaci pohledávky a z toho důvodu nezakládají nedostatky podání ve věci samé ve smyslu ustanovení § 42 odst. 4 vět první až šesté a § 79 odst. 1 o. s. ř., které jedině mohou vést k odmítnutí návrhu na vydání EPR, jak plyne z ustanovení § 174a odst. 2 a 4 o. s. ř. Odvolací soud tak podmínky pro postup dle těchto zákonných ustanovení neshledal. Žalovaná ve svém odvolání kvalifikované nedostatky rovněž neoznačila. Pouze popsala chybějící údaje svědčící pro důvodnost žaloby, které sama procesněprávně kvalifikovala jako důvod pro odmítnutí návrhu. Odkazovala na recentní judikaturu kladoucí požadavky na žalobu, která může potenciálně vést k vydání rozsudku pro uznání (viz zejména odstavce 10. a 13. shora). Vyšší nároky kladené na takovou žalobu však nebrání jejímu projednání "standardním" způsobem s případnou nutností výzvy k doplnění vylíčení rozhodujících skutečností a označení potřebných důkazů k jejich prokázání či jiných kroků nalézacího soudu, pokud "kvalifikované" požadavky umožňující postup dle ustanovení § 114b odst. 1 o.s.ř. nesplňuje. Odvolatelkou přednesené námitky nemohou vést k závěru o nutnosti odmítnout návrh na vydání EPR postupem dle ustanovení § 174a odst. 4 o. s. ř., mohou být jen podkladem pro důvodnou úvahu soudu nalézacího či nyní odvolacího, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle ustanovení § 153a odst. 1 věty první, odst. 3 o. s. ř., když uplatněný nárok ze žaloby tak, jak byla podán, bez pochybností neplyne. Odvolatelka ve svých úvahách zaměňuje nutnost jednoznačné identifikace skutku, který je předmětem sporu ve smyslu příslušných ustanovení § 42 odst. 4, § 79 odst. 1 o. s. ř., s dostatečnou kvalitou vylíčení všech dílčích okolností uplatněného nároku, které umožňují učinit závěr nejen o totožnosti skutku, ale i o existenci, důvodnosti a splatnosti uplatněného nároku včetně jeho příslušenství a aprobují bez dalšího postup směřující k vydání rozsudku pro uznání, tedy o žalobě splňující vyšší nároky ve smyslu zmiňované judikatury. 21. Nesprávným je i názor odvolatelky, že soud prvního stupně nevydal usnesení o zrušení EPR a nedoručil je stranám v rozporu s ustanovením § 168 odst. 1 o. s. ř.. Sama tvrdila jinak nespornou skutečnost, že proti EPR podala odpor, tím došlo k jeho zrušení ex lege dle ustanovení § 184 odst. 2 věty první, § 184a odst. 3 o. s. ř., žádného usnesení o zrušení vydaného EPR nebylo třeba. 22. Odvolací soud nicméně souhlasí s odvolacími argumenty, že v posuzované věci nebyly s ohledem na ustanovení § 205b o. s. ř. splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Jeví se nadbytečným znovu citovat použitelnou judikaturu, postačí odkaz na odstavce 6., 8., 11. či 12. shora, žalovaná ji citovala, s jejími závěry se odvolací soud ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje. Podle obsahu jejích podání adresovaných soudu prvního stupně a učiněných před vydáním napadeného rozsudku (odpor ze dne 9. května 2007 a následné jeho doplnění ze dne 5. června 2017) uplatněný nárok odmítla a neuznala. Upozorňovala, že podle textu návrhu na vydání EPR a příloh dosud založených v procesním spisu jsou k dispozici pouze dvě elektronické zprávy o komunikaci stran před podáním žaloby, nikoliv však základní dokumenty, z nichž žalobce dovozuje existenci uplatněného nároku. Výslovně navrhovala zamítnutí žaloby s argumentem, že žalobce žádné ze svých tvrzení neprokázal. Z jejích podání je bezpochyby zřejmé nesouhlasné stanovisko k žalobě a neuznání uplatněného nároku. 23. Podle zákonné úpravy precizované judikaturou citovanou odvolatelkou přichází využití institutu tzv. fikce uznání v úvahu pouze v případě pasivity, nečinnosti žalovaného využívajícího k obraně maximálně striktně formálních a zcela bezobsažných prostředků nikoliv s cílem efektivní obrany, ale se snahou prodlužovat dobu trvání řízení (např. pouhé podání zcela neodůvodněného odporu proti platebnímu rozkazu bez následného přednesení jakéhokoliv obranného tvrzení). O takový případ se nejedná. Sám soud prvního stupně akceptoval prvotní obranu žalované a vyzval žalobce po podání odporu protistrany a jeho doplnění k doložení všech potřebných listin prokazujících existenci nároku, zejména dohody o zápůjčce uzavřené s hlavním dlužníkem a listin, na jejichž základě měl vzniknout ručitelský závazek žalované. Tyto důkazní prostředky žalobce samostatným podáním ze dne 27. června 2017 soudu zaslal. Výslovně sice zmínil, že je považoval za doložené a připojené již k původnímu návrhu na vydání EPR, měly tvořit jednu z jeho příloh (výše zmíněná příloha "scan_miskuf.pdf), jejich připojení však jinak nedoložil a ani soud prvního stupně před vydáním napadeného rozsudku nezjišťoval blíže jejich osud tak, aby byl z procesního spisu zřejmý. Sporná příloha zjevně nebyla do procesního spisu vytištěna v době podání odporu žalované, ta se s ní nemohla při nahlížení do spisu seznámit, ani soud ji v listinné podobě ve spisu neměl k dispozici. O tom svědčí právě jeho výzva adresovaná žalobci a konečně též stav procesního spisu v podobě předložené odvolacímu soudu. Nalézací soud následně a nikoliv zanedbatelně porušil právo žalované na spravedlivý proces, pokud podání žalobce ve věci samé s přiloženými a zcela zásadními důkazními prostředky žalované (s případnou výzvou k vyjádření) nedoručil a bez dalšího rozhodl rozsudkem pro uznání na základě údajně nastalé fikce uznání nároku. Žalobci na straně jedné prostor poskytl, vyzval jej po předestřené obraně žalované k doložení chybějících listin, žalovanou na straně druhé však při uplatnění jejích procesních práv zkrátil bez dalšího. Jeho odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku, že hodnocení důkazů přísluší soudu a nikoliv účastníku, takže obrana žalované není dostatečná, nemůže za takové situace obstát. V situaci, kdy žalobce uplatňuje nárok zcela důkazně nepodložený hmotněprávně nezbytnými listinami, představuje obrana žalované založená na tvrzení o neprokázání rozhodných skutečností zcela dostatečnou reakci na výzvu vydanou dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., reakci vylučující možnost založení fikce uznání nároku. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř. v návaznosti na jeho ustanovení § 114b odst. 5 věty první nemohly v posuzované věci existovat. Odvolatelce je rovněž možno přisvědčit, že již její původní procesní stanovisko samo bez dalšího vylučuje (s ohledem na recentní a opakovaně zmiňovanou judikaturu vyšších soudů) možnost vydání rozsudku pro uznání, byť by přednesenou procesní obranu považoval soud prvního stupně za nedostatečnou a nepodloženou důkazními prostředky - viz např. rozhodnutí žalovanou citovaná a uvedená v odstavcích 8. či 11. shora či nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2016. sp. zn. I. ÚS 1024/15. 24. Vzhledem k absenci předpokladů vydání rozsudku pro uznání není třeba ze strany odvolacího soudu vyčerpávajícím způsobem odpravit námitky žalované o nesprávném obsazení soudu při vydání výzvy dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., tedy o procesní vadě ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. a), § 205b o. s. ř. spočívající v tom, že EPR obsahující kvalifikovanou výzvu vydal namísto předsedy senátu pouze vyšší soudní úředník. Odvolací soud jen na okraj poznamenává, že názor odvolatelky nesdílí bez dalšího, byla-li vyšší soudní úřednice, která sporný EPR ze dne 20. dubna 2017 vydala, pověřena rozvrhem práce soudu prvního stupně k takovému úkonu (srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dnů 4. října 2017, sp. zn. 28 Cdo 1557/2017). Z dikce ustanovení § 11 písm. h) až n) zákona o vyšších soudních úřednících neplyne, že by vydání usnesení dle ustanovení § 114a odst. 1 o. s. ř. spojeného s vydáním platebního rozkazu včetně elektronického bylo vyhrazeno soudci. Ustanovením § 114b odst. 1 o. s. ř. je předseda senátu oprávněn vydat usnesení, tak jako je na mnoha jiných místech stejného zákona povolán k provádění řady dalších úkonů včetně přípravných a administrativních nespojených s vlastním rozhodováním (například nejbližší předcházející ustanovení § 114a odst. 1, 2 písm. a) až o. s. ř. o přípravě jednání). Přijetí výkladu podaného odvolatelkou by vedlo k nihilistickému závěru, že vyšší soudní úředník nemůže v občanském soudním řízení vlastním jménem činit žádné úkony, neboť o. s. ř. je vždy výslovně svěřuje soudci či předsedovi senátu ve smyslu ustanovení § 11 písm. l) zákona o vyšších soudních úřednících. To jistě není smyslem právní úpravy postavení vyšších soudních úředníků. Odvolací soud si je vědom vývoje judikatury v této věci (nález Ústavního soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10 o návrhu na zrušení dřívějšího znění § 11 zákona o vyšších soudních úřednících), nicméně rozumný výklad zákona respektující pravidla výkladu právních norem a v závěru druhé věty tohoto odstavce citované rozhodnutí poskytují dostatečný podklad pro závěr, že (elektronický) platební rozkaz obsahující výzvu dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. může vydat vyšší soudní úředník pověřený rozvrhem práce soudu vydaným v souladu s ustanoveními § 40 a následujícími zákona čísla 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, v platném znění. Není podstatné, zda takto řádně byla i vyšší soudní úřednice v přezkoumávané věci pověřena, shledal-li odvolací soud z jiného důvodu nesplněnými předpoklady pro vydání napadeného rozsudku. 25. Odvolací soud ze všech důvodů popsaných v odstavcích 17. až 24. shora shledal napadený rozsudek pro uznání nesprávným, nebyly pro něj za dané a soudu prvního stupně známé procesní situace splněny předpoklady (ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.), které jeho vydání naopak vylučovaly. Postupem dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) byl napadený rozsudek změněn tak, že se nevydává. Pro jeho potvrzení nebyly shledány dostatečné důvody. Odvolací soud rozhodl rozsudkem s odkazem na ustanovení § 223 o. s. ř. Nebyl přitom nucen respektovat odvolací návrh žalované požadující zrušení napadeného rozsudku a současné zamítnutí žaloby, jak lze dovodit z ustanovení § 221a o. s. ř. V řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání odvolací soud neřeší a ani řešit nemůže meritum věci, řádné důkazní doložení existence hmotněprávního nároku na plnění, ale jen splnění předpokladů vydání napadeného rozsudku již jen z toho důvodu, že v řízení dosud nebylo k oprávněnosti žalobou uplatněného nároku provedeno žádné dokazování. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 28. února 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu