USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Soni Burešové v právní věci žalobce: C. S. s.r.o., IČO XXX sídlem T., P. zastoupen advokátem Mgr. Jaroslavem Tajbrem sídlem U Nikolajky 5, 150 00 Praha 5 proti žalovaným 1) G. G. C. s.r.o., IČO XXX sídlem K., B. 2) G. F., s.r.o. S. Ľ., IČO XXX sídlem P., S. Ľ., S. r. oba žalovaní zastoupeni advokátem Mgr. Tomášem Zachou sídlem Lazarská 1718/3, 110 00 Praha 1 o 2 688 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. září 2017, č. j. 42 C 68/2017 – 47, takto: Usnesení soudu prvního stupně se ve výrocích II. a III. mění tak, že se místní nepříslušnost nevyslovuje a věc se Městskému soudu v Brně nepostupuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, výrokem II. vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem III. rozhodl o postoupení věci Městskému soudu v Brně. 2. V odůvodnění uvedl, že žalobce se žalobou, podanou dne 24. 4. 2017, domáhá vůči žalovaným zaplacení žalované částky z titulu náhrady škody v podobě ušlého zisku za období od května 2013 do dubna 2014 s tím, že žalovaní se ve smlouvě z 19. 12. 2007 zavázali nedodávat zboží ze sortimentu 2) žalované, tj. jí vyráběné alkoholické nápoje specifikované ve smlouvě, do obchodních sítí v České republice (dále ČR) bez souhlasu žalobce a tento závazek porušili. Škoda vznikla žalobci na celém území České republiky, neboť na celé území se zákaz vztahoval. 3. Žalovaní vznesli námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti ve vztahu k žalovanému 2) a nedostatku místní příslušnosti ve vztahu k žalované 1), neboť zboží bylo fakticky dodáváno v sídle žalované 1) v Brně. Dále navrhli přerušení řízení do skončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 30 Cdo 6002/2016, když je v něm řešena stejná otázka ve stejném sporu, týkajícím se pouze jiného období. 4. Návrh na přerušení řízení soud prvního stupně zamítl s tím, že nejsou splněny předpoklady uvedené v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť v dovolacím řízení není řešena otázka, která by byla předběžnou k tomuto řízení. 5. Dále se zabýval otázkou mezinárodní příslušnosti s ohledem na sídlo žalované na S. Vyšel z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen nařízení), které v dotčených částech upravuje příslušnost mezinárodní i místní. Dovodil, že jeho příslušnost nemůže být založena podle čl. 4 nařízení sídlem 2) žalovaného, které je na Slovensku. Nelze použít čl. 7 odst. 2 nařízení, neboť se týká deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti. K tomu odkázal na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále SDEU) sp. zn. C-1548/12. Zdůraznil, že pojmy užívané nařízením je třeba vykládat autonomně, přičemž pokud lze vytýkané jednání považovat za porušení smluvních povinností, jde o situace, kdy předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy ve smyslu čl. 7 odst. 1 nařízení. V daném případě žalobce žalovaným vytýká porušení jejich závazku nedodávat zboží do maloobchodních sítí v ČR bez souhlasu žalobce, tj. závazku ze smlouvy. 6. Dále se zabýval povahou smlouvy a dospěl k závěru, že jejím předmětem je dodání zboží, byť jde o smlouvu rámcovou. Hlavním závazkem je dodávat žalobci zboží dle jeho požadavků z aktuální nabídky lihovin vyráběných 2) žalovanou. Jde tak o situaci předvídanou čl. 7 odst. 1 písm. b) první odrážka nařízení. Soud prvního stupně odmítl argumentaci žalobce, že jde o poskytování služeb. O takovou situaci podle něho zjevně nejde, neboť podstatou závazku není poskytování služeb, nýbrž dodávání zboží ze strany žalovaných pro žalobce. I kdyby přitom o dodání zboží nešlo, bylo by na místě vyjít z písm. a), c) téhož ustanovení, podle nichž je rozhodující místo, kde měl být závazek splněn. Ze smlouvy zjistil, že žalobce se zavázal nakupovat zboží vyráběné 2) žalovaným výlučně prostřednictvím žalovaného 1) na základě jednotlivých kupních smluv, které se podle ujednání řídí českým právním řádem. Smlouva neobsahuje ujednání o místu dodání. Vyšel proto z tehdy platného obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb., z jeho ust. § 261 odst. 1, § 412 odst. 3, a dovodil, že v případě dodání zboží je místem plnění sídlo prodávajícího, tedy žalovaného 1), což platí i podle nyní platného § 1955 odst. 1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Dovodil, že místem plnění je sídlo 1) žalovaného. Ve vztahu k žalovanému 2) je tak dána mezinárodní příslušnost českých soudů, je však dána místní příslušnost Městského soudu v Brně. Uvedl, že na tom nemůže nic změnit ani to, že jsou žalovány dva subjekty, neboť podle čl. 8 odst. 1 nařízení může být 2) žalovaný žalován u soudu místa, kde má bydliště (sídlo) některý ze žalovaných. Žalovaný 1) ale sídlí v Brně. Uzavřel, že místně příslušným ve vztahu k 2) žalovanému je Městský soud v Brně. 7. Příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobce dovozoval z toho, že v jeho obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy. Zdůraznil, že k porušení závazku nedochází tím, že jsou lihoviny prodávány v maloobchodních sítích po celé ČR, nýbrž tím, že některý z žalovaných toto zboží dodá jinému odběrateli v ČR za účelem dalšího prodeje. Dochází k porušení závazku nedodávat a děje se tak v místě dodání, jímž je obecně sídlo prodávajícího dle § 412 odst. 3 obchodního zákoníku nebo § 1955 odst. 1 občanského zákoníku, když konkrétní smluvní úpravu žalobce ani netvrdil. Uzavřel, že ani ve vztahu k 1) žalovanému, který sídlí v Brně, není dána místní příslušnost (§ 84, § 85 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedených důvodů rozhodl tak, jak uvedl ve výrocích II. a III. svého usnesení. 8. Proti výrokům II. a III. podal žalobce odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že odvolací soud vysloví místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1. Žalobce se nadále ztotožňoval se závěry Městského soudu v Praze, vyslovené v rozhodnutí z 30. 8. 2016, č. j. 39 Co 160/2016 – 80. I pokud by se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, měl za to, že lze dovodit příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1. V čl. 1.1 Smlouvy se žalovaní primárně zavázali žalobci dodávat zboží dle jeho požadavků a aktuální nabídky lihoviny 2) žalovaného. Žalobcem vymáhaná škoda vznikla ve formě ušlého zisku primárně v důsledku nedodávání zboží žalovaného 2) žalobci, jak se žalovaní zavázali v citovaném článku smlouvy. V takovém případě je nutné posuzovat místní příslušnost soudů České republiky podle toho, kde zboží podle smlouvy mělo být dodáno (článek 7 odst. 1 písm. b/ odrážka první nařízení). Takovým místem je podle žalobce sídlo žalobce s tím, že s ohledem na teritoriální vymezení účinnosti smlouvy nebylo vyloučeno ani jiné místo dodání kdekoli na území České republiky. Tím je podle něho založena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 1, resp. žalobce měl možnost volby soudu, neboť k plnění smlouvy mělo docházet na území České republiky. Dále poukázal na výše uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, který dovodil, že vyčíslení ušlého zisku žalobce je odvozeno od porušení závazku žalovaných dodávat mu lihoviny vyráběné žalovaným č. 2, nikoli od porušení zákazu nedodávat lihoviny třetím subjektům bez souhlasu žalobce. Žalobci ucházel zisk bez ohledu na to, zda žalobci následně tyto výrobky dodávali v rozporu se Smlouvou třetím subjektům či nikoliv. Místem škody je tak místo, kde žalobce sídlí, neboť v důsledku popisované události nedošlo k rozmnožení majetku. 9. Žalovaní se k odvolání nevyjádřili. 10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř. – účastníkem řízení), že splňuje náležitosti uvedené v ust. § 205 o. s. ř., postupem podle ust. § 212, § 212a o. s. ř. přezkoumal správnost napadeného rozhodnutí v odvoláním napadených výrocích II. a III. (§ 206 odst. 2 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 11. Podle čl. 7 odst. 1 nařízení osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována: 1) a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn; b) pro účely tohoto ustanovení a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku: - v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, - v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty; c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a). 12. Byť výrok jedna rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení do rozhodnutí odvolacího soudu, nebyl a důvodně ani nemohl být (§ 202 odst. 1 písm. g/ o. s. ř.) odvoláním napaden, je třeba uvést, že pod spisovou značkou Obvodního soudu pro Prahu 1 39 C 120/2015 je veden mezi stejnými účastníky stejný spor o náhradu škody za jiné období. Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 39 C 120/2015 - 63, zamítl námitku místní nepříslušnosti a Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 8. 2016, č. j. 39 Co 160/2016 – 80, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když příslušnost posoudil podle čl. 7 bod 2 nařízení, místní příslušnost 2) žalovaného podle ust. § 11 odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud svým usnesením ze 7. 2. 2018, č. j. 30 Cdo 6002/2016 -108, rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vysvětlil, že čl. 7 odst. 2 nařízení se aplikuje ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti, zatímco čl. 7 odst. 1 nařízení se použije v případě, že předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, že výklad uvedených článků je třeba provést autonomně a uzavřel, že s ohledem na skutečnosti, že se žalobce domáhá náhrady škody z titulu porušení závazku sjednaného ve smlouvě, lze konstatovat, že se jedná o věc smluvní povahy a spadá do kategorie žalob, jejichž předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy. Aplikovat je proto třeba čl. 7 odst. 1 nařízení. Pro usnadnění posouzení věci obiter dictum uvedl, že pro posouzení dané otázky bude dále rozhodující, zda lze smlouvu kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb nebo jako smlouvu o prodeji zboží. Smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je dodání zboží, bude kvalifikována jako prodej zboží ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení; smlouva, jejímž charakteristickým závazkem je poskytování služeb, bude charakterizována jako poskytování služeb ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) druhé odrážky nařízení. Připomněl, že službu je třeba pojímat jako vykonávání určité činnosti za úplatu, odkázal na rozsudek SDEU C-9/12. Rozhodující bude zjištění, zda charakteristickým plněním poskytovaným jednou smluvní stranou druhé smluvní straně byla distribuce zboží, a zda mohl distributor nabízet zákazníkům služby a výhody, které nemůže poskytnout pouhý prodejce, a získat pro zboží dodavatele větší podíl na místním trhu, např. se účastnit propagačních akcí dodavatele či jiné obchodní strategie dodavatele. Typická distribuční smlouva je uzavírána ve formě rámcové dohody, jejímž předmětem je závazek spočívající v dodání a zásobování sjednaný do budoucna dvěma hospodářskými subjekty, je rovněž běžné, že si smluvní strany upravují zvláštní podmínky týkající se distribuce zboží. K úplatě uvedl, že ji nelze chápat v úzkém smyslu jako zaplacení peněžité částky, je třeba zkoumat, zda distributorovi přiznává ekonomickou hodnotu. Lze přihlédnout k tomu, že žalobci byla přiznána konkurenční výhoda spočívající ve výhradním prodeji lihovin 2) žalované na území ČR. Pokud půjde o distribuční smlouvu, bude třeba ji kvalifikovat jako smlouvu o poskytování služeb a aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení. K místu poskytování služeb uvedl, že jím v případě většího počtu míst je třeba zásadně rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb. Pokud místo poskytování služeb není možné odvodit ze smlouvy, je třeba zohlednit místo, kde je skutečně převážně vyvíjena činnost při výkonu smlouvy. V případě nemožnosti určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě faktického plnění je třeba místo určit jiným způsobem, které bere ohled jak na cíl předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu, sledovaného zákonodárcem. Uvedl, že např. ve vztahu ke smlouvě o obchodním zastoupení bylo určeno místo, kde má obchodní zástupce bydliště. Pokud soud dospěje k závěru, že nejde o smlouvu distribuční, ale že jde jen o prodej zboží, bude hraničním určovatelem mezinárodní i místní příslušnosti místo, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno. V případě více míst plnění, případně nebyla-li místa plnění ve smlouvách sjednávána, nicméně fakticky bylo zboží dodáváno na více míst, je v zásadě místem plnění místo zajišťující nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, který je zpravidla v místě hlavního dodání stanoveného v závislosti na ekonomických kritériích. Při nemožnosti stanovení místa hlavního dodání, kdy každé z míst má dostatečně úzký vztah s věcnými prvky sporu, může žalobce žalovaného 2) žalovat u soudu místa dodání podle své volby. 13. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce k žalobě připojil smlouvu o obchodní spolupráci a o výhradním prodeji ze dne 19. 12. 2007, uzavřenou na dobu neurčitou, v níž se žalovaní zavázali, že budou žalobci dodávat podle jeho požadavků z aktuální nabídky lihoviny vyráběné 2) žalovaným, žalobce se zavázal je prodávat do obchodní sítě v České republice, žalovaní se zavázali nedodávat zboží po dobu účinnosti smlouvy do obchodních sítí bez předchozího souhlasu žalobce. Žalobce se zavázal lihoviny 2) žalovaného odebírat výlučně od 1) žalovaného. Za zboží se žalobce zavázal zaplatit cenu dle ceníku, cena zahrnovala dopravu do dohodnutého místa plnění, dále se účastníci dohodli na úhradě zalistovacích poplatků uplatněných vůči žalobci. Místo dodání či poskytování služeb nebylo sjednáno. Dne 29. 12. 2008 byla mezi žalobcem a 1) žalovaným sjednána smlouva o podpůrných marketingových činnostech, v níž se žalobce zavázal vykonávat reklamní a podpůrné činnosti za účelem zvyšování prodejnosti výrobků, které dodává do distribuční sítě, 1) žalovaný se zavázal zaplatit dohodnutou odměnu. Žalobce v žalobě dovozoval, že ve vztahu k 2) žalovanému šlo o distribuční smlouvu, nikoli smlouvu kupní, s ohledem na teritoriální působnost v České republice dovozoval mezinárodní příslušnost zdejších soudů. Žalovaní pro případ, že soud dospěje k závěru, že 2) žalovaný je pasivně legitimován, ve svém vyjádření z 29. 6. 2017 dovozovali, že místně příslušným je podle čl. 7 bod 1 písm. b) první odrážka nařízení příslušný soud, kam směřovaly požadavky na dodání zboží, ty směřovaly vůči žalovanému 1) a žalobce rovněž zboží přebíral v jeho sídle. Na uvedené žalobce reagoval podáním z 27. 7. 2017, kde nepopřel, že dílčí smlouvy uzavíral s 1) žalovaným a poukázal na to, že předmět sporu tvoří nároky ze smlouvy, dále poukázal na propojení žalovaných. 14. Ve sporu mezi stejnými účastníky již Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 30 Cdo 6002/2016 posuzoval mezinárodní příslušnost ke sporu o náhradu škody podle stejné smlouvy se závěrem, že nejde o spor z deliktní či kvazideliktní odpovědnosti ve smyslu nařízení a ust. čl. 7 odst. 2 nelze použít. Od tohoto výkladu výše uvedeného a Nejvyšším soudem zdůvodněného nemá odvolací soud důvod se odchýlit ani v této věci. S ohledem na výklad provedený Nejvyšším soudem bylo třeba posoudit, zda smlouva z 19. 12. 2007 je smlouvou o poskytnutí služeb, jak tvrdil žalobce, či smlouvou o dodání zboží, jak namítali žalovaní, a dovodil soud prvního stupně. 15. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí poukázal na rozhodnutí SDEU ve věci C-9/12, které je podle názoru odvolacího soudu použitelné i v této věci. Také v této věci žalobce s 2) žalovaným uzavřeli smlouvu, v níž se žalobce zavázal dále distribuovat zboží 2) žalovaného svým odběratelům, v tomto případě na území České republiky. První žalovaný zde vystupuje jako součást řetězce, prostřednictvím něhož 2) žalovaný své zboží prodával žalobci, kterému ale bylo prodáváno za účelem jeho další distribuce (zásobování) jeho odběratelům. Také zde má smlouva povahu smlouvy rámcové. Příslušnost (mezinárodní i místní) je proto třeba odvozovat podle čl. 7 bod 1 písm. b) druhé odrážky nařízení, tj. podle místa na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 16. Obdobnou otázku již řešil SDEU ve věci C-19/09, kde šlo o posouzení příslušnosti ve sporu o náhradu škody z rozvázání smlouvy o obchodním zastoupení, kde žalující firma tvrdila, že služby poskytovala ve svém sídle. Soudní dvůr dovodil, že pro smlouvu o obchodním zastoupení je místem hlavního poskytování služeb obchodního zástupce místo vyplývající z ustanovení smlouvy a v případě neexistence takových ustanovení místo faktického plnění smlouvy a v případě nemožnosti takového určení místo, kde má obchodní zástupce bydliště. Podle názoru odvolacího soudu jsou zde uvedené závěry použitelné i v dané věci, neboť činnost obchodního zástupce a výhradního prodejce je z pohledu posuzování příslušnosti podobná. V daném případě místo poskytování služeb ve smlouvě není uvedeno. Je-li hlavním předmětem smlouvy poskytování služeb, nelze za místo plnění smlouvy považovat místo, kde bylo zboží od 1) žalovaného žalobcem odebíráno, ale místo, kde k poskytování služeb (k uzavírání dalších smluv žalobcem s jeho odběrateli na zboží 2/ žalovaného) docházelo. Konkrétní faktické místo plnění smlouvy z dosavadních zjištění neplyne. Příslušnost je proto třeba odvodit od sídla žalobce, které je v Praze 1, neboť lze důvodně předpokládat, že právě v něm sjednané distribuční služby ve vztahu ke svým odběratelům z větší části vykonával. 17. S ohledem na uvedené odvolací soud dovodil, že je ve vztahu ke 2) žalovanému dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky a také to, že místně příslušným soudem pro řízení vůči 2) žalovanému je podle čl. 7 odst. 1 písm. a) druhá odrážka nařízení Obvodní soud pro Prahu 1. 18. Ust. § 11 odst. 2 o. s. ř. umožňuje podat žalobu proti několika žalovaným, kteří mají různé obecné soudy, jen u jednoho z nich. Jestliže je podle výše uvedeného Obvodní soud pro Prahu 1 příslušný ve věci vůči 2) žalovanému, je podle tohoto ustanovení soudem příslušným i pro řízení ve vztahu k žalovanému 1), byť sídlí v Brně. 19. S ohledem na uvedené odvolací soud napadené usnesení podle ust. § 221a o. s. ř. změnil tak, jak se podává z výroku tohoto usnesení. Poučení: Proti tomuto usnesení je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 11. června 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu