USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: J. M., narozen bytem N. D. ., . P. zastoupený advokátem JUDr. Jiřím Štaidlem sídlem Apolinářská 445/6, 128 00 Praha 2 proti žalovanému: R. a t. S., IČO sídlem M.D., .B., S. r. o zaplacení částky 15 600 EUR s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. září 2017, čísla jednacího 57 EVC 3/2017-46 takto: Usnesení soudu prvního stupně se zrušuje a věc se postupuje Městskému soudu v Praze jako věcně příslušnému soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení o žalobě podané ve formě návrhu na vydání evropského platebního rozkazu ze dne 4. července 2017 došlého soudu ke dni 7. července 2017, kterou se žalobce na žalovaném domáhá zaplacení částky 15 600,- EUR s úroky z prodlení v sazbě 8 % ročně jdoucími z této částky ode dne 10. května 2017 do zaplacení z titulu dluhu ze smlouvy o vytvoření audiovizuálního díla a postoupení licence k jeho užití; výrokem II. s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, rozhodl, že žalobce, jenž zavinil zastavení řízení, je povinen zaplatit žalovanému na náhradě jeho nákladů částku 300,- Kč; výrokem III. s odkazem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona čísla 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění, vrátil žalobci část zaplaceného soudního poplatku ve výši 16 312,- Kč a výrokem IV. žalobce vyzval ke sdělení čísla účtu k vrácení soudního poplatku ve lhůtě 15 dnů. 2. Výrok o zastavení řízení odůvodnil nedostatkem pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českého soudu s odkazem na ustanovení § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř. Argumentoval přeshraniční povahou sporu, pro kterou byl evropský platební rozkaz zaveden nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) čísla 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu. Podle čl. 3 odstavců 1 a 2 tohoto nařízení se přeshraničním případem rozumí takový, ve kterém má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než kterým je členský stát soudu, u kterého byl podán návrh na vydání platebního rozkazu. Pojem bydliště je třeba určit podle čl. 61 a následujících nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis). Podle nich mají žalobce bydliště na území České a žalovaný Slovenské republiky. Žalovaný současně s odporem namítl nedostatek pravomoci (mezinárodní příslušnosti) českého soudu, která byla včasná s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2784/2016. Při řešení otázky pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudů České republiky je třeba postupovat podle nařízení Brusel I bis, neboť nařízení čísla 1896/2006 soudní příslušnost neupravuje (viz jeho článek 6 odst. 1) a po zohlednění čl. 80 nařízení Brusel I bis v situaci, kdy obě nařízení mají aplikační přednost před právem členských států. 3. Soud prvního stupně citoval ustanovení odstavců (10), (13), (15) a (16) Preambule nařízení Brusel I bis, které se dle svého ustanovení čl. 1 odst. 1 věty první vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Předmětem sporu je plnění ze smlouvy o dílo, jedná se tak o věc, která není vyloučena z působnosti nařízení Brusel I bis obsahujícího pravidla pro určení soudní příslušnosti v článcích 5 až 26. Neshledal založenou výlučnou příslušnost soudů České republiky upravenou v čl. 24 citovaného nařízení, strany si ani nesjednaly příslušnost soudů České republiky ve smyslu čl. 24 (správně čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis – pozn. odvolacího soudu), žalovaný ani nepřijal příslušnost soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení čl. 26 stejného nařízení. Na věc pak nemůže dopadat úprava příslušnosti soudů určená pro pojištění, spotřebitelské a pracovní smlouvy. Příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 k projednání sporu by mohla být založena pouze na základě bydliště žalovaného dle čl. 5 nařízení Brusel I bis (správně čl. 4 odst. 1. téhož nařízení – pozn. odvolacího soudu), když zbytková příslušnost upravená v čl. 6 stejného nařízení se s ohledem na známé bydliště žalovaného neuplatní, nebo na základě kritérií upravených v čl. 7 tohoto nařízení (pravidla příslušnosti dle čl. 8 a 9 nařízení Brusel I se rovněž uplatnit nemohou). Žalovaný má stálé bydliště na Slovensku, v úvahu přichází pouze založení příslušnosti soudu České republiky na základě ustanovení čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis, úprava obsažená v ustanovení čl. 7 odstavců 2 až 4 stejného nařízení nedopadá na daný předmět řízení. Citoval z ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. a) až c) nařízení Brusel I bis, přičemž podle smlouvy předložené samotným žalobcem se zavázal dílo dodat na adresu žalovaného. Smlouva a vztahy z ní plynoucí se pak řídí ustanoveními zákona č. 513/1991 Zbierky zákonov, Obchodného zákoníku (dále jen ObchZ SR), platného a účinného na území Slovenské republiky, tedy slovenským hmotným právem. Účastníci si sjednali místo plnění v sídle žalovaného. 4. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobcův právní názor reprezentovaný rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 14. června 2006, sp. zn. 3 Cmo 37/2006, byl již překonán např. rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1941/2015 ze dne 14. ledna 2016, podle kterého je v případě žaloby ze smlouvy o prodeji zboží mezinárodně příslušný soud místa, kam podle smlouvy zboží bylo nebo mělo být dodáno, i pro spor o zaplacení smluvní pokuty zajišťující splnění povinnosti z daného smluvního vztahu, tedy příslušnost dle místa dodání dle ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I se vztahuje obecně na všechny nároky ze smlouvy. Zdůraznil i autonomní výklad jednotlivých ustanovení nařízení Brusel I bis s odkazem na rozsudky Soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ze dne 16. července 2009, sp. zn. C - 189/08, a ze dne 18. července 2013 ve věci C - 147/12. Při posuzování otázek, které se smlouvou souvisejí a pro něž je rovněž dána příslušnost soudů ve smyslu čl. 7 nařízení Brusel I bis lze vycházet z čl. 12 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu rady (ES) číslo 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I publikované v Úředním věstníku Evropské unie pod L 140/27), podle kterého se právem rozhodným pro smlouvu řídí zejména výklad plnění závazků vyplývajících ze smlouvy, důsledky úplného nebo částečného porušení těchto závazků včetně stanovení škody, jsou-li stanoveny právním předpisem a v rámci pravomocí přiznaných soudu jeho procesním právem, různé způsoby zániku závazku včetně promlčení a zániku práv v důsledku uplynutí doby a v důsledku neplatnosti smlouvy (viz S., P. In: D., L., B., J. a kol. Občanský soudní řád II Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 2895 - 2896 či rozsudek SDEU ze dne 8. března 1988 ve věci 9/87, SPRL Arcado proti SA Haviland, bod 15). Tento závěr podle soudu prvního stupně podporuje i skutečnost, že se shodným výkladem pojmů obsažených v nařízení Brusel I a nařízení Řím I počítá přímo nařízení Řím typ I odkazující na souladný výklad věcné působnosti i pojmů souvisejících přímo s čl. 5 nařízení Brusel I (body 7 a 17 jeho Preambule). 5. Soud prvního stupně zdůraznil již vyslovený judikatorní závěr, že při určení soudní příslušnosti podle pravidla stanoveného v čl. 5 bodu 1. nařízení Brusel I (respektive v čl. 7 bodu 1. nařízení Brusel I bis) se soud musí nejprve zabývat otázkou, zda si strany smluvně určily místo dodání zboží ve smyslu uvedeného článku. Nejprve je tak rozhodná dohoda stran, nařízení pojem „místo dodání“ nedefinuje s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2011, sp. zn. 23 Cdo 3689/2011. Podle závěrů soudu prvního stupně nevznikla v dané věci žádná pochybnost, že zaplacení ceny díla se jednoznačně týká plnění závazků ze smlouvy o dílo, která je nejúžeji spojena s právem a jazykem Slovenské republiky, strany si dohodly místo plnění ve Slovenské republice, takže České soudy nejsou k projednání věci příslušné. 6. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání ze dne 11. října 2017 následně doplněné replikou k vyjádření žalovaného ze dne 8. listopadu 2017. Namítal, že soud prvního stupně chybně posoudil otázku mezinárodní příslušnosti českých soudů podle nařízení Brusel I bis. Žalovaný po zahájení řízení zaplatil žalobci část žalovaného dluhu ve výši 13 000,- EUR s tvrzením, že zaplatil celou odměnu za udělení licence za užití hudby k audiovizuálnímu dílu a část ceny díla a tento spor se tak týká dle žalovaného výlučně závazku žalobce dodat datový nosič s hudbou. Tyto skutečnosti a tvrzení jsou podle odvolatele pro posouzení mezinárodní příslušnosti bezpředmětné, pánem sporu je žalobce, který podanou žalobou vymezuje předmět řízení. Žalovaný uhradil licenční odměnu s úmyslem, aby se mezinárodní příslušnost dle nařízení Brusel I bis neposuzovala podle licenční smlouvy mezi stranami uzavřené, na jejímž základě nebyla žalobci uhrazena licenční odměna. Částečné plnění nemá pro věc význam, neboť příslušnost se zkoumá podle stavu, jaký zde byl ke dni zahájení řízení. K pokusu žalovaného změnit předmět řízení částečným zaplacením po jeho zahájení nelze tudíž přihlížet. Zdůrazňoval, že předmětem řízení je spor o odměnu z licenční smlouvy a o zaplacení díla. Sporné může být, který závazek z obou je hlavní, je však nepochybné, že bez licenčního oprávnění k užití hudby žalobce v audiovizuálním díle by žalovaný vůbec nemohl obrazozvukové dílo užít, odpadla by hospodářská kauza závazku, licenční ujednání považoval za esenciální pro daný smluvní vztah. 7. Odkazoval na rozsudek SDEU ve věci C- 533/07, jenž je plně aplikovatelný i na čl. 7 nařízení Brusel I bis a podle kterého nelze smlouvu, kterou majitel práva duševního vlastnictví za úplatu poskytne svému smluvnímu partnerovi oprávnění k výkonu tohoto práva, podřadit pod smlouvu o poskytování služeb dle ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis. U závazků z licenční smlouvy je nutné aplikovat čl. 7 odst. 1 písm. a) téhož nařízení. SDEU vysvětlil, že z přípravných prací na citovaném nařízení i ze struktury jeho čl. 7 plyne, že pouze v případě smluv o prodeji zboží a poskytování služeb chtěl zákonodárce Evropské unie vycházet ze závazku charakteristického pro tyto smlouvy a definoval místo plnění jako hraniční určovatel pro příslušný soud. Pro všechny jiné smlouvy včetně licenční platí v souladu s formulací čl. 7 odst. 1 písm. a) citovaného nařízení, že pro určení příslušnosti je rozhodující sporný závazek, který je předmětem soudního řízení mezi jeho účastníky. V dané věci je třeba posuzovat příslušnost soudu nikoliv podle místa dodání, ale podle toho, kde sporný závazek, který vymezil žalobce ve svém žalobním návrhu, měl být plněn. V případě nezaplacení odměny z licenční smlouvy je místem plnění sporného závazku Praha, neboť peněžitý dluh měl být podle smlouvy zaplacen na bankovní účet žalobce jako věřitele v České republice, jak smlouva výslovně předpokládá zejména ve svém ustanovení článku II. odst. 3. Upozorňoval, že bylo povinností soudu prvního stupně obeznámit jej s námitkou nepříslušnosti ze strany žalovaného, aby se k ní mohl vyjádřit dříve než v podaném odvolání. Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení doplňoval, že žalovaný po podání žaloby dobrovolně větší část závazku v rozsahu 83 % předmětu řízení zaplatil, mělo mu být proto uloženo nahradit žalobci důvodně vynaložené náklady právního zastoupení. 8. V odvolání dále žalobce namítl, že o nároku odpovídajícímu licenční odměně za poskytnutí licence k užití hudebního díla žalobce je v prvním stupni věcně příslušný Městský soud v Praze jako soud krajský, což představuje další důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, který si měl naznačenou otázku předem posoudit. Navrhoval tedy, aby odvolací soud zrušil v napadeném rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně a v části 7 800 eur s příslušenstvím pokračoval v řízení jako věcně příslušný soud a v části 7 800 eur věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 9. Žalobce posléze v replice k vyjádření žalovaného odmítal jeho názor, že hlavním závazkem ze smlouvy je dodání zboží, o čemž svědčí skutečnost, že žalobce plnil smlouvu nikoliv dodáním hmotného nosiče se zaznamenaným hudebním dílem, ale podle písemné dohody stran hudební dílo zpřístupnil žalovanému prostřednictvím cloudu Box, což je internetové úložiště, do kterého žalobce nahrál dílo ze svého počítače ze svého bydliště, a pouze tento obsah žalovanému zpřístupnil. Žalovaný si je nahrál do svého počítače. S ohledem na výše zmíněné lze uzavřít, že článek IV. odst. 1 písm. a) smlouvy o dodání díla na adresu žalovaného byl změněn dohodou stran a plněno bylo v místě bydliště žalobce. Jeho argument týkající se místa dodání zboží ve světle těchto okolností neobstojí, celé dílo je do dnešního dne v uvedené službě dostupné. 10. Odvolatel rovněž odmítal názor žalovaného, že po částečné platbě je předmětem sporu výlučně zaplacení odměny za dodání datového nosiče s hudbou, takový nosič neměl žalovaný dostat a není ani předmětem sporu. Sporná je pouze výše licenční a související odměny, jež měla být zaplacena v místě bydliště žalobce. Poukazoval na samotnou povahu hudebního díla jako nehmotného statku s existencí zcela nezávislou na hmotném nosiči. Nelze tedy mluvit o „zboží“, které je předmětem smlouvy. Nelze tak přihlížet k judikatuře, na kterou odkazuje žalovaný, ta nemá pro hodnocenou věc právní význam, ve většině řeší kupní smlouvu se zcela odlišným předmětem plnění. Se zvláštní povahou audiovizuálního díla a děl audiovizuálně užitých počítá i samotný slovenský zákonodárce v ustanovení § 91 odst. t slovenského autorského zákona (správně má být uvedeno ustanovení § 91 odst. 5 zákona č. 185/2015 Zbierky zákonov, autorského zákona, v platném znění – dále jen „AZ SR“ – pozn. odvolacího soudu), podle kterého se odstavce 1a 2 se nevztahují na audiovizuální dílo. 11. Odmítal dále spekulace žalovaného, že podal žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 4 výlučně z důvodu, aby si ulehčil pozici při uplatňování nároku a žalovaného poškodil. Žalobu podal v souladu s nařízením Brusel I bis a s přihlédnutím k procesní ekonomii a v zájmu co nejrychlejšího vyřešení sporu. Odmítal i argumentaci protistrany, že by ve věci měl rozhodovat slovenský soud s ohledem na to, že se smlouva řídí slovenským právem. Je běžné, že soud jednoho státu rozhoduje podle práva státu druhého, s čímž výslovně počítají i předpisy mezinárodního práva soukromého. V žádném případě nekritizoval soud prvního stupně, že si neuvědomil existenci skutečností odůvodňujících jeho věcnou nepříslušnost. Je si vědom, že sám otázku věcné příslušnosti posoudil nesprávně, snažil se jen tento nedostatek napravit. Má právo opravit své dřívější podání, aby nezatížil řízení vadami, s čímž výslovně počítají i procesní předpisy. S tím rovněž souvisí otázky, jaký byl hlavní závazek ze smlouvy či jaká je věcná příslušnost, které si musí posoudit soud samostatně bez ohledu na změnu procesního stanoviska stran. Hlavním závazkem z licenční smlouvy je ujednání, které je pro tento vztah esenciální i s přihlédnutím k nehmotné povaze autorského díla a jeho zpřístupnění cestou internetového úložiště, nikoliv dodáním nosiče. Pro určení místní příslušnosti je v případě licence rozhodující sporný závazek, který je předmětem soudního sporu, tedy nezaplacení odměny, která měla být uhrazena v Praze. 12. Žalovaný s odvoláním nesouhlasil a navrhoval odvolacímu soudu potvrdit napadené usnesení a zavázat žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení. Opakovaně zdůrazňoval, že žalobce ve svém vlastním vyjádření ze dne 17. července 2017 uvedl, že místem plnění hlavního závazku (provedení, respektive předání díla) bylo místo, kde měl žalobce odevzdat žalovanému dílo na hmotném datovém nosiči. Nerozuměl také argumentačnímu obratu žalobce v odvolání, kde za esenciální ujednání pro posuzovaný smluvní vztah považuje dohodu o odměně za udělení licence. Takové tvrzení považoval za účelové. Procesní soud si má ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř. osvojit shodné tvrzení obou účastníků řízení o hlavním, charakteristickém závazku pro smlouvu. Žalobce si po seznámení s argumentací žalovaného o výkladu čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I bis ze strany SDEU patrně neuvědomuje, že nelze v řízení založit pravomoc soudů České republiky, pokud by hlavním závazkem ze smlouvy mělo být dodání díla. Souhlasil s označením závazku předat žalovanému dílo, hmotný nosič s hudbou, za hlavní závazek ze smlouvy, respektive závazek charakteristický, který ji odlišuje od smluv, jejichž předmětem je výlučné poskytnutí licence. 13. Udělení licence k použití hudby (díla) je dle žalovaného v daném odvětví vnímáno jako samozřejmost. Žalovaný v postavení provozovatele vysílání by si neobjednal vytvoření hudby k televiznímu seriálu, pokud by dílo nemohl ve vysílání použít. Odkazoval na ustanovení § 91 odst. 1 AZ SR, podle kterého platí: „Vytvořil-li autor dílo na objednávku, platí, že udělil souhlas k jeho použití pro účel vyplývající ze smlouvy, není-li dohodnuto, jinak“. I zákonodárce tak u smluv o vytvoření díla považuje udělení licence za automatické a tím sekundární ujednání. Hmotně zachycený výsledek hlavní činnosti žalobce podle smlouvy, nosič s hudbou, je pak podle judikatury SDEU nutné považovat za zboží pro účely ustanovení čl. 7 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o způsobilý předmět obchodní transakce. Podle smluvního ujednání v článku IV odst. 1 písm. a) měl žalobce dodat dílo, zboží, na adresu žalovaného, tedy na území Slovenské republiky. 14. Žalovaný tvrdil, že ve svém odporu proti platebnímu rozkazu vysvětlil ve smyslu judikatury SDEU (zejména rozhodnutí Color Drack GmbH, C-386/05, jehož závěry přijal i Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 14. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 1941/2015), že účelem přijetí čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I a posléze tedy čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis bylo opustit mechanismus určování pravomoci zformulovaný judikaturou SDEU k Bruselské úmluvě (Úmluva ze dne 27. září 1968 o pravomoci a výkonu rozsudků v občanských a obchodních věcech, která byla ideovým předchůdcem nařízení Brusel I i Brusel I bis), na který se žalobce odvolává. Podle tohoto přístupu zdůrazněného v odvolání žalobce měl být pro určení pravomoci rozhodující konkrétní smluvní závazek, jenž byl předmětem sporu. Po přijetí nařízení Brusel I a Brusel I bis se však má podle citované judikatury SDEU u smluv o dodání zboží anebo poskytnutí služeb určovat pravomoc soudu podle místa dodání zboží či poskytnutí služby ve všech sporech z těchto smluv, tedy bez ohledu na to, o jaký konkrétní závazek se jedná. SDEU v odstavci 39. svého rozhodnutí C-386/05 zdůraznil, že ustanovením čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení Brusel I chtěl zákonodárce Společenství u kupních smluv výslovně skoncovat s dřívějším řešením, podle kterého bylo místo plnění stanoveno pro každou ze sporných povinností podle mezinárodního práva soukromého procesního soudu rozhodujícího ve věci. Nezávislé označení místa plnění jako místa, kde má být splněna povinnost, která smlouvu charakterizuje, zákonodárce společenství zamýšlel centralizovat soudní pravomoc v místě plnění pro spory týkající se všech smluvních povinností a určit jedinou soudní pravomoc pro všechny nároky na smlouvě založené. 15. Žalovaný též citoval z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1941/2015, který uzavřel: „Za účelem posílení hlavního cíle sjednocení pravidel o soudní příslušnosti ve snaze o zajištění předvídatelnosti definuje nařízení Brusel I toto určující hledisko pro prodej zboží samostatně, přičemž předmětné pravidlo o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech stanoví místo dodání jako samostatné určující hledisko, které má být použito na všechny nároky z téže smlouvy o prodeji zboží, a nikoliv pouze na nároky ze samotného závazku dodání.“ Ve vztahu k rozhodnutím SDEU sp. zn. C - 533/07 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 37/2006, na které se žalobce odvolával, poukazoval na fakt, že obě tato rozhodnutí se týkají smluv, jejichž hlavním a jediným nepeněžitým závazkem bylo udělení licence, tedy postoupení majetkové složky práva duševního vlastnictví. Ve smyslu shodných tvrzení obou stran sporu je však hlavním závazkem z posuzované smlouvy, který ji charakterizuje, vytvoření díla, zboží, a jeho dodání žalované na hmotném nosiči na adresu žalovaného, tedy na území Slovenské republiky. Výsledek činnosti žalobce charakteristický pro smlouvu je třeba považovat za zboží jako „způsobilý předmět obchodní transakce“ a místem dodání zboží podle smlouvy Slovenské republiky. Podle citované judikatury SDEU je v daném sporu založena výlučná pravomoc soudů Slovenské republiky. 16. Žalovaný zdůrazňoval, že s ohledem na částečné splnění závazku po podání žaloby je předmětem sporu ve skutečnosti pouze částka 2 600 eur představující daň z přidané hodnoty. Tvrdil, že podle smlouvy byla výše odměny sjednána na 15 600 eur včetně oné daně, z čehož nelze vyvodit jiný závěr, než že daň je ve sjednané částce již zahrnuta. Měl ji odvést sám žalovaný, má podle smlouvy nárok na zaplacení pouze částky 13 000 eur. Žalobce si sám v účetním dokladu uplatňujícím nárok na odměnu rozdělil plnění v nesprávné výšce 15 600 eur na poloviny, přičemž první měla představovat část odměny za vytvoření díla a druhá část odměny za udělení licence. Žalovaný ke dni 20. září 2017 uhradil žalobci částku 13 000 eur, čímž považuje svůj závazek k zaplacení odměny za splněný. Žalovaný v souladu s ustanovením § 330 odst. 3 ObchZ SR určil, že suma ve výšce 7 800 eur se započítává na odměnu za udělení licence a částka ve výši 5 200 eur na odměnu za vytvoření a odevzdání díla (zboží), datového nosiče s hudbou, přičemž zbytek nároku neuznává. Souhlasil s tvrzením odvolatele, že protistrana je pánem sporu a disponuje s předmětem řízení, nelze však opomenout, že nemůže ignorovat stav plynoucí z hmotného práva, nechce-li být ve sporu procesně neúspěšná. Žalovaný jako dlužník dle ustanovení § 330 odst. 3 ObchZ SR určil, na který závazek plní. Existuje-li podle hmotného práva nějaký závazek žalovaného vůči žalobci, jedná se o závazek na zaplacení části odměny za vytvoření a odevzdání díla, zboží, tedy datového nosiče s hudbou. 17. Odmítal obvinění žalobce, že svou platbou chtěl pouze účelově vyloučit pravomoc soudu České republiky, neboť to byl právě žalobce, který účelově až spekulativně podal žalobu k českému soudu, v jehož obvodu se nachází jeho místo bydliště, přičemž si musel být vědom absence jakéhokoliv vztahu smlouvy s Českou republikou. Žalobce ignoruje pravidla mezinárodní soudní příslušnosti a k soudu prvního stupně podal žalobu výlučně kvůli tomu, aby si ulehčil pozici při uplatňování svého nároku a naopak ji ztížil žalovanému, přičemž účelem úpravy pravidel pravomoci v řízeních s cizím prvkem je naopak ulehčení pozice žalovaného. Po částečném plnění lze nepochybně uzavřít, že hmotněprávně je předmětem sporu výlučně zaplacení odměny za splnění závazku žalobce dodat žalovanému datový nosič s hudbou, jenž je třeba považovat za zboží. Výlučnou pravomoc projednat jakékoliv nároky ze smlouvy tak mají soudy Slovenské republiky. 18. Žalovaný opakovaně zdůrazňoval prioritu zásady „actor sequitur forum rei“ (žalobce následuje soud žalovaného), tedy že v řízení s cizím prvkem má o žalobě zásadně rozhodnout soud státu, v jehož obvodu má žalovaný domicil. Tvrzení žalobce, že je pánem sporu, lze přisvědčit potud, že je ve všeobecnosti automaticky procesně zvýhodněný, sám vymezuje předmět řízení, jen on může ovlivnit čas podání žaloby. Účelem zmíněné zásady je však právě vyvážení přirozené procesní nerovnováhy stran ve prospěch žalovaného. SDEU již ve svém rozhodnutí Group Josi, C-412/98, konstatoval, že tato zásada vychází z myšlenky, že je spravedlivé a správné, aby bylo žalovanému ulehčeno bránit se podané žalobě tím, že se o ní bude rozhodovat u soudu státu, ve kterém má domicil. SDEU zde odkázal na další svoje rozhodnutí C-26/91 a Jenardovu zprávu k Bruselské úmluvě, kterou by bylo lze v podmínkách vnitrostátního práva označit za zprávu důvodovou. Účelem citované zásady je rovněž zaručit, aby žalovaný mohl předvídat, u kterého soudu budou vůči němu vedena jakákoliv řízení, což zdůrazňuje i odstavec (11) Preambule nařízení Brusel I a později odstavec (15) Preambule nařízení Brusel I bis. Ustanovení Preambule je třeba vnímat jako důležitou pomůcku při interpretaci nařízení. Žalovaný byl reálně zaskočený a znepokojený podáním žaloby u soudu České republiky, neboť by pro něj bylo finančně náročné vést spor v cizím státě i s ohledem na to, že si v článku VIII. odst. 2 smlouvy strany dohodly, že rozhodným právem pro ni je právo Slovenské republiky. Ani tato skutečnost by neměla zůstat bez významu, neboť účelem úpravy pravidel pravomoci v řízeních s cizím prvkem a harmonizace těchto pravidel v evropském prostoru je též dosažení efektivního výkonu spravedlnosti a hospodárné organizace řízení. To v posuzované věci znamená, že by měla být primárně založena pravomoc soudů toho státu, jehož právo jako rozhodné se má na celý vztah aplikovat. Shodný závěr zdůrazňuje i unijní normotvůrce v odstavci (7) Preambule nařízení Řím I, podle něhož „věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být slučitelné s nařízením Brusel I“. Bude-li mít procesní soud pochybnosti při určení závazku charakteristického pro smlouvu mezi účastníky řízení, jeho povahy anebo místa plnění, musí dojít k závěru, že ve smyslu zásady preferované dosud každým z dokumentů upravujících mezinárodní příslušnost je spravedlivé a správné, aby byla ve sporu založena pravomoc výlučně soudů podle domicilu žalovaného, tedy soudů Slovenské republiky. Bude-li procesní soud při zkoumání své pravomoci aplikovat zvláštní kritérium místa splnění závazku (dodání zboží) anebo v případě pochybností všeobecné kritérium sídla žalovaného, musí dospět ke stejnému závěru, že pravomoc rozhodnout spor mají výlučně soudy Slovenské republiky. 19. Ve vztahu k odvolacím argumentům týkajícím se výroku o náhradě nákladů řízení zdůrazňoval, že řízení nebylo zastaveno kvůli částečnému plnění z jeho strany, ale kvůli zavinění zastavení ze strany žalobce, který podal žalobu u soudu, jenž nemá pravomoc ve věci rozhodnout. Bez splnění této nejzákladnější procesní podmínky soud nemůže vydat jiné rozhodnutí. Žalobce podal žalobu u soudu v České republice, v jehož obvodu má bydliště, s vědomím absolutní absence jakéhokoliv vztahu smlouvy mezi účastníky s Českou republikou a výlučně s cílem ulehčit si vedení sporu pro sebe a naopak výrazně ztížit postavení žalovaného, patrně též s předpokladem, že jej tím odradí od vedení sporu v cizím státu. Námitka věcné nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4 není důvodná, ani před částečným zaplacením odměny nebylo možné spor považovat za spor plynoucí z práva duševního vlastnictví ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř., natož pak po částečném uhrazení odměny, neboť mezi stranami nikdy nebyly sporné skutečnosti týkající se práva duševního vlastnictví, ale výlučně zaplacení odměny. Ve sporu není založena pravomoc žádného soudu České republiky, žalobcova argumentace o věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně je tak bezpředmětná. Je absurdní, že žalobce kritizuje soud prvního stupně, že si neuvědomil existenci skutečností zakládajících věcnou příslušnost jiného soudu, tvrdí-li sám, že je pánem sporu a výlučně on rozhoduje, na který soud žalobu reálně podá. 20. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o. s. ř., napadené rozhodnutí žalobci doručeno dne 2. října 2017, odvolání dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 11. října 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, žalobce jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. Odvolání ve znění jeho doplnění splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., odvolatel uplatnil podle obsahu dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci dle ustanovení § 205 odstavce 2 písmena g) o. s. ř. 21. Odvolací soud přezkoumal postupem podle ustanovení § 212, § 212a odstavců 1, 5 a 6 o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání dle ustanovení § 214 odstavce 2 písmena c) o. s. ř. Odvolání shledal důvodným ve vztahu k námitce nedostatku věcné příslušnosti soudu prvního stupně. 22. Soudu prvního stupně lze přisvědčit, že existence mezinárodní soudní pravomoci k projednání sporu patří mezi esenciální podmínky řízení. Její absence zakládá neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a odůvodnění jeho zastavení ve smyslu ustanovení § 103, § 104 odst. 1 o. s. ř. Ani nařízení číslo 1896/2006 ani nařízení Brusel I bis však neřeší otázku věcné příslušnosti soudů členského státu k projednání jednotlivých civilních sporů dle jejich druhu. Ta se řídí výlučně vnitrostátními procesními předpisy, tedy o. s. ř. Věcná příslušnost ve sporu nebyla vyřešena postupem podle ustanovení § 104a odstavců 1, 2 o. s. ř., tedy rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, kterému by byla věc předložena soudem prvního stupně po vyjádření stran. Soud včetně odvolacího ji zkoumá v každé fázi řízení. Je třeba uzavřít, že k závěrům o neexistenci mezinárodní soudní pravomoci může autoritativně dospět pouze soud věcně příslušný k rozhodnutí sporu samotného v každé fázi řízení, tedy vedle soudu prvního stupně i soudy odvolací či dovolací. 23. Mezi stranami se v době zahájení řízení jednalo o spor o zaplacení odměny za vytvoření autorského díla a udělení licence k jeho užití (viz ustanovení § 11 odst. 1 vět první a druhé o. s. ř.). Správně žalobce argumentoval, že pro určení též věcné příslušnosti jsou rozhodné okolnosti existující v době zahájení řízení, tedy podání žaloby ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty první o. s. ř. Je nerozhodné, že po zahájení řízení z větší části žalovaný uhradil žalovanou částku a nyní tvrdí, že neuhrazený zbytek se týká pouze odměny za dodání hmotného nosiče obsahujícího hudební dílo, který považuje za zboží. 24. Spor o zaplacení žalované částky je sporem plynoucím z práva duševního vlastnictví ve smyslu ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Nedůvodnou je v tomto směru argumentace žalovaného, že předmětem řízení je pouze zaplacení odměny, nikoliv samotná ochrana autorského díla jako nehmotného předmětu duševního vlastnictví. I ve smyslu AZ SR, na který žalovaný odkazoval a který je použitelný na vztah mezi stranami, zahrnuje autorské právo jak výhradní práva osobnostní (§ 18 AZ SR), tak výhradní práva majetková (§ 19 AZ SR). Mezi majetková práva patří právo na odměnu za použití díla dle ustanovení § 19 odst. 3 citovaného zákona. Ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. se ve své hypotéze neomezuje pouze na výhradní osobnostní práva jako součást práva autorského, dopadá též na uplatnění práv majetkových. Žalobce ve svém odvolání proti usnesení o zastavení řízení namítl nedostatek věcné příslušnosti soudu prvního stupně, kterou se musí odvolací soud zabývat přednostně, nemůže v dané chvíli řešit existenci mezinárodní soudní pravomoci, o které až následně rozhodne soud věcně příslušný, jenž se jí bude muset k námitce žalovaného znovu zabývat. 25. Napadeným usnesením soud prvního stupně řízení nejen zastavil, rozhodl též o náhradě jeho nákladů jako soud věcně nepříslušný, nákladový výrok představuje exekuční titul. Napadené rozhodnutí vydané věcně nepříslušným soudem je zatíženo vadou předcházejícího řízení ve smyslu ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., při jejíž existenci odvolacímu soudu nezbylo, než je zrušit. Současně postupem dle ustanovení § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. postoupil věc Městskému soudu v Praze jako věcně příslušnému soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Nemohl spor meritorně rozhodnout, jak navrhoval žalobce, a to alespoň v jeho části považované žalobcem za autorskoprávní, neboť u odvolacího soudu není založena jeho funkční příslušnost k projednání věci a vydání prvoinstančního rozhodnutí. Lhostejno, že věc postupuje soudu, který je součástí stejné organizační složky státu a justice, tedy Městského soudu v Praze. 26. Předmětem sporu je podle vylíčení rozhodujících skutečností ze strany žalobce jak odměna za použití díla s autorovým souhlasem ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2, § 65 odst. 1 vět první a druhé AZ SR, tak odměna za samotné vytvoření díla na základě uzavřené smlouvy o vytvoření audiovizuálního díla a postoupení licence k jeho použití ustanovení § 262 odst. 1, § 526 odst. 1 ObchZ SR. Může být předmětem sporu mezi stranami na úrovni hmotného práva, zda se na vztah mezi nimi použije též ustanovení § 91 odst. 1 a 2 AZ SR, na která odkazoval žalovaný. Žalobce odmítal použití těchto ustanovení s odkazem na ustanovení § 91 odst. 5 stejného AZ SR, podle něhož se právě odstavce 1 a 2 § 91 nepoužijí na audiovizuální dílo. Smlouva mezi účastníky uzavřená je sice označena jako smlouva o vytvoření audiovizuálního díla a postoupení licence k jeho použití, nicméně předmětem závazku žalobce je jen dílčí „spoluautorská“ účast na audiovizuálním díle spočívající ve vytvoření díla hudebního. Není předmětem tohoto rozhodnutí odstraňovat hmotněprávní sporné otázky mezi stranami, zda hudební složka audiovizuálního díla (v daném případě seriálu Tajné životy II.) zakládá v daném konrétním případu spoluautorství žalobce k celému dílu či jeho autorství k dílčí části díla složeného. Pro účely posouzení otázky věcné příslušnosti považoval odvolací soud žalovanou částku za nárok plynoucí z práva duševního vlastnictví, z práva autorského, ať již se jedná o odměnu za vytvoření díla a současně o odměnu za postoupení licence k jeho použití. Oba popsané dílčí nároky plynou z práva duševního vlastnictví, nebylo namístě dle návrhu žalobce štěpit nároky ze smlouvy plynoucích a v jedné polovině (navíc v rozporu se smluvním ujednáním dle ustanovení článku II. bodu 2. zakotvujícím souhrnou odměnu za celou činnost žalobce spočívající ve vytvoření díla a v současném udělení licence k jeho použití) shledat založenou věcnou příslušnost stávajícího soudu prvního stupně pro odměnu ze smlouvy o vytvoření díla a ve druhé polovině věcnou příslušnost Městského soudu v Praze pro smluvní odměnu za udělení licence. 27. S ohledem na výše uvedené a citovaná ustanovení § 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí a postoupil věc soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni. Pro další řízení je ustanovením § 226 odst. 2 věty první o. s. ř. vyloučeno použití ustanovení § 104a o. s. ř., když k námitce věcné nepříslušnosti soudu prvního stupně vznesené žalobcem v jeho odvolání se již žalovaný svou replikou v odvolacím řízení vyjádřil. Poučení: Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně, shledá-li dovolací soud, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 17. ledna 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu