ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobce: K. K., narozen , občan S. r. trvale bytem C, Z. M., S. r. fakticky bytem S., P. zastoupený advokátem Mgr. Janem Vargou sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, 120 00 Praha 2 proti žalované: Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o zaplacení částky 842 000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. června 2017, čísla jednacího 22 C 192/2015-130, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu žalobce na zaplacení částky 842 000 Kč, výrokem II. mu uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl tak o nároku na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou a nezákonným trestním stíháním vedeným Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 37/2014, v němž byl žalobce částečně zproštěn obžaloby, částečně bylo řízení pravomocně zastaveno odvolacím soudem poté, co byl ve zbytku odsuzující rozsudek zrušen. Odkázal na stanovisko žalované odmítající uplatněný nárok s odůvodněním, že žalobce se skutku částečně dopustil, k tomu se i přiznal, tím si trestní stíhání sám zavinil, náhrada škody a nemajetkové újmy mu z těchto důvodů nepřísluší. 2. Soud prvního stupně odkázal na spis Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 37/2014. Zdůraznil jinak nesporné skutečnosti, že trestním rozsudkem ze dne 27. ledna 2015 byl žalobce shledán vinným v celkem deseti bodech obžaloby, v nichž byl shledán pokračující zločin dle ustanovení § 283 odst. 1, 2 písm. c) zákona čísla 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění, odsouzen byl k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Současně byl podle ustanovení § 226 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb. trestního řádu, v platném znění, zproštěn obžaloby v devíti jejích bodech. K odvolání žalobce Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 25. března 2015, sp. zn. 67 To 86/2015, konstatoval, že jednání žalobce nelze posoudit jako pokračování v trestném činu, všechna dílčí jednání v obžalobě popsaná totiž tvoří jeden skutek. Zprošťující výrok nebyl napaden žádnou z oprávněných osob odvoláním, samostatně nabyl právní moci a vytvořil překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu. Trestní odvolací soud proto napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 v odsuzující části zrušil a trestní stíhání pro deset dílčích bodů obžaloby zastavil. Soud prvního stupně zdůraznil, že žalobce se k některým dílčím jednáním sám doznal. 3. Soud prvního stupně citoval z ustanovení § 1, § 5 písm. a) a b), § 13 odst. 1 vět první až třetí, § 22 odst. 1 vět druhé a třetí, § 31a odstavců 1, 2 a 3 písmen a) až e) a § 12 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 písm. a) až d) zákona čísla 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk). Shrnoval, že dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby, případně o zastavení trestního stíhání, představuje rozhodnutí, které, byť nikoliv výslovně, „ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí o jeho zahájení „nezákonným“ a zakládá, nenastoupí-li některá ze skutečností uvedených v § 12 OdpŠk, „právo na náhradu újmy“ (poslední v uvozovkách zachycená část textu patrně jen omylem v odůvodnění napadeného rozsudku absentuje, smysl celé úvahy k ní ale směřuje - poznámka odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně odkázal na rozhodování Nejvyššího soudu, např. jeho rozsudek ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, podle kterého: „Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.“ Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil, a tím pádem k absenci odpovědnosti státu za újmu vzniklou poškozenému trestním stíháním, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy případné výše odškodnění. Uzavíral, že v posuzované věci je splněn první předpoklad odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, vydání nezákonného rozhodnutí. Na usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba hledět jako na nezákonné, byl-li žalobce částečně pravomocně zproštěn obžaloby a ve zbytku bylo jeho trestní stíhání zastaveno pro překážku věci rozhodnuté. Tím je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí, čímž odmítl argumentaci žalované ve světle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu. 5. Soud prvního stupně vyšel z předpokladu, že žalobci nemajetková újma vznikla, neboť samotné trestní stíhání, neskončilo-li pravomocným odsouzením, je natolik vážným zásahem do osobnostních práv účastníka, že vyžaduje zadostiučinění. Zabýval se proto formou a výší odškodnění. Vzal v úvahu specifické okolnosti případu, aby pro něj mohl vymezit hypotézu právní normy a zvážit, jaké odškodnění by odpovídalo slušnosti a obecně sdílené představě spravedlnosti. Zvláštní okolnosti shledal v tom, že žalobce se k části skutku, za kterou by jinak byl odsouzen, skutečně dopustil, o čemž svědčí nejen pravomocná rozhodnutí soudů, ale i jeho doznání. Důvodem, pro který nebyl odsouzen, byl rozdílný pohled trestního soudu prvního stupně a jeho soudu odvolacího na to, zda se jedná o pokračování v trestném činu nebo o skutek jediný, mající pouze dílčí útoky. Výsledkem nesprávného vyhodnocení charakteru skutku soudem prvního stupně, který rozhodl částečně o zproštění obžaloby, a toto rozhodnutí nabylo samostatně právní moci, byla situace, kdy odvolacímu soudu nezbylo než v části, kde se žalobce skutku nepochybně dopustil, řízení zastavit pro překážku věci rozhodnuté. Spatřoval v tom zásadní závěr, že pochybení soudu prvního stupně bylo žalobci jednoznačně ku prospěchu a je oním odpovídajícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním (vazbou). Primární a nejvýznamnější odškodnění je takové, kterého se poškozenému dostane již v samotném trestním řízení, což napadený rozsudek zdůraznil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012. 6. Soud prvního stupně s ohledem na předestřené závěry uzavřel, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním, které nevedlo k odsouzení, se žalobci dostalo již v samotném trestním řízení, jakákoliv další forma zadostiučinění, včetně konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, by byla v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a vyšším principem mravním. Z těchto důvodů žalobu zamítl a závislý výrok o náhradě nákladů řízení učinil podle úspěchu ve věci, přiznal žalované jednu paušální náhradu hotových výdajů s odkazem na ustanovení § 151 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění. 7. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, v němž napadenému rozhodnutí vytýkal nesprávné právní posouzení věci a z toho plynoucí nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Vyslovoval přesvědčení, že by mu měla být nemajetková újma nahrazena, pokud došlo k nezákonnému jednání žalované spočívajícímu v nezákonném vazebním trestním řízení. Účelem OdpŠk má být zejména úprava náhrady nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, co jež je v jeho případě zcela popíráno s odkazem na jakousi satisfakci v samotném trestním řízení. Souhlasil se soudem prvního stupně, že v jeho věci nelze aplikovat výluku ohledně skutečnosti, že si měl vazbu přivodit sám. Nesouhlasil však se závěrem, že se mu dostatečné satisfakce dostalo již v trestním řízení, takže na finanční kompenzaci nemá nárok. 8. Odvolatel odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 ze dne 11. ledna 2012, které stanovuje rozmezí náhrady nemajetkové újmy při nezákonném vazebním trestním stíhání. Citoval z něj a zdůrazňoval závěr, že pro účely odůvodnění výše poskytnutého odškodnění je vhodné, jako ve většině evropských států, vycházet ze sazby stanovené za jeden den výkonu vazby. Nejvyšší soud konstatoval, že s ohledem na úroveň odškodnění v jednotlivých evropských státech v návaznosti na životní úroveň v České republice se jeví adekvátním odškodnění v rozmezí 500 Kč až 1500 Kč za jeden den trvání vazby. Stanovené rozmezí je však nutno vnímat jako orientační a podléhající toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud stanovil rozpětí jen ve snaze zabránit extrémnímu poskytování zcela zjevně a neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění. Zdůrazňoval, že byl nezákonně trestně stíhán po dobu 379 dnů, z toho 371 den byl v nezákonné vazbě, za samotné zákonné trestní stíhání požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, za dobu strávenou ve vazbě pak částku 2 000 Kč na den. 9. Odvolatel dále citoval z napadeného rozsudku a nesouhlasil s jeho závěrem, že se měl trestné činnosti dopustit a pouze kvůli chybě soudu prvního stupně v trestním řízení mu nebyl trest uložen, přičemž ona chyba má být dostatečným zadostiučiněním, jelikož přiznání finančního zadostiučinění by mělo být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti a vyšším principem mravním. Akcentoval, že civilní soud ex post nemůže zkoumat důkazy provedené v řízení trestním, to přísluší pouze soudu trestnímu. Nemůže též přezkoumávat přístup žalobce v jeho trestním řízení, a to i s odkazem na částečné doznání, neboť se jednalo o trestní taktiku v rámci obhajoby, doznání není korunním důkazem, jak tomu bylo v hrdelním řádu z roku 1768. 10. Odvolatel považoval za zarážející závěr soudu prvního stupně o údajném nesprávném postupu v rámci rozdílných názorů dvou trestních soudů, neboť je to moc soudní, která je garantem zákonnosti v České republice prováděné prostřednictvím nezávislých a nestranných soudů obzvláště v řízení trestním, kde si účastníci řízení nejsou rovni, kde je obviněný, resp. obžalovaný v řízení v nižším postavení oproti obžalobě, potažmo samotnému soudu. Napadené rozhodnutí stále presumuje, že se žalobce měl v trestním řízení dopustit protiprávního „plnění“, nebyl však pravomocně uznán vinným. Odsuzující výrok byl odvolacím Městským soudem v Praze zrušen, žádný neexistuje, žalobci nebylo pravomocně prokázáno jakékoliv protiprávní jednání. Zamítnutí žaloby nemá žádné zákonné opodstatnění ani formou judikatury. Obecně sdílená představa spravedlnosti je usus, jenž se liší od subjektivního vnímání v každém kraji a u každého soudce. Odmítl aplikaci rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 na posuzovanou věc. Řešilo totiž náhradu za nepřiměřenou délku trestního řízení, přičemž určitá částka byla navíc přiznána. Délka trestního řízení se v něm promítla do samotného ukládaného trestu, trestní soud takto vědomě postupoval při zohlednění délky trestního řízení, v důsledku toho již neměla být přiznána náhrada v civilní věci o náhradu újmy v plné výši. Soudem prvního stupně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu nesouvisí s nepřiměřenou délkou řízení a nejedná se o to, že by trestní soudy měly být shovívavé a zohledňovat trvání vazby v samotném trestu. Žalobce byl obžaloby zproštěn, otázka délky řízení se obligatorně posuzuje při vyměřování trestu s odkazem na § 39 odst. 3 trestního zákoníku. Žalobcův případ opět nemá zákonné opodstatnění v tom smyslu, že by mu neměla být přiznána nemajetková újma. 11. Odvolatel dále polemizoval se zmínkami napadeného rozsudku o obecných principech spravedlnosti. Je zarážející, že člověk, který stráví ve vazbě více než jeden rok a o němž je nakonec pravomocně rozhodnuto, že se nedopustil trestného činu, nemá nárok na odškodnění. Takový postup považoval za rozporný s principy právního státu a především zákonnosti, kde dle OdpŠk (patrně jen omylem uvedl odvolatel odkaz na neexistující zákon čísla 82/1999 Sb. - poznámka odvolacího soudu) má nárok na odškodnění. Opačný postup představuje porušení žalobcova práva na spravedlivý proces. Vyslovoval přesvědčení, že ve svých podáních odkazuje na zákonná ustanovení odůvodňující přiznání náhrady nemajetkové újmy, své důvody konfrontoval i s odkazy na příslušnou judikaturu, nemajetková újma mu měla být přiznána. Navrhoval tedy, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a uloží žalované povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, in eventum aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 12. Žalovaná v rámci omluvy z účasti na jednání odvolacího soudu pouze odkázala na argumentaci uvedenou ve svém dřívějším písemném vyjádření k žalobě. Soud prvního stupně podle ní učinil dostatečná a správná skutková zjištění a vyvodil z nich též zcela přiléhavé právní závěry, se kterými se ztotožňovala. Současně upozornila na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2017, č. j. 39 Co 56/2017 - 145. Odvolatel neuvádí takové skutečnosti, které by mohly mít za následek změnu napadeného rozsudku, navrhovala tedy jeho potvrzení jako věcně správného a s odkazem na ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. žádala o přiznání náhrady nákladů v podobě náhrady hotových výdajů v paušální výši. 13. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o. s. ř., napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno do datové schránky jeho zástupce dne 10. července 2017, odvolání bylo podáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 24. července 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, žalobce jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., odvolatel namítal věcnou nesprávnost rozhodnutí v důsledku nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 205 odstavce 2 písmena g) o. s. ř. 14. Odvolací soud na základě podaného odvolání přezkoumal s odkazem na ustanovení § 212 vět první a druhé písmena a), § 212a odstavců 1 a 5 vět první a druhé, § 214 odstavce 1 o. s. ř. napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že je věcně správný, byť na základě jiných důvodů, než ke kterým dospěl soud prvního stupně. 15. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozsudku nijak nezabýval založením své mezinárodní soudní pravomoci a příslušnosti a otázkou rozhodného práva, ačkoliv žalobce není občanem České republiky. Podle obsahu spisu je občanem republiky S. Na soukromoprávní vztah s cizím prvkem a řízení o něm dopadá dle svých ustanovení § 1 písmen a) a c) zákon čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), v platném znění, kterého se dle jeho ustanovení § 2 použije v mezích vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Ve vztahu ke S. r. je takto závaznou především smlouva o Evropské unii a na jejím základě vydané přímo použitelné a bezprostředně závazné právní předpisy. Konkrétně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) číslo 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (nařízení Řím II), jež se však dle svého ustanovení článku 1 odst. 1. věty druhé nevztahuje na odpovědnost státu za jednání a opomenutí při výkonu státní moci (acta iure imperii). Rozhodné právo neurčuje ani dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a S. r. o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech sjednaná dne 29. října 1992 v Praze a vyhlášená pod číslem 209/1993 Sb. Z ustanovení § 101 věty první ZMPS, upravujícího jen některé mimosmluvní závazkové vztahy, plyne použití českého právního řádu jako práva místa, kde došlo k narušení osobnostních práv žalobce, který se domáhal právě náhrady nemajetkové újmy z porušení jeho osobnostních práv v důsledku nezákonného trestního stíhání. 16. Mezinárodní pravomoc soudů České republiky a příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 2 k projednání věci je založena ustanovením § 6 odst. 1 ZMPS v návaznosti na ustanovení § 84, § 85 odst. 5 o. s. ř., v, neboť v obvodu Prahy 2 sídlí Ministerstvo spravedlnosti jako organizační složka státu příslušná jednat v dané věci jeho jménem dle ustanovení § 6 odstavců 1, 2 písm. a) OdpŠk. Aplikace nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis) je vyloučena podle jeho ustanovení čl. 1 odst. 1. věty druhé; Smlouva o právní pomoci mezi Českou a S. r. opět neřeší otázku určení soudu příslušného k projednání sporu o náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci orgány jednoho ze smluvních států. Soud prvního stupně tedy správně aplikoval na uplatněný nárok žalobce český právní řád a shledal založenou svou mezinárodní soudní pravomoc a místní příslušnost k projednání sporu. O rozhodném právu a pravomoci soudu spor mezi stranami nepanoval. 17. Soud prvního stupně uzavřel, že byla naplněna zákonná podmínka pro vznik žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy dle ustanovení § 8 odstavce 1 OdpŠk, neboť trestní řízení bylo založeno na nezákonném rozhodnutí. Za ně je třeba zásadně považovat usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, pokud skončilo jinak než odsuzujícím rozsudkem. Uplatněná náhrada újmy mu zásadně přísluší, případně i v penězích, s odkazem na ustanovení § 31a odstavců 1 a 2 věty první OdpŠk. Zamítnutí žaloby odůvodnil faktem, že se žalobce části skutku, pro který bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, skutečně dopustil, plné satisfakce se mu tak dostalo v trestním řízení, které skončilo částečným zproštěním obžaloby a ve zbytku zastavením trestního stíhání, takže by jakákoliv další forma zadostiučinění včetně konstatování nezákonnosti rozhodnutí představovala rozpor „s obecně sdílenou představou spravedlnosti a vyšším principem mravním“. Neshledal žádný z důvodů neexistence nároku na náhradu újmy dle ustanovení § 12 odstavce 1 písmen a) a b), odstavce 2 písmen a) až d) OdpŠk. 18. Odvolací soud na rozdíl od napadeného rozhodnutí vychází ze závěru, že odpovědnost státu za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a nezákonným rozhodnutím o vazbě je objektivní bez možnosti liberace, není však absolutní a bezvýjimečná. Je vyloučena v případech, kdy si obviněný (posléze obžalovaný) způsobí trestní stíhání sám svým zaviněným jednáním (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2015, spisové značky 30 Cdo 1707/2015). V hodnocené věci je možné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 539/2002 odkazující ve svém odůvodnění na právní názor vyslovený v rozhodnutí stejného soudu publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, podle kterého nemá nárok na náhradu škody ten, kdo si samotné obvinění zavinil sám, a to na základě analogického použití ustanovení o tom, že právo na náhradu škody, potažmo náhradu nemajetkové újmy, nemá ten, kdo si sám zavinil vazbu. Zavinění žalobce v nyní posuzované věci nespočívá v tom, že se dopustil jednání naplňujícího znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení § 283 odstavců 1, 3 písmena c) [posléze jen podle § 283 odstavců 1, 2 písmena c)] zákona čísla 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění, pro který byl stíhán, tedy opatřování a prodej drog, ale ve faktu, že se ke svému jednání z větší části doznal. Tím zavinil své trestní stíhání a následné odsouzení, které bylo poté zrušeno. Rozsah jeho doznání zjevně postačoval k závěru, že v jeho jednání bylo lze spatřovat naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty uvedeného zločinu. Doznání obstarávání a prodeje omamných látek v nemalém rozsahu představuje zavinění zahájení trestního stíhání ze strany žalobce. O tom svědčí i pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu vydané v trestním řízení proti němu, byť svým výrokem trestní stíhání zastavilo. Uvedené rozhodnutí je použitelné i na stávající právní úpravu dle OdpŠk, byť bylo vydáno ve vztahu k zákonu čísla 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dotčená ustanovení o zavinění vazby, potažmo samotného trestního stíhání, jsou obdobná. 19. K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud ve více svých rozhodnutích, z nichž lze možno zmínit především rozsudek ze dne 20. října 2015, spisové značky 30 Cdo 827/2014, podle kterého: „Doznání se ke spáchání trestného činu může být skutečností, kterou si obviněný zavinil trestní stíhání nebo odsouzení. Uvedený závěr lze vztáhnout rovněž na zavinění si vazby, byť nikoliv obecně, ale vždy po zvážení konkrétních okolností posuzovaného případu, vyjádřených skutečnostmi, které trestní soud při vzetí do vazby dle odůvodnění usnesení o vzetí do vazby zvažoval.“ Právě rozsah doznání žalobce představoval důvod pro zahájení jeho trestního stíhání a téměř současného vzetí do vazby. Zjevná existence liberačního důvodu dle ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk vedla odvolací soud k závěru o nedůvodnosti žaloby a tím pádem k věcné správnosti zamítavého rozsudku soudu prvního stupně. 20. Nelze akceptovat obranu odvolatele, že k odsouzení v trestním řízení nelze přihlížet, neboť bylo následně zrušeno odvolacím trestním soudem. Ustanovení § 12 odstavce 1 písmena a) OdpŠk zmiňuje zavinění vazby, odsouzení nebo uložení ochranného léčení. Tedy důsledků trestního řízení, které již v době posuzování nároku na náhradu škody z povahy věci nemohou existovat, musely být zrušeny. Zavinění odsouzení jako negativní podmínka pro vznik nároku na náhradu škody je dáno, i když v trestním řízení došlo k následnému zrušení odsouzení. 21. Nejsou správné ani další polemiky odvolatele o absenci zákonného důvodu pro zamítnutí žaloby, porušení práva na spravedlivý proces a principů právního státu. Lze mu přisvědčit, že soud prvního stupně použil zcela nepřípadné a pro posuzovanou věc nevýznamné zmínky o dostatečném zadostiučinění poskytnutém v trestním řízení, které vylučuje poskytnutí další satisfakce v civilním sporu s ohledem na obecně sdílenou představu spravedlnosti a vyšší principy mravní. Ty samy o sobě neměly vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, tedy na výrok o zamítnutí žaloby. 22. Závěr o aplikaci ustanovení § 12 odstavce 1 písmena a) OdpŠk na uplatněný nárok odvolatele pak není nový a překvapivý, neboť se jím bránila žalovaná nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale od počátku v rámci předžalobní komunikace stran. I odvolatel si musel být vědom možné aplikace tohoto ustanovení, neboť, zastoupen stejným zástupcem, byla použita nejméně v odvolacím rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. září 2017, č. j. 39 Co 173/2017-176, který se týkal stejných účastníků řízení, pouze jiných dílčích nároků žalobce na náhradu škody z jednoho a téhož nezákonného trestního stíhání vedeného Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 1 T 37/2014. I v souvisejícím odvolacím rozsudku byl jako věcně správný potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, byť nebyl odůvodněn odkazem na liberační důvod uvedený v první větě tohoto odstavce. 23. Ve výroku o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně přiznal žalované částku 300 Kč za jeden úkon, aniž by jej blíže vymezil a odkázal na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má žalovaná právo na náhradu nákladů řízení jako plně úspěšný účastník ve sporu. Ve smyslu ustanovení § 1 odstavců 1 až 3 písmena a), § 2 odstavce 3 vyhlášky čísla 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v platném znění jím podle obsahu spisu bylo tímto úkonem vyjádření k žalobě ze dne 7. července 2016 jako písemné podání soudu týkající se věci samé, za které přísluší náhrada v částce 300 Kč. Ve vztahu k výroku napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení žalobce ničeho konkrétního nenamítal. 24. S ohledem na výše uvedené byl napadený rozsudek jako věcně správný v obou napadených výrocích potvrzen postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř., žaloba byla správně zamítnuta, byť z jiných než odvolacím soudem shledaných důvodů. 25. O náhradě nákladů odvolacího řízení ve výroku II. tohoto rozsudku shora rozhodl odvolací soud výkladem ustanovení § 142 odstavce 1 o. s. ř. za použití ustanovení § 224 odstavce 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, měla by právo na plnou náhradu jeho nákladů. V řízení jí žádné nevznikly, za úkon dle ustanovení § 1 odstavce 3 písmena a) vyhlášky čísla 254/2015 Sb. soud nepovažoval omluvu z jednání odvolacího soudu ze dne 20. února 2018, v níž žalovaná pouze odkázala na své dřívější vyjádření, rozsudek soudu prvního stupně a rozsudek odvolacího soudu vydaný v řízení vedeném mezi stejnými účastníky pod č. j. 39 Co 56/2017-145 o jiném dílčím nároku na náhradu škody plynoucího z totožného trestního stíhání žalobce. Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců počítané ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek ustanovení § 237 o.s.ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 21. února 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu