USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobce: S. v. p. P. d. V., K., P. sídlem L., P., identifikační číslo zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Damborským sídlem Václavské náměstí 846/1, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ing. J. B., narozený dne občan S. r. bytem F., Ž., S. r. o zaplacení částky 31 596,24 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. října 2017, čísla jednacího 8 C 385/2016-279 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že námitky nedostatku mezinárodní soudní pravomoci a místní příslušnosti vznesené žalovaným se zamítají. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně zastavil řízení o námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 3 vznesené žalovaným v podání došlém nalézacímu soudu dne 30. září 2017, kterou odůvodnil tím, že ke dni podání žaloby 7. června 2013 měl bydliště na území S. r. na adrese F., Ž., takže místně příslušným soudem k projednání věci je Okresní soud v L. ve S. r. Soud prvního stupně uzavíral, že o obsahově stejné námitce žalovaného již rozhodl Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 25. května 2015, č. j. 11 Cm 72/2013 (správně č.j. 11 Cm 72/2013-145 – pozn. odvolacího soudu) tak, že ji zamítl s odůvodněním, že ve věci je dána mezinárodní příslušnost českých soudů. Řízení o opakované shodné námitce nedostatku mezinárodní příslušnosti zastavil s odkazem na ustanovení § 103 a § 104 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, neboť o ní již rozhodnuto bylo a nemůže o ní být rozhodnuto znovu s odkazem na ustanovení § 159a odstavců 1, 4 a 5 a ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. 2. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání ze dne 5. října 2017. V něm namítal, že dne 30. září 2017 adresoval soudu prvního stupně dvě své námitky, za prvé místní nepříslušnosti a za druhé pravomoci soudů České republiky, tedy namítal dvě překážky v řízení. Trval na stanovisku, že Městský soud v Praze své usnesení ze dne 25. května 2015, č. j. 11 Cm 72/2013 (správně č. j. 11 Cm 72/2013-145 – pozn. odvolacího soudu) jasně formuloval jako rozhodnutí o námitce žalovaného spočívající v tvrzeném nedostatku místní příslušnosti Městského soudu v Praze, zabýval se jí podle ustanovení o. s. ř. týkajícího se místní příslušnosti, zkoumal též, zda byla podaná včas v souladu s ustanovením § 105 odst. 1 věty třetí o. s. ř. Přikládal část textu rozhodnutí Městského soudu v Praze s dovětkem, že Vrchní soud v Praze v mezidobí rozhodl, že Městský soud v Praze není věcně příslušný vést řízení v dané věci. Odkazoval na ustanovení § 105 odst. 1 o. s. ř., podle něhož se při zkoumání místní příslušnosti nepřihlíží k přípravě jednání, jednání a jiným úkonům provedeným před věcně nepříslušným soudem a rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem. Akcentoval stanovisko, že nalézací soud neposoudil po právní stránce správně jeho námitky, neboť neměl k usnesení Městského soudu v Praze vůbec přihlížet, pokud bylo vydáno soudem věcně nepříslušným k vedení řízení. Napadené rozhodnutí vůbec jeho námitku místní nepříslušnosti nezkoumá, ač mělo. Zkoumal-li by nalézací soud vznesenou námitku správně, aplikoval by ustanovení § 105 o. s. ř., neboť též Městský soud v Praze citované ustanovení použil. Pak by zjistil, že nemá přihlížet k rozhodnutím vydaným věcně nepříslušným soudem, ale o námitce sám rozhodnout. Neuvedl, čeho se svým odvoláním domáhá. 3. Žalobce se ve svém vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry napadeného rozhodnutí s tvrzením, že žalovaný v soudních řízeních předkládá účelové námitky. O mezinárodní příslušnosti již rozhodnuto bylo. Odvolatelova tvrzení nejsou důvodná. Navrhoval potvrzení napadeného rozhodnutí. 4. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o.s.ř., napadené rozhodnutí bylo žalovanému doručeno dne 4. října 2017, odvolání dodané do datové schránky soudu prvního stupně dne 6. října 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, účastník řízení ve smyslu ustanovení § 201 o.s.ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o.s.ř., byť žalovaný neuvedl odvolací návrh. Z obsahu jeho podání je však s odkazem na ustanovení § 41 odstavce 2 o.s.ř. zřejmé, že se domáhá přezkoumání existence pravomoci soudů České republiky k vedení řízení a vydání meritorního rozhodnutí. 5. Odvolací soud přezkoumal postupem podle ustanovení § 212, § 212a odstavců 1, 5 a 6 o.s.ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání dle ustanovení § 214 odstavce 2 písmena c) o.s.ř. Odvolání shledal důvodným potud, že dosud nebylo v řízení řádně rozhodnuto o jeho vznesené námitce nedostatku pravomoci soudů České republiky k projednání sporu. S odkazem na ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. se každé podání účastníka posuzuje podle jeho obsahu, byť je nesprávně označeno. Žalovaný mimo jiné namítal místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 k projednání věci, aniž by však současně uváděl, který z obecných soudů České republiky je podle něj k jednání a rozhodnutí příslušný. Naopak odkazoval na místní příslušnost soudu republiky S. Podle obsahu představuje takové tvrzení pouze námitku nedostatku mezinárodní soudní příslušnosti, pravomoci soudů České republiky k projednání věci. Odvolací soud ji jen v zájmu právní jistoty vypořádal rovněž výrokem tohoto usnesení shora jako samostatnou námitku místní nepříslušnosti. 6. Městský soud v Praze ve výroku usnesení zmiňovaného stranami i soudem prvního stupně (č. j. 11 Cm 72/2013-145 ze dne 25. května 2015) zamítal toliko námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovaným. V odůvodnění sice zmiňuje založení pravomoci soudů České republiky k projednání věci s odkazem a argumenty dle ustanovení článku 22 odstavce 1. věty první nařízení Rady (ES) čísla 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I) a navíc bydliště žalovaného na území České republiky s ohledem na jeho zřízenou datovou schránku, následně však sám předložil spor Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti dle ustanovení § 104a odstavce 2 věty první o.s.ř. Nařízení Brusel I neřeší věcnou příslušnost soudů členského státu k projednání konkrétní věci. Obsahuje pouze hraniční určovatele pro založení pravomoci soudů členského státu. Výlučně jeho vnitrostátní procesní úpravě ponechává výběr věcně příslušného soudu pro řízení v prvním stupni. Jedině takový vnitrostátní soud je oprávněn vydat prvoinstanční rozhodnutí o námitce nedostatku mezinárodní soudní pravomoci. Usnesení Městského soudu v Praze jako věcně nepříslušného o zamítnutí námitky místní nepříslušnosti, byť ve svém odůvodnění považuje za založenou i pravomoc soudů České republiky, nepředstavuje řádné rozhodnutí o této otázce, kterou je namístě posoudit nově a samostatně jinak věcně příslušným soudem prvního stupně, potažmo odvolacím. Tento závěr plyne z ustanovení článku 25 nařízení Brusel I, jedině soud členského státu věcně příslušný dle svých procesních předpisů může autoritativně zkoumat existenci mezinárodní soudní pravomoci. Co do základu je tak správná námitka žalovaného, že soud prvního stupně neměl přihlížet ke zmiňovanému usnesení Městského soudu v Praze čísla jednacího 11 Cm 72/2013-145, byť nelze tento závěr bez dalšího odůvodnit pouhým odkazem na ustanovení § 105 odstavce 1 poslední věty o.s.ř., dopadající pouze na posuzování otázky místní příslušnosti. Nedostatek mezinárodní soudní pravomoci představuje případnou negativní podmínku řízení ve smyslu ustanovení § 103, § 104 odstavce 1 věty první o.s.ř., při jejíž existenci musí být řízení zastaveno v jakékoliv jeho fázi. 7. Žalobce je právnickou osobou existující podle právního řádu České republiky, žalovaný občanem republiky S. Na jejich soukromoprávní spor a řízení o něm zahájené podáním žaloby v roce 2013 dopadá dle svého ustanovení § 1 zákona čísla 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, kterého se ve smyslu jeho ustanovení § 2 použije, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Tento zákon byl sice s účinností ke dni 1. ledna 2014 zrušen, na řízení zahájené před tímto dnem se jej však použije, jak plyne z přechodného a závěrečného ustanovení § 123 odstavce 2 věty první, § 124 bodu 1. a ustanovení § 125 zákona čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění. Pro domovské státy účastníků řízení jsou takto závazné Smlouva o Evropské unii a na jejím základě vydané přímo použitelné a bezprostředně závazné právní předpisy. V posuzované věci tedy nařízení Brusel I. 8. Na základě námitky žalovaného o nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky k projednání věci se odvolací soud jejím založením zabýval sám a shledal ji existující. Není dána na základě obecného ustanovení článku 2 odstavce 1 nařízení Brusel I, neboť žalovaný nemá na území České republiky své bydliště. Pojem „bydliště“ nařízení samo nedefinuje, podle ustanovení jeho článku 59 odstavce 1. se posouzení této otázky odvíjí v dané věci od práva České republiky, tedy o.s.ř. Bydlištěm je třeba ve světle ustálené judikatury rozumět místo, kde se dotčená osoba, zde žalovaný, zdržuje na nikoli jen přechodnou dobu s úmyslem uspokojovat v něm, subjektivně trvale, svou bytovou potřebu. Bydliště žalovaného na území České republiky v tomto smyslu v dosavadním průběhu řízení zjištěno nebylo. Žalovaný jeho existenci popíral. Pouhé zřízení datové schránky v České republice rovněž nezakládá domněnku soustavného a trvalého uspokojování bytové potřeby na jejím území. Stejné platí o faktu, že je, popř. v době zahájení řízení byl (viz ustanovení § 11 odstavce 12 vět první a druhé o.s.ř. zakotvující zásadu perpetuationis fori) vlastníkem bytové jednotky na území České republiky. 9. Na věc je třeba aplikovat ustanovení článku 22 odstavce 1 věty první nařízení Brusel I zakotvující výlučnou příslušnost soudů členského státu k projednání sporů, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem nebo nájem nemovitostí. Z formulace tohoto ustanovení je zřejmé, že výlučnou příslušnost zakládá i v případě, kdy v době zahájení řízení žalovaný s bydlištěm v jiném členském státě již není nositelem věcného práva či nájemcem nemovitosti, spor se však týká období a vzájemných práv a povinností účastníků řízení v době, kdy nositelem takového práva či odpovídající povinnosti byl. Z ustanovení článku 3 odstavce 1. nařízení Brusel I plyne, že osoby s bydlištěm na území členského státu Evropské unie (žalovaný deklaruje své bydliště na území Slovenské republiky) mohou být v jiném členském státě žalovány jen na základě pravidel zakotvených v oddílech 2 až 7 kapitoly II citovaného nařízení, tedy v jeho článcích 5 až 24. 10. Předmětem řízení je tvrzený dluh žalovaného na platbách za služby týkající se společných prostor domu s bytovou jednotkou čísla v katastrálním území Ž. (v letech 2009 a 2010 v nesporném vlastnictví žalovaného) a na provozních nákladech spojených se správou budov a pozemků ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek za roky 2009 a 2010 a na smluvní pokutě za pozdní platby za oba roky. Na takový závazkový vztah výslovně žádné ustanovení článků 5 až 24 nařízení Brusel I nepamatuje. Jeho ustanovení článku 22 odstavce 1 věty první však zakládá výlučnou příslušnost soudu dle polohy nemovitosti (forum rei sitae) pro spory týkající se věcných práv a práva nájemního. Spor o zaplacení plateb vlastníka jednotky podle ustanovení § 13 odstavce 1, § 15 odstavce 1 zákona čísla 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, v posledním platném znění účinném pro roky 2009 a 2010 není sporem o věcné právo, o jeho vznik, změnu či zánik, nicméně stále sporem přímo plynoucím z vlastnického práva k bytové jednotce. Citované ustanovení nařízení Brusel I zakládá výlučnou příslušnost soudu dle polohy nemovitosti dokonce i pro čistě závazkový vztah z nájmu, kde nájemce nositelem věcného práva vůbec není. Povinnost vlastníka jednotky platit podíl na ceně za služeb dodaných do společných částí domu a případně též pozemku a podílet se na nákladech spojených se správou domu a pozemku je předmětem závazkového vztahu mezi ním na straně jedné a společenstvím vlastníků jednotek (dále jen SVJ) na straně druhé. Jedná se o závazkový vztah úzce spojený s věcným právem, vlastnictvím bytové jednotky, bez něj nevznikne a existovat nemůže. Posuzovaná povinnost vlastníka jednotky a odpovídající právo SVJ se v rámci hypotézy právní normy zakotvené v citovaném ustanovení článku 22 odstavce 1. věty první nařízení Brusel I svou kvalitou nachází na pomyslné stupnici vztahů k nemovitosti mezi právem věcným jako absolutním majetkovým právem na straně jedné a nájmem jako čistě relativním závazkovým právem na straně druhé. Podle něj je tak založena výlučná příslušnost soudů České republiky k projednání věci a současně založena místní příslušnost soudu prvního stupně, v jehož obvodu se nemovitost, bytová jednotka ve vlastnictví žalovaného (alespoň v rozhodném období) nachází. 11. Naznačený výklad respektuje smysl a účel nařízení Brusel I a přihlíží k normativním ustanovením jeho odstavců (8) věty první, (11) věty první a (12). Ta na jedné straně zdůrazňují prioritu příslušnosti soudu dle bydliště žalovaného (projev univerzálního principu, že se žalobce má zásadně obracet na obecný soud žalovaného – „actor sequitur forum rei“) s výjimkou taxativně vypočtených případů, u nichž existuje kritérium jiné, akcentující úzkou vazbu mezi předmětem sporu a jiným soudem než je obecný soud žalovaného. Právě taková úzká vazba je založena v hodnocené věci, kdy se jedná o platby úzce svázané s vlastnictvím nemovité věci. V takovém případě je založena výlučná příslušnost soudu, v jehož obvodu se nemovitá věc nachází. 12. Zbývá dodat, že citované nařízení Brusel I bylo článkem 80 nařízení Brusel I bis zrušeno. Nyní platné a účinné nařízení Brusel I bis se na vztah nepoužije vzhledem k zahájení řízení podáním žaloby dne 30. září 2013 s odkazem na přechodné a závěrečné ustanovení článků 66 odstavce 1., 80 věty první a 81 věty první nařízení Brusel I bis. 13. S odkazem na závěry obsažené zejména v odstavcích 8. až 11. shora odvolací soud shledal založenou mezinárodní soudní pravomoc a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 ve smyslu nařízení Brusel I. Za použití ustanovení § 220 odstavce 1 písmena a) o.s.ř. též na napadené rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé, změnil jeho výrok tak, že zamítl obě vznesené námitky žalovaného. Argument o jejich dřívějším pravomocném vyřešení věcně nepříslušným soudem prvního stupně představuje nesprávný právní závěr soudu prvního stupně. Na základě dosud předestřených skutečností shledal existující příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 k projednání sporu, pro potvrzení (§ 219 o.s.ř.) ani zrušení dle § 219a odstavce 1 písmena a) o.s.ř. (pro jiné vady rozhodnutí mající za následek jeho nesprávnost) napadeného usnesení nebyly dány podmínky. V dalším řízení bude soud prvního stupně nadále vycházet ze závěru o existenci své pravomoci a příslušnosti k projednání žaloby. Poučení: Proti tomuto usnesení není dle ustanovení § 238 odstavce 1 písmena c) o.s.ř. dovolání přípustné. Praha 8. února 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu