U s n e s e n í Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a Mgr. Miloslavy Štorkové ve věci žalobce: Dr. V. P., narozený bytem K. K., P., zastoupený advokátem Mgr. Vojtěchem Suchardou sídlem Schnirchova 1374/28, 170 00 Praha 7 p r o t i žalovanému: JUDr. S. D., advokát sídlem Ž., K., S. r., správce pro konkurs a restrukturalizaci se sídlem Puškinova 5823/16, 080 01 Prešov, Slovenská republika, identifikační číslo 42109141 o náhradu škody ve výši 18 634,- Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. srpna 2017, čísla jednacího 24 C 95/2017-65 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. zastavil řízení o žalobě ze dne 2. března 2017, podané ke dni 10. března 2017, kterou se žalobce na žalovaném domáhá zaplacení částky 18 634,- Kč s úroky z prodlení v sazbě 8,05 % ročně jdoucími z ní ode dne 6. dubna 2016 do zaplacení z titulu náhrady škody způsobené žalovaným při výkonu funkce konkursního správce (dále jen SKP); výrokem II. s odkazem na ustanovení § 146 odstavce 1 písmena b) zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o zastavení řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 103, § 104 odstavce 1 o. s. ř., podle kterého je v řízení založen neodstranitelný nedostatek jeho podmínky, kvůli kterému musí být zastaveno. Popisoval, že žalovaný v postavení SKP podal proti žalobci a dalším vlastníkům dotčených nemovitostí dne 10. září 2013 k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 žalobu na určení, že úpadce (SATEL, akciová společnost Poprad „ v konkurzu“, identifikační číslo 00690007, se sídlem Partizánská 677/17, Poprad, Slovenská republika) je vlastníkem dotčených nemovitostí, neboť kupní smlouva, kterou úpadce převedl nemovitosti na právní předchůdce mimo jiné i žalobce je absolutně neplatná. Žaloba byla pravomocně zamítnuta a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 18 634,- Kč, kterou mu úpadce dosud neuhradil. Podáním žaloby porušil žalovaný své povinnosti SKP postupovat při výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí, přičemž způsobil škodu úpadci i dalším nezainteresovaným osobám včetně žalobce. Úpadce dosud náhradu nákladů řízení nezaplatil, s ohledem na jeho konkurs to ani v budoucnu očekávat nelze. Žalobci tak svědčí z titulu náhrady škody nárok přímo proti žalovanému, jenž ve svém vyjádření k žalobě mimo jiné namítl nedostatek věcné a místní příslušnosti soudu prvního stupně k projednání žaloby, tím je v souladu s nařízením Rady (ES) čísla 1346/2000 Okresní soud Prešov ve Slovenské republice jako soud, který vede insolvenční řízení vůči úpadci, jehož insolvenčním správcem je žalovaný, který měl při výkonu této své funkce škodu způsobit. 2. Soud prvního stupně odkázal na ustanovení článku 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 2015/848 ze dne 20. května 2015, o insolvenčním řízení, podle něhož jsou soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno insolvenční řízení podle článku 3, příslušné pro projednání žalob, které přímo vyplývají z insolvenčního řízení a úzce s ním souvisejí, jako jsou například vylučovací žaloby. Žalovaný je insolvenční správce úpadce, vůči němuž je vedeno insolvenční řízení u Okresního soudu v Prešově ve Slovenské republice. Měl se přitom dopustit škodného jednání v rámci výkonu své činnosti SKP úpadce. Z toho důvodu považoval předmětnou žalobu na náhradu škody ve smyslu citovaného článku 6 nařízení čísla 2015/848 za žalobu úzce související s insolvenčním řízením vedeným proti úpadci, k jejímuž projednání jsou ve smyslu téhož ustanovení nařízení příslušné soudy toho členského státu (Evropské unie), na jehož území bylo insolvenční řízení zahájeno, tj. v daném případě soudy slovenské, konkrétně ten z nich, který je věcně a místně příslušný podle slovenských procesněprávních předpisů. Uzavíral, že není dána příslušnost žádného ze soudů České republiky, čímž je založen neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. 3. Oba výroky uvedeného usnesení napadl žalobce odvoláním ze dne 19. září 2017 doplněným podáním ze dne 19. října 2017. Obecně odkázal na všechny zákonné odvolací důvody zakotvené v ustanovení § 205 odstavce 2 o. s. ř., zejména citoval ustanovení § 205 odstavce 2 písmen b), c), d), e) a g) o. s. ř. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil, věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a žalobci přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Za nesprávný nejméně ze dvou důvodů považoval závěr nalézacího soudu, že se v posuzované věci jedná o žalobu přímo vyplývající z insolvenčního řízení a úzce s ním související ve smyslu ustanovení článku 6 odstavce 1. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, k jejímuž projednání jsou příslušné soudy členského státu, na jehož území bylo zahájeno insolvenční řízení. Za prvé účelem a smyslem citovaného ustanovení nařízení dle odvolatele je, aby v jednotlivých soudních řízeních, které jako celek souvisejí s řízením insolvenčním, nebylo rozhodováno rozdílně v podobě vzájemně rozporných rozhodnutí. Řízení o náhradě škody mezi ně nepatří, jeho výsledek je zcela nezávislý na insolvenčním řízení samotném a na rozhodnutích vydávaných v souvislosti s ním. Nelze se podle odvolatele ztotožnit se striktně formalistickou a značně extenzivní interpretací citovaného nařízení, kterou zaujal soud prvního stupně. Za druhé tvrdil, že uplatněný nárok představuje standardní žalobu na náhradu škody, a odkázal na ustanovení § 87 písmena b) o. s. ř., které stanoví: „Vedle obecného soudu žalovaného, případně soudu uvedeného v § 85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.“ Svůj nárok uplatnil zcela v souladu s citovaným ustanovením § 87 písmena b) o. s. ř., jelikož soudní řízení o určovací žalobě, kterým mu mimo jiné byla způsobena finanční újma, probíhalo přímo před Obvodním soudem pro Prahu 5 a v jeho obvodu. Žalovaný svým jednáním způsobil škodu několika desítkám fyzických osob, předestřený názor, že žalobní nárok představuje uplatnění náhrady škody, byl potvrzen i usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2017, čísla jednacího Ncp 222/2017-72, vydaným v řízení zahájeném v totožné věci jiného žalobce. Vrchní soud v Praze shrnul: „Předmětný spor je běžnou žalobou na náhradu škody a proto jsou k projednání a rozhodnutí věci v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy podle § 9 odst. 1 o. s. ř.“ 4. Odvolatel spatřoval další důvod nesprávnosti napadeného rozhodnutí spočívajícího na vadném meritorním posouzení věci ve skutečnosti, že samotné řízení o určovací žalobě podané v rámci insolvenčního řízení žalovaným z pozice SKP úpadce bylo zahájeno a meritorně rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 5. Určovací řízení lze bezpochyby na rozdíl od řízení nadepsaného považovat za zcela bezprostředně související s insolvenčním řízením zahájeným před soudy Slovenské republiky. Nyní stejný soud prvního stupně vyslovuje svou věcnou a místní nepříslušnost v řízení o náhradu škody vzniklé v jeho obvodu, ačkoliv žalobu na určení vlastnického práva projednal jako soud věcně a místně příslušný dle relevantních ustanovení o. s. ř., o věci poté meritorně jednal a rozhodl i Městský soud v Praze jako odvolací. Vyslovuje-li nyní nalézací soud svou věcnou a místní nepříslušnost s argumentací odkazující na ustanovení článku 6 odstavce 1. nařízení čísla 2015/848, dopouští se chybného jeho výkladu pro absenci souvislosti řízení o náhradu škody s řízením insolvenčním a současně vykazuje především zásadní rozpor se svým vlastním předchozím postupem a vlastní judikaturou. Zastavení řízení se díky tomu dostává do alarmujícího rozporu se zásadou zákazu denegationis iustitiae. Posléze zakládal usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. srpna 2017, čísla jednacího 39 Co 293/2017-84, kterým bylo v obdobné věci změněno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení tak, že se řízení nezastavuje. 5. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. Dříve v průběhu řízení po doručení žaloby (vedle meritorního vyjádření namítajícího zejména nedostatek jeho pasivní věcné legitimace a absenci základních zákonných předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu) namítal nedostatek pravomoci Obvodního soudu pro Prahu 5 k rozhodnutí ve věci, neboť věcně a místně příslušným k projednání sporu je Okresní soud v Prešově ve Slovenské republice podle místní příslušnosti jeho osoby jako žalovaného a současně podle skutečnosti, že se jedná o konkursní soud, který vede konkursní řízení proti úpadci, jehož je žalovaný správcem (spisová značka 1K 17/2010) a který je oprávněný projednat všechny spory související s označeným konkursním řízením. Podle článku 4 odstavce 1 nařízení Rady (ES) čísla 1346/2000 o úpadkovém řízení (dále jen Nařízení) se konkursní řízení řídí právem státu, na jehož území se začne. Ve smyslu článku 18 odstavce 1 Nařízení likvidátor (SKP) jmenovaný soudem, který má pravomoc dle článku 3 odstavce 1 Nařízení, může v jiném členském státě vykonávat všechny pravomoci, jež mu přináležejí ze zákona státu, v němž se konkursní řízení začne. Podle toho se vztahují na předmětné konkursní řízení zákon čísla 7/2005 Sbírky zákonů Slovenské republiky, o konkursu a restrukturalizaci, ve znění pozdějších předpisů, a na případnou odpovědnost správce pro konkurs a restrukturalizaci zákon čísla 8/2005 Sbírky zákonů Slovenské republiky, o správcích, ve znění pozdějších předpisů. Procesní pravidla soudního řízení jsou pak upravena zákonem čísla 160/2015 Sbírky zákonů Slovenské republiky, civilním sporným řádem, který v § 24 odstavci 1 písmena g) výslovně uvádí, že pro konkursní a restrukturalizační řízení, které začalo v obvodě Krajského soudu v Prešově, je místně příslušný Okresní soud v Prešově. 6. Žalovaný dále uváděl, že při podání žaloby (míněna žaloba proti žalobci na určení vlastnického práva) a všech následných úkonech za úpadce nejednal jako klasický statutární orgán, jednatel, ale jako SKP ustanovený do funkce usnesením Okresního soudu v Prešově ze dne 19. září 2012, spisové značky 1K/17/2010, v předmětné věci má pravomoc jednat pouze soud Slovenské republiky s odkazem na bod 23 a článek 4 bod 1. Nařízení, podle něhož se nadepsané řízení řídí právním řádem členského státu, na jehož území se konkursní řízení začne, tedy právem Slovenské republiky, kde začalo konkursní řízení. Správnost postupu žalovaného tak může posoudit jen věcně a místně příslušný soud, kterým je ve smyslu článku 4 odstavce 1 Nařízení Okresní soud v Prešově, a to podle norem slovenského právního řádu. Odkazoval na článek 1 odstavce 1, 2 písmena b) Nařízení Rady (ES) čísla 44/2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I), podle nichž se nařízení vztahuje na občanské a obchodní věci bez ohledu na druh soudu, přičemž se taxativně nevztahuje na konkursní řízení týkající se zadlužených obchodních společností anebo jiných právnických osob a podobná řízení, tedy i na řízení předmětné, v němž vystupuje jako žalovaný, neboť se jedná o řízení v souvislosti s konkursem úpadce, v němž byl soudem ustanoven jeho SKP. Podle toho je nutno při posouzení pravomoci a věcné příslušnosti soudu k projednání sporu postupovat podle Nařízení, v jehož úvodním bodě čísla 23 se stanoví, že v případě otázek, které upravuje, by mělo určovat jednotné kolizní normy, které v rozsahu své působnosti nahrazují vnitrostátní pravidla mezinárodního práva soukromého. Není-li stanoveno jinak, platí právní předpis členského státu, jenž řízení začal (lex concursus). Tato kolizní norma by měla platit jak pro hlavní řízení, tak pro řízení dílčí, lex concursus určuje všechny účinky konkursního řízení, procesní i hmotné, na dotčené osoby a právní vztahy. Odkazoval na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 o zastavení řízení ze dne 5. června 2017, čísel jednacích 34 C 94/2017-20 a 26 C 94/2017-65, vydaná v právně shodných věcech jiných žalobců. Navrhoval zastavení řízení pro nedostatek mezinárodní soudní pravomoci. 7. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o.s.ř., napadené rozhodnutí žalobci doručeno dne 4. září 2017, odvolání dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 19. září 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, účastník řízení ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. Odvolání ve znění jeho doplnění splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., odvolatel uplatnil všechny odvolací důvody se zdůrazněním důvodů dle ustanovení § 205 odstavce 2 písmen b), c), d) e) a g) o. s. ř., zvláště pak nesprávné právní posouzení věci. 8. Odvolací soud přezkoumal postupem podle ustanovení § 212, § 212a odstavců 1, 5 a 6 o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání dle ustanovení § 214 odstavce 2 písmena c) o. s. ř. Odvolání shledal důvodným. 9. Soud prvního stupně na věc především nesprávně aplikoval nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 2018/848 ze dne 20. května 2015, jež se dle svého ustanovení článku 84 odstavce 1. věty první použije až pro insolvenční řízení zahájená po 26. červnu 2017. Podle ustanovení článku 84 odstavce 2. stejného nařízení je tak možné na konkursní řízení zahájené v roce 2010 aplikovat pouze nařízení Rady (ES) čísla 1346/2000, které zmiňoval ve svém vyjádření žalovaný. Ani to však na posuzovanou věc nevztahuje, neboť dle ustanovení svého článku 1 odstavce 1. dopadá pouze na kolektivní úpadková řízení zahrnující částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka a na jmenování správce podstaty. 10. Nesprávný je závěr soudu prvního stupně, podle něhož není dána příslušnost žádného ze soudů České republiky. Žalobce má bydliště na území České republiky, žalovaný je podnikatelem s místem podnikání na území Slovenské republiky. Na jejich soukromoprávní vztah z náhrady škody, která měla být dle tvrzení žalobce způsobena porušením právních povinností žalovaného při výkonu funkce SKP, a na spor z něj tak dopadá dle svých ustanovení § 1 písmen a) a c) zákon čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), v platném znění, kterého se dle jeho ustanovení § 2 použije v mezích vyhlášených mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Pro domovské státy účastníků tohoto řízení jsou takto závazné Smlouva o Evropské unii a na jejím základě přímo použitelné a bezprostředně závazné právní předpisy. Pro určení soudní příslušnosti (mezinárodní soudní pravomoci) je takto závazné nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I bis), které se dle svých přechodných a zrušovacích ustanovení článků 66 odstavce 1, 80 a 81 vět první a druhé použije pro řízení zahájená 10. ledna 2015 a později, tedy i pro řízení posuzované. Nesprávným je odkaz žalovaného na nařízení Brusel I, které již bylo zrušeno a na posuzovanou věc není aplikovatelné. 11. Ve smyslu ustanovení článku 62 odstavec 1 nařízení Brusel I bis bylo mezi stranami nesporné, že žalovaný nemá bydliště na území České republiky. Mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání sporu je v takovém případě založena ustanovením článku 7 odstavce 2) nařízení Brusel I bis, podle kterého: „Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě se měl žalovaný při výkonu funkce SKP úpadce dopustit porušení svých zákonných povinností při podání žaloby proti žalobci na určení vlastnického práva k bytové jednotce nacházející se v obvodu Prahy 5. Žaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 5, tvrzená škoda má spočívat v nákladech řízení, které žalobce vynaložil a jejichž náhrada mu byla v soudním řízení přiznána proti úpadci. Ke škodné události tedy došlo v sídle Obvodního soudu pro Prahu 5, jehož příslušnost k projednání sporu je tak založena citovaným ustanovením článku 7 odstavce 2) nařízení Brusel I bis, jež je zcela konformní s ustanovením § 87 písmena b) o.s.ř., na které lze s použitím ustanovení § 6 odstavce 1 ZMPS odkázat. Bydliště žalovaného v členském státu Evropské unie je nepochybné. 12. Odvolací soud neakceptoval obranu žalovaného odkazující jednak na použití zákonů Slovenské republiky na posouzení hmotněprávních předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu (zákony čísel 7 a 8/2005 Zbierky zákonov), jednak na výlučnou příslušnost soudů Slovenské republiky, konkrétně Okresního soudu v Prešově, k projednání věci. S otázkou soudní příslušnosti nijak nesouvisí určení kolizní normy, hraničního určovatele pro zjištění rozhodného hmotného práva, jež má být použito na posouzení předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu. Žalobce v žalobě odkazoval na zákon čísla 182/2006 Sb., insolvenční zákon, v platném znění, jehož použití se žalovaný bránil. Náležitostí žaloby je pouze vylíčení rozhodujících skutečností zakládajících tvrzený nárok dle ustanovení § 79 odstavce 1 věty druhé o.s.ř., nikoliv právní kvalifikace předestřeného (zjištěného) skutkového stavu, která je zcela na rozhodujícím soudu. Odvolací soud není povolán v této fázi řízení určovat rozhodné hmotné právo, které má být ve věci použito. Závěr o něm přísluší soudu prvního stupně a není vyloučeno v soudním řízení, v němž je dána pravomoc soudů České republiky, aplikovat i cizí hmotné právo, tedy právo Slovenské republiky a žalovaným namítané zákony o konkurzu a restrukturalizaci a o správcích a změně a doplnění některých zákonů. Naznačený spor nemá rozhodně vliv na závěr o založení příslušnosti soudu prvního stupně k projednání žaloby. 13. U námitky výlučné pravomoci Okresního soudu v Prešově žalovaný odkazoval zejména na bod 23 [míněno ustanovení odstavce (23) Preambule] a článku 4 odstavce 1 Nařízení. Odvolací soud si je vědom, že dle ustanovení článku 1 odstavce 2. písmena b) nařízení Brusel I bis se jej nepoužije na insolvenční a jiná podobná řízení. Podle ustanovení článku 1 odstavce 1. Nařízení se však jeho věcná působnost omezuje na kolektivní úpadková řízení, která zahrnují částečné nebo úplné zabavení majetku dlužníka, a jmenování správce podstaty, jak bylo výše řečeno. Podle ustanovení článku 2 písmen a) a Přílohy A stejného Nařízení se pro Slovenskou republiku jedná o řízení konkursní a restrukturalizační. Předmětem posuzovaného řízení o náhradu škody není řešení úpadku dlužníka ani incidenční spor s takovým majetkem související, jehož vyřešení má vliv na majetkovou podstatu či průběh úpadkového řízení, postavení jeho účastníků atp. Je jím spor o náhradu majetkové újmy mezi žalobcem jako třetí osobou stojící zcela mimo rámec úpadkového řízení dlužníka a žalovaným, který v něm již nevystupuje jako SKP, kdy újma žalobce měla vzniknout v příčinné souvislosti s porušením zákonných povinností žalovaného. Spor se netýká majetku dlužníka, ale možné odpovědnosti žalovaného za újmu způsobenou při výkonu funkce SKP, jeho výsledek nijak s průběhem a výsledkem úpadkového řízení dlužníka nesouvisí. Výlučná příslušnost Okresního soudu v Prešově se tak týká pouze samotného „úpadkového“ řízení dlužníka a sporů týkajících se jeho majetkové podstaty vyvolaných průběhem konkurzního či restrukturalizačního řízení. Nikoliv tedy posuzované věci, ve které žalovaný vystupuje samostatně a nezávisle na úpadci. 14. S ohledem na výše uvedené závěry odvolací soud shledal založenou mezinárodní soudní pravomoc Obvodního soudu pro Prahu 5, jeho příslušnost ve smyslu nařízení Brusel I bis. Za použití ustanovení § 220 odstavce 1 písmena a) o. s. ř. též na napadené rozhodnutí, které není rozhodnutím ve věci samé, změnil jeho výrok o zastavení řízení tak, že se řízení nezastavuje. Závěr o absenci příslušnosti učiněný soudem prvního stupně představuje nesprávný právní závěr o neexistenci podmínky řízení dle ustanovení § 103, § 104 odstavce 1 věty první, § 205 odstavce 2 písmena g) o. s. ř. Již na základě dosud předestřených skutečností odvolací soud shledal existující příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 5 k projednání sporu, pro potvrzení (§ 219 o. s. ř.) ani zrušení dle § 219a odstavce 1 písmena a) o. s. ř. (pro jiné vady rozhodnutí mající za následek jeho nesprávnost) napadeného usnesení nebyly dány podmínky. V dalším řízení tak bude soud prvního stupně vycházet ze závěru o existenci své pravomoci a příslušnosti k projednání žaloby. Změna napadaného výroku, u něhož odvolatelka navrhovala zrušení a vrácení soudu prvního stupně, byla možná s odkazem na ustanovení § 221a o. s. ř. 15. Negativní měnící rozhodnutí znamená ve svém důsledku i zrušení výroku II. usnesení soudu prvního stupně. Je v důsledku toho nesprávné, jeho náprava v průběhu odvolacího řízení zjednána být nemůže. Odvolací soud nemohl vyhovět návrhu odvolatele a přiznat mu náhradu nákladů odvolacího řízení, které neznamená konečné rozhodnutí ve věci, s odkazem na ustanovení § 224 odstavce 3 o. s. ř. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodne následně soud prvního stupně v novém rozhodnutí, kterým se řízení u něj skončí, v souladu s ustanovením § 151 odstavce 1 části věty před středníkem o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení není dle ustanovení § 238 odstavce 1 písmena c) o. s. ř. dovolání přípustné. Praha 5. ledna 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu