ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců JUDr. Aleny Svátkové a Mgr. Martina Slováčka v právní věci žalobce: I. M. Č., narozený dne bytem T., P. zastoupený advokátem JUDr. Janem Špačkem sídlem Radlická 28/663, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: J. J. Š., narozený dne bytem V., B., S. r. zastoupený advokátem Mgr. Petrem Sikorou sídlem Fügnerovo náměstí 3, 120 00 Praha 2 o zaplacení částky 143.036,63 € s příslušenstvím, 342.000 Kč, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. října 2017, č. j. 6 C 92/2017-95, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I a II o věci samé a o nákladech řízení mezi účastníky potvrzuje, odvolání žalovaného proti výroku III o soudním poplatku se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 59.435 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Jana Špačka, advokáta. Odůvodnění 1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 143.036,63 € spolu s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 330.000 € od 19. 12. 2015 do 21. 12. 2015, z částky 280.043,25 € od 22. 12. 2015 do 14. 1. 2016, z částky 180.046,25 € od 15. 1. 2016 do 3. 2. 2016, z částky 143.036,63 € od 4. 2. 2016 do zaplacení a smluvní pokutu ve výši 342.000 Kč (výrok I). Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a uložil žalovanému z tohoto titulu povinnost zaplatit žalobci částku 332.597,70 Kč. Výrokem III uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 10 částku 17.000 Kč. 2. Takto rozhodl o žalobě, v níž se žalobce domáhal povinnosti zaplacení částky 143.036,63 € s příslušenstvím spolu se smluvní pokutou 342.000 Kč (nikoli EUR) po žalovaném. Uvedl, že účastníci uzavřeli smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě žalobce poskytl žalovanému 300.000 € bankovním převodem dne 26. 10. 2015 na účet u společnosti Citibank Europe plc, číslo CZ XXX. Zápůjčka byla splatná nejpozději do 18. 12. 2015, společně s ní se žalovaný zavázal uhradit 30.000 € jako odměnu za její poskytnutí. Žalovaný dne 21. 12. 2015 uhradil částku 1.001.350 Kč, tedy asi 49.953,75 €, dne 14. 1. 2016 částku 100.000 €, dne 3. 2. 2015 částku 1,000.000 Kč, tedy 37.009,62 €. Ke dni podání žaloby činil dluh 143.036,63 €, podle čl. II smlouvy má žalobce i nárok na úhradu smluvní pokuty ve výši 1.000 Kč denně za každý den prodlení od 24. 11. 2016, tedy částku 342.000 Kč. Žalovaný potvrdil sjednání smlouvy o zápůjčce, kterou se zavázal vrátit do 18. 12. 2015. Namítal však, že část poskytované půjčky nebyla vyplacena jemu, není tak povinen ji platit. On obdržel 186.936,37 €, tu vrátil a nemá tak žádný dluh. 3. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané uzavření smlouvy o zápůjčce mezi účastníky dne 22. 10. 2015. Podle této smlouvy žalobce měl žalovanému poskytnout částku 300.000 € a převést ji do jednoho dne po podpisu smlouvy na účet uvedený v záhlaví smlouvy u společnosti Citibank, č. XXX. Žalovaný se zavázal částku vrátit do 18. 12. 2015 spolu s částkou 30.000 €. Podle článku II smlouvy byla současně s podpisem smlouvy vyplněna a podepsána směnka na řad zapůjčitele – žalobce ve výši 330.000 €. V čl. II odst. 2 smlouvy strany sjednaly pro případ prodlení s vrácením peněz smluvní pokutu ve výši 1.000 Kč za každý den prodlení. Směnka ze dne 22. 10. 2015 byla vystavena bez protestu na řad žalobce s uvedenou částkou. Žalobce z účtu, vedeného na jeho jméno, dne 23. 10. 2015 ve prospěch účtu uvedeného ve smlouvě s údajem žalovaného vyplatil částku 300.000 €. Později žalobce dopisem ze dne 24. 11. 2016, doručeným dne 14. 12. 2016, žalovaného vyzval k úhradě částek. 4. Tyto provedené listinné důkazy soud prvního stupně považoval za věrohodné, ostatně nikdo jejich pravost nezpochybňoval. Mezi stranami tak bylo nesporné uzavření smlouvy o zápůjčce, žalovaný sporoval pouze výši poskytnuté částky s tvrzením, že v jeho prospěch byla poskytnuta pouze částka 186.936,37 €, kterou uhradil. K prokázání tvrzeného však nepředložil žádné důkazy, jeho tvrzení bylo vyvráceno výpisem z účtu, podle něhož byla částka 300.000 € převedena v intencích podepsané smlouvy na účet ve smlouvě uvedený. Správnost účtu potvrdil žalovaný podpisem na smlouvě. Je irelevantní, jak žalovaný peníze použil, eventuálně komu je předal. Ve smluvním vztahu byl se žalobcem, který podmínky smlouvy dodržel, naopak žalovaný částku ve lhůtě splatnosti včas a řádně nevrátil. Žalovaný dluh uhradil pouze částečně ve dnech 21. 12. 2015 a 14. 1. a 3. 2. 2016. Zbylých 143.036,63 € nevrátil přes výzvu. 5. Právně soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce je státním příslušníkem České republiky se sídlem v České republice, žalovaný příslušníkem S. r., žijící ve S. r. Pravomoc soudu odvozoval z čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka Nařízení Rady EU č. 3215/2012 (správně č. 1215/2012) - dále jen Nařízení. Strany sjednaly v čl. III odst. 4 smlouvy jako rozhodné právo české. Postupoval proto dle § 2390 a násl. obč. zák. ohledně zápůjčky a dle § 2048 téhož zákona ohledně smluvní pokuty. Uvedl, že věcná legitimace stran vyplývá ze smlouvy. Zápůjčka je kontrakt reálný, v řízení bylo prokázáno nejen uzavření smlouvy, ale i poskytnutí částky 300.000 €. Je nerozhodné, jak žalovaný s uvedenou částkou naložil. Protože žalovaný neprokázal vrácení částky 143.036,63 € žalobci po provedených částečných úhradách ve dnech 21. 12. 2015 (1,350.000 Kč), dne 14. 1. 2016 (100.000 €) a dne 3. 2. 2016 částku 1,000.000 Kč, uložil žalovanému povinnost zbylý dluh zaplatit. O příslušenství rozhodl podle § 1968, § 1970 obč. zák. Počátek prodlení se zbytkem dluhu vždy představuje částka ve výši rozdílu z již uhrazené částky ode dne následujícího po provedení platby. O výši úroku z prodlení rozhodl dle § 1 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O smluvní pokutě potom dle § 2048 obč. zák., vycházel z čl. II bod 2 smlouvy. Její výše vychází z toho, že šlo o 342 dnů prodlení od 19. 12. 2015 do dne sepisu žaloby po 1.000 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl dle § 160 odst. 1 věta prvá o. s. ř., o nákladech řízení dle § 142 odst. 1, § 142a o. s. ř. Plně úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení, sestávající ze soudního poplatku ve výši 193.242,50 Kč, částky 17.000 Kč a nákladů právního zastoupení dle § 7, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. Přiznal mu náhradu za následující tři úkony - příprava a převzetí zastoupení dne 12. 10. 2016, žaloba ze dne 29. 12. 2016 včetně jejího doplnění, dále předžalobní upomínka ze dne 24. 11. 2016, po 25.140 Kč a za další úkon za ústní jednání po 24.500 Kč s ohledem na kurz koruny/EUR, z puncta smluvní pokuty a žalované částky 143.036,64 €, a dále čtyři paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 3 uvedené vyhlášky. Dle § 137 o. s. ř. přiznal i DPH ve výši 21.235,20 Kč. Celkovou výši 332.597,70 Kč přiznal postupem dle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce v zákonné lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. Protože nesprávně vybral soudní poplatek, rozhodl dle § 4 odst. 1, § 9 odst. 4a) zákona č. 549/1991 Sb., o doplatku soudního poplatku ze smluvní pokuty ve výši 17.000 Kč. 6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal včasné odvolání žalovaný z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. a/, c/, d/, f/ o. s. ř., neboť nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení, to je stiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci. K nesplnění podmínek řízení uvedl, že rozhodoval místně nepříslušný soud a byla tak porušena zásada žalovat v místě bydliště žalovaného. Doplnil dále, že soud žalovanému neumožnil v rámci nařízeného jednání řádnou obranu, neboť žalovaný nikoli vlastní vinou nemohl být u jednání zastoupen právně vzdělanou osobou, když byla přítomna pouze pracovnice advokátní kanceláře. Ta byla požádána o účast pouze proto, aby nebylo rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání. Žalovaný je zastoupen advokátem Mgr. Petrem Sikorou, který měl v termínu jednání kolizi s jiným nařízeným jednáním, šlo o trestní věc v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 1 T 224/2016, v níž je celkem deset obžalovaných. Kolega J. P. R., který měl věc vyřídit v rámci substituce, měl náhlé zdravotní obtíže, které mu znemožnily se toho dne na nařízené jednání dostavit. Dále soud nesprávně projednal žalobu v plném rozsahu, ačkoli k projednání žaloby je třeba, aby strana žalující uhradila před zahájením řízení soudní poplatek v plné výši. Soud prvního stupně přesto projednal celý žalobní návrh, ačkoli minimálně z částky 342.000 Kč nebyl řádně vybrán soudní poplatek. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávné jednání a rozhodnutí. Podle něj soud nepřihlédl a neprovedl navrhované důkazy žalovaným, přičemž provedení právě těchto důkazů by mohlo mít zásadní vliv a význam pro posouzení žalobního návrhu. 7. K podanému odvolání se vyjádřil žalobce s návrhem na potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K příslušnosti (pravomoci) soudu uvedl, že žalovaný vznesl pouze námitku místní nepříslušnosti, tuto námitku však účastník dle § 105 odst. 1 o. s. ř. může uplatnit toliko při prvním úkonu, který mu přísluší. K takové námitce uplatněné až v odvolání by tak soud neměl přihlížet, respektive by ji měl dle § 105 odst. 4 o. s. ř. zamítnout. Navíc soud prvního stupně pravomoc soudu řádně zkoumal a správně vyhodnotil. Poukázal na čl. 7 odst. 1 písm. a/ Nařízení ve spojení s § 1955 odst. 1 občanského zákoníku. K tvrzenému znemožnění řádné obrany žalovaného uvedl, že žalovaný byl zastoupen advokátem na základě plné moci ze dne 20. 3. 2017. O dostatečném právním vzdělání zmocněnce žalovaného tak nejsou žádné pochyby. Dle § 25 odst. 2 o. s. ř. je advokát oprávněn dát se zastupovat jiným advokátem, advokátním koncipientem nebo svým zaměstnancem jako dalším zástupcem. Tuto možnost vzal žalovaný podpisem plné moci na vědomí. První jednání bylo nařízeno na den 8. 6. 2017, na žádost žalovaného bylo odročeno. Další jednání bylo nařízeno na den 26. 9. 2017, i o odročení tohoto jednání žalovaný požádal, neboť je na zahraniční cestě a do České republiky se vrací dne 6. 10. 2017. Na výzvu soudu však uvedl, že se vrací již 2. 10. 2017, a soud proto jednání odročil na den 5. 10. 2017. Žádné další žádosti o odročení jednání či omluvy z něj ve spise založeny nejsou. K tvrzení o právním zastoupení žalovaného při jednání dne 5. 10. 2017, tvrzené kolizi Mgr. Petra Sikory i indispozici J. P. R. uvedl, že tato tvrzení se objevují poprvé až v odvolání. Navíc nejsou nijak doložena. Nelze je považovat za včasnou a důvodnou omluvu z jednání a soud by k nim neměl přihlížet. Pokud se žalovaný či jeho právní zástupce jako advokát rozhodl na místo řádné omluvy k jednání zmocnit osobu bez právního vzdělání, nelze to klást k tíži žalobce. K úhradě soudního poplatku uvedl, že okolnost, že soud prvního stupně poplatek řádně nevyčíslil a nevybral za situace, kdy již začal jednat ve věci samé, nemůže být ani důvodem zastavení řízení. Není ani vyloučeno, aby soud o věci rozhodoval. Soud prvního stupně svým postupem vycházel z § 9 odst. 6 zákona č. 549/1991 Sb. K údajnému neprovedení navrhovaných důkazů uvedl, že žalovaný v řízení navrhoval důkaz smlouvou o zápůjčce ze dne 22. 10. 2015 a výslech účastníků řízení. Důkaz smlouvou o zápůjčce byl při jednání soudu prvního stupně řádně proveden. K výslechu účastníků uvedl, že právní zástupce žalovaného při jednání dne 5. 10. 2017 výslovně uvedl, že na tomto návrhu již netrvá. Žádné další návrhy na doplnění dokazování nevznesl. Neexistují tak žádné důkazy, jejichž provedení by žalovaný navrhoval a které by soud neprovedl. 8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve věcném výroku I a ve výroku o nákladech řízení II, dle odvolání žalovaného, postupem dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolacím námitkám žalovaného nelze přisvědčit. 9. Žalovaný v první řadě namítal procesní pochybení soudu prvního stupně, spočívající v tom, že ve věci jednal a rozhodl místně nepříslušný soud. Žalobce se k této námitce vyjádřil jako k opožděné a odvolací soud s tímto závěrem souhlasí. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaný podal proti ve věci vydanému evropskému platebnímu rozkazu dne 21. 3. 2017 odpor a následně ještě dne 27. 4. 2017 vyjádření ve věci. V těchto podáních nezmínil námitku místní nepříslušnosti stejně jako při ústním jednání ve věci, kde byli oba účastníci soudem dotázáni, zda vznáší námitku věcné či místní nepříslušnosti. Soud je ve smyslu § 105 odst. 1 o.s.ř. povinen zabývat se touto námitkou pouze tehdy, jestliže ji účastník vznese při prvním úkonu, který mu přísluší. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku otázkou mezinárodní příslušnosti zabýval se správným závěrem s odkazem na čl. 7 bod 1 písm. b/ druhá odrážka Nařízení evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 – Brusel I bis. Okolnost, že nesprávně uvedl 3215/2012, na jeho správných závěrech o mezinárodní příslušnosti českých soudů nic nemění. 10. Dále žalovaný namítal, že nemohl uplatnit řádnou obranu, protože při jednání soudu prvního stupně nebyl zastoupen osobou práva znalou. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalovaný ke svému zastupování zmocnil advokáta Mgr. Petra Sikoru (plná moc ze dne 20. 3. 2017). Tento advokát opakovaně žádal o odročení soudního jednání, původně nařízeného na 8. 6., 26. 9. 2017. Na jednání soudu prvního stupně dne 5. 10. 2017 se již neomluvil a k zastoupení zmocnil D. M. Ani tato jeho námitka tak nemůže být důvodná, protože žalovaný byl právně odborně zastoupen advokátem, a je pouze jeho věcí, jestliže k soudnímu jednání zplnomocnil osobu bez právního vzdělání, dle svých pozdějších tvrzení pracovnici kanceláře. Žádnou omluvu na toto jednání či žádost o jeho odročení soud neobdržel stejně jako substituční plnou moc pro J. R. Ani tato námitka není z uvedených důvodů opodstatněná. 11. Ani námitka o nemožnosti projednání žaloby za situace, kdy nebyl zaplacen (ani vyměřen) soudní poplatek v plné výši nemůže být důvodná. Odvolací soud přímo odkazuje na dikci zákona, podle něhož pro nezaplacení poplatku soud řízení nezastaví, začal-li již jednat o věci samé (§ 9 odst. 4 písm. a/ zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích). 12. K tvrzeným neprovedeným důkazům odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalovaný navrhoval provedení důkazu smlouvou o zápůjčce a výslechem účastníků. Důkaz smlouvou o zápůjčce soud prvního stupně při jednání dne 5.10.2017 provedl, k výslechu účastníků zástupkyně žalovaného výslovně uvedla, že na něm netrvá (srovnej č.l. 93 a 94 spisu). 13. Ani jedna z odvolacích námitek žalovaného tak není důvodná. Protože soud prvního stupně správně zjistil jak uzavření smlouvy o zápůjčce, tak i platby ze strany žalovaného a jejich nedoplatek včetně příslušenství a výši smluvní pokuty, odvolací soud na jeho závěry o skutkovém stavu věci pro stručnost odkazuje včetně nedůvodnosti námitky žalovaného o poskytnutí části zápůjčky jinému subjektu. Zjištěné skutkové okolnosti soud první stupně i správně posoudil právně, a to jak v otázce jistiny, tak i příslušenství a smluvní pokuty. Protože správně rozhodl i o nákladech řízení mezi účastníky, odvolací soud jeho rozhodnutí ve výrocích I a II o věci samé a III o nákladech řízení postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil. Protože žalovaný není oprávněn se odvolat proti rozhodnutí, jímž soud uložil povinnost žalobci doplatit soudní poplatek, není jeho odvolání v této části subjektivně přípustné. Odvolací soud je proto postupem dle § 218 písm. b/ o. s. ř. odmítl. 14. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 2, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný a vznikly mu náklady právního zastoupení. Sestávají ze dvou úkonů právní služby za vyjádření k podanému odvolání ze dne 8. 12. 2017 a účast na jednání odvolacího soudu dne 31. 1. 2018 po 24.260 Kč (při kurzu 25,5 Kč za €) dle § 7 b. 6 vyhl. č. 177/1996, spolu se dvěma paušálními náhradami hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhl.) a náhradou 21 % DPH dle § 47 odst. 1 písm. a/, § 37 zák. č. 235/2004 Sb. ve výši 10.315 Kč, celkem 59.435 Kč. Tuto částku odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobci ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustné dovolání, jestliže na základě dovolání, podaného do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu prvního stupně, dospěje dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 31. ledna 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu