USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobce: J. C., narozen bytem Č., P. zastoupený advokátem Mgr. Jiřím Trávníčkem sídlem Rybná 682/14, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: I. J. Š., narozen bytem Ž., D. n. Ž., S. r. zastoupený advokátem Mgr. Vlastislavem Kusákem sídlem Národní 58/32, 110 00 Praha 1, o určení neplatnosti započtení pohledávek, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. června 2017, čísla jednacího 5 C 178/2016-30 takto: Usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že řízení se nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. řízení zastavil; výrokem II. rozhodl o vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč žalobci a výrokem III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce částku 6 776 Kč. Shrnoval, že se žalobce domáhá, žalobou doručenou soudu dne 6. prosince 2016, vydání rozhodnutí, kterým bude určeno, že jednostranné započtení vzájemných pohledávek stran provedené dopisem žalovaného ze dne 5. prosince 2013 je neplatné. 2. Soud prvního stupně odkázal na vyjádření žalovaného ze dne 20. března roku 2017, který vznesl námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů, u nichž není založena pravomoc k projednání věci. Žalovaný odkazoval zejména na ustanovení § 84 a následující zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, podle nichž je k řízení zásadně příslušný obecný soud účastníka. Není-li zákonem stanoveno jinak, je takovým soudem u fyzické osoby okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li bydliště na více místech, jsou obecným soudem takové fyzické osoby všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale dle ustanovení § 85 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný je však s. občanem, jenž nemá bydliště v České republice, jiná místní příslušnost dána není. Dovolává-li se žalobce ustanovení § 89 o. s. ř., aplikuje je nesprávně, neboť se použije teprve v okamžiku, kdy je příslušnost stanovena na základě předchozích pravidel. Fakt, že u soudu prvního stupně probíhá exekuční řízení, nestačí sám o sobě k založení místní příslušnosti podle § 89 o. s. ř. Navíc určení, zda pohledávka nebo její část existuje či nikoliv, s exekučním řízením nikterak nesouvisí. Stejně tak není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Žalovaný dále namítal, že žalobcem nastolená otázka může či dokonce musí být vyřešena v rámci samotné exekuce, což je dostatečné k ochraně zájmů exekuce. Podle žalovaného je nezbytné postupovat podle § 6 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen ZMPS), v platném znění, který obecně stanoví, kdy je ve věcech majících vztah k cizině dána pravomoc českých soudů. Vychází ze zásady, že je založena tehdy, jestliže lze určit místně příslušný soud na území České republiky. Zjednodušeně je pravomoc českého soudu dána, je-li příslušnost a pravomoc k řízení sporu ze smluvního závazku dána justičnímu orgánu té smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, pobyt, sídlo či majetek. 3. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem žalovaného, odkázal na ustanovení § 103 o. s. ř. upravujícího podmínky řízení. Není-li dána pravomoc, jedná se o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, jež musí soud zastavit. V případě nedostatku pravomoci českých soudů ve vztahu k cizině není na místě postoupení věci orgánu jiného státu, je na účastnících řízení, aby se obrátili na orgán státu pravomocný k řízení v daném soukromoprávním poměru. Zdůraznil, že žalovaný se jako státní příslušník S. r. fakticky zdržuje na jejím území, v České republice bydliště nemá. Neakceptoval odůvodnění místní příslušnosti provedené žalobcem odkazujícím na § 89 o. s. ř. a tvrzení, že soud prvního stupně je tím, u něhož je prováděn výkon rozhodnutí (respektive exekuce), s ohledem na věcnou souvislost i totožnost účastníků je na základě procesní ekonomie vhodné oba případy spojit. Citoval z ustanovení § 89 o. s. ř., podle kterého je soud příslušný k řízení o určité věci příslušný i k řízení o věcech s ní spojených (§ 112 o. s. ř.) a o vzájemných návrzích žalovaného (§ 97 a následující o. s. ř.). Jedná se o případy, které spolu natolik souvisejí, že již na základě principu procesní ekonomie je vhodné tyto spojit. V dané věci však nelze spojovat nadepsané řízení s řízením exekučním, takový postup žádné zákonné ustanovení neumožňuje, tato dvě řízení spolu žádným způsobem nesouvisejí. Místní příslušnost soudu, jenž má o věci jednat, musí být dána ustanovením § 84 o. s. ř. stanovícího, že k řízení je příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje, tedy žalovaného. Soud prvního stupně tedy shledal absentující jeho mezinárodní příslušnost, pravomoc k projednání věci. Přijal závěr o neodstranitelném nedostatku podmínky řízení, o jehož zastavení rozhodl s odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. 4. O vrácení části zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v platném znění. O nákladech řízení pak rozhodl s odkazem na ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř., shledal zavinění na zastavení řízení na straně žalobce, žalovanému tedy přiznal plnou výši náhrady nákladů řízení. Odkázal na ustanovení § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky číslo 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, vyšel při určení odměny advokáta z tarifní hodnoty předmětu sporu v částce 35 000 Kč, ze které přísluší odměna ve výši 2 500 Kč za každý úkon právní služby dle ustanovení § 7 bodu 5. advokátního tarifu. Dále má advokát nárok na náhradu hotových výdajů v částkách po 300 Kč za každý úkon právní služby, kterými byly převzetí, příprava zastoupení dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu a sepsání vyjádření jako písemného podání soudu týkajícího se věci samé ze dne 24. března 2017 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. K součtu odměny a náhrady hotových výdajů pak připočetl ještě náhradu za 21 % sazbu daně z přidané hodnoty v částce 1 176 Kč. 5. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání odkazující na důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci v otázce údajné absence mezinárodní příslušnosti (pravomoci) soudu k projednání sporu, a navrhoval, aby odvolací soud napadené usnesení v celém rozsahu zrušil, vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu projednání a uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. 6. Své odvolání žalobce následně doplnil, vyslovoval přesvědčení o založení jurisdikce českých soudů na základě ustanovení § 6 odst. 1 ZMPS, podle kterého je pravomoc českých soudů dána, je-li podle českých procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky. Místní příslušnost soudu v České republice tedy musí být v posuzovaném případě určena v souladu s příslušnými ustanoveními českého práva. Odkazoval na ustanovení § 84 a následující o. s. ř., podle nichž je místně příslušný k projednání věci soud obecný nebo na výběr daný nebo výlučný nebo soud příslušný k řízení o věci s ní spojené ve smyslu ustanovení § 89 o. s. ř. Odmítal závěr soudu prvního stupně, že posléze zmíněné ustanovení o. s. ř. se použije teprve v okamžiku, kdy je příslušnost stanovena na základě předchozích pravidel. 7. Odvolatel dále vytýkal napadenému usnesení, že se mýlí, zpochybňuje-li souvislost exekuční řízení vedeného soudním exekutorem J. M. M. z Exekutorského úřadu Praha - východ a řízení o žalobě podané v nadepsané věci. Závěr napadeného rozhodnutí o absenci popsané souvislosti považoval za chybný. Pohledávka, která je předmětem výkonu rozhodnutí v exekučním řízení, je stejná, která byla žalovaným využita, respektive její část, k zápočtu dle jeho oznámení provedeného dopisem ze dne 5. prosince 2013. Otázka platnosti či neplatnosti zápočtu pohledávek, která je předmětem nadepsaného řízení, a exekuční řízení vedené k uspokojení jedné z nich spolu úzce souvisejí, dokonce se týkají totožných účastníků. Žalovaný výslovně započetl svoji pohledávku na splacení úroků proti svému závazku vůči žalobci na zaplacení jistiny. Jinak řečeno podle úkonu směřujícího k započtení pohledávka žalovaného (správně patrně míněno žalobce – pozn. odvolacího soudu) měla zaniknout v celé výši, na straně žalovaného se provedený zápočet dotkl toliko příslušenství přiznané směnečné sumy, nikoliv směnečné sumy samotné. Výsledek nyní posuzovaného řízení tak zásadním způsobem ovlivňuje výši pohledávky vymáhané v řízení exekučním. Provedl-li by žalovaný zápočet tak, že by pohledávku žalobce započetl proti své pohledávce na zaplacení směnečné sumy, projevila by se tato skutečnost podstatným způsobem na výši pohledávky žalovaného vymáhané v exekučním řízení. Snížením vymáhané jistiny v důsledku zápočtu by totiž došlo rovněž k „odmazání“ příslušné části úroků přirůstajícího ke směnečné sumě každým dnem. Zápočet provedený proti úrokům byl pro žalovaného jednoznačně výhodnější. Vzniká zde jednoznačný hrubý nepoměr v tom, že započítávající osobě, žalovanému, současně s jistinou jejího dluhu zaniklo i veškeré příslušenství, tedy úroky z prodlení, avšak zánik závazku druhé strany, žalobce, na zaplacení části úroků nemá žádný vliv na další existenci závazku splatit jistinu. 8. Odvolatel trval na místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 založené ve smyslu ustanovení § 89 o. s. ř., jedná se o soud, u něhož je prováděn výkon rozhodnutí s ohledem na zmiňovanou souvislost věcnou i totožnost účastníků. Již na základě principu procesní ekonomie je vhodné případy spojit, věcně příslušným je pak ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 o. s. ř. soud okresní. O souvislosti obou řízení svědčí též naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení, jak byl v samotné žalobě podrobně popsán. 9. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil. 10. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o. s. ř., napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno do datové schránky jeho zástupce dne 23. června 2017, odvolání dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 4. července 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, žalobce jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 90, § 201 a § 211 o. s. ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., odvolatel výslovně uplatnil důvod zakotvený v ustanovení § 205 odstavce 2 písm. g) o. s. ř., nesprávné právní posouzení věci, otázky založení pravomoci soudu prvního stupně k projednání sporu. 11. Odvolací soud přezkoumal postupem podle ustanovení § 212, § 212a odstavců 1, 5 a 6 o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání dle ustanovení § 214 odstavce 2 písmena c) o. s. ř. Odvolání shledal v základu důvodným, byť na základě výkladu jiného právního předpisu, který dosud nebyl žádným z účastníků ani soudem prvního stupně zmíněn. 12. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na ustanovení § 6 ZMPS. Přehlíží však jeho ustanovení § 2, podle kterého se ZMPS použije v mezích vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, a přímo použitelných ustanovení práva Evropské unie. Domovské státy účastníků tohoto řízení jsou členy Evropské unie. Na soudní řízení zahájené podáním žaloby ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty první o. s. ř. v prosinci roku 2016 dopadá nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), jež ve svém ustanovení čl. 4 odst. 1 stanoví obecné pravidlo příslušnosti, podle kterého osoba mající bydliště v některém členském státu může být bez ohledu na svou státní příslušnost žalována u soudů tohoto členského státu, nestanoví-li nařízení jinak. Na posuzovanou věc však dopadá ustanovení čl. 8 odstavce 3) nařízení Brusel I bis upravující případ zvláštní příslušnosti, podle kterého osoba mající bydliště v některém členském státu může být též žalována, jedná-li se o vzájemnou žalobu, která se týká stejné smlouvy či stejné skutečnosti jako žaloba původní, u soudu, u něhož byla podána původní žaloba. 13. Soud prvního stupně argumentuje, že žaloba v nadepsané věci nijak nesouvisí s exekučním řízením vedeným k návrhu žalovaného v postavení oprávněného vůči žalobci jako povinnému k uspokojení pohledávky na peněžité plnění. Pojem vzájemné žaloby je třeba v kontextu nařízení Brusel I bis vnímat při jeho výkladu autonomně, nikoliv striktně v návaznosti na českou právní úpravu, konkrétně ustanovení § 97 odstavců 1 až 3 o. s. ř. V exekučním řízení se žalovaný domáhá po žalobci uspokojení své peněžité pohledávky. V nadepsané věci neuplatňuje žalobce konečným žalobním návrhem zaplacení žádné vzájemné pohledávky. Podle vylíčení rozhodujících skutečností však namítá nesprávnost započtení jako jednostranného právního úkonu provedeného ze strany žalovaného, který proti pohledávce žalobce za ním započetl část své pohledávky uspokojované právě ve zmíněném exekučním řízení. Byť se v nadepsané věci jedná o žalobu na určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř., je podána na základě stejných hmotněprávních vztahů, stejného nároků žalovaného vůči žalobci, který je nyní předmětem exekučního řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 984/2014. Žalobce uplatňuje svůj určovací žalobní návrh mimo rámec exekučního řízení, nyní v řízení nalézacím, ačkoliv zjevně s exekučním řízením úzce souvisí. V nastalé procesní situaci je předčasné zabývat se věcnou opodstatněností žaloby (blíže viz odstavec 16. tohoto odůvodnění), je třeba jen určit soud příslušný k jejímu projednání. 14. V exekučním řízení se žalovaný domáhá uspokojení pohledávky za žalobcem pravomocně přiznané soudním rozhodnutím vydaným v České republice. Stejně tak žalobce namítá nesprávnost započtení naopak jeho pohledávky za žalovaným, která mu byla přiznána rovněž pravomocným rozhodnutím soudu České republiky. Navrhovaný petit žaloby by v případě jejího úspěchu mohl vést jen k modifikaci výše pohledávky žalovaného vymáhané exekučně proti žalobci, jen potud by při úvahách o naléhavém právním zájmu odstraňoval pochybnosti ve vztahu mezi stranami sporu. Při hodnocení otázky mezinárodní soudní pravomoci je třeba již na počátku řízení určit soud příslušný k projednání konkrétní žaloby, byť by v podobě, ve které je podána, nemohla být věcně úspěšná. Žalovaným namítaný nedostatek naléhavého právního zájmu a tvrzení, že žalobcova tvrzení mají být uplatněna pouze a jen v exekučním řízení, nemohou úvahy o naplnění podmínek řízení nadepsaného (ustanovení § 103 o. s. ř.) v podobě založení mezinárodní soudní pravomoci ovlivnit. Obecný soud žalovaného se sice nachází na území S. r., jejíž soudy však vzájemné hmotněprávní vztahy účastníků tohoto řízení neřešily, nyní podaná žaloba se opět týká jen vypořádání jejich vzájemných vztahů řešených před soudy na území České republiky. Pro potřeby určení příslušného soudu je třeba s podanou žalobou zacházet jako se vzájemnou a spjatou s návrhem žalovaného na nařízení exekuce ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 8 odstavce 3) nařízení Brusel I bis. Tento závěr je podporován i ustanovením odstavce (16) Preambule vět první a druhé stejného nařízení, podle nichž: „Kromě místa bydliště žalovaného by měla existovat i jiná kritéria pro určení příslušnosti, založená na úzké vazbě mezi soudem a podanou žalobou nebo usnadňující řádný výkon spravedlnosti. Existence této úzké vazby by měla posílit právní jistotu a předejít možnosti, aby žalovaný byl žalován v řízení před soudem členského státu, jehož příslušnost nemohl rozumně předpokládat.“ I ve světle těchto ustanovení se v posuzovaném případě podané určovací žaloby jeví nutným shledat mezinárodní příslušnost, pravomoc Obvodního soudu pro Prahu 9 k projednání sporu. Naznačený výklad respektuje smysl a účel nařízení Brusel I bis a přihlíží k dalším normativním ustanovením odstavců (13) až (16) Preambule. Ta na jedné straně zdůrazňují prioritu příslušnosti soudu dle bydliště žalovaného (projev univerzálního principu, že se žalobce má zásadně obracet na obecný soud žalovaného – „actor sequitur forum rei“) s výjimkou taxativně vypočtených případů, u nichž existuje kritérium jiné, akcentující úzkou vazbu mezi předmětem sporu a jiným soudem než je obecný soud žalovaného. Právě taková úzká vazba je založena v hodnocené věci, kdy se jedná o žalobu úzce spjatou s již zahájenou exekucí vedenou na území České republiky a nařízenou Obvodním soudem pro Prahu 9. V takovém případě je založena výlučná příslušnost tohoto soudu, na základě jehož pověření vede soudní exekutor řízení k vymožení pohledávky žalovaného, tedy soud exekuční. 15. Svým obsahem samotná žaloba argumentačně směřuje k tomu, že exekuční řízení vedené proti žalobci by mělo být částečně zastaveno. Žalobce zvolil cestu nalézacího řízení, jejíž správnost ve svých dosavadních písemných podáních dosud přesvědčivě nevysvětlil. Nicméně dostatečně skutkově objasnil souvislost podané žaloby s exekučním řízením, jež vedla odvolací soud k závěru o příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 k projednání sporu na základě opakovaně citovaného ustanovení čl. 8 odstavce 3) nařízení Brusel I bis. Není tak správný odkaz soudu prvního stupně na fakt, že vzájemný návrh nelze uplatnit způsobem provedeným žalobcem, neboť dle ustanovení § 97 o. s. ř. není možné spojovat nalézací a exekuční řízení, tedy závěr, že vzájemnou žalobou může být jen taková, kterou lze podle procesního práva členského státu projednat v jediném řízení. 16. Odvolací soud doplňuje, že se v rámci posouzení založení mezinárodní soudní pravomoci k projednání sporu nemohl zabývat věcnou správností podané žaloby a nedostatkem naléhavého právního zájmu, který namítal žalovaný. Posouzení těchto věcných předpokladů pro závěr o možné důvodnosti žaloby ponechává na soudu prvního stupně. Jen na okraj zmiňuje, že ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. se lze žalobou na určení domáhat pouze „určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem“. Zákon tedy vyžaduje kumulativní splnění obou podmínek. Žaloba zatím směřuje nikoliv na určení existence či neexistence práva nebo právního vztahu, ale neplatnosti právního jednání, přesněji právního úkonu jako právní skutečnosti dle terminologie ustanovení § 34 a následujících zákona čísla 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v posledním platném znění. Žalobce tvrdí naléhavý právní zájem na určení s ohledem na význam meritorního výroku pro exekuční řízení, v němž vystupuje jako povinný. Podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě má výrok o určení ovlivnit výši pohledávky za žalobcem vymáhané v exekučním řízení, v němž žalovaný vystupuje jako oprávněný. Zcela přehlíží fakt, že své argumenty může již nyní a nezávisle na řízení nadepsaném uplatnit v řízení exekučním podáním návrhu na (částečné) zastavení exekuce, ať již z důvodu dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř. v návaznosti na ustanovení § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, v platném znění. Soudní exekutor či posléze exekuční soud jsou pak povolány k řešení předběžné otázky „platnosti“ namítaného započtení pohledávek, tedy k odpovědi na otázku, zda a případně do jaké výše vymáhaná pohledávka zanikla, byť alespoň částečně. Tato možnost výrazně determinuje existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. V tomto směru bude na soudu prvního stupně, aby ve vztahu k žalobci a jeho konečnému žalobnímu návrhu zvážil možnost postupu dle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. Potenciální nedůvodnost podané žaloby plynoucí z jejího stávajícího znění však nemůže nijak ovlivnit zhodnocení otázky, která byla předmětem tohoto odvolacího řízení, tedy existence nejen mezinárodní, ale i místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 9 k projednání sporu. Ta znamená jen založení existence podmínek řízení, za nichž může soud věc projednat, bez ohledu na fakt, zda podaná žaloba ve stávající podobě může být úspěšná. 17. Odvolací soud ze shora popsaných důvodů napadené rozhodnutí změnil, i když žalobce navrhoval jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ustanovení § 221a o. s. ř.) postupem dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dopadajícího i na rozhodnutí, jež nebyla vydána ve věci samé. O nákladech řízení nerozhodoval, jeho usnesení není konečným rozhodnutím ve věci s odkazem na ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř. Je to soud prvního stupně, jenž neopomene ve svém budoucím konečném rozhodnutí ve výroku o nákladech řízení zohlednit i náklady tohoto odvolacího řízení při analogickém použití ustanovení § 224 odst. 3 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto usnesení je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 28. února 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu