USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobce: S. v. p. P. d. V., K., P. sídlem L., P., identifikační číslo zastoupený advokátem Mgr. Lukášem Damborským sídlem Václavské náměstí 846/1, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: I. J. B., narozen , občan S.r. bytem F., Ž., S.r. o zaplacení částky 38 803 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. října 2017, čísla jednacího 11 C 37/2017-142 takto: Usnesení soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud prvního stupně výrokem I. zamítl námitku místní nepříslušnosti vznesenou žalovaným v podání ze dne 30. dubna 2017 došlém soudu dne 1. května 2017, kterou dle jejího obsahu posoudil jako námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti, resp. pravomoci; výrokem II. zamítl návrh žalovaného ze dne 4. června 2017 na přerušení řízení do skončení řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 71 Cm 232/2012. Shrnoval, že podanou žalobou se žalobce domáhá zaplacení podílu žalovaného na službách a provozních nákladech spojených se správou budovy a pozemků, příspěvku do fondu oprav a podílu na spotřebě médií v bytové jednotce čísla XXX nacházející se v domě čísla popisnéhoxxx v P. v K.ulici v katastrálním území Ž. 2. Soud prvního stupně shrnoval podání žalovaného ze dne 30. dubna 2017, kterým vznesl námitku místní nepříslušnosti s tím, že ke dni zahájení řízení 30. září 2013 měl bydliště ve S. r.na adrese uvedené v záhlaví tohoto usnesení, na níž má od 22. ledna 2002 zapsané místo podnikání v živnostenském rejstříku S.r. O této adrese věděl rovněž žalobce, používal ji ve vzájemné komunikaci stran. Měl za to, že podle čl. 2 odst. 1 nařízení Rady (ES) čísla 44/2001 z 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských obchodních věcech (dále jen nařízení Brusel I) je místně příslušný okresní soud v L. ve S. r., neboť se řízení týká zaplacení peněžité částky, nikoliv věcných práv k nemovitostem. Žalobce naopak trval na existenci příslušnosti soudu prvního stupně k projednání věci. 3. Soud prvního stupně podle obsahu zhodnotil podání žalovaného jako námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti, resp. pravomoci soudů České republiky ve prospěch soudů jeho domovského státu. Odkázal na ustanovení § 103 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, s ohledem na datum zahájení řízení 30. prosince 2013 aplikoval na zhodnocení otázky mezinárodní příslušnosti nařízení Brusel I, podle jehož čl. 22 odst. 1 mají bez ohledu na bydliště výlučnou příslušnost pro řízení, jehož předmětem jsou věcná práva k nemovitostem a nájem nemovitostí, soudy členského státu, na jehož území se nemovitost nachází. Nesouhlasil s námitkami žalovaného, že podle občanského zákoníku spadají do věcných práv k nemovitostem pouze držba, vlastnické právo, zástavní a zadržovací právo a práva odpovídající věcným břemenům, zatímco řízení je vedeno ohledně peněžní částky. Zdůraznil nutnost autonomní interpretace nařízení Brusel I, nikoliv jeho výklad podle národních právních předpisů. Odkázal na rozhodnutí soudního dvora Evropské unie (dále jen SDEU) ve věci čísla xxx - E. R. versus H. R., podle kterého spadají pod rozsah čl. 22 nařízení Brusel I veškeré spory týkající se vzájemných závazků pronajímatele a nájemce vyplývající z nájmu včetně vymáhání nájemného a vedlejších poplatků. 4. Napadené rozhodnutí uznává, že v posuzované věci se nejedná o vztah nájemní, neboť žalovaný je vlastníkem bytové jednotky, dluh tvoří cena služeb týkající se společných prostor a poplatků souvisejících se správou domu. Nicméně dle judikatury SDEU a autonomního výkladu nařízení Brusel I lze poplatky za služby a náklady spojené se správou domu podřadit pod pojem věcných práv k nemovitostem vyplývajících z vlastnictví jednotky. Je-li založena výlučná příslušnost českých soudů podle polohy nemovitosti, nelze aplikovat ustanovení nařízení Brusel I upravující příslušnost obecnou, jak argumentuje žalovaný. Fakt, že má ve S. r. zapsané místo podnikání v jejím živnostenském rejstříku a že žalobce užíval slovenskou adresu pro vzájemnou komunikaci, nemá pro posouzení otázky výlučné příslušnosti význam. Námitku jejího nedostatku tedy považoval za nedůvodnou a jako takovou ji zamítl, naopak shledal danou příslušnost českých soudů k projednání sporu. 5. Proti tomuto usnesení podal žalovaný odvolání napadající zamítnutí jeho námitek místní nepříslušnosti soudu prvního stupně a pravomoci soudů z České republiky. Argumentoval, že Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze rozhodly v nadepsané věci pod č. j. Ncp 1320/2016 - 92 s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4848/2014, že se jedná o zaplacení peněžité částky, tedy závazkový vztah účastníků, nikoliv o vztah mezi společenstvím a jeho členem jako základní vztah ve společenství, takže jsou k projednání sporu věcně příslušné okresní soudy. Následně Vrchní soud v Praze věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 3 podle domnělého bydliště žalovaného v jeho obvodu v době podání žaloby. Podle ustálené soudní praxe se za místně příslušný v takových věcech považuje okresní soud, v jehož působnosti měl žalovaný bydliště ke dni podání žaloby. Odkazoval na obdobné řízení vedené soudem prvního stupně pod sp. zn. 8 C 385/2016. 6. Žalovaný dále namítal, že stejný žalobce vůči němu podal dne 31. května 2017 žalobu v podobné věci vedenou Okresním soudem Praha - východ pod sp. zn. 3 C 148/2017, a to podle jeho domnělého bydliště v K. u K. ke dni podání žaloby. Tamní soud uzavřel, že je místně příslušný ve věci konat, neboť žalovaný má údajně v jeho obvodu v K. u K. bydliště. Není zřejmé, proč nyní žalobce a soud prvního stupně tvrdí, že rozhodující pro určení místně příslušného soudu není bydliště žalovaného, ale adresa, kde se nachází nemovitost, když dosud tvrdily a konaly jinak. Nesouhlasil s názorem napadeného usnesení, že pod věcná práva k nemovitostem spadá rovněž peněžní pohledávka, nedoplatek z rozúčtování nákladů společenství vlastníků jednotek (dále jen SVJ). Za nepřípadný považoval odkaz na judikát SDEU čísla xxx - E. R.versus H. R., neboť v něm se jednalo o vzájemné závazky pronajímatele a nájemce plynoucí z nájmu, jak je explicitně upravené v čl. 24 odst. 1 nařízení Brusel I o výlučné příslušnosti, ze kterého citoval (jednalo se o nařízení Brusel I bis, jehož citované ustanovení žalovaný převzal do textu odvolání – pozn. odvolacího soudu). V posuzované věci nejde podle žalovaného o věcné právo k nemovitosti ani o její nájem. Soud prvního stupně svým usnesením o zamítnutí jeho námitek a svým odůvodněním projevil libovůli nemající oporu ani v žádném judikátu, neexistuje žádný takový, jenž by hovořil o tom, že pod věcné právo k nemovitostem spadá peněžitá pohledávka, nedoplatek z rozúčtování nákladů SVJ. 7. Žalovaný neuvedl konkrétní odvolací návrh, v odvolání pak jen zmiňoval, že bere na vědomí nemožnost podání odvolání proti zamítnutí návrhu na přerušení řízení, v dalším jeho textu již jen věcně hodnotil podle něj podvodné jednání statutárního orgánu SVJ, které má soud prvního stupně svým postupem schvalovat. 8. Žalobce se k odvolání nevyjádřil. 9. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o. s. ř., napadené rozhodnutí bylo žalovanému doručeno dne 26. října 2017 do jeho datové schránky, odvolání podáno do datové schránky soudu prvního stupně následujícího dne 27. října 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, žalovaný jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., byť žalovaný neuvedl odvolací návrh. Z obsahu jeho podání je však s odkazem na ustanovení § 41 odstavce 2 o. s. ř. zřejmé, že se domáhá přezkoumání existence pravomoci soudů České republiky k vedení řízení a vydání meritorního rozhodnutí, ve zhodnocení této otázky spatřuje nesprávné právní posouzení věci na straně soudu prvního stupně dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Uvedl výslovně, že za nesprávné považuje zamítnutí jeho námitek nepříslušnosti soudu prvního stupně a nedostatku pravomoci soudů České republiky, domáhal se tak přezkumu pouze výroku I. napadeného usnesení, akceptoval nemožnost podání odvolání proti jeho výroku II., jímž byl zamítnut jeho návrh na přerušení řízení do skončení jiného soudního řízení. 10. Odvolací soud přezkoumal postupem podle ustanovení § 212, § 212a odstavců 1, 5 a 6 o. s. ř. správnost napadeného rozhodnutí, aniž nařizoval jednání dle ustanovení § 214 odstavce 2 písmena c) o. s. ř. Odvolání shledal nedůvodným a napadené rozhodnutí správné. S odkazem na výše citované ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř. se každé podání účastníka posuzuje podle jeho obsahu, byť je nesprávně označeno. Žalovaný namítal místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 k projednání věci, aniž by však současně uváděl, který z obecných soudů České republiky je podle něj k jednání a rozhodnutí příslušný. Naopak odkazoval na místní příslušnost soudu republiky Slovenské a nedostatek pravomoci soudů České republiky. Podle obsahu představuje takové tvrzení námitku nedostatku mezinárodní soudní příslušnosti, pravomoci soudů České republiky k projednání věci. 11. Nepřípadný je odkaz odvolatele na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2016, čísla jednacího Ncp 1320/2016-92, které se týká jen věcné příslušnosti soudu prvního stupně k projednání sporu o zaplacení příspěvků vlastníka bytové jednotky mezi SVJ a jeho členem dle ustanovení § 104a odstavce 2 věty první o. s. ř. Nařízení Brusel I neřeší věcnou příslušnost soudů členského státu k projednání konkrétní věci. Obsahuje pouze hraniční určovatele pro založení pravomoci soudů členského státu. Výlučně jeho vnitrostátní procesní úpravě ponechává výběr věcně příslušného soudu pro řízení v prvním stupni. Jedině takový vnitrostátní soud je oprávněn vydat prvoinstanční rozhodnutí o námitce nedostatku mezinárodní soudní pravomoci. Vrchní soud v Praze se založením mezinárodní soudní pravomoci nezabýval, nebyl k tomu povolán. Tento závěr plyne z ustanovení článku 25 nařízení Brusel I, podle kterého jedině soud členského státu věcně příslušný dle svých procesních předpisů může autoritativně zkoumat existenci mezinárodní soudní pravomoci. 12. Žalobce je právnickou osobou existující podle právního řádu České republiky, žalovaný občanem republiky Slovenské. Na jejich soukromoprávní spor a řízení o něm zahájené podáním žaloby v roce 2013 dopadá dle svého ustanovení § 1 zákon čísla 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, kterého se ve smyslu jeho ustanovení § 2 použije, nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Tento zákon byl sice s účinností ke dni 1. ledna 2014 zrušen, na řízení zahájené před tímto dnem se jej však použije, jak plyne z přechodného a závěrečného ustanovení § 123 odstavce 2 věty první, § 124 bodu 1. a ustanovení § 125 zákona čísla 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění. Pro domovské státy účastníků řízení jsou takto závazné Smlouva o Evropské unii a na jejím základě vydané přímo použitelné a bezprostředně závazné právní předpisy. V posuzované věci tedy nařízení Brusel I, jak správně dovodil soud prvního stupně. Je možno jen doplnit, že citované nařízení Brusel I bylo sice s účinností ke dni 10. ledna 2015 zrušeno, na řízení zahájená před tímto datem však dopadá, jak plyne z přechodného ustanovení čl. 66 odst. 1 a ustanovení článků 80 a 81 věty druhé nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských obchodních věcech (nařízení Brusel I bis). 13. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o jeho existující pravomoci a místní příslušnosti. Není dána na základě obecného ustanovení článku 2 odstavce 1 nařízení Brusel I, neboť žalovaný nemá na území České republiky své bydliště. Pojem „bydliště“ nařízení samo nedefinuje, podle ustanovení jeho článku 59 odstavce 1. se posouzení této otázky odvíjí v dané věci od práva České republiky, tedy o. s. ř. Bydlištěm je třeba ve světle ustálené judikatury rozumět místo, kde se dotčená osoba, zde žalovaný, zdržuje na nikoli jen přechodnou dobu s úmyslem uspokojovat v něm, subjektivně trvale, svou bytovou potřebu. Bydliště žalovaného na území České republiky v tomto smyslu v dosavadním průběhu řízení zjištěno nebylo. Žalovaný jeho existenci popíral. Pouhé zřízení datové schránky v České republice nezakládá domněnku soustavného a trvalého uspokojování bytové potřeby na jejím území. Stejné platí o faktu, že je, popř. v době zahájení řízení byl (viz ustanovení § 11 odstavce 12 vět první a druhé o. s. ř. zakotvující zásadu perpetuationis fori) vlastníkem bytové jednotky na území České republiky. 14. Na věc je třeba aplikovat, jak správně uzavřel soud prvního stupně, ustanovení článku 22 odstavce 1. věty první nařízení Brusel I zakotvující výlučnou příslušnost soudů členského státu k projednání sporů, jejichž předmětem jsou věcná práva k nemovitostem nebo nájem nemovitostí. Z formulace tohoto ustanovení je zřejmé, že výlučnou příslušnost zakládá i v případě, kdy v době zahájení řízení žalovaný s bydlištěm v jiném členském státě již není nositelem věcného práva či nájemcem nemovitosti, spor se však týká období a vzájemných práv a povinností účastníků řízení v době, kdy nositelem takového práva či odpovídající povinnosti byl. Z ustanovení článku 3 odstavce 1. nařízení Brusel I plyne, že osoby s bydlištěm na území členského státu Evropské unie (žalovaný deklaruje své bydliště na území S. r.) mohou být v jiném členském státě žalovány jen na základě pravidel zakotvených v oddílech 2 až 7 kapitoly II citovaného nařízení, tedy v jeho článcích 5 až 24. 15. Předmětem řízení je tvrzený dluh žalovaného na platbách za služby týkající se společných prostor domu s bytovou jednotkou čísla xxx v katastrálním území Ž. (v letech 2011 a 2012 v nesporném vlastnictví žalovaného), na provozních nákladech spojených se správou budov a pozemků ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek za stejné roky včetně příspěvku do fondu oprav a na platbách za média dodaná do bytové jednotky v jeho vlastnictví. Na takový závazkový vztah výslovně žádné ustanovení článků 5 až 24 nařízení Brusel I nepamatuje. Jeho ustanovení článku 22 odstavce 1. věty první však zakládá výlučnou příslušnost soudu dle polohy nemovitosti (forum rei sitae) pro spory týkající se věcných práv a práva nájemního. Spor o zaplacení plateb vlastníka jednotky podle ustanovení § 13 odstavce 1, § 15 odstavce 1 zákona čísla 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, v posledním platném znění účinném pro roky 2011 a 2012 není sice sporem o věcné právo jako takové, o jeho vznik, změnu či zánik, nicméně stále je sporem přímo plynoucím z vlastnického práva k bytové jednotce. Citované ustanovení nařízení Brusel I zakládá výlučnou příslušnost soudu dle polohy nemovitosti dokonce i pro čistě závazkový vztah z nájmu, kde nájemce nositelem věcného práva vůbec není. Povinnost vlastníka jednotky platit podíl na ceně za služby dodané do společných částí domu a případně též pozemku, podílet se na nákladech spojených se správou domu a pozemku a platit cenu energií a vody dodané do jeho bytové jednotky je předmětem závazkového vztahu mezi ním na straně jedné a SVJ na straně druhé. Jedná se o závazkový vztah úzce spojený s věcným právem, vlastnictvím bytové jednotky, bez něj nevznikne a existovat nemůže. Posuzovaná povinnost vlastníka jednotky a odpovídající právo SVJ se v rámci hypotézy právní normy zakotvené v citovaném ustanovení článku 22 odstavce 1. věty první nařízení Brusel I svou kvalitou nachází na pomyslné stupnici vztahů k nemovitosti mezi právem věcným jako absolutním majetkovým právem na straně jedné a nájmem jako čistě relativním závazkovým právem na straně druhé. Podle něj je tak založena výlučná příslušnost soudů České republiky k projednání věci a současně založena místní příslušnost soudu prvního stupně, v jehož obvodu se nemovitost, bytová jednotka ve vlastnictví žalovaného (alespoň v rozhodném období) nachází. Takový závěr logicky a přesvědčivě plyne z autonomního výkladu kolizního kritéria čl. 22 odst. 1. věty první nařízení Brusel I, nemůže zakládat svévolné a libovolné obejití právních norem, jak se odvolatel snažil tvrdit. 16. Naznačený výklad respektuje též smysl a účel nařízení Brusel I a přihlíží k normativním ustanovením jeho odstavců (8) věty první, (11) věty první a (12). Ta na jedné straně zdůrazňují prioritu příslušnosti soudu dle bydliště žalovaného (projev univerzálního principu, že se žalobce má zásadně obracet na obecný soud žalovaného – „actor sequitur forum rei“) s výjimkou taxativně vypočtených případů, u nichž existuje kritérium jiné, akcentující úzkou vazbu mezi předmětem sporu a jiným soudem než je obecný soud žalovaného. Právě taková úzká vazba je založena v hodnocené věci, kdy se jedná o platby úzce svázané s vlastnictvím nemovité věci. V takovém případě je založena výlučná příslušnost soudu, v jehož obvodu se nemovitá věc nachází. 17. S odkazem na závěry obsažené zejména v odstavcích 13. až 16. shora odvolací soud shledal založenou mezinárodní soudní pravomoc a místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 3 ve smyslu nařízení Brusel I. Napadený výrok I. jeho usnesení tak jako věcně správný potvrdil postupem dle ustanovení § 219 o. s. ř. V dalším řízení bude soud prvního stupně nadále vycházet ze správného závěru o existenci jeho pravomoci a příslušnosti k projednání žaloby. Na závěrech odvolacího soudu nemohou nic změnit odvolatelovy zmínky, že žalobce a jiný soud v jiném řízení považovali v daném sporu založenou pravomoc soudů České republiky na základě jeho domnělého bydliště na jejím území. Těmito stanovisky z jiných řízení není a nemohou být vázány soud prvního stupně i odvolací v řízení nadepsaném, jsou povinny naopak zcela samostatně posoudit otázku založení podmínek řízení včetně mezinárodní soudní pravomoci a místní příslušnosti. Výše uvedený výklad (zejména odstavec 15. shora) pak vysvětluje úvahy, které vedly odvolací soud k potvrzení napadeného rozhodnutí a které nemohou znamenat svévolné rozhodnutí soudu jen proto, že se neopírá o žádný citovaný rozsudek SDEU v obdobné věci. Poučení: Proti tomuto usnesení není dle ustanovení § 238 odstavce 1 písmena c) o. s. ř. dovolání přípustné. Praha 28. 02. 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu