ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudců Mgr. Martina Slováčka a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobce: M. I. V. P., narozen občan S. r., bytem P, B., S. r., na území České republiky bytem V., P. zastoupený advokátem JUDr. Ondřejem Sovákem sídlem Švédská 107/39, 150 00 Praha 5 proti žalovanému: J. P., narozen , občan České republiky bytem B., P. zastoupený advokátem Mgr. Luďkem Šrubařem sídlem Hanusova 1537/1, 140 00 Praha 4, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 24. července 2017, čísla jednacího 60 C 239/2016-62, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku I. potvrzuje, v napadeném výroku III. se mění jen tak, že výše náhrady nákladů řízení přiznaná žalobci činí částku 16 955 Kč, jinak se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen do tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám JUDr. Ondřeje Sováka, advokáta, na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 200 Kč. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 000 000 Kč s úroky v sazbě 4,5 % ročně jdoucími z této částky ode dne 17. června 2013 do zaplacení a s úroky z prodlení sazby 8,05 % ročně jdoucími z téže částky ode dne 3. října 2013 do zaplacení; výrokem II. žalobu částečně zamítl ve vztahu k požadavku na zaplacení smluvního úroku z prodlení sazbě 0,1 % denně počítaného z částky 1 000 000 Kč za den 2. října 2013 a ve vztahu ke smluvním úrokům z prodlení představovaným rozdílem mezi zákonnou sazbou úroků z prodlení a smluvní sazbou úroků z prodlení a jdoucím z částky 1 000 000 Kč od dne 3. října 2013 do zaplacení; výrokem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám jeho zástupce částku 107 850 Kč. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč se smluvními úroky v sazbě 4,5 % ročně jdoucími z této částky ode dne 17. června 2013 do zaplacení a se smluvními úroky z prodlení sazbě 0,1 % za každý započatý den prodlení jdoucími ze stejné částky ode dne 2. října 2013 do zaplacení z titulu dluhu ze smlouvy o půjčce uzavřené se žalovaným dne 14. června 2013, na základě které mu žalobce poskytl třemi bezhotovostními převody ze svých osobních účtů ze dne 14. června 2013 žalovanou částku, konkrétně z účtu čísla XXX zaplatil částku 485 000 Kč, z účtu čísla XXX zaplatil částku 506 000 Kč a z účtu číslo XXX převedl částku 9 000 Kč. 2. Soud prvního stupně shrnul stanovisko žalovaného navrhujícího zamítnutí žaloby a popírajícího uzavření smlouvy o půjčce. Bránil se tím, že se žalobcem v rozhodné době jednali pouze o možnosti vzájemné spolupráce, navíc tvrzená půjčka mohla být z jeho strany přijata nejdříve 17. června 2013, nikoliv již 14. června 2013 v den odeslání peněz z účtů žalobce. Nesouhlasil také s výší smluvního úroku z prodlení, při rozhodování o náhradě nákladů řízení požadoval zvážit míru úspěchu a neúspěchu ve vztahu k příslušenství. 3. Soud prvního stupně shledal založenou pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout, byť je žalobce státním příslušníkem S. r. Tuto podmínku řízení považoval za danou podle ustanovení čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) čísla 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), neboť bydliště žalovaného se nachází na území České republiky. 4. Soud prvního stupně považoval za nesporné skutkové zjištění, že peněžní prostředky ve výši 1 000 000 Kč došly žalovanému ke dni 17. června 2013. Odkazoval na písemně uzavřenou smlouvu o půjčce sjednanou mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem ve smyslu ustanovení § 657 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), v posledním platném znění, na základě které žalobce přenechal žalovanému uvedenou částku, zavázal se jí poskytnout dlužníkovi bankovním převodem do dvou dnů od podpisu smlouvy na jeho účet čísla XXX. Sjednané úroky činily 4,5 % ročně z dlužné částky, půjčka měla být žalovaným vrácená do 2. října 2013, pro případ prodlení se zaplacením dluhu si strany sjednaly smluvní úroky v sazbě 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení žalovaného. Dále soud prvního stupně odkázal na rozhodné výpisy ze tří výše označených účtů žalobce prokazujících odeslání peněžních prostředků ve prospěch účtu žalovaného. Hodnotil již jen dvě předžalobní výzvy ze dne 31. prosince 2016 včetně poštovních dokladů, kterými žalobce požadoval po žalovaném navrácení dlužné částky. Nehodnotil další provedené důkazy, kopie tří směnek vlastních bez protestu ze dne 14. června 2013, neboť neobsahovaly žádné skutečnosti významné pro posouzení věci. Neprovedl ani navrhovaný výslech svědka T. K. s ohledem na svůj právní názor, žalovaný nebyl schopen uvést, k jakým skutečnostem má být vyslechnut. Jen neurčitě uváděl, že měla existovat jakási dohoda mezi účastníky tohoto řízení a svědkem K., že sporné peněžní prostředky měly být použity jako investice na něco, co žalovaný nedokázal blíže specifikovat. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že peněžní prostředky byly žalobcem žalovanému ke dni 17. června 2013 poskytnuty a nebyly do dne splatnosti 2. října 2013 vráceny. 5. Soud prvního stupně aplikoval jako rozhodné právo České republiky s odkazem na ustanovení čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) čísla 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (nařízení Řím I), neboť účastníci písemné smlouvy o půjčce zvolili jako rozhodné právo České republiky, smlouva odkazuje na české právní předpisy. Aplikován byl obč. zák. s odkazem na ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v nyní platném znění, neboť se jedná o právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti nového občanského zákoníku. Odkázal na ustanovení § 657 a § 658 odst. 1 obč. zák. Nárok žalobce na zaplacení jistiny plyne z prvního odkázaného ustanovení, neboť žalobce přenechal žalovanému peněžní prostředky, které se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 2. října 2013 společně se sjednaným úrokem (§ 658 odst. 1 obč. zák.) v sazbě 4,5 % ročně. Žalovaný svou povinnost řádně a včas nesplnil, na dluh ničeho neuhradil, dnem 3. října 2013 se dostal do prodlení se splněním peněžitého dluhu. Žalobce má právo požadovat od žalovaného vedle jistiny a smluvního úroku též úroky z prodlení odpovídající sazbě 8,05 % ročně ode dne 3. října 2013 do zaplacení. 6. Soud prvního stupně ohledně požadavku na zaplacení sjednaných smluvních úroků z prodlení ve výši 0,1 % denně konstatoval, že v občanskoprávních vztazích je s ohledem na povahu ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. vyloučeno, aby výše úroků z prodlení byla dohodnuta jinak, než stanoví prováděcí právní předpis. Citoval v tomto kontextu zejména z rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod R 26/2006, podle něhož „…Ustanovení § 517 odst. 2 věta za středníkem obč. zák. účastníkům dohodu o jiné výši úroků z prodlení výslovně nezakazuje, nemožnost přijetí odchylné smluvní úpravy však vyplývá z povahy tohoto ustanovení. Uvádí-li se v něm, že, výši úroku z prodlení a poplatků z prodlení stanoví prováděcí předpis´, nenechává gramatický výklad tohoto ustanovení prostor pro úvahy, zda lze výši úroku z prodlení či poplatku z prodlení stanovit jinak, tedy ani dohodou účastníků …“. Na základě toho vyhověl žalobě v podstatné části, přiznal jistinu, smluvní úroky ode dne 17. června 2013 do zaplacení a zákonné úroky z prodlení ode dne 3. října 2013 do zaplacení, ve zbytku žalobu zamítl. 7. Soud prvního stupně odůvodnil výrok III. o náhradě nákladů řízení ustanovení § 142 odst. 3 zákona čísla 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), v platném znění, přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení s tím, že měl neúspěch v poměrně nepatrné části. Náklady byly tvořeny zaplacenými soudními poplatky v částce 50 000 Kč ze žaloby a v částce 1 000 Kč z návrhu na nařízení předběžného opatření, odměnou za zastoupení advokátem dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v platném znění, a to za 4,5 úkonu právní služby v částkách po 12 300 Kč za jeden úkon právní služby, a pěti režijními paušály po 300 Kč za převzetí věci, podání žaloby, účast u jednání, podání návrhu na nařízení předběžného opatření a písemného vyjádření. 8. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání „v celém jeho rozsahu“, neboť s ním nesouhlasil. Tvrdil nedostatečné zjištění skutkového stavu ze strany soudu prvního stupně, který neprovedl důkazy navrhované žalovaným ke zjištění skutkového stavu potřebné, na základě již provedených dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil. Odkazoval na svou obranu proti žalobě, že peněžní prostředky převzaté od žalobce nebyly plněním na uzavřenou smlouvu o půjčce, ale plněním v rámci jiného vztahu. K tomu navrhoval potřebné důkazy, význam popsaného tvrzení byl mimo jiné v běhu promlčecí doby, jež by začala běžet dříve, žalovaný by se ubránil uplatněnou námitkou promlčení. 9. Odvolatel nesouhlasil též s rozhodnutím o příslušenství. Měl-li by žalobcem uplatněný nárok skutečně původ v předložené smlouvě o půjčce, tedy o povinnosti uhradit jistinu by nebylo pochyb, bylo nutné vycházet ze smluvních ujednání účastníků také ohledně příslušenství. V tomto směru byla ujednání stran absolutně neplatná, neboť ve smlouvě uzavřené podle obč. zák., o čemž není pochyb, byla sjednána výše úroků z prodlení odchylně od zákona. Odkazoval na rozhodování Nejvyššího soudu, jenž opakovaně označil takto sjednanou výši úroku z prodlení za absolutně neplatnou pro rozpor se zákonem. Soud prvního stupně správně tyto úroky nepřiznal, pochybil však, přiznal-li namísto nich úroky v zákonné výši. Tento postup je s odkazem na odbornou literaturu i relevantní judikaturou nesprávný, soud měl v hodnoceném případě celý nárok na úroky z prodlení zamítnout. 10. Odvolatel spatřoval pochybení soudu i v rozhodnutí o náhradě nákladů řízení a závěr o pouze nepatrném neúspěchu žalobce ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. Napadené rozhodnutí si neuvědomuje, že onen neúspěch není až tak nepatrný. I v případě přijetí závěru soudu prvního stupně o existujícím nároku žalobce na úhradu zákonných úroků z prodlení představuje jeho neúspěch ohledně příslušenství více než 100 % žalované jistiny. 11. Odvolatel navrhoval, aby odvolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnil tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a přizná žalovanému právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů, bude-li považovat skutkový stav za dostatečný pro rozhodnutí. 12. K vyjádření žalobce žalovaný namítal, že nereaguje na jednotlivé námitky žalovaného v odvolání uvedené, ať již se týkají nedostatečně zjištěného skutkového stavu či se jedná o námitky čistě právní ohledně úroků z prodlení a nákladů řízení. U jistiny žalobce ničeho neuvádí. U úroků z prodlení odvolatel nadále trval na svém přesvědčení, že soud překročil dispoziční zásadu, neboť přiznal žalobci nárok, který žalobou neuplatňoval, neboť požadoval smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1 % denně, soud prvního stupně mu přiznal zákonný úrok z prodlení, tedy jiný nárok a v jiné výši, než byl v žalobě uplatněn. Odkazoval v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 6. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95, v němž je uvedeno: „Řízení, z něhož napadená rozhodnutí vzešla, je ovládáno zásadou dispoziční. Platí tedy, že soud je vázán žalobou. Proto soud nemůže žalobci přiznat více než požadoval v žalobním petitu a žalovanému nemůže uložit jinou, než žalobcem navrhovanou povinnost. Opačný postup by byl v rozporu s ústavními principy“. Odkazoval i na odborný komentář vydavatelství A. vyslovující závěr: „V řízení o zaplacení peněžité částky, je-li žalováno též na zaplacení úroků z prodlení (smluvních úroků), je soud vázán i tím, jaké úroky navrhovatel žádá, nejen pokud jde o jejich výši, ale také o datum, od kdy jsou požadovány“. 13. Odvolatel nadále rozebíral žalobní požadavek na zaplacení smluvních úroků z prodlení, které však byly ujednány ve smlouvě mezi dvěma nepodnikateli v době před rokem 2014, tedy absolutně neplatně pro rozpor se zákonem. Smluvní úroky nebylo možné žalobci přiznat. Zákonné úroky z prodlení žalobce v řízení nikdy nepožadoval, naopak trval na přiznání smluvního úroku, jelikož se svou podstatou mělo jednat o smluvní pokutu, která by v této výši platná byla. Žalobce tedy tvrdil, že účastníci řízení měli zájem sjednat si smluvní pokutu, nikoliv úroky z prodlení. Tento závěr protistrany ignoruje fakt, že smlouva byla sepsána odborníkem, advokátem zastupujícím právě žalobce. Ten navrhoval text smlouvy, jeho obrana spočívající v tvrzení jiného úmyslu stran je bezpředmětná. Stejně se sám, ač kvalifikovaně právně zastoupen, rozhodl v žalobě požadovat smluvní úrok z prodlení místo zákonného, ač mu v tom nic nebránilo. Přiznal-li soud prvního stupně žalobci zákonný úrok z prodlení, postupoval v rozporu se zákonem, neboť takového nároku se žalobce žalobou nedomáhal. Trval na stanovisku, že zákonný a smluvní úrok z prodlení jsou dva rozdílné instituty, i když směřují ke stejnému cíli. Jejich rozdílnost byla zcela zřejmá především v době před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, kdy mimo jiné právě smluvní úrok z prodlení bylo možné použít jen v obchodních závazkových vztazích. 14. Odvolatel nadto vyslovoval závěr, že soud prvního stupně přiznal úrok z prodlení žalobci dvakrát. Poprvé výrokem I., v němž mu přiznal zákonný úrok z prodlení, podruhé ve výroku II., kde žalobu zamítl ve vztahu ke smluvnímu úroku z prodlení představovanému rozdílem mezi zákonným úrokem z prodlení a smluvním úrokem z prodlení z částky 1 000 000 Kč ode dne 3. října 2013 do zaplacení. Tedy ohledně zbytku smluvního úroku žaloba zamítnuta nebyla, respektive je otázkou, zda lze vůbec říci, že o ní bylo rozhodnuto. 15. Odvolatel ve světle nesprávnosti obou meritorních výroků přistupoval i k rozhodnutí o nákladech řízení. Odkazoval na své stanovisko předkládané již soudu prvního stupně včetně odkazů na relevantní judikaturu. Soud prvního stupně o nákladech řízení rozhodl navzdory nálezu Ústavního soudu ze dne 30. srpna 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, podle něhož je v otázce nákladů řízení nutné zohlednit i případný neúspěch stran příslušenství. Konkrétně rozhodnutí uvádí: „Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.“ Žalované příslušenství v sazbě 0,1 % z dlužné částky denně dosahuje celkem 36,5 % ročně. Přibližně po třech letech úroky z prodlení dosáhnou 100 % jistiny. Kapitalizovaná částka požadovaného smluvního úroku z prodlení činila ke dni podání žaloby 1 084 000 Kč, ke dni vyhlášení napadeného rozhodnutí 1 391 000 Kč a ke dni konání odvolacího jednání 1 603 000 Kč. Je zřejmé, že už v okamžiku podání žaloby překračoval kapitalizovaný úrok z prodlení žalovanou jistinu. Neúspěch žalobce byl tedy větší než jeho úspěch, přičemž neúspěch mu musel být zřejmý od počátku vzhledem k absolutní neplatnosti uplatněného nároku. Ve světle citovaného rozhodnutí Ústavního soudu by bylo namístě rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně přinejmenším tak, že nebudou přiznány žádnému účastníku řízení. Rozhodně nebylo namístě přiznat žalobci plnou náhradu nákladů řízení. V závěru požadoval přiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení za uhrazený soudní poplatek, odměnu a náhradu hotových výdajů za tři úkony právní služby a náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty. 16. Žalobce se k podanému odvolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje s právním názorem soudu prvního stupně, jehož rozsudek netrpí právními ani faktickými vadami včetně předcházejícího řízení. Oponoval, že žalovaný dostal od soudu prvního stupně široký prostor pro procesní obranu, kterou nebyl s to důkazně podpořit, svá tvrzení prokázat. Soud prvního stupně nemohl rozhodnout jinak. Navrhoval zamítnutí podaného odvolání jako nedůvodného a žádal o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 17. Odvolání bylo podáno včas v patnáctidenní lhůtě plynoucí z ustanovení § 204 odstavce 1 věty první o. s. ř., napadené rozhodnutí bylo zástupci žalovaného doručeno do jeho datové schránky dne 27. září 2017, odvolání dodáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 11. října 2017. Podala je osoba k tomu oprávněná, žalovaný jako účastník řízení ve smyslu ustanovení § 201 o. s. ř. Odvolání splňuje náležitosti plynoucí z ustanovení § 205 odstavce 1 o. s. ř., odvolatel namítal nesprávnost napadeného rozsudku z přípustných odvolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písmen d), e) a g) o. s. ř. 18. Odvolací soud na základě podaného odvolání s odkazem na ustanovení § 212 vět první a druhé písmena a), § 212a odstavců 1 a 5 vět první a druhé, § 214 odstavce 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, jež mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné ve vztahu k věci samé, co do základu opodstatněné pouze ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení. Byť žalovaný uváděl, že napadá rozsudek v celém rozsahu, podle obsahu odvolání (ustanovení § 41 odst. 2, § 211 o. s. ř.) nesouhlasil s vyhovujícím výrokem I. ve vztahu k jistině i příslušenství. Ve vztahu k výroku II. jen v jedné části svého odvolání protismyslně uváděl, že jím měl napadený rozsudek podruhé přiznat žalobci smluvní úroky z prodlení. Jedná se však o výrok zamítavý, kterým podle jeho znění nebylo žádné příslušenství žalobci přiznáno, žádné úroky z prodlení, ať již smluvní či zákonné. Odvolací soud tedy považoval podle obsahu tento výrok za nenapadený odvoláním, které by jinak musel stejně odmítnout jako podané osobou neoprávněnou postupem dle ustanovení § 218 písm. b) o. s. ř., neboť v této části byl žalovaný v řízení úspěšný a právo podat si odvolání úspěšně uplatnit nemůže bez dalšího. 19. Vzhledem k cizí státní příslušnosti žalobce a jeho bydlišti na území S. r. soud prvního stupně správně shledal založenou svou mezinárodní soudní pravomoc na základě citovaného ustanovení článku 4 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Stejně správně věc posoudil podle českého práva s odkazem na ustanovení článku 3 odst. 1 vět první a druhé nařízení Řím I, i bez ní by se uplatnila kolizní norma obsažená v ustanovení článku 4 odst. 2 stejného nařízení povolávající k použití opět právní řád České republiky, na jejímž území má bydliště žalovaný, jehož plnění jako dlužníka, vrácení půjčky, je pro celý smluvní vztah typické. Vyšel z obč. zák., jehož použití je založeno ustanoveními § 3028 odst. 1, 3 věty první nyní platného a účinného občanského zákoníku. K těmto závěrům napadeného rozhodnutí neměli účastníci řízení připomínek, odvolací soud ve vztahu k nim může jen odkázat na správné odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku. 20. Ve vztahu k dlužné jistině odvolatel namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu v důsledku neprovedení všech navržených důkazů, z toho plynoucí nesprávné skutkové zjištění a následně chybné právní posouzení věci. Tuto obranu předestíral již v řízení před soudem prvního stupně, zůstala velmi nekonkrétní, její nedostatek nebyl zhojen ani v průběhu řízení odvolacího. Žalovaný se snažil tvrdit, že poskytnuté peněžní prostředky vůbec nepředstavovaly půjčku. Navrhoval ohledně toho svědeckou výpověď T. K. o jakémsi jednání mezi ním a účastníky řízení o společné investici. Další konkrétnější skutkové tvrzení nepřednesl. Zcela přehlížel, že dne 14. června 2013 byla uzavřena písemná smlouva o půjčce. Žalovaný ani netvrdil, natož aby prokazoval pozdější písemnou změnu této smlouvy s odkazem na ustanovení § 40 odst. 2 obč. zák., podle něhož může být písemně uzavřená smlouva změněna opět jen v písemné formě. Písemná smlouva jednoznačně deklaruje jasnou vůli stran, na základě které poskytl žalobce žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 1 000 000 Kč z titulu půjčky. Jejich zaslání prokázal výpisy ze tří svých účtů, podle nichž v den uzavření smlouvy o půjčce zadal pokyny k převodu peněžních prostředků v souhrnné výši odpovídající dlužné jistině ve prospěch účtu žalovaného. Ten ani nezpochybňoval, že peněžní prostředky dne 17. června 2013 skutečně obdržel. Dostal je o jeden den později oproti smluvnímu ujednání (odst. 1. druhá věta smlouvy o půjčce a ustanovení § 567 odst. 2 obč. zák.), taková situace představuje pouze porušení závazku žalobce nemající za následek zánik založeného smluvního vztahu. Žádné nároky z jednodenního překročení lhůty pro poskytnutí půjčky a tedy splnění závazku žalobce na počátku jejich vztahu žalovaný neuplatňoval. 21. Žalobce na obranná tvrzení protistrany reagoval tvrzením, že až zhruba po roce po uzavření smlouvy o půjčce a poskytnutí peněžních prostředků začal žalovaný nabízet možnost uhrazení dluhu v podobě převodu obchodního podílu ve společnosti chytryhonza.cz, s.r.o. K tvrzení sám navrhoval důkazní prostředek, který předložil, soud prvního stupně jej k důkazu neprovedl. Zmíněné neprovedené důkazy (smlouva o převodu obchodního podílu a výslech svědka T. K.) nezakládají existenci odvolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) o. s. ř., nemohly jimi být zjištěny žádné pro věc podstatné skutečnosti. Žádná ze stran totiž netvrdila písemnou změnu původně uzavřené smlouvy o půjčce, která jediná mohla vést k závěru o jiném smluvním ujednání stran. Založen a k důkazu navržen byl též notářský zápis z 28. dubna 2016 týkající se osvědčení o konání valné hromady a vlastnictví akcií společnosti C. H., předkládaná smlouva o převodu obchodního podílu nese datum 16. května 2013, tedy datum předcházející uzavření smlouvy o půjčce, jejími stranami jsou však M. I. jako převodce a J. H., narozen XXX, jako nabyvatel. Není jasné, jakým způsobem by popsané důkazní prostředky mohly ovlivnit správnost skutkových závěrů soudu prvního stupně ve vztahu k dlužné jistině. Naopak soud prvního stupně zjistil rozhodné skutečnosti dostatečně, jeho skutkové závěry nevedou k žádným rozumným pochybnostem o faktu, že si žalovaný od žalobce půjčil v červnu roku 2013 celkem částku 1 000 000 Kč, kterou se zavázal uhradit do dne 2. října 2013, což neučinil. 22. Odvolací soud neshledal, že by se ve smyslu ustanovení § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. soud prvního stupně dopustil nesprávného právního posouzení věci, přiznal-li žalobci úroky z prodlení v zákonné sazbě plynoucí z ustanovení § 517 odst. 2 obč. zák. v návaznosti na ustanovení § 1 nařízení vlády číslo 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, v posledním platném znění, ačkoliv se žalobce v žalobě domáhal přiznání smluvní sazby úroků z prodlení v sazbě 0,1 % denně. Použití nařízení vlády čísla 142/1994 Sb. plyne z přechodného ustanovení § 19 odst. 1 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku, veřejných rejstříků právnických a fyzických osob a evidence svěřenských fondů a evidence údajů o skutečných majitelích, v nyní platném znění. Žalovaný odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, ze které dovozoval, že soud prvního stupně svým postupem překročil žalobní návrh v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. Tyto námitky nejsou správné, citovaná judikatura vůbec nedopadá na posuzovanou věc. Zabývá se jinými situacemi, v nichž se věřitel domáhal zaplacení úroků z prodlení za kratší období, než na které by měl na základě zjištěného skutkového stavu nárok plynoucí z hmotněprávního vztahu s dlužníkem v postavení žalovaného; případně situací, kdy je řešen rozdíl mezi úroky z půjčky, jež jsou ex definitione vždy jen smluvní (ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák.), tedy tzv. běžnými úroky na straně jedné a úroky z prodlení na straně druhé (lhostejno, zda ve smluvní či zákonné výši, resp. výši plynoucí z právního předpisu). Žalovaný ve svých úvahách spíše zaměňuje oba instituty, tedy „smluvní“ úroky a „smluvní“ úroky z prodlení. 23. Neexistuje zákonný podklad pro závěr žalovaného, že „smluvní úroky z prodlení“ představují jiný a samostatný institut odlišný od „zákonných úroků z prodlení“. Ustanovení § 121 odst. 3 obč. zák. definuje příslušenství pohledávky podaným výčtem, podle kterého se jedná o: a) úroky, b) úroky z prodlení, c) poplatek z prodlení a d) náklady spojené s uplatněním pohledávky. Obč. zák. tedy nerozlišuje zákonné a smluvní úroky z prodlení jako dva rozdílné a samostatné instituty. Sjednané úroky z prodlení nepředstavují zcela novým typ příslušenství, stále se jedná o úroky z prodlení. Ani posuzovaným smluvním ujednáním stran nebyl sjednán jakýsi nový typ příslušenství, pouze odchylně od právního předpisu byla sjednána sazba, výše, tedy kvantifikační kritérium úroků z prodlení, nikoliv kvalitativně nový druh příslušenství. Správnost předestřeného výkladu podporuje i ustanovení § 369 odst. 1 věty první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, v posledním platném znění (ten sice na vztah stran nedopadá, tvořil ale součást civilního hmotného práva v době platnosti a účinnosti na spor aplikovaného obč. zák.). Z něj plyne, že zákon zachází s úroky z prodlení jako s jediným institutem příslušenství, jejichž výše může plynout buď ex lege (přesněji z prováděcího nařízení vlády) nebo ze smluvního ujednání stran. Soud prvního stupně správně uzavřel, že v občanskoprávních vztazích s odkazem na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod R 26/2006 není možné sjednat nad zákonný rámec úroky z prodlení, došlo-li k takovému ujednání, je absolutně neplatné pro rozpor se zákonem ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák., a to pouze v části, ve které sjednaná sazba převyšuje sazbu zákonnou jako nejvýše přípustnou. Jedná se navíc o oddělitelnou část smluvního ujednání nezakládající neplatnost uzavřené smlouvy o půjčce jako celku ve smyslu ustanovení § 41 obč. zák. 24. Liché jsou tedy odvolatelovy námitky, že svým rozhodnutím soud prvního stupně překročil návrh žalobce jako pána sporu. Přiznal žalobci úroky z prodlení, na které má nárok ode dne 3. října 2013, jak na základě, tak na základě smluvního ujednání, nepřiznal je pouze v plné výši, ale v sazbě zákonné. Takové jeho rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 219 o. s. ř. je věcně správné. Nepřípadné jsou rovněž odvolatelovy námitky, že si smluvními úroky z prodlení v podstatě účastníci chtěli sjednat smluvní pokutu, která by v sazbě 0,1 % denně přípustná byla. Sám poukazoval na fakt, že návrh smlouvy o půjčce připravoval advokát tehdy zastupující žalobce. Popsané ujednání o sazbě smluvních úroků z prodlení by jistě obstálo jako dostatečně určitě sjednaná smluvní pokuta ve smyslu ustanovení § 544 odst. 1, 2 obč. zák., tento institut zajištění pohledávky žalobce za žalovaným však účastníci zjevně nezvolili, výslovně si sjednali úrok z prodlení, při respektování všech výkladových pravidel právních úkonů ve smyslu ustanovení § 34 a následujících obč. zák. směřovala jejich vůle ke sjednání od zákona odchylné sazby úroků z prodlení jako institutu postihujícího dlužníka při prodlení se zaplacením jeho peněžitého závazku. Je lhostejné, že takové ujednání bylo od počátku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné. Soud prvního stupně nepochybil, přiznal-li žalobci úroky z prodlení v zákonné výši, ve zbytku pak požadavek na jejich zaplacení výrokem II. napadeného rozsudku zamítl v rozdílu mezi sjednanou sazbou úroků z prodlení (36,5 % v běžném kalendářním roce, 36,6 % v roce přestupném) a zákonnou sazbou 8,05 % ročně, byť formulačně nepřesně uvedl, že zamítá žalobu ve vztahu k rozdílu mezi zákonným (a tedy nižším) a smluvním (vyšším) úrokem z prodlení, podle smyslu ji zamítl v rozdílu mezi smluvní a zákonnou sazbou jako nejvýše přípustnou. Stejně tak správně zamítl žalobní požadavek na úhradu úroků z prodlení přirostlých za den 2. října 2013 v celé uplatněné výši, neboť k tomuto dni měl teprve žalovaný povinnost vrátit vypůjčené peněžní prostředky (zaplacení v tomto dni by znamenalo řádné a včasné splnění závazku dle ustanovení § 559 odst. 1 obč. zák.), v prodlení se zaplacením svého peněžitého závazku ve smyslu ustanovení § 517 odst. 1 věty první, odst. 2 obč. zák. se ocitl až dne následujícího. Navíc žalobce jako účastník řízení v této části neúspěšný odvoláním výrok II. rozsudku soudu prvního stupně nenapadl, ten nebyl předmětem přezkumu odvolacího soudu. Není správnou ani zmínka odvolatele o dvojím rozhodnutí o stejných nárocích na úroky a úroky z prodlení. Soud prvního stupně vyhověl žalobě v požadavku na placení sjednaných úroků v sazbě 4,5 % ročně, na něž nárok plyne ze smlouvy a ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., a úroků z prodlení v zákonné výši, částečně ji zamítl jen ve vztahu k části úroků z prodlení, oběma svými meritorními výroky vyčerpal celý žalobou vymezený předmět řízení. 25. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud napadený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil výrokem I. tohoto rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 219 o. s. ř. 26. Co do základu důvodným shledal odvolací soud odvolání žalovaného ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení. Žalovanému je třeba přisvědčit, že při úvahách o míře úspěchu a neúspěchu ve věci dle ustanovení § 142 odstavců 1 až 3 o. s. ř. je třeba přihlížet též k příslušenství pohledávky, jež tvoří rovněž předmět řízení. Zvláště v situaci, dosahuje-li uplatněné příslušenství, součet úroků a úroků z prodlení požadované žalobou, za jeden kalendářní rok 41 % dlužné jistiny (4,5 % smluvního úroku a 36,5 % smluvního úroku z prodlení), jak nastalo v posuzovaném případě. Na použitelnou judikaturu žalovaný správně odkazoval, odvolací soud může jeho argumentaci jen přisvědčit. Při úvahách o míře úspěchu a neúspěchu ve věci vyšel odvolací soud ze stavu dluhu ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, tedy ke dni 24. července 2017. Vedle přiznané jistiny 1 000 000 Kč byl žalobce úspěšný v požadavku na zaplacení smluvních úroků v sazbě 4,5 % a zákonných úroků z prodlení v sazbě 8,05 % za období ode dne 3. října 2013 do 24. července 2017. Za toto období proběhlo celkem 1 391 dnů, součet úroků a úroků z prodlení za toto období dosahuje částky 478 275,34 Kč (0,1255 součtu sazby smluvních úroků a zákonných úroků z prodlení x 1 000 000 Kč dlužné jistiny x 1 391 den doby úročení/365 jako počet kalendářních dnů v roce). K tomu je třeba připočíst úspěch žalobce ve vztahu ke smluvním úrokům z půjčky 4,5 % ročně za období ode dne poskytnutí peněžních prostředků 17. června 2013 dne 2. října 2013. Při stejném způsobu výpočtu dosahuje tato dílčí kapitalizovaná částka 13 315,10 Kč (0,045 × 1 000 000 Kč x 108 dní uplynulých od 17. června do 2. října 2013/365). Ke dni 24. července 2017 tedy činila pohledávka žalobce na jistině a příslušenství sestávajícího z úroků a úroků z prodlení přiznaná výrokem I. napadeného rozsudku částku 1 491 590,41 Kč. Není v tomto směru správnou námitka žalovaného, že míra neúspěchu žalobce byla větší než poloviční, ve svých úvahách nezohlednil smluvní úroky rovněž navyšující plynutím času dlužnou částku a představující úspěch žalobce ve věci. 27. Obdobným způsobem lze kvantifikovat míru neúspěchu žalobce ke stejnému dni 24. července 2017. Žaloba byla zamítnuta ve vztahu k uplatněným úrokům z prodlení v plné výši 36,5 % ročně z dlužné jistiny 1 000 000 Kč za den 2. října 2013, na tento den připadá částka 1 000 Kč (1 000 000 Kč × 0,365/365 jako počtem dní v kalendářním roce). Dále byl žalobce neúspěšný v požadavku na zaplacení úroků z prodlení v sazbě 28,45 % ročně (rozdíl mezi uplatněnou sazbou 36,5 % ročně a přiznanou zákonnou sazbou úroku z prodlení 8,05 % ročně). V této části je neúspěch žalobce tvořen částkou 1 084 217,81 Kč (0,2845 zamítnuté sazby úroků z prodlení x 1 000 000 Kč dlužné jistiny x 1 391 dní uplynulých od 3. října 2013 do 24. července 2017/365). Celková částka tvořící neúspěch žalobce dosahuje výše 1 085 217,81 Kč. Součet obou částek znamenajících úspěch i neúspěch žaloby ve vztahu k dlužné jistině i příslušenství, úrokům a úrokům z prodlení, činí částku 2 576 807,22 Kč (1 085 217,81 Kč + 1 491 590,41 Kč), která byla předmětem řízení ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Podíl úspěchů žalobce dosahuje 57,86 %, neúspěchů tudíž 42,14 %. S ohledem na to za řízení před soudem prvního stupně přísluší žalobci s odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. celkem 15,72 % účelně vynaložených nákladů řízení (57,86 – 42,14). Soud prvního stupně správně kvantifikoval jejich výši, tvořeny byly zaplacenými soudními poplatky v částce 51 000 Kč, odměnou za jednotlivé úkony právní služby a náhradou režijních paušálů po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Odměna za každý úkon právní služby přísluší dle ustanovení § 7 bodu 6. advokátního tarifu v částce 12 300 Kč, soud prvního stupně správně přiznal odměnu v plné výši za přípravu a převzetí zastupování na základě plné moci zástupce žalobce ze dne 28. září 2016 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu, sepsání žaloby ze dne 29. září 2016 a repliky k vyjádření žalovaného ze dne 5. července 2016 jako dvě písemná podání soudu týkající se věci samé dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a účast na jednání soudu dne 19. července 2017 dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. Za podání návrhu na nařízení předběžného opatření pak přísluší odměna ve výši jedné poloviny, tedy v částce 6 150 Kč dle ustanovení § 11 odst. 2 písm. a) advokátního tarifu. Soud prvního stupně správně vyčíslil plnou výši účelně vynaložených nákladů řízení na straně žalobce, která dosahuje částky 107 850 Kč, podíl 15,72 % z této částky dosahuje částky 16 955 Kč po zaokrouhlení na celé koruny české. Odvolací soud z těchto důvodů postupem dle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil napadený výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že žalobci přiznal částku odpovídající rozdílu mezi poměrem úspěchu a neúspěchu ve věci, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku shora. Ve zbytku výrok o náhradě nákladů řízení potvrdil jako věcně správný dle ustanovení § 219 o. s. ř. (lhůta k plnění, splatnost k rukám advokáta a vyšší míra úspěchu žalobce). 28. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo ve výroku II. tohoto rozsudku shora rozhodnuto dle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Ve vztahu k výroku o věci samé byl žalobce v odvolacím řízení plně úspěšný, žalovaný byl částečně úspěšný pouze v odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení v prvním stupni, meritorně však zcela neúspěšný. Odvolací soud tak přiznal žalobci plnou výši účelně vynaložených nákladů odvolacího řízení, které byly tvořeny odměnou zastupujícího advokáta za dva úkony právní služby po 12 300 Kč podle ustanovení § 7 bodu 6. advokátního tarifu, jimiž byly sepsání vyjádření k podanému odvolání ze dne 12. února 2018 jako písemného podání soudu týkajícího se věci samé dle ustanovení § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a účast na jednání odvolacího soudu dne 21. února 2018 podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu. O povinnosti žalovaného zaplatit náhradu k rukám advokáta jako zástupce žalobce bylo rozhodnuto podle ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.; o třídenní lhůtě ke splnění této povinnosti pak dle ustanovení § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání ve lhůtě dvou měsíců ode dne doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně za podmínek ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nebude-li dobrovolně splněna povinnost uvedená ve výroku II. tohoto rozsudku, lze se jejího splnění domáhat podáním návrhu na soudní výkon rozhodnutí nebo nařízení exekuce. Praha 21. února 2018 JUDr. Jiří Cidlina v. r. předseda senátu