I. Úmluva o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (č. 60/2000 Sb. m. s., tzv. Lisabonská úmluva) ponechává řešení přístupu na trh práce ve vazbě na uznání vysokoškolské kvalifikace na vnitrostátních právních úpravách svých smluvních stran.; II. Posoudit otázku dle § 35b odst. 1 písm. c) zákona č. 216/1994 Sb., ve znění do 31. 12. 2013, zda zahraniční vzdělání žadatele o zápis do seznamu rozhodců odpovídalo obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které bylo možné získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice, náleželo Ministerstvu spravedlnosti.

č. j. 5 A 81/2013‑ 23-25   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Pechové a soudců Mgr. Milana Taubera a Mgr. Gabriely Bašné ve věci   žalobkyně:     proti žalovanému:   Mgr. Ing. J. M.       Ministerstvo spravedlnosti sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ministra spravedlnosti ze dne 27. 3. 2013, č. j. 158/2013-LO-SP/4   takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Základ sporu 1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím ministr spravedlnosti zamítl rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ze dne 21. 12. 2012, č. j. 182/2012-OSD-ROZ/16, jímž ministerstvo zamítlo žádost žalobce ze dne 28. 10. 2012 o zápis do seznamu rozhodců, kteří mohou být určeni rozhodčí doložkou pro rozhodování sporů ze spotřebitelských smluv. 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí ministr poukázal na § 35b odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), zejména na jeho písm. c). Uvedl, že u žadatele o zápis do seznamu rozhodců, který vystudoval právo na zahraniční vysoké škole, musí ministerstvo zkoumat nejen, zda je toto vzdělání uznáno za rovnocenné s tuzemským, ale i to, zda svým rozsahem a obsahem odpovídá obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Posuzování této podmínky plně náleží do kompetence Ministerstva spravedlnosti a nikoli Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, jak se žalobce mylně domnívá. Závěrem ministr shledal, že správní orgán I. stupně postupoval v souladu se zákonem o rozhodčím řízení, pokud shledal, že žalobce nesplňuje podmínku uvedenou v § 35b odst. 1 písm. c) citovaného zákona. II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 3. Toto rozhodnutí napadá žalobce podanou žalobou. Poukazuje na nesprávné právní posouzení a na nerespektování základních zásad činnosti správních orgánů. Tím došlo k zásahu do práva na svobodnou volbu povolání u žalobce. Žalovaný zcela nesprávně právně posoudil skutková zjištění. Rozhodnutím Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT- 31704/2012-30, bylo žalobci vydáno osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice. Toto osvědčení potvrzuje rovnocennost vzdělání žalobce v magisterském studijním programu v oblasti práva a potvrzuje jeho rovnocennost s vysokoškolským vzděláním získaným v České republice na veřejné vysoké škole v oboru „právo a právní věda“. Při vydávání tohoto rozhodnutí bylo žalobcovo vzdělání v uvedeném oboru zevrubně přezkoumáváno. Otázka způsobilosti žalobce dle § 35b odst. 1 zákona o rozhodčím řízení byla již kompetentním správním orgánem vyřešena, a tudíž je žalovaný tímto rozhodnutím ve smyslu § 57 odst. 3 správního řádu vázán. Žalovaný by tuto otázku mohl posoudit sám, jen pokud by neexistovalo již pravomocné rozhodnutí jiného správního orgánu, který je na základě zvláštního právního předpisu oprávněn i povinen posoudit kvalifikaci žadatele o uznání vzdělání. Pokud žalovaný zastává názor, že rozhodnutí MŠMT není pro něj závazné a je sám oprávněn přezkoumat vzdělání žalobce, měl se řídit mezinárodní úmluvou publikovanou pod č. 60/2000 Sb. m. s. Dle žalobce je z hlediska odborné způsobilosti nutno rozlišovat mezi osobami, které mají vysokoškolské vzdělání v oboru právo, jak požaduje zákon o rozhodčím řízení, a vzdělání vhodné pro výkon advokacie, jak požadují zvláštní právní předpisy. Žalobce nicméně podotýká, že s ohledem na uznání rovnocennosti svého vzdělání je názoru, že splňuje i požadavek zvláštních právních předpisů minimálně v rozsahu zastupování sama sebe nebo zaměstnavatele. Žalobce shrnuje, že neuznáním překážky věci rozhodnuté ve vztahu k žadatelovu osvědčení a rozšířením požadavků nad rámec dikce zákona o rozhodčím řízení žalovaný porušil základní zásadu legality a zasáhl do práv, která žalobce nabyl v dobré víře, a překročil svou kompetenci, čímž se stává jeho rozhodnutí přinejmenším nezákonným, ne-li nulitním. 4. Žalobce navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalobci k dalšímu řízení. 5. Ve vyjádření k obsahu žaloby žalovaný s námitkami žalobce nesouhlasí; žalobce nepochopil zásadní rozdíly ve způsobech uznávání vysokoškolské kvalifikace, jak je stanoví úmluva č. 60/2000 Sb. m. s. v čl. VI.3 ve spojení s čl. VI.1. MŠMT se v žalobcově případě rozsahem a obsahem vzdělání nijak nezabývalo a nezkoumalo ho, neboť v tomto případě se jednalo o uznání vysokoškolské kvalifikace pro účely užívání získaného titulu a pro účely dalšího studia, nikoli pro profesní účely. Nejedná se tedy o věc rozhodnutou, která by bránila posouzení obsahu a rozsahu žalobcem dosaženého zahraničního vzdělání žalovaným. Žalovaný proto posuzoval, zda vzdělání žalobce odpovídá rozsahem a obsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice, jež zakládá možnost profesního uplatnění ve funkci rozhodce ze spotřebitelských smluv, a dospěl k závěru, že nikoliv. Závěrem se žalovaný dovolává teleologického výkladu zákona o rozhodčím řízení s tím, že k dodržení smyslu této úpravy musí správní orgán při zápisu rozhodců dle § 35a a násl. zákona o rozhodčím řízení zkoumat naplnění požadavku vzdělání žadatele o zápis z důvodu nezbytné ochrany spotřebitele, protože u skupiny rozhodců oprávněných rozhodovat spory ze spotřebitelských smluv, jsou požadavky na výkon funkce oprávněně odlišné než u obecného rozhodce dle § 4 zákona o rozhodčím řízení. Ostatně i Ústavní soud vyjádřil názor, že k legalitě rozhodčího řízení, kde jednou ze stran je spotřebitel, je třeba, aby byly splněny určité atributy, které jsou shodné s atributy soudního řízení (nález ze dne 5. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2164/10). 6. Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. 7. V replice žalobce trvá na svých námitkách a považuje za nepřípadné, že žalovaný srovnává odbornou způsobilost rozhodce s jinými profesemi (advokát, advokátní koncipient). III. Posouzení žaloby 8. Městský soud v Praze přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán [§ 75 odst. 2 věta první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], a vycházel přitom ze skutkového i právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 9. Soud rozhodl dle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez jednání, protože žádná ze stran s takovým postupem nevyjádřila nesouhlas. 10. Žaloba není důvodná. 11. Podle § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení, ve znění účinném do 31. 12. 2013, Ministerstvo na žádost do seznamu rozhodců zapíše fyzickou osobu, která získala vysokoškolské vzdělání v oboru právo 1. v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo 2. studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě 1 na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. 12. Z citovaného ustanovení vyplývá, že fyzická osoba, která získala zahraniční vysokoškolské vzdělání v oboru právo, mohla být do seznamu rozhodců zapsána při současném (kumulativním) splnění těchto podmínek: a)      zahraniční vzdělání bylo uznáno za rovnocenné vysokoškolskému vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu na vysoké škole v České republice na základě mezinárodní smlouvy nebo bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, b)      zahraniční vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. 13. Součástí správního spisu je rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 1. 10. 2012, č. j. MSMT-31704/2012-30, jímž bylo žalobci vydáno osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v České republice, včetně přílohy tohoto rozhodnutí, kterou tvoří právě uvedené osvědčení. Z osvědčení se podává, že žalobci byl uznán diplom DP č. 2005425 vydaný Zakarpatskou státní univerzitou se sídlem ve městě Užhorod na Ukrajině dne 5. 6. 2012, potvrzena jeho rovnocennost s vysokoškolským diplomem vydaným v České republice veřejnou vysokou školou absolventu studia v magisterském studijním programu v oblasti práva, uznáno vzdělání ve studijním programu „právo a právní věda“ uskutečňovaném Zakarpatskou státní univerzitou se sídlem ve městě Užhorod na Ukrajině a potvrzena jeho rovnocennost s vysokoškolským vzděláním získaným v České republice absolvováním studia v uvedeném studijním programu na veřejné vysoké škole. V odůvodnění svého rozhodnutí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy poukázalo na čl. VI.1 Lisabonské úmluvy (č. 60/2000 Sb. m. s.), dle něhož každá Strana uzná vysokoškolské kvalifikace přiznané v jiné Straně, ledaže by mohl být prokázán podstatný rozdíl mezi kvalifikací, o jejíž uznání je žádáno, a odpovídající kvalifikací ve Straně, ve které je o uznání žádáno. 14. Je patrno, že právním důvodem pro vydání citovaného rozhodnutí a osvědčení byla Lisabonská úmluva. V této souvislosti je třeba připomenout znění návazného čl. VI. 3 této úmluvy: Uznání vysokoškolské kvalifikace vydané v jedné Straně bude mít v jiné Straně jeden ze dvou následujících důsledků nebo oba: a) přístup k dalšímu vysokoškolskému studiu včetně příslušných zkoušek a/nebo k přípravě na doktorát za stejných podmínek, jaké se aplikují na držitele kvalifikací Strany, v níž je o uznání žádáno, b) užívání akademického titulu v souladu se zákony a podzákonnými předpisy nebo s jurisdikcí Strany, v níž je o uznání žádáno. Kromě toho může uznání usnadnit přístup na trh práce v souladu se zákony a podzákonnými předpisy nebo s jurisdikcí Strany, v níž je o uznání žádáno. 15. Z citovaného ustanovení vyplývá, že důsledkem uznání vysokoškolské kvalifikace podle Lisabonské úmluvy je buď (i) přístup k dalšímu vysokoškolskému studiu, nebo (ii) užívání akademického titulu, anebo (iii) obojí. Pokud jde o přístup na trh práce, ponechává tuto otázku Úmluva na vnitrostátních právních předpisech smluvní strany, zde tedy České republiky. 16. K analyzované právní úpravě i k textu rozhodnutí a osvědčení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy lze uzavřít, že se nezabývají důsledky dosažení zahraničního vysokoškolského vzdělání žalobce z hlediska přístupu na tuzemský trh práce, ale jen z hlediska přístupu k dalšímu vysokoškolskému studiu a k užívání akademického titulu. Ze dvou podmínek pro zápis do seznamu rozhodců stanovených v § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení tak rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 1. 10. 2012, č. j. MSMT-31704/2012-30, včetně přílohy, prokazuje v případě žalobce pouze splnění první podmínky – uznání zahraniční vzdělání za rovnocenné vysokoškolskému vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu na vysoké škole v České republice na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána. Z textu citovaného rozhodnutí (včetně osvědčení) však nelze dovodit, že by se Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy jakkoli zabývalo tím, zda zahraniční vzdělání žalobce odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Tato otázka tedy nebyla vůbec řešena, jinými slovy neexistovalo zde žádné rozhodnutí o předběžné otázce řešící srovnatelnost obsahu a rozsahu dosaženého zahraničního vzdělání žalobce se vzděláním tuzemským, tudíž tuto otázku muselo posoudit v souvislosti s žádostí žalobce o zapsání do seznamu rozhodců Ministerstvo spravedlnosti. V tomto směru pak soud považuje za mimoběžné s předmětem řízení, pokud se žalobce s žalovaným přou o to, do jaké míry odborná způsobilost rozhodce odpovídá odborné způsobilosti advokáta či advokátního koncipienta. Předmět řízení spočívá v tom, jaké podmínky stanoví § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení pro zápis žadatele do seznamu rozhodců a který orgán o jejich splnění rozhoduje. 17. Soud shrnuje, že žalovaný považoval za splněnou první z podmínek § 35b odst. 1 písm. c) zákona o rozhodčím řízení pro zápis žadatele do seznamu rozhodců spočívající v uznání zahraničního vzdělání žalobce. Žalovaný byl – jak plyne z výše uvedeného – v případě žalobce kompetentní k posouzení splnění druhé z podmínek uvedených v citovaném ustanovení, totiž zda zahraniční vzdělání žalobce odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké v České republice. Vlastní hodnocení žalovaného ve vztahu k naplnění této podmínky pak žalobce v žalobě nijak nenapadal, tudíž se jím ani soud nemohl zabývat (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.).   IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 18. Na základě shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. 19. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., podle kterého má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl plný úspěch žalovaný, avšak žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžných činností nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.     Praha 27. září 2018         JUDr. Eva Pechová v.r. předsedkyně senátu       Shodu s prvopisem potvrzuje Jana Válková