ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ireny Noskové a soudců JUDr. Zoji Dvořákové a Mgr. Zdeňka Lehovce ve věci péče o nezletilou T. Č., nar. , zastoupenou Městskou částí Praha 3 jako opatrovníkem, dceru M. Č., nar. ., bytem P., K. a J. J., nar. , bytem D., L., zast. JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem Česká Lípa, Pátova 394, o návrhu matky na zvýšení výživného, k odvolání otce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. září 2017, č.j. 10 P 184/2001 – 363, t a k t o : I. Rozsudek soudu I. stupně s e ve výroku I. a II. o zvýšení výživného a jeho splatnosti p o t v r z u j e ; ve výroku III. o nedoplatku na zvýšeném výživném s e rozsudek m ě n í tak, že tento nedoplatek za období od 1.4.2014 do 31.12.2017 ve výši 48 494 Kč je otec povinen uhradit k rukám matky dvěma splátkami, z nichž první ve výši 30 000 Kč je splatnou do 30.6.2018 a druhá ve výši 18 494 Kč do 31.8.2018 pod ztrátou výhody splátek. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem označeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zvýšil počínaje 1.9.2014 výživné otce pro nezletilou T. z částky 2 500 Kč na 3 500 Kč, od 1.1.2015 na částku 4 000 Kč a počínaje 1.9.2017 na částku 4 500 Kč. Výrokem II. určil splatnost výživného vždy do 10. dne každého měsíce předem k rukám matky, ve výroku III. stanovil nedoplatek na zvýšeném výživném za období od 1.4.2014 do 31.8.2017 ve výši 43 994 Kč, jehož zaplacení uložil otci do 30.6.2018, a konečně výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Podle odůvodnění uvedeného rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že požadavek matky na zvýšení výživného je zčásti opodstatněný. Po provedeném dokazování a po zkonstatování dosavadního průběhu řízení s odkazem na ust. § 923 odst. 1, § 475 odst. 1, § 910 odst. 1, § 912, § 915 odst. 1 a 913 odst. 1 o.z. soud uvedl, že bylo prokázáno, že od poslední úpravy došlo zejména k nárůstu odůvodněných potřeb nezletilé T., a to jednak v souvislosti s jejím přibývajícím věkem, ale především v závislosti na jejím závažném zdravotním handicapu a na veškerých potřebách, jež z toho vyplývají. S ohledem na dobu, jež uplynula od poslední úpravy výživného, plně akceptoval návrh matky na zvýšení výživného zpětně tři roky před podáním návrhu, tj. od 1.4.2014. Poukázal na to, že matka o T. pečovala osobně nepřetržitě, s výjimkou období, kdy T. navštěvovala základní školu a střední školu pro sluchově postižené. V tomto období ovšem také zajišťovala potřeby dcery v dostatečném rozsahu. Rozsah její péče vzrostl zejména poté, kdy se nezletilá vrátila do P. a začala navštěvovat základní školu v H., v P. Zdůraznil, že matka vynakládala ze svého značné finanční prostředky, neboť otec stále přispíval na výživu nezletilé pouze částkou 2 500 Kč. Výdaje, které otec dle svého tvrzení vynaložil ve prospěch nezletilé nad rámec výživného, soud prvního stupně neakceptoval jako položky započitatelné na výživné, neboť byly datovány v období narozenin nezletilé, případně Vánoc, posoudil je proto jako výdaje na dárky pro T. Soud prvního stupně při posuzování výdělkových schopností otce vycházel z toho, že v roce 2014 byl otec veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, aniž by pobíral podporu. Pro toto období tedy zvýšil výživné pouze na částku 3 500 Kč měsíčně. Nicméně od 1.1.2015 se stal podnikatelem v oboru instalatérství, topenářství, přičemž jeho hrubé příjmy činily v roce 2015 432 012 Kč a v roce 2016 676 440 Kč. Pokud otec uplatnil 80 % odpočet výdajů, pak soud dovodil, že to bylo nepochybně pro otce výhodnější, než odečítat pouze skutečné výdaje. S ohledem na to, že otec neprokázal reálné výdaje, vycházel soud prvního stupně z průměrného měsíčního výdělku v daném oboru uveřejněném v rámci statistických údajů Ministerstva práce a sociálních věcí, tj. z částky 25 480 Kč v roce 2015 a 26 400 Kč v roce 2016, a zvýšil proto výživné od 1.1.2015 na částku 4 000 Kč měsíčně. Konečně soud hodnotil jako další zlomový bod pro zvýšení výživného okamžik nástupu nezletilé na SOU pro sluchově postižené, a proto ještě počínaje 1.9.2017 zvýšil výživné na 4 500 Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném za období od 1.4.2014 do 31.8.2017 pak určil částkou 43 994 Kč, přičemž ve prospěch otce zohlednil nad rámec jím placeného výživného částku 8 506 Kč, již otec zaplatil na účet ZŠ v Č. B. za období, kdy nezletilá tuto instituci navštěvovala. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn ust. § 23 ZZŘS. Proti tomuto rozsudku podal odvolání otec prostřednictvím své právní zástupkyně. Akceptoval, že od poslední úpravy výživného došlo ke zvýšení potřeb nezletilé, avšak zároveň zdůraznil, že není podle jeho názoru prostor k tak razantnímu zvýšení, jež provedl soud prvního stupně, navíc zpětně tři roky od podání návrhu. Ohradil se proti tomu, že by byl neprokázal reálné výdaje, a poukázal na to, že prokázal nejen své reálné příjmy, nýbrž i příjmy své partnerky. I kdyby bylo správné vycházet ze statisticky vykazovaných průměrných výdělků, soud podle jeho mínění pochybil v tom, že nekalkuloval s výší čistého příjmu, jenž ze statistických údajů nevyplývá (statistické údaje prezentují totiž hrubý výdělek). Čistému příjmu 18 500 Kč, resp. 19 000 rozhodně stanovené výživné nekoresponduje. Vytkl soudu prvního stupně, že nezohlednil fakt, že od 1.7.2016 do 6.3.2017 byla T. umístěna v D. d. v Č. B., kde ji matka navštěvovala sporadicky, naopak otec část výdajů na tento pobyt hradil ze svého. Konstatoval, že se soud nezabýval podrobněji zkoumáním poměrů matky, jež se výrazně zlepšily. Konečně vyjádřil i podiv nad tím, v jakém směru se změnily zásadně poměry nezletilé okamžikem, kdy nastoupila do SOU, nehledě k tomu, že matka ani nedoložila, zda tato škola bude pro nezletilou s ohledem na její zdravotní stav vhodná. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že výživné pro nezletilou zvýší od 1.4.2014 na částku 3 500 Kč měsíčně a od 1.1.2017 na částku 4 000 Kč měsíčně, přičemž nedoplatek uloží zaplatit otci do 30.6.2018. Matka se k odvolání otce písemně vyjádřila a poukázala na to, že otec s ní uzavřel dohodu, že si bude k sobě brát nezletilou každý druhý víkend a na polovinu prázdnin, tuto dohodu však nedodržel a nedodržuje ani nadále. Veškerá péče o dceru tak leží na matce, přičemž T. je obtížně zvládnutelná a má velmi specifické potřeby. Právě z důvodu péče o nezletilou v době prázdnin musela matka na toto období přerušit zaměstnání, a díky tomu se značně zhoršila její finanční situace. Od září 2017 sice matka nastoupila do pracovního poměru, má však kvůli dceři upravenou pracovní dobu, což se ovšem pochopitelně negativně odráží ve výši její příjmů. V závěru znovu zdůraznila, že výživné bylo naposled upraveno v roce 2001, přičemž od té doby potřeby dcery několikanásobně vzrostly. Nelze podle jejího názoru přehlédnout ani to, že otec v minulosti neplnil svoji vyživovací povinnost, za což byl trestně odsouzen. Svůj dluh však do dnešního dne nezaplatil. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Kolizní opatrovník se k odvolání písemně nevyjádřil. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo ( § 212 a § 212a o.s.ř. ), odvolání otce však opodstatněným neshledal. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na základě něj dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která v zásadě správně hodnotil jak po skutkové, tak po právní stránce. Odvolací soud především poznamenává, že nejde o primární úpravu výživného, a není tedy možno řešit otázku, jaká konkrétní výše výživného pro nezletilou koresponduje výdělkovým poměrům otce, resp. obou rodičů, nýbrž je nutno respektovat, že se jedná pouze o změnu již dříve stanoveného výživného, a je tedy podstatné především to, zda od poslední úpravy (kdy bylo výživné pro tehdy rok a půl starou T. stanoveno částkou 2 500 Kč měsíčně), došlo k zásadní změně poměrů na straně oprávněného či povinného subjektu, jež by zvětšení rozsahu dříve stanoveného výživného, odůvodňovala. Úkolem soudu prvního stupně i soudu odvolacího tak bylo zjistit, zda došlo v mezidobí od vydání, resp. účinnosti původního rozhodnutí, tj. jímž bylo výživné stanoveno částkou 2 500 Kč měsíčně, resp. byla schválena dohoda tohoto znění, na té či oné straně k tak markantní změně poměrů, že by se tato měla odrazit ve výši určeného výživného. Jak již bylo shora zmíněno, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21.8.2001 bylo stanoveno výživné pro T., jíž ještě nebylo ani rok a půl, částkou 2 500 Kč měsíčně, resp. otec se k placení této částky zavázal v rámci soudem schválené dohody, a to za situace, kdy byl nezaměstnaný, resp. se takto v rámci řízení o úpravu poměrů nezletilé prezentoval. Matka tehdy byla s dcerou na rodičovské dovolené a dosahovala drobného přivýdělku v rámci okrajově provozované podnikatelské výdělečné činnosti. Dceru v batolecím věku, a tedy s poměrně nízkými finančními nároky, měla v celodenní péči. V současné době je T. téměř osmnáct let, tři roky zpětně před podáním návrhu matky, jí bylo čtrnáct let, nyní navštěvuje střední odborné učiliště pro sluchově postižené, před tím navštěvovala základní školu pro osoby s týmž handicapem. Ačkoli nemá (kromě dřívějšího plavání) T. žádné rozsáhlé mimoškolní aktivity, jsou náklady nutné na péči o ni velmi zásadně zvýšeny právě jejím zdravotním postižením (speciální mobilní telefon, náramek na buzení, pomůcky do školy atd.). Kromě toho se ovšem odůvodněné potřeby nezletilé T. zcela zásadně zvýšily i jejím prostým růstem a vývojem, jakož i postupným zvyšováním životních nákladů obecně. Je naprosto zřejmé, že náklady na ošacení a stravu rok a půl starého dítěte jsou propastně nižší než náklady na stravu a ošacení, kosmetiku a jiné potřeby dospívající dívky, ne-li téměř dospělé ženy. Jakkoli příjmy matky v rozhodném období byly, a jsou i nadále, vyšší než v době primární úpravy výživného, nelze odhlédnout od toho, že vyjma období, kdy byla nezletilá po dobu tří měsíců v d. d. v Č. B. a několik dalších měsíců tamtéž ve specielní základní škole pro sluchově postižené, matka o dceru osobně pečuje, zajišťuje její výchovu, výživu a osobně dbá na její potřeby. Ačkoli je T. již téměř osmnáct let, klade její handicap na matku do současnosti podstatně zvýšené nároky, než je tomu u zdravých dětí obdobného věku. Je tedy nade vši pochybnost zřejmé, že poměry oprávněné T. se natolik markantně změnily, resp. její potřeby se natolik zásadně zvýšily, že se to nemůže neodrazit na výši výživného. Vzhledem k tomu, že matka podala návrh až po téměř šestnácti letech a do té doby byla s to akceptovat tak nízké výživné, jaké bylo původně stanoveno, resp. mezi rodiči sjednáno, je třeba realizovat zvýšení výživného alespoň od nejzazší hranice, již umožňuje zákon, tj. tři roky zpětně před podáním návrhu. Soud prvního stupně tak nepochybil, pokud zvýšil výživné počínaje 1.4.2014. Správně též k uvedenému datu zohlednil skutečnost, že otec byl v té době bez zaměstnání (tedy obdobě jako v době, kdy se zavázal k výživnému 2 500 Kč), a za této situace provedl navýšení pouze o nezbytnou částku 1 000 Kč měsíčně. Situace se ovšem změnila počínaje 1.1.2015. kdy se otec stal osobou samostatně výdělečně činnou, jež podniká v oboru vodoinstalatérství a topenářství. Počínaje tímto datem otec začal dosahovat ve své podnikatelské činnosti příjmů (v roce 2015 432 000 Kč a v roce 2016 dokonce 676 000 Kč), a nastaly tedy podmínky pro další zvýšení výživného. Soud prvního stupně nepochybil, pokud nezohlednil otcem paušálně uplatněné výdaje v rozsahu 80 % příjmů, neboť jeho reálné výdaje byly nepochybně nižší, což i sám otec připustil. Jejich výši však spolehlivě neprokázal, neboť nepředestřel veškeré podklady k nákladům vynaloženým reálně na svoji podnikatelskou činnost v daném období. Za této situace akceptuje odvolací soud postup soudu prvního stupně, jenž vzal jako základ pro stanovení otcova příjmů částky, které jako výdělky prezentuje v rámci svých statistických údajů Ministerstvo práce a sociálních věcí pro danou výdělkovou skupinu. S otcem je možno souhlasit jen v tom, že v uvedených statistických údajích na webových stránkách MPSV jsou uvedeny zprávy o hrubých výdělcích, resp. mzdách. Pro otce z nich pak vyplývají čisté výdělky pohybující se v roce 2015 kolem částky 18 500 Kč a v roce 2016 kolem částky 19 000 Kč měsíčně. Těmto částkám ovšem koresponduje soudem prvního stupně zvýšené výživné nejen z pohledu zvýšených potřeb nezletilé a zvýšených výdělkových možností otce, nýbrž i z pohledu doporučujících tabulek Ministerstva spravedlnosti, když částka 4 000 Kč činí 21,6 % z částky 18 500 Kč a 21 % z částka 19 000 Kč, přičemž doporučující rozpětí pro děti ve věku 15 – 17 let je 16 – 22 % příjmů povinného rodiče. Nemalou roli hraje i fakt, že otec nemá žádnou jinou zákonnou vyživovací povinnost, a poskytuje-li nějaké finanční prostředky na potřeby své přítelkyně nebo její dcery, činí tak vysloveně na bázi dobrovolnosti. Soud prvního stupně nepochybil ani tím, že přistoupil počínaje 1.9.2017 k dalšímu mírnému zvýšení výživného. Na rozdíl od otce je odvolací soud toho názoru, že nástup dítěte do nového (vyššího) vzdělávacího zařízení, je téměř vždy spojen v navýšení nákladů, a že tedy i tento okamžik je zlomovým bodem, jenž se má a musí odrazit na výši výživného. Proto odvolací soud akceptoval i poslední zvýšení výživného počínaje 1.9.2017 na částku 4 500 Kč. Zbývá poznamenat, že v letošním roce (za tři měsíce) dosáhne T. věku , a že pro děti starší roků je v již zmíněných doporučujících tabulkách uvedeno rozpětí výživného 19 – 25 % příjmů povinného rodiče. Částka 4 500 Kč posledně stanovená činí 23,6 %, a nikterak tedy nevybočuje z doporučených mantinelů. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zvýšení výživného jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrdil. Výrok o nedoplatku na výživném musel odvolací soud dle § 220 odst. 1 o.s.ř. korigovat nejen z toho důvodu, že otec se nově nastavené úpravě přizpůsobil jen částečně, nýbrž i proto, že od září 2017, kdy rozhodoval soud prvního stupně, nastala splatnost dalších tří měsíčních výživných. Od 1.4.2014 do 31.12.2014 vznikl otci nedoplatek 9 000 Kč (9 x rozdíl mezi placenými 2 500 Kč a stanovenými 3 500 Kč měsíčně), za období od 1.1.2015 do 30.4.2017 vznikl nedoplatek 42 000 Kč (28 x rozdíl mezi placenými 2 500 Kč měsíčně a stanovenými 4 000 Kč měsíčně), za období od 1.5.2017, kdy otec začal platit částku 3 500 Kč měsíčně, do 31.8.2017 nedoplatek 2 000 Kč ( 4 x rozdíl mezi placenými 3 500 Kč a stanovými 4 000 Kč měsíčně) a za období od 1.9.2017 do 31.12.2017 částka 4 000 Kč (4 x rozdíl mezi placenými 3 500 Kč a stanovými 4 500 Kč měsíčně), to vše poníženo o částku 8 506 Kč, již otec uhradil nad rámec výživného ve prospěch výchovně vzdělávacího zařízení v Č. B. Celkem tak nedoplatek na výživném činí 48 494 Kč a otci byla stanovena povinnost zaplatit jej k rukám matky, přičemž splatnost byla s ohledem na celkovou výši nedoplatku rozložena do dvou splátek, z nichž první ve výši 30 000 Kč je splatnou ke konci tohoto školního roku, tedy před obdobím prázdnin, jež je obvykle spojováno se zvýšenými výdaji, a druhá k počátku dalšího školního roku, jenž je rovněž většinou spojen s vyššími výdaji na pořizování nových školních pomůcek, ošacení atd. Vzhledem k tomu, že došlo k byť jen částečné změně rozhodnutí soudu prvního stupně, musel odvolací soud znovu rozhodnout i o nákladech řízení vynaložených jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 23 z.ř.s. pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud neshledal žádný podstatný důvod pro vybočení ze zásady zakotvené v ust. § 23 z. ř. s., podle nějž v řízení, které lze zahájit i bez návrhu, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení podle jeho výsledku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné. V Praze dne 4. ledna 2018 JUDr. Irena N o s k o v á v. r. předsedkyně senátu