I.Opravuje-li soud ve smyslu § 1168 odst. 1 o.z. rozsudkem vady prohlášení vlastníka, jímž se mění vymezení jedné z jednotek, rozsah společných částí domu a v souvislosti s tím spoluvlastnické podíly na společných částech domu vlastníků všech jednotek v domě, musí být účastníky řízení všichni tito vlastníci. II.Městská část, jíž byl svěřen do správy majetek (jednotky v domě) hlavního města Prahy, má právní zájem na odstranění vady prohlášení vlastníka ve smyslu § 1168 odst. 1 věta druhá o.z.

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Suneghové a soudců JUDr. Jany Šrédlové a Mgr. Lucie Králové ve věci žalobkyně: Městská část Praha xxx, sídlem xxxx, Praha zastoupená advokátkou proti žalovanému: Ing. O. N., narozený xxx bytem xxx, xxx zastoupený advokátkou o odstranění vad prohlášení vlastníka, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 3. května 2019, č. j. 39 C 67/2016-199, takto: I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem ze dne 3. května 2019, č. j. 39 C 67/2016-199, soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala odstranění vad prohlášení vlastníka o vymezení jednotek v domě č. p. xxx na pozemku parc. č. xxx, k. ú. xxx, obec xxx, způsobem specifikovaným ve výroku I rozsudku (změna velikosti spoluvlastnického podílu na společných částech budovy a pozemku, nová specifikace jednotky č. 908/101, výmaz jednotky 908/102), rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a náhradě nákladů státu. 2. Žalobkyně se původní žalobou domáhala, aby soud nahradil projev vůle žalovaného s uzavřením dohody o změně prohlášení vlastníka; v průběhu řízení se souhlasem soudu změnila žalobu tak, že se domáhá odstranění vad prohlášení vlastníka ve smyslu § 1168 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobu odůvodnila tím, že při tvorbě prohlášení vlastníka v roce 2002 nebyly vzaty v úvahu stavební úpravy provedené v letech 2002 a 2003 na základě rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Na základě těchto stavebních úprav došlo k rozšíření podlahové plochy nebytové jednotky č. xxx, která původně činila 153 m2, o 38 m2 společných částí domu, zároveň došlo ke sloučení s nebytovou jednotkou xxx o velikosti 15 m2, která tím zanikla. 3. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že dům č. p. xxx, na pozemku č. parcelní xxx, zapsaný na LV xxx, v katastrálním území xxx, obec xxx, je ve vlastnictví hlavního města Prahy, správu vykonává Městská část Praha xxx. Prohlášením vlastníka ze dne 31. 10. 2002 byly vymezeny bytové jednotky č. xxx a nebytové jednotky č. xxx. Po privatizaci části jednotek se stala žalobkyně správkyní nebytových jednotek č. xxx a rovněž jí byla svěřena správa spoluvlastnického podílu na společných částech domu. Žalovaný je vlastníkem bytové jednotky č. xxx a příslušného spoluvlastnického podílu. Rozhodnutím o dodatečném povolení stavby ze dne 11. 6. 2001, č. j. xxx, odbor výstavby Úřadu městské části Praha xxx dodatečně povolil změnu stavby - kavárna v I. NP a I. PP v domě č. p. xxx. Na základě stavebních úprav došlo k rozšíření podlahové plochy jednotky č. xxx, která původně činila 153,7 m2, o 37 m2 společných částí domu a sloučení nebytové jednotky č. xxx s nebytovou jednotkou č. xxx, která sloučením zanikla. Společnost M. s. r. o. podala dne 8. 8. 2002 návrh na kolaudaci stavby stravovacího zařízení. Kolaudační rozhodnutí ze dne 2. 4. 2003, kterým Odbor výstavby Úřadu městské části Prahy xxx dodatečně povoluje užívání stravovacího zařízení v I. NP a I. PP tohoto domu, nabylo právní moci dne 9. 4. 2003. V současné době je celý nebytový prostor v předmětném domě (č. 101, č. 102 a společné prostory o výměře 37 m2) užíván jedním nájemcem, který zde provozuje bar. Propojený nebytový prostor č. 101 a 102 nyní tvoří jeden celek a má rozměr 166 m2. Žalobkyně se domáhala po jednotlivých vlastnících jednotek v domě uzavření nejprve dohody o změně prohlášení vlastníka a následně podepsání společného prohlášení o odstranění vad prohlášení vlastníka ve smyslu § 1168 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. a dále podepsání dohody o finančním vypořádání. Žalovaný ani jeden z dokumentů nepodepsal. 4. Zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně s odkazem na přechodné ustanovení § 3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů. Tato úprava postrádala ustanovení o možnosti odstranění vady prohlášení. Soud dále dospěl k závěru, že prohlášení vlastníka o vymezení jednotek vadné nebylo, odpovídalo tehdejšímu faktickému stavu, neboť ke změnám jednotek a stavebním úpravám došlo až později, změny byly kolaudovány až 9. 4. 2003. Proto podané žalobě nelze vyhovět. Stejný závěr by platil i tehdy, pokud by soud aplikoval § 1168 o. z. Současný rozpor stavu uvedeného v prohlášení a faktického stavu jednotek a společných prostor nelze odstranit postupem podle § 1168 o. z., ale pouze novým prohlášením vlastníka o vymezení jednotek. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně a namítala, že nesouhlasí v prvé řadě se závěrem soudu I. stupně, že na daný spor je třeba aplikovat dosavadní právní úpravu, odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3862/2015 a sp. zn. 29 ICdo 34/2015. Dále namítala, že soud neúplně zjistil skutkový stav věci a dospěl k nesprávnému závěru, že vada prohlášení vlastníka vznikla až po jeho zápisu v katastru nemovitostí. Změna jednotky byla fakticky provedena a dokončena ještě před prohlášením vlastníka, skutečnost, že nebyla zkolaudována, není podstatná. Další námitky žalobkyně směřovaly proti závěrům znaleckého posudku a jeho kvalitě. Naposledy žalobkyně brojila proti postupu soudu, který změnil svůj právní názor na projednávanou věc a žalobkyni s ním neseznámil, aby se k němu mohla vyjádřit a případně navrhnout další důkazy. Zmíněný postup považuje žalobkyně za vadu řízení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení, případně jej změnil a žalobě vyhověl. 6. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné. 8. Namítá-li žalobkyně, že soud I. stupně účastníky neseznámil se svým právním názorem, aby se k němu účastníci mohli vyjádřit a navrhnout důkazy, čímž založil vadu řízení, není její odvolací námitka důvodná. Odvolatelka v podstatě namítá překvapivost rozhodnutí. Za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne xxx, sp. zn. xxx, ze dne xxx, sp. zn. xxx, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne xxx, sp. zn. xxx, a ze dne xxx, sp. zn. xxx. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Skutečnost, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, s nímž odvolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé a zakládající vadu řízení. Nebyl zde ani prostor pro poučení podle § 118a o. s. ř., jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně není založeno na závěru, že žalobkyně je neúspěšná ve sporu proto, že neunesla břemeno tvrzení či břemeno důkazní. 9. Odvolací soud souhlasí s odvolatelkou, že soud I. stupně nesprávně vyložil přechodné ustanovení § 3063 o. z., nesprávně věc posuzoval podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, přesto však napadený rozsudek, z dále vyložených důvodů, co do výsledku obstojí. 10. Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů. 11. Podle § 3063 o. z. nabyl-li vlastnického práva alespoň k jedné jednotce v domě s byty a nebytovými prostory přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nabyvatel podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, vznikne i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona vlastnické právo k dalším jednotkám v tomto domě podle dosavadních právních předpisů. 12. Jak vysvětluje důvodová zpráva, ustanovení § 3063 o. z. vylučuje vznik takového vlastnictví bytů, které by v sobě slučovalo právní režim založený zákonem č. 72/1994 Sb. i právní režim založený novým občanským zákoníkem. Účelem tohoto ustanovení je zamezit situaci, aby v témže domě existovaly dva různé právní režimy spoluvlastnictví nemovité věci, z nichž jedním by bylo vlastnictví bytů podle zákona o vlastnictví bytů a druhým bytové spoluvlastnictví podle zákona č. 89/2012 Sb., a tedy dva druhy jednotek, z nichž jedny by byly "staré" jednotky, vzniklé podle zákona o vlastnictví bytů a druhé by byly "nové" jednotky, vzniklé již podle ustanovení o. z. Uvedené ustanovení však nic nemění na tom, že s účinností od 1. 1. 2014 je vlastnictví jednotek, vzniklé na základě zákona č. 72/1994 Sb., převedeno do režimu právní úpravy obsažené v občanském zákoníku ve smyslu § 3028 odst. 2 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne xxx, sp. zn. xxx, uveřejněný pod č. xxx Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne xxx, sp. zn. xxx). Pro projednávanou věc to znamená, že případné vady prohlášení, jímž byly v budově vymezeny jednotky, lze odstranit postupem podle § 1168 o. z. bez ohledu na to, že ke vkladu prohlášení vlastníka došlo před 1. 1. 2014 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne xxx, sp. zn. xxx), jestliže jsou v petitu žaloby jednotky nadále specifikovány podle původní právní úpravy. 13. Podle § 1168 odst. 1 o. z. vymezuje-li prohlášení jednotku neurčitým nebo nesprávným způsobem a neodstraní-li je původce prohlášení bez zbytečného odkladu poté, co ho na vadu upozornila osoba, která na tom má právní zájem, mohou vadu odstranit vlastníci dotčených jednotek společným prohlášením. Nedojde-li k tomu, rozhodne o odstranění vady soud na návrh osoby, která na tom má právní zájem. Podle odst. 2 určí-li prohlášení neurčitě nebo nesprávně podíl vlastníka jednotky na společných částech, nepřihlíží se k tomu. 14. Podle § 1169 odst. 1 o. z. vlastníci jednotek mohou prohlášení změnit. Je-li jednotka zatížena, lze prohlášení změnit s předchozím souhlasem osoby oprávněné z věcného práva. Podle odst. 2 ke změně prohlášení se vyžaduje dohoda dotčených vlastníků jednotek o změně jejich práv a povinností uzavřená v písemné formě. Účinnosti dohoda nabývá, pokud s ní v písemné formě souhlasí vlastníci jednotek s většinou hlasů, popřípadě s kvalifikovanou většinou hlasů určenou v prohlášení, a to i když nejsou stranami dohody. 15. Odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že v obecné rovině podle § 1168 odst. 1 o. z. lze postupovat v případě, kdy prohlášení vlastníka o vymezení jednotek v domě bylo vadné již v okamžiku jeho vkladu do katastru nemovitostí, tj. že již v tomto okamžiku existoval rozpor mezi prohlášením a faktickým stavem. V případě, kdy ke stavebním úpravám dojde až po vkladu prohlášení do katastru nemovitostí, je nutno postupovat podle § 1169 o. z., a prohlášení změnit. 16. Bez ohledu na výše řečené je však třeba se nejprve zabývat otázkou věcné legitimace. Po změně žaloby, již soud I. stupně připustil, se měl v prvé řadě zabývat touto otázkou, a teprve byly-li by splněny formální předpoklady pro vyhovění žalobě, bylo namístě zabývat se skutečnostmi týkajícími se tvrzených vad prohlášení. Okruh účastníků v nyní projednávané věci musí být totiž jiný, než tomu bylo v řízení, jímž se žalobkyně (původní žalobou) domáhala nahrazení projevu vůle jednoho z vlastníků jednotky, který (na rozdíl od ostatních) neuzavřel dohodu o změně prohlášení. Vzhledem k tomu, že soud I. stupně se otázkou věcné legitimace účastníků nezabýval, odvolací soud při odvolacím jednání seznámil účastníky se svým právním názorem, aby jeho rozhodnutí pro ně nebylo překvapivé a aby se mohli k této otázce vyjádřit (viz výše výklad o překvapivosti rozhodnutí). 17. Opravuje-li soud ve smyslu § 1168 o. z. rozsudkem vady prohlášení vlastníka, jímž se mění vymezení jedné z jednotek (sloučení dvou jednotek v jednu a zabrání části společných prostor), a v souvislosti s tím spoluvlastnické podíly vlastníků všech jednotek v domě, vydává rozhodnutí, jímž zasahuje do práv a povinností všech vlastníků jednotek; účastníky řízení tak musí být všichni tito vlastníci, neboť všichni jsou takovou opravou prohlášení vlastníka dotčeni, a pro všechny musí být výrok rozsudku závazný (§ 159a odst. 1 o. s. ř.). Vlastníci vystupující na jedné straně sporu jsou nerozlučnými procesními společníky se všemi procesními právy a povinnostmi, které pro ně z tohoto jejich postavení plynou (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Je tomu tak proto, že pokud rozhoduje o opravě vad prohlášení vlastníka soud, pozbývají významu dohody, které o tom případně dříve uzavřeli někteří ze spoluvlastníků, neboť prohlášení vlastníka je rozhodnutím soudu opravováno jako celek. Nejsou-li všichni vlastníci jednotek účastníky řízení, jedná se o takový nedostatek v okruhu jeho účastníků, který znamená nedostatek věcné legitimace, a soud v takovém případě musí žalobu bez dalšího zamítnout. Soudy přitom nejsou povinny poučovat účastníky podle § 5 a § 92 odst. 1 o. s. ř. o tom, že ve věci má či může být žalován ještě další subjekt, takové poučení by zřetelně vybočilo z mezí procesních pravidel sporu, oslabilo by úlohu soudu jako nestranného orgánu a založilo nerovnost mezi účastníky občanského soudního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne xxx, sp. zn. xxx, usnesení Nejvyššího soudu ze dne xxx, sp. zn. xxx). Navrhla-li žalobkyně přistoupení dalších účastníků do řízení na straně žalobkyně podle § 92 odst. 1 o. s. ř. až v odvolacím řízení, je takový návrh nepřípustný (§ 216 odst. 1 o. s. ř.), neboť § 92 o. s. ř. pro odvolací řízení neplatí. Odvolací soud o návrhu žalobkyně nerozhodoval, protože k němu jako k úkonu v odvolacím řízení nepřípustnému vůbec nepřihlédl (§ 41a odst. 3 o. s. ř.). 18. Odvolací soud považuje za nezbytné vyjádřit se též k otázce, zda městská část, jíž byl svěřen do správy majetek hlavního města Prahy, má právní zájem na odstranění vady prohlášení vlastníka ve smyslu výše citovaného ustanovení § 1168 odst. 1 o. z. Takovými osobami jsou zásadně ti, kdo jsou takovým rozhodnutím dotčeni ve svých právech – především tedy vlastníci či spoluvlastníci jednotek v domě, a podle povahy a okolností případně také osoba oprávněná z věcného práva k dělené nemovitosti nebo její části (např. zástavní věřitel některé jednotky), příp. jiná osoba, jejíž právní postavení by mohlo být opravou prohlášení vlastníka dotčeno. Zda má žalobkyně právní zájem na odstranění vad prohlášení vlastníka ve smyslu výše citovaného ustanovení § 1168 o. z., je třeba posoudit v kontextu celkového pojetí právního postavení hlavního města Prahy a městských částí, jejich vzájemných vztahů a vztahů vůči třetím subjektům, vůči nimž vystupují při své činnosti. 19. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, hlavní město Praha nakládá s vlastním majetkem a hospodaří s ním za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem podle vlastního rozpočtu. Podle odst. 2 tohoto ustanovení městské části mají vlastní rozpočet a za podmínek stanovených tímto zákonem, zvláštním zákonem nebo Statutem hospodaří podle něj. Podle odst. 3 tohoto ustanovení městské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem. 20. Podle § 3 odst. 2 tohoto zákona městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. 21. Podle § 17 Statutu hlavního města Prahy (vydaného obecně závaznou vyhláškou č. 55/2000 Sb. hl. m. Prahy, dále jen „Statut“) městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy všechna práva a povinnosti vlastníka a rozhodují o všech majetkoprávních úkonech v plném rozsahu, není-li v této vyhlášce stanoveno jinak. Městské části jsou povinny zajišťovat samostatnou odbornou údržbu svěřeného majetku, odpovídají za technický stav tohoto majetku a vedou jeho účetnictví, majetkovou a odbornou evidenci. 22. Podle § 18 odst. 1 Statutu městská část musí oznámit hlavnímu městu Praze záměr rozhodnout o těchto majetkoprávních úkonech: a) převodu samostatných pozemků, staveb nebo částí staveb, včetně pozemků se stavbou souvisejících, kde cena zjištěná podle zvláštního předpisu převyšuje 5 000 000 Kč, nebo 50 000 000 Kč v případě záměru městských částí Praha 1 až Praha 22, b) přijetí úvěru (půjčky) a přijetí kontokorentního úvěru, pokud jeho výše převyšuje 1/6 příjmů posledního schváleného rozpočtu městské části, c) nepeněžitých vkladech ve formě nemovitostí do obchodních společností a dobrovolného svazku obcí, jejichž souhrnná cena zjištěná podle zvláštního předpisu převyšuje 3 000 000 Kč, d) převodu veřejně prospěšných staveb včetně pozemků pro veřejně prospěšné stavby, staveb veřejného vybavení, včetně zastavěných pozemků a pozemků tvořících se stavbami jeden funkční celek, e) převodu pozemků s objekty veřejné zeleně, f) odstranění věcí, jejich likvidace či demolice, kde zůstatková cena této věci v případě movité věci či souboru movitých věcí bude 1 000 000 Kč a více a v případě nemovitých věcí přesáhne 5 000 000 Kč. 23. Z této úpravy je zřejmé, že zákon o hlavním městě Praze vyjadřuje základní princip hospodaření městských částí tak, že nedisponují svým majetkem, ale s majetkem hlavního města Prahy. Již § 34 tohoto zákona upravuje v obecných rysech hospodaření městských částí tak, že s takto svěřeným majetkem nakládají z pozice vlastníka s některými omezeními stanovenými zákonem a Statutem. Statut jako podzákonný předpis konkretizuje problematiku upravenou v základních rysech již samotným zákonem v tom smyslu, že upřesňuje práva a povinnosti městských částí při správě svěřeného majetku (§ 17 a násl.). Právo správy ke svěřenému majetku je koncipováno velmi široce, městské části rozhodují v plném rozsahu o všech majetkoprávních úkonech, přičemž pouze v některých případech musí oznámit svůj záměr hlavnímu městu Praze jako vlastníku (viz výše citovaný § 18 Statutu). Odvolací soud tak má za to, že svědčí-li městské části takto široce koncipované právo správy ke svěřenému majetku, svědčí jí i právní zájem na odstranění vady prohlášení vlastníka, neboť rozhodnutí v takové věci bude mít dopad do výkonu jejích práv a povinností při nakládání se svěřeným majetkem. 24. Vzhledem ke zjištěnému nedostatku věcné legitimace se odvolací soud již nezabýval odvolací námitkou o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ohledně okamžiku, kdy ke stavebním úpravám měnícím nebytové jednotky došlo, což je skutečnost jinak pro projednávanou věc podstatná, aby bylo možno učinit závěr o tom, zda v době vkladu do katastru nemovitostí bylo prohlášení vlastníka vadné, či nikoli. 25. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a napadené rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné (i když z jiných důvodů než uváděných soudem I. stupně), včetně správných výroků o nákladech řízení účastníků a ve vztahu ke státu, potvrdil. 26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. Úspěšnému žalovanému vznikly náklady za právní zastoupení advokátem ve výši odměny 5 000 Kč (2 x 2 500 Kč za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) podle § 9 odst. 3 písm. b), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., k odměně náleží náhrada hotových výdajů v paušální výši 2 x 300 Kč podle § 13 téže vyhlášky. Celkem náklady činí 5 600 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Praha 15. listopadu 2019 JUDr. Iva Suneghová v. r. předsedkyně senátu