ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka ve věci žalobce: Neovize SL s. r. o., IČO 29149878 sídlem Praha 8, Na Truhlářce 2067/6 zastoupený advokátem JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA sídlem Brno, Lidická 710/57 proti žalovanému: PROVISUS SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ, registrační číslo 0000312960 v restrukturalizačním řízení sídlem Polská republika, 42-209 Częstochowa, ul. Rędzińska 112 o zdržení se jednání, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. února 2019, č. j. 25 C 224/2017-380, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) a nákladech řízení (III.) potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7.970 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Milana Vašíčka, advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zdržet se zprostředkování pacientů k provedení operace šedého zákalu společnosti PROVISUS s. r. o., IČO 04719174, sídlem Smetanova 1912/5, 737 01 Český Těšín (výrok I.), vrátil žalobci část složené zálohy ve výši 16.367 Kč (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 41.030 Kč (výrok III.). 2. Takto rozhodl na základě žaloby, kterou se žalobce domáhal shora uvedeného výroku s tvrzením, že mezi účastníky byla dne 25. 11. 2015 uzavřena smlouva o spolupráci, jejímž cílem bylo provádění operace šedého zákalu u pacientů z Polské republiky v zařízení žalobce v České republice. Předmětem smlouvy byla exkluzivita v tom smyslu, že pokud bude chtít žalovaný vozit pacienty s léčbou očí do České republiky, bude tak činit výhradně k žalobci. Žalovaný však nejméně od 29. 5. 2017 spolupracuje se svojí dceřinou společností PROVISUS s. r. o., porušil tím tedy článek 7 bod 2 smlouvy mezi stranami, neboť žalobce nedal k takovémuto jednání souhlas a smlouva mezi účastníky nadále trvá. Pravomoc a příslušnost soudu i rozhodné právo se řídí, dle uzavřené smlouvy, sídlem žalobce, rozhodné právo bylo české. Žalovaný ke své obraně namítal věcnou i místní nepříslušnost soudu, nárok žalobce neuznal, byť připustil podepsání smlouvy, ta mu však nebyla ze strany žalobce vrácena. Žalovaný byl ve vztahu k žalobci v postavení slabší strany. Namítal neplatnost smlouvy, neboť zdravotní služby pacientům nelze zprostředkovávat, konkurenční doložka je ve smyslu ust. § 2975 o. z. nezákonná, a to pro rozpor s dobrými mravy. 3. Soud I. stupně dovodil svoji mezinárodní příslušnost i české rozhodné právo s odkazem na článek 25 bod 1. Nařízení Brusel I bis, a rozhodné české právo s ohledem na dohodu stran. 4. Po provedení důkazů výpověďmi svědků, listinami, a to zejména smlouvou o spolupráci, notářským zápisem, prohlášením žalovaného, výpisy z obchodních rejstříků a náhledy webových stránek, facebookových profilů, překladů sms konverzace a nedatovaného přepisu telefonního rozhovoru, dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Citoval ust. § 1725, § 1746, § 1759, § 1789, § 2445, § 2975, § 433 a § 5 odst. 1 o. z. a dále ust. § 28 odst. 3 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Vzal za nesporné, že strany dne 25. 11. 2015 uzavřely smlouvu o spolupráci, která nadále trvá a nebyla vypovězena. Vzhledem k tomu, že žalovaný je stejně jako žalobce podnikatel a zároveň v řízení neprokázal, že by na něj při podpisu smlouvy byl činěn jakýkoli nátlak či že na žalobci byl jakkoli existenčně závislý, a tím nepřímo nucený k podpisu smlouvy, dovodil, že nelze mít za prokázané, že by žalovaný byl slabší stranou této smlouvy. Přitom zohlednil i to, že osoby vystupující ve společnosti žalovaného založily později českou společnost s ručením omezeným, a musely mít tedy vědomí o českém právním řádu. Uzavřenou smlouvu hodnotil soud I. stupně jako smlouvu inominátní, nikoliv zprostředkovatelskou, a to ve smyslu ust. § 1746 odst. 2 o. z. Sjednanou ″konkurenční doložku″ neshledal za nezákonnou, neboť samotná výhradnost smluvního vztahu není nepřiměřeným zásahem do práva účastnit se hospodářské soutěže a povinnost zdržet se určitého jednání byla ve smlouvě stanovena oběma stranám a u obou byla utvrzena stejně vysokou smluvní pokutou. Smlouva neodporuje zákonu o zdravotních službách, nepopírá právo pacientů na volbu lékaře, když povinností žalovaného bylo toliko nabídnout pacientům možnost operace v České republice. Dále dovodil, že žalovaný má na společnost PROVISUS s. r. o. významný vliv a obě společnosti poskytují zdravotní péči v oboru očního lékařství. Po provedení svědeckých výpovědí, se zohledněním internetových prezentací společností i nesporných skutečností vzal za prokázané, že internetová prezentace žalovaného směřuje k získávání nových pacientů k operacím šedého zákalu a nabízí jim možnost provedení operace na klinice v Českém Těšíně polskými lékaři, naopak webové a facebookové stránky společnosti PROVISUS s. r. o. nabízí pacientům z Polska možnost absolvovat operaci na polské klinice v Českém Těšíně. Poslední pacient odeslaný žalovaným byl na klinice žalobce ale odoperován v dubnu roku 2017, klinika PROVISUS v Českém Těšíně tuto činnost naopak vykonává a operuje polské pacienty, jak měl za prokázané z výpovědi svědkyně MUDr. Ch. To, že mezi klinikou žalovaného a klinikou PROVISUS probíhá spolupráce, dovodil i z přejmenování žalovaného z původního názvu žalované Euromedic na PROVISUS i z časové souvislosti založení české pobočky PROVISUS s. r. o. Ze všech shora uvedených důkazů pak dovodil, že mezi klinikou žalovaného v Częstochowe, klinikou PROVISUS s. r. o. v Českém Těšíně probíhá spolupráce ve formě, která je obdobou spolupráce dohodnuté ve smlouvě mezi žalobcem a žalovaným, aniž by s takovýmto jednáním žalobce vyslovil souhlas. Z těchto důvodů, výrokem I., žalobě vyhověl. Žalobci vrátil část složené zálohy na náklady dokazování (výrok II.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. (výrok III.). 5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalovaný. Zopakoval svoji námitku o věcné nepříslušnosti soudu i další procesní námitky týkající se nedoručení listinných důkazů v polském jazyce, respektive jejich překladu, čímž byl zkrácen na svých procesních právech. Na rozdíl od žalobce žalovaný zastává stanovisko, že podstata spolupráce stran spočívala v pronájmu operačního bloku zařízení žalobce, což prokazují důkazy, které soud I. stupně pominul. Domnělá spolupráce mezi žalovaným a společností PROVISUS s. r. o. je soudem I. stupně vyvozována z neopodstatněných domněnek a pravděpodobnosti, takovouto spolupráci žalovaný popírá. Žalobce nepředložil důkaz v podobě údajů konkrétního pacienta, který by jeho tvrzení prokazoval, v průběhu řízení žalobce měnil svá skutková tvrzení, což u žalovaného vzbuzuje nemalé pochybnosti o právním hodnocení věci. Tato tvrzení byla nadto neúplná a nepravdivá, a soud měl proto i z tohoto důvodu žalobu zamítnout. Žalobce mohl být ve sporu úspěšný pouze za situace, kdy by jednoznačně prokázal, že obsah spolupráce mezi ním a žalovaným se podobá spolupráci, která probíhá mezi žalovaným a společností PROVISUS s. r. o. Pokud se soud spokojil pouze s výtisky z webových stránek v polském jazyce bez uceleného českého překladu a s výslechem svědkyně M. K., které je rozporné s elektronickou konverzací mezi ní a zástupcem žalovaného, neměl soud I. stupně žalobě vyhovět i za situace, kdy nevzal žádné argumenty žalovaného v potaz. Pokud soud na jedné straně učinil závěr, že smlouva nestanoví povinnost žalovaného zprostředkovávat žalobci určitý počet pacientů, na druhou stranu mu ve výroku o věci samé zakázal zprostředkovávat pacienty společnosti PROVISUS s. r. o., je toto zjištění nejenom nesrozumitelné, ale rozsudek je pro neurčitost rovněž nevykonatelný. Oproti zjištění soudu I. stupně je žalovaný přesvědčen, že majetková provázanost se společností PROVISUS s. r. o. neprokazuje, že s ní žalovaný spolupracuje na obdobné bázi, jako spolupracoval s žalobcem. Důkazní břemeno v tomto závisí na žalobci. Veškeré důkazy navržené žalobcem jsou nedostatečné, jednoznačně a věrohodně neprokazují, že by žalovaný porušil podmínky smlouvy, kterou měl uzavřenu s žalobcem, a ani že by žalovaný měl uzavřenu obdobnou smlouvu se společností PROVISUS s. r. o. K tomu přistupuje i nesprávný postup soudu I. stupně, který nezajistil komplexní překlady písemných důkazů založených žalobcem. Ze všech těchto důvodů navrhl změnu napadeného rozsudku, zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení. Právní zástupce žalovaného s odkazem na výpis z Obchodního a soudního věstníku Polské republiky, znění článku 293 polského zákona o restrukturalizaci, posléze upozornil odvolací soud na to, že žalovaný podléhá v Polsku zahájenému reorganizačnímu řízení, právnímu zástupci proto zanikla ze zákona plná moc pro zastupování v tomto sporu. Proto navrhl přerušení řízení dle ust. § 141a insolvenčního zákona (zákona č. 182/2016 Sb.) a článku 293 polského zákona o restrukturalizaci. 6. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku jako věcně správného. K námitce věcné nepříslušnosti uvedl, že ta byla již zkoumána v rámci rozhodnutí soudu I. stupně ze dne 28. 2. 2018, č. j. 25C 244/2017-122. Předmětem řízení je přitom sjednaná konkurenční doložka ve smyslu § 2975, nikoli nekalá soutěž v § 2976 – 2990 o. z. Přirovnání k nekalé soutěži je nepřiměřené. Žalovaný byl od počátku zastoupen advokátem, který ovládá polský jazyk; námitka, že mu nebyly doručeny listiny v polském překladu, je proto nepřípadná, neboť na svých právech žalovaný zkrácen nebyl. Z pohledu žalobce je nerozhodné, jak byla spolupráce realizována, zda by byla nazvána slovy zprostředkování či doporučení či zasílání, nebo zda bude, či nebude existovat písemná smlouva či výslovná dohoda o takové spolupráci, neboť tak se strany dohodly v konkurenční doložce. Námitku žalovaného o nevymezení přesného obsahu spolupráce lze proto považovat za bezpředmětnou. Neschopnost předložit důkaz v podobě smlouvy mezi žalovaným a společností PROVISUS s. r. o. není dána zaviněním na straně žalobce, nýbrž povahou sporu jako takového. Žalobce může zachycovat pouze vnější projevy takovéto smlouvy, patrné například z komunikace s potencionálními zákazníky apod. Žalobcem před soudem I. stupně předložený řetězec důkazů dává natolik přesvědčivou představu o tom, že spolupráce mezi žalovaným a společností PROVISUS s. r. o. probíhala a probíhá. Obě společnosti mají totožné stránky, na stránkách obou společností jsou uvedeny kontakty i na kliniky druhé společnosti, v obou klinikách operují stejní lékaři, v českých klinikách operují polští lékaři neovládající český jazyk, česká společnost je dceřinou společností polské společnosti, zvukové záznamy prokazují možnost indikace v Polsku a operaci v České republice, omyl, kdy pacienti odeslaní polskou společností PROVISUS do české společnosti navštívili kliniku žalobce, facebookový profil české společnosti PROVISUS s. r. o. a internetové stránky této společnosti a zjevná časová návaznost mezi vznikem společnosti PROVISUS s. r. o. a skončením spolupráce s žalobcem. Ze všech těchto důvodů proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 7. Odvolací soud, s ohledem na zahájení restrukturalizačního řízení s žalovanou, nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro věcné projednání odvolání žalované a zároveň, zda jsou dány důvody pro navrhované přerušení řízení či odročení jednání. 8. Obdobně jako v českém insolvenčním zákoně (viz § 252 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení), upravuje článek 293 polského zákona o restrukturalizaci zánik doposud udělených plných mocí okamžikem zahájení „sanačního“ řízení. To bylo zahájeno dne 7. 8. 2019 (viz výpis z Obchodního a soudního věstníku Polské republiky). Předvolání k jednání obdržel právní zástupce žalované (jako český advokát) dne 29. 7. 2019, účinky úpadku měly nastat dne 7. 8. 2019. Právní zástupce měl povinnost po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních služeb zanikla, činit neodkladné úkony tak, aby jeho klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných zájmech újmu (ust. § 20 odst. 6 zákona o advokacii), mezi které lze považovat i povinnost informovat klienta o nařízeném jednání. Odvolací soud měl proto splněnou podmínku včasného předvolání žalované pro řádné projednání odvolání, nejistota právního zástupce žalované, zda aktuálně má, či nemá plnou moc pro odvolací řízení (ostatně vyvolaného žalovanou) zákonným důvodem pro odročení není. 9. Důvody pro přerušení řízení dle výše citovaného článku 293 polského zákona o restrukturalizaci rovněž nenastaly, neboť toto ustanovení přerušení řízení v důsledku nastalé restrukturalizace neřeší. Upravuje (i dle tvrzení žalovaného) výhradně otázku zániku původních plných mocí okamžikem zahájení „sanačního řízení“ a možnost udělení nových plných mocí (případě prokury) v „sanačním řízení“ jmenovaným správcem. 10. Podle ust. 141a insolvenčního zákona, po právní moci rozhodnutí o úpadku zastaví soud nebo jiný k tomu příslušný orgán řízení o pohledávkách nebo jiných právech, která byla zahájena v rozporu s omezeními podle § 109 odst. 1 písm. a) a podle § 140c. Důvody pro přerušení řízení dle ust. § 141a ins. zákona v daném řízení rovněž nenastaly již jen z toho důvodu, že rozhodným insolvenčním právem ve smyslu článku 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/848, o insolvenčním řízení, je právo polské, neboť právě zde bylo insolvenční řízení zahájeno. Ostatně výsledek tohoto řízení (tedy to, zda se žalovaný má nebo nemá zdržet jednání popsaného rozsudkem) se ve výsledku nijak nedotkne majetkové podstaty dlužníka (úpadce) v insolvenčním řízení vedeném v Polské republice, a to i kdyby bylo v České republice zahájeno tzv. vedlejší insolvenční řízení ve smyslu článku 34 a násl. citovaného Nařízení. 11. Protože nenastaly podmínky pro přerušení řízení ani odročení jednání, přezkoumal odvolací soud rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. 12. Soud I. stupně, s ohledem na přeshraniční prvek, správně dovodil svoji mezinárodní příslušnost (viz poslední odstavec odůvodnění na straně 5 rozsudku, na jeho závěry lze v tomto v plném rozsahu odkázat. Pokud se týká rozhodného práva, soud I. stupně rovněž správně dovodil použitelné (rozhodné) české právo, které vyplývá z dohody stran v článku 10.1 smlouvy (viz článek 3 bod 1 Nařízení Řím I). 13. K procesním námitkám vzneseným v odvolání lze uvést, že v daném případě žalobce (jak správně uzavřel soud I. stupně) odvíjí svůj nárok od smluvního ujednání stran o konkurenční doložce, nikoli z nároků žalobce vyplývajících z ust. § 2972 až § 2990 o. z. (nekalosoutěžního jednání), námitka žalované o věcné příslušnosti Městského soudu v Praze jako soudu I. stupně proto není důvodná. 14. Námitka žalovaného, že petit není určitý a vykonatelný, případná rovněž není. V řízení bylo soudem I. stupně vydáno předběžné opatření obsahující obdobný petit (usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. března 2018, č. j. 25 C 224/2017-146), které prošlo odvolacím přezkumem (viz usnesení odvolacího soudu č. j. 18Co 110/2018-235 ze dne 9. 5. 2019, zejména odstavec 11.), a v řízení v mezidobí nevyšla najevo žádná okolnost, která by tehdejší závěr obou soudů o vykonatelnosti navrženého petitu změnila. 15. Ani námitka žalovaného, že mu nebylo doručeno poučení o možnosti odmítnout zásilku v cizím jazyce, čímž byl zkrácen na svých procesních právech, důvodná není. Právo na překlad soudních písemností do jazyka, kterému rozumí účastník, jenž neovládá český jazyk, nevyplývá z žádného ustanovení českého práva, práva Evropské unie ani žádné mezinárodní smlouvy, kterou by byla Česká republika vázána. V rozsudku ze dne 8. 5. 2008 ve věci C-14/07 – Ingenieurbüro M. W. und Partner GbR v. Industrie- und Handelskammer Berlin, za přítomnosti: N. G. & Partners Ltd, který se týkal výkladu čl. 8 Nařízení č. 1348/2000 ze dne 29. 5. 2000, o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech, se Evropský soudní dvůr zabýval otázkou, zda právo na odmítnutí přijetí písemnosti, doručované v rámci soudního řízení a sepsané v jazyce, kterému adresát nerozumí, aniž by šlo o úřední jazyk státu doručení, je součástí práva na spravedlivý proces. SDEU na tuto otázku odpověděl takto: „Z přezkumu ustanovení Haagské úmluvy z roku 1965, Bruselské úmluvy, resp. Úmluvy z roku 1997, nařízení č. 1348/2000 a nařízení č. 44/2001, jakož i ze sdělení členských států podle čl. 14 odst. 2 Nařízení č. 1348/2000 vyplývá, že v oblastech, jichž se tato ustanovení týkají, nepovažuje ani zákonodárce ES, ani členské státy provedení překladu návrhu na zahájení řízení žalobcem za nepostradatelné pro výkon práv obhajoby žalovaného, který musí pouze mít k dispozici dostatečnou lhůtu na to, aby mu umožnila nechat písemnost přeložit a připravit se na jednání před soudem. V důsledku toho, pokud se zákonodárce ES v čl. 8 Nařízení č. 1348/2000 rozhodl umožnit adresátovi písemnosti, aby ji odmítl, pokud není přeložena do úředního jazyka přijímajícího členského státu nebo do jazyka odesílajícího členského státu, který adresát zná, je tomu tak hlavně proto, aby jednotně stanovil, kdo musí zajistit překlad takové písemnosti a nést za něj náklady ve fázi jejího doručení.“ Podle práva Evropské unie ani podle uvedených mezinárodních smluv, které se týkají doručování mj. soudních písemností v přeshraničních sporech, není překlad těchto písemností do jazyka, kterému adresát rozumí, součástí jeho práva na spravedlivý proces. Ani české procesní předpisy (a s přihlédnutím k „běžné“ formě projednávané žaloby ani žádné Nařízení) přitom nezakládají právo žalované strany na doručení důkazů soudem (nadto přeložených). V řízení nebyla v tomto důsledku žalovaným zmeškána žádná lhůta, právní zástupce žalovaného je advokátem ovládajícím jak český, tak polský jazyk, a byl tak schopen se k žalobě kvalifikovaně vyjádřit. Žalovaný pomíjí, že úředním jazykem soudů České republiky je český jazyk, právo na překlad listin z ust. § 19 odst. 3 o. s. ř. nevyplývá, cizí státní příslušník má toliko právo na (bezplatné) tlumočení jednání soudu v případě, že se k jednání dostaví a českému jazyku nerozumí. 16. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí si opatřil dostatek důkazů, ze kterých správně zjistil skutkový stav věci, na jeho správné skutkové i právní závěry lze zcela odkázat. 17. Z obsahu spisu vyplývá, že mezi stranami byla dle ust. § 1746 odst. 2 o. z. uzavřena inominátní (nikoli zprostředkovatelská) smlouva o obchodní spolupráci. Ta byla vymezena článkem 1 smlouvy a dle svého obsahu se nevztahovala na pouhý pronájem prostor a zařízení pro operace, jak se snaží dovodit žalovaný (viz body 1.3 až 1.6 citované smlouvy). Tomu odpovídá např. článek 4.4. smlouvy, dle kterého „…realizaci operačního zákroku zajišťuje vlastním nákladem žalobce…“. Pokud žalovaný namítá, že závěru soudu I. stupně o inominátní smlouvě odporuje petit rozsudku obsahující formulaci „zdržet se zprostředkování pacientů…“, pomíjí kontext smlouvy, ze které petit vychází, i to, že uvedené slovní spojení by šlo beze změny významu nahradit i jakýmkoli synonymem (nabízí se např. slovo doporučit). Závěry soudu I. stupně týkající se typu uzavřené smlouvy, jejího účelu a obsahu, jsou proto zcela správné. 18. Správné jsou i jeho závěry o porušení konkurenční doložky žalovaným sjednané ve smlouvě. Přestože žalobce soudu I. stupně nepředložil smlouvu přímo prokazující spolupráci žalovaného se společností Provisus s. r. o. (což z povahy věci v podstatě nebylo ani v jeho faktické moci), předložil mu taková skutková tvrzení podložená uceleným řetězcem důkazů, které po jejich provedení umožnily soudu I. stupně dojít ke správnému závěru, že mezi žalovaným a jeho českou pobočkou v době podání žaloby probíhala stejná spolupráce, jaká původně probíhala mezi žalobcem a žalovaným na základě předmětné smlouvy. Důvody, pro které k tomuto závěru soud I. stupně dospěl, podrobně uvedl na stranách 14-15 rozsudku a odvolací soud pro jejich výstižnost na ně zcela odkazuje. 19. Protože rozsudek netrpí žádnou z vytýkaných vad a nebyly shledány ani jiné vady, které by mohly mít za následek nesprávné posouzení věci, odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, dle ust. § 219 o. s. ř., potvrdil. 20. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení procesně úspěšný. Jeho náklady spočívaly v nákladech za právní zastoupení a cestovné k odvolacímu soudu. Jedná se o dva úkony právní pomoci (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání), kdy odměna za 1 úkon činí 1.500 Kč při tarifní hodnotě 10.000 Kč dle § 9 odst. 1 advokátního tarifu (vyhl. č. 177/96 Sb.) a dva paušály á 300 Kč za tytéž úkony dle ust. § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Protože právní zástupce žalobce má sídlo kanceláře odlišné od sídla soudu, náleží mu i cestovné za jízdu automobilem a ztráta času. Při cestě automobilem Nissan, kombinované spotřebě 3,6 l nafty (velký TP vozidla), vzdálenosti k soudu a zpět 412 km, vyhláškové ceně nafty 33,60 Kč/l a základní náhrady 4,10 Kč/km (viz ust. 1 písm. b. § 4 písm. c) vyhl. č. 333/2018 Sb.), činí cestovné částku 2.187 Kč. Žalobci náleží i náhrada za promeškaný čas za cestu k odvolacímu jednání a zpět v rozsahu účtovaných 8 půlhodin á 100 Kč (ust. § 14 odst. 1 advokátního tarifu). Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení. Celkem náleží na náhradě účelně vynaložených nákladů řízení žalobci částka 7.970 Kč, kterou odvolací soud uložil procesně neúspěšnému žalovanému zaplatit k rukám právního zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení za splnění podmínek dle § 237 o. s. ř., jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 4. září 2019 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu