č.j. 5 A 19/2017- 46                 ČESKÁ REPUBLIKA  ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph.D., v právní věci   žalobce:           XY, a.s., IČO:                          se sídlem                          zastoupený Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou                          se sídlem Ostrava – Slezská Ostrava, Občanská 16 proti   žalovanému:   Ministerstvo životního prostředí                         se sídlem Praha 10, Vršovická 1442/65 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 6. 2016, č.j. 1078/580/16, 42747/ENV   takto:   I. Žaloba se zamítá.   II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.   Odůvodnění:   1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu Ostrava č.j. ČIŽP/49/OOH/SR01/1514020.004/16/VTK ze dne 8.3.2016 (dále jen „rozhodnutí inspekce“). Rozhodnutím inspekce byla žalobci uložena pokuta ve výši 10. 000,- Kč za správní delikt podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů (dále jen „zákon o odpadech“) spočívající v porušení povinnosti podle § 18 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech.   2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný předně konstatoval, že právní rámec skutkové podstaty správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech je dán jednou z primárních povinností provozovatele zařízení ke sběru a výkupu odpadů, která jej zavazuje podle § 18 odst. 1 písm. e) zákona o odpadech provozovat zařízení v souladu s jeho schváleným provozním řádem (dále jen „PŘ“). PŘ zařízení v kapitole 4. 3. v souvislosti s vykupováním odpadů specifikuje konkrétně zákaz vykupování některých odpadů od fyzických osob, mezi nimi takových, které mají povahu průmyslového strojního zařízení nebo jeho části. Uvedené omezení vychází z § 18 odst. 4 zákona o odpadech a § 8 odst. 5 vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady (dále jen „vyhláška č. 383/2001 Sb.“). Účelem tohoto zákazu je zajištění prevence a ztížení možnosti nezákonných aktivit některých fyzických osob v činnostech spojených se sběrem kovových odpadů.   3. Dále se žalovaný zabýval jednotlivými odvolacími námitkami žalobce. K námitce, že správní orgán I. stupně neprovedl žalobcem navržené dokazování výslechem svědků, uvedl, že původ předmětných odpadů nebyl v průběhu kontroly nijak zpochybněn a čestná prohlášení vydaná nepodnikajícími fyzickými osobami, jež byla žalobcem předložena v rámci kontroly, byla shledána za dostačující doklad o tom, že kovové odpady byly vykoupeny od fyzických osob nepodnikajících a o tom, že byly v jejich užívání. Zdůraznil, že vlastnictví či způsob užívání předmětných movitých věcí, než se staly odpadem, nemá vliv na posouzení, zda movitá věc je povahy průmyslového strojního zařízení či povahy jiné.   4. K námitce, že se u vykoupených kovových odpadů nejedná o věc mající povahu průmyslového strojního zařízení, žalovaný odkázal na stranu 5 rozhodnutí inspekce, kde je popsána specifikace každé ze tří položek odpadů, které byly původně strojním zařízením, a to tak, že je uvedena charakteristika zaměření a možného využití jak v provozech k průmyslovým účelům, tak i možného uplatnění v zemědělství či skladovém hospodářství.   5. K námitce, že kontrola byla zaměřena na porušení jiných zákonných povinností, než které byly zjištěny, a taktéž všechny zjištěné podklady se vztahovaly ke kontrole jiných povinností, než ke kterým dospěl správní orgán I. stupně, žalovaný uvedl, že ze zmocnění v protokolu o kontrole ze dne 30. 11. 2015 i v dílčím protokolu ze dne 7. 10. 2015 plynulo oprávnění ke kontrole a zjištění jakéhokoliv potencionálního porušení zákona o odpadech. V uvedených protokolech bylo též upřesněno, že kontrola bude zaměřena na dodržování ustanovení § 12 odst. 2 a dále § 18 odst. 3 – 11 zákona o odpadech. Po vyhodnocení učiněných zjištění, aniž by se správní orgán I. stupně odchýlil od původního vymezení předmětu kontroly, bylo zahájeno správní řízení, které vyústilo ve vydání rozhodnutí inspekce.   6. Žalovaný dále v napadeném rozhodnutí konstatoval, že termín strojní zařízení zahrnuje velmi rozmanitý sortiment technických zařízení charakteristických tím, že mají alespoň jednu motoricky poháněnou pohyblivou část. Přesnou definici strojního zařízení lze najít v § 2 písm. a) nařízení vlády č. 176/2008 Sb., o technických požadavcích na strojní zařízení. Přídavné jméno „průmyslové“ ve spojení se strojním zařízením implikuje, že se jedná o takové zařízení, které lze s ohledem na jeho dimenzi použít standardně k provádění činností v průmyslovém měřítku ve výrobních i nevýrobních provozech. V případě průmyslového strojního zařízení se prakticky vylučuje (minimalizuje) možnost jejich uplatnění v domácnostech, tj. k provádění obvyklých činností spojených s údržbou domů, bytů, zahrad apod., které jsou oblastí s primárním působením nepodnikajících fyzických osob. Nelze sice vyloučit využití některých průmyslových strojních zařízení i nepodnikajícími občany, avšak hlavním kritériem je pro taková průmyslová strojní zařízení uplatnitelnost v průmyslové sféře nebo v činnostech prováděných průmyslovým způsobem. Žalovaný odmítl argumentaci, v níž žalobce poukazoval na využitelnost šroubků a matic, tedy spojovacího materiálu. K tomu uvedl, že z pojmu průmyslové strojní zařízení a jeho části lze dovodit, že některá zařízení jsou natolik velká, těžká a obtížně manipulovatelná, že jsou pro účely další manipulace rozebrána či rozřezána na menší části, díly či kusy, přitom je ale zřejmé, že se jedná o strojní zařízení, resp. jeho části.   7. Žalovaný dále zdůraznil, že v zákoně o odpadech ani ve vyhlášce č. 383/2001 Sb., se neuvádí, že by se mělo prověřovat, odkud fyzické osoby vymezené odpady skutečně získaly, zda taková zařízení byla v jejich legální držbě nebo je získaly jiným způsobem. Okolnost, že žalobce dodal správnímu orgánu I. stupně čestná prohlášení fyzických osob, vzal správní orgán I. stupně na vědomí, původ předmětných odpadů dále neprověřoval a nerozporoval a přihlédl k této skutečnosti při stanovení výše pokuty. Tato čestná prohlášení deklarující původ odpadů nemohla žalobce vyvinit z porušení zákona o odpadech.   8. Žalovaný rovněž konstatoval, že právo legálně vlastnit průmyslová strojní zařízení fyzickými nepodnikajícími osobami nebylo z hlediska Listiny základních práv a svobod rozporováno, nicméně zákon o odpadech jednoznačně stanoví omezení při zbavování se těchto movitých věcí, pokud se stanou odpadem. Každý občan, který se dostane do situace, kdy se potřebuje legálním způsobem zbavit odpadu, jehož sběr a výkup je zakázán, může např. takový druh odpadu předat obci.   9. Závěrem žalovaný shrnul, že používání různých příměrů nemění nic na tom, že všechna tři identifikovaná zařízení nejsou ze své podstaty určena k využívání v domácnostech (obydlích) fyzickými osobami, které nepodnikají. Jestliže byla předmětná průmyslová strojní zařízení vykoupena prokazatelně od fyzických nepodnikajících osob, došlo k přímému porušení povinnosti provozovatele zařízení ke sběru a výkupu odpadů, neboť tím byla ignorována pravidla, která byla v rámci České republiky stanovena zákonem o odpadech za účelem znemožnění, resp. ztížení páchání trestné činnosti ohrožující zájem veřejný i zájem podnikatelské sféry a způsobující nemalou společenskou újmu a ekonomické škody. V daném případě byla již předmětná průmyslová strojní zařízení demontována a rozpálena na kusy.  Uvedenou skutečnost správní orgán I. stupně zohlednil při stanovení výše pokuty, neboť nebylo zaznamenáno znečištění představující ohrožení životního prostředí. Pokuta proto byla stanovena na velmi nízké úrovni.   10. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce namítl, že správní orgán I. stupně ani žalovaný se ve svých rozhodnutích dostatečně nevypořádali s jeho námitkami, zejména pak s námitkou, že se v kontrolou zjištěných případech nejednalo o kovový odpad strojní povahy, neboť se jednalo o věci pocházející z domácností fyzických osob, resp. jejich zemědělských usedlostí. Skutečnost, že se správní orgán I. stupně nezabýval zkoumáním obvyklých místních zvyklostí a poměrů v dané oblasti, způsobilo, že napadené rozhodnutí je zcela odtrženo od reality, je přepjatě formalistické, a tudíž vadné a nezákonné. Přestože správní orgán I. stupně připustil, že místem použití předmětných věcí může být také domácnost, bez dalšího uzavřel, že vykoupené kovové odpady považuje za kovové odpady mající povahu strojního zařízení. Z důvodové zprávy Ministerstva životního prostředí k novele zákona o odpadech, o kterou správní orgán I. stupně podepřel své hodnocení, dle žalobce nevyplývá, že by správní orgány neměly povinnost zkoumat v každém případě povahu a charakter i skutečnost, zda předměty nemohou pocházet z trestné činnosti.   11. Žalobce má za to, že povaha či charakter jednotlivých předmětů přijatých provozovatelem zařízení ke sběru či výkupu odpadů musí být v konkrétním případě zjišťována vždy s přihlédnutím ke všem skutečnostem a okolnostem konkrétního případu. Není možné, aby jednotlivým věcem přijatým jako kovový odpad byla ze strany správního orgánu přisuzována povaha strojních průmyslových zařízení nebo jeho částí bez dalšího pouze na základě volné úvahy založené na hodnocení, zda je možné, aby byly tyto předměty v průmyslu používány či nikoli. Při hodnocení povahy a charakteru jednotlivých věcí přijatých jako kovový odpad je nutno vždy zkoumat způsob jejich použití v konkrétním případě, aby bylo možné dojít k jednoznačnému závěru, že tato konkrétní věc byla před odevzdáním výkupně šrotu jako průmyslová součást používána. Pouze na tyto případy dopadá smysl a účel aplikovaného ustanovení zákona o odpadech. Pokud by bylo připuštěno, aby správní orgány postupovaly při hodnocení povahy jednotlivých strojních předmětů tímto formalistickým způsobem, aniž by se zabývaly zjištěním způsobu jejich použití v daném případě, bylo by možné dojít ad absurdum k závěru, že jakékoli kovové strojní předměty mohou být automaticky považovány za předměty mající povahu průmyslového strojního zařízení či jeho částí. V takovém případě by správní orgány mohly považovat za takové předměty jakékoli šroubky, matice, kovové nádoby, nářadí apod., které však zcela běžně bývají také součástí domácností fyzických osob nepodnikatelů. Žalobce na tomto místě poukázal na odůvodnění rozhodnutí inspekce, v němž správní orgán I. stupně připustil, že některé přijaté předměty, např. stavební vrátek, je možné považovat za předmět, který se běžně v domácnosti vyskytuje, aniž by se však touto skutečností jakkoli dále zabýval a aniž by tuto skutečnost ve svém rozhodnutí zohlednil.   12. Žalobce zdůraznil, že při přebírání předmětů postupoval plně v souladu se svými zákonnými povinnostmi, původ vykupovaných předmětů ověřil při převzetí odpadu přímo od fyzických osob, a to nejdříve ústně při převzetí, přičemž na základě tohoto sdělení byla do příslušných dokladů zapsána poznámka o popisu převzatého odpadu. Obě fyzické nepodnikající osoby na základě písemného čestného prohlášení potvrdily, že předané předměty sloužily před jejich odevzdáním pouze pro jejich osobní potřebu, tedy že nikdy nebyly součástí žádného průmyslového odvětví.   13. Žalobce namítl, že postup správního orgánu I. stupně i žalovaného představuje vadu řízení, která měla podstatný vliv na správnost a zákonnost obou vydaných rozhodnutí, neboť žalovaný uložil žalobci pokutu, přestože řádně nezjistil skutkový stav.   14. Žalobce dále namítl, že správní orgán I. stupně i žalovaný pominuli skutečnost, že se v daném případě jednalo o věci značného stáří, nefunkční a opotřebované, kdy bylo na první pohled zřejmé, že již dlouhou dobu nebyly používány. Není proto jakkoli podložena skutečnost, že by tyto věci mohly být předmětem trestné činnosti spáchané osobami, které šrot do provozovny přivezly, pokud tyto věci nebyly jakkoli využívány. Nelze též uvažovat o tom, že by se mohlo jednat o předměty získané trestnou činností, když v daném regionu nebyly hlášeny krádeže těchto věcí. Pakliže nebyl původ těchto předmětů jakkoli zkoumán a důkazy k prokázání jejich pravého původu nebyly správními orgány bez dostatečného zdůvodnění připuštěny, postupovaly dotčené orgány protizákonně, pokud tyto předměty pouze na základě své volné úvahy zařadily mezi předměty strojní průmyslové povahy s předpokladem, že mohou pocházet z trestné činnosti.   15. Žalobce je přesvědčen, že správní orgán I. stupně i žalovaný překročili meze správního uvážení a při posouzení povahy převzatých věcí se dopustili nepřípustné svévole bez zákonného podkladu, neboť zákon o odpadech ani vyhláška č. 381/2001 Sb., neuvádí zákonná kritéria, podle nichž by měl subjekt podnikající na úseku výkupu kovového odpadu a kontrolní orgán postupovat v případě předmětů průmyslové strojní povahy, ani neobsahuje jakýkoli, byť demonstrativní výčet předmětů, které je nutno za takové předměty považovat. Žalobce poukázal rovněž na neexistenci metodiky, stanoviska či pokynů ze strany ústředního správního orgánu, které by dotčeným subjektům umožnily dostát zákonné povinnosti a požadavkům kontrolního orgánu. Tato nerovná situace, kdy subjekty provozující výkupny šrotu neznají dopředu hodnotící kritéria kontrolního orgánu, je staví do nepřípustné pozice, kdy posouzení toho, zda se dopustily porušení zákonné povinnosti, spočívá pouze na volné úvaze kontrolního orgánu. Kontrolované subjekty nemají reálnou možnost posoudit přebírané předměty tak, aby vyhnuly penalizaci ze strany kontrolních orgánů. Tento stav by mohl být v rozporu s ústavním principem uvedeným v článku 39 Listiny základních práv a svobod.   16. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění rozhodnutí inspekce i napadeného rozhodnutí. K námitce, v níž žalobce brojí proti nevypořádání jeho námitek, podotkl, že jde o značně obecné tvrzení, v němž žalobce nespecifikoval, které konkrétní námitky nebyly řádně vypořádány. V průběhu prvoinstančního řízení i v řízení před odvolacím orgánem bylo na každou ze žalobcem vznesených připomínek a námitek reagováno a byly řádně vypořádány.   17. Žalovaný dále zdůraznil, že vlastnictví, resp. držba movitých věcí není určující pro jejich primární účelové určení. Rozhodující je fakt, že tyto věci mají povahu průmyslového strojního zařízení nebo jeho částí, a skutečnost, že tyto odpady nesmí provozovatel od fyzických osob vykupovat. Žalovaný nepřisvědčil hypotéze žaloby, že takové předměty jsou „běžnou součástí vybavení domácnosti.“   18. K namítanému překročení správního uvážení žalovaný uvedl, že při kontrole nevzešla pochybnost ohledně možného původu odpadu, a tudíž správní orgán I. stupně neměl žádný důvod zabývat se v tomto směru spekulacemi, které žalobce nastolil. Pro posouzení skutkové podstaty správního deliktu není relevantní zabývat se prověřováním možného původního využití daných strojních zařízení, neboť to přesahuje rámec předmětu rozhodované věci a kompetenci obou správních orgánů. Rozhodné není ani to, zda vykupované předměty byly fakticky spojeny s trestnou činností, neboť není v kompetenci správního orgánu, aby si učinil úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, přestupek či jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá. Pokud by žalovaný přistoupil na argumentaci žalobce, bylo by třeba v každém konkrétním případě prokázat trestný čin či jiný správní delikt nebo přestupek, což by znamenalo nutnost přerušit řízení a vyčkat řešení předběžné otázky. Pokud by takové řízení zahájeno nebylo, znamenalo by to faktickou nemožnost sankcionovat provozovatele za výkup předmětného odpadu.   19. Ohledně námitky týkající se absence zákonného podkladu žalovaný uvedl, že konkrétní právní předpisy na úseku odpadového hospodářství existují. Názor, že provozovatelé neznají kritéria, podle nichž mají postupovat při výkupu kovového odpadu, označil žalovaný za účelový s tím, že konkrétní omezení jsou specifikována v § 8 odst. 5 vyhlášky č. 383/2001 Sb., kde jsou vyjmenovány zakázané předměty, které se nesmí od fyzických osob vykupovat. Je rizikem každého provozovatele zařízení ke sběru a výkupu odpadů, jestliže přistoupí k odběru movitých věcí zcela se vymykajících běžné využitelnosti u nepodnikajících fyzických osob, tedy průmyslového strojního zařízení nebo jeho částí. Zákonodárce podle žalovaného zvolil formulované znění záměrně, neboť předměty mající povahu průmyslového strojního zařízení či jeho části zahrnují nepřebernou škálu movitých věcí, a zákon tak zcela legitimně ponechává na uvážení správního orgánu, zda předmět povahu průmyslového strojního zařízení vykazuje. Pokud žalobce argumentoval hrozbou značné roztříštěnosti a nejednotnosti ze strany kontrolních orgánů při posuzování výkupu odpadů, neuvedl konkrétní případy, na nichž by svá tvrzení demonstroval.   20. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zdůraznil, že dostatečně specifikoval svou námitku, neboť žalovaný se nevypořádal s tvrzením, že v kontrolou zjištěných případech se nejednalo o kovový odpad strojní povahy pocházející z domácností fyzických osob. Otázka vlastnictví jednotlivých předmětů přijatých k výkupu je dle mínění žalobce jednou ze zásadních skutečností, z níž je možné zjistit skutečnou, faktickou povahu těchto konkrétních předmětů. Žalobce proto trvá na námitce, že závěr žalovaného i správního orgánu I. stupně o povaze předmětů není opřen o žádná skutková zjištění, a že správní orgán rozhodl svévolně, aniž by k prokázání svých úvah provedl dostatečné dokazování. Žalobce dále podotkl, že žalovaný ve vyjádření k žalobě neuvedl, z jakého důvodu není možné považovat předmětná zařízení za běžné součásti vybavení domácnosti. K tomu dodal, že v každém regionu existují s ohledem na demografické, ekonomické i sociální rozdíly značné rozdíly také v tom, co je možné považovat za běžnou součást domácnosti. Bruntálsko, kde k vykoupení odpadů došlo, je dle mínění žalobce regionem, kde mohly předmětné odpady jako běžná součást domácnosti sloužit. Žalobce nesouhlasí s tvrzením žalovaného, že pro posouzení skutkové podstaty správního deliktu není relevantní zabývat se prověřováním možného původního využití strojních zařízení, neboť pouze z řádného zjištění původního využití daného předmětu lze usuzovat o jeho povaze. Žalobce též uvedl, že ustanovení § 8 odst. 5 vyhlášky č. 383/2001 Sb., neobsahuje konkrétní a jednoznačná kritéria, podle nichž by bylo možné konkrétní předměty pod skupinu předmětů strojní průmyslové povahy zařadit.   21. Ve vyjádření k replice žalovaný pouze konstatoval, že obsahově se replika neodchyluje od již uplatněných žalobních námitek.   22. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:   23. Podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech v relevantním znění pokutu do výše 10 000 000 Kč uloží inspekce fyzické osobě oprávněné k podnikání nebo právnické osobě, která provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů bez potřebného souhlasu příslušného správního úřadu nebo v rozporu s ním nebo provozuje zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů v rozporu se schváleným provozním řádem zařízení.   24. Podle § 18 odst. 4 zákona o odpadech v relevantním znění provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí vykupovat odpady stanovené prováděcím právním předpisem podle odstavce 11, s výjimkou autovraků, od fyzických osob.   25. Podle § 8 odst. 5 písm. c) vyhlášky č. 383/2001 Sb., odpady, jež provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů nesmí vykupovat od fyzických osob, se vymezují jako odpady, mající povahu průmyslového strojního zařízení nebo jeho části.   26. Podle § 2 písm. a) nařízení vlády č. 176/2008 Sb., o technických požadavcích na strojní zařízení pro účely tohoto nařízení se rozumí strojním zařízením 1. soubor, který je vybaven nebo má být vybaven poháněcím systémem, který nepoužívá přímo vynaloženou lidskou nebo zvířecí sílu, sestavený z částí nebo součástí, z nichž alespoň jedna je pohyblivá, vzájemně spojených za účelem stanoveného použití, 2. soubor uvedený v bodě 1, kterému chybí pouze ty součásti, které jej spojují s místem použití nebo se zdroji energie a pohybu, 3. soubor uvedený v bodě 1 nebo 2, který je schopen fungovat až po namontování na dopravní prostředek nebo po instalaci v budově nebo na konstrukci, 4. soubory strojních zařízení uvedené v bodě 1, 2 nebo 3 nebo soubor neúplných strojních zařízení, které jsou za účelem dosažení stejného výsledku uspořádány a ovládány tak, aby fungovaly jako integrovaný celek, nebo 5. soubor sestavený z částí nebo součástí, z nichž alespoň jedna je pohyblivá, vzájemně spojených za účelem zvedání břemen a jejichž jediným zdrojem energie je přímo vynaložená lidská síla.   27. Žaloba není důvodná.   28. Své přesvědčení, že vykoupené předměty neměly povahu průmyslového strojního zařízení nebo jeho části, staví žalobce na tom, že fyzické nepodnikající osoby, které tyto předměty do jeho provozovny přinesly, písemně potvrdily, že tyto předměty sloužily pouze pro jejich osobní potřebu a nikdy nebyly součástí žádného průmyslového odvětví. Předmětem výkupu byl 1) „drapák“ (manipulační a zvedací technika, která slouží převážně k zajištění činností jako je vykládka a nakládka materiálu), 2) „kleště na slámu“ (manipulační a zvedací technika využívaná při sklizni pícnin) a 3) „stavební vrátek/naviják“ (strojní zařízení s elektrickým pohonem určené k manipulaci s břemeny tahem).   29. Soud nesdílí názor žalobce, že při posuzování povahy odpadu ve smyslu § 8 odst. 5 vyhlášky č. 383/2001 Sb., je nutno přihlížet k obvyklým místním zvyklostem a poměrům v dané oblasti, kde je využití těchto předmětů v domácnostech zcela běžné. Odpady, jež provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu nesmí vykupovat od fyzických osob, jsou na základě zákonného zmocnění (§ 18 odst. 4 a 11 zákona o odpadech) v § 8 odst. 5 písm. c) vyhlášky č. 383/2001 Sb., vymezeny jako odpad mající povahu průmyslového strojního zařízení nebo jeho části. Jazykovým výkladem aplikovaného ustanovení je nutno dospět k (jedinému) závěru, že zákaz výkupu se vztahuje na všechna strojní zařízení, která jsou svou povahou určena (primárně) k průmyslovému využití. Rozhodné tedy je nikoli faktické (v daném čase a místě) používání těchto zařízení, ale účel sledovaný již při jejich výrobě. Pokud by zákonodárce měl v úmyslu omezit zákaz vykupovat tento druh odpadu pouze na strojní zařízení, která byla před jejich výkupem skutečně užívána v některém z průmyslových odvětví, nepochybně by zvolil jinou formulaci, např. pomocí obratu „strojní zařízení průmyslově využívaná“, event. by stanovil výjimku pro situace, kdy strojní zařízení není bezprostředně před výkupem či po určitou (minimální) dobu předtím v průmyslu vůbec využito. Přisvědčit proto nelze námitce, že při výkupu odpadů musí být zjišťována povaha a charakter jednotlivých předmětů přijatých provozovatelem, tedy zda konkrétní věc byla před odevzdáním výkupně šrotu jako průmyslová součást používána. Zákaz výkupu odpadu je vymezen povahou (typovým druhem) věci, nikoli faktickým způsobem jejího využití, ať už v konkrétním případě či v rámci zvláštností určitého regionu. Z uvedených důvodů je nutno odmítnout i námitku, že správní orgán I. stupně i žalovaný pominuli skutečnost, že se v daném případě jednalo o věci značného stáří, nefunkční a opotřebované, kdy bylo na první pohled zřejmé, že nebyly dlouhou dobu používány. Žalobcem zmiňovaná hlediska nepředstavují korektiv, který by zákonodárce vtělil do zákonné či podzákonné normy za účelem stanovení výjimky z generálního zákazu vykupovat odpad mající povahu průmyslového strojního zařízení nebo jeho části.   30. Z důvodové zprávy k zákonu č. 383/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a který novelizoval zákon o odpadech zakotvením zákazu výkupu některých druhů odpadu (§ 18 odst. 4 zákona o odpadech), je zřejmý úmysl zákonodárce předejít tomu, aby za odpad byla považována zařízení, která vůbec odpadem nejsou (např. strojní zařízení větší hodnoty) a ve skutečnosti pocházejí z trestné činnosti. Naplnění tohoto cíle sledovaného aplikovanou zákonnou úpravou lze nepochybně dosáhnout i tím, že výkup typově charakterizovaného odpadu bude vyloučen zcela, neboť tímto způsobem bude důsledně přerušena linie trestné činnosti ve všech potencionálně možných případech nezákonného nakládání s tímto odpadem. Nutno též zdůraznit, že je výhradně na zákonodárci, jakou (systémovou) formu opatření proti nelegálnímu zacházení s odpady zvolí. Předestřený teleologický výklad (výklad vycházející ze smyslu právní úpravy) aplikovaného ustanovení § 8 odst. 5 vyhlášky č. 383/2001 Sb., koresponduje s výše uvedeným jazykovým výkladem a není s ním v rozporu. Okolnost, zda odpad má či nemá ve skutečnosti původ v trestné (nelegální) činnosti, není při aplikaci relevantní právní úpravy významná. Žalovaný tím, že předmětný odpad posoudil jako odpad, na který se vztahuje zákaz výkupu, neučinil žádný závěr o nelegálním původu tohoto odpadu, jak se domnívá žalobce. Zákonodárce eliminoval z výkupu veškerý odpad mající povahu průmyslového strojního zařízení nebo jeho části bez výjimky. Je tedy lhostejné, zda se jedná o odpad, který skutečně má nelegální původ či nikoliv, stejně jako to, zda jde o stará či opotřebovaná zařízení či jejich části. Způsob, jakým fyzické osoby předmětná zařízení nabyly a jak je dříve užívaly, rovněž nijak nemodifikuje povinnost žalobce respektovat zákonem uložený a z provozního řádu vyplývající zákaz vykupovat tento druh odpadu.   31. Správní orgán I. stupně zjistil skutkový stav v nezbytném rozsahu a tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Jeho skutková zjištění stran toho, jaký konkrétní odpad žalobce vykoupil, jsou ostatně mezi účastníky nesporná. Na základě těchto skutkových zjištění správní orgán oprávněně dovodil, že vykoupený odpad má povahu průmyslového strojního zařízení a na tomto skutkovém základě správně aplikoval ustanovení § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech. Nutno zdůraznit, že žalobce nezpochybnil, že předmětný odpad je svou integrální povahou strojní zařízení, které je obecně určeno pro využití v průmyslových odvětvích. Způsob, jakým v konkrétním případě fyzická nebo právnická osoba dané zařízení dříve využívala, stáří ani původ věci, resp. to, zda se jedná o věc získanou trestnou činnosti či nikoliv, nejsou pro posouzení otázky, zda žalobce naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech, relevantními okolnostmi, jimiž by se správní orgán měl zabývat. Neobstojí proto námitka, že postup správního orgánu I. stupně i žalovaného při zjišťování skutkového stavu představuje vadu řízení, která měla vliv na správnost a zákonnost vydaných rozhodnutí.   32. Nepřípadná je i námitka, že správní orgán I. stupně i žalovaný se ve svých rozhodnutích nevypořádali s námitkami žalobce. Správní orgány obou stupňů zdůraznily, že hlavním kritériem, podle něhož se posuzuje povaha odpadu, je jeho průmyslová strojní uplatnitelnost v průmyslové sféře nebo v činnostech prováděných průmyslovým způsobem, a podstatné tedy je, že nejde o strojní zařízení spotřebního, např. hobby charakteru, přičemž zákonná úprava nestanoví povinnost zabývat se otázkou, kde a jakým způsobem bylo dané strojní zařízení dříve používáno. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí náležitě zabýval základními odvolacími námitkami a s těmito se dostatečně určitým a srozumitelným způsobem vypořádal. Soud tomu podotýká, že povinnost orgánů veřejné moci řádně odůvodnit svá rozhodnutí nelze interpretovat jako požadavek na detailní odpověď na každou námitku. Správní orgán může na určitou námitku reagovat i tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, tím se s námitkami účastníka řízení vždy – minimálně implicite – vypořádá. Absence odpovědi na ten či onen argument v odůvodnění tak bez dalšího nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí či dokonce jeho nepřezkoumatelnost. Podstatné je, aby se orgán veřejné moci vypořádal se všemi základními námitkami účastníka řízení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č.j. 9 Afs 70/2008 - 13, ze dne 28. 5. 2009, č.j. 9 Afs 70/2008 - 13, a ze dne 21. 12. 2011, č.j. 4 Ads 58/2011 - 72, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09, a ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/1). Není proto nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12.2.2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).   33. Žalovaný v souladu s jazykovým a teleologickým výkladem aplikované právní úpravy dospěl v projednávané věci k závěru, že na předmětná průmyslová strojní zařízení se vztahuje zákaz jejich výkupu. Správně posoudil, že vykoupené věci jsou svojí povahou strojní zařízení s průmyslovým uplatněním, nikoli obvyklým vybavením domácnosti. Na tomto místě soud opětovně připomíná, že popis a označení jednotlivých zařízení (vykoupeného odpadu) nebyl žalobcem rozporován. 34. Nelze vejít na námitku, že absence demonstrativního výčtu předmětů, které je nutno považovat za předměty průmyslové strojní povahy, či nedostatek bližších kritérií pro posuzování povahy vykupovaných předmětů, vytváří nerovnou situaci, kdy subjekty provozující výkupny šrotu neznají dopředu hodnotící kritéria, která vůči nim kontrolní orgán, vystupující v roli vrchnostenského subjektu, posuzuje toliko svou volnou úvahou (svévolí). Zákon ve spojení s vyhláškou podávají sice obecnou, přesto však dostatečně určitou a nikoli nepřesnou či zavádějící charakteristiku předmětů, na které se zákaz výkupu vztahuje. Provozovatel sběrny by se měl, chce-li podnikat v oblasti výkupu odpadů, orientovat nejen v základních pojmech, které v právních předpisech charakterizují jednotlivé druhy odpadů, ale zároveň by měl umět rozpoznat, o jaký odpad (typově, druhově) se jedná. V opačném případě se vystavuje riziku, že bude sankcionován za výkup zakázaného odpadu.     35. Námitka, že správní orgán I. stupně i žalovaný překročili meze správního uvážení, není důvodná již proto, že v posuzované věci jde o výklad neurčitého právního pojmu a nikoli o překročení mezí správní úvahy. NSS v rozhodnutí ze dne 22. 4. 2014 č.j. 8 As 37/2011-154 vyložil, že „(p)ojem správního uvážení není v doktríně jednoznačně definován, v obecné rovině o něm lze hovořit všude tam, kde zákon poskytuje správnímu orgánu ve stanovených hranicích určitý volný prostor k rozhodnutí. Tento prostor, v němž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek a zákonodárce dává správnímu orgánu možnost zvolit po zvážení daných okolností jedno z více řešení předvídaných právní normou, bývá typicky vymezen formulací „správní orgán může“, „lze“ apod. Naproti tomu neurčité právní pojmy zahrnují jevy nebo skutečnosti, které nelze zcela přesně právně definovat. Jejich obsah, rozsah a aplikace se může v závislosti na konkrétních okolnostech měnit. Zákonodárce tímto způsobem vytváří příslušným orgánům prostor k tomu, aby zhodnotily, zda konkrétní situace pod neurčitý právní pojem spadá, či nikoli. U neurčitých právních pojmů se zajisté také vyskytuje určitá míra „uvážení“ správního orgánu, ta se ovšem zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Výsledkem je pak závěr, který nemá alternativu.“ Žalovaný v napadeném rozhodnutí provedl výklad neurčitého právního pojmu „odpad mající povahu průmyslového strojního zařízení nebo jeho části“ a v návaznosti na to oprávněně dospěl k závěru, že kleště na slámu, vrátek a drapák jsou předměty mající povahu průmyslového strojního zařízení. Při rozhodování v dané věci vycházel z § 18 odst. 4 zákona o odpadech a § 8 odst. 5 prováděcí vyhlášky č. 383/2001 Sb., a proto není opodstatněna ani žalobcova námitka nedostatku zákonného podkladu pro vydání rozhodnutí.   36. Soud uzavírá, že žalobce naplnil znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 66 odst. 3 písm. e) zákona o odpadech, neboť jako oprávněná osoba provozující zařízení ke sběru a výkupu odpadů v rozporu se zákonem a schváleným provozním řádem ve dnech 12.9.2015 a 29.9.2015 vykoupil od fyzických osob kovový odpad mající povahu průmyslového strojního zařízení. Za spáchání tohoto správního deliktu byl sankcionován právem.    37. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek zakotvených v § 51 odst. 1 s.ř.s. tak učinil bez nařízení ústního jednání (žalobce vyjádřil výslovně souhlas s rozhodnutím soudu ve věci samé bez jednání, žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci).   38. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.   Poučení:   Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud.   Praha 22. ledna 2019   Mgr. Martin Kříž v. r. předseda senátu