USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud nadřízený rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobkyně: Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost, IČ 00005886 sídlem Sokolovská 217/42, 190 00 Praha 9 zastoupená advokátem Mgr. Stanislavem Bodlákem sídlem Sobotín 270, 788 16 Sobotín – Petrov nad Desnou proti žalované: A. K., narozená xxx, občanka K. evidenčně bytem L., xxx P. o 1.524 Kč s příslušenstvím, k nesouhlasu Obvodního soudu pro Prahu 2 s postoupením věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. května 2020, č. j. 13 C 30/2020-19, takto: Nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 2 s postoupením věci usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. května 2020, č. j. 13 C 30/2020-19, je důvodný. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 1 vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I.) s tím, že po právní moci spis postoupí Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (výrok II.). 2. Takto postupující soud rozhodl v řízení o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu (dále jen EPR), kterým se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky z titulu nezaplaceného jízdného poté, co s žalovanou uzavřela dne 26. června 2019 smlouvu o přepravě osob. Postupující soud po citaci § 105 odst. 1, § 11 odst. 1, § 84, § 85 odst. 1 a odkazu na § 87 a § 88 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), lustrací v Informačním systému základních registrů zjistil, že žalovaná měla do 17. října 2019 trvalé bydliště hlášené na adrese L., xxx P. Jinou adresu bydliště žalované se nepodařilo dohledat. Návrh na vydání EPR byl podán 10. září 2019, tedy v době, kdy žalovaná měla bydliště mimo obvod postupujícího soudu v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2, který je tak místně příslušný. S ohledem na to postupoval Obvodní soud pro Prahu 1 výše uvedeným způsobem. 3. Obvodní soud pro Prahu 2 s postoupením věci nesouhlasil a upozornil, že rozhodnutí je založeno na trvalém bydlišti na adrese L., P. podle Centrální evidence obyvatel. Po citaci § 84 a § 85 odst. 1 o. s. ř. oponoval názoru postupujícího soudu, neboť žalovaná měla v období od 12. října 2018 do 16. října 2019 hlášen pobyt na adrese Ú., P. a dále pak od 17. října 2019 do současnosti na adrese L., P. Vzhledem k tomu, že pro posouzení místní příslušnosti jsou podle § 11 odst. 1 o. s. ř. rozhodné okolnosti v době zahájení řízení a žalovaná měla v době podání žaloby sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 1, měl Obvodní soud pro Prahu 2 za to, že mu věc neměla být postoupena a závěr postupujícího soudu je přinejmenším předčasný. 4. Městský soud v Praze, jemuž byla věc podle § 105 odst. 3 o. s. ř. předložena k rozhodnutí, dospěl k závěru, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 2 s postoupením věci je důvodný. 5. V prvé řadě je nutno podotknout, že v posuzovaném případě se jedná o věc s mezinárodním prvkem, neboť se týká uskutečněné přepravní smlouvy na území města Prahy uzavřené mezi státní příslušnicí K. a společností se sídlem v České republice, založené dle práva České republiky. 6. Pro posouzení pravomoci (mezinárodní příslušnosti) soudu je proto nutno předně zvážit užití přímo aplikovatelného Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech - Brusel I. bis (dále jen Nařízení), neboť mezi Českou republikou a K. neexistuje žádná smlouva ohledně příslušnosti v žalobě o splnění smluvního závazku. Dlužno přitom podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.). 7. Základní pravomoc (mezinárodní příslušnost) rozhodnout spor je určena v článku 4 Nařízení, jenž vyžaduje, aby měl žalovaný na území daného členského státu bydliště. Protože žalobkyně vymezila svůj nárok jako jízdné a přirážku k jízdnému za uskutečněnou jízdu bez platného jízdního dokladu, lze vztáhnout na posouzení mezinárodní příslušnosti soudu případně též článek 7 odst. 1 písm. b) Nařízení (viz i např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1941/2015). Přitom s ohledem na článek 17 bod 3) Nařízení nelze na daný vztah aplikovat úpravu spotřebitelských smluv obsaženou v článcích 17 až 19 Nařízení. Vzhledem k dikci článku 7 odst. 1 je zřejmé, že Nařízení zde neurčuje pouze soudy členského státu, které daný spor rozhodnou (a otázku místní příslušnosti soudu by pak ponechávalo na vnitrostátní úpravě), ale určuje i konkrétní (mezinárodně příslušný) soud členského státu - v daném případě soud místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn. Pro postup dle článku 7 Nařízení je však nezbytné, aby měla žalovaná bydliště v některém z členských států. V obou případech tak zůstává nutné zjistit bydliště žalované. Podle článku 62 odst. 1 Nařízení pro posouzení toho, zda má strana řízení bydliště v členském státě, u jehož soudů byl podán návrh, použije soud své právo. 8. S účinností od 1. ledna 2014 upravuje pojem bydliště občanský zákon v § 80. Dle tohoto ustanovení člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít, s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než skutečné své bydliště, může se každý dovolat jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolal uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit nebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. 9. Pod pojmem bydliště je třeba rozumět místo pobytu, ve kterém se člověk zdržuje s úmyslem zdržovat se zde trvale. Obsah pojmu bydliště není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, který užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, avšak zápis v evidenci obyvatel o trvalém pobytu fyzické osoby nemusí být totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Aby soud mohl rozhodnout o své pravomoci a místní příslušnosti, musí nejprve provést odpovídající šetření za účelem zjištění bydliště či adresy, na níž se žalovaná k uvedenému datu (v tomto případě k 10. září 2019) zdržovala. 10. Z obsahu spisu nadřízený soud zjistil, že takovéto šetření postupující soud sice provedl, avšak v nedostatečné míře, když vycházel pouze z mylného předpokladu o bydlišti žalované totožném s hlášenou adresou trvalého pobytu, kterou postupující soud nadto určil ke špatnému datu, neboť ke dni zahájení řízení, resp. od 12. října 2019 do 16. října 2019, měla žalovaná dle výpisu z Informačního systému základních registrů evidován trvalý pobyt na adrese Újezd 405/25, Praha 1. Dle doručenky z ledna 2020 byla žalovaná na této adrese v době doručování neznámá, což však nic nevypovídá o stavu ke dni zahájení řízení. Již od 17. října 2019 má evidovaný trvalý pobyt na adrese L., P., kde bylo žalované v lednu 2020 též neúspěšně doručováno, avšak z doručenky nevyplývá, že by na dané adrese byla žalovaná neznámá. Žalovaná neprochází insolvenčním rejstříkem ani evidencí vězňů. 11. Na základě výše uvedených skutečností a ani z dalšího obsahu spisu nelze učinit závěr, že by se v obvodu soudu, jemuž byla věc postoupena, žalovaná zdržovala s úmyslem trvalým ke dni zahájení sporu. Postupující soud se otázkou bydliště žalované dostatečně nezabýval, ani se nepokusil za tímto účelem žalovanou kontaktovat a situaci vyjasnit. Postupující soud tedy neměl pro své rozhodnutí odpovídající podklady a vycházel-li pouze z nesprávné domněnky o adrese trvalého pobytu žalované v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 2, ačkoli z obsahu spisu nevyplývá, že by k datu zahájení řízení měla žalovaná v jeho obvodu bydliště nebo byť jen trvalý pobyt, jedná se o rozhodnutí přinejmenším předčasné. 12. Ze všech těchto důvodů nadřízený soud rozhodl, že nesouhlas Obvodního soudu pro Prahu 2 s postoupením věci je důvodný. Tímto rozhodnutím je vázán i Obvodní soud pro Prahu 1. Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 25. srpna 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu