Číslo jednací: 10A 65/2016 - 32      ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Jaromíra Klepše a Mgr. Martina Lachmanna v právní věci žalobkyně: T. T. H. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupená Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno   proti   žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4   v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2016, č. j. MV-40624-3/SO-2016 takto: I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 8. 4. 2016, č. j. MV-40624-3/SO-2016 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 11.228 Kč ve lhůtě do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Marka Sedláka, advokáta. Odůvodnění: I.                 Předmět sporu 1.                Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala přezkumu rozhodnutí žalované ze dne 8. 4. 2016, č. j. MV-40624-3/SO-2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 3. 2016, č. j. OAM-4442-19/TP-2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a toto rozhodnutí potvrdila. 2.                Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán I. stupně zamítl podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) žádost žalobkyně o vydání povolení k trvalému pobytu na území České republiky pro nesplnění podmínky uvedené v ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. II.              Napadené rozhodnutí 3.                V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobkyně podala dne 2. 3. 2015 na Velvyslanectví České republiky v Hanoji žádost o povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. Žalovaná shrnula, že podle závěrů správního orgánu I. stupně žalobkyně splňovala podmínku, že je zletilým a nezaopatřeným dítětem cizince, jenž na území ČR pobývá na základě povolení k trvalému pobytu (matka žalobkyně), avšak není splněna podmínka společného soužití s matkou na území ČR. Dle správního orgánu I. stupně z protokolu o výslechu žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně hodlá přerušit studium ve Vietnamu, a pokud by k tomu došlo, přestala by splňovat podmínku nepřetržitosti studia podle ustanovení § 178a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, a tím i základní podmínku pro vydání povolení k trvalému pobytu, přičemž žalobkyně bude studovat střední školu do roku 2017, je tedy vázána studijními povinnostmi v zemi původu a není možné realizovat soužití s matkou na území ČR. 4.                Podle názoru žalované má správní orgán I. stupně povinnost zjistit, zda je žalobkyně zletilým či nezletilým nezaopatřeným dítětem cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu a je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců. Ze spisového materiálu vyplynulo, že žalobkyně je zletilé nezaopatřené dítě, žádající o společné soužití s matkou, která má na území povolen trvalý pobyt. Z výslechu podle žalované vyplynulo, že otec žalobkyně zemřel v roce 2007, o žalobkyni se stará babička, zatímco mladší bratr s matkou žijí v ČR, žalobkyně chce v ČR zůstat natrvalo, žít s matkou, naučit se česky, poté studovat stejnou školu jako ve Vietnamu, studium ve Vietnamu žalobkyně přeruší ihned po získání povolení k pobytu, v opačném případě podá žádost znovu. Žalovaná uvedla, že smyslem ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je umožnit dítěti následovat rodiče na území ČR, chtějí-li žít společně, je tedy zřejmé, že společné soužití se musí začít realizovat bezprostředně po vydání rozhodnutí o povolení k trvalému pobytu za účelem společného soužití, nikoliv v blíže neurčené době v budoucnosti. To podle žalované vychází ze zásady, že správní orgány rozhodují podle skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí, tj. posuzují splnění podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu k okamžiku vydání rozhodnutí. Žalovaná poukázala na to, že žalobkyně podmiňovala přerušení studia a zahájení studia na území ČR teprve udělením trvalého pobytu, avšak pro účely posouzení žádosti žalobkyně nelze přihlížet k možným plánovaným budoucím studiím žalobkyně, ale je nutné vycházet ze stávajícího stavu, přičemž žalobkyně nijak neprokázala svůj úmysl realizovat tvrzené studium – např. potvrzením konkrétní školy o možnosti přijetí ke studiu. Tento závěr je podle názoru žalované potvrzen i rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2016, č. j. 52A 106/2015 - 51. Žalovaná doplnila, že řízení o povolení k trvalému pobytu je ovládáno zásadou dispoziční, žalobkyně byla povinna tvrdit a prokazovat rozhodné skutečnosti, avšak neprokázala, že by měla zajištěné přijetí do jakékoliv školy na území ČR či že by s nějakou alespoň jednala, ačkoliv k podání přihlášky není nutné pobývat na území na základě povolení k trvalému pobytu. S ohledem na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové žalovaná konstatovala, že z žádného ustanovení zákona o pobytu cizinců sice nevyplývá, že by se společné soužití muselo realizovat nejpozději v den vydání rozhodnutí, ale z žádosti by mělo být zřejmé, že k realizaci společného soužití dojde v přiměřené době po vydání rozhodnutí, nikoli až s odstupem času, tedy v době, kdy by cizinec podmínky ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců již nesplňoval. Žalovaná měla za to, že na žalobkyni se nevztahoval čl. 27 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, ale směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, na kterou navazuje hlava IV. zákona o pobytu cizinců. III.            Žaloba 5.                Žalobkyně v žalobě uvedla, že správní orgán I. stupně překročil v rozporu se zásadou legality své pravomoci. Žalobkyně zdůraznila, že podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců může správní orgán zamítnout žádost o povolení trvalého pobytu pouze, pokud nejsou splněny podmínky ustanovení § 67 nebo § 68 zákona o pobytu cizinců. Uvedené ustanovení podle názoru žalobkyně nepřipouští rozšiřující výklad, kterým by si správní orgán mohl odůvodnit svévolné rozšiřování ustanovení § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců i na údajné nesplnění podmínek podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. 6.                Žalobkyně dále namítla nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Pokud žalobkyně studuje ve Vietnamu je zcela na ní, jak se svým studiem naloží v případě získání povolení k trvalému pobytu – zda jej ukončí, přeruší či dostuduje dálkově. Docházka na vyšší odbornou školu není ve Vietnamu povinná a není tak zřejmé, z čeho žalovaná dospěla k závěru, že studium ve Vietnamu brání ve sloučení rodiny. Podle názoru žalobkyně nebyly rozhodující budoucí plány, ale současný skutkový stav, kdy žalobkyně vzhledem k nepřetržitému studiu po dosažení věku 18 let splňovala podmínku nezaopatřenosti. Logikou žalované by nemohl být trvalý pobyt povolen ani malým dětem, protože těm by ve sloučení rodiny bránila docházka na základní školu a shodně v případě dlouhodobého pobytu by manželům, rodičům či osamělým cizincům bránila škola či zaměstnání. S takovým omezením nepočítá ani směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny. 7.                Žalovaná podle názoru žalobkyně neuvedla, co rozumí podmínkou „bezprostřednosti“ realizace společného soužití po vydání povolení k trvalému pobytu, přičemž zákon o pobytu cizinců žádnou takovou podmínku neobsahuje. Napadené rozhodnutí je proto nezákonné a také nepřezkoumatelné, neboť nenabízí žádný postup, jak vypočítat, kdy soužití je ještě „bezprostřední“ a kdy nikoliv. Ustanovení § 30 odst. 3 a 4 zákona o pobytu cizinců výslovně předpokládají, že cizinec po převzetí vstupního víza zůstane ještě minimálně 4 měsíce mimo území ČR a z ustanovení § 169 odst. 8 písm. h) lze dovodit, že mezi vydáním rozhodnutí o povolení trvalého pobytu a udělením šestiměsíčního vstupního víza existuje ještě období, během kterého Ministerstvo vnitra udává pokyn k udělení vstupního víza a zastupitelský úřad cizinci poskytne lhůta k jeho převzetí, což v praxi bývá až několik měsíců. Z ustanovení § 169 odst. 8 písm. i) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že cizinec je oprávněn přicestovat až v poslední den platnosti šestiměsíčního vstupního víza. Pokud by tedy existovala podmínka „bezprostřednosti“, znamenala by tato „bezprostřednost“ období několika měsíců (minimálně 4-6 měsíců). Žalobkyně poukázala na ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, podle něhož je studium nebo odborné školení závažným důvodem, kterým lze odůvodnit pobyt cizince mimo území EU po dobu delší než 12 měsíců. Kdyby tedy žalobkyně získala povolení k trvalému pobytu a hned se vrátil do Vietnamu dokončit studium, bylo by to zcela v pořádku. 8.                Podmínka „bezprostřednosti“ je podle názoru žalobkyně nesplnitelná, protože pokud žadatel žádost podá krátce před ukončením studia, riskuje, že řízení bude trvat 180 dnů (ustanovení § 169 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců), bez povolení k trvalému pobytu nebude moci nastoupit další studium v ČR, a žádost tedy bude na konci zákonné lhůty zamítnuta pro nesplnění podmínky nezaopatřenosti. Pokud však žádost podá 180 nebo více dnů před ukončením studia, popř. bude připraven studium přerušit a začít studovat v ČR, může být jeho žádost zamítnuta krátce po podání pro nesplnění podmínky bezprostřednosti, neboť studium v zahraničí trvá. Z formulace ustanovení § 178a odst. 2 zákona o pobytu cizinců přitom vyplývá, že v době podání žádost i v době rozhodnutí cizinec v cizině stále studuje. Žalobkyně tedy měla za to, že její žádost byla paradoxně zamítnuta právě pro to, že podmínky nezaopatřenosti splňuje. S ohledem na zprávu Komise Radě a Evropskému parlamentu o používání směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/86/ES o právu na sloučení rodiny z 8. 10. 2008 KOM/2008/0610 žalobkyně uvedla, že směrnice neponechává státům volnost při rozhodování o právu na sloučení rodiny. IV.           Vyjádření žalované k žalobě 9.                Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na napadené rozhodnutí a zdůraznila, že žalobkyně v průběhu správního řízení žádným způsobem neprokázala svůj úmysl realizovat tvrzené studium na území ČR. V.              Posouzení věci Městským soudem v Praze 10.            Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (srov. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „s. ř. s.“), včetně řízení, které jeho vydání předcházelo. Při přezkoumání tohoto rozhodnutí městský soud vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (srov. § 75 odst. 1 s. ř. s.). Městský soud rozhodl o věci bez jednání, neboť shledal, že skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisu a vyžaduje zásadní doplnění. Napadené rozhodnutí tak městský soud zrušil podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. 11.            Městský soud nejprve zkoumal, zda je soudem místně příslušným. Z výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR ze dne 9. 1. 2020 zjistil, že žalobkyně byla hlášena k pobytu na území ČR do dne 11. 4. 2016, avšak žaloba byla podána dne 12. 4. 2016. Pravidlo podle věty první ustanovení § 172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, tj. místní příslušnost krajského soudu, v jehož obvodu je cizinec v den podání žaloby hlášen k pobytu (pozn. s účinností od 15. 7. 2018 jde o odst. 7 uvedeného ustanovení) proto nebylo možné použít. Rovněž nebylo možné použít pravidlo podle věty druhé uvedeného ustanovení (tj. místní příslušnost krajského soudu, v jehož obvodu by měl cizinec po vstupu na území splnit ohlašovací povinnost), neboť z žádných dostupných důkazních prostředků prokazatelně nevyplynulo, v obvodu kterého krajského soudu by žalobkyně po vstupu na území měla splnit ohlašovací povinnost; pouhé tvrzení žalobkyně, že svou ohlašovací povinnost splní právě tam či právě onde (v daném případě v Chomutově), osvědčením takové skutečnosti není (srov. analogicky usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2018, č. j. Nad 61/2018 – 28, www.nssoud.cz). Městskému soudu proto nezbylo než vyjít z obecné úpravy místní příslušnosti podle ustanovení § 7 odst. 2 s. ř. s. tj. odvozovat místní příslušnost podle sídla správního orgánu I. stupně. Sídlo správního orgánu I. stupně – ministerstva vnitra - se nachází v Praze, a proto je místně příslušný městský soud. 12.            Podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců platí, že: „[p]ovolení k trvalému pobytu se bez podmínky předchozího nepřetržitého pobytu na území vydá cizinci, který o vydání tohoto povolení žádá jako nezletilé nebo zletilé nezaopatřené dítě cizince, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu, je-li důvodem žádosti společné soužití těchto cizinců.“ 13.            Podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců platí, že: „[m]inisterstvo žádost o vydání povolení k trvalému pobytu zamítne, jestliže v řízení nejsou potvrzeny důvody uvedené v žádosti o povolení k trvalému pobytu podle § 66 nebo nejsou splněny podmínky podle § 67 nebo § 68.“ 14.            Podle ustanovení § 178a odst. 2 zákona o pobytu cizinců platí, že: „[n]ezaopatřenost dítěte se posuzuje podle zákona o státní sociální podpoře. Pro účely tohoto zákona se nezaopatřeným dítětem rozumí rovněž cizinec nejdéle do 26 let věku, který nepřetržitě studuje na střední nebo vysoké škole v cizině a Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy nevydalo rozhodnutí o tom, že toto studium je postaveno na roveň studia na středních nebo vysokých školách v České republice.“ 15.            Městský soud předně neshledal důvodnou námitku žalobkyně o překročení pravomoci správních orgánů. Výslovné znění ustanovení § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců totiž umožňuje zamítnout žádost nejen v případech nesplnění podmínek podle ustanovení § 67 a § 68, ale výslovně rovněž i podle ustanovení § 66 zákona o pobytu cizinců, v němž jsou stanoveny podmínky podání žádosti o trvalý pobyt z důvodu společného soužití cizinců na území České republiky. Z tohoto ustanovení pravomoc správních orgánů k zamítnutí takové žádosti tedy zcela zřetelně vyplývá (srov. obdobně také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2018, č. j. 9A 118/2016 – 36 či ze dne 13. 11. 2018, č. j. 3A 98/2016 – 33). 16.            Městský soud dále neshledal žalované rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů. Z napadeného rozhodnutí jasně vyplývá, že žádost žalobkyně byla správním orgánem I. stupně zamítnuta proto, že: „[d]le správního orgánu prvního stupně není splněna podmínka společného soužití s matkou na území. Z protokolu o výslechu vyplynulo, že [žalobkyně] hodlá přerušit studium a pokud by [žalobkyně] přerušila v zemi původu studium, přestala by splňovat podmínku nepřetržitosti studia s ohledem na ustanovení § [178a] odst. 2 zákona o pobytu cizinců a tím i základní podmínku pro vydání povolení k trvalému pobytu. Z doloženého potvrzení o studiu [žalobkyně] vyplývá, že bude studovat střední školu do roku 2017, kdy má ukončit studium maturitou. [Žalobkyně] je vázána v současné době studijními povinnostmi v zemi původu a není možné realizovat její soužití s matkou na území.” (srov. str. 2-3 napadeného rozhodnutí) a žalovaný se v napadeném rozhodnutí s tímto závěrem ztotožnil. Srozumitelným a stěžejním důvodem zamítnutí žádosti tedy bylo, že dle názoru žalované nemohla žalobkyně s matkou splnit podmínku společného soužití na území České republiky z důvodu studia žalobkyně na střední škole v Hanoji. 17.            Městský soud pak nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti spočívající podle tvrzení žalobkyně v tom, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, jak vypočítat, kdy je soužití ještě bezprostřední. Svoji úvahu k určení „bezprostřednosti“ společného soužití totiž žalovaný podle názoru městského soudu dostatečně vysvětlil na str. 6 napadeného rozhodnutí, kde s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 3. 2016, č. j. 52A 106/2015 – 51 uvedl, že: „z žádosti by mělo být zřejmé, že k realizaci společného soužití dojde v přiměřené době po vydání rozhodnutí, nikoli až s odstupem času, tedy v době, kdy by cizinec podmínky ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců již nesplňoval.“ 18.            Žalobkyně k meritu věci namítla, že podmínka, pro kterou byla její žádost zamítnuta, nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců. Z ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vyplývá, že pro vydání povolení k trvalému pobytu se vyžaduje kumulativní splnění tří podmínek, a to (i) žadatel je nezletilým nebo zletilým nezaopatřeným dítětem (ii) cizince, který má na území České republiky povolený trvalý pobyt a (iii) důvodem žádosti je společné soužití žadatele s tímto cizincem (rodičem). Při nesplnění některé z uvedených podmínek nelze podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců žádosti vyhovět. V daném případě měly správní orgány první dvě podmínky za splněné; jejich splnění tedy nebylo mezi stranami sporné a není ani předmětem soudního přezkumu. Naopak sporné je posouzení podmínky třetí. 19.            Městský soud předesílá, že výkladem uvedeného ustanovení se v minulosti již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2018, č. j. 5 Azs 306/2017 – 24 vyplývá, že: „[ú]čelem právní úpravy obsažené v § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců je, aby děti cizinců, kteří již mají povolení k trvalému pobytu na území České republiky, měly možnost získat stejný pobytový status, jako mají jejich rodiče, i když v minulosti nepobývaly a ani v současnosti nepobývají na území ČR. Budoucí společné soužití žadatele s rodičem (rodiči) má být pouze důvodem podání žádosti o povolení k trvalému pobytu. Společné soužití však nemusí nutně probíhat již v době podání žádosti. […] Žadatel je povinen tvrdit, že důvodem žádosti o trvalý pobyt je budoucí společné soužití s jeho rodičem. Pokud tvrdí tento důvod a v řízení není prokázáno, že jím není, resp. je prokázáno, že je důvodem něco jiného, žádosti by mělo být podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců vyhověno. Má-li správní orgán pochybnosti o žadatelem tvrzeném důvodu žádosti o povolení trvalého pobytu, je důkazní břemeno na jeho straně a musí postupem podle příslušných procesních ustanovení správního řádu učinit taková skutková zjištění, která vyvrátí žadatelem tvrzený důvod žádosti, případně bude zjištěn důvod jiný. […] Samotná skutečnost, že stěžovatel v době podání žádosti studoval mimo území ČR, nepředstavuje překážku vylučující jeho budoucí soužití s jeho matkou. Vzhledem k tomu, že § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců požaduje, resp. v rozhodné době požadoval, nezaopatřenost zletilých žadatelů, která je zásadně podmíněna studiem žadatele na střední nebo vysoké škole (§ 178a zákona o pobytu cizinců) a zároveň, jak bylo výše uvedeno, zákon o pobytu cizinců předpokládá, že žadatel v době podání žádosti ještě nepobývá na území ČR, bude tato situace v obdobných případech vcelku pravidelně nastávat. Je však zcela běžné, že studium lze v přiměřené době (obvykle ke konci školního roku) ukončit. Pokud na základě stěžovatelem předloženého potvrzení o studiu vznikly Ministerstvu vnitra pochybnosti o pravdivosti tvrzení stěžovatele, bylo jeho povinností nejprve jej upozornit na vzniklé pochybnosti a umožnit mu, aby je svými tvrzeními a důkazními návrhy objasnil (§ 4 odst. 4 správního řádu) tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 3 správního řádu).“ (podtržení doplněno městským soudem, obdobně také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 6. 2018, č. j. 7 Azs 190/2018 – 29 či ze dne 7. 2. 2019, č. j. 7 Azs 35/2018 - 40). 20.            Městský soud ve správním spise ověřil, že žalobkyně v žádosti a poté při výslechu dne 31. 7. 2015 na Velvyslanectví ČR v Hanoji tvrdila, že důvodem její žádosti je sloučení rodiny. Konkrétně žalobkyně uvedla, že účelem podání žádosti bylo sloučení rodiny - sloučení s matkou, k tomu uvedla, že je studentkou střední hotelové a gastronomické školy, ukončila její první ročník a studium trvá tři roky, že chce v ČR zůstat napořád, naučit se česky, a poté chodit na stejnou školu, kterou studuje aktuálně ve Vietnamu, přičemž studium ve Vietnamu přeruší, jakmile dostane povolení k pobytu. To, že je studentkou střední hotelové a gastronomické školy v Hanoji, doložila potvrzením o studiu ze dne 11. 2. 2015. 21.            Počátek soužití s rodičem, tedy splnění podmínky podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, pak žalobkyně spojila s délkou vyřizování její žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu, resp. dobou, kdy jí bude povolení k trvalému pobytu případně uděleno. Tvrdila, že v případě, že by jí bylo povolení k trvalému pobytu uděleno, tak by své studium na škole ve Vietnamu přerušila a odjela by za svou matkou. V takovém případě by soužití žalobkyně s matkou podle názoru městského soudu započalo bezprostředně poté, co by žalobkyně ve Vietnamu obstarala všechny administrativní záležitosti spojené s přerušením (ukončením či změnou formy) studia a s odletem na území České republiky. 22.            Správní orgán I. stupně byl v těchto okolnostech toho názoru, že žalobkyně má závazek v podobě studijních povinností na střední škole v Hanoji a není tak možné realizovat sloučení s matkou na území ČR. Současně právní orgán I. stupně uvedl, že z výslechu žalobkyně není patrný její úmysl pobývat na území ČR bezprostředně po vydání povolení k trvalému pobytu. Podle správního orgánu I. stupně není splněna podmínka podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, tedy, že by důvodem žádosti o povolení k trvalému pobytu bylo společné soužití žalobkyně s cizincem, jenž na území pobývá na základě povolení k trvalému pobytu. Žalovaná na str. 5-6 napadeného rozhodnutí dospěla navíc k závěru, že žalobkyně neprokázala splnění podmínek pro vydání povolení k trvalému pobytu podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců; konkrétní překážkou v tomto smyslu podle žalované mělo být to, že žalobkyně neprokázala svůj úmysl realizovat studium na území České republiky a naopak měla závazek v podobě studijních povinností ve Vietnamu. 23.            Přestože žalobkyně ve správním řízení jasně a konzistentně tvrdila, že důvodem její žádosti o trvalý pobyt je budoucí společné soužití s její matkou, správní orgány závěr o nemožnosti společného soužití s matkou v přiměřené době od vydání rozhodnutí založily na prostém závěru, že žalobkyně je vázána studijní povinností ve Vietnamu a v podstatě tak předjímaly, že žalobkyně před koncem tamního studia společné soužití s matkou nemůže uskutečnit. Správní orgány neprovedly zjišťování a dokazování o okolnostech možného přechodu žalobkyně na území ČR tj. např. o formách konce studia ve Vietnamu, o přechodu z Vietnamu do ČR a o zahájení soužití s matkou a např. vůbec nezohlednily, že sama žalobkyně si byla vědoma předčasného konce studia ve Vietnamu a že měla úmysl studovat na území ČR (městský soud podotýká, že již při výslechu dne 31. 7. 2015 žalobkyně uváděla, že by na území ČR chtěla studovat ve stejném oboru, byť k tomu s ohledem na své prozatím nejisté postavení na území ČR netvrdila konkrétní okolnosti). 24.            Jistě lze přisvědčit žalovanému, že by ze žádosti o udělení povolení k trvalému pobytu a podkladů k prokázání důvodů podle ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců mělo být zřejmé, že k realizaci společného soužití dojde v přiměřené době po vydání rozhodnutí, a nikoliv až s odstupem několika let, např. až po dosažení zletilosti dítěte či po ukončení studia zletilého dítěte v zemi původu, tedy v době, kdy by již žadatel nesplňoval podmínky stanovené v ustanovení § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců. V daném případě v projednávané věci tak, jak je ze shromážděných podkladů patrné, však podle názoru městského soudu ještě nebylo spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázáno, že by ke společnému soužití žalobkyně s její matkou nemohlo dojít v přiměřené době od podání žádosti, resp. po vydání rozhodnutí o udělení trvalého pobytu žalobkyni. 25.            Nejvyšší správní soud v citované judikatuře v obdobných případech dospěl k závěru, že pokud správní orgány měly pochybnosti o podobě budoucího soužití žalobkyně s matkou a nespokojily se s tvrzeními žalobkyně o podobě budoucího soužití s matkou na území ČR (a vykonání studia na území ČR) byly povinny žalobkyni nejprve upozornit na vzniklé pochybnosti a umožnit jí je objasnit tak, aby byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní spis od provedení výslechu žalobkyně dne 31. 7. 2015 však ani neobsahuje žádný úkon správního orgánu, z něhož by vyplývalo, že na jeho straně existuje pochybnost o těchto tvrzeních žalobkyně. Žalobkyně tak ani nemohla být fakticky seznámena s tím, že pro správní orgán je tato otázka stěžejní. Možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, kterou žalobkyně prostřednictvím svého zástupce využila 6. 1. 2016, pak takové sdělení ze strany správního orgánu nemůže nahradit. 26.            Městský soud v Praze je tak toho názoru, že povinnost zjistit skutkový stav a odstranit pochybnosti podle § 3 správního řádu správní orgány nesplnily, když při posuzování důvodů podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců reálně nezvážily a nezkoumaly tvrzenou možnost žalobkyně přerušit studium ve Vietnamu a vykonat studium na území ČR. 27.            Ze shora uvedených důvodů a vycházeje z citované judikatury Nejvyššího správního soudu proto městský soud dospěl k závěru, že skutková zjištění, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí a k posouzení důvodu podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců, jsou nedostatečná (skutkový stav nemá oporu ve spise) a vyžadují zásadní doplnění. VI.           Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení 28.            Na základě všech shora uvedených skutečností městský soud shledal žalobu důvodnou, a proto zrušil napadené rozhodnutí pro vady skutkových zjištění podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Věc proto podle ustanovení § 78 odst. 4 s. ř. s. žalované vrátil k dalšímu řízení. 29.            Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). V dalším řízení se žalovaná bude znovu zabývat posouzením důvodu žalobkyně k podání žádosti o trvalý pobyt podle § 66 odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců a v tomto ohledu provede další dokazování. Žalovaná doplní skutková zjištění k posouzení otázky, zda žalobkyně na území ČR povede společné soužití s matkou. Přitom musí žalovaná vycházet z toho, že pouze samotná skutečnost, že žalobkyně v době podání žádosti studovala mimo území ČR, nepředstavuje překážku vylučující budoucí soužití s rodičem na území ČR. 30.            Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně měla ve věci úspěch, má tedy právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložila, proti žalované, která ve věci úspěch neměla. 31.            Náhradu nákladů řízení představuje pro žalobkyni soudní poplatek ve výši 3.000 Kč za žalobu a dále žalobkyni náleží náhrada za odměnu zástupce za právní služby a jeho hotové výdaje. Městský soud přiznal žalobkyni náhradu za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby ve věci samé) - po 3.100 Kč vše podle ustanovení § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Mimosmluvní odměna tak celkově činí 6.200 Kč (2 x 3.100 Kč). Dále žalobkyni přísluší náhrada hotových výdajů jejího právního zástupce ve výši 600 Kč za 2 úkony právní služby po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože právní zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna o částku odpovídající dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (ustanovení § 57 odst. 2 s. ř. s.), ve výši 21 % - 1.428 Kč. Celková výše nákladů řízení žalobkyně tak činí 11.228 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, a to v tolika vyhotoveních (podává-li se v listinné podobě), aby jedno zůstalo soudu a každý účastník dostal jeden stejnopis. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz. V Praze 22. ledna 2020       JUDr. Ing. Viera Horčicová v.r. předsedkyně senátu