USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Klášterky a soudců JUDr. Blanky Chlostové a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobců: a) P. N., narozený dne xxx bytem xxx, xxx b) M. N., narozená dne xxx bytem xxx, xxx c) F. S., narozený dne xxx bytem xxx, xxx d) M. S., narozená dne xxx bytem xxx, xxx všichni zastoupeni advokátem Mgr. Petrem Novákem sídlem Vídeňská 546/55, 639 00 Brno proti žalované: Ryanair Ltd. sídlem Airside Business Park, Swords, Co.Dublin K67, Irsko zastoupená advokátem JUDr. Jiřím Spoustou, Ph.D. sídlem Voršilská 130/10, 110 00 Praha 1 o zaplacení částky 1 600 EUR a 17 730 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. dubna 2020, č.j. 20C 217/2019-36 takto: Usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se řízení nezastavuje a Obvodní soud pro Prahu 6 je příslušný k projednání a rozhodnutí této věci. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným usnesením se soud I. stupně prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí této věci (výrok ad I.), řízení zastavil (výrok ad II.), žalobci a) uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 4 332,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Spousty, Ph.D. (výrok ad III.) a žalobcům b) až d) uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení každému ze žalobců částku 1 556,50 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jiřího Spousty, Ph.D. (výroky ad IV.,V., a VI.). Dále vyslovil, že po právní moci usnesení bude žalobci a) vrácen soudní poplatek zaplacený za žalobu ve výši 397 Kč (výrok ad VII.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobci domáhali náhrady škody každý ve výši 400 eur s příslušenstvím a žalobce a) ještě další částky 17 730 Kč po žalované podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů s tvrzením, že dne 9. 4. 2019 se měli zúčastnit letu žalované č. xxx z Madridu do Prahy s plánovaným časem odletu v xxx hodin a plánovaným časem příletu xxx hodin, nicméně čas odletu byl posunut na xxx hodin, o čemž žalobci nebyli informováni s předstihem. Žalobce a) tedy zakoupil na vlastní náklady náhradní lety se skutečným příletem do Prahy v 8:40 hodin dne 10.4.2019, čímž se žalobci dostali do cílové destinace se zpožděním větším než tři hodiny a žalovaná je tak povinna každému z nich uhradit náhradu škody ve výši 400 EUR dle čl. 7 odst. 1 písm. b) Nařízení č. 261/2004 a dále žalobci a) částku ve výši 17 730 Kč dle čl. 8 odst. 1 písm. a) Nařízení č. 261/2004. Žalobci tento nárok uplatnili u žalované, avšak ta neuhradila ničeho. 3. Žalovaná uvedla, že uplatněný nárok neuznává a vznesla námitku věcné a místní nepříslušnosti, s tím, že pravomoc projednat a rozhodnout tento spor přísluší irským soudům. Odkázala na čl. 4 bod 1, čl. 7 a čl. 25 nařízení Brusel I bis s tím, že účastníci uzavřeli smlouvu o přepravě, v rámci níž žalobci vyslovili souhlas se všeobecnými podmínkami přepravy (dále jen VPP), bez nichž nebylo možné smlouvu uzavřít. Žalovaná odkázala na čl. 2.4.2. a čl. 15.2 VPP, jimiž byla uzavřena dohoda o výlučné příslušnosti irských soudů, která však žalobci nezabraňuje podat žalobu u zdejšího soudu při dodržení postupu podle čl. 15.2. VPP, tedy uplatnění nároku u žalované před podáním žaloby prostřednictvím e-mailu nebo za využití formuláře v českém jazyce. Žalovaná uvedla, že žalobci nedodržel postup podle čl. 2.4.2 a čl. 15.2. VPP, Obvodní soud pro Prahu 6 proto není příslušný k projednání věci. 4. Soud I. stupně se nejprve zabýval pravomocí soudů České republiky podle nařízení Brusel I bis čl. 4 bod 1, čl. 7 bod 1 písm. b), čl. 25 a uvedl, že účastníci uzavřeli dohodu o přepravě, jejíž součástí byly všeobecné přepravní podmínky, které obsahují ujednání o výlučné pravomoci irských soudů ve vztahu k nárokům podle nařízení č. 261/2004. Žalobci neuplatnili svůj nárok před podáním žaloby u žalované prostřednictvím postupu stanoveného ve VPP, tedy e-mailem nebo za využití formuláře v českém jazyce na webu žalované, na nějž je ve VPP přímý odkaz. Soud I. stupně shledal postup žalované při uzavírání smlouvy o přepravě včetně VPP za legitimní, neboť jeho účelem je předejít vzniku nákladů vzniklých v důsledku vedení soudního řízení. Hospodárnost, která nebrání cestujícím v souladu s ust. § 1814 písm. j) o.z. podat žalobu u soudu místa odletu či příletu a zvolit si zástupce, pokud jim nebude žalovanou vyhověno. Takový postup shledal soud I. stupně v souladu s právní úpravou ochrany spotřebitele v České republice i Evropské unii s tím, že ujednání o výlučné pravomoci irských soudů se uplatní výhradně v případě, kdy cestující nevyužije předem stanovený jednoduchý postup podle VPP. Soud I. stupně shledal ujednání o výlučné příslušnosti podle čl. 25 nařízení Brusel I bis za platné s tím, že jsou v něm přesně vymezená kritéria pro určení věcně a místně příslušného soudu a v této souvislosti odkázal na rozsudek SDEU ve věci C-387/98, Corex Maritime GmbH proti Handelsveem BV. Dále uvedl, že tímto výkladem je naplněna též smluvní volnost stran v souladu s ústavou. Z čl. 25 nařízení Brusel I bis podle soudu I. stupně vyplývá důraz na přednost úmyslu stran a v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5383/2016. Dohodu neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť nezakládá značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran a shledal, že žalobci mohli takové ujednání rozumně očekávat podle ust § 1753 o.z., neboť většina leteckých dopravců má na svých webových stránkách informace k podání reklamace, resp. uplatnění nároku za zpožděné nebo zrušené lety. Uvedl též, že žalované nelze klást k tíži, že takový postup v rámci VPP standardizovala. Soud I. stupně uzavřel, že byla platně ujednána dohoda o výlučné příslušnosti irských soudů, neboť žalobci nepostupovali podle čl. 2.4.2. a čl. 15.2. VPP. Soud I. stupně dále vyslovil, že ve věci je dán nedostatek pravomoci soudů, což je neodstranitelný nedostatek podmínek řízení a řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, neshledal přitom naplnění podmínek pro podání předběžné otázky k SDEU s tím, že v řízení nevyvstala otázka výkladu unijního práva. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř. a tyto přiznal ve věci úspěšné žalované, neboť žalobci zavinil, že řízení muselo být zastaveno, a to za právní zastoupení advokátem. 5. Soud I. stupně dále rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 397 Kč žalobci a), neboť tento žalobce zaplatil soudní poplatek ve výši 1 397 a každý ze žalobců b) až d) zaplatil soudní poplatek ve výši 1 000 Kč. Jelikož jen výše zaplaceného soudního poplatku žalobcem a) přesahuje 1 000 Kč, rozhodl soud I. stupně pouze o vrácení této částky. 6. Proti tomuto usnesení podali žalobci odvolání, v němž zdůraznili, že nařízení č. 261/2004 akcentuje vysokou ochranu cestujících a obejití pravidel na ochranu spotřebitele ve prospěch silnější strany by vedlo k popření základu nařízení. Dále uvedl, že nařízení Brusel I bis neumožňuje pro vymáhání nároků z titulu náhrady škody po leteckém dopravci volbu místa žaloby spotřebiteli podle místa jeho bydliště, nelze tak bez dalšího ani umožnit volbu práva v obchodních podmínkách a tím obejít spotřebitelská ustanovení a judikaturu. Uvedl, že se spotřebitelem nelze uzavřít dohodu o příslušnosti před vznikem sporu. Žalobci navrhli, aby ESD byla předložena předběžná otázka tohoto znění: „Je se čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a rady (EU) č. 1215/2012 slučitelné, že volba soudní příslušnosti pro žaloby podle nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/912 , je založena na dohodě, která byla přijata před vznikem sporu?“ Žalobci poukázali též na častý postup žalované, která zkouší různé formy právní obrany, která se nezřídka dostane k ESD ve formě předběžné otázky, následně je však řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí a žalobci vyjádřili domněnku, že zpětvzetí je z důvodů úhrady pohledávky, neboť žalovaná nemá zájem na meritorním rozhodnutí. 7. Žalobci namítli, že postup žalované je v rozporu s vnitrostátní úpravou ochrany spotřebitele v ust. § 1814 odst. 1 písm. j) o.z. s tím, že irský soud není vázán ochranou spotřebitele v ČR a jedná se o nicotné ustanovení, k němuž se nepřihlíží. Předmětnou klauzuli v obchodních podmínkách označili za klauzuli v rozporu s ust. § 1753 o.z., podle nějž ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření. Žalobci odkázali na vázanost podnikatele vnitrostátním spotřebitelským právem, která vyplývá ze zákona č. 480/2004 Sb., jehož ustanovení § 9 odst. 3 zdůrazňuje povinnost poskytovatelů služeb dodržovat povinnosti vyplývající i z právních předpisů na ochranu spotřebitele. Dále uvedli, že problematiku rozhodného práva pro smluvní závazkové vztahy řeší nařízení Řím I, zejména jeho čl. 6, podle nějž smlouva uzavřená se spotřebitelem se za dále uvedených podmínek řídí právem státu spotřebitelova obvyklého bydliště. Žalobci poukázali též na judikaturu Ústavního soudu, který uvedl, že ve věci letových žalob se jedná o nárok ze spotřebitelské smlouvy. 8. Žalobci zdůraznili, že právní zastoupení je jedním ze základních práv každého občana a žalobce nelze trestat za to, že si na vymožení svého nároku najme právní pomoc. Zastoupením žalobců žalované žádné náklady nevznikají, závěr soudu I. stupně, že jde o snížení nákladů, tedy není správný. Žalobci zdůraznili, že žalovaná spotřebitelům znesnadňuje domoci se svého nároku a v této souvislosti odkázali na obrovské množství sporů projednávaných u Obvodního soudu pro Prahu 6 s tím, že cílem žalované je co nejvíce spotřebitelů od vymáhání jejich nároků odradit, neboť žalovaná, jako jedna z mála aerolinek na výzvu cestujících nehradí. Tento cíl není podle žalobců legitimní, když žalovaná zná i platební kartu cestujících, na niž může náhradu uhradit bez dalšího. Žalobci namítli, že žalovaná svými odpověďmi na výzvy cestujících, kdy odkazuje na mimořádnou okolnost bez bližší specifikace se snaží odradit co největší počet spotřebitelů od dalšího nárokování plateb za letovou nepravidelnost. Skutečnost, že by žalovaná měla jednat s právním zástupcem žalobců vyplývá, podle názoru žalobců, nepřímo i z rozhodnutí 19Co 359/2019 nebo 25Co 310/2019. Žalobci navrhli, aby odvolací soud usnesení soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem buď vyčkat rozhodnutí ESD ve věci skutkově a právně stejné nebo se prohlásit místně a věcně příslušným a věc rozhodnout. 9. Žalovaná navrhla potvrzení usnesení soudu I. stupně s tím, že ujednání žalobců a žalované ohledně upřesnění jurisdikce a příslušnosti soudů není obcházením ochrany spotřebitele, nýbrž standardním prvkem, který se ve vztazích s mezinárodním prvkem běžně objevuje. Uvedla, že prorogační doložka je vyjádřením obecné zásady, že žalobce následuje žalovaného na jeho obecný soud. K námitkám žalobce ohledně odkazu na články 15 - 17 nařízení (ES) č. 44/2001 (Brusel I) žalovaná uvedla, že toto nařízení, již není účinné a bylo nahrazeno nařízením (EU) 1215/2012 (Brusel I bis ) v němž je výjimka vylučující aplikaci příslušného oddílu na přepravní smlouvy řešena čl. 17 odst. 3, která v tomto případě vylučuje aplikaci oddílu 4 nařízení Brusel I bis a dle názoru žalované nelze argumentaci žalobce přisvědčit. Žalovaná zdůraznila, že smluvní strany si zvolily platně rozhodné právo s tím, že žalobce sice správně odkazuje na čl. 6 nařízení (ES) č. 593/2008 (Řím I), opomíjí však celé znění článku, na který odkazuje, když čl. 6 odst. 4 písm. b) nařízení Řím I vylučuje aplikaci odst. 1 a 2 téhož článku na přepravní smlouvy, o niž se v projednávané věci jedná. Žalovaná odmítla, že by se snažila obcházet ochranu spotřebitelů, kontraktační proces v případě uzavření smlouvy o přepravě s cestujícím byl zcela transparentní a ustanovení týkající se příslušnosti a rozhodného práva nejsou nikterak skrytá, zavádějící či překvapivá a jsou uvedena ihned v úvodu všeobecných podmínek přepravy v čl. 2 a mají vlastní kapitolu. Žalovaná zdůraznila, že nelze mít za to, že by v rámci Evropské unie byla ochrana spotřebitelů v Irsku nižší než v České republice, úprava obsažená v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník vychází ze směrnice rady 93/13/EHS a spolu s dalšími směrnicemi tak představuje ideové východisko pro ochranu spotřebitelů. Žalovaná uvedla, že ochrana spotřebitelů napříč Evropskou unií je harmonizována a prorogační doložka popsaná výše nezakládá významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Žalovaná se ohradila proti tvrzení žalobců, že jejím postupem dochází ke zbytečně zvýšeným nákladům v souvislosti s uplatňováním práv cestujících v režimu nařízení ES č. 261/2004 a namítla, že systém, který nastavila, je transparentní, v souladu s právními předpisy a napomáhá předcházet zvýšeným nákladům jak na straně žalované, tak i cestujících. Žalovaná dále namítla, že právní zástupce žalobců sice rozesílá předžalobní výzvy, kromě požadované kompenzace však požaduje úhradu nepřiměřeně vysokých nákladů právního zastoupení a dále namítla, že představa paušálního vyplácení kompenzací všem cestujícím bez dalšího je lichá, neboť čl. 7 nařízení č. 261/2004 je koncipován jako právo na náhradu škody, které musí být nejdříve uplatněno. Žalovaná dále uvedla, že není třeba pokládat předběžnou otázku soudnímu dvoru Evropské unie, jak navrhují žalobci. 10. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž bylo třeba vzhledem k ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nařizovat jednání a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 11. Soud I. stupně se prohlásil za nepříslušný k projednání a rozhodnutí věci a řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil. Soud I. stupně takto rozhodl, neboť shledal dohodu o přepravě uzavřenou mezi účastníky, včetně všeobecných přepravních podmínek obsahujících ujednání o výlučné pravomoci irských soudů ve vztahu k nárokům podle nařízení č. 261/2004, které nebyly cestujícím uplatněny před podáním žaloby u žalované postupem stanoveným ve VPP, tedy „před zapojením třetích stran“ platnou. Postup vyžadující, aby cestující nejprve uplatnil svůj nárok u žalované prostřednictvím formuláře v českém jazyce, shledal v souladu s právní úpravou ochrany spotřebitele a shledal je platné též podle čl. 25 nařízení Brusel I bis a dohodu neshledal v rozporu s dobrými mravy s tím, že nezakládá značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran. 12. Odvolací soud se především zaměřil na posouzení platnosti všeobecných přepravních podmínek, které upravují postup cestujícího při uplatnění nároku podle nařízení EU č. 261/2004. 13. Podle čl. 2.4.2. je dána výlučná pravomoc irských soudů v případě žaloby podle nařízení EU č. 261/2004 za situace, že cestující nedodržel články 15.2.1 až 15.2.7 všeobecných podmínek přepravy. Podle čl. 15.2.2 VPP musí cestující předložit nárok přímo společnosti Ryaniar a před zapojením třetích stran do vymáhání nároku musí vyčkat alespoň 28 dní nebo po dobu, kterou určuje zákon. S odkazem, že žalobci nepostupovali podle tohoto článku VPP, neboť se na žalovanou obrátili nikoliv přímo osobně, nýbrž prostřednictvím svého právního zástupce, namítla nedostatek mezinárodní příslušnosti soudů České republiky s tím, že podle článků 2.4.2. věc náleží do výlučné pravomoci irských soudu. V této souvislosti pak žalovaná odkazovala na čl. 25 odst. 1 Brusel I bis s tím, že mezi účastníky došlo k dohodě o výlučné příslušnosti. 14. Vzhledem k tomu, že účastníci uzavřeli prorogační doložku, podle níž jsou k projednání věci příslušné irské soudy, vycházel odvolací soud ze směrnice 93/13/ES, na základě níž soudní dvůr Evropské unie chápe prorogaci jako nepřiměřenou podmínku ve smyslu bodu 1 písm. q) přílohy směrnice. Jedná se též o zakázané ujednání ve smyslu § 1814 písm. j) o.z., podle nějž se zakazují ujednání, která zbavují spotřebitele práva podat žalobu, respektive mu v uplatnění takového práva brání. Ujednání ve všeobecných přepravních podmínkách je ujednáním, které zásadně omezuje právo spotřebitele podat žalobu u soudu, jehož mezinárodní příslušnost vyplývá z čl. 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis, a zároveň brání spotřebiteli uplatnit jeho nárok u letecké společnosti prostřednictvím právního zástupce. Právo nechat se zastoupit je přitom ústavním právem, jakož i právem zaručeným občanským soudním řádem v § 25. 15. Prorogační doložka uzavřená v přepravní smlouvě je nepřiměřenou podmínkou z hlediska práva EU, jak uvedeno shora, tuto dohodu nemůže platně uzavřít spotřebitel. Odkazoval-li soud I. stupně na rozhodnutí SDEU např. ve věci C- 387/98 Corex Maritime GmbH proti Handelsveem BV, případně na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II ÚS 1858/18 nebo na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5383/2016, jednalo se vždy o spor vedený mezi právnickými osobami jako podnikateli vzniklý z jejich podnikatelské činnosti. V projednávané věci je žalobce spotřebitel, který uzavřel se žalovanou smlouvu o přepravě, nejedná se tedy o dohodu mezi podnikateli vyplývající z jejich podnikatelské činnosti a prorogační doložka, jíž byla sjednána odlišná místní příslušnost soudů, je neplatná. 16. Odvolací soud posoudil ujednání v čl. 2.4, jakož i v čl. 15.2 jako absolutně neplatné s tím, že ve smyslu směrnice Rady č. 93/13/EHS se jedná o nepřiměřené podmínky ve spotřebitelské smlouvě, které jsou podle čl. 3 odst. 3 nepřiměřené, což vyplývá z § 1 písm. q) přílohy k této směrnici. Jak uvedeno shora toto zakázané ujednání je v občanském zákoníku obsaženo v § 1814 písm. j). Ve věci C-243/08 Panon v. Erzsébet Sustikné Györfi, SDEU uvedl, že vnitrostátní soud je povinen posoudit z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvní klauzule (bod 32 rozsudku), a považuje-li takovouto smluvní klauzuli za zneužívající, zdrží se jejího použití, vyjma případu, kdy s tím spotřebitel nesouhlasí (bod 35 rozsudku). 17. V projednávané věci posoudil odvolací soud klauzuli, že cestující-spotřebitel není oprávněn uplatnit svůj nárok vůči žalované letecké společnosti prostřednictvím třetí osoby a v případě, že tak učiní, je dána výlučná pravomoc irských soudů, jako zneužívající klauzuli, s jejímž použitím spotřebitel (žalobce) nesouhlasí a použití tohoto ustanovení VPP je třeba se zdržet. Z hlediska českého práva se jedná o neplatné ustanovení, k němuž nelze přihlížet při úvaze o mezinárodní příslušnosti soudů ČR. 18. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že ve věci je dána příslušnost soudů České republiky k projednání věci podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1215/2012 (Brusel I bis), přičemž nařízení č. 261/2004 příslušnost soudů neřeší. 19. Z důvodů shora uvedených postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. a usnesení soudu I. stupně změnil tak, že se řízení nezastavuje a Obvodní soud pro Prahu 6 je tedy příslušný k projednání a rozhodnutí této věci. 20. Odvolací soud neshledal potřebu předložit předběžnou otázku soudnímu dvoru Evropské unie, neboť k ujednání o prorogační doložce ve vztahu ke spotřebiteli se tento orgán již vyjádřil, a to např. v rozhodnutí ve věci C-243/08 Panon v. Erzsébet Sustikné Györfi, jakož i ve věci C-204/08 Peter Rehder v. Air Baltic Corporation, bod 47 rozsudku ze dne 9.7.2009. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. ve znění od 30. 9. 2017 - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 23. června 2020 JUDr. Jan Klášterka v. r. předseda senátu