USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Klášterky a soudců JUDr. Blanky Chlostové a JUDr. Michala Holuba ve věci žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., IČO 27242617 sídlem Letenská 121/8, Praha 1 – Malá Strana zastoupená advokátem JUDr. Ing. Karlem Goláněm, Ph.D. sídlem Letenská 121/8, Praha 1 proti žalované Dragana S., narozená xxx posledně v ČR bytem Z., Praha zastoupená opatrovnicí Mgr. Markétou Aldorfovou advokátkou se sídlem Balbínova 223/5, 120 00 Praha 2 o zaplacení 21 914 Kč s příslušenstvím k odvolání opatrovnice žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. září 2020, č.j. 38C 4/2019-69 takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se zrušuje a řízení se zastavuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. III. Opatrovnici se přiznává odměna ve výši 6 838,92 Kč, která jí bude proplacena po právní moci rozhodnutí prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4. IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice náklady státu ve výši 6 838,92 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení na účet Obvodního soudu pro Prahu 4. Odůvodnění: 1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 21 914 Kč s úrokem ve výši 4 817,96 Kč, s úrokem ve výši 20,5 % ročně z částky 13 282,27 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 2 604,75 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13 282,27 Kč od 15. 6. 2018 do zaplacení (výrok ad I.) a povinnost zaplatit žalobkyni k rukám advokáta JUDr. Ing. Karla Goláně, PhD. náhradu nákladů řízení ve výši 5 087,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok ad II.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností Provident Financial s.r.o., byla uzavřena dne 24. 7. 2015 smlouva o zápůjčce č. xxx, na základě níž byla žalované poskytnuta částka 20 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit spolu s částkou 16 721 Kč, což je součet kapitalizovaných úroků, odměny za administrativní zpracování zápůjčky a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve sjednaných 60 týdenních splátkách do 16. 9. 2016, svůj závazek však nesplnila a dluží na jistině 13 282,27 Kč a část poplatku ve výši 8 631,73 Kč. Žalobkyně se dále domáhala z jistiny 13 282,27 Kč úroku ve výši 20,5% ročně od 16. 9. 2016 do zaplacení, z toho za období od 16. 9. 2016 do 14. 6. 2018 ve výši 4 817,96 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05% ročně od 20. 1. 2016 do zaplacení, z toho za období od 20. 1. 2016 do 14. 6. 2018 ve výši 2 604,75 Kč. Pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je státním občanem Srbské republiky. Pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout dovodil podle čl. 17 odst. 1 písm. c), čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, neboť žalovaná smlouvu o zápůjčce uzavírala jako spotřebitel s bydlištěm na území České republiky a na území České republiky se zaměřovala podnikatelská činnost Provident Financial s.r.o. Na území České republiky je i poslední známé bydliště žalované a žalovaná je v ČR i nadále zaměstnána, aktuální adresu v ČR se však soudu I. stupně nepodařilo zjistit. 3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že mezi právním předchůdcem žalobkyně (dále též jen Provident) jako věřitelem a žalovanou jako dlužníkem byla dne 24. 7. 2015 uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2 390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o.z.), řídící se zároveň zákonem č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na základě smlouvy poskytl právní předchůdce žalobkyně žalované peněžitou zápůjčku ve výši 20 000 Kč a žalovaná se zavázala ji vrátit ve sjednaných splátkách. V souladu s § 2 392 odst. 1 o. z. byly z poskytnuté zápůjčky sjednány úroky ve výši 20,5 % ročně, ve smlouvě byl vyčíslen kapitalizovaný úrok za dobu, na niž byla smlouva sjednána, ve výši 2 633 Kč, který byl součástí celkového poplatku 16 721 Kč, jejž se žalovaná zavázala zaplatit spolu s jistinou ve sjednaných splátkách. Žalovaná se zavázala zaplatit Providentu částku celkem 36 721 Kč v 60 týdenních splátkách, z níž žalovaná dosud dluží 21 914 Kč, uhradila pouze 14 807 Kč (24 celých splátek a část 25. splátky, splatné 15. 1. 2016). Podle čl. 20 Smluvních podmínek zápůjčky byla účinnost smlouvy prodloužena až do doby řádného uhrazení celkové dlužné částky, až do doby řádného uhrazení je také žalovaná z neuhrazené zápůjčky povinna platit sjednaný úrok 20,5% ročně. Za období od 16. 9. 2016 do 14. 6. 2018 činí vyčíslená výše tohoto úroku 4 817,96 Kč. Podle čl. 12 Smluvních podmínek zápůjčky vzniklo žalobkyni, na niž byla pohledávka ze smlouvy o zápůjčce postoupena smlouvou uzavřenou podle § 1879 a násl. o.z., právo na vyrovnání celé neuhrazené částky v případě neuhrazení sjednané splátky žalovanou, tzn. vzhledem k jen částečně uhrazené splátce splatné dne 15. 1. 2016 dnem 16. 1. 2016. Od tohoto dne do zaplacení je proto žalovaná podle § 1970 o. povinna platit z celé neuhrazené jistiny 13 282,27 Kč úrok z prodlení ve výši podle nař. vlády č. 351/2013 Sb., tzn. 8,05% ročně. Za období od 20. 1. 2016 do 14. 6. 2018 činí vyčíslený úrok z prodlení částku 2 604,75 Kč. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., a tyto přiznal ve věci plně úspěšné žalobkyni. 4. Proti tomuto rozsudku podala opatrovnice žalované odvolání, v němž namítla, že bydliště žalované není již delší dobu vůbec známo, žalovaná je občankou Srbska, které není členem Evropské unie, soud I. stupně tedy nemohl postupovat podle čl. 18 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (dále jen Brusel I bis) a je možné, že žalovaná nemá bydliště ani na území Evropské unie. Podle obsahu spisu by žalovaná mohla mít bydliště v Německu či v Rakousku, což také nebylo zjištěno a v takovém případě by mohly být příslušné soudy tohoto státu. Opatrovnice žalované namítla, že ve věci není dána pravomoc českých soudů. 5. I přes námitku nepříslušnosti soudů České republiky se opatrovnice žalované vyjádřila k předmětu řízení tak, že nárok v žalobě uplatněný neuznává, nebylo prokázáno, že byla půjčka žalované skutečně poskytnuta, neboť nebylo prokázáno, že by žalované byla odevzdána půjčená částka. Opatrovnice žalované dále označila úročení ve výši 20,5 % za nepřiměřeně vysoké a za jednání příčící se dobrým mravům, nadto nejde o jediný uplatněný úrok. Opatrovnice žalované dále namítla nedostatek aktivní legitimace žalobkyně s tím, že smlouva o postoupení pohledávek uzavřená mezi Provident Financial s.r.o. a žalobkyní nebyla žalované řádně oznámena. Opatrovnice žalované navrhla, aby soud vyslovil svou nepříslušnost k projednání a rozhodnutí věci a řízení zastavil, nebo aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl, případně jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. 6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako správného s tím, že opatrovnice žalované nijak nesporuje, že žalovaná uzavřela předmětnou smlouvu a ani relevantně nerozporuje dlužnou částku. Ve vztahu k námitkám opatrovnice žalované ohledně výše smluvního úroku 20,50 % odkázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 47/2002 ze dne 4. 3. 2002, podle nějž nemůže být v rozporu s dobrými mravy ujednání smluvních úroků poskytnutých podle § 658 obč. zák., neboť smluvní úroky představují odměnu za poskytnutou půjčku. Zákonný úrok pak žalobkyně požaduje podle § 517 odst. 2 obč. zák. Žalobkyně zdůraznila, že požadovaná výše úroků a nákladů není v rozporu s dobrými mravy a v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 234/2005 ze dne 24. 1. 2007 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 ze dne 15. 12. 2004. Žalobkyně dále uvedla, že svoji aktivní legitimaci odvozuje od smlouvy o postoupení pohledávek, na základě níž žalobkyně nabyla pohledávku se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími a předmětná pohledávka byla specifikována v tzv. seznamu pohledávek, který byl přílohou smlouvy o postoupení pohledávek. Žalobkyně uvedla, že pohledávka za žalovanou byla žalobkyni postoupena včetně příslušenství a všech práv s ní spojených a postoupení bylo žalované oznámeno právním předchůdcem žalobkyně dopisem ze dne 14. 6. 2018 a výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě byla žalované oznámena dopisem ze dne 25. 10. 2018. Žalobkyně upozornila, že žalovaná uvedla v zákaznické kartě jako adresu výběru adresu Z., Praha, kterou uvedla i ve smlouvě, je tedy zřejmé, že žalovaná se na této adrese zdržovala. Žalobkyně zdůraznila, že místně příslušným soudem k projednání a rozhodnutí této věci je tedy Obvodní soud pro Prahu 4. Žalobkyně odmítla tvrzení opatrovnice žalované, že nebylo prokázáno předání hotovosti ve výši 20 000 Kč žalované s tím, že tato skutečnost je přímo uvedena ve smlouvě o zápůjčce a zároveň žalovaná na pohledávku částečně hradila, což by nečinila za situace, že by hotovost od právního předchůdce žalobkyně neobdržela. 7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání podle § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání opatrovnice žalované shledal důvodným. 8. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda je dána mezinárodní příslušnost soudů České republiky k projednání věci. Soud I. stupně si byl vědom toho, že se jedná o řízení s cizím prvkem a pravomocí českých soudů k projednání věci se zabýval. Posoudil ji však nesprávně, neboť postupoval podle nařízení Brusel I bis. Soud I. stupně dovodil pravomoc českých soudů z čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis však lze postupovat pouze tehdy, jestliže byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště. Podle čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis může smluvní partner podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Soud I. stupně provedl rozsáhlé pátrání za účelem zjištění, kde má žalovaná bydliště v průběhu řízení, soudu I. stupně se podařilo zjistit, že žalovaná měla povolen dlouhodobý pobyt na území České republiky do 2. 3. 2016 (č.l. 22 spisu). Dále soud I. stupně zjistil, že žalovaná uvedla adresu pro doručování H. M., S. T., což vyplývá ze sdělení Úřadu práce ČR, Krajské pobočky pro hl. m. Prahu na č. l. 34 ze dne 23. 1. 2019, podle nějž žalovaná není vedena v evidenci Úřadu práce ČR jako uchazečka o zaměstnání, nepobírá dávky státní sociální podpory a nebyla ani evidována v databázi nepojistných sociálních dávek. Z ředitelství služby cizinecké policie ze dne 22. 1. 2019 na č.l. 37 vyplývá, že měla v České republice povolen přechodný dlouhodobý pobyt za účelem podnikání do 2. 3. 2016 na adrese Praha, Z. a nyní současné místo pobytu není známo. Za této situace soud I. stupně doručoval žalované předvolání na adresu v Rakousku, které bylo podle závěru soudu I. stupně žalované doručeno dne 29. 4. 2019, z čehož vycházel při jednání dne 4. 9. 2019 (č. l. 67 spisu). Tento závěr však neodpovídá sdělení rakouského soudu v Innsbrucku, prostřednictvím nějž se soud I. stupně pokusil předvolání a žalobu žalované doručit, neboť ze sdělení Okresního soudu v Innsbrucku (Bezirksgericht Innsbruck) na č.l. 60 vyplývá, že zásilka byla uložena k vyzvednutí od 29. 4. 2019. Tomuto závěru pak odpovídá sdělení ve formuláři, že zásilka byla doručena bez potvrzení o přijetí (č. l. 59 bod 12.2.1.2.1). Soud I. stupně tedy neměl splněny ani podmínky ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. pro to, aby jednal dne 4. 9. 2019 v nepřítomnosti žalované. Tato skutečnost však za stávající situace není podstatná pro rozhodnutí o věci. 9. Podstatné pro rozhodnutí ve věci je, že není splněna jedna ze základních podmínek řízení, tedy, aby byla dána pravomoc soudů ČR k projednání a rozhodnutí věci. Jak uvedeno shora, žalovaná nemá bydliště na území České republiky, nelze proto postupovat podle čl. 17 odst. 1 písm. c) a čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Nelze vycházet ani z obecných ustanovení o příslušnosti, neboť podle čl. 4 nařízení mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost, žalovány u soudů tohoto členského státu. Pro posouzení pravomoci soudů České republiky tedy nelze použít nařízení č. 1215/2012 Brusel I bis. Odvolací soud se dále zabýval tím, zda mezi Českou republikou a Srbskou republikou nebyla uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva, která by řešila pravomoc soudů v občanských věcech. Mezi Československou socialistickou republikou jako právním předchůdcem České republiky a Socialistickou federativní republikou Jugoslávií jako právním předchůdcem Srbské republiky byla uzavřena dne 20. ledna 1964 smlouva o úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných a trestních, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů vyhláškou Ministra zahraničních věcí č. 207/1964 Sb., avšak tato smlouva neřeší pravomoc soudů České republiky pro závazkové vztahy. Odvolací soud proto postupoval podle § 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, podle nějž je pravomoc českých soudů dána, jestliže je podle procesních předpisů pro řízení místně příslušný soud na území České republiky, pokud z ustanovení tohoto zákona nebo jiného právního předpisu nevyplývá něco jiného. Z ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém nic jiného nevyplývá, ze zjištění soudu I. stupně nevyplývá, že by žalovaná měla bydliště na území České republiky ke dni podání žaloby. K řízení tedy není místně příslušný soud na území České republiky, neboť podle § 84 o.s.ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno, jinak, ve věci není dána výlučná příslušnost podle § 88 o.s.ř., ani příslušnost soudu na výběr daného podle § 87 o. s. ř.. Vzhledem k tomu, že nebyl dohledán žádný místně příslušný soud na území České republiky, není dána pravomoc českých soudů k projednání věci, což je neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, k nimž podle § 103 o. s. ř. přihlíží soud kdykoli za řízení. Pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení (§ 104 odst. 1 o.s.ř.) nezbylo, než podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně zrušit a řízení zastavit. 10. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů je odůvodněn ust. § 224 odst. 1 ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., žalobkyně zavinila, že řízení muselo být zastaveno, žalované však žádné náklady řízení nevznikly. 11. Odvolací soud dále přiznal odměnu ustanovené opatrovnicí žalované ve výši stanovené podle § 12a ve spojení s § 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. z tarifní hodnoty 21 914 Kč, z níž byla stanovena odměna za jeden úkon právní služby ve výši 1 980 Kč snížená o 20 %, byla tedy přiznána odměna za jeden úkon ve výši 1 584 Kč. Advokátce, která byla ustanovena jako opatrovnice žalované, byla přiznána odměna za tři úkony právní služby, a to za odvolání, vyjádření k odvolání žalobkyně a za účast u jednání odvolacího soudu dne 23. 6. 2020 po 1 584 Kč, k nimž náleží tři náhrady hotových výdajů po 300 Kč a DPH ve výši 1 186,92 Kč, celkem tedy odměna ve výši 6 838,92 Kč. 12. Povinnost k úhradě nákladů státu spočívající v nákladech na odměnu ustanovené opatrovnice ve výši 6 838,92 Kč byla podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložena podle výsledku řízení žalobkyni. Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu I. stupně ve lhůtě dvou měsíců ode dne jeho doručení, avšak jen za splnění podmínek a z důvodů stanovených v § 237 o. s. ř. ve znění od 30. 9. 2017 - jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Praha 23. června 2020 JUDr. Jan Klášterka předseda senátu nepřítomen z důvodu dovolené v.z. podepsala JUDr. Blanka Chlostová v. r.