č. j. 13 A 10/2020‑ 21   ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobce:  Y. B.    státní příslušností Ukrajina trvale bytem U.    zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem    sídlem Vinohradská 22, 120 00 Praha 2   proti žalovanému:  Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2020 č. j. CPR-12602-6/ČJ-2019-930310-V230 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora specifikovaného rozhodnutí, kterým bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 25. 2. 2019 č. j. KRPA-81743-17/ČJ-2019-000022-ZAM. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let.  2. Žalobce ve své žalobě namítal, že správní orgány nezjistily náležitě skutečný stav věci, a to bez důvodných pochybností, jak je vyžadováno ust. § 3 správního řádu. Podle jeho názoru správní orgány opomněly zjišťovat i skutečnosti v jeho prospěch (ust. § 50 odst. 3 správního řádu). Dále měl za to, že správní orgány postupovaly v rozporu s ust. § 2 odst. 3 a 4 správního řádu, neboť nedbaly, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu a byly šetřeny oprávněné zájmy osob, tedy žalobce. Byl také přesvědčen o tom, že žalovaný nesprávně vypořádal uplatněné odvolací námitky. 3. Dále považoval napadené rozhodnutí za nepřiměřené, a to pokud jde jak o formu uloženého opatření, tak o jeho délku. Délka správního vyhoštění byla dle něj vyměřena nepřiměřeně a neadekvátně okolnostem případu a odporuje základním zásadám činnosti správních orgánů, zejména zásadě proporcionality a právní jistoty. Poukázal na to, že se správním orgánem spolupracoval. Měl za to, že bylo nutné vážit následky, které má správní vyhoštění pro jeho život a možnost cestovat po území Evropské unie i do budoucna, mělo být zvoleno řešení, které těmto okolnostem odpovídá co nejlépe a při co možná nejmenší míře zásahu do jeho práv. Byl toho názoru, že správní orgány měly i jiné možnosti řešení a měly přistoupit k variantě, která by umožňovala smírně řešení celé záležitosti a dobrovolné opuštění území České republiky. Dodal, že je projednáváno excesivní jednání, ke kterému došlo před více než rokem. 4. Správnímu orgánu prvního stupně vytýkal, že kritéria dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců sice uvedl, avšak prakticky se nevypořádal s možnými důsledky rozhodnutí o správním vyhoštění pro jeho budoucí život. Rozhodnutí je podle jeho názoru čistě formalistické, nezabývá se konkrétní situací. V jeho případě je prakticky nemyslitelný návrat do České republiky, neboť s ohledem na setrvalou praxi správních orgánů je prakticky vyloučené, že by mu zde byl umožněn pobyt. Podotkl, že správní orgány nepřihlédly k negativnímu vlivu, který bude rozhodnutí mít na jeho soukromý život. Přiměřenost rozhodnutí nelze dle něj ani dle soudní praxe stavět na skutečnosti, že cizinec má ve své vlasti zázemí a má kam se vrátit. Právě tento argument však správní orgány použily, napadené rozhodnutí proto označil za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nebyl zjišťován skutkový stav, jen bylo konstatováno rodinné zázemí na území domovského státu. 5. K délce uloženého správního vyhoštění poznamenal, že běžně je za 5 dnů nelegální práce ukládáno vyhoštění v délce 6 měsíců. Zjevně zanedbatelná škoda vznikla pouze České republice, pokud vůbec nějaká škoda vznikla. To, že byla kvalifikace rozšířena i na krátký neoprávněný pobyt v České republice, nemůže znamenat, že přiměřeným opatřením je rovnou 2letý zákaz pobytu a vstupu do všech členských států Evropské unie. Zopakoval, že se jednalo o excesivní jednání. Podle něj bylo též namístě přihlédnout k délce vedeného řízení. Namítal, že uložené opatření v délce 2 let nebylo odůvodněno okolnostmi případu ani osobou žalobce a je v rozporu se správní praxí. Poznamenal, že tento odklon nebyl nikterak odůvodněn, a připomněl, že šlo o několik dní údajné nelegální práce a krátký neoprávněný pobyt, žalobce je přitom trestněprávně zachovalý, bez jediného přestupku. Bylo mu záhadou, čím je odůvodněna délka správního vyhoštění, napadené rozhodnutí měl za nepřezkoumatelné. 6. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se k celé věci podrobně vyjádřil a přezkoumatelným způsobem uvedl důvody, pro které bylo shledáno naplnění znaků skutkových podstat dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce byl v období od 21. 2. 2019 do 25. 2. 2019 na území České republiky zaměstnán bez povolení k zaměstnání, současně od 5. 1. 2019 do 25. 2. 2019 pobýval na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Byl přesvědčen o tom, že se v žalobou napadeném rozhodnutí podrobně a přezkoumatelným způsobem vypořádal s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života žalobce dle ust. § 119a odst. 2 a ust. § 174a zákona o pobytu cizinců. K délce správního řízení poznamenal, že jde o řízení složitější, správní orgány musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci, byl proveden přezkum závazného stanoviska Ministerstva vnitra k otázce možnosti vycestován cizince. Po obdržení závazného stanoviska ministra vnitra bylo žalobci umožněno uplatnit práva v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Připomněl též, že v případě nečinnosti správního orgánu může účastník řízení využít ust. § 80 správního řádu. Zdůraznil, že správní vyhoštění je preventivním opatřením, nemá sankční povahu. Byl toho názoru, že v daném případě nebylo možné od uložení správního vyhoštění upustit, uložené opatření považoval za přiměřené. Navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. 7. Soud rozhodl ve věci bez jednání ve smyslu ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“ ) když žalobce i žalovaný vyjádřili s takovým postupem svůj souhlas. 8. Správní spis pak obsahuje zejména následující pro danou věc podstatné dokumenty: úřední záznam správního orgánu prvního stupně ze dne 25. 2. 2019 č. j. KRPA-81743-1/ČJ-2019-000022-ZAM, oznámení o zahájení správního řízení ze dne 25. 2. 2019 č. j. KRPA-81743-12/ČJ-2019-000022-ZAM, protokol o výslechu účastníka správního řízení ze dne 25. 2. 2019 č. j. KRPA-81743-13/ČJ-2019-000022-ZAM, závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 25. 2. 2019, informaci Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 9. 2018 „Ukrajina – Situace v zemi: politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby“, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 25. 2. 2019 č. j. KRPA-81743/17/ČJ-2019-000022-ZAM, odvolání žalobce ze dne 1. 3. 2019 a jeho doplnění ze dne 26. 3. 2019, závazné stanovisko ministra vnitra ze dne 5. 12. 2019 č. j. MV-145075-2/OAM-2019, informaci Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 25. 4. 2019 „Ukrajina – Situace v zemi: politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby“, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2020 č. j. CPR-12602-6/ČJ-2019-930310-V230. 9. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá s. ř. s.), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. 10. Soud ze správního spisu zjistil, že dne 25. 2. 2019 byla na adrese Pizza Fresh s. r. o., Záběhlická 33, Praha 10, provedena policejní kontrola, při které byl kontrolován žalobce, který připravoval hotové pokrmy na rozvoz. Při kontrole žalobce předložil biometrický cestovní pas s vylepeným polským vízem s platností od 24. 9. 2018 do 5. 9. 2019 na 180 dnů, poslední vstupní razítko na území schengenského prostoru bylo ze dne 7. 10. 2018 z hraničního přechodu Vyšné Nemecké (Slovensko). Na základě zjištěných skutečností vzniklo podezření, že žalobce vykonával zaměstnání bez povolení, ačkoli k tomu nebyl oprávněn. Žalobce byl zajištěn podle ust. § 27 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Oznámením ze dne 25. 2. 2019 č. j. č. j. KRPA-81743-12/ČJ-2019-000022-ZAM bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. 11. Při svém výslechu dne 25. 2. 2019 žalobce uvedl, že do České republiky přicestoval dne 7. 10. 2018, jel autobusem z města Khust do Ostravy, kde strávil asi měsíc, hrál tam poker a bydlel v hotelu. Následně pobýval asi 3 týdny v Novém Jičíně, týden v Brně, v Praze je od konce prosince 2018. Chtěl si zařídit české vízum, ale trvalo by to moc dlouho. V České republice byl již v létě 2018, byl zde asi 3 měsíce. Před příjezdem neměl sjednané zaměstnání, o práci v Pizza Fresh se dozvěděl dne 20. 2. 2019 od svého známého, který tam pracoval a poprosil ho, jestli nechce jít pracovat za něj. Žalobce práci vzal, rád jezdí autem. Známý mu vše ukázal, řekl mu, co má dělat. Pracovat začal 21. 2. 2019 od 10 hod. do 22:20 hod., tuto pracovní dobu měl každý den, odpracoval 5 dnů. S kamarádem byl domluvený, že dostane 100 Kč na hodinu. Vedoucí mu zaplatil za sobotu a neděli celkem 2 400 Kč, za čtvrtek a pátek měl dostat zaplaceno až po návratu známého z dovolené. Práci mu nikdo nepřiděloval, známý mu ukázal, co má dělat. Nemá české povolení k zaměstnání ani živnostenský list. Docházku nikdo nekontroloval, dostal telefon, auto a razítko restaurace. V Praze bydlí na adrese P., v rodinném domě s dalšími 8 cizinci. Za ubytování nic neplatí. Moc tam ale nepobývá, spíš je u kamaráda v penzionu, přesnou adresu neznal. Věděl, že může pobývat v České republice na vízum, uvědomoval si, že na toto vízum zde nemůže pracovat. Dále sdělil, že na Ukrajině má rodiče a bratra. Rodiče bydlí ve svém rodinném domě v Khustu, bratr žije s rodinou v Užhorodě. Na Ukrajinu se bojí vrátit, neboť přibližně v září 2018 se někdo pokusil otrávit jeho otce a bratra, odehrálo se to ve městě Khust u stánku s občerstvením. Má strach, že by se to mohlo stát i jemu, celá událost je zaznamenána na ukrajinské policii. Dozvěděl se o tom od známých. On sám žádné konkrétní problémy na Ukrajině nemá. V České republice ani v Evropské unii nemá žádné rodinné příslušníky, nenachází se zde nikdo, vůči němuž by měl vyživovací povinnost nebo ho měl ve své péči. Nevlastní zde žádný majetek, nemá tu žádné pohledávky či závazky, v České republice nemá ekonomické, společenské ani kulturní vazby, nezapojuje se do veřejného dění. Jeho zdravotní stav je dobrý. Žádná překážka, která by znemožňovala jeho vycestování, není, nechtěl by vycestovat, protože se mu moc líbí Praha, ale pokud by musel, vycestoval by dobrovolně. Celé věci litoval, chtěl by zůstat v České republice a zažádat o české doklady. Uložení správního vyhoštění by pro něj nebylo příjemné, nevěděl by, co má dělat, musel by vycestovat do Asie, nejspíš do Číny, je tam snadné získat vízum, ale je to moc daleko a je to drahé. Na základě skutečností zjištěných při výslechu správní orgán prvního stupně žalobci sdělil, že jeho jednáním došlo k naplnění skutkové podstaty podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, od 5. 1. 2019 se na území České republiky nacházel bez víza nebo oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn, o tuto skutkovou podstatu tak bylo vedené správní řízení rozšířeno. 12. Před vydáním rozhodnutí ve věci si správní orgán prvního stupně vyžádal závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, k otázce možnosti žalobce vycestovat do země původu. To bylo vydáno dne 25. 2. 2019 s tím, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Podkladem pro toto stanovisko byla informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 14. 9. 2018 „Ukrajina – Situace v zemi: politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby“, která je založena ve správním spise. Žalobci bylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim (záznam ze dne 25. 2. 2019 č. j. KRPA-81743-16/ČJ-2019-000022-ZAM). Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze dne 25. 2. 2019 č. j. KRPA-81743-17/ČJ-2019-000022-ZAM bylo žalobci podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let. Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byl stanoven v souladu s ust. § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku, kdy cizinec pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla žalobci podle ust. § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena doba k vycestování z území České republiky do 15 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. 13. Proti danému rozhodnutí podal žalobce odvolání. Vzhledem k tomu, že v podaném odvolání bylo napadeno i závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky k možnosti vycestování cizince, požádal žalovaný o jeho přezkoumání. Ministr vnitra vydal dne 5. 12. 2019 závazné stanovisko č. j. MV-145075-2/OAM-2019, kterým potvrdil výše zmiňované závazné stanovisko ze dne 25. 2. 2019 a konstatoval, že vycestování žalobce na Ukrajinu je možné. Podkladem pro vydání tohoto stanoviska byla mimo jiné informace Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 25. 4. 2019 „Ukrajina – Situace v zemi: politická a bezpečnostní situace, mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, vojenská služba, vnitřně přesídlené osoby“, která je založena ve spisu. Vyrozuměním ze dne 9. 12. 2019 č. j. CPR-12602-5/ČJ-2019-930310-V230 bylo žalobci umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Napadeným rozhodnutím ze dne 23. 1. 2020 č. j. CPR-12602-6/ČJ-2019-930310-V230 žalovaný podle ust. § 90 odst. 5 správního řádu odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil. 14. Soud posoudil předmětnou věc následovně: 15. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců do 30. 7. 2019 policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání, nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právního předpisu) anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové zaměstnání cizinci zprostředkoval. 16. Podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019 policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. 17. Podle ust. § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 18. Podle ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, ve znění do 30. 7. 2019, při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 19. K námitce žalobce, že správní orgány náležitě nezjistily skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, Městský soud v Praze uvádí, že za účelem zjištění skutečného stavu věci správní orgány shromáždily potřebné podklady, zejména provedly výslech žalobce, vyžádaly si závazné stanovisko Ministerstva vnitra, resp. ministra vnitra, k otázce možnosti vycestování žalobce do země jeho původu. Žalobci bylo umožněno uvést všechny podstatné informace týkající se okolností jeho cesty do České republiky, jeho pobytu a zaměstnání na zdejším území, realizace jeho soukromého a rodinného života jak na území České republiky, tak na území Ukrajiny, či toho, zda mu v jeho vlasti hrozí nějaké nebezpečí. Žalobce byl též řádně seznámen s podklady pro vydání rozhodnutí a bylo mu umožněno se k nim vyjádřit (záznam správního orgánu prvního stupně ze dne 25. 2. 2019 č. j. KRPA-81743-16/ČJ-2019-000022-ZAM, vyrozumění žalovaného ze dne 9. 12. 2019 č. j. CPR-12602-5/ČJ-2019-930310-V230). Byly zjišťovány jak skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce (skutečnost, že ze strany žalobce šlo o první porušení zákona), tak v jeho neprospěch (žalobce zde nejen vykonával zaměstnání bez příslušného povolení, ale na území České republiky se nacházel nelegálně). Z opatřených závazných stanovisek vyplývá, že nejsou dány žádné překážky, které by žalobci bránily v návratu na Ukrajinu. Dle názoru Městského soudu v Praze správní orgány postupovaly v souladu s ust. § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu. Námitku žalobce, že správní orgány nezjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, považuje zdejší soud za nedůvodnou. 20. Pokud jde o námitku nepřiměřenosti uloženého opatření, soud je toho názoru, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce přicestoval do České republiky dne 7. 10. 2018, od té doby zde nepřetržitě pobýval. V cestovním pase měl vylepené polské vízum typu D s platností od 24. 9. 2018 do 5. 9. 2019 na 180 dnů, toto polské vízum ho opravňovalo k pobytu na území České republiky po dobu nejdéle 3 měsíců během 6měsíčního období (srov. str. 7 rozhodnutí žalovaného). Žalobce tak pobýval na území České republiky bez oprávnění k pobytu od 5. 1. 2019 do 25. 2. 2019, ač k tomu nebyl oprávněn. Dále bylo prokázáno, že žalobce od 21. 2. 2019 do 25. 2. 2019 pracoval v restauraci Pizza Fresh bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou k zaměstnání (srov. str. 7 napadeného rozhodnutí). Městský soud v Praze má za to, že správní orgány postupovaly správně, když žalobci uložily správní vyhoštění podle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019 č. j. 8 Azs 262/2018-40, ve kterém se uvádí: „Další stížnostní námitka spočívá v tvrzení, že vydání rozhodnutí o správním vyhoštění není obligatorní, resp. nemusí být vydáno vždy a žalovaný měl přistoupit k řešení věci smírnou formou, která by umožnila stěžovateli dobrovolné opuštění republiky. Jak spolehlivě vyplývá ze správního spisu, jednání stěžovatele mělo znaky uvedené v § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců a správní orgány postupovaly správně, pokud podle citovaného ustanovení rozhodly o jeho správním vyhoštění. Při aplikaci tohoto ustanovení se nejedná o otázku správního uvážení. O správním vyhoštění správní orgán nerozhodne pouze tehdy, pokud to vyplývá z jiného ustanovení zákona o pobytu. Takovým „smírným řešením“, které by umožnilo stěžovateli dobrovolně opustit území ČR, by bylo rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců. Toto rozhodnutí však může být podle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců vydáno pouze za situace, kdy by rozhodnutí o správním vyhoštění mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života cizince. O takovou situaci se však ve stěžovatelově případě nejedná.“ 21. Ani v daném případě se nejedná o situaci, kdy by správní vyhoštění mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života cizince. Při svém výslechu dne 25. 2. 2019 žalobce sdělil, že v České republice nemá žádné rodinné příslušníky, nenachází se zde žádná osoba, vůči níž by měl vyživovací povinnost nebo ji měl v péči. Na území České republiky nevlastní žádný majetek, nemá zde závazky ani pohledávky, nenavázal zde žádné ekonomické, kulturní, společenské ani jiné vazby, nezapojuje se do veřejného dění. Naopak na Ukrajině žijí jeho rodiče, a to ve vlastním rodinném domě, na Ukrajině bydlí též jeho bratr s rodinou. Městský soud v Praze je ve shodě se správními orgány toho názoru, že správní vyhoštěn žalobce nemá nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života žalobce, a dodává, že správní orgány se s touto otázkou ve svých rozhodnutích dostatečně zabývaly, konkrétně na str. 4 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a na str. 8 a 9 napadeného rozhodnutí. 22. Soud dále shledal, že správní orgány hodnotily též kritéria pro posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění daná ust. § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti. Zabývaly se konkrétními individualizovanými okolnostmi tohoto případu, posuzovaly druh a závažnost protiprávního jednání žalobce, délku jeho pobytu v České republice, jeho věk, zdravotní stav a jeho vazby jak k České republice, tak k jeho domovské zemi (str. 4 a 5 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, str. 8 a 9 rozhodnutí žalovaného). Městský soud v Praze zdůrazňuje, že žalobce pobýval v České republice neoprávněně po dobu necelých 2 měsíců a po dobu 5 dnů zde pracoval bez povolení k zaměstnání. Svého protiprávního jednání si měl a mohl být vědom, neučinil žádné kroky k získání oprávnění k pobytu a zaměstnání v České republice. Žalobce nemá v České republice žádné rodinné, společenské, ekonomické či kulturní vazby, na Ukrajině žijí jeho rodiče a bratr. Soud poznamenává, že z rozhodnutí správních orgánů vyplývá, že vytvořené zázemí žalobce v zemi původu nebylo jediným kritériem posouzení přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Městský soud v Praze považuje hodnocení provedené správními orgány za dostatečné a přezkoumatelné, jejich závěry vychází z řádně zjištěného skutkového stavu a dostatečně zohledňují individuální případ žalobce. Soud se s posouzením učiněným správními orgány ztotožňuje a podotýká, že žalobce si měl a mohl být vědom následků svého protiprávního jednání, přičemž správní vyhoštění představuje vždy určitý zásah do života cizince. V posuzovaném případě je však tento zásah vzhledem ke zjištěným skutečnostem legitimní a přiměřený. 23. Zdejší soud doplňuje, že na institut správního vyhoštění nelze pohlížet jako na opatření sankční povahy, k čemuž odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 9 Azs 176/2017-26: „Správní vyhoštění je zákonem definováno jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, ale preventivním správním opatřením, který nesleduje represivní účel. Ke zcela shodným závěrům dospěl i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maaouia proti Francii (RoESLP 2000, 6; 267), kde výslovně uvedl, že rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců nedávají vzniknout sporu o občanská práva nebo závazky stěžovatele ani v nich nejde o oprávněnost trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že je přijato (pozn. případně i v rámci trestního řízení), nemůže změnit jeho preventivní podstatu. Samotné rozhodnutí policejního orgánu o správním vyhoštění nelze proto považovat za potrestání ve smyslu čl. 6, 7 Úmluvy a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože jde o pořádkové opatření, jehož účel je preventivní a nikoli represivní.“ 24. Co se týče vyměřené délky správního vyhoštění, Městský soud v Praze v prvé řadě připomíná, že dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2016 č. j. 10 Azs 181/2016-41: „Otázka stanovení doby, po kterou není umožněn cizinci vstup na území, je plně v diskreční pravomoci správního orgánu. Závisí-li rozhodnutí správního orgánu na správním uvážení, soudy ve správním soudnictví přezkoumávají pouze to, zda správní orgán při svém rozhodování nepřekročil meze správního uvážení, tj. „samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem“ (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, čj. 3 Azs 12/2003-38). Úkolem soudu tedy není nahradit správní orgán v jeho kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 A 139/2002-46).“ 25. Zdejší soud shledal, že správní orgány při stanovování délky správního vyhoštění přihlédly ke konkrétním okolnostem případu a dostatečně a přezkoumatelně svůj závěr odůvodnily. Na jedné straně poukázaly na charakter a délku porušení právních předpisů (žalobce pracoval na území České republiky bez povolení k zaměstnání od 21. 2. 2019 do 25. 2. 2019 a nacházel se zde neoprávněně od 5. 1. 2019 do 25. 2. 2019); na straně druhé vzaly v potaz, že se jednalo o první porušení zákona z jeho strany (srov. str. 5 rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, str. 9 a 10 rozhodnutí žalovaného). Soud dále uvádí, že správní orgány sice nepřihlédly k tomu, že žalobce se správními orgány spolupracoval, avšak tato skutečnost neznamená nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jak již bylo uvedeno, správní orgány po posouzení konkrétních, individualizovaných okolnosti případu dospěly k závěru o uložení správního vyhoštění v délce 2 let. Tuto délku nepovažuje Městský soud v Praze za nepřiměřenou. Maximální doba, na kterou bylo ze zákona možno uložit správní vyhoštění, v daném případě podle ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019 činila 3 roky, v případě ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 30. 7. 2019 byla maximální doba, na kterou lze uložit správní vyhoštění, 5 let. Správními orgány vyměřená doba správního vyhoštění v délce 2 let tak není nikterak excesivní. Městský soud v Praze nepovažuje stanovenou délku správního vyhoštění za překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení nebo jeho zneužití. 26. S ohledem na výše uvedené neshledal Městský soud v Praze uložení správního vyhoštění s dobou, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 2 let za nepřiměřené. Je třeba zdůraznit, že žalobci nebylo uloženo správní vyhoštění pouze pro zaměstnání bez příslušného povolení v délce 5 dnů, ale též pro neoprávněný pobyt na území České republiky v délce 52 dnů. Soud je toho názoru, že přijaté opatření není v rozporu s rozhodovací praxí správních orgánů, k čemuž zdejší soud odkazuje např. na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018 č. j. 1 Azs 416/2017-29, ve kterém kasační soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce 1 roku za neoprávněný pobyt na území České republiky v řádu několika hodin. Zdejší soud dodává, že v dané věci není relevantní délka řízení o správním vyhoštění, ani to, zda se jednalo o exces žalobce či zda je trestně zachovalý (soud připomíná, že správní orgány ve prospěch žalobce hodnotily, že šlo o první porušení zákona z jeho strany). Námitce nepřiměřenosti délky uloženého správního vyhoštění proto Městský soud v Praze nemůže přisvědčit. 27. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žádnou z žalobních námitek důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s. 28. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží, a žalovanému žádné náklady řízení nad rámec úřední činnosti nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Praha 25. března 2020         JUDr. Marcela Rousková v.r. samosoudkyně     Shodu s prvopisem potvrzuje I. V.