Číslo jednací: 13A 49/2020 - 20               ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY  Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Marcelou Rouskovou ve věci žalobkyně:  I. M. S., narozená dne xx. xx. xxxx státní příslušností xx trvale bytem xx   proti žalovanému:  Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3   o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne x. x. x č.j. xxxx takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též „správní řád“), zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 6. 12. 2019 č.j. KRPA-xx a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Tímto rozhodnutím správního orgánu prvního stupně bylo žalobkyni dle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále též „zákon o pobytu cizinců“), uloženo správní vyhoštění a stanovena doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, v délce 12 měsíců. 2. Žalobkyně v žalobě namítala, že v jejím případě se nejednalo o úmyslné jednání, kterým by cíleně porušila zákon o pobytu cizinců, naopak byla celou dobu v dobré víře, že se na území České republiky nachází oprávněně. O tom jí přesvědčilo jednání odboru azylové a migrační politiky, kde jí bylo sděleno, že po dobu správního řízení, které doposud nebylo ukončeno, může pobývat na území republiky do doby obdržení rozhodnutí. Žádala správní orgán o postup dle § 119a odst. 2 a § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Dle názoru žalobkyně správní orgán prvního stupně nezohlednil zavinění či nezavinění při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Dále také odvolací orgán postupoval čistě formálně při posuzování zákonného postupu správního orgánu prvního stupně. Správní orgán prvního stupně uvedl, že žalobkyně je osobou, která svým jednáním porušovala zákony České republiky a svým chování představuje skutečné a dostatečné ohrožení zájmů společnosti. Neuvedl však, na základě jakých skutečností k tomuto závěru dospěl, v čem spatřuje toto dostatečné a závažné ohrožení zájmů společnosti. Na str. 7 svého odůvodnění odvolací orgán uvedl, že žalobkyně i její dcery si musely být vědomy, že pokud se nachází na území bez oprávnění k pobytu, tak je to důvod pro správní vyhoštění. Oba správní orgány vycházejí z toho, že o svém neoprávněném pobytu věděla a zcela ignorují její zdůvodnění situace. Správní orgán prvního stupně při posouzení závažnosti nebo druhu protiprávního jednání a délky pobytu nijak nereflektoval míru zavinění žalobkyně a její vysvětlení, proč k neoprávněnému pobytu došlo, zcela ignoruje. Zpětné začlenění v Makedonii by dle názoru správního orgánu nepředstavovalo nepřekonatelnou překážku k dalšímu rodinnému a soukromému životu, zejména z důvodu, že se v zemi původu nacházejí rodinní příslušníci žalobkyně. Jedná se o bratra, který je dle jejího vyjádření alkoholik a nemůže jí poskytnout žádnou podporu. Dále je žalobou napadena spekulace správního orgánu prvního stupně (str. 5), že pokud její dcera může vykonávat zaměstnání, tak není odkázána na pomoc žalobkyně, případně se může obrátit na svou sestru či rehabilitační zařízení. Tento závěr je neověřený, nebylo zjištěno, zda by si sestry mohly s rehabilitací pomoci nebo by bylo možné využít rehabilitační zařízení. Nebyly také dostatečně zváženy společenské a kulturní vazby na území České republiky a domovského státu. Při pohovoru uvedla, že v Makedonii má pouze bratra alkoholika, který jí nepomůže a nestýká se s ním. V České republice si vypomáhají s dcerami, v případě vyřízení pobytového oprávnění by zde mohla být ekonomicky činná.  Dále také nebyla odvolacím orgánem zvážena proporcionalita rozhodnutí mezi negativními důsledky správního vyhoštění a tím, čeho a jakým způsobem se žalobkyně dopustila. Je tedy přesvědčená, že oba správní orgány neposoudily přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. 3. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě konstatoval, že žalobkyně uvedla totožnou argumentaci, na kterou již bylo reagováno v rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně. Odkázal tedy na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a navrhl žalobu zamítnout. 4. Soud o věci samé rozhodl bez jednání dle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s., jelikož žalobkyně k výzvě soudu ve stanovené dvoutýdenní lhůtě nevyjádřila svůj nesouhlas s takovým projednáním věci a žalovaný výslovně souhlasil s projednáním věci bez jednání. 5. Ve správním spise se pak především nacházejí následující pro danou věc podstatné dokumenty: úřední záznam správního orgánu prvního stupně ze dne 22. 2. 2019 č.j. KRPA-78816-1/ČJ-2019-000022, oznámení správního orgánu prvního stupně o zahájení správního řízení ze dne 22. 2. 2019 č.j. KRPA-78816-11/ČJ-2019-000022, protokol o výslechu účastníka správního řízení ze dne 22. 2. 2019 č.j. KRPA-78816-12/ČJ-2019-000022-SV, závazné stanovisko OAMP ze dne 22. 7. 2019 č. ZS50089, rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 12. 2019 č.j. KRPA-78816-29/ČJ-2019-000022-SV, odvolání žalobkyně ze dne 19. 12. 2019, žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 8. 2020 č.j. CPR-4073-2/ČJ-2020-930310-V241. 6. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobkyně se dne 22. 2. 2019 dobrovolně dostavila ke správnímu orgánu prvního stupně za účelem řešení své pobytové situace. Ke kontrole předložila biometrický cestovní doklad MKD č. xx, kontrolou tohoto dokladu bylo zjištěno, že se zdržuje na území České republiky neoprávněně, neboť jako držitelka biometrického cestovního dokladu Makedonie je osvobozena od vízové povinnosti na území států schengenského prostoru, jehož součástí je i České republika, když celková délka pobytu na území nepřekročí 90 dnů během jakéhokoliv období 180 dnů. Rozhodné období započalo dle přechodového razítka dne 27. 7. 2018, kdy žalobkyně přicestovala na území republiky, posledním dnem oprávněného pobytu tedy byl den 24. 10. 2018. Povolená doba bezvízového pobytu tedy byla překročena o 121 dnů. Bylo prokazatelně zjištěno, že pobývala na území České republiky ode dne 25. 10. 2018 do dne 22. 2. 2019 neoprávněně bez platného víza. Tento pobyt byl neoprávněný, čímž naplnila skutkovou podstatu ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců, z tohoto důvodu byla žalobkyně zajištěna a bylo s ní zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění. 7. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán [§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též „s. ř. s.“)], při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 8. Podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. 9. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 10.            Podle § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců správní orgán při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Účastník řízení je povinen v rámci řízení poskytnout ministerstvu veškeré relevantní informace potřebné k posouzení přiměřenosti vydaného rozhodnutí. 11.            Podle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném do 30. 7. 2019, je-li v řízení o správním vyhoštění zjištěno, že důsledkem rozhodnutí o správním vyhoštění by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince a pobývá-li cizinec na území neoprávněně, považuje se zahájené řízení o správním vyhoštění za řízení o povinnosti opustit území. Policie cizince o této skutečnosti vyrozumí bez zbytečného odkladu. Lhůta pro vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území běží ode dne, kdy byl cizinec o této skutečnosti vyrozuměn. 12.            Pokud jde o námitky o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, soud k těmto velmi obecným námitkám uvádí, že žalovaný i správní orgán prvního stupně v dostatečném rozsahu zjistili stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a přihlédli ke všem skutečnostem rozhodným pro posouzení věci. Správní orgány rovněž vycházely z dostatečných podkladů pro své rozhodnutí a řádně zjistily stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, přičemž na jeho základě přijaly odpovídající právní závěry, které náležitě odůvodnily, a současně se vypořádaly s veškerými námitkami žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nekonkretizovala, která skutková zjištění či podklady pro rozhodnutí měly být ze strany správních orgánů opomenuty a které další skutečnosti hovořící ve prospěch žalobkyně či argumenty nebyly ze strany správních orgánů vzaty v potaz, soud se těmito námitkami nemohl blíže zabývat a shledal je nedůvodnými. 13.            Zdejší soud neshledal jak formu uloženého správního vyhoštění, tak ani uloženou dobu zákazu vstupu na území členských států Evropské unie v délce 12 měsíců za nepřiměřenou. Maximální doba, na kterou bylo ze zákona možno uložit správní vyhoštění, v daném případě činila 3 roky. Vzhledem k relativně dlouhému pobytu žalobkyně na území České republiky bez jakéhokoliv pobytového oprávnění (od 25. 10. 2018 do 22. 2. 2019, tedy 121 dnů) pak soud považuje správními orgány uložené správní vyhoštění na dobu 12 měsíců za zcela přiměřené. Na tom nic nemění ani skutečnost, že žalobkyně se na odbor azylové a migrační politiky dostavila dobrovolně. 14.            S ohledem na výše uvedené lze uložené správní vyhoštění na dobu 12 měsíců považovat za přiměřené opatření, kdy tato doba byla správními orgány stanovena v dolní polovině možné zákonné sazby (3 let). Pro srovnání soud odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 1 Azs 416/2017 - 29, kde Nejvyšší správní soud neshledal nepřiměřeným správní vyhoštění cizince v délce jednoho roku za neoprávněný pobyt na území České republiky v řádu několika hodin. Proto je možné považovat neoprávněný pobyt žalobkyně za chování, které představuje skutečné a dostatečně závažné ohrožení zájmů společnosti. 15.            Městský soud v Praze dále poukazuje na to, že na institut správního vyhoštění nelze pohlížet jako na opatření sankční povahy. K tomuto zdejší soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 9 Azs 176/2017-26: „Správní vyhoštění je zákonem definováno jako ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby vycestování z území a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území. Správní vyhoštění je svým obsahem rozhodnutím nikoli sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, ale preventivním správním opatřením, který nesleduje represivní účel. Ke zcela shodným závěrům dospěl i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maaouia proti Francii (RoESLP 2000, 6; 267), kde výslovně uvedl, že rozhodnutí týkající se vstupu, pobytu a vyhoštění cizinců nedávají vzniknout sporu o občanská práva nebo závazky stěžovatele ani v nich nejde o oprávněnost trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skutečnost, že je přijato (pozn. případně i v rámci trestního řízení), nemůže změnit jeho preventivní podstatu. Samotné rozhodnutí policejního orgánu o správním vyhoštění nelze proto považovat za potrestání ve smyslu čl. 6, 7 Úmluvy a čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože jde o pořádkové opatření, jehož účel je preventivní a nikoli represivní.“ 16.            Při aplikaci § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2. zákona o pobytu cizinců se nejedná o otázku správního uvážení. O správním vyhoštění správní orgán nerozhodne pouze tehdy, pokud to vyplývá z jiného ustanovení zákona o pobytu. Takovým „smírným řešením“, které by umožnilo žalobkyni dobrovolně opustit území České republiky, by bylo rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a zákona o pobytu cizinců. Toto rozhodnutí však může být podle § 50a odst. 6 zákona o pobytu cizinců, vydáno pouze za situace, kdy by rozhodnutí o správním vyhoštění mělo nepřiměřený dopad do soukromého a rodinného života cizince (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2019 č.j. 8 Azs 262/2018-40). Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala, obě dcery žalobkyně jsou plnoleté a pracují, tudíž jsou schopné se o sebe postarat. Soud se ztotožnil s názorem správního orgánu prvního stupně, že: „Dcera cizinky sice do protokolu o výslechu účastníka řízení ze dne 22. 2. 2019 uvedla, že její matka jí pomáhá s rehabilitacemi, které musí absolvovat každé ráno v důsledku autonehody, která se stala v roce 2017 a že by bez její pomoci ráno nemohla vstát. Přes to si správní orgán nemohl nepovšimnout skutečnosti, že do stejného protokolu o výslechu účastníka řízení dcera cizinky uvedla, že v současné době pracuje v bageterii Boulevard na I. P. Pavlova. Správní orgán má tedy za to, že pokud dceři cizinky zdravotní stav umožňuje vykonávat takovou práci, není dle správního orgánu plně odkázána na pomoc druhých, konkrétně tedy na pomoci své matky. Správní orgán dále konstatuje, že dcera účastnice řízení se v případě nutné pomoci může obrátit na svoji sestru jménem Nevenka IMER, nar. 11. 10. 1994, st. přísl. MKD, se kterou žije ve společné domácnosti, případně na příslušná rehabilitační či nemocniční pracoviště.“  Správní orgány tudíž nepochybily, jestliže nepřekvalifikovaly řízení o správním vyhoštění na řízení o povinnosti opustit území České republiky dle § 50a zákona o pobytu cizinců. Pro uložení správního vyhoštění žalobkyni byly naplněny veškeré podmínky, přičemž s ohledem na veškeré shora uvedené okolnosti soud shledal toto opatření zcela přiměřeným. 17. Pokud jde o námitku, že se žalobkyně domnívala, že na území České republiky pobývá oprávněně, soud tuto námitku neshledal důvodnou. V českém právním řádu platí obecná právní zásada ignorantia legis non excusat (neznalost zákona neomlouvá), přičemž je především věcí žalobkyně, aby si řádně plnila své povinnosti. V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, kupříkladu na jeho rozsudek ze dne 23. 4. 2015 č.j. 3 Azs 28/2015-24, kde je k námitce o tom, že stěžovatel pobýval na území České republiky v domnění, že je oprávněn k pobytu (přestože k němu oprávněn nebyl), mimo jiné uvedeno: „Ostatně ani omyl stěžovatele v tomto případě by nebyl relevantní pro rozhodnutí o správním vyhoštění. Zákon o pobytu cizinců takový omyl nezohledňuje a obecně se uplatní zásada, že neznalost práva neomlouvá (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 3 Azs 168/2014 – 26).“ Podobně lze odkázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2016 č.j. 6 Azs 72/2016-31: „V daném případě byly jednáním stěžovatele naplněny podmínky pro uložení správního vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na tři roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. O splnění těchto podmínek přitom není sporu a ani stěžovatel v kasační stížnosti tímto směrem nic nenamítá. Není přitom podstatné, zda stěžovatel skutečně nevěděl, že jeho pobyt nebyl v rozhodném období oprávněný. Pro naplnění skutkové podstaty citovaného ustanovení je rozhodující, že se v období od 1. 8. 2014 do 18. 6. 2015 zdržoval na území České republiky ilegálně. Jak uvedl správně již žalovaný v napadeném rozhodnutí, neznalost zákona stěžovatele neomlouvá. Jako cizinec, který je povinen respektovat zákon o pobytu cizinců, musí svá práva a povinnosti na tomto úseku náležitě střežit, což zjevně nečinil….“ Zdejší soud se s touto judikaturou ztotožňuje, přičemž dospěl k závěru, že tato je plně použitelná i pro posuzovanou věc. V daném případě je nesporné, že žalobkyně porušila svoje povinnosti dané jí zákonem o pobytu cizinců. Otázka, zda toto porušení je vědomé, je pak pro danou věc bez významu. Tato námitka proto není důvodná. 18. S námitkou zpětného začlenění se vypořádal správní orgán prvního stupně zejména na str. 7 svého rozhodnutí a městský soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje. „Správní orgán dále uvádí, že z obsahu spisového materiálu vyplývá, že je dospělou, svéprávnou osobou, ještě není ve věku seniora, přičemž její zdravotní stav jí umožňuje vycestovat z území ČR. Cizinka je schopna se o sebe postarat bez cizí pomoci. K povaze a pevnosti rodinných vztahů správní orgán uvádí, že i přes výše uvedené skutečnosti správní orgán nedospěl k závěru, že by rozhodnutím o správním vyhoštění došlo k nepřiměřenému zásahu do soukromého a rodinného života cizinky. Správní orgán usuzuje, že cizinka v současné době nemá žádný trvající vztah, neboť na jej v průběhu řízení nepoukázala. Správní orgán se domnívá, že cizinčino zpětné začlenění do života v Makedonii, kde má své rodinné příslušníky (bratra), bude ulehčeno. Dle správního orgánu tedy neexistuje nepřekonatelná překážka k dalšímu rodinnému a soukromému životu v domovské zemi, tudíž má účastnice řízení možnost zpětného začlenění ve své vlasti. Cizinka se může obrátit na svoji rodinu, která ji se zpětným začleněním může pomoci.“ Správní orgán také dodal, že: „Cizinka je občanem MKD, jak bylo uvedeno výše, má tedy správní orgán za to, že její zpětné začlenění do této společnosti tímto jistě bude ulehčeno. MKD je země, kde žije cizinčin bratr. Správní orgán má tedy za to, že se cizinka má kam vrátit.“ Městský soud k výše uvedenému dodává, že žalobkyně je stále v produktivním věku, větší část svého života strávila na území Makedonie, a proto zde není žádná nepřekonatelná překážka k zajištění zaměstnání, ubytování a zpětného začlenění na území domovského státu, jak konstatoval správní orgán prvního stupně. 19.            S ohledem na shora uvedené neshledal soud žádnou z žalobních námitek důvodnou, resp. napadené rozhodnutí nezákonným, a proto žalobu zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). 20.            O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch, a žalovanému, který byl ve věci úspěšný, žádné náklady řízení nad rámec nákladů vynaložených z běžné úřední činnosti nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.   Praha 19. října 2020     JUDr. Marcela Rousková v. r. samosoudkyně