USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobce: Wara Consulting a. s., IČO 06254560 sídlem Husitská 344/63, 130 00 Praha 3 zastoupený advokátkou Mgr. Šimonou Maškovou sídlem Boušova 792, 190 14 Praha 9 proti žalovanému: Andrew James C., narozený dne xxx státní příslušník Velké Británie naposledy bytem V., Praha t. č. neznámého pobytu zastoupený opatrovníkem Městskou částí Praha 8 sídlem Zenklova 1/35, 180 48 Praha 8 o 5.500,68 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 5. prosince 2019, č. j. 25 C 203/2018-125, takto: Usnesení soudu I. stupně se ve výrocích o zastavení řízení (I.) a nákladech řízení (III.) mění tak, že se řízení nezastavuje. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením rozhodl soud I. stupně takto: Řízení se zastavuje (výrok I.). Opatrovníkem žalovaného pro toto řízení se ustanovuje Městská část Praha 8, se sídlem Zenklova 1/35, 180 48 Praha 8 – Libeň (výrok II.). Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). 2. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že takto soud rozhodl o návrhu žalobce na vydání elektronického platebního rozkazu, jenž došel soudu dne 16. 1. 2018, kterým se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení částky 5.500,68 Kč s příslušenstvím, a to s tvrzením, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byla dne 28. 8. 2014 uzavřena smlouva o povoleném debetu č. 814374, jejíž součástí byly obchodní podmínky banky. Původní věřitel se zavázal poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 5.000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit poskytnuté peněžní prostředky se sjednaným úrokem ve výši 21,90 % ročně, vždy nejdéle do jednoho roku od čerpání úvěru. Žalovaný se rovněž zavázal uhradit poplatky účtované v souvislosti s poskytnutím úvěru. Původní věřitel svoji povinnost z úvěrové smlouvy splnil, žalovaný však nedodržel smluvní povinnost nepřečerpat povolený úvěrový rámec nad sjednanou částku. Původní věřitel proto vyzval žalovaného dopisem ze dne 15. 9. 2017 k okamžitému zaplacení dlužné částky, žalovaný však výzvě nevyhověl a dle smlouvy vypočtený dluh neuhradil. 3. Soud I. stupně v průběhu řízení, v rámci kterého se žalovaný nedostavil k nařízenému jednání, zjišťoval pobyt žalovaného a dospěl k následujícím zjištěním: žalovaný neprochází centrální evidencí obyvatel, ze sdělení Ministerstva vnitra, Odboru azylové a migrační politiky, vyplývá, že žalovaný je státním příslušníkem Velké Británie, byl registrován jako občan Evropské unie na území České republiky podle § 93 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu, od 3. 2. 2017 do 8. 2. 2017 na adrese Hotel B., M., Praha, v současné době není v cizineckém informačním systému hlášen k pobytu. Žalovaný byl zaměstnán u společnosti I. IČO xxx, s přestávkami od 3. 9. 2012 do 30. 6. 2016. Soudu se nepodařilo zjistit adresu žalovaného v České republice, na které by se žalovaný zdržoval. 4. Soud I. stupně se dále zabýval svojí pravomocí, respektive mezinárodní příslušností, a to s ohledem na zjištěný mezinárodní prvek – cizí státní příslušnost žalovaného. S odkazem na mezinárodní smlouvu, kterou je Česká republika vázána, aplikoval Nařízení Rady Evropských společenství č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Nařízení Brusel I bis (s odkazem na § 123 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém). Podle článku 5 bod 1, článku 7, článku 14 bod 1, článku 17 bod 1, článku 18 bod 1, článku 26 bod 1, článku 28 bod 1, článku 62 bod 1 Nařízení Brusel I bis, jakož i ve smyslu § 85 odst. 1, § 86 odst. 2 o. s. ř. soud I. stupně dovodil, že v dané věci není dána pravomoc (mezinárodní příslušnost) českých soudů. 5. Mezi účastníky byla totiž uzavřena spotřebitelská smlouva, při jejímž uzavírání měl žalovaný bydliště ve Velké Británii. Pokud se týká spotřebitelské smlouvy, musí být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla. Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze o soudu členského státu, na jehož území má spotřebitel bydliště. 6. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný nemá na území České republiky obecný soud. Jelikož žalovaný není občanem České republiky, nemá na jejím území žádný majetek ani bydliště, nemá na území ČR žádný obecný soud, není ve věci dána ani příslušnost na výběr daná ve smyslu § 87 o. s. ř., respektive výlučná ve smyslu § 88 o. s. ř. Uzavřel, že je třeba řízení zastavit ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 věta prvá o. s. ř., a to pro nedostatek pravomoci českých soudů, který představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. 7. S ohledem na neznámý pobyt žalovaného ustanovil soud I. stupně žalovanému podle § 29 odst. 3 o. s. ř. opatrovníka pro řízení. 8. O soudním poplatku bylo rozhodnuto s odkazem na § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., v platném znění. 9. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobce zavinil zastavení řízení, a to tím, že podal žalobu u soudu, který nemá pravomoc pro její projednání. Žalovanému však žádné náklady nevznikly. 10. Proti tomuto rozhodnutí podal v zákonné lhůtě odvolání žalobce. V odvolání zejména namítal, že soud I. stupně chybně posoudil otázku pravomoci, respektive příslušnosti českých soudů pro projednání věci. Dle žalobce ze skutečnosti, že žalovaný jako občan Velké Británie není evidován v cizineckém informačním systému, nevyplývá, že žalovaný se nadále nezdržuje v České republice. Poslední adresou pobytu, kterou žalovaný žalobci, respektive právnímu předchůdci žalobce sdělil, je adresa S., Praha. Změnu této adresy již žalovaný svému věřiteli nesdělil, byť tak byl dle obchodních podmínek banky povinen. Žalobce zdůrazňoval, že v daném případě byl spotřebiteli poskytnut bezúčelový úvěr, nikoliv úvěr na nákup movitých věcí, ustanovení článku 17 - 19 Nařízení citovaného soudem I. stupně nelze použít. Příslušnost je potřeba posuzovat jen dle článku 7 Nařízení, v jehož smyslu jsou k projednání žaloby o nároku ze smlouvy příslušné soudy místa, kde byl nebo měl být závazek ze smlouvy splněn, respektive kde byly služby poskytnuty. Je tak zřejmé, že pro posouzení příslušnosti není bydliště žalovaného samo o sobě rozhodující a nezjištění bydliště tak nemůže vést k závěru o nedostatku pravomoci soudu a k následnému zastavení řízení z důvodu nedostatku podmínek řízení. V tomto žalobce odkazoval na řadu usnesení, a to jak krajských soudů, tak i judikaturu Nejvyššího soudu. Nadto žalobce poukazoval na příslušnost soudu I. stupně k projednání žaloby ve smyslu článku 18 odst. 2 Nařízení, tedy dle výlučné příslušnosti místa bydliště spotřebitele. Dle závěrů souladných s judikaturou Evropského soudního dvora, zejména ve věci rozhodnutí Lindner, jakož i v intencích závěrů Nejvyššího soudu České republiky například v rozhodnutí ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2405/2011 je zřejmé, že ″opustí-li spotřebitel své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě článku 16 odst. 2 Nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 Nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie″. Tyto závěry judikatury reflektují skutečnost, že v případě, kdy žalovaný opustil svoji poslední známou adresu, ačkoli si byl vědom, že má vůči právnímu předchůdci žalobce nesplacené závazky a svou novou adresu věřiteli nesdělil a ani se jí nepodařilo v řízení před soudem zjistit, hrozí žalobci odepření spravedlnosti a stavu, že by žádný soud nebyl ve věci příslušný. Pokud by byl žalobce nucen, z důvodu ochrany práv žalovaného, žalovat výhradně v místě bydliště žalovaného, které však není schopen zjistit, jelikož jako soukromá osoba nedisponuje možnostmi nahlédnout do úředních evidencí, popřípadě požádat místní či zahraniční orgány o součinnost ke zjištění místa pobytu žalovaného, neměl by žalobce vůbec možnost obrátit se se svým nárokem na soud. Nelze přitom přehlédnout, že tuto situaci způsobil svým chováním žalovaný. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil v napadených výrocích I. a III. tak, že se řízení nezastavuje. 11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 12. Z obsahu spisu vyplývá následující: V návrhu smlouvy o poskytnutí kontokorentního úvěru č. 1812572 (č. l. 13-16 spisu), který žalovaný podepsal dne 26. 8. 2014, vyplývá, že kromě svého trvalého bydliště ve Velké Británii uvedl i adresu pro doručování, a to ulice S., Praha, s tím, že se jedná o pronajatý dům (byt), že pracuje jako zaměstnanec – administrativní pracovník u zaměstnavatele M., v současném zaměstnání od května 2013, v oboru činnosti – služby a spoje, s čistým měsíčním příjmem 23.500 Kč; dle bodu 7. se smluvní strany dohodly, že všechna oznámení a jiné zprávy zasílané dle smlouvy o úvěru nebo v souvislosti s ní mezi bankou a klientem, budou doručovány osobně, poštou nebo e-mailem na adresy uvedené ve vztahu k žalovanému takto: S., Praha, telefon #420 xxx, e-mail: xxx. Soud I. stupně vydal elektronický platební rozkaz, který žalovanému doručoval na adresu S., Praha, a to obálkou číslo II (doručování do vlastních rukou s neúčinným vložením do schránky), přičemž Pošta Praha prostřednictvím dvou soudních doručovatelů – Vladimíra H. a Dagmar Š. – uvedla, že se adresát v místě bydliště zdržuje, proto mu byla zásilka uložena a stanovena lhůta k vyzvednutí, po marném uplynutí této lhůty byla zásilka vrácena soudu. Z obsahu spisu dále vyplývá, že soud I. stupně následně nařídil ústní jednání, žalovaného obeslal k tomuto jednání na adresu S., Praha, zároveň učinil dotazy na Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, jakož i na Pražskou správu sociálního zabezpečení a úřad práce. Na shora uvedené dotazy odpověděla Pražská správa sociálního zabezpečení podáním ze dne 25. 3. 2019 (č. l. 100 spisu), dle něhož žalovaný neprochází jako pojištěnec u žádného zaměstnavatele na Pražské správě sociálního zabezpečení, není veden ani jako osoba samostatně výdělečně činná, jsou však evidovány tyto kontakty: V., Praha, S., Praha. Ministerstvo vnitra sdělením ze dne 28. 3. 2019 (č. l. 102 spisu) sdělilo toliko, že u žalovaného eviduje pouze krátkodobý pobyt v H. v Praze, Hotel B., M., a to v období od 3. 2. 2017 do 8. 2. 2017. Úřad práce České republiky podáním ze dne 25. 2. 2019 (č. l. 115 spisu) sdělil, že pobočka Úřadu práce pro hl. m. Prahu přijala dle § 87 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dne 24. 11. 2015 od zaměstnavatele I. informaci o nástupu žalovaného do zaměstnání. V této informaci zaměstnavatel uvedl, že žalovaný bude vykonávat od 23. 11. 2015 na neurčito práci, kterou bude vykonávat na adrese K., Praha. Dne 25. 8. 2016 Úřad přijal od uvedeného zaměstnavatele informaci o ukončení zaměstnání žalovaného ke dni 30. 6. 2016. V době do 30. 6. 2016 evidoval Úřad trvalé bydliště žalovaného ve Velké Británii a adresu doručování zásilek v S. T. Hostel, D., Praha, H. Shodné informace sdělila soudu i Česká správa sociálního zabezpečení – Ústředí, podáním ze dne 26. 2. 2019 (č. l. 116 spisu), jakož i společnost I., podáním ze dne 11. 4. 2019 (č. l. 117 spisu). Z obsílek soudu adresovaných žalovanému, které obsahovaly předvolání k jednání soudu na den 12. 6. 2019, a to na adresu S., Praha, V., Praha a D, Praha, vyplývá, že žalovaný jako adresát těchto zásilek nebyl zastižen a zásilku mu nebylo možno vložit do schránky, neboť ji neměl. 13. Soud I. stupně správně v řízení dovodil, že se jedná o věc s cizím prvkem, a též správně posuzoval svoji pravomoc (mezinárodní příslušnost) dle Nařízení Brusel I bis, které upravuje pravidla pro stanovení příslušnosti soudů členských států ve věcech s cizím prvkem. Nesprávně však uzavřel, že tato pravomoc v dané věci dána není. 14. Podle článku 62 bod 1 Nařízení Brusel I bis pro posouzení, zda má strana řízení bydliště na území členského státu, u jehož soudu byl podán návrh, použije soud své právo. 15. S účinností od 1. 1. 2013 upravuje pojem bydliště § 80 občanského zákoníku, a to takto: (1) Člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné bydliště v jiném místě. (2) Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo, kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy. 16. V intencích výše citovaného ustanovení je zřejmé, že žalovaný jako cizinec byl na území České republiky jako cizinec dlouhodobě zaměstnán, a to minimálně od doby uzavření smlouvy s žalobcem v roce 2014, přičemž během výkonu zaměstnání měnil své bydliště, respektive místo pobytu, přičemž poslední známá adresa žalovaného je evidována ke dni 30. 6. 2016. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by po ukončení svého posledního zjištěného zaměstnání u společnosti I. se žalovaný z České republiky odstěhoval, vrátil do Velké Británie, respektive že by byl zjištěn jiný jeho pobyt na území Evropské unie či mimo Evropskou unii. Byly tak naplněny závěry ustanovení článku 18 odst. 2 Nařízení vyložené Evropským soudním dvorem ve věci C-327/10, Hypoteční banka a. s. proti Udo Mike Lindnerovi, jakož i závěry vnitrostátní judikatury Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2405/2011, na níž odkazoval žalobce, a došlo k situaci, kdy žalovaný jako spotřebitel opustil své bydliště před tím, než proti němu byla podána žaloba pro porušení smluvních povinností. Za situace, kdy ve smyslu § 80 odst. 2 o. z. se na území České republiky nachází poslední známé bydliště žalovaného, byla takto pravomoc českých soudů k projednání dané věci založena. 17. Ze všech výše uvedených důvodů postupoval odvolací soud dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. a napadené rozhodnutí změnil tak, že řízení zastaveno není. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné. Praha 21. února 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu