ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobce: Městská část Praha, IČO xxx sídlem xxx, Praha proti žalovanému: E. O. B., narozený dne xxx bytem xxx, Praha zastoupený advokátem xxx sídlem xxx, Praha o vyklizení bytu, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne xxx, č. j. xxx, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. xxx nacházející se v domě č. p. xxx, k. ú. xxx, na adrese xxx, Praha, a předat jej vyklizený žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále mu uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.350 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobce domáhal shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že mu byla vlastníkem bytu (hl. m. Prahou) svěřena jeho správa. Žalovaný byt užíval na základě nájemní smlouvy xxx ze dne xxx, uzavřené na dobu určitou (jednoho roku) s následnou automatickou prolongací na dobu pěti let. Nájemní smlouva byla prodlužována až do 2. 12. 2016, kdy zanikla. Od 3. 12. 2016 proto užívá byt bez právního důvodu. Žalovaný byl dne 12. 12. 2016 vyzván k předání bytu, opětovně i v lednu 2017, což ale nerespektoval. Žalovaný ke své obraně namítl, že předmětný byt řádně užívá nepřetržitě od roku 2003, aktuálně společně se svou družkou a synem, proto v souladu s § 2238 o. z. nájemní vztah vydržel a má nájemní smlouvu na dobu neurčitou. Namítl rovněž promlčení práva žalobce na vyklizení bytu. Výzva k vyklizení mu v prosinci 2016 nebyla řádně doručena jednak z důvodu špatně uvedeného jména, jednak proto, že v době doručování nebyl přítomen v České republice, proto se výzva nedostala do sféry jeho dispozice. 3. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování listinnými důkazy dospěl k závěru o důvodnosti žaloby. Měl za prokázaný následující skutkový stav: Žalobce je spolu s Hlavním městem Prahou spoluvlastníkem bytu č. xxx, nacházejícím se v domě na adrese xxx, Praha s tím, že žalobci je svěřena správa této nemovitosti. Tento byt byl předmětem nájmu dle smlouvy o nájmu č. xxx ze dne xxx, uzavřené mezi účastníky (výpis z katastru nemovitostí obec Praha, kat. území xxx, LV č. xxx, ze dne xxx, nájemní smlouva č. xxx). V článku VII. smlouvy byla vymezena její časová účinnost, kdy nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou jeden rok s možností postupné prolongace, nejdéle však na dobu pěti let. Následně, dne xxx, uzavřeli účastníci dodatek ke smlouvě, v jehož rámci došlo mimo jiné ke změně čl. VII. a sjednání nájemního vztahu na dobu určitou, do 31. 12. 2009 (nájemní smlouva č. xxx, včetně dodatku č. 1 ze dne xxx). Dne 2. 8. 2010 žalobce sepsal výzvu k vyklizení předmětného bytu adresovanou žalovanému, který byl vyzván k jeho odevzdání do 31. 8. 2010, neboť nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou do 31. 12. 2009. Tuto zásilku žalovaný osobně převzal dne 14. 8. 2010. Další výzva k vyklizení byla pak žalovanému odeslána dne 19. 1. 2017, tato zásilka se žalobci vrátila jako nedoručená (přípis ze dne 2. 8. 2010 a 8. 12. 2016, včetně dodejek). Přípisem ze dne 16. 7. 2018, který byl žalobci doručen dne 19. 7. 2018, žádal žalovaný žalobce o nájemní smlouvu (přípis ze dne 16. 7. 2018). V březnu roku 2015 řešil žalovaný případy odcizené pošty z poštovní schránky (e-mailová komunikace z března 2015). Na evidenci předpisů a plateb za první tři měsíce roku 2018 pro žalovaného je uvedena platnost smlouvy od 1. 1. 2004 do 31. 12. 2009 (evidence předpisů a plateb). 4. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil jednak dle § 685, § 710 odst. 3 a § 686a odst. 6 obč. zák., jednak dle ust. § 2238 o. z. Vzhledem k uzavřené nájemní smlouvě a jejímu dodatku ze dne 24. 2. 2005 dospěl k závěru, že citovaná nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, do 31. 12. 2009 a k tomuto datu nájem v souladu s ust. § 710 obč. zák. zanikl. V srpnu 2010 (a následně i v lednu 2017) žalovaný převzal výzvu k vyklizení bytu. Vzhledem k tehdy účinnému ust. § 686a odst. 6 obč. zák. nedošlo ani k automatické prolongaci nájmu ze zákona. Námitku vydržení nájemního vztahu dle § 2238 o. z. soud I. stupně posoudil jako nedůvodnou, neboť žalovaný neprokázal svoji dobrou víru. To za situace, kdy podepsal dodatek k nájemní smlouvě s jednoznačným časovým ohraničením doby trvání nájmu, byla mu doručena opětovně výzva k vyklizení bytu a sám žalobce vyzýval k uzavření nebo potvrzení existence nájemního vztahu. Stejný závěr dovodil i z předpisu evidence předpisů a plateb, na kterém bylo uvedeno, že nájemní smlouva byla sjednána do 31. 12. 2009. K promlčení práva žalobce na vyklizení bytu nemohlo dojít, neboť žalobce toto své právo řádně uplatnil, když jej vyzýval přípisem z roku 2010 a z ledna 2017 k vyklizení. Pokud žalovaný namítal zkomolení svého jména v druhé výzvě, poukázal soud I. stupně na to, že žalovaný byl označen stejným jménem, které bylo uvedeno v nájemní smlouvě. To, že se žalovaný zdržoval mimo území České republiky, je bez významu, neboť se jedná o hmotněprávní úkon, kdy postačí, pokud se písemnost dostane do sféry vlivu žalovaného, aby se mohl s jejím obsahem seznámit. Z těchto důvodů žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalovaný. Nově tvrdil, že se jednalo o tzv. azylantský byt. Dodatek ze dne 24. 2. 2005, kterým byla změněna doba trvání nájemního vztahu, proto nemohl být sjednán platně, neboť nerespektoval některá opatření veřejného práva, která se k tzv. azylantským bytům vztahovala. Zopakoval svá tvrzení, že ač byl vyzván k vyklizení bytu do 31. 8. 2010, žalobce s žalovaným jako oprávněným nájemcem nadále jednal minimálně do ledna 2017, přijímal nájemné, jednal s ním o investicích do předmětného bytu, řešil s ním problémy s poštou i přeplatky, které měl na službách, zapsal rovněž jeho družku i syna a nečinil nic, z čeho by šlo dovodit, že žalovaného za oprávněného nájemce bytu nepovažuje. Právo žalobce na podání žaloby na vyklizení bytu se tak promlčelo nejpozději ke dni 30. 11. 2013. Žalovaný byl ubezpečován zástupci žalobce, že smlouva bude potvrzena. Žalovaný tak byl po celou dobu v dobré víře, že nájemní vztah trvá. Protože právo žalobce na podání žaloby na vyklizení předmětného bytu, které mohlo být vázáno na výzvu ze dne 2. 8. 2020, se promlčelo ke dni 30. 11. 2013 a minimálně od 1. 12. 2013 užívá žalovaný předmětný byt v dobré víře. Protože jeho dobrá víra trvala i ke dni 1. 1. 2014, dle ust. § 2238 o. z., nájem vydržel. Závěr soudu I. stupně o tom, že neprokázal svoji dobrou víru, je chybný, a to vzhledem k ust. § 7 o. z., který zakládá vyvratitelnou domněnku o existenci jeho dobré víry. Ta v řízení nebyla vyvrácena. Přitom nedostatek jeho dobré víry nelze spatřovat v tom, že na evidenčním listu je uvedeno ukončení nájemního vztahu, neboť žalobce, pokud by neměl zájem na trvání nájemního vztahu, by od něj nepřijímal nájemné a nečinil další evidenční kroky, zejména ale by proti němu podal žalobu na vyklizení bytu. Soud I. stupně proto nesprávně posoudil otázku jeho dobré víry a nevzal potaz ani její ústavně zakotvenou ochranu. Fikci zakotvenou v ust. § 2238 o. z. lze uplatnit i za dobu běžící před účinností o. z. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1236/2015). Ze strany soudu I. stupně nebylo provedeno posouzení smlouvy z pohledu ochrany nájemce jako slabší strany, odkázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 5680/2015, kdy žaloba na vyklizení byla zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy, neboť byla podána velkým časovým odstupem. Ze všech těchto důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení soudu I. stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě jeho změnu a zamítnutí žaloby. 6. Žalobce se k odvolání nevyjádřil. 7. Odvolací soud podle § 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. 8. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní pravomoc a rozhodné české právo s ohledem na cizí prvek vyskytující se v tomto sporu (cizí státní příslušnost žalovaného). S ohledem na datum uzavření nájemní smlouvy (2. 12. 2003), neexistenci dvou či vícestranné smlouvy s G. republikou (jejímž státním příslušníkem je žalovaný) a v době podpisu nájemní smlouvy neexistenci unijního předpisu zavazujícího Českou republiku v otázce práva rozhodného pro daný vztah, je nutno pro vyřešení otázky práva rozhodného použít tehdy účinný zákon 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním. V souladu s ust. § 9 odst. 1 tohoto zákona si však strany sjednaly právo české (viz preambule smlouvy). Pro posouzení pravomoci a místní příslušnosti (mezinárodní příslušnosti) soudu je nutno užít v době zahájení řízení již přímo aplikovatelné Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis (dále jen Nařízení). Dlužno dále podotknout, že aplikace Nařízení má přednost před vnitrostátním právem (v tomto případě o. s. ř.). Příslušnost soudu je dána dle článku 24 odst. 1 Nařízení, když předmětem řízení je výkon vlastnického práva žalobce k nemovitosti. 9. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho závěry skutkové a právní lze pro jejich správnost v zásadě odkázat. 10. Podstatou sporu byla otázka, zda žalovanému, s ohledem na skutková tvrzení žalovaného (námitka promlčení a vydržení nájmu, námitka rozporu s dobrými mravy, porušení pravidel vztahujících se k azylantským bytům) nadále svědčí nájemní právo k uvedenému bytu (nově, jako tvrzenému dobrověrnému uživateli bytu v souladu s ust. § 2238 o. z. - vydržením), či zda nájem založený nájemní smlouvou B – 03/430 ze dne 2. 12. 2003 (v jejím pozdějším znění) byl bez dalšího ukončen uplynutím sjednané doby (31. 12. 2009). 11. Žalovaný v odvolání tvrdil, že dodatek měnící původní nájemní smlouvu uzavřenou na dobu do 31. 12. 2009 byl sjednán neplatně, neboť se jednalo o tzv. azylantský byt a dodatek nerespektoval některá opatření veřejného práva, která se k tzv. azylantským bytům vztahovala. Toto tvrzení však bylo v rozporu s principy neúplné apelace uplatněno až v odvolacím řízení, proto k němu nemohlo být přihlíženo (ust. § 205a o. s. ř.). 12. Pokud žalovaný nově tvrdil, že soud I. stupně neposuzoval uzavřenou nájemní smlouvu z hlediska ochrany slabší strany (míněn žalovaný), lze podotknout, že zákonodárce již samotnou zákonnou úpravou nájmu bytu zakotvil ochranu slabší strany (nájemce) mimo jiné i tím, že stanovil, pouze za jakých podmínek může dojít k ukončení nájmu (zejména jednostranným úkonem – výpovědí) a výslovně (stejně jako současný o. z.) deklaroval, že je nájem bytu chráněn (viz ust. § 685 odst. 3 obč. zák.). Ostatně principy ochrany nájemního vztahu se promítají i do judikatury například tak, že i vyklizení neoprávněně obývaného bytu svépomocí jeho vlastníkem zásadně nepožívá právní ochrany. Právně relevantní proto tato námitka v daném sporu není. 13. Soud I. stupně rovněž zcela správně zohlednil, že žalovaný v základních smluvních dokumentech (smlouva o nájmu, dodatek č. 1) svým podpisem žalobce opakovaně utvrzoval ve vědomí o správnosti svého příjmení (xxx) i jeho adresy k doručení s tímto svým označením. Tvrzení žalovaného o úmyslném zkomolování jména s následným dovozením absence doručení zásilky ze dne 19. 1. 2017 (opětovné výzvy k vyklizení) již jen proto není správné. Přitom se nejednalo o doručení jednostranného hmotněprávního úkonu žalobce (který by zakládal či ukončoval smluvní vztah a musel by se proto dostat do skutečné sféry dispozice žalovaného, což by jeho nepřítomnost v místě bydliště vylučovala – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. xxx), ale o (pouhé) doručení opakované výzvy k vyklizení bytu, a to po ukončení nájemního vztahu uplynutím doby. Proto k jejímu doručení žalovanému postačovalo prosté, procesní doručení této výzvy. Ovšem právní význam této zásilky by mohl nastat pouze v případě, že by žalovaný byl k tomuto datu dobrověrným nájemcem, což v daném případě nenastalo (viz níže). 14. Podle ust. § 2238 o. z., užívá-li nájemce byt po dobu tří let v dobré víře, že nájem je po právu, považuje se nájemní smlouva za řádně uzavřenou. 15. Podle ust. § 7 o. z. má se za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře. 16. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. xxx uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014. 17. Předně je nutno uvést, že odvolací soud zastává názor, že právo žalobce na vyklizení bytu nemůže podléhat promlčení, neboť jde o oprávnění vlastníka přímo vycházející z vlastnického práva, které se nepromlčuje (§ 614 o. z., § 100 odst. 2 o. z.). Pokud by však žalobce bezdůvodně otálel s podáním žaloby na vyklizení (žalovaným tvrzeno 8 let), lze tuto okolnost zohlednit jako rozpornou s dobrými mravy (např. stanovisko k původnímu občanskému zákoníku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky Cpjn 6/2009). S ohledem na výše citované ust. § 2238 o. z. ve spojení s ust. 7 o. z., lze rovněž zkoumat, zda nenastala právní fikce o řádně uzavřené nájemní smlouvě. 18. S žalovaným lze při jeho argumentaci ust. § 2238 o. z. souhlasit, že jeho dobrá víra je dle ust. § 7 o. z. presumována. V řízení však byly soudem I. stupně provedeny takové důkazy, které jeho dobrou víru vylučují. Mezi ně patří zejména uzavřený dodatek číslo 1 ze dne 24. 2. 2005 měnící automatickou prolongaci původní smlouvy z roku 2003 (avšak nejdéle na pět let) na dobu určitou, do 31. 12. 2009. Ani původní nájemní smlouva tak nezaručovala žalovanému nájem na dobu neurčitou, pouze deklarovala možnost (nikoli jistotu) pokračování v nájemním vztahu (viz článek VII.). Nadto jeho dobrá víra byla dále vyvrácena výzvou k vyklizení bytu ze dne 2. 8. 2010, dle které měl byt vyklidit do 31. 8. 2010 (jím osobně převzatou). Dobrá víra žalovaného o pokračování nájemního vztahu nemohla být založena ani tím, že z bytu se odmítl vystěhovat a po zániku nájemního vztahu nahlašoval žalobci další spolubydlící osoby (cca v roce 2011), že žalobce přijímal od něj platby spojené s užíváním bytu, ani stížnostmi na vykrádání poštovní schránky, které byly s ním řešeny (v roce 2015). To i s přihlédnutím k tomu, že dle tvrzení žalovaného žalobce od roku 2011 opakovaně vyzýval k uzavření nájemní smlouvy (viz i jeho dopis ze dne 16. 7. 2018), muselo mu být tedy zřejmé, že stále nemá platný titul k obývání bytu. Nadto žalobce i v evidenci předpisu a plateb (předloženém k důkazu žalovaným, a tedy v jeho dispozici) uváděl, že nájem žalovanému skončil ke dni 31. 12. 2009. Přijímání plateb za užívání bytu a služeb žalovanýmu nelze proto hodnotit jako jeho faktickou akceptaci nájemního vztahu žalobcem, ale (s přihlédnutím k výše uvedenému), jako přijímání adekvátní náhrady za užívání žalobci svěřeného majetku bez právního důvodu žalovaným (bezdůvodné obohacení ze strany žalovaného). 19. Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda nárok žalobce není rozporný s dobrými mravy. Ty žalovaný spatřoval v opožděném podání žaloby na vyklizení až po 8 letech skončení nájemní vztahu. Jak již bylo shora vyloženo, dobrověrnost a poctivost jednání je v ust. § 7 o. z. presumována. V žalobě však žalobce zastával stanovisko (veden svým nesprávným právním názorem), že nájem byl žalovanému prodlužován až do 2. 12. 2016, kdy nájemní vztah skončil. Pokud tak žaloba byla podána dne 1. 2. 2017 (necelé tři měsíce po tvrzeném zániku smluvního vztahu), nelze dovodit, že by žalobce bezdůvodně otálel s podáním žaloby na vyklizení, a že by tak nastaly okolnosti, pro které by mohlo dojít buď k prodloužení doby k vyklizení bytu, či dokonce k zamítnutí žaloby (pro tentokrát). 20. Na správný závěr soudu I. stupně o platné změně původní smlouvy dodatkem číslo 1 ze dne 24. 2. 2005, na dobu určitou, do 31. 12. 2009, a zániku nájmu bytu k tomuto datu i s ohledem na ust. § 686a odst. 6 tehdy účinného obč. zák., lze proto odkázat. Odvolací soud proto napadený rozsudek, dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil. 21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy procesně úspěšný byl v odvolání žalobce, tomu však žádné náklady nevznikly. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím soudu I. stupně, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Praha 9. září 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu