ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobců: a) Dagmar I., narozená xxx bytem N., Praha b) Piero I., narozený xxx bytem V., Genzano Di Roma, Italská republika oba zastoupeni advokátkou JUDr. Ivanou Erlebach Staňkovou sídlem Nad Krocínkou 477/13, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Karel J., narozený xxx omezený na svéprávnosti bytem B., Praha zastoupený opatrovnicí Annou P., bytem tamtéž zastoupená advokátem Mgr. Jaroslavem Rychtářem sídlem Sudoměřská 1038/39, 130 00 Praha 3 o zaplacení 58.825 Kč s přísl., k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 5. prosince 2019, č. j. 11 C 280/2015-313, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku o věci samé (I.) potvrzuje, v nákladovém výroku (III.) se mění tak, že jejich výše činí 20.352 Kč, jinak se potvrzuje, ve výroku o nákladech státu (IV.) se mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3, do tří dnů od právní moci rozsudku, náhradu nákladů řízení ve výši 9.477 Kč a žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 3 do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 3.505 Kč. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8.615 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Ivany Erlebach Staňkové, advokátky. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému zaplatit žalobcům částku 20.500 Kč se specifikovaným příslušenstvím a částku 32.560 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 5.765 Kč se specifikovaným příslušenstvím (výrok II.), uložil žalovanému zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení částku 35.394,40 Kč (výrok III.) a České republice na náhradě nákladů vzniklých státu částku 12.982 Kč (výrok IV.). 2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobci původně domáhali po žalovaném a jeho družce Anně P. (která je aktuálně i jeho opatrovnicí) částky 58.825 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se jedná o jimi nezaplacené nájemné za období od prosince 2014 do poloviny února 2015 (ve výši 20.500 Kč) a náhrady škody (po započtení složené kauce 10.000 Kč pouze ve výši 32.560 Kč), která vznikla žalobcům (vlastníkům předmětného bytu) za poškození bytu neodpovídajícímu jeho běžnému opotřebení. V průběhu řízení bylo vůči druhé žalované, Anně P., řízení zastaveno. Žalobci tvrdili, že nájemní smlouva byla ukončena ke dni 31. 12. 2014, aniž by žalovaní byt v této lhůtě vyklidili, ten jim zpřístupnili až 14. 2. 2015 předáním klíčů a žalobci následně zjistili, že byt byl předán ve stavu neodpovídajícím běžnému opotřebení. Žalovaný ke své obraně tvrdil, že nájemní smlouvu uzavíral ve stavu nezpůsobilém k právním úkonům. Byť byl totiž omezen ve způsobilosti k právním úkonům až rozsudkem z dubna 2012, porucha, která jej činila právně nezpůsobilým, byla poruchou trvalou, a smlouva je proto neplatná. Nájemní vztah mezi ním a žalobci nevznikl, není tak povinen hradit nájemné, ale pouze úhradu za užívání bytu. Ze stejného důvodu nemohlo účinně dojít ani k uzavření prvého dodatku k nájemní smlouvě s opatrovnicí žalovaného (původně druhou žalovanou), která s ním byt užívala. Neboť nájemní smlouva nebyla platně uzavřena, uhradil žalobcům bez právního důvodu částku 550.900 Kč. Byt mu přitom byl žalobci předán ve zhoršeném stavu (s vadami, ze kterých žalobci dovozují svůj nárok na úhradu škody), a protože je nezpůsobil, nemůže za ně ani odpovídat. Z téhož důvodu (zhoršeného stavu bytu, který užíval), nebyla výše nájemného stanovena cenou obvyklou a nájemné, resp. úhradu za užívání bytu proto tzv. přeplatil. Proto částku 550.900 Kč (kterou za dobu užívání bytu žalobcům uhradil) započetl na žalobou uplatněnou pohledávku žalobců. Současně vznesl námitku promlčení. 3. Soud I. stupně po podrobném dokazování zahrnujícím přezkum způsobilosti žalovaného k právním úkonům k okamžiku uzavření smlouvy, existenci a výši tvrzených škod v bytě, výše úhrad za užívání bytu, které učinil jednak z listinných důkazů, zahrnujících znalecké posudky a výslechy znalců, výpovědi žalobkyně, výpovědi Anny P. (opatrovnice žalovaného a původně druhé účastnice řízení) v procesním postavení svědkyně, dospěl k závěru o částečné důvodnosti žaloby. Další návrhy na dokazování zamítl jednak pro nastalou koncentraci řízení, jednak z důvodu nadbytečnosti a dodržení zásady hospodárnosti řízení. 4. Po provedeném dokazování měl za prokázaný následující skutkový stav: Mezi žalobci a žalovaným byla uzavřena dne 3. 4. 2010 nájemní smlouva k předmětnému bytu, na jejímž základě se žalovaný zavázal platit měsíční nájemné ve výši 7.000 Kč a zálohy na služby ve výši 2.000 Kč. Tuto částku po celou dobu nájemního vztahu platil. Dne 24. 10. 2013 byl sepsán dodatek k nájemní smlouvě, kterým došlo k navýšení nájemného na částku 10.200 Kč včetně služeb, tento dodatek podepsala Anna P., družka žalovaného. Žalovaný v době uzavření nájemní smlouvy trpěl vrozeným a trvalým komplexním deficitem intelektových a adaptačních schopností rozsahem odpovídajícím syndromu lehké mentální retardace, tzn. tato duševní porucha (primárně nedostatek rozumových, intelektových vloh a schopností) způsobila, že žalovaný není schopen obecně samostatně, svobodně, vědomě a vážně uzavírat významné smluvní závazky; žalovaný je schopen pochopit obecný princip smluvního vztahu, ale není schopen dlouhodobého důsledného plnění závazků s rizikem nepředvídaných změn a komplikací. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 byla žalovanému ustanovena opatrovnice, jeho družka Anna P., která zajišťovala a realizovala většinu smluvních závazků žalovaného. Družka žalovaného byla přítomna i v okamžiku uzavření nájemní smlouvy, princip žalovanému vysvětlila, po celou dobu také řádně bylo placeno smluvené nájemné. Dodatek k nájemní smlouvě podepsala družka žalovaného v době, kdy žalovaný již byl rozhodnutím soudu omezen ve svéprávnosti. Žalovaný (resp. jeho družka) nezaplatil nájemné a zálohu za služby za měsíc prosinec 2014, leden 2015 a únor 2015, kdy dne 14. 2. 2015 předal klíče od bytu žalobkyni. 5. Po právní stránce vyšel z ust. § 3074 odst. 1 zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník účinného od 1. 1. 2014 (dále jen o. z.) a na vznik nájemního vztahu proto aplikoval předpisy platné a účinné do 31. 12. 2013, konkrétně občanský zákoník č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.). Z něj citoval ust. § 38 odst. 2, § 685 odst. 1, § 688 odst. 1, § 693 odst. 1, § 692 odst. 1 a § 696 odst. 1 obč. zák. a ze zákona 89/2012 Sb. pak ust. § 2295 a § 2920 o. z. 6. Po provedeném dokazování, na základě zjištěného skutkového stavu, dospěl k závěru, že byť žalovaný dle znaleckého posudku trpí duševní poruchou a nebyl schopen platně uzavřít nájemní smlouvu, nezbavuje jej to povinnosti zaplatit úplatu za užívání bytu za období od prosince až poloviny února ve výši 20.500 Kč. Neuvěřil přitom výpovědi družky žalovaného, že v okamžiku podpisu nájemní smlouvy nebyla přítomna. Přestože nájemní smlouva byla formálně neplatným nájemním úkonem (z důvodu podpisu nezpůsobilého žalovaného), fakticky došlo k uzavření nájemního vztahu či užívacího práva, neboť obsah nájemního vztahu byl žalovanému dostatečně vysvětlen jeho družkou a současnou opatrovnicí, která s ním byt po celou dobu užívala. Znalec, který vyšetřil žalovaného, uvedl, že žalovaný obecně chápal princip nájemního vztahu, ale tyto vztahy zřejmě nikdy nerealizoval, realizovala je jeho družka. Žalovaný tak díky své družce (které byl obsah nájemní smlouvy dostatečně znám) věděl, že užívá cizí byt, je povinen za něj platit nájemné a toto také řádně ve smluvené výši hradil. Formálně neplatný je i dodatek k nájemní smlouvě zvyšující nájemné na částku 8.200 Kč a zálohy za služby na částku 2.000 Kč, i tato částka však byla řádně hrazena až do prosince 2014. Protože žalovaný a jeho družka po celou dobu akceptovali výši úplaty za užívání bytu, nevyhověl soud I. stupně návrhu na vyhotovení znaleckého posudku na stanovení výše obvyklého nájemného za srovnatelný byt. Soud I. stupně měl proto za to, že nájemní vztah byl fakticky realizován a za dobu, po kterou po kterou byl byt žalovaným užíván po skončení nájmu, je nutno použít ust. § 2295 o. z. Z těchto důvodů, v rozsahu požadavku na úhradu částky za bydlení za období od 12/2014 do poloviny února 2015, žalobě vyhověl. Námitku započtení nepovažoval za důvodnou, neboť pohledávka z tvrzeného bezdůvodného obohacení žalovanému vůči žalobcům nevznikla, proto nemohlo následně dojít ani k jejímu zápočtu. 7. Soud I. stupně vyhověl žalobě i co do částky 32.560 Kč představující škodu v bytě, a to s odkazem na ust. § 2920 o. z. a § 2267 o. z., resp. § 693 odst. 1 obč. zák. Existenci a výši škody, která v bytě vznikla, měl za prokázanou znaleckým posudkem. Neuvěřil tvrzení žalovaného, že byt byl poškozen již předchozími nájemci a v tomto stavu jim byl předán. Přestože žalovaná strana uváděla, že má fotodokumentaci bytu, tu soudu nepředložila a znalec uvedl, že charakter závad v předmětném bytě odpovídal nešetrnému zacházení s bytovou jednotkou. K uplynutí doby dle ust. § 106 odst. 1 obč. zák., resp. § 609 o. z. a § 636 o. z. nemohlo dojít, neboť ke zdokumentování škody na věci došlo až v souvislosti s předáním bytu, k vyčíslení škody ve znaleckém posudku v únoru 2015 a žaloba byla podána již v srpnu 2015. Proto námitku promlčení neměl za důvodnou. 8. Co do nároku na úhradu vyúčtování služeb (částky 5.765 Kč s přísl.) za období od 1. 1. 2014 do 14. 2. 2015 soud žalobu zamítl, neboť žalobci přes výzvu soudu nedoložili, že by toto vyúčtování žalovanému řádně doručili a z vyúčtování není ani patrné, jakým způsobem došli k požadované částce. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobci měli úspěch pouze částečný (90%). O náhradě nákladů řízení státu rozhodl dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. 10. Proti tomuto rozsudku, a to výlučně proti vyhovujícímu výroku o věci samé (I.) a nákladovým výrokům (III. a IV.) podal včasné a přípustné odvolání žalovaný. Zdůraznil, že pro absolutní neplatnost nájemní smlouvy právní vztahy podléhají nárokům z bezdůvodného obohacení a odpovědnosti za majetkovou škodu. Právní posouzení soudu I. stupně, který odkazoval na přechodná ustanovení týkající se nájmu bytu, jsou proto nesprávná. Soud I. stupně poučil strany, že na nájemní smlouvu je třeba pohlížet jako na neplatně uzavřenou a žalobcům dal poučení o nutnosti doplnit skutková tvrzení. Protože je nájemní smlouva neplatná, má žalovaný právo na vrácení dříve poskytnutého peněžitého plnění uhrazeného na základě neplatného právního titulu. Tuto částku žalovaný vyčíslil a započetl ji vůči pohledávce žalobců. Proto pohledávka žalobců na zaplacení plnění z bezdůvodného obohacení za listopad 2014 až únor 2015 zanikla (viz k tomu např. závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1642/2006). Předmětný byt v dané době užíval nejenom žalovaný, ale i jeho družka (Anna P.), a protože tyto osoby nejsou solidárně zavázané, odpovídá žalovaný pouze co do výše jedné poloviny nároku uplatňovaného žalobci. Soud I. stupně měl nadto k otázce bezdůvodného obohacení za období listopadu 2014 až poloviny února 2015 ustanovit znalce. V soudním řízení vyšlo najevo, že předmětný byt měl vady již v době předání bytu a jeho stav se podstatně zhoršil z důvodu (žalobcům oznámené) vady na plynové přípojce a nemožnosti užívat plynový hořák, což znamenalo nezaviněné snižování kvality užívání bytu ze strany žalovaného a jeho družky. Popřel, že by předmětný byt jakkoli poškodil, vznik a výši škody žalobci neprokázali. Nadto je tento nárok promlčen, pokud prvá žalobkyně uvedla, že do bytu docházela pravidelně (v průměru jednou za půl roku) a nárok na náhradu škody musí být uplatněn v subjektivní dvouleté lhůtě. Soud I. stupně argumentoval povrchně, s obranou žalovaného se nevypořádal, nedovodil ani existenci všech podmínek pro existenci náhrady škody. Z těchto důvodů navrhl změnu napadeného rozsudku ve výrocích I., III. a IV. a zamítnutí žaloby zcela. K závěrům soudu I. stupně v nákladovém výroku uvedl, že pokud byli žalobci úspěšní v rozsahu 53.060 Kč, měli být neúspěšní v rozsahu 25.000 Kč. 11. Žalobci navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, neboť žalovaný pouze opakuje své argumenty vznesené v průběhu řízení před soudem I. stupně. Jednání žalovaného a jeho družky označili za spekulativní. Ta věděla, že její druh je nesvéprávný, a přesto jej ponechala uzavřít nájemní, stejně tak i úvěrovou smlouvu v jiné věci, aby posléze jeho nesvéprávností argumentovala, ačkoliv sama z těchto smluv brala požitky. Snížená intelektuální schopnost žalovaného, o které žalobci nevěděli, nemůže jít k jejich tíži, pokud tuto skutečnost družka žalovaného realitní makléřce ani žalobcům nesdělila. Z chování žalovaného žalobci jeho nesvéprávnost nezjistili. Byt byl během užívání žalovaným zdevastován. Formální konstrukce právního zástupce žalovaného o započtení nemůže rovněž obstát, neboť žalovaný předmětný byt užíval, lichá je i jeho námitka promlčení a názor o nutnosti hradit pouze polovinu uplatňovaného nároku. Z těchto důvodů navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. 12. Odvolací soud přezkoumal podle § 212, § 212a, § 214 odstavce 1 zákona 99/1963 Sbírky - občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a neshledal odvolání ve věci samé důvodným. 13. Vzhledem k tomu, že v dané věci existuje mezinárodní prvek (daný státní příslušností žalobce ad b/ i faktickým bydlištěm obou žalobců v Itálii), soud I. stupně správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost dle přímo aplikovatelného článku 24 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech – Brusel I bis (dále jen „Nařízení“), když dle žalobních tvrzení byl předmětem řízení i nájem bytu. Soud I. stupně rovněž správně dovodil i české rozhodné právo, a to v souladu se smluvním ujednáním stran odpovídajícím článku 4 odst. 1 písm. c) ve spojení s článkem 12 odst. 1 písm. e) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I). Rovněž správně s odkazem na ust. § 3074 odst. 1 nového občanského zákoníku (dále jen o. z.) dovodil, že pro posouzení otázky platnosti vzniku nájemní smlouvy (v roce 2010) je nutno použít tehdy účinný občanský zákoník, tj. zákon 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák.). 14. Žalobci svůj nárok na úhradu nájemného (12/2014) a plateb za užívání bytu bez právního důvodu (leden a část února 2015) odvozovali od uzavřené nájemní smlouvy ze dne 3. 4. 2010 s žalovaným. Žalovaný se v řízení bránil mimo jiné i tím, že smlouvu uzavíral v duševní poruše, smlouva je tak neplatná. 15. Podle ust. § 38 odst. 2 obč. zák. neplatný je rovněž právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. 16. S ohledem na skutková zjištění soudu I. stupně (smlouva byla uzavírána výhradně s žalovaným, který dle závěrů znalce trpí duševní poruchou přítomnou i v době uzavření smlouvy, která jej činila nezpůsobilým smlouvu uzavřít), zastává odvolací soud názor, že uzavřená smlouva je neplatná dle ust. § 38 odst. 2 obč. zák. Pro vyřešení otázky její platnosti je nerozhodné, že ze smlouvy bylo řádně plněno, neboť dovozovat z této skutečnosti, že tímto žalovaný svoji duševní poruchu neumožňující mu plně pochopit význam smlouvy překlenul, nelze. To za situace, kdy břemeno plnění z této smlouvy fakticky zajišťovala jeho družka (a současná opatrovnice, původně druhá žalovaná). K závěru o platnosti smlouvy nelze dojít ani při akceptaci skutkového zjištění soudu I. stupně, že obsah nájemního vztahu byl žalovanému dostatečně vysvětlen jeho družkou (a současnou opatrovnicí), která s ním byt po celou dobu užívala, neboť duševní porucha, která u žalovaného objektivně trvala, dle závěru znalce tuto možnost vyloučila. Pro neplatnost smlouvy nelze dovodit ani platnost jejího dodatku uzavřeného již pouze původně druhou žalovanou, který zároveň nedosahuje ani minima podstatných náležitostí nájemní smlouvy (není např. označen byt a výše nájemného), a nelze jej proto považovat ani za novou (platně uzavřenou) nájemní smlouvu. 17. Na nárok žalobců na úhradu částky 20.500 Kč za období od 12/2014 do 2/2015 je proto nutno pohlížet jako na nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť žalobci žalovanému poskytli plnění (bydlení) bez právního důvodu. S ohledem na ust. § 3028 odst. 3 o. z. se tento nárok, vzniklý za účinnosti zákona 89/2012 Sb., tímto zákonem také musí řídit. 18. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 téhož ustanovení, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 19. Podle ust. § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání. 20. Za dané situace, kdy žalovanému byl žalobci poskytnut k bydlení byt (ve kterém bydlel se svojí družkou a nezletilým) neplatnou nájemní smlouvou, mají žalobci vůči žalovanému právo na úhradu odpovídající obvyklé ceně za nájem tohoto bytu za předmětné období (ust. § 2999 odst. 1 o. z.). Pro vyřešení otázky obvyklé ceny nájmu bytu však byla podstatná námitka žalovaného (související s dalším uplatněným nárokem na náhradu škody za opotřebení bytu v míře neodpovídající běžnému opotřebení při jeho užívání), že mu byt byl předán již ve stavu vytýkaných vad, v průběhu nájmu se dále objevila vada neodstraněná žalobci spočívající v závadě na plynové přípojce do kuchyně a sporáku, což žalovaný vyřešil zakoupením elektrického dvouvařiče, neboť žalobkyně opravu nezajistila. Proto nájemné sjednané neplatnou smlouvou není nájemným obvyklým. Odvolací soud se však zcela ztotožnil se závěry soudu I. stupně, který dovodil, že byt byl žalovanému předán v bezvadném stavu. Soud I. stupně k tomuto závěru došel na základě logického zhodnocení provedených důkazů, když vzal v potaz přítomnost a součinnost realitní agentky při zajištění jeho pronájmu i absenci zápisu o vadách bytu, které by byly obsahově stejné, jako ve znaleckém posudku, o který je opírána žaloba, a které by byly s to snížit cenu nájmu bytu, ke které tehdy došlo dohodou mezi stranami. Snížení užívacího komfortu bytu nefunkčním sporákem, s přihlédnutím ke znalcem zjištěnému zpustnutí bytu v příčinné souvislosti s chováním žalovaného během jeho užívání, odvolací soud nehodnotí jako způsobilé snížit obvyklou cenu za užívání bytu a přičitatelné k tíži žalobců. Lze tedy uzavřít, že obvyklá cena nájmu bytu v daném místě a čase odpovídala ceně sjednané stranami, tedy nejprve částce 7.000 Kč, a od 24. 10. 2013 částkou 8.200 Kč/měsíc (za 2,5 měsíce částka 20.500 Kč). Z těchto důvodů proto soud I. stupně nepochybil, pokud k výši obvyklé ceny za užívání předmětného bytu v daném místě a čase (nájemného) neprovedl další dokazování. 21. Pokud žalovaný namítl, že s ohledem na stav užívaného bytu a neplatnost uzavřené smlouvy mu vůči žalobcům vznikla pohledávka ve výši 550.900 Kč přestavující jeho platby za užívání bytu a smluvní kauci (viz ust. § 2993 věta druhá před středníkem), tuto uplatnil vůči pohledávce uplatněné žalobou k zápočtu (podáním ze dne 15. 3. 2019), obě pohledávky se tak střetly a pohledávky žalobců uplatněná žalobou proto zanikla (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1642/2006), je s ohledem na výše uvedený závěr odvolacího soudu o výši obvyklého plnění v místě čase za užívání předmětného bytu odpovídající placeným žalovaným částkám zřejmé, že žalovaný z tohoto titulu neměl existentní pohledávku vůči žalobcům (viz ust. § 2993 věta druhá za středníkem o. z.), proto k zápočtu, střetu a následném zániku vzájemných pohledávek nemohlo dojít. 22. Předmětem odvolacího řízení byl i nárok na náhradu škody, která v příčinné souvislosti s užíváním bytu žalovaným žalobcům vznikla, neboť se jednalo o jeho poškození neodpovídající běžnému opotřebení při obvyklém užívání bytu. Žalobci tuto škodu, s odkazem na znalecký posudek, vyčíslili částkou 42.560 Kč s tím, že žalovaným složenou kauci na ni v rozsahu částky 10.000 Kč započetli a požadovali pouze částku 32.500 Kč. 23. Podle ust. § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva. 24. Podle ust. § 2917 o. z. kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih. 25. Podle ust. § 2920 odst. 1 o. z., nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, nahradí způsobenou škodu, pokud byl způsobilý ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; poškozenému náleží náhrada škody i tehdy, nebránil-li se škůdci ze šetrnosti k němu. 26. Podle ust. § 2951 odst. 1 o. z. škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. 27. Podle ust. § 2852 o. z., hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu. 28. Podle ust. § 2969 o. z., při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit. 29. V řízení bylo znaleckým posudkem prokázáno, že žalovaný nebyl schopen pochopit význam nájemní smlouvy, jeho ovládací schopnosti ve vztahu ke způsobilosti ovládnout své jednání a posoudit jeho následky při nešetrném zacházení se zařízením bytu a bytem samotným však nebyly nikterak omezeny. Soud I. stupně proto důvodně odkázal na výše uvedené ustanovení § 2920 o. z. při odpovědnosti žalovaného za škodu. 30. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přebíral byt bez závad (viz závěry soudu I. stupně a odvolacího soudu shora), znaleckým posudkem bylo prokázáno, že byt následně předal žalobcům ve stavu, který neodpovídal běžnému opotřebení a ve kterém byly četné závady. Existenci těchto závad zdokumentoval a náklady na jejich odstranění vyčíslil znalecký posudek, a lze tak dojít k závěru, že hodnota majetku žalobců se tak snížila právě o částku uvedenou ve znaleckém posudku (42.500 Kč) dle ust. § 2852 a § 2969 o. z. Tím jim, v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného, který jim byt nepředal ve stavu přiměřeném k běžnému užívání a v průběhu faktického užívání v něm způsobil četné škody (rozlámaná dlažba, nefunkční digestoř, pečící trouba, vlhkost a mechanicky porušená kuchyňská linka apod.), vznikla škoda v této výši. 31. K vznesené námitce promlčení ve vztahu k nároku na úhradu vzniklé škody považuje odvolací soud za potřebné uvést, že žalobci byli v dobré víře o platnosti nájemního vztahu, který z jejich pohledu skončil až k závěru roku 2014. Protože byt jim měl být odevzdán až po ukončení nájmu (§ 2292 o. z.) a nájemce měl povinnost byt odevzdat ve stavu přiměřeném k běžnému opotřebení (ust. § 2293 odst. 1 o. z.), mohli jak vznik, tak výši jim vzniklé škody zjistit teprve poté. V řízení bylo prokázáno, že byt jim byl odevzdán až dne 14. 2. 2020, k tomu dni tak mohli poprvé zjistit, že žalovaný porušil svoji zákonnou povinnost byt jim odevzdat ve stavu přiměřeném k běžnému opotřebení a mohli zjistit existenci a především výši jim vzniklých škod v bytě (ust. § 619 odst. 2, § 620 odst. 1 o. z.) To také učinili a v řízení prokázali prostřednictvím znaleckého posudku. Jinými slovy, přičítat žalobcům (i ve smyslu počátku běhu promlčecí lhůty) k tíži neplatnost smlouvy, kterou sami nezpůsobili, nelze (ust. § 2 odst. 3 o. z.). Žalobci bez zbytečného odkladu svůj nárok na náhradu škody vůči žalovanému uplatnili (viz dopis žalobců doručený žalovanému a jeho opatrovnici dne 5. a 7. 5. 2015), žaloba byla uplatněna u soudu dne 21. 8. 2015, tedy v zachovalé promlčecí lhůtě (ust. § 629 o. z.). 32. Závěrem se sluší poznamenat, že oba nároky mohli žalobci v plné výši uplatnit proti žalovanému, přestože byt užíval s dalšími osobami. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3141/2012 učinil i nadále platný závěr, že uživatelé jsou vůči vlastníkovi věci k poskytnutí peněžité náhrady zavázáni společně a nerozdílně, což plyne právě z povahy plnění. Uplatněný nárok žalobců vůči žalovanému na náhradu v místě a čase ekvivalentu obvyklého nájemného i škody vzniklé v bytě v průběhu jeho užívání proto odpovídá ust. § 1872 o. z. Regres žalovaného vůči ostatním osobám zůstává žalovanému zachován. 33. Odvolací soud proto rozsudek v napadeném výroku o věci samé (I.) jako věcně správný, dle ust. § 219 o. s. ř., potvrdil. 34. Soud I. stupně však nedostatečně zohlednil procesní průběh řízení před soudem I. stupně, pokud dospěl k závěru o 90% procesním neúspěchu žalovaného. Nárok žalobců byl žalobou uplatněn v částce 68.060 Kč s přísl. (dlužné nájemné a náhrada škody). Následně byl rozšířen o nárok na úhradu vyúčtovaných služeb ve výši 5.765 Kč s přísl., zároveň byla žaloba vzata zpět co do částky 10.000 Kč (v nároku na náhradu škody) a 5.000 Kč s přísl. (v nároku na nájemné). Celkem tak činil nárok žalobců částku 73.825 Kč s přísl. Z něj byli žalobci, v důsledku částečných zpětvzetí žaloby (nezaviněných žalovaným – ust. § 146 odst. 2 věta prvá o. s. ř.) a v důsledku částečné prohry ve sporu, procesně úspěšní co do částky 53.560 Kč s přísl. (tj 73 %) a neúspěšní co do 20.265 Kč s přísl. (tj 27%). Po odečtení úspěchu žalobců od jejich neúspěchu tak musí žalovaný, dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., uhradit žalobcům 46% jim vzniklých nákladů řízení. Při jinak správně stanovené výši nákladů žalobců soudem I. stupně 44.243 Kč (viz odstavec 39 rozsudku) tak náleží žalobcům za řízení před soudem I. stupně toliko částka 20.352 Kč. Odvolací soud proto dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nákladový výrok III. toliko co do výše částky 20.352 Kč změnil, jinak jej jako věcně správný potvrdil (ust. § 219 o. s. ř.). 35. Nákladový výrok státu (IV.) byl dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změněn s ohledem na výše dovozený úspěch ve věci, když žalobci byli úspěšní co do 73%. Musí proto státu, dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., uhradit 27% jemu vzniklých nákladů představovaných znalečným v celkové částce 12.982 Kč, žalovaný 73% těchto nákladů. Matematickým propočtem se u žalobců jedná o částku 3.505 Kč a u žalovaného o částku 9.477 Kč. 36. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný byl v odvolacím řízení ve věci samé zcela neúspěšný. Přezkum nákladových výroků přitom závisel na existenci odvolání do věci samé. Náklady procesně úspěšných žalobců spočívaly ve dvou společných úkonech právní pomoci dle ust. § 7 Tarifu á 3.260 Kč (z pcta 53.060 Kč) za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání. Žalobcům dále náleží dva paušály á 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb.). Celkem na náhradě nákladů odvolacího řízení částka 8.615 Kč, kterou odvolací soud uložil zaplatit procesně neúspěšnému žalovanému k rukám právního zástupce žalobců (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu po Prahu 3, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Praha 24. června 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu