USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci péče o nezletilého: J. S., narozený dne xxx trvale bytem D., Praha fakticky bytem P., Praha zastoupen Městskou částí Praha 4 jako kolizním opatrovníkem sídlem Antala Staška 2059/80b, 140 00 Praha 4 syn rodičů: Tereza S., narozená dne xxx trvale bytem D., Praha fakticky bytem P., Praha zastoupená advokátkou JUDr. Hanou Neštickou sídlem Ječná 1, 120 00 Praha 2 Jochen S., narozený dne xxx bytem U., Praha zastoupený advokátkou JUDr. Annou Márovou, LL.M. sídlem Myslíkova 1998/30, 120 00 Praha 2 o předběžné opatření, k odvolání otce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. dubna 2020, č. j. 66 Nc 2518/2020-22, 12 P a Nc 116/2020, takto: Usnesení soudu I. stupně se ve výroku II. mění tak, že se otci zákaz vycestovat s nezletilým J. mimo území České republiky až do doby pravomocného rozhodnutí ve věci samé neukládá. Odůvodnění: 1. Napadeným usnesením soud I. stupně zamítl návrh matky na nařízení předběžného opatření, kterým by jí soud svěřil do výlučné péče nezletilého J. Dle ust. § 102 o. s. ř. nařídil předběžné opatření, kterým otci uložil přispívat na výživu nezletilého J. částkou 10.000 Kč měsíčně splatnou vždy do 1. dne v kalendářním měsíci předem k rukám matky (výrok I.), dále mu zakázal do doby právní moci rozhodnutí ve věci samé vycestovat s nezletilým J. mimo území České republiky (výrok II.). Pro řízení o předběžném opatření jmenoval nezletilému opatrovníkem Městskou část Praha 4 (výrok III.). 2. Takto rozhodl v průběhu řízení o úpravu poměrů k nezletilému J. na dobu po a před rozvodem manželství rodičů. V průběhu řízení, podáním ze dne 3. 4. 2020, matka navrhla vydání předběžného opatření, kterým by byl nezletilý do právní moci rozhodnutí ve věci samé předán do její výlučné péče a otci by byla stanovena vyživovací povinnost ve výši 25.000 Kč měsíčně. To za situace, kdy návrhem ve věci samé (ze dne 25. 2. 2020) se domáhá svěření nezletilého do její výlučné péče a dále o určení vyživovací povinnosti otci ve výši 40.000 Kč měsíčně. Návrh na vydání předběžného opatření odůvodnila tím, že otec je dominantní, výbušný, z důvodu minimalizace konfliktů, se souhlasem otce, se proto ze společné domácnosti v srpnu 2019 odstěhovala do pronajatého bytu na Praze 9. S ohledem na výskyt pandemie se následně rozhodla odstěhovat s nezletilým do domu své matky u Č. B. Otec je rakouský státní příslušník, matce odmítl vydat rakouský pas nezletilého a matka má obavy, že nezletilého bez jejího souhlasu odveze mimo území České republiky. K rukám matky otec hradí částku 25.000 Kč měsíčně, dále hradí veškeré náklady na bydlení a matce dále přispívá částkou 10.000 Kč měsíčně. 3. Soud I. stupně citoval ust. § 102 odst. 1 o. s. ř., § 75c odst. 2, § 76 odst. 1 písm. e), § 76 odst. 3 věta prvá, § 75c odst. 1 a § 76 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dále citoval ust. § 888 větu prvou a ust. § 891 odst. 1 o. z. Poté učinil závěr vyplývající ze skutkových tvrzení matky, že nezletilý je v přímé péči matky a jeho styk s otcem probíhá na základě dohody rodičů. Proto není nutné, aby navrhovaným předběžným opatřením byl stvrzen faktický stav. V řízení přitom bude nutné provést další dokazování. Proto vznesený návrh matky na svěření nezletilého do její výlučné péče jako neopodstatněný zamítl. Dále měl za prokázané, že otec k rukám matky hradí částku 25.000 Kč jako výživné pro nezletilého, dále hradí výdaje na bydlení a částku 10.000 Kč měsíčně, matka pobírá i 10.000 Kč měsíčně jako rodičovský příspěvek. Z návrhu matky zjistil, že otec je předsedou představenstva a členem statutárních orgánů různých společností zabývajících se xxx. Za této situace shledal požadavek matky na stanovení výživného otci opodstatněným. Nezletilý je ale velmi útlého věku, a proto za výživné v nezbytné míře zajišťující základní potřeby nezletilého považoval toliko částku 10.000 Kč. Z návrhu matky dále zjistil obavu, že nezletilý bude otcem odvezen na území Rakouské republiky, neboť je jejím státním příslušníkem a má zde vytvořeno rodinné zázemí. Z těchto důvodů, do doby právní moci rozhodnutí ve věci samé, otci zakázal vycestování s nezletilým mimo území České republiky. Pro řízení o předběžném opatření ustanovil nezletilému dle ust. § 892 odst. 3 o. z. a § 169 odst. 1 z. ř. s. opatrovníka Městskou část Praha 4, a to dle bydliště nezletilého. 4. Proti tomuto usnesení, a to výlučně proti výroku II. o zákazu vycestování s nezletilým J. mimo území České republiky, podal včasné a přípustné odvolání otec. Potvrdil údaj matky, že je statutárním orgánem v několika společnostech spjatých s českým zdravotním systémem, a to již od roku 2008. Ostatní tvrzení matky v návrhu na vydání předběžného opatření považoval za procesní taktiku matky k tomu, aby jej donutila přijmout její návrhy spojené s ukončením manželství. Zdůraznil, že matka ve své rozsáhlé komunikaci nikdy netvrdila, že by chtěl syna přemístit mimo území České republiky. Naopak matka vyhrožuje otci vnitrostátním únosem a odstěhováním se se synem do D. u Č. B., ač má v Praze vlastní byt a otec jí od doby jejího rozhodnutí odstěhovat se hradí náklady dalšího zvoleného bydlení v Praze x. Bratr matky s rodinou žije a pracuje v Lucembursku, z téže logiky by proto mohl soud rozhodnout i tak, že matka není oprávněna se vzdálit s nezletilým z území České republiky. Dále se vyjadřoval k průběhu jedné návštěvy s nezletilým, objasňoval okolnosti svého vykázání z domu v D. u Č. B. a vyjadřoval se o tvrzených úmyslných zkreslení zdravotního stavu nezletilého matkou. V závěru poukázal na otázku místní příslušnosti soudu za situace, kdy nezletilý se od svého narození v bytě v Praze x nikdy nezdržoval, i když se jedná o matkou vlastněný a třetím osobám pronajímaný byt. Byt v Praze x má matka pronajatý teprve od srpna roku 2019 a od svého narození po dobu 17 měsíců žil nezletilý s rodiči na adrese otce; proto je podstatné vyřešit otázku obvyklého bydliště nezletilého. Ze všech těchto důvodů navrhl zrušit výrok II. předběžného opatření soudu I. stupně. 5. Matka navrhla potvrzení napadeného výroku jako věcně správného. Zdůraznila, že otec byl do České republiky vyslán svým rakouským zaměstnavatelem, pro kterého stále pracuje, majitelem řízených subjektů je rakouská mateřská společnost ve Vídni. Otec nemá v České republice vytvořené zázemí, ani jej neplánuje vytvořit, žije v domě pronajatém firmou, jezdí firemním autem a v mezidobí si v Rakousku koupil nemovitost, kde se chce do budoucna usadit. Do Rakouska se vrací s každou možnou příležitostí. Závěr soudu I. stupně, že by mohlo dojít k narušení stabilního výchovného prostředí nezletilého je proto důvodný a správný. Zopakovala své výhrady k direktivnímu chování otce, vyvracela jeho argumenty týkající se možného únosu nezletilého z její strany. Konstatovala, že po vydání předběžného opatření začal otec platit na výživné nezletilému pouze 10.000 Kč. Zopakovala, že otec má velmi negativní až nenávistný vztah k matce nezletilého a chování naprosto nestandardní. Pokud by otec neměl v úmyslu s nezletilým vycestovat, předběžné opatření, o kterém soud rozhodl, by neměl důvod napadat. Z těchto důvodů proto navrhla potvrzení napadeného výroku jako věcně správného. 6. Opatrovník k odvolání uvedl, že rodinu ve své evidenci doposud neměl, nedisponuje žádnými poznatky k obavě matky, že by otec mohl s nezletilým vycestovat mimo území České republiky. 7. Odvolací soud přezkoumal usnesení soudu I. stupně, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., § 214 odst. 2 písm. c/ o. s. ř., § 75c odst. 4 o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 8. Při svém rozhodování o věci samé vycházel odvolací soud ze skutkového stavu, který zde byl v době vydání napadeného usnesení (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. Cpjn 202/2016). 9. Z obsahu spisu vyplývá, že nezletilý má české i rakouské státní občanství (viz údaje z rakouského pasu nezletilého a výpisu evidence obyvatel), matka je českým státním občanem, otec je rakouský státní občan. Ve věci je proto dán cizí prvek. Soud I. stupně proto správně mlčky dovodil svoji mezinárodní příslušnost, která vyplývá z článku 8 Nařízení Brusel II bis, tj. Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení Nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen také Nařízení či Nařízení Brusel II bis). To za situace, kdy z obsahu spisu a skutkových tvrzení obou stran (viz údaje obsažené v odstavci 12 tohoto rozhodnutí) vyplývá, že nezletilý měl i ve smyslu kritérií uvedených v rozhodnutí Soudního dvora C-523/07 (zejména jeho odstavce 44), ke dni zahájení řízení na území České republiky své obvyklé bydliště. 10. Ačkoli otec mezinárodní příslušnost českých soudů nezpochybnil, nastolil otázku místní příslušnosti soudu a s tím spojenou otázku obvyklého bydliště nezletilého, kterou výše citované Nařízení Brusel II bis v daném případě neřeší a ponechává ji na národním právním řádu. Tímto předpisem je v daném případě zákon č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (dále jen z. ř. s.). 11. Podle ust. § 4 odst. 2 z. ř. s. obecným soudem nezletilého účastníka, který není plně svéprávný (dále jen „nezletilý“), je soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popřípadě jiných rozhodujících skutečností, své bydliště. 12. Z obsahu spisu vyplývá, že řízení ve věci samé bylo zahájeno dne 25. 2. 2020. Z obsahu návrhu vyplývá, že matka žila s nezletilým až do srpna 2019 s otcem ve společné domácnosti na adrese Praha, U. a poté (se souhlasem otce) se s nezletilým přestěhovala na adresu Praha, P. (viz údaje v žalobě), což otce nesporoval. Naopak se matka vyjádřila tak, že na adrese svého trvalého pobytu Praha, D. nebydlela, byt není vhodný k bydlení malého dítěte s matkou, neboť se jedná o garsoniéru v x. patře bez výtahu (viz vyjádření matky k odvolání otce). V rámci snahy o minimalizaci následků pandemie se matka s nezletilým počátkem března 2020 přesunula ke své matce na adresu D. u Č. B.. 13. Z výše uvedeného a skutečností obsažených ve spise vyplývá závěr, že ve smyslu ust. § 4 odst. 2 z. ř. s. byla ke dni podání žaloby bydlištěm nezletilého (tehdy xtého) adresa Praha, P., kde (se souhlasem otce) matka s nezletilým nejméně x měsíců žila, přičemž o trvalosti tohoto úmyslu svědčí i dohoda rodičů o platbách nájemného v tomto bytě otcem. Je tak zřejmé, že v dané věci rozhodoval nejenom soud mezinárodně příslušný, ale i místně příslušný. 14. Podle § 76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. může být předběžným opatřením účastníku uloženo zejména, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. 15. Podle § 102 odst. 1 o. s. ř. je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. 16. Předběžné opatření může být nařízeno jen tehdy, je-li prokázáno, že existuje potřeba zatímně upravit poměry účastníků nebo že je dána obava z ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Ostatní rozhodné skutečnosti (zejména nárok sám) nemusí být spolehlivě prokázány, stačí jejich pouhé osvědčení. Pro rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření je rozhodující stav v době vyhlášení (vydání) usnesení soudu I. stupně (§ 75c odst. 4 o. s. ř.). 17. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že základním kamenem judikatury, týkající se nezletilých dětí, musí být zásada nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (publikované pod sdělením federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.). Ústavní soud vykládá tuto zásadu v souladu s postojem Výboru pro práva dítěte takto: Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Podle Výboru OSN pro práva dítěte je "koncept nejlepšího zájmu dítěte flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte" (nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014, body 22-24). Z formulace, že nejlepší zájem dítěte musí být "předním hlediskem", zároveň vyplývá, že nejde o hledisko jediné, které soudy v řízeních týkajících se dětí musí zvažovat, přičemž nejlepší zájem dítěte může být v konfliktu s oprávněnými zájmy ostatních osob (dalších dětí, rodičů, atd.); Výbor pro práva dítěte proto uznává, že je nutný určitý stupeň flexibility v aplikaci tohoto principu a případné konflikty s jinými oprávněnými zájmy je třeba řešit případ od případu. Nejlepší zájem dítěte je tedy možno, ba dokonce nutno, vyvažovat s ostatními oprávněnými zájmy. Z jeho označení jako "přední hledisko" však vyplývá, že nejlepší zájem dítěte má při vyvažování vysokou prioritu. Pokud je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Zájem dítěte je přitom třeba posuzovat z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti pozice toho kterého z obou rodičů (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 397/15). Právě s ohledem na nejlepší zájem dítěte je proto nutno posuzovat odvoláním napadený výrok II. napadeného usnesení. 18. Při posuzování odvolacích námitek odvolací soud přihlédl k tomu, že obsahem tvrzení matky nebyly skutečnosti, ze kterých by šlo dovodit reálnou obavu z násilného odebrání nezletilého matce a jeho mezinárodního únosu. Svoji obavu z únosu syna otcem do Rakouské republiky matka odůvodnila pouze rozdílnou státní příslušností rodičů a trvalým bydlištěm otce v Rakouské republice a jeho údajným vyhrožováním. Prohlášení mateřské babičky žádné skutečnosti o tendenci otce k mezinárodnímu únosu nezletilého neobsahuje a tato skutečnost není ani obsahem jiných listin obsažených ve spise. Matka ostatně návrh na vydání tohoto předběžného opatření nepodala. Ze skutkových tvrzení matky obsažených v návrhu na úpravu poměrů k nezletilému a návrhu na vydání předběžného opatření přitom vyplývá, že se otec dlouhodobě žije na území České republiky, kde je také těžiště jeho pracovních zájmů. Rakouská republika je ostatně součástí evropského justičního prostoru i signatářem Haagské úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, což riziko reálných dopadů matkou sice tvrzených, ale jinak neosvědčených údajných výhružek otce, podstatně snižuje. Tvrzený trvalý pobyt otce a existence jeho nemovitosti v Rakouské republice důvodnost předběžného opatření nezakládá, neboť otec se v daném místě fakticky nezdržuje, když nejprve žil s matkou i nezletilým ve společné domácnosti v pronajatém domě České republice a po opuštění společné domácnosti matkou v České republice zjevně žije i nadále, jak lze dovodit z matčiných tvrzení. Ostatně i matka má hlášen s nezletilým trvalý (evidenční) pobyt na adrese, na které se trvale nezdržuje, a tak z této skutečnosti nelze vyvozovat pro toto řízení žádné závěry. Za výše popsané situace však nebyl důvod pro zatímní úpravu poměrů nezletilého a jeho rodičů ve výroku II. soudem I. stupně uvedeným předběžným opatřením. 19. Odvolací soud proto usnesení soudu I. stupně v napadeném výroku II., dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., změnil tak, že zákaz vycestování otci neuložil. V odvoláním nenapadené části nabylo usnesení soudu I. stupně samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 věta prvá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Praha 8. června 2020 JUDr. Marcela Kučerová v.r. předsedkyně senátu