USNESENÍ Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobkyně: xxx, IČO xxx se sídlem xxx zastoupená advokátem xxx se sídlem xxx proti žalované: xxx se sídlem xxx, Spolková republika Německo zastoupená hostujícím evropským advokátem xxx se sídlem xxx, Spolková republika Německo zmocněnec pro doručování zástupci žalované: xxx, advokátka, ev. č. ČAK xxx, se sídlem xxx o zaplacení částky 500 000 euro s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně a žalované proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu x ze dne 19. května 2020, č. j. xxx, takto: Usnesení soudu I. stupně se potvrzuje. Odůvodnění: 1. Shora označeným usnesením soud I. stupně (Obvodní soud pro Prahu x) vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I.) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu x (výrok II.). 2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně vůči žalované uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu. Žalobkyně tvrdí, že její právní předchůdkyně - společnost xxx, IČO: xxx, se sídlem xxx, poukázala dne 15. 8. 2016 na účet žalované IBAN: xxx, SWIFT: xxx bez právního důvodu částku 500 000 EUR. Žalobkyně je postupníkem pohledávky, která takto vznikla společnosti xxx vůči žalované z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení 500 000 EUR, na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 15. 7. 2019, kterou (v postavení postupníka) uzavřela se společností xxx (v postavení postupitele). 3. V této věci s mezinárodním prvkem, daným sídlem žalované ve Spolkové republice Německo, odůvodnil žalobce podání žaloby k českému soudu tím, že provedl (podle článku 5 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (tzv. Nařízení Brusel I přípustnou) volbu soudu „místa, kde došlo k příčinné události, v níž má obohacení vzniklé žalované původ“. 4. Žalovaná vznesla při prvním úkonu ve věci námitku nedostatku mezinárodní příslušnosti soudů České republiky. 5. Soud I. stupně dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci na základě článku 7 odst. 2 Nařízení Rady (EU) a Rady č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, účinného od 10. 1. 2015 (dále jen „Nařízení Brusel I bis“), podle něhož „osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována, ve věcech týkajících se deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti u soudu místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“. Vysvětlil, že při výkladu citovaného ustanovení vycházel (na základě bodu 34 recitálu a čl. 80 nařízení Brusel I bis) z judikatury ESD k článku 5 odst. 3 Nařízení Brusel I, shodného znění a z judikatury Nejvyššího soudu ČR, podle níž kvazideliktem ve smyslu nařízení Brusel I bis může být i nárok z bezdůvodného obohacení (v této souvislosti citoval usnesení NS ČR sp. zn. 28 Cdo 797/2013 ze dne 20. 11. 2013). Uzavřel, že v daném případě byl žalobkyně podle článku 7 odst .2 Nařízení Brusel I. bis oprávněn k volbě českého soudu, jako soudu „místa, kde došlo k příčinné události, v níž má tato škoda původ“; příčinnou událostí, v níž má původ žalobkyní tvrzený vznik bezdůvodného obohacení žalované na úkor právní předchůdkyně žalobkyně a z toho vyplývající (na žalobkyni postoupený) nárok na jeho vydání, bylo odeslání (poukázání) předmětné částky právní předchůdkyní žalobkyně ve prospěch žalované dne 15. 8. 2016. Místem této příčinné události bylo sídlo právní předchůdkyně žalobkyně ke dni 15. 8. 2016 na adrese xxx, která leží v obvodu Obvodního soudu pro Prahu x. 6. Soud I. stupně (Obvodní soud pro Prahu x) proto uzavřel, že podle vnitrostátních procesních předpisů není k projednání a rozhodnutí věci místně příslušný a tento nedostatek své místní příslušnosti odstranil prostředky vnitrostátního procesního práva – postoupením věci podle § 105 o. s. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu x. 7. Proti tomuto rozhodnutí podaly včasná a přípustná odvolání žalobkyně i žalovaná. 8. Žalobkyně nesouhlasila s výkladem pojmu „místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ ve smyslu článku 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, tak, jak je podal ve vztahu k tvrzeným skutečnostem soud I. stupně. Namítala, že pojem „místa, kde došlo nebo může dojít ke škodné události“ ve smyslu článku 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, musí být „chápán tak, že se jedná o místo škody, kde událost, která vedla ke škodě a způsobila deliktní a kvazideliktní odpovědnost, přímo způsobila své škodné důsledky vůči osobě, která byla přímou obětí této události“. Žalobkyně má za to, že za událost, „která vedla ke škodě a způsobila kvazideliktní odpovědnost“, v daném případě nelze ztotožnit se vznikem práva ochuzeného (právního předchůdce žalobkyně) na vydání bezdůvodného obohacení od obohaceného (žalovaná), nýbrž teprve s okamžikem splatnosti nároku na vydání tohoto obohacení, která nastala až v důsledku výzvy žalobkyně k zaplacení do 9. 8. 2019. Vzhledem k tomu, že žalovaná do 9. 8. 2019 bezdůvodné obohacení žalobkyni nevydala, bylo místem, kde došlo ke škodné události, sídlo žalobkyně, tj. xxx. Tato adresa leží v obvodu Obvodního soudu pro Prahu x, k němuž byla žaloba podána. Z uvedeného důvodu žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a věc mu přikázal k projednání a rozhodnutí. 9. Žalovaná v odvolání setrvala na názoru, že v dané věci nejsou české soudy příslušné, neboť tvrzené skutkové okolnosti vzniku uplatňovaného nároku neodůvodňují aplikaci zvláštního pravidla zvláštní mezinárodní příslušnosti podle článku 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis. Konkrétně uvedla, že soud I. stupně se odvolává na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 797/2013, které na základě rozsudku SDEU ve věci „Kalfelis vs Schroeder, ze dne 27. 9. 1988, Rs 189/87, staví naroveň nároky plynoucí z deliktní odpovědnosti (tj. takové, které vyžadují porušení právem chráněného zájmu úmyslně nebo z nedbalosti), s nároky plynoucími z bezdůvodného obohacení. Tato paralela je odůvodněna tím, že „deliktem“ nemusí být nutně „protiprávní“ jednání. Tato paralela je však nesprávná, neboť v případě bezdůvodného obohacení nemá příjemce vliv na to, že se zvětší jeho majetek, nýbrž toto obohacení jen přijímá. Přijetí právního názoru soudu I. stupně by v důsledku znamenalo, že subjekt se sídlem v České republice by mohl v rámci EU bez právního titulu převádět peníze libovolným třetím osobám, aniž by tuto platbu jakkoli iniciovaly – nebo o ní vůbec věděly, a byly by žalovány před soudem v České republice, aby platbu vrátily. Podstatou bezdůvodného obohacení je právě to, že obohacený (v daném případě majitel účtu, na něž byly prostředky žalobce zaslány) nemá vliv na to, že jsou mu prostředky převáděny. 10. Ochranný smyslu článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis je v tom, že se škůdce (tedy osoba, která porušila právo) musí podrobit právu místa, kde úmyslně či z nedbalosti učinil něco nedovoleného. U bezdůvodného obohacení však příjemce není schopen určit místo, z něhož k obohacení došlo. Soud I. stupně odkazuje na rozhodnutí ESD ve věci Kafelis, odst. 18; zde je však pojednáváno pouze o nárocích, které vyplývají z deliktní odpovědnosti. Pokud SDEU i Nejvyšší soudy členských států EU opakovaně zastávají názor, že „z nároků vyplývajících z bezdůvodného obohacení nelze dovozovat deliktní odpovědnost“, dávají podle názoru žalované jasně najevo, že nároky plynoucí z bezdůvodného obohacení nespadají pod oblast aplikace článku 7 odst. 2 nařízení Brusel I bis. Soud I. stupně rovněž nezohlednil důvody, pro něž NS rozhodl v citovaném usnesení sp. zn. 28 Cdo 797/2013 o aplikaci čl. 7 odst. 2 Nařízení; žalovaný byl státním příslušníkem ČR (byť s bydlištěm v jiném státu EU) a obohacení se stalo prostřednictvím užívání nemovitosti v ČR, což jsou dva základní body, vytvářející věcnou sounáležitost s Českou republikou. V daném případě je jediným pojítkem s ČR fakt, že zde má sídlo společnost, z jejíhož účtu byly zaslány prostředky na účet žalované. Vzhledem k tomu, že české soudy nejsou k řízení o žalobě mezinárodně příslušné, navrhla žalobkyně, aby odvolací soud napadené rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil. 11. Odvolací soud, aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.), přezkoumal usnesení soudu I. stupně podle § 212 o.s.ř., § 212a odst. 6 o.s.ř. 12. Projednávaná věc je věcí s mezinárodním prvkem, daným státní příslušností žalované ke spolkové republice Německo, přičemž tvrzené bezdůvodné obohacení žalované mělo podle žalobních tvrzení vzniknout v důsledku plnění bez právního důvodu, realizovaného dne 15. 8. 2016; soud I. stupně tedy nepochybil, pokud mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci posoudil podle Nařízení Brusel I bis, které nabylo účinnosti dne 10. 1. 2015. 13. Výklad pojmu „deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti“ ve smyslu článku 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, byl podán ESD již ve vztahu výkladu ustanovení článku 5 odst. 3 Luganské úmluvy II téhož znění (resp. k článku 5 odst. 3 Nařízení Brusel I., téhož znění), ve věci Kalfelis (189/87), a to tak, že pojem deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti je třeba vnímat jako nezávislý koncept, který se vztahuje na všechny žaloby, jež mají za cíl založit odpovědnost žalovaného a jež nesouvisejí se smlouvou ve smyslu článku 5 odst. 1 (shodného znění s článkem 7 odst. 1 Nařízení Brusel I bis, aplikovaného v dané věci). Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy se spor týká smlouvy, je dána příslušnost podle článku 7.1 Nařízení Brusel I bis a v případě, kdy jde o mimosmluvní odpovědnost, je dána příslušnost podle článku 7 odst. 2. 14. Uplatněný nárok na vydání plnění, které žalovaná na svůj účet přijala bez právního důvodu, nemá původ ve smlouvě; spadá tedy pod pojem „deliktní či kvazideliktní odpovědnost“, užitý v ustanovení článku 7 odst 2 Nařízení Brusel I bis. Úvahy o právní povaze nároku, namítané v odvolání žalované, tedy nemají pro závěr o aplikaci pravidla zvláštní příslušnosti podle článku 7 Nařízení Brusel I bis význam. 15. V odvolání žalobkyně jde o definici „místa, kde došlo ke škodné události“; ta se podle judikatury ESD vztahuje jak k místu, kde došlo ke škodě, tj. kde se škoda projevila, tak i k místu příčinné události, v níž má tato škoda původ. V případě nároku na vydání bezdůvodného obohacení se „škoda“, tedy finanční ztráta ochuzeného projevila odepsáním prostředků z účtu právního předchůdce žalobkyně ve prospěch žalované, které mělo být plněno bez právního důvodu. Za relevantní pro určení místa, kde „došlo ke škodě“ ve smyslu čl. 7 odst. 2 Nařízení Brusel I bis, lze tedy za těchto okolností zásadně považovat místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané společností, v jejíchž poměrech se projevila tato finanční ztráta, jakož i finanční situace související s těmito činnostmi (obdobný závěr byl dovozen např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 27 Cdo 4352/2017. ze dne 28. 8. 2019). V poměrech souzené věci je místem, kde došlo ke škodné události, místo, s nímž jsou spjaty činnosti vykonávané společností, která bez právního důvodu plnila a její finanční situace související s těmito činnostmi, tedy sídlo právní předchůdkyně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že adresa tohoto sídla leží v obvodu Obvodního soudu pro Prahu x, nelze soudu I. stupně nic vytknout, pokud nedostatek své místní příslušnosti vyřešil podle § 105 o.s.ř. postoupení věci tomuto soudu jako místně příslušnému. 16. Rozhodnutí soudu I. stupně je ze všech uvedených důvodů věcně správné; odvolací soud je proto podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, prostřednictvím soudu, který rozhodoval v prvním stupni, a to pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237, § 239 a § 240 odst. 1 o.s.ř.). Praha 10. září 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu