ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců JUDr. Jana Pavlíčka a Mgr. RNDr. Jany Zaoralové ve věci žalobce: E., s. r. o., IČO xxx sídlem N., Praha zastoupený advokátkou Mgr. xxx sídlem N., Praha proti žalovanému: A. A., narozen dne xxx bytem K., Praha zastoupen advokátkou Mgr. xxx sídlem náměstí K., Praha o zaplacení 169.527,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu ze dne 15. května 2020, č. j. xxx, takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku (III.) mění jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 9% úrok z prodlení p. a. z částky 134.231 Kč jdoucí od 2. 4. 2019 do zaplacení, a to ve splátkách po 1.500 Kč měsíčně splatných spolu se splátkou jistiny, pod ztrátou výhody splátek počínaje právní mocí rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 27.071 Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. xxx, advokátky. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení co do 9,40% úroku p. a. z částky 169.527,60 Kč za dobu od 2. 8. 2018 do 18. 6. 2019 (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 134.231 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 8.000 Kč vždy do každého 20. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek (výrok II.), zamítl žalobu co do částky 35.296,60 Kč spolu s 9,40% úrokem p. a. z částky 169.527,60 Kč od 19. 6. 2019 do zaplacení a s 9% úrokem z prodlení p. a. z částky 169.527,60 Kč od 2. 8. 2018 do zaplacení (výrok III.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok IV.). 2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 169.527,60 Kč s přísl. s tvrzením, že se jedná o jeho nárok ze smlouvy o úvěru, kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce (Č.) dne 29. 8. 2017. Ta na jejím základě poskytla žalovanému částku 185.000 Kč za blíže dojednaných podmínek, mezi kterými bylo mimo jiné i uhrazení úvěru pravidelnými měsíčními splátkami. Žalovaný se však s jejich hrazením dostal do prodlení, právní předchůdce proto využil svého oprávnění a k datu 1. 8. 2018 rozhodl o zesplatnění úvěru. K tomuto datu byla jistina vyčíslena částkou právě žalovanou. Žalobce požaduje ode dne následujícího po zesplatnění zákonný úrok z prodlení z této částky a úrok z úvěru. Právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného řádně, v souladu s metodikou banky, prověřil a dospěl k závěru, že žalovaný bude schopen úvěr řádně splácet. 3. Žalovaný v řízení namítal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce z důvodu neplatné smlouvy o postoupení pohledávky. Poukázal na to, že u právního předchůdce žalobce a následně i u žalobce uplatnil námitku neplatnosti dané smlouvy o úvěru z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného v době poskytnutí úvěru ze strany Č., a to v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření předmětné smlouvy. K řádnému zesplatnění dluhu ze strany věřitele nadto nedošlo, postup žalobce se příčí dobrým mravům, neboť ač žalovaný s žalobcem komunikoval a byl dne 4. 1. 2019 informován o tom, že „podmínky úhrady dluhu“ budou projednány mezi stranami koncem měsíce března 2019, byla již dne 13. 3. 2019 zaslána na původní adresu jeho trvalého pobytu předžalobní výzva. Ke změně pobytu žalovaného došlo k 11. 3. 2019, a žalovaný proto tuto výzvu nikdy neobdržel. Žalovaný informoval žalobce o změně své adresy trvalého pobytu emailem ze dne 9. 4. 2019, žalobce však na tento mail nijak nereagoval, s žalovaným se nepokusil domluvit ani na podmínkách úhrady dluhu tak, jak bylo uvedeno v mailu ze dne 4. 1. 2019 a bez dalšího podal žalobu o zaplacení. Poukázal i na to, že si je vědom nutnosti uhradit jistinu dluhu, nemá však dostatečnou jistinu k jeho uhrazení najednou, proto žalobci průběžně částečně plní. 4. Soud I. stupně dospěl k závěru o své pravomoci (§ 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve spojení s bydlištěm žalovaného v jeho obvodu a zohlednění smluvního ujednání stran v článku 9.7 smlouvy) a rozhodném právu českém pro spor (§ 87 odst. 1 téhož zákona se zohledněním skutečnosti, že smlouva byla uzavřena v českém jazyce, poskytovatel úvěru má sídlo a žalovaný bydliště na území ČR). 5. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby řízení výrokem I. dle ust. § 96 odst. 1 o. s. ř. částečně zastavil. 6. Po provedení listinných důkazů týkajících se uzavření smlouvy o úvěru, listin k dohodě o postoupení pohledávky na stávajícího žalobce a v kontextu námitek žalovaného (včetně uplatnění námitky neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 29. 8.2 017 z důvodu porušení povinnosti úvěrujícího posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 75 a 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru) i listin k jeho úvěruschopnosti v době uzavření úvěrové smlouvy dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobě lze vyhovět pouze částečně. 7. Dovodil, že k postoupení pohledávky došlo platně, neboť smlouvou byly postupovány nejen pohledávky na zaplacení úvěru, ale i případné nároky z titulu bezdůvodného obohacení z předmětných úvěrových smluv. S odkazem na ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. po provedeném dokazování dospěl k závěru, že smlouva o úvěru mezi žalovaným a Č. ze dne 29. 8. 2017 je absolutně neplatná (s odkazem na rozsudek SDEU C-679/18, usnesení Ústavního soudu sp zn. Pl. ÚS 1/10) z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného - spotřebitele, kterému úvěr (s ohledem na jeho majetkové a osobní poměry) neměl být poskytnut. Proto se, ve smyslu ust. § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb., zabýval dobou, která je odpovídající možnostem žalovaného - spotřebitele dluh uhradit. Zaujal přitom názor, že poskytovateli úvěru nenáleží úrok z prodlení, neboť smlouva o úvěru je neplatná, poskytovatel úvěru má nárok pouze na bezdůvodné obohacení a soud má (ve smyslu ust. § 87 cit. zákona) za úkol nově upravit vztahy účastníků. Uvedené ustanovení představuje soukromoprávní sankci v podobě speciální úpravy vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy (viz § 2993 zák. č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku). Poskytovatel úvěru nemůže požadovat dohodnutý úrok či jiné poplatky za půjčení peněz, popřípadě smluvní pokuty a mění se i doba plnění. Zatímco obvyklé bezdůvodné obohacení je zásadně splatné na základě jednostranné výzvy věřitele, v tomto případě, nedohodnou-li se strany samy, rozhodne soud tak, že určí splatnost tohoto bezdůvodného obohacení. V daném případě mezi stranami k dohodě nedošlo, nicméně žalobce principiálně proti splnění ve splátkách nemá námitek a soud I. stupně s přihlédnutím k možnostem a schopnostem žalovaného stanovil splátky ve výši 8.000 Kč měsíčně. S ohledem na částečnou úhradu dluhu žalovaným mu zbývá ve splátkách uhradit částku 134.231 Kč. S přihlédnutím k neustálené rozhodovací praxi v typově obdobných věcech rozhodl o nákladech řízení podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalobce i žalovaný měli úspěch částečný. 8. Proti tomuto rozsudku v rozsahu části zamítavého výroku o úroku z prodlení z částky 134.231 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 4. 2019 do zaplacení (III.) a proti nákladovému výroku (IV.) podal včasné a přípustné odvolání žalobce. S odkazem na ust. § 1958 odst. 2 o. z. dovodil, že splatnost bezdůvodného obohacení žalovaného nastala dne 2. 4. 2019, neboť předžalobní upomínkou ze dne 12. 3. 2019 vyzval žalovaného k uhrazení dlužné částky nejpozději do 1. 4. 2019. Za nepřípustně extenzivní výklad ust. § 87 zákona 257/2016 Sb. označil závěr soudu I. stupně, dle kterého úrok z prodlení z jistiny nenarůstá. Výše zmíněné ustanovení chrání pouze spotřebitele, aby mu bylo umožněno vrátit bezdůvodné obohacení v době přiměřené jeho možnostem, a nelze jej chápat jako nástroj pro to, aby soudy zcela libovolně zpětně měnily úročení zákonným úrokem z prodlení, s jehož vznikem byl anebo alespoň měl být žalovaný srozuměn, a aby soudy jakkoliv modifikovaly institut bezdůvodného obohacení tak, jak je definován v občanském zákoníku. Nesprávný je i nákladový výrok (IV.), neboť nárok žalobce činil 169.527,60 Kč, přičemž rozsudkem byla žalobci přiznána částka 134.231 Kč. Poměrná výše úspěchu žalobce představuje podíl 79,2% a poměrná výše úspěchu žalovaného podíl 20,8%. Rozdíl činí 58,4% ve prospěch žalobce, což při zohlednění jeho vynaložených nákladů (66.314 Kč) činí 38.727,38 Kč. S ohledem na absenci odůvodnění zde není na místě ani případný postup dle ust. § 150 o. s. ř. Z těchto důvodů navrhl změnu napadeného výroku III. tak, že žalovaný bude povinen zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 134.231 Kč od 2. 4. 2019 do zaplacení, a nákladového výroku IV. tak, že žalovaný bude povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 38.727,38 Kč. Vznesl požadavek na přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. 9. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil. 10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně dle § 212, § 212a odst. 1 a 5 a násl. o. s. ř., aniž nařizoval jednání (ust. § 214 odst. 3 o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné. 11. V daném případě se jedná o pohledávku ze smlouvy o úvěru ze dne 29. 8. 2017 uzavřenou mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným (tuniským státním příslušníkem). Soud I. stupně správně odhalil mezinárodní prvek v řízení, a zabýval se proto svoji mezinárodní příslušností a právem rozhodným. Žaloba byla soudu podána dne 30. 4. 2019. S odkazem na ust. § 2 zák. č. 91/2012 Sb. je při přímé aplikovatelnosti práva Evropské unie nutno použít Nařízení Brusel I bis (Nařízení Rady (ES) č. 1215/2012, o příslušnosti, uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech), neboť nárok žalobce spadá do jeho věcné, časové i teritoriální příslušnosti. Mezinárodní pravomoc českých soudů je proto dána článkem 26 Nařízení (viz článek 9.7 smlouvy) ve spojení s článkem 18 Nařízení, když žalovaný (jako spotřebitel) měl ve smyslu ust. § 80 o. z. ke dni podání žaloby své bydliště na území České republiky, a to v obvodu soudu I. stupně. Daná smlouva byla uzavřena dne 29. 8. 2017, tedy již za účinnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I – dále jen Nařízení), a (jak správně dovodil soud I. stupně) z obsahu smlouvy vyplývá, že si strany zvolily české právo, kterým se bude jejich závazkový vztah řídit (v souladu s článkem 6 odst. 2 Nařízení), přičemž jejich volba odpovídá místu bydliště žalovaného. S odkazem na článek 12 odst. 1 písm. e) se řídí českým právem i samotné důsledky neplatnosti smlouvy. 12. Závěry soudu I. stupně o mezinárodní pravomoci českých soudů i českém rozhodném právu jsou proto správné, byť k nim soud I. stupně došel na základě aplikace nesprávných právních předpisů. 13. Předmětem odvolacího přezkumu ve věci samé byl toliko závěr soudu I. stupně o tom, že žalobci, s ohledem na znění ust. § 87 zákona 257/2016 Sb. a neplatnost uzavřené smlouvy, úrok z prodlení z jistiny nenarůstá, neboť splatnost bezdůvodného obohacení určuje soud v případě absence dohody stran (což daný případ naplňuje), a to tak, aby tato doba odpovídala možnostem žalovaného (ust. § 87 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb.). 14. Odvolací soud se z výše uvedeným závěrem soudu I. stupně v dané věci neztotožňuje. Je zřejmé, že zákonodárce svoji výše citovanou úpravou (vycházející z transpozice úpravy evropské - směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru) chtěl docílit stavu, aby v důsledku neplatných smluv ochránil spotřebitele od nepřiměřených ujednání poskytovatele, které by ve svém důsledku navyšovaly zadlužení spotřebitele. Samotná směrnice přitom sankci pro poskytovatele úvěru v případě jeho sjednání jako neplatného neřeší a článkem 23 odkazuje na národní úpravu s tím, že sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Že sankce vedoucí ke ztrátě věřitelova nároku na sjednané úroky a poplatky, se jeví být přiměřená závažnosti porušení, jež postihuje, a zejména, že má skutečně odrazující účinek, SDEU opakovaně judikoval (viz rozsudky ze dne 27. března 2014, LCL Le Crédit Lyonnais, C-565/12, EU:C:2014:190, body 52 a 53, a ze dne 9. listopadu 2016, Home Credit Slovakia, C-42/15, EU:C:2016:842, bod 69). Národní zákonodárce shora uvedenou úpravu dále odůvodnil tím, že spotřebitel si většinou poprvé uvědomí, že úvěr mu neměl být poskytnut, až když se dostane do prodlení se splácením dluhu (viz důvodová zpráva). Je však zřejmé, že absolutní neplatnost smlouvy nemůže zároveň zakládat neoprávněnou výhodu pro osobu, která finanční prostředky čerpala (ust. § 6 odst. 2 o. z.). Ta by ale nepochybně nastala, pokud by jí byly finanční prostředky poskytnuty a sama by je mohla vrátit bez jakéhokoli navýšení, a to i v poměru k ostatním spotřebitelům, kteří za obdržené půjčky/úvěry hradí násobně vyšší částky. Za této situace odvolací soud zastává názor, že požadavek žalobce na vrácení jistiny se zákonným úrokem z prodlení od doby, kdy žalovaného vyzval i k úhradě jistiny, je legitimní, v souladu s ust. § 1958 odst. 2 o. z., přičemž v daném případě (neboť byl sjednán i úrok z úvěru převyšující zákonný úrok a poplatek za sjednání úvěru) žalobce obdrží významně nižší částku, než kdyby dodržel svou povinnost ověřit úvěruschopnost dlužníka (viz rozhodnutí SDEU C-565/12). Zda žalobce vyzval žalovaného k úhradě jeho dluhu na základě svého nesprávného právního názoru o platnosti uzavřené smlouvy a zesplatnění pohledávky, je pro posouzení nároku na příslušenství pohledávky z bezdůvodného obohacení (ust. § 2993 o. z.) nerozhodné. 15. Žalovaný byl vyzván k plnění na základě předžalobní upomínky dané k poštovní přepravě dne 12. 3. 2018, výzva k plnění se doslala do dispozice žalovaného ve smyslu § 573 o. z. třetí pracovní den a žalovaný měl plnit do 1. 4. 2018. Jelikož žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení až po tomto datu, tj. od 2. 4. 2018, soud přiznal žalobkyni nárok na tyto úroky z prodlení od data uvedeného v žalobě. Povinnost žalovaného zaplatit úroky z prodlení vyplývá z § 1970 o. z., výše úroku z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. 16. Splatnost této částky ve smyslu § 1958 odst. 2 o. z. nastala prvním dnem po uplynutí lhůty stanovené žalobcem k plnění. Žalovaný byl vyzván k plnění na základě předžalobní upomínky dané k poštovní přepravě dne 13. 3. 2019, výzva k plnění se doslala do dispozice žalovaného ve smyslu § 573 o. z. třetí pracovní den. Jelikož žalobkyně požaduje zákonný úrok z prodlení až po tomto datu, tj. od 2. 4. 2019 (a žalovaný změnu své adresy sdělil až den 9. 4. 2019), soud přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení od data uvedeného v odvolání. Povinnost žalovaného zaplatit úrok z prodlení vyplývá z § 1970 o. z., jeho výše je stanovena nařízením vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na závěry soudu I. stupně o splátkové povinnosti žalovaného odvolací soud uložil žalovanému uhradit tento úrok současně se splátkami jistiny (pod sankcí jejich ztráty), když jejich výše (spolu s výší jistiny) mu je umožní hradit z jeho volných měsíčních příjmů, a to do doby, kdy by povolenými splátkami uhradil i jistinu. 17. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně, v zamítavé části výroku III. co do povinnosti žalovaného uhradit zákonný úrok z prodlení z jistiny, dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobě vyhověl. 18. O nákladech řízení před soudem I. stupně bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 2 o. s. ř. dle částečného úspěchu žalobce, o nákladech odvolacího řízení dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný zcela. 19. S odvolatelem lze nadto souhlasit, že soud I. stupně nedostatečně zohlednil faktický stav, kdy žalobce byl úspěšný v rozsahu částky 134.231 Kč. Odvolací soud však vyšel i ze skutečnosti, že žalobce k jistině pohledávky požadoval i příslušenství ve formě úroků z úvěru a úroků z prodlení. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, sp. zn. 28 Cdo 3206/2016 a sp. zn. 33 Cdo 1357/2017 proto odvolací soud poměřoval úspěch žalobce i se zohledněním úspěchu v požadovaném příslušenství. 20. Žalobce žalobou požadoval zaplatit částku 169.527,60 Kč, dále úrok z prodlení 9 % ročně z částky 169.527,60 Kč od 2. 8. 2018 do 15. 5. 2020 (v kapitalizované výši 27.296,26 Kč ke dni vynesení rozsudku soudu I. stupně) a úrok z úvěru ve výši 9,4% ročně z částky 169.527,60 Kč od 2. 8. 2018 do 15. 5. 2020 (v kapitalizované výši 28.509,43 Kč ke dni vynesení rozsudku soudu I. stupně). Jeho uplatněný nárok dosahoval celkové výše 225.333,29 Kč. Na jistině byla žalobci přiznána částka 134.231 Kč a na kapitalizovaném úroku částka 18.566,75 Kč, vyhověno bylo tedy co do částky 152.797,75 Kč – tj 67% celkového nároku. Po odečtení úspěchu (67%) od neúspěchu (33%) proto náleží žalobci 34% účelně vynaložených nákladů řízení před soudem I. stupně. Ty spočívaly v úhradě soudního poplatku 6.782 Kč, 6 účelně vynaložených úkonů á 7.900 Kč (ust. § 7 vyhl. č. 177/96 Sb.) a 6 paušálů á 300 Kč za tytéž úkony dle ust. § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/96 Sb. (převzetí a příprava zastoupení, sepis předžalobní výzvy se základním skutkovým a právním rozborem věci, podání ve věci samé, sepis částečného zpětvzetí žaloby ze dne 28. 8. 2019, sepis vyjádření ze dne 18. 3. 2020 a účast na jednání dne 13. 5. 2020). Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21%) ze všech přiznaných částek nákladů řízení vyjma soudního poplatku, tedy částka 66.314 Kč. S ohledem na procentní úspěch žalobce (viz výše) mu však náleží toliko 34% těchto nákladů, tedy částka 22.547 Kč. 21. Předmětem odvolacího řízení byl toliko úrok z prodlení z částky 134.231 Kč jdoucí od 2. 4. 2019 do zaplacení, jako samostatný nárok (ust. § 8 věta druhá vyhl. č. 177/96Sb.), tj. ke dni rozhodnutí odvolacího soudu (25. 11. 2020) částka 21.657 Kč. Z toho pcta proto žalobci náleží odměna za jeden úkon právní pomoci (odvolání) ve výši 1.980 Kč (ust. § 7 vyhl. č. 177/96Sb.), jeden paušál za tentýž úkon á 300 Kč (ust. § 13 odst. 2 vyhl. č. 177/96Sb.). Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21%) ze všech přiznaných částek nákladů odvolacího řízení vyjma soudního poplatku (částky 1.765 Kč), tedy celkem částka 4.524 Kč. 22. Celkem na nákladech řízení před soudy obou stupňů proto náleží žalobci částka 27.071 Kč, kterou odvolací soud uložil zaplatit žalovanému k rukám právního zástupce žalobce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.) v prodloužené pariční lhůtě, kterou považuje za dostatečnou k úhradě nákladů řízení a neohrožující i splnění jeho splátkové povinnosti ve věci samé. Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu po Prahu 8, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Praha 25. listopadu 2020 JUDr. Marcela Kučerová v.r. předsedkyně senátu