ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marcely Kučerové a soudců Mgr. RNDr. Jany Zaoralové a JUDr. Jana Pavlíčka v právní věci žalobce: xxx A. S., narozen dne xxx bytem xxx, xxx zastoupen advokátem proti žalované: xxx M. A., narozen dne xxx bytem xxx, Praha zastoupen advokátkou o zaplacení částky 117.000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu xxx ze dne 17. února 2020, č. j. xxx takto: I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 14.714 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta. Odůvodnění: 1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 117.000 Kč spolu se specifikovaným příslušenstvím (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 41.464 Kč (výrok II.). 2. Takto rozhodl k návrhu žalobce ze dne 17. 5. 2018, který tvrdil, že tuto částku poskytl žalovanému k úhradě dlužného nájemného v prodejně rychlého občerstvení. Žalovaný se zavázal žalobci vrátit poskytnutou částku do 13. 12. 2016, což ale neučinil. Svá tvrzení opíral žalobce o písemné uznání závazku žalovaného ze dne 13. června 2016. Žalovaný ke své obraně tvrdil, že žalobce mu jednak částku nepředal, jednak mezi účastníky sporu a dalšími osobami byla uzavřena smlouva o sdružení a žalobcem poskytnutá částka byla jeho investicí do takto vzniklého sdružení. Nadto předkládaná listina není uznáním dluhu. 3. Soud I. stupně po provedeném dokazování listinnými důkazy (e-mailovou korespondencí, nepodepsanou smlouvou o sdružení a žalobcem předkládaného uznání dluhu) další dokazování pro nadbytečnost neprováděl. K písemné smlouvě o sdružení uvedl, že nebyla stranami podepsána, a je tak zřejmé, že smluvní proces nebyl nijak ukončen. Pokud však žalovaný tvrdil, že smlouvu o sdružení uzavřel ústně, ze zákona plyne požadavek na písemnou formu dohody o vkladech do sdružení (§ 2716 odst. 1, 2 o. z.), a to pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy o sdružení. Tento nedostatek nelze kompenzovat výslechem svědků, nadto právní zástupce žalobce (který byl žalovaným navržen jako svědek) nebyl zproštěn mlčenlivosti. Z e-mailů předkládaných žalovaným zjistil soud I. stupně toliko to, že byly vesměs adresovány Městské části s žádostí o prominutí dluhu, pro věc samou však ničeho nového nepřinesly. Přitom listina předkládaná žalobcem (u které zajistil nový úřední překlad) byla pro soud I. stupně natolik jednoznačná, že u něj nevzbudila žádné pochybnosti o existenci dluhu na straně žalovaného. Soud I. stupně po citaci ust. § 2053, § 2716 odst. 1, 2 o. z. konstatoval, že žalovaný přes poučení soudu neprokázal, že by účastníci (spolu s dalšími osobami) uzavřeli písemnou smlouvu o soupisu vkladů. Pro nedostatek písemné formy proto považoval skutková tvrzení žalobce o ústně uzavřené smlouvě o sdružení za nerozhodná. Protože smlouva o sdružení nevznikla, zabýval se obsahem prohlášení žalovaného ze dne 13. 6. 2016, které žalobce označil jako uznání dluhu. S jeho právním názorem se, s odkazem na ust. § 555 o. z., ztotožnil. K obraně žalovaného, že částku nepřevzal, podotkl, že tato částka byla v souladu s přáním žalobce zaslána na úhradu dlužného nájemného Městské části, a to za společnost xxx. Připustil možnou existenci i jiného právního vztahu mezi žalovaným a společností xxx, který za tuto společnost splnil dlužné nájemné. Tento vztah je však pro věc nerozhodný. Právní vztah založený na základě uznání dluhu totiž vznikl mezi žalobcem a žalovaným. Z těchto důvodů žalobě vyhověl jako důvodné, a to včetně nároku na příslušenství (ust. § 1970 o. z.). O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. 4. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalovaný. Vytkl soudu I. stupně, že se nezabýval chybností původně založeného překladu listiny, o kterou žalobce opíral svůj nárok. Tato listina není uznáním dluhu a žalovaný není skutečným dlužníkem. Částka totiž nebyla placena za žalovaného, který neměl uzavřenu žádnou smlouvu, a proto mu není zřejmé, jak mohl soud I. stupně dospět k závěru, že částka byla hrazena za žalovaného, resp. žalovaným za společnost. Žalovaný od počátku tvrdil, že částku vůbec nepřevzal, čemuž odpovídá i zjištění soudu, že byla zaslána za společnost xxx. To že je žalovaný jejím jediným společníkem, na věci nic nemění, neboť hradit nájem za společnost nebyl povinen. Soud I. stupně se měl správně zabývat vůlí stran a k čemu jejich vůle směřovala. To však neučinil a žalovaný i nadále tvrdí, že žalobce plnil za sebe. Z těchto důvodů navrhl zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobce se ztotožnil s rozsudkem soudu I. stupně i s jeho závěrem, že předkládaná listina je uznáním dluhu žalovaného. Poté, co žalovaný namítl její nepřesný překlad, si soud I. stupně opatřil její úřední překlad a z jejího obsahu vyplývá, že žalovaný finanční prostředky fakticky obdržel. Dále potvrdil a uznal, že má vůči žalobci dluh a zavázal se jej do určitého data vrátit, což neučinil. Smlouva o sdružení nebyla mezi účastníky uzavřena a žalovaný opak neprokázal. Jak žalovaný naložil s poskytnutými finančními prostředky, bylo zcela v jeho dispozici. Ze všech těchto důvodů navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání nákladů odvolacího řízení. 6. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dovodil, že odvolání žalovaného důvodné není. 7. Na rozdíl od soudu I. stupně je odvolací soud toho názoru, že v případě smlouvy uzavřené mezi dvěma cizinci na území České republiky, která je nadto prokazována listinou v cizím jazyce, nelze dovodit marginálnost otázky pravomoci českých soudů a práva rozhodného, byť se strany ve svých vyjádřeních odkazují na český právní řád. Mezinárodní příslušnost je dána článkem 26 Nařízení Brusel I bis (účastí žalovaného ve sporu). Rozhodné právo pro uzavření půjčky nebylo stranami zvoleno a nevyplývá ani z ústně uzavřené smlouvy či okolností případu (obě strany smlouvy jsou nadto cizozemci). České rozhodné právo je však dáno dle článku 4 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I), neboť žalobce má bydliště na území České republiky. V daném případě lze rovněž z vyjádření stran v průběhu sporu dovodit dodatečnou volbu českého práva dle článku 3 odst. 2 téhož Nařízení. Závěr soudu I. stupně o své mezinárodní příslušnosti a českém rozhodném právu byl proto ve výsledku správný. 8. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek důkazů, vyvodil z nich správné skutkové závěry, které tak mohou být podkladem i pro rozhodnutí odvolacího soudu a na které lze pro stručnost odkázat. Rovněž právní hodnocení, které soud I. stupně ze zjištěného skutkového stavu vyvodil, je v zásadě správné. 9. Uznání dluhu ve smyslu ust. § 2053 a násl. o. z. je, spolu se smluvní pokutou, způsobem utvrzení dluhu. Uznání dluhu není právním titulem vzniku dalšího (vedlejšího) závazku vedle závazku původního. Existující dluh se jím utvrzuje, nezpůsobuje však jeho zánik. Uznáním se nemění právní důvod dluhu. Uznání je tak nástrojem preventivním a vede k posílení procesní pozice věřitele v případném sporu. Žalobce proto v řízení právě listinou ze dne 13. 6. 2016 prokazoval (a soud I. stupně dospěl ke správnému závěru i o unesení jeho důkazního břemena k tomuto tvrzení) existenci zápůjčky, která mu nebyla ze strany žalovaného (vydlužitele) vrácena. Tvrzení žalovaného vyvracející žalobní tvrzení tím, že existoval jiný důvod plnění - písemná smlouva o sdružení zahrnující soupis vkladů (ust. § 2716 odst. 1, 2 o. z.), nebylo v řízení prokázáno. Pokud měla být smlouva o sdružení uzavřena ústně, byla by absolutně neplatná pro nedodržení písemné formy (ust. § 582 odst. 1 o. z.), a nebylo tvrzeno, že by případná (dříve uzavřená) ústní smlouva o sdružení s vklady byla účastníky dodatečně zhojena formou písemnou. Tyto zcela správné závěry soudu I. stupně se žalovanému v odvolání nepodařilo zpochybnit, neboť pouze opakoval svá tvrzení, se kterými se soud I. stupně již vypořádal. 10. Rovněž je správný závěr soudu I. stupně, že listina ze dne 13. 6. 2016 prokazující zápůjčku žalobce ve prospěch žalovaného (ust. § 2390 a násl. o. z.) je fakticky uznáním dluhu žalovaného (ust. § 2053 o. z.). Touto listinou žalobce prokázal, že mu žalovaný od 14. 12. 2016 dluží částku 117.000 Kč, neboť ji žalovanému půjčil za účelem úhrady dluhu městské části z provozování xxx a žalovaný se ji zavázal vrátit do 13. 12. 2016. Námitky žalovaného o absenci úvah soudu I. stupně k původnímu (nepřesnému) překladu téže listiny nejsou namístě, neboť ať již byl původní překlad jakkoli nepřesný, soudní překlad téže listiny již žádné pochybnosti o povaze listiny nevzbuzuje a soud I. stupně vycházel právě z tohoto překladu. 11. Ani tvrzení žalovaného o tom, že nebyl povinen za společnost xxx hradit její dluh a že částka mu nebyla nikdy žalovaným předána, nejsou pro řízení, s ohledem na prokázané okolnosti sporu, významná. I v režimu nového občanského zákoníku (zákona 89/2012 Sb.) platí závěry dřívější judikatury (se zohledněním změny terminologie z půjčky na zápůjčku a osob kontrahentů – zapůjčitel, vydlužitel) o tom, že smlouva o půjčce má reálnou (nikoliv jen konsensuální) povahu; vznik právního vztahu z půjčky předpokládá nejen smluvní ujednání stran, ale i skutečné odevzdání (slovy zákona „přenechání“) předmětu půjčky (předání peněz nebo bezhotovostní převod smluvené částky). Jinak řečeno, ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi. Při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění. Reálná podstata smlouvy o půjčce je však naplněna i tehdy, poukáže-li věřitel ze smlouvy o půjčce podle smluvního ujednání s dlužníkem (dohody o platebním místě) peněžitou částku na účet dlužníkova věřitele, přičemž dlužník se zaváže mu takto poskytnutou částku ve sjednané lhůtě vrátit. Uskutečněním převodu je pak splněna podmínka předání předmětu půjčky dlužníkovi (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3912/2010, které je možno použít i v režimu nového o. z. při aplikaci ust. § 2390 a násl. o. z.). 12. V daném případě žalobce (zapůjčitel) ze smlouvy o zápůjčce plnil dle dispozic žalovaného (vydlužitele), a to převodem peněžních prostředků na účet třetí osoby, tedy na platební místo, které žalovaný určil. Tím byla (ve smyslu citované judikatury) naplněna i podmínka faktického předání finančních prostředků, které se žalovaný dovolává. To, že by městská část uvedené finanční prostředky neobdržela, přitom tvrzeno nebylo a ze spisu se nepodává. Jinými slovy, z hlediska platnosti zápůjčky je lhostejné, na čí účet byly odeslány finanční prostředky zápůjčky, pokud tento účet zapůjčiteli označil vydlužitel. 13. Protože odvolacími námitkami se žalovanému nepodařilo otřást věcnou správnost napadeného rozsudku, odvolací soud jej jako věcně správný, dle ust. § 219 o. s. ř., potvrdil. 14. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný. Jeho náklady spočívaly ve dvou úkonech právní pomoci (vyjádření v odvolání, účast na jednání) stanovených dle ust. § 7 odst. 1 vyhl. č. 177/96 Sb. z pcta 117.000 Kč á 5.780 Kč a dvou paušálech za tyto úkony á 300 Kč. Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů řízení, tedy částka 14.714 Kč. Tu odvolací soud uložil procesně neúspěšnému žalovanému zaplatit k žalobci, k rukám jeho právního zástupce (ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 6, a to pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Praha 9. prosince 2020 JUDr. Marcela Kučerová v. r. předsedkyně senátu